 |
| Madame du Barry a Ludvík XV. (Benczúr) |
MADAME
DU BARRY
Ještě
minutku, pane kate…
"Už od oběda onoho 22. dubna 1769 se zdálo, že celá Paříž
vyrazila z městských zdí směrem na jihozápad ke královskému sídlu Versailles.
Koňmo i pěšky, v lehkých koleskách či vznešených kočárech, každý podle svých
možností a stavu, se davy hrnuly sledovat událost dlouho očekávanou a
mnohokráte odloženou.
Teprve včera po návratu z lovu se Jeho Veličenstvo
Ludvík XV. rozhodlo, že nazítří večer se bude pro jednu jedinou osobu
konat u dvora prezentace. V sálech a zámeckých zahradách i po nádvoří
přecházeli urození, za zámeckými mřížemi a v městě při trase z hlavního města
se tísnili prostí, všichni jen proto, aby viděli představení paní du Barry
králi:
Tentokráte ve Versaillích... otevřely se u příležitosti
presentace madame Dubarryové všechny dvéře, všechny svíce byly rozžaty a
všechna jejich nádhera byla vystavena na odiv. Armáda zvědavců z příslušníků
vyhladovělého a ubohého lidu, který však kupodivu rychle zapomínal na svou bídu
a hlad při spatření všeho toho lesku,
obsadila celé náměstí d'Armes i celé avenue de Paris. Zámek, z jehož oken
proudilo mocné světlo, byl jako v ohni...," líčí
Dumas onu velkolepou událost v půli druhého dílu "Josefa Balsama".
Představení ? Král přece znal hraběnku delší dobu, velmi
intimně a důvěrně, neboť tato mladá žena vzbudila ve starém panovníkovi vyhaslý
oheň a nebývalou vášeň. Etiketa však platila i pro krále. Prezentace před
vladařem znamenala povýšení pouhé milenky na favoritku a oficielní metresu.
Dávala jí netušenou moc a záruky: právo nebýt zapuzena od dvora, účastnit se
královských cest, bydlet v jeho blízkosti, přijímat audience ministrů a velmožů
i vyslanců, navštěvovat příslušníky královy rodiny a mnohá další, za nimiž se
skrývala moc i vliv.
Paříž však nevzrušila pouhá ceremonielní událost. Za
prezentací paní du Barry bylo mnohem víc. Onoho dne se hrálo o moc dvou
vlivných skupin. Zdaří-li se prezentace, bude du Barryová vládnout. Nezdaří-li
se, zůstane nejmocnějším mužem po králi ministr vévoda de Choiseul. Za oběma
skupinami se skrývaly dvě koncepce moci. Paní du Barryová měla tu smůlu, že
proti Choiseulově liberálnější politice se s ní spojili ti, kteří hlásali
konzervativní pojetí moci krále z Boží milosti.
Rituál vyžadoval, aby hraběnku
představila králi "kmotra", vysoce urozená dáma. Dík dvorským
intrikám králových dcer se žádná z velkých dam neodvážila dosud králově milence
tuto službu prokázat. Nikdo nechtěl své jméno spojit s "tou holkou z
ulice". Podařilo se sice za spoustu peněz přesvědčit starou hraběnku de
Béarn, ta se však vzápětí zalekla a váhala.
Všichni se soumrakem 22. dubna čekali, zda "kmotra"
necouvne znovu. Po boku krále stál starý maršál vévoda de Richelieu a stěží
zakrýval rostoucí znepokojení. Vsadil na kartu paní du Barry a teď on i
Ludvík XV. čekali na spásnou zprávu o příjezdu té, kvůli níž se velké
divadlo připravovalo.
Vévoda de Choiseul, také v těsné králově blízkosti, byl minutu
od minuty viditelně spokojenější. Král nadějně popošel při hluku, který sem
dolehl od zámecké brány.
"Sire", vzal mu náladu Choiseul, "to je lid,
který se ze všech stran seběhl, aby viděl příjezd madame du Barry, když už
nemůže být u přijetí, jakého se jí od Vašeho Veličenstva dostane."
"Ach, je již po všem," pravil Ludvík XV.,
kývaje hlavou, "je již po všem. Teď již nepřijde." Král řekl poslední
slova zcela šeptem, ale kolkolem vládlo tak velké ticho, že je slyšeli skoro
všichni přítomní..., pokračuje román.
Určená hodina dávno odbila. Král hleděl z okna do tmy. Nic!
Každým okamžikem se už musel odhodlat prezentaci zrušit. Choiseul doslova
zářil. Náhle Richelieu z výklenku okna ve tmě rozpoznal livreje a blížící se
kočár.
"Sire, to je madame du Barry", vykřikl. "Je
připravena vstoupit, dáte-li k tomu pokyn!".
Pak ze rozevřely dveře a hned
krůček za hraběnkou de Béarn vplula králova milenka do sálu:
"To není žena, to
je víla," pravil vévoda z Richelieu... Byla přímo čarokrásná, skvoucí, bez
zvláštní okázalosti a její účes byl rozkošný. Kráčela sálem vedena jsouc za
ruku hraběnkou z Béarnu... Přicházela v slavnostní toaletě, které dámy té
doby ne nadarmo říkaly "bitevní zbroj". Zářila diamanty od krále v
ceně sto tisíc franků, nádherným účesem, dík jemuž málem celé vystoupení
zmeškala, i šarmem a krásou, která jí získávala obdiv i u největších nepřátel.
Kdo byla ta žena s nejplavějšími a nejsametovějšími dlouhými
vlasy, vlnícími se v prstýncích jako kučery dítěte, s modrýma očima a hnědým
obočím, stále mírně přimhouřenými víčky, jemným nosíkem, roztomile vykrojenými
ústy a pletí barvy "plátku růže spadlého do mléka"? Kdo byla favoritka,
před jejímž portrétem prý Voltaire řekl:
"Originál byl stvořen pro
bohy!"
"Jeanna de Vaubernier, později mamselle Lange a konečně,
milostí svého dřívějšího chráněnce Dubarryho, hraběnka Dubarryová...," prozrazuje
Dumas o jejím původu - a hrubě se mýlí! Nebylo konec konců divu.
Madame du Barry už byla dávno po smrti a historikové se stále
nemohli shodnout na jejím původu. Až spisovatelé bratří de Goncourtové našli
matriční zápis, v němž se říkalo, že dne 19. srpna 1743 se Anně Béqusové řečené
Quantiny narodila ve Vaucouleurs dcera Jeanne.
Anna se vydala s malou Janou zcela bez prostředků do Paříže a
našla zastání u finančníka Dumonceaua, který jí obstaral místo u slečny
Frederiky, své milenky. Janu dali do kláštera Sainte-Aure, kde za její výchovu
zaplatili v naději, že tak bude uchráněna morálních nástrah dospívání. Ctihodné
sestry za čas poslaly malou svěřenkyni, ze které se klubal pěkný čert, k matce
raději zpět...
Anna Béqus či Béquis v té době žila na hromádce se zběhlým
mnichem jménem Gomard a slečna Frederika ji vyhnala. Celkem správně se
domnívala, že Janina matka jejímu milenci donáší. Malá Jana se tedy stala
dítětem pařížské ulice. Otčím Gomard na její roztomilou tvářičku upozornil
starou a šlechetnou paní Lagardovou, jejíž syn se ovšem do patnáctileté dívenky
zamiloval. Následkem čehož byla Jana vyhozena a ocitla se bez střechy nad
hlavou.
Ctnost se ve dnech, kdy nebylo co jíst a kde spát, stala
hloupým luxusem. Jana se pod dívčím jménem slečna Lancon (což bylo jméno muže,
za nějž se zatím její matka provdala) uchytila u módního obchodníka Labilla.
Modistky byly v té době živé spíš z dárků od bohatších pánů než z bídné mzdy a
štědří pánové zase nedávali své peníze jen za platonické projevy přízně. Jana
prožila známost s kadeřníkem Lametem a pak se uchytila u madame Duquesnoy,
majitelky veřejného domu a herny v ulici Bourbon. Tady učarovala hraběti du
Barry.
Du Barry, šlechtic z okolí Toulouse, vůbec nebyl ten hrubián a
primitiv z Dumasova "Josefa Balsama". Kdysi měl slíbeno místo pážete
u králova dvora, s nástupem vévody de Choiseul k moci ale přišel o příznivce.
Snil o dráze diplomata, spokojil se však s úřady, z nichž pramenily provize za
armádní dodávky, což mu stačilo, aby vedl život podle svého vkusu. Hazardně
hrál, měl menší harém a styky, které mu vynesly přezdívku Roué, což znamená
Lišák. Jana se v jeho harému dostala na přední místo.
Jean du Barry se přiživoval i jako policejní donašeč a odhadl
nesmírné možnosti Janiny krásy. Říkalo se, že přes den svou milenku používá
jako pasák a v noci s ní spí. Mínění o schopnostech své společnice měl jistě
vysoké, když začal pomýšlet na její umístění v posteli nejvznešenější. Snad
jeho představivost vzbudil maršál de Richelieu, libertin, který občas zapadl do
Lišákovy pochybné společnosti.
Potomku velkého kardinála uklouzlo, že od smrti markýzy de
Pompadour nemá král oficiální metresu, že je přesycen a on, maršál, by uvítal,
kdyby král našel stálou favoritku, s níž by bylo možné spojit síly. Du Barry
musel Richelieuovi mnohokrát opakovat, že o takové dívce ví. Učinit s dívky
neurozeného původu královu společnici, to byl i na světáckého vévodu silný
tabák. Lišákova sebedůvěra ale nakonec maršála nakazila a jednoho dne de
Richelieu prohodil:
"Nu což, navštívíme Lebela, možná jeho prostřednictvím
jednoho dne tvoje oblíbenkyně získá všechny pocty Louvru."
Tak šílený nápad to zase nebyl.
Se smrtí markýzy de Pompadour zmizela pro dvůr oficiální
favoritka a Ludvíkovi XV. v ní odešla přítelkyně, ministr i rádce v jedné
osobě. Mnohé dámy by si pokládaly za čest usednout (nebo jen ulehnout) na
uprázdněné místo. Paní d´Esparbés však pro přílišnou lehkomyslnost a
indiskrétnost putovala do vyhnanství, paní de Gramont a de Maillé-Brezé
upoutávaly znuděného krále jen krátce. V králově okolí začal "hon na
favoritku", na nějž lid skládal posměšné kuplety. Dodat králi metresu
ovšem znamenalo nadělat jmění a získat postavení.
Nikdo zatím neuspěl. Král, jemuž táhlo na šedesátku, byl
sexuálně vyčerpán a přesycen dívenkami, které mu na jednu noc dodával komorník
Lebel. Jeanne Béqus alias slečna Lancon (či Rancon) se měla stát jednou z
těchto adeptek.
Svědectví o tom, kterak došlo k prvnímu setkání krále a jeho
budoucí milenky, je několik. Nejpravděpodobnější se zdá, že se Lebel nechal
přemluvit a uspořádal intimní večeři, na níž pozval Richelieua, du Barryho a
několik slečen včetně Jany, jíž dal Lišák umělecké jméno slečna Lange. Víno
teklo, Jana se chovala velmi živě a král prý vše sledoval špehýrkou, kterou
Lebel pro podobné kratochvíle ze sousední místnosti pořídil již dávno, načež si
pětadvacetiletou krásku na zítřejší večer objednal sám.
Jana se pravděpodobně v panovníkově loži nedala zaskočit
ostychem a úctou jako urozené dámy, falešným studem, majestátem ani jistou
vladařovou ochablostí, na které ztroskotaly její méně zručné rivalky. Králi prý
dala oné noci okusit radovánek, které přes kvanta milenek Ludvík XV. dosud
neochutnal. Což je pravděpodobné i s ohledem na fakt, že markýza de Pompadour
měla ve svém postavení obrovské potíže s vlastní frigiditou a posledních deset
let před smrtí královo lože nesdílela.
Král nejen že se Jany nenasytil za jednu noc. Okouzlila jej,
chtěl ji znovu a zas. Věrný Lebel byl zděšen. Králi ji přivedl jako vdanou
šlechtičnu a teď musel přiznat barvu, že jde skutečně jen o holku z ulice. Prý
se pokusil svému pánu nedůstojnou známost vymluvit, rozlobený král ale
komorníkovi pohrozil, že pokud nezmlkne, bude bit. Lebel z toho všeho dostal
horečku, prudkou koliku a za pár dní zemřel...
Skandály samozřejmě začaly. Král večer co večer docházel ve
svém parku do pavilónu, kde Jana čekala. Okouzlen jejím milostným uměním se
svěřil vévodovi de Noailles, že podobné slasti dosud nezažil s žádnou z žen.
"To je tím, Sire, že jste
nikdy nebyl v bordelu!" prostořece a výstižně odvětil vévoda.
Nebylo ovšem myslitelné, aby se žena Janina původu objevila v
králově v blízkosti. Du Barry si věděl rady. Okamžitě ji provdal za svého
bratra Guillauma, který podepsal, že nebude se svou chotí mít společnou
domácnost. Při té příležitosti byl zfalšován i Janin rodný list, v němž se její
neprovdaná matka stala ženou Jeana-Jacquesa Gomarda de Vaucouleurs a Jana sama
byla o tři roky omlazena.
Králova milenka nyní měla manželský a šlechtický původ, ba co
víc, byla vdána za šlechtice z dobrého rodu. přestěhovala se do apartmá
nebožtíka Lebela a pak do druhého patra paláce Versailles, odkud vedlo
nenápadné a nepovolaným nepřístupné schodiště až do králova soukromí.
Vyhráno tím zdaleka nebylo. Dvůr okázale hraběnku du Barry
ignoroval, za královými zády ji pomlouval a tropil si šprýmy. Chtěl-li Lišák
uchovat sobě vzestup a své bývalé milence postavení, musel dosáhnout oné
prezentace, o které byla řeč na počátku. A to znamenalo překonat nejedno
úskalí, přestože si král prezentaci u dvora přál.
Prvním problémem byla nutnost naučit se ve dvorském prostředí
pohybovat. Tento úkol ležel na Jeanu du Barry, nyní vystupujícím jako Janin
bratr, a na nejstarší z jeho tří sester, Claire řečené Chon.
Bylo to úsilí hodné profesora Higginse z "My fair
Lady" a navzdory všemu se ještě mnohokrát mělo stát, že králova favoritka
upadla do nástrah dvorských zlomyslníků, snažících se ji zesměšnit a všem
připomenout její nízký původ.
U dvora v prvních krocích radil paní du Barry maršál de
Richelieu, který s jejím vzestupem spojil své ambice.
Dál bylo nutno ještě zlomit odpor Madame Adélaidy a králových
dcer, jakož i všemocného ministra de Choiseul. Ne že by králův ministr byl tak
ctnostný, konec konců sám se převelice snažil umístit do králova lože a sedla
favoritky svou sestru, problém byl ve faktu, že du Barryová nebyla z jeho
tábora.
Otázka, zda se prezentace zdaří či
nikoliv, by mohla zůstat jen pikantností v košilatých historkách na okraji
"velké" historie, kdyby se za ní neskrýval zápas dvou politických
koncepcí, dvou ideových táborů.
Vévoda de Choiseul patřil k těm, kteří navazovali na tradice
jansenistů. Byl nakloněn reformě státu i církve, stranil Parlamentu a
naslouchal filosofům generace Encyklopedistů a osvícenců. Choiseul, jakkoliv
despotický a panovačný, byl schopen komunikovat s Voltairem a poučit se z La
Mettrieho, Buffona či d´Alemberta.
Vévoda de Richelieu, který vzal postupně věc du Barryové za
vlastní, byl spřízněn s člověkem opačným. Vévoda d´Aiguillon patřil ke
stoupencům božského původu moci, feudální společnosti, monarchistické a
náboženské tradice jakož i jezuitů.
Aniž za to krásné děvče z ulice mohlo, stalo se hlavním
trumfem velmi konzervativní a zpátečnické mocenské skupiny. Zdařilou prezentací
tato skupina zaznamenala první bod a Choiseul první ztrátu. Jeanne du Barry se
stala "maitresse en titre"
s právem na vlastní dům (rozuměj včetně vlastního dvora) a s penzí 1 200 tisíc
franků.
Literáti vzápětí začali nové favoritce podlézavě dedikovat svá
díla, ulice dál skládala posměšné rýmovačky a Choiseulovi příznivci vymýšleli
jednu zlomyslnost za druhou. Celkem obvyklým žertem se stalo, že šlechtic
přivedl do urozené společnosti z ulice děvku a představil ji jménem, které
silně připomínalo zvuk jména královské milenky.
Du Barryová o tom všem věděla, neměla však pomstychtivost
markýzy de Pompadour a všemu tomu se jen smála. Nevzrušovalo ji, když za zády
slyšela výrazy "králova běhna" či "Burboňačka" a mnohem
horší. Ve svém paláci pořádala zábavy, při nichž Ludvík XV. ožíval
veselostí. Protivníkům posílala pozvánky na večeři s dovětkem, že ji král poctí
přítomností. Etiketa v takovém případě nedovolovala dost dobře pozvanému
neslušně odmítnout.
Nikdy se nezbavila "přírodních" návyků. Mnohokrát jí
uklouzlo jadrné slovo či výraz z ulice. Při audiencích během ranního králova
vstávání nejednou bez ostychu vyskočila z Ludvíkova lože v rouše Evině.Dumas to
na konci prvního svazku "Josefa Balsama" líčí decentně:
Pružná jakoby hadí postava a nejdokonaleji plné formy, to bylo
všecko, co madame Dubarryová ukazovala návštěvníkům svých ranních audiencí a co
nepromeškal prohlédnouti si ani Jeho Veličenstvo Ludvík XV.,jemuž
zasvětila své noci, neboť řídil se příslovím, že stařec nemá opovrhnouti ani
drobtem, jenž se skulil ze stolu života.
Král vedle ní zapomínal na stáří. Část dvořanů se přidala na
její stranu, někteří prospěchářsky, jiní upřímně okouzleni její krásou,
uličnickými způsoby a přes mnohé nepěkné vlastnosti i bezpochyby dobrým srdcem.
Neboť v králově favoritce nebyla špetka zloby, pomstychtivosti a vědomého
intrikánství.
Vévoda de Choiseul ovšem nezapomněl. Dál platil pamfletáře a
měl značnou zásluhu na reptání lidu, že du Barryová vysává bohatství státu a
ničí vladařovo zdraví svou nevázaností i afrodisiaky.
Španělské mušky sice král užíval už dříve, dokonce je v
čokoládových bonbónech tajně dával svým dvořanům či dámám a pak se bavil
sledováním účinků, marnotratnost paní du Barry ale byla smutným faktem. Nový
elegantní zámeček Luciennes, kočáry, livrejované služebnictvo včetně černouška
Zamora, stály mnoho. Drahé toalety, šperky za statisíce franků a faktury na
věci, o kterých mohla bývalá švadlenka jen snít, pohlcovaly značné sumy. K tomu
přistupovaly slavnosti, divadla, bály, nakupovaná umělecká díla (některá velmi
cenná, jako například Van Dyckův portrét krále Karla I.), náklady na údržbu
parků, to vše v dobách, kdy finance monarchie zašívaly jednu záplatu druhou.
Stejně závažné bylo, že nevázané a chvílemi i vulgární zvyky
královy metresy diskreditovaly božské ódium panovníkovy osoby, posvátnost
rituálů Versailles a vše, co symbolizovalo nedotknutelnost monarchie. Není bez
opodstatnění nadsázka, že madame du Barry byla prvním vpádem lidu do posvátného
hájemství koruny, a že tento lid si o dvě desetiletí později přišel do týchž
Versailles pro Ludvíka XVI. i Marii Antoinettu, aby je přes Tuilerie, Temple
a Conciergerie dovedl až na popraviště na budoucím Place de la Concorde.
Hvězda ministra de Choiseul zapadala přes veškerá králova
ujišťování o jeho nepostradatelnosti, Vévoda ještě stačil dovést do konce
svatební smlouvu a následný sňatek králova vnuka vévody de Berry, budoucího
Ludvíka XVI., s dcerou císařovny Marie Terezie, budoucí královnou Marií
Antoinettou.
Svatba se konala v květnu 1770. Ještě předtím mladinká nevěsta
spatřila poprvé krásnou a oslnivou dámu, kolem níž se točil dvůr i král.
"Kdo je ta pěkná dívka ? A
jaké má místo u dvora ?" otázala se prý.
Ctnostný Dauphin, její ženich,
zrudl a diskrétní vysvětlení museli habsburské arcivévodkyni podat jiní.
Z nezkušené rakouské princezny a nyní ženy následníka trůnu
učinil de Choiseul i královy dcery nástroj svého opovržení vůči nenáviděné
favoritce. Nedalo jim mnoho práce Marii Antoinettu zpracovat tak, že před
královou favoritkou dávala najevo jen opovržení a ledový chlad. Ignorovala
madame du Barry a odmítala s ní prohodit jediné slůvko. Prestižními scénami
mezi Choiseulovou sestrou paní de Gramont a paní du Barry atmosféra u dvora jen
houstla.
Vévoda d´Aiguillon začal du Barryovou, kterou jinak politika
nezajímala, systematicky zpracovávat. Pod jeho radami králova metresa znovu a
znovu Ludvíku XV. připomínala, kdo je příčinou a strůjcem všech
nepříjemností. Nutno říci, že král, kterému později vyčítali stařeckou senilitu
a erotickou závislost, dlouho odmítal Choiseulovo propuštění podepsat. A je
pravdou, že bezprostřední příčinou vévodova pádu se stala jeho neopatrnost v
politice vůči Španělsku i odpor parlamentní soudců proti králi, podnícený jeho
sestrou.
Choiseul dostal od krále výmluvné varování. Ludvík XV.
tehdy prohodil, že v zápasech favoritek s ministry vždy v minulosti zvítězily
metresy. Vévoda pomyšlení na smír s du Barryovou nesnesl a na vánoce 1770
dostal od krále písemný rozkaz do dvou hodin opustit Versailles. Lid v nemilost
upadlému ministrovi při jeho odjezdu na zámek Amboise tleskal.
Nářky i pozdravy ho provázely. Po zatarasené silnici protějším
směrem uháněl poštovní vůz s takovou prudkostí, že nebýti nadlidského namáhání
vozkova, byly by se zaprášení a zpocení koně srazili se spřežením páně
Choiseulovým. Z kočáru vyklonila se hlava a stejně tak učinil i pan Choiseul.
Pan z Aiguillonu uklonil se hluboce padlému ministru, jehož
dědictví hodlal převzíti. Pan Choiseul se opět ukryl ve voze, neboť jediná tato
vteřina pokazila mu vavříny, jimiž byl věnčen při svém pádu.
Zatímco Dumasův i historický vévoda de Choiseul opouštěl
Paříž, do ministerského křesla usedal vévoda d´Aiguillon, postrádající mnohé z
Choiseulových schopností. Veřejné mínění přičetlo změnu du Barryové k tíži tím
spíše, že mnohé nasvědčovala tomu, že d´Aiguillon je jejím milencem.
Mezi všemi bohatými, mocnými a hezkými mladíky, kteří se
kořili Jeanně Vaubernierové, říká třetí svazek
"Balsama" o minulosti madame du Barry, byl vévoda z Aiguillonu
jedním z prvých. Ale snad že se vévoda neuchopil dobře té příležitosti, snad že
mademoiselle Lange nebyla tak snadno přístupná, či snad náhlá láska králova
rozdvojila tato srdce, pan z Aiguillonu nechal veršování...potlačil své vzdechy
a odebral se do Bretaňska...
Válka klanů d´Aiguillonovým
nástupem neskončila. Hraběnka nyní sklízela ještě okázalejší nevšímavost a
pohrdání Marie Antoinetty a cítila to jako příkoří. Ludvík XV. projevil
přání, aby jeho snacha prohodila k favoritce byť i je jediné slůvko.
"Nikdy s tou ženou
nepromluvím!", dala se slyšet ta, které později budou nenávistně říkat
"Rakušanka".
Král byl velice rozladěn, do jeho nejužšího rodinného kruhu
zapadlo semeno nesváru, které mohlo mít i nepříjemné mezinárodní důsledky.
Francouzský vyslanec de Mercy-Argentenau dostal příkaz
informovat ve Vídni Marii Terezii o paličatosti její dcery. Z Vídně putoval do
Versailles nabádavý mateřský dopis velké státnice:
" Nesmíte se na du Barryovou dívat jinak než jako na
dámu, přijatou u dvora a v králově společnosti. Jste jeho první poddaná a
dlužíte dvoru příklad... slovo o šatech, o zbytečnosti, vás stojí tolik
obličejů...?"
Marie Antoinetta, zaražená kategorickým matčiným přáním,
povolila.
Scéna už byla připravena, král i dvůr informováni o
diplomatické intervenci, čekalo se na ono jediné slůvko, které by prolomilo led
pohrdání a dalo favoritce satisfakci. Dvě první ženy království už stály těsně
vedle sebe, Marie Antoinetta už měla ono slůvko na rtech, když ji rozzuřená
králova dcera odvlekla pryč. Zaskočená králova snacha se nezmohla na odpor.
Král poslal do Vídně velmi ostrou demarši. V Hofburgu z ní
vyčetli, že v důsledcích je ohrožena rakousko-francouzská koalice, a to si
Marie Terezie nemohla dovolit. Její vojska i diplomaté byli připraveni spolu s
Pruskem a Ruskem zahájit dělení Polska. Císařovna měla nikoliv neprávem obavy,
že Francie, tradiční polský spojenec, by mohla přijít k rozervání odsouzené
zemi na pomoc.
Dne 1. ledna 1772 se Marie
Antoinetta se svou suitou přiblížila k dvořany rovněž obklopené madame du Barry
a prohodila:
"Dnes je ve Versailles mnoho
lidí!"
Větší pozdvižení nezpůsobila později ani zpráva o pádu
Bastilly. Dvořané běželi novinu ohlásit králi, Ludvík XV., radostí bez
sebe, objal snachu, královy dcery plakaly zlostí, zpráva bleskem oblétla Paříž,
diplomatičtí kurýři cválali do celé Evropy. Nic už nevadilo, že příště na
favoritku Marie Antoinetta zase nepromluvila.
Paní du Barry byla silnější než dřív. Její protivníci se sice
nevzdali, pokoušeli se králi vnutit za milenku kněžnu de Monaco, hraběnčino
postavení ale už bylo neotřesitelné. Nutno říci, že madame du Barry tentokrát
něco pomstychtivosti projevila a králi občas připomněla nevhodné chování snachy
k jejímu švagrovi hraběti d´Artois i jiné nevinné flirty.
Král rychle stárl a madame du Barry se pokusila zabezpečit své
postavení i do budoucna. Roku 1774 učinila kroky, které jí měly dovolit totéž,
co se povedlo poslední metrese Ludvíka XIV., paní de Maintenon. S
církevními kruhy začala konzultovat žádost o zrušení sňatku s Guillaumem du
Barry. Následujícím krokem měla být svatba s dávno ovdovělým králem. Zdá se, že
to byl spíš d´Aiguillonův nápad a byl odmítnut. K realizaci ostatně nezbýval
čas.
Dne 27. dubna 1774 si po návratu do Trianonu šedesátiletý a
erotickými excesy sešlý panovník postěžoval na bolesti hlavy. Odešel do pokojů
paní du Barry, v noci si ale nechal zavolat prvního lékaře Lemonniera a ten
konstatoval horečku.
Druhého dne krále převezli těch pár stovek metrů přes park do
Versailles. Hraběnka zůstávala přes zjevnou nespokojenost dědice trůnu v
králově blízkosti. Koncilium lékařů zahájilo léčbu tradičním zákrokem,
pouštěním žilou. V sobotu 30. dubna se příznaky nemoci projevily zcela
zřetelně. Diagnóza byla strašlivá: černé neštovice , jedna z nejobávanějších
metel té doby.
U lůžka navzdory nebezpečí nákazy setrvaly královy dcery.
Kolem umírajícího a většinou netečného starce propukaly poslední spory mezi
klikou Ludvíkovy favoritky a jejími nepřáteli. Dne 3. května si dal panovník
madame du Barry zavolat.
"Madame, daří se mi špatně a vím, co je třeba udělat...
musíme se rozloučit. Jeďte du Rueuil k panu d´Aiguillon. Buďte ujištěna, že k
vám stále chovám nejněžnější přátelství", řekl tiše ten, jemuž už se dávno
Ludvík Milovaný neříkalo.
Hraběnka, ustrašena urážlivými a zlověstnými pohledy, které
vyčetla ze všech tváří, spěchala, aby zmizela. Za hodinu byla mimo obvod
Versailles, a vévodkyně z Aiguillonu, její vždy věrná a vděčná přítelkyně,
zavedla v nemilost upadlou ženu do zámku Rueilského, který jí připadl dědictvím
po velkém Richelieuovi, vypráví epilog k
"Balsamovi".
Ještě týž večer se paní du Barry skutečně vydala na cestu.
Ludvík XV. začal blouznit, pak se probral k vědomí a přál si svou milenku
znovu vidět.
"Odjela...," vypravil
ze sebe těžce, když jej informovali, že již opustila Versailles.
"Je třeba, abychom se také
vydali na cestu..." dodal.
V tom krátkém čase docházelo k
podivuhodným scénám:
Celý dvůr opustil kvapně palác korunního prince a ubíral se
proudem do Rueil, kde bydlila favoritka... Tak tomu tedy bylo. Zůstane král na
živu a je madame Dubarryová ještě královnou? Či zemře král a madame Dubarryová
bude pouhou tupenou a proklínanou kurtisánou? Teprve
10. května po poledni král, jehož tělo se v důsledku nemoci za živa rozkládala,
takřka všemi opuštěn, zemřel.
"Král je mrtev, ať žije král!" nesly se tradiční
výkřiky sousedními sály, kde dvořané už zase obletovali Ludvíka XVI. a
Marii Antoinettu.
"Milý pane Rousseau," pravil pak mladý muž, "madame Dubarryová
ovdověla."
"Zítra bude vypovězena," pravil stařec. "S
Bohem, pane Marate."
Prorocká slova, která si vymění filosof, jež revoluci otevřel
cestu a muž, který bude jedním ze symbolů revolučního teroru, jsou posledními
větami Dumasova "Josefa Balsama".
Hned prvním aktem nového vladaře
Ludvíka XVI. byl příkaz, že se paní du Barry nikdy a pod žádnou záminkou
nesmí u dvora objevit!
Žena, která vědomě nikomu nikdy neublížila, všemocná metresa,
která nikdy příliš svou moc nezneužila a jejímž hříchem byl nízký původ i volné
mravy, se propadla do nejhlubší nemilosti, za níž bylo cítit ruku nové
královny. Jízdní žandarmové obklíčili Rueil a ex-favoritku převezli do kláštera
Pont-aux-Dames. Abatyše ji přijala s odporem.
Madame du Barry se podřídila všem klášterním zvyklostem a
matka představená se v krátkosti stala její přítelkyní. Princ de Ligny měl za
čas odvahu králi osud bývalé metresy připomenout. Následkem toho směla klášter
opustit, musela se však zdržovat deset mil od Paříže.
Prodala dům ve Versailles a koupila Saint-Vrain. Teprve koncem
roku 1775 pro ni ministr Maurepas vymohl, že se směla vrátit na svůj zámeček
Luciennes. Dál nakupovala a utrácela stejně bezstarostně a nesmyslně jako v
časech, kdy byla královskou milenkou. Rostoucí dluhy si v duchu dobové
mentality šlechty absolutně nepřipouštěla. Změnila se ve šťastnou a velmi
zamilovanou ženu, provázenou takřka měšťáckou idylou. Román s lordem Seymourem,
anglickým vyslancem, však netrval dlouho. Seymour se brzy vztahu, jemuž
nepřisuzoval žádnou budoucnost, nabažil.
Paní du Barry bylo tehdy kolem pětatřiceti let. Přijímala jen
omezený okruh přátel a činila tak s překvapivým vkusem ve velkém stylu.
Dokázala se chovat tak, že nezasvěcený by její minulost nikdy nehádal. Snad už
před Seymourem poznala muže, který se stal její poslední láskou.
Louis Hercule Timoléon de Cossé-Brissac by mohl být nazván
posledním velkým rytířem Francie. Ne právě nejmladší guvernér Paříže, velitel
královských gard a Švýcarů, voják každým coulem a přitom nesmírně galantní,
kultivovaný a zdvořilý muž, obrovitý a vznešený, laskavý i velkorysý, jako by
připomínal zašlé časy. Hraběnka nezůstávala hluchá k jeho uctivému a upřímnému
dvoření. Oddanost starého vojáka k paní du Barry byla tak velká a čistá, že si
vtipálci nedovolili na jeho účet zažertovat.
Střelbu při dobývání Bastilly 14. července 1789 prý vítr
zanášel až k Luciennes. Léta revoluce začala vše měnit a paní du Barry si přes
vzrůstající teror nebyla ochotna připustit, že jí hrozí nebezpečí.
Pomáhala royalistickým uprchlíkům, poskytovala pomoc raněným
královým vojákům, dokonce v dopise nabídla všechno své jmění tehdy už
internované Marii Antoinettě. Královna ženě, s níž před lety odmítala svéhlavě
promluvit, upřímně poděkovala jako jedné z těch nemnohých, které ji v těžkých
chvílích neopustily.
To vše spolu s provokující
známostí k vévodovi de Cossé-Brissac obracelo k hraběnce du Barry pozornost
sansculotů.
V revolučních dnech kdosi Luciennes vyloupil a ukradl
hraběnčiny šperky. Paní du Barry byla tak neprozřetelná, že dala zveřejnit
jejich seznam s vypsáním odměny za vrácení. Co mohlo víc vzbudit nenávist, než
výčet bohatství bývalé královské milenky? Šperky se za čas objevily v Londýně a
madame du Barry podnikla za Kanál několik cest k jejich identifikaci. Upadla do
podezření, že je agentkou Angličanů.
Čím méně mohl pan de Cossé -Brissac dámu svého srdce
navštěvovat, tím více jí psal. Jeho samotného povinnost i vojenská čest držely
u krále. Dál velel královské gardě, dál se snažil střežit bezpečnost
Ludvíka XVI., převezeného z Versailles do Tuilerií. Pak byl vévoda de
Cossé-Brissac zatčen a poslán do Orléansu. Tušil, že se nad ním vznáší ostří
revoluční vymoženosti, guillotiny.
Stihl ještě napsat dopis, jehož obsah byl spíše závětí. Paní
du Barry odkázal část majetku a prosil ji , aby pečovala o jeho dceru.
Dne 9.září 1792 převáželi vévodu s ostatními vězni do
Versailles. Místní sansculoti se na průvod vrhli, prorazili strážní kordon a
začali zajatce vraždit. Vévodovi se podařilo zmocnit tesáku a svůj život prodal
draze. Dav mu usekl hlavu, podle dobové módy ji nabodl na kopí a vítězoslavně
za zpěvu revoluční písně "Ça ira" ji donesl paní du Barry do
Luciennes. Hraběnka pohřbila hlavu svého kavalíra v zámeckém parku.
Je podivné, že paní du Barry z Francie neemigrovala. Domnívala
se ta tolik bezstarostná žena, že jí revoluce promine ,že byla symbolem vší
zkaženosti starého režimu ? Myslela si, že když sama nikomu neublížila, nebude
ublíženo jí?
Nadešel strašný rok 1793. Výbor veřejného blaha konečně
vyhověl versailleskému poslanci občanu Greivovi, který se 22. září mohl
vítězoslavně dostavit v doprovodu stráží, starosty, smírčího soudce a dalších
hodnostářů do Luciennes. Zatčenou madame du Barry převezli do Conciergerie na ostrově
v srdci Paříže.
Revoluční tribunál ještě nejednal s pozdější bleskovostí a
proces, v němž se z hraběnky du Barry stávala pouhá Jeanne Vaubernier, provdaná
Dubarry, milenka předchůdce bývalého tyrana, trval přes dva měsíce. Byla
obviněna ze zločinů proti lidu, napomáhání přívržencům krále, příprav spiknutí
proti republice a mnoha dalších činů.
Začala se bát. V Conciergerie náhodou či ze zlomyslnosti
dostala touž celu, z níž odešla Marie Antoinetta na popravu. Ve strachu o život
nabídla paní du Barry tribunálu všechno jmění.
A přece, podle určitých memoárů měla šanci na útěk.
Organizátora, který byl ochoten dostat z vězení jen jednu jedinou osobu a
dopravit ji do bezpečí, požádala, aby místo ní zachránil vévodkyni de
Mortemart, dceru zavražděného de Cossé-Brissaca. Byla-li to pravda, pak do
písmene vyplnila poslední přání svého posledního milence. Skutečně posledního?
V době zatčení se hraběnka pokoušela uniknout hrůzným můrám něžným citem ke
knížeti de Rohan-Rochefort.
Vše se kolem ubohé ženy hroutilo.
Popraven byl král i královna, v Toulouse padla hlava dávného hraběnčina milence
a pozdějšího ochránce i učitele Jeanna du Barry.
Dne 7. prosince 1793, podle revolučního kalendáře 17. frimairu
roku II., vynesl tribunál rozsudek smrti. Madame du Barry tomu nemohla uvěřit,
prosila, plakala, pak se zhroutila.
Pro soudce to bylo výjimečné divadlo. Desítky lidí posílali
denně na smrt a oni odcházeli pod guillotinu se vzdorem, statečností, ideály,
vědomím příslušnosti k svému stavu či vyrovnaným odevzdáním. Prosících bývalo
jen velmi málo.
Ráno následujícího dne vezla s dalšími odsouzenci kára
hraběnku du Barryovou z Conciergerie na popraviště. Ještě tehdy křičela a
prosila:
"... ať mi darují život, všechen majetek dám
národu!". "Nabízíš národu to, co mu dávno patří...," vykřikl prý
kdosi z davu.
Jakýsi uhlíř se na křiklouna otočil a uštědřil mu políček.
Neboť alespoň část ztichlých zvědavců si uvědomila, že tady nevidí revoluční
spravedlnost, ale vraždu ženy!
Na počátku "Královnina náhrdelníku" Dumas
vyfabuloval dramatickou scénu, v níž hrabě Cagliostro několika lidem, mezi nimi už v ústraní žijící madame
du Barry, věští budoucnost:
"Teď jsem na řadě já, pane," prohlásila hraběnka,
celá nešťastná.
"Vy, krásná hraběnko? Varujte
se náměstí Ludvíka XV.!"
"Tam jsem už jednou skoro
zabloudila a to mě tak rozrušilo, že jsem z toho málem ztratila hlavu!"
"A ztratíte ji tam ještě
jednou, ale už nadobro."
Paní Dubarry vykřikla a utekla...
Kára dokodrcala na náměstí Revoluce, před časem ještě náměstí
Ludvíka XV. Paní du Barry měla být popravena jako poslední. Charles Henri
Sanson, pařížský popravčí, později napsal:
"Protože ale při pohledu na guillotinu omdlévala, řekl
jsem, aby ji tam odnesli hned. Sotva na sobě ucítila ruce, hned nabyla vědomí,a
i když byla svázána, odstrčila pomocníky a křičela:
"Ne, ještě chvilku, prosím
vás, pane kate!"
Vlekli ji, ale vzpírala se a
chtěla kousat. Trvalo dlouho, než ji dopravili nahoru. Řvala. Byl na ni hrozný
pohled. Konečně se podařilo položit ji na houpací prkno, a to byl konec. Potom
byli popraveni ostatní".
Ještě v dřevěné ohlávce, poutající
hlavu pod ostřím v lyžinách, prý křičela paní du Barry o pomoc jako žena,
kterou mordují lumpové...
Žádné komentáře:
Okomentovat