H R A B Ě M O N T E-C H R I S T O
(Le
Comte de Monte-Cristo)
Příběh o pomstě vězně z ostrova If napsal Dumas ve stejném
roce jako první svazky "Tří mušketýrů". Sám v dodatku, který se i ve
francouzských vydáních románů objevuje jen výjimečně, prozradil, jak
"Hrabě Monte-Cristo" vznikal. Dumasovi bylo devětatřicet a v
doprovodu syna ex-krále Jeroma Bonaparta podnikl plavbu po Středozemním moři.
Princ byl vášnivý lovec a po vyplutí z Elby projevil přání zakotvit u ostrůvku
Monte-Cristo, oplývajícího divokými kozami. Dumase ostrůvek okouzlil:
"Nikdy jsem nespatřil nádherněji azurový háv než ten,
které mu přes ramena přehazuje vycházející slunce... A na paměť cesty, kterou
jsem měl čest s vámi podniknout, dám jméno ostrova Monte-Cristo nějakému románu,
který napíši..."
Po čase dostal Dumas zakázku na několik svazků " Dojmů z
procházek Paříží". Nakladatel však vzápětí chtěl spíše něco ve stylu tehdy
nesmírně úspěšných "Tajností pařížských" Eugéna Sue. Dumase napadlo
použít historku, kterou si už dříve zatrhl v Peuchetově knize "Policie bez
závoje":
"Byl to dvacetistránkový příběh nazvaný "Diamant a
pomsta". Napsaný byl prostě idiotsky... Avšak je pravdou, že v té skořápce
se ukrývala perla, perla beztvará, perla surová, perla bezcenná, která čekala na
svého stvořitele..."
Z oné ukryté perly vznikl druhý
nejslavnější Dumasův román...
EDMOND DANTÈS
Vězňova odplata
Dne 24. února 1815 ohlásila hlídka z Notre-Dame de la Garde
trojstěžník Faraon, připlouvající ze Smyrny, Terstu a Neapole.
Jako obvykle z přístavu okamžitě
vyplul lodivod, prosmýkl se kolem pevnosti If a mezi mysem Morgion a ostrovem
Rion přirazil k lodi.
V mžiku se, jak bývá dosud zvykem, plošina pevnosti Saint-Jean
pokryla zvědavci; neboť v Marseille je připlutí lodi stále velkou událostí,
zejména jde-li o loď jako v případě Faraona postavenou, vystrojenou a vybavenou
v loděnicích ve staré Phocée a patřící loďaři z města.
Tak začíná Dumasův příběh o
nešťastném námořníkovi, jehož těsně před svatbou dík podlým přátelům zatknou a uvězní
na pevnosti If.
Stejnou trasou, jakou připlouval Dantésův "Faraon",
může za pár desítek franků plout každý návštěvník Marseille. Ze starého
přístavu, svíraného pevnostmi Saint-Jean a Saint-Nicolas, stále vyplouvají od
hráze Belgického nábřeží, vonící čerstvými plody moře a hlučící trhovci, tam a
zpět turistické lodě a loďky. Jejich cílem je právě If, jeden z několika
nepatrných ostrůvků přímo proti rejdě. Ostatně, na proslulou pevnost If
dohlédnete i z přístavu, je to jen dvě tři míle. V jejích bílých valech ovšem
neuvidíte nic zvláštního. Dantésova cela i kobka abbé Farii je pustý výmysl pro
turisty. Přesto ostrov a pevnost If žijí z turistického ruchu a Alexandra
Dumase.
Řekněme to rovnou: žádný Dantés nežil a vězněm na Ifu tudíž
nikdy nebyl, stejně jako abbé Faria! Dumas zvolil Marseille jako dějiště první
části románu snad proto, že v časech, kdy se děj odehrává, toto město účtovalo
s Napoleonovými přívrženci mnohem tvrději než jiná města ve Francii. Velkému
vypravěči se hodil i If, pevnost z let 1524-28, později zesílená, velice dlouho
fungující jako citadela pro státní vězně od hugenotů v časech
Ludvíka XIII.a Ludvíka XIV. až po opozičníky z roku 1851, kteří
nesouhlasili, aby se Ludvík Napoleon stal z prezidenta císařem Napoleonem III.
Skutečný příběh se odehrál v Paříži, kde se i uzavřel.
"Monte-Crista" jsme sice připomněli začátkem, skutečný příběh však
bude lépe začít od konce.
Roku 1828 se jednomu francouzskému katolickému knězi
vyzpovídal na smrt nemocný muž. Největší hřích, který jej tížil, duchovnímu
nadiktoval a na každé straně rukopisu stvrdil podpisem. Když muž zemřel, poslal
kněz vylíčení velkého zločinu pařížské policii, která měla doklady i k tomu, co
s příčinami oné tragédie souviselo...
Roku 1807 žil v Paříži vcelku spokojeně muž jménem Picaud.
Jeho křestní jméno podklady příběhu pletou, jednou uvádějí Francois, častěji
však Pierre. Říkejme mu tedy tím druhým jménem. Pierre byl švec, ne moc bohatý,
leč řemeslo vynášelo. Napoleonská vojska táhla Evropou, dosud vítězila a pár
bot voják prošlapal "za cestu z Paříže do Remeše". Pierre Picaud měl
navíc před svatbou, a ne ledajakou! Měl si brát krásnou a navíc bohatou Thérése
Figorouxovou, jíž dávali sto tisíc franků věna! Právě pospíchal na radnici, pak
ještě musel za knězem. Bylo toho tolik na zařizování...!
Mířil přes náměstí Sainte-Opportune, když tu na něj zavolalo z
kavárničky pár přátel. Nu což, řekl si Picaud, sklenka a pár minut povídání
neuškodí. Tím spíše, že se měl čím chlubit! Majitel kavárničky byl jeho kamarád
a navíc pocházel ze stejného kraje, z Provence, od Nimes.
"Buď zdráv, Picaude,
vypadáš, že je ti do skoku!" prohodil uvnitř kavárník Mathieu Loupian.
"Jak by ne, můj milý Lupiane,
budu se ženit!" opáčil Picaud.
"A kdopak bude ta, co ti
nasadí parohy?", zajímal se další z Picaudových kamarádů jménem Allut.
Když uslyšeli jméno nevěsty, závistivě povzdychli nad výší
věna, které náhle Picauda postrčí o notný stupeň nad ně.
"Však jí to splatím láskou a štěstím," smál se ještě
Pierre a dodal, že svatba je už příští středu, mše se bude sloužit v Saint-Leu
a že jsou všichni srdečně zváni tam i na hostinu!
Pak odběhl a Loupian s Allutem se nemohli z překvapení
vzpamatovat.
"Má kliku, trouba!" řekl
jeden.
"Tak pěknou a tak
bohatou!" přikývl druhý.
"Takovej nýmand!" kroutil
hlavou Allut.
Loupianem lomcovala závist a snad i žárlivost. Podobně jako s
muži v kavárně u přístavu v Marseille:
Danglars očima sledoval Edmonda a Mercedes dokud oba milenci
nezmizeli za jedním z rohů pevnosti Saint-Nicolas; pak se otočil a spatřil
zbledlého a třesoucího se Fernanda. Caderousse blábolil slova jakési pijácké
písničky.
"Vsadím se," povídá
najednou Loupian, "že tu svatbu zdržím.
A když ostatní nevěřícně kroutili
hlavami, pokračoval:
"Mám skvělej nápad... Za chvíli sem dorazí komisař... A
já mu namluvím, že si myslím, že je Picaud anglickej agent. Sbalej ho,
vyslechnou, naženou mu strach a za těch vosum hodin dojde nevěstince
trpělivost."
Byl to nápad, který čtenář románu
dobře zná, i když trochu pozměněný:
"Nuže! řekl jsem tedy, že dejme tomu," pokračoval
Danglars, "po plavbě, z jaké právě
připlul Dantés, a během níž plul kolem
Neapole a ostrova Elby, by ho někdo udal královskému prokurátorovi jako
bonapartistického agenta..."
"Loupiane, to je
svinstvo," na to Allut, "neznáš Picauda. Jestli to praskne, můžeš se
těšit!"
A zatímco to dva další kamarádi, Chaubart a Solari, pokládali
za náramnou švandu, Allut spoluúčast rázně odmítl.
"No co, "jedovatě mu ještě řekl Loupian, "já se
nedivím, že máš parohy, protože jsi kapoun a není s tebou sranda!"
"Jsem čestný člověk a ty
žárlivec. Jednou na to doplatíš," s těmito slovy Allut odkráčel.
Těm, co na terase zbyli, Loupian
slíbil, že to bude šprým, nad nímž se potrhají.
Za pár hodin do kavárny dorazil policejní komisař. Možná byl
Loupian placený informátor či tak trochu práskač, možná že komisař ve stylu
Haškova Bretschneidera hlásil cokoliv, v každém případě byla periferní
kavárnička příhodným místem, kde žandarm sbíral informace všeho druhu. Z
kavárníkových udání a náznaků sesmolil skvělé hlášení a to s nadějí na pochvalu
předal nadřízenému
Právě v té době napoleonská policie pátrala po nitkách
dohasínajících emigrantských spiknutí ve Vendée i na jihu. Nadřízený si hlášení
přečetl a vypracoval svodku pro samotného ministra Savaryho, vévodu z Roviga.
Podezíravý Savary se zarazil. Nepochyboval, že Picaud tvoří spojku mezi západem
a jihem! Že za maskou ševce se skrývá figura možná stejně významná, jako před
lety Pichegru či Cadoudal! Že Picaud bude nepochybně přestrojený provensálský
či languedocký aristokrat!
V noci z neděle na pondělí si Savaryho policie pro Picauda
přišla. Zatkla jej tak profesionálně, že nikdo nic neviděl ani neslyšel. Od
toho okamžiku se po Picaudovi slehla zem. Marné byly na úřadech dotazy
Picaudovy nevěsty, rodičů, přátel...
Co mohlo následovat. Bolest, záhada. Naděje pomalu umírala,
pak nové události zvolna překrývaly vzpomínku na ubohého ševce. Loupianovi
stačilo mlčet. Proskočily-li zvěsti, že byl Picaud zatčen jako agent, nikdo se
neodvážil nahlas pochybovat. Neboť Napoleonův režim byl předobrazem pozdějších
a mnohem důkladnějších totalit a od Savaryho policie si po více než století
braly vzor Gestapo i Čeka...!
 |
| Ostrov If u Marseille |
Přešlo dlouhých sedm let a snad už i policejní úředníci
zapomněli, že Picaud po marných výsleších skončil v pevnosti Fénestrelle. Roku
1814 Napoleon I. prohrál trůn a do Paříže se vrátil Ludvík XVIII.
Politickým vězňům se konečně otevíraly cely...! Tehdy, někdy kolem půlky dubna,
z Fénestrellu vyšel i Picaud. Zestárlý, s podlomeným zdravím, stále
nechápající, co se stalo, kdo a proč tak převrátil šťastnou budoucnost v
beznadějných sedm let.
Picaud však měl přece jen trochu štěstí. Vězení nebylo
samovazbou, v níž úpěl Edmond Dantés. Pierre mohl mluvit a stýkat se s
ostatními. A jako sluha se na Fénestrellu dostal k jakémusi uvězněnému milánskému
duchovnímu z vyšších vrstev. Miláňan si Picauda oblíbil. On sám byl prý boháč a
co mohl, skryl před příbuznými, kteří jej v neštěstí zcela opustili. Zemřel
údajně 4. ledna a předtím učinil Picauda dědicem sedmi milionů livrů na
bankovních kontech jakož i ukrytého pokladu, obsahujícího diamanty v ceně kolem
sto dvaceti tisíc franků a tři miliony v kovu. Skoro jako abbé Faria.
Když Picaud vyšel z Fénestrellu, vydal se přes Turín do
Milána. Raději si změnil jméno. Teď se z něj stal Joseph Lucher. Poklad našel,
peníze v bankách převedl a zajistil si tak rentu šest set tisíc franků. Z ševce
byl boháč. Z Picauda se stal Lucher jako z Dantése Monte-Cristo.
Pak se tento skutečný Monte-Cristo vydal do Paříže. Dorazil
prý přesně na den osm let poté, co jej zatkli. Jenže v Paříži se roznemohl,
prostonal Napoleonův návrat z Elby i porážku u Waterloo, možná nemoc trochu z
obav před režimem, který jej bez příčiny připravil o budoucnost, předstíral.
Neboť sotva Napoleona odvezli na Svatou Helenu a Ludvík XVIII. už definitivně
usedl na trůn, Lucher se uzdravil...!
Teď vedly jeho první kroky do okolí náměstí Sainte-Opportune,
kde před sedmi či osmi lety žil. Opatrně se vyptával, kdo pamatuje ještě ševce
Picauda. Dozvěděl se, že švec zčista jasna zmizel, že v tom možná měli prsty
jeho
přátelé...
To byla první rána a první záblesk světla do dosud neznámých
příčin krutého osudu. Pak přišla rána druhá. Milovaná a milující Thérése na
Picauda čekala dva roky. Pak se provdala za kavárníka Loupiana. Jako Mercedes
za Fernanda Mondega.
Loupian dosáhl, po čem toužil. Sňatkem s Picaudovou nevěstou z
něj byl boháč. Kráčel výš a také pryč z míst, kde by mu mohl někdo Picauda
připomenout...! Teď měl jednu z nejskvělejších a nejnavštěvovanějších kaváren
na pařížských bulvárech.
Picaud se ptal po dalších mužích. Nikdo si nevzpomínal.
Všichni se už dávno odstěhovali. Jen Antoine Allut se prý vrátil zpět do svého
rodiště, do Nimes. Bylo ironií osudu, že si lidé vzpomínali právě na Alluta,
který s oním krutým žertem nechtěl mít nic společného. Jak asi Alluta, z nějž
Dumas nepochybně vytvořil krejčího Caderousse, muselo tížit svědomí? On přece
musel vědět, že Picaud zmizel v důsledku Loupianova udání! A Picaud netušil, že
právě Allut se provinil nejméně, jen mlčením. Ostatně, kdyby tehdy promluvil,
policii by to stejně už nepřesvědčilo...
Picaud nemeškal a vsedl do nejbližšího dostavníku na jih. Na
cestu oblékl kněžský šat, k němuž si přidal jméno abbé Baldiniho. Podobně, jako
Monte-Cristo v druhé části románu.
Abbé se ubytoval v hotelu a pár dní po Allutovi pátral. Pak se
představil. Vyprávěl, že byl do roku 1814 vězněn v Neapoli za politický zločin
a že se tam znal s vězněm, který bohužel roku 1811 zemřel"
"Byl to třicetiletý hoch,
stále tesknil po své zemi a před smrtí prominul všem, kteří mu ublížili. I když
nevědel, proč se ocitl ve vězení. Pocházel z Nimes a jmenoval se Pierre
Picaud."
Allut nedůvěřivě pokýval hlavou a
neřekl ani tak ani onak. Abbé Baldini pokračoval:
"Ve vězení prokázal mnohé služby bohatému Angličanovi a
ten mu před smrtí dal diamant v ceně padesáti tisíc franků... Když Picaud
umíral, řekl mi, že má jediné přání. Znát jména těch, kvůli nimž trpěl. A že mu
zjevení Boží napovědělo, že jeho bývalý druh Antoine Allut z Nimes ta jména
zná. Prosil, ať vezmu diamant k sobě a Allutovi jej dám výměnou za jména. Ta
pak mám napsat na olověnou desku a vložit mu ji do hrobu."
S těmito slovy kněz ukázal diamant. Historka to byla spíchnutá
horkou jehlou, při pohledu na drahokam však Allut zapomněl na obezřetnost.
Navíc se do všeho vložila Allutova žena. Události se začínaly shodovat s
návštěvou Monte-Crista, převlečeného za abbé Busoniho v domácnosti
Caderoussových:
"Bohatý Angličan," pokračoval abbé," jeho
nešťastný druh, který po druhé Restauraci vyvázl z vězení, vlastnil diamant
velké ceny. Když jej z vězení propouštěli, chtěl Dantésovi zanechat...projev
vděčnosti a diamant mu věnoval...Ten diamant byl oceněn na padesát tisíc
franků."
Abbé Baldini, stejně jako za abbého
Busoniho přestrojený Dantés, vyňal diamant. Antoine Allut kámen pozoroval
dravýma očima a v hlavě se mi mísila chtivost se zbytkem opatrnosti, který
velel mlčet.
V té chvíli, podobně jako
Caderoussova Karkonta, vstoupila Allutova žena. Zasypala svého muže pichlavými
výčitkami. Připomněla Allutovi se zlobnou venkovanskou závistí, jak jeho bratr
a sestra zbohatli dík štědrosti muže, kterého zachránili před utonutím v Rhôně.
"Teď se nosí jak pávi a nad námi ohrnují nos. Můj Bože,
já z toho budu mít smrt. Abych se neukázala na ulici!" dštila ta žena jed.
"Tím spíše, madame, že váš choť odmítá dědictví padesáti
tisíc franků, které mu odkázal umírající přítel," přisadil si abbé a celý
příběh zopakoval. Allut by snad zvítězil sám nad sebou. Jenže teď musel kromě
pokušení a svědomí bojovat s ženou zlou jak saň. Navíc jej rozpálila připomínka
bratrova štěstí. Touha po penězích zvítězila. Stejně jako u Caderrousse:
"Vraťme se tedy k těm mužům," řekl abbé; " co
to bylo za lidi, že nechali syna zemřít zoufalstvím a otce hlady?"
"Dva lidé, kteří na něj
žárlili, pane, jeden z lásky a druhý ze ctižádosti: Fernand a Danglars."
"Řekněte ale, jak se ta
žárlivost projevila?"
"Udali Dantése jako
bonapartistického agenta."
"Který z těch dvou jej však udal, kdo z nich byl skutečný viník?"
"Oba dva pane, jeden dopis
napsal a druhý odnesl na poštu."
I Allut vyprávěl o scéně roku 1807 v pařížské periferní
kavárničce a prozradil jména Mathieu Loupiana, Gervaise Chaubarta a Guilhema
Solariho. Abbé, možná trochu pobledlý, Allutovi předal prsten s diamantem.
Sotva zmizel, pádili manželé Allutovi nevěřícně a šťastně ke klenotníkovi.
Klenotník šperk prohlédl a řekl těm dvěma chudákům, že má cenu
třiašedesáti tisíc franků a že jej vezme do komise a po odečtění provize ji
okamžitě vyplatí padesát pět tisíc! Jak vidno, klenotník, který mínil šperk
koupit od Caderoussů, byl skromnější:
Caderousse a jeho žena si vyměnili
tázavý pohled.
"Ne," řekl Caderousse,
"nejsme dost bohatí, abychom mohli přijít o pět tisíc franků.
"Jak myslíte, můj milý," pravil klenotník;
"nicméně jsem s sebou vzal tyhlety krásné peníze."
A z jedné kapsy vyňal
hrst zlata, kterou zablýskal před omámenýma očima hostinského, z druhé pak
vytáhl svazek bankovek.
Allutova žena, stejně jako Karkonta, lesku peněz podlehla.
Jaký však musel být vztek té lakotné osoby, která najednou začala rozhazovat,
fintit se, naparovat a všem dávat najevo, že ona je něco lepšího, když po
čtyřech měsících zjistila, že klenotník její diamant prodal tureckému kupci za
sto dva tisíc franků!
Allutovi něco takového nemínili nechat být! Stěžovali si
klenotníkovi, obviňovali jej ze zlodějství. Vysmál se jim. V hněvu jej zabili.
Dumas onu scénu, kterou přesunul do domácnosti Caderoussů, vyfabuloval s
mistrovstvím, které z ní činí jedno z nejpůsobivějších míst románu:
"Běžel jsem pro svíčku a pádil ze schodů; leželo přes ně
napříč tělo, bylo to Karkontino tělo. Rána z pistole, kterou jsem slyšel,
patřila jí: prošla jí krkem naskrz...Dva či tři kusy nábytku ležely převrácené;
závěsy, do nichž se ubohý klenotník zamotal, spadly a vlály po pokoji: on sám
ležel na zemi, hlavu opřenou o zeď, plaval v moři krve, která unikala ze tří
širokých ran na hrudi. Ve čtvrté zůstal vězet dlouhý kuchyňský nůž, z nějž
trčela ven jen rukojeť. Šlápl jsem na druhou, nevypálenou, pistoli, možná v ní
zvlhl prach... Caderousse nebyl nikdy dopaden." ,vypráví Monte-Cristovi Bertuccio, který se stal očitým svědkem
románové vraždy.
Podrobnosti o mordu skutečného klenotníka známy nejsou, Allut
se ženou nicméně musel z Nimes před spravedlností uprchnout až do Řecka.
V té době už byl Picaud-Lucher v Paříži a plán pomsty uzrával.
Nebyl tak rafinovaně prokombinovaný a vznešeně krutý jako odplata, kterou
zvolna chystal Monte-Cristo. Patřil spíše do horroru.
V Loupianově mondénní kavárně se jednoho dne objevila stará
dáma se zvláštní historkou. Vyprávěla o chudákovi, který o vše za Napoleonova
režimu přišel, mohl by teď sice žádat odškodnění, avšak zahořkl a nemá jiné
přání než pracovat jako číšník u lidí, kteří by s ním zacházeli vlídně. A že je
ochoten za stravu a byt platit sto franků měsíčně.
Možná to byla historka za vlasy přitažená a těžko říci, zda k
sehrání podobné úlohy Picaud dámu přemluvil či zda i před ní sehrál komedii.
Sto franků byl slušný výdělek a Loupian přijal. Sám prý měl v té chvíli jistou
pochybnost, dáma se mu zdála odněkud povědomá. Takže je docela možné, že se
Picaud za onu ženu převlékl.
Loupian si myslel, že přijímá chudáčka číšníčka, na kterém
vydělá. Jak by se asi zděsil, kdyby v obličeji, změněném utrpením sedmi let v
celách a zmarem všech nadějí, poznal svou někdejší oběť!
Pak se začaly dít divné věci. Shodou okolností se Loupian
stále přátelil se svými dvěma spoluviníky, Solarinim a Chaubartem. Jednoho dne
však Chaubart do kavárny nepřišel. Neobjevil se ani později. Solarini
prohlásil, že k němu zaskočí. Vrátil se navečer udýchaný a s očima navrch
hlavy. Chaubarda prý kdosi na Pont des Arts probodl dýkou. Zbraň prý dosud
vězela v ráně a na její rukojeť vrah napsal: Číslo jedna.
Pak někdo otrávil kavárníkova psa. A číšník-Picaud tvrdil, že
viděl jednoho zákazníka, jak psa krátce předtím krmí suchary. O dva týdny
později pošel oblíbený papoušek paní Loupianové. Nevědělo se proč.
Loupian měl z prvního manželství syna a dceru. Starší
šestnáctileté a velice pohledné se začal dvořit jeden markýz, rozhazujíc plnými
hrstmi. Tak ohnivě a úspěšně, že slečně dceři za nějakou dobu začala být
šněrovačka těsná. Bylo nutno rychle pomýšlet na svatbu. Markýz nebyl proti,
domluvily se ohlášky i obřad, ženich objednal svatební hostinu pro pět stovek
hostí.
Hosté už zaujali místa u stolu, novomanželka i rodiče rovněž,
chyběl však ženich, který po obřadu pod nějakou záminkou na chvilku zmizel. Pak
číšník přinesl dopis. Stálo v něm, že z králova rozkazu se markýz musel
okamžitě odebrat pryč, že na něj nemají čekat a že se k desáté večerní vrátí.
Nevěsta sice byla mrzutá, hosté i tchán však pláli nadšením nad významým
postavením milého pana zetě.
Spolu s dezertem roznesli číšníci každému z hostí malou
obálku.
Ženich je propuštěný galejník, podvodník a uprchl, stálo s
dalšími podrobnostmi na lístcích. Zděšení, neštěstí nevěsty i jejích rodičů,
společenské znemožnění, posměšky mnohých, kteří předtím Loupianům lichotili, si
lze těžko představit. Podobnou scénu si však můžete v Monte-Cristovi
nalistovat. Sehrál ji na Dantésův pokyn slečně Danglarsové bývalý galejník,
který se jí dvořil pod jménem markýze Andrea Cavalcanttiho:
"Který z vás, pánové,"
ptal se úředník aniž hraběti odpověděl, "se jmenuje Andrea
Cavalcanti?"
Ze všech koutů salónu se ozval překvapený křik. Hledali,
vyptávali se.
"Kdo ale je ten Andrea Cavalcanti?", zeptal se
Danglars skoro zmateně.
"Bývalý galejník, který uprchl
z toulonských galejí."
"A jaký zločin spáchal?"
"Je obviněn," řekl
komisař chladným hlasem,"z vraždy jistého Caderousse, s nímž byl v
řetězech, spáchané v okamžiku, kdy odcházel od hraběte de
Monte-Cristo."...
Několik okamžiků po zmatených scénách, které v salónu pana
Danglarse vyvolal nečekaný příchod četnického četaře a odhalení, jež
následovalo, se rozlehlý palác vyprázdnil stejně rychle, jako kdyby jim přišel
říci o epidemii černého moru: v pár minutách se každý snažil všemi dveřmi,
všemi schodišťmi, všemi východy odejít či spíše prchnout. Byla to jedna z těch
situací, v nichž je zbytečné pokoušet se o banální útěchu...
Loupian netušil, odkud se na něj valí rána za ranou. Za čtyři
dny, byla právě neděle a kavárník i s rodinou vyjel na venkov trochu se
vzpamatovat, propukli na několika místech jeho bytu požár. Dřív než hasiči a
policie se seběhla lůza a pod záminkou, že hasí, vykradla, co se dalo. Dům
shořel, majitel, u nějž byl Loupian v nájmu, vymáhal náhradu škody, neboť vše
nasvědčovalo, že požár vznikl jeho nedbalostí.
Loupianovi byli na mizině, přátelé se od nich odtáhli. Zůstal
jim věrný jen číšník Prosper. Prohlásil, že je v nouzi neopustí. Šel s nimi bez
mzdy, spokojil se jen s chlebem. Všichni jej obdivovali a chválili. Loupianovi
odešli z centra Paříže znovu na předměstí a tady si otevřeli skromnou
kavárničku novou.
Do téhle kavárničky stále chodil osudem stíhaného Loupiana
navštěvovat starý přítel Solarini. Jednou jej po cestě z kavárny přepadly kruté
bolesti. Přivolaný lékař konstatoval otravu, které muž po několika hodinách
strašných křečí podlehl.
Rakev s tělem podle zvyku vystavili. Do druhého dne se na ní
objevil papír se stručným textem: Číslo dvě.
Loupianův syn se už delší dobu pohyboval ve společnosti, která
mladíkovi neprospívala. Tahle parta si jednoho večera vymyslela taškařici. Že
prý jako vyloupí sousední obchod, odnesou pár láhví likéru, což na druhý den
ale řádně zaplatí. Přiopilému mladému Loupianovi se nápad náramně zalíbil.
Vypáčili zámek, zrovna brali láhve, když tu se na ně vrhla
někým upozorněná policie. Eugéne Loupian se ocitl před soudem za krádež a
vloupání. Marné byly přímluvy, prosby, vysvětlování. Dostal dvacet let...
Proces zasadil Loupianům poslední ránu. Byli zničeni po všech
stránkách a i v novém působišti znemožněni. Thérése Loupianová, jíž kdysi
Picaud tolik miloval a kterou si měl brát, chřadla hanbou, bolestí a ranami
osud. Brzy zemřela. A protože skonala aniž zanechala potomky, musel její manžel
vrátit skromný zbyteček z jejího kdysi velkého a záviděníhodného věna!
Loupian zůstal sám, bez prostředků, jen s dcerou, kterou po
skandálu se svatbou nikdo nechtěl. Tehdy číšník Prosper, který rodinu v
neštěstí nikdy neopustil a všechny utěšoval, až se stal spíš rodinným přítelem
než zaměstnancem, přišel za Loupianovou dcerou s návrhem. Má úspory, říkal,
které jí dá. Pod podmínkou ovšem, že se stane jeho milenkou.
Co v bídě děvčeti zbývalo? Otec po smrti její nevlastní matky
skorem přišel o rozum, žít nebylo z čeho...
Jednoho temného večera se Loupian procházel stromořadím parku
u Tuilerií, když tu se ze stínu proti němu vynořil muž.
"Loupiane, pamatuješ si na
rok 1807?", zvolal. "Vzpomínáš si na zločin, který jsi spáchal?"
"Na zločin?", podivil se duchem nepřítomný a
poděšený Loupian.
"Na odporný zločin. Na to, jak si ze žárlivosti dostal do
temnice svého přítele Picauda! Už si vzpomínáš?"
"Ach!", zvolal Loupian,
"Bůh mě za to trestá."
"Ne Bůh, ale Picaud sám. Ten, který probodl Chaubarda,
otrávil Solariho, namluvil tvojí dceři galejníka, nastrojil past na tvého syna,
podpálil ti dům, poslal tam zloděje a tebe zabije stejně, jako tvého psa!
Picaud se ti mstí, utrápil tvou ženu a z tvojí dcery udělal svou děvku! Podívej
se na mně. Já, tvůj číšník Prosper, jsem ten Picaud, kterého jsi zničil. A až
tě najdou, budeš mít na prsou napsáno: Číslo tři!"
S těmito slovy rozběsněný Picaud vytasil dýku a Loupiana
probodl. Chvíli se sytil pohledem na oběť. Pak se otočil a zamířil k bráně
Tuilerijských zahrad. V té chvíli ucítil ránu, po níž jej obestřely mrákoty.
Přišel k sobě se spoutanýma rukama a ucpanými ústy. Oči měl
zavázané. Někdo jej vlekl pryč.
"Policie to není," uvažoval horečně Picaud, "ta
by se mnou zacházela jinak. Zloděj? Ten by mě obral a zmizel..."
Ocitl se v nějaké místnosti, v níž jej neznámý únosce shodil
na matrace. Páska mu spadla z očí. Místnost byla tmavá, vlhká, dávno nevětraná,
slabě osvětlená a skoro nezařízená. Picaud ležel svázaný na zemi a nad ním se
tyčil muž. Dlouho pozorovali mlčky jeden druhého.
"Tak co, Picaude," promluvil konečně neznámý,
"jaké jméno máš teď. To, co ti dali na Fénestrellu? Už nejsi abbé Baldini?
Co jsi? Číšník Prosper?"
Picaud mlčel, hlodal v něm však
dlouho nepoznaný strach.
"Bavil jsi se, viď!", pokračoval stojící muž,
"bavila tě ta hrůza, kterou jsi kolem sebe rozséval. Deset let života si
zasvětil pomstě na třech lidech a všech kolem nich. Spáchal jsi zločiny horší
než oni a teď si trochu té hrůzy užiješ i ty!"
"Kdo jsi?" vypravil ze
sebe Prosper - Picaud.
"Tvůj komplic! Ten, který ti za hrst mizerného zlata
prodal jména svých přátel. Ten, kterého jsi přivedl do neštěstí. Kvůli tomu
diamantu jsem zradil přátele, zabil klenotníka. Musel jsem kvůli němu utéct.
Žena mi zemřela v bídě. Když mě chytili, poslali mě na galeje. Přikovali mi
kouli k noze. A já celou dobu myslel jen na to, jak toho proklatého abbého
Baldiniho najdu! Jsem Antoine Allut!"
A pak ze sebe Allut chrlil na Picauda, který měl stále zacpaná
ústa, jak na galejích v Toulonu myslel jen na to, že dostane-li se jednou na
svobodu, najde toho zatraceného abbého a pomstí se mu, neboť vinu dával ne
chtivosti své ženy a vlastní slabosti, ale diamantu, kterým abbé zasil do jeho
duše pokušení.
Když z Toulonu vyvázl, vydal se hledat abbého do Neapole.
Nikdo jej neznal. Pátral tedy po Picaudově hrobu. Ani ten neexistoval. Sháněl
se po osudech vězně jménem Picaud. Zjistil s mnoha obtížemi, že byl propuštěn a
žije. Šel po jeho stopách jako lovecký pes. Hledal Loupiana i své bývalé
kamarády. Tehdy se dozvěděl o vraždách, požáru, podivných nehodách, které
kavárníka stíhaly jedna za druhou.
"Dneska večer jsem ho chtěl
varovat," obořil se na Picauda, "ale ty nebo ďábel jste mě předešli.
A mě teď zaplatíš za všechno!"
Picaud horečně přemýšlel. Jeho postavení nebylo záviděníhodné.
V nejmenším nečekal, že ve chvíli, kdy završí pomstu a bude zase žít pro něco
jiného, pohodlně a v hojnosti s oněmi milióny v bankách, se vše takhle zvrtne.
"Milióny," napadlo jej, "dal jsem mu diamant za
desítky tisíc. Určitě mě za přiměřenou odměnu pustí."
Náhle v něm zahlodal červ lakoty. Přece má právo po těch
letech bídy užívat bohatství. A ten Allut by byl schopný jej o jeho peníze
připravit. Ne, Picaud neměl velkorysost a eleganci Monte-Crista. V jádru nebyl
o nic menší skrblík než Loupian či Allut.
"Ne, nic mu nedám," řekl si, "přece o mých
šestnácti milionech franků neví. Čím většího chudáka budu dělat, tím levněji
vyváznu. Nakonec to odbude hrstka drobných!"
Snažil se získat čas, zjistit víc.
"Kde to jsem?" chtěl
vědět, když mu Allut vyňal roubík.
"V mojí moci, dost schovaný,
aby tě nikdo neslyšel a nenašel," zněla odpověď.
Picaud osaměl na matracích a ve tmě. To, co následovalo, se
silně podobalo jedné ze závěrečných scén "Monte-Crista", v níž se
Monte-Cristovi lidé zmocní prchajícího bankrotáře Danglarse:
"Chci jíst," řekl
Danglars, " sakra! chci jíst!"
"Máte hlad?"
"To přece víte."
"Co si Vaše Excelence
přeje?"
"Kus suchého chleba, protože
kuřata jsou v těchto prokletých sklepích strašlivě drahá."
"Chléb! budiž," řekl
Pepino...
"Kolik?" zeptal se Danglars?"
"Čtyři tisíce sto devadesát
osm louis. Dva louisdory jste zaplatil předem."
"Cože, chléb za sto tisíc
franků?"
"Sto tisíc franků,"
potvrdil Pepino
Picaud se vzbudil a měl hlad.
"Kolikpak zaplatíš za chleba a vodu?" posměšně se
zeptal Allut.
"Nemám peníze."
"Ale máš! Dokonce šestnáct
miliónů!"
Allutova přesná informace vyvedla Picauda z míry. Přesto se
pokusil lhát.
"To se ti asi zdálo,"
bránil se.
"A tobě ať se zdá, že
večeříš," pokrčil rameny Allut a zabouchl za sebou dveře.
Druhý den se rozhovor opakoval.
Picaud se rozhodl nevydat jediný sou.
"Uvidíme, kdo z nás to vydrží
déle."
A s těmi slovy Allut opět odešel.
Jaký osud Picauda čekal. Danglarsův?
"...říkal si, že
Bůh občas činí zázraky: že se sklepení zhroutí, že papežská policie ten
prokletý úkryt objeví a přijde mu na pomoc; že mu stále zbývá padesát tisíc
franků...; modlil se a plakal."
Co se Picaudovi honilo hlavou? Lakotná snaha nepřijít o své
jmění? Nebo obava, že Allut z něj vymámí peníze a on skončí jako žebrák? Či že
shrábne peníze a jeho stejně umoří hlady?
"Poslouchej," řekl Allut slábnoucímu Picaudovi.
"Dám ti jíst dvakrát denně. Pokaždé zaplatíš pětadvacet tisíc franků. To
je moje poslední slovo!"
Monte-Cristo se nad baronem Danglarsem slitoval a propustil je
ve chvíli, kdy bankéř litoval, že nechal hlady zemřít Dantésova otce a
Dantésovi samému zničil život. I tak se na baronovi strašlivé dni vězení
podepsaly:
Když se rozednilo, spatřil, že je nedaleko potůčku: měl žízeň
a vlekl se až k němu.
Sehnul se, aby se napil, a tu
spatřil, že mu zbělely vlasy.
Allut se neslitoval nebo neměl čas se slitovat. Picaud slábl,
hlad, žízeň i psychické utrpení dělaly své. Přestával reagovat, Alluta
nepoznával, upadal do naprosté apatie nebo blábolil jako člověk, který ztratil
rozum. Allut začal mít strach, že mu jeho oběť zemře a on zůstane bez groše.
Začal se vztekat, nahlas si nadával. Pak se mu najednou zdálo,
že na Picaudových rtech spatřil poťouchlý úsměšek. Předstíral Picaud že umírá,
chtěl ve své lakotě Alluta doběhnout? Nebo si to věznitel jen namlouval?
Vztek a chamtivost Alluta ovládly stejně jako tehdy, když
zjistil, jak naletěl klenotníkovi, který prodal jeho diamant za dvojnásobek.
Vrhl se na Picauda s nožem v ruce a bodal, dokud neumdlel...!
Když konečně přišel k sobě, zhrozil se nad tím, co z jeho
vězně zbylo. Pádil pryč, utekl z Paříže, uprchl do Anglie. Žil ještě pár let.
Teprve těsně před smrtí prozradil svůj příběh, v němž nebylo kladného hrdiny,
jen špína, zloba, nenávist a surovost...
Žádné komentáře:
Okomentovat