čtvrtek 20. ledna 2011

NAPOLEONOVA SMRT: OTAZNÍKY A ZÁHADY

Můj předposlední příspěvek nadhodil v souvislosti s filmem Monsieur N otázky a otazníky kolem Napoleonova pobytu na Svaté Heleně a zejména kolem jeho úmrtí. Vracím se k nim přetištěním jednoho příběhu ze své knihy Sňatky se smrtí, který je určitým shrnutím všech nejasností, bílých míst a dosavadního (přesněji nedávného) bádání. Ben Weider, který otazníkům kolem Napoleonovy smrti zasvětil nemalou část života, bohužel, už nic nového nevypátrá, zemřel 17. října 2008.

VRAŽDA CÍSAŘE NAPOLEONA?

(Otazníky kolem smrti zajatce na Ostrově svaté Heleny)

Dne 18. června 1815 prohrál Napoleon I., císař Francouzů, nedaleko od belgického městečka Waterloo svoji poslední bitvu a opustil armádu. O tři dny později dojel do Paříže, aby zachránil korunu, avšak prozatímní vláda, která se zde z iniciativy policejního ministra Fouchého vytvořila, si vynutila jeho abdikaci, v pořadí už druhou. Drama stodenního císařství (byť trvalo přesně 94 dnů) skončilo, Napoleon odejel na zámek Malmaison a odtud k Rochefortu, na západofrancouzské pobřeží Atlantiku, neboť hrozilo nebezpečí, že padne do rukou vítězné pruské či britské armádě. Přeplul na ostrov Aix, na jednu ze základen francouzského válečného námořnictva, uvažoval, že se dvěma fregatami prorazí britskou blokádu a odpluje do Spojených států, avšak 15. července se rozhodl jinak. S brigou L’Épervier doplul k britské řadové lodi HMS Bellerophon a vzdal se kapitánu Maitlandovi, jejímu veliteli, s tím, že žádá britskou vládu o politický azyl. Byl převezen do Anglie, na půdu ostrova však nikdy nevystoupil. Dne 30. července jej přemístili na řadovou loď HMS Northumberland a na její palubě odplul s malou suitou k osamělému, vprostřed Atlantiku a daleko od jakékoliv jiné pevniny ležícímu ostrovu Svatá Helena. Přistál zde po dvou a půl měsících plavby, v úterý 17. října 1815, a v půli prosince dostal k pobytu přidělen statek Longwood na ostrovních výšinách. Jeho vláda se ztenčila na jedenáct pokojů a pár desítek metrů okolí, jeho doprovod na služebnictvo a miniaturní dvůr v čele s generály Bertrandem, Gourgaudem a Montholonem. V dubnu 1816 vystřídal tolerantního guvernéra admirála Cockburna komisně striktní generálmajor sir Hudson Lowe a spolu s ním začalo pět let trvající drama beznaděje, zoufalství i pomalého Napoleonova umírání…

Byl Napoleon otráven?
Ve středu 2. května 1821 už byl Napoleonův zdravotní stav tak zlý, že koncilium tří britských lékařů oznámilo malé císařské družině blížící se smrt. V noci ze 4. května došlo k prudkému zhoršení a v sobotu 5. května nadešel poslední den života bývalého císaře Francouzů, kterého Britové už oslovovali jen strohým generál Bonaparte. Odpoledne v 17:49 konstatoval doktor Antommarchi, který držel umírajícího za zápěstí a sledoval puls, že Napoleon nedýchá. To on zatlačil mrtvému oči, i když stejnou věc bude později hrabě Montholon tvrdit o sobě. O čtyři dny později, ve středu 9. května, byla rakev s Napoleonovým tělem, oblečeným do uniformy gardových jízdních myslivců se všemi řády, které zesnulý za života měl, a zakrytá modrým generálským pláštěm z bitvy u Marenga, spuštěna do neoznačeného hrobu v místě, které si zesnulý sám vybral, blízko pramene v hluboce zařízlém údolí Géranium, což česky značí Čapí nůsek. Dne 27. května odplul všechen císařský doprovod zpět do Francie, někteří se sem ale vrátili o devatenáct let později a byli 15. října 1840 přítomni exhumaci, po níž následoval převoz do Francie a poté do Paříže, kde tělo spočinulo 15. prosince pod kopulí dómu Invalidovny. Tady by mohla historie slavného muže skončit, uzavřela se však jen jedna část. Ta druhá se možná otevřela větou, již Napoleon vepsal do své druhé a poslední závěti.
„Umírám předčasně, zavražděn anglickou oligarchií a jejími najatými vrahy.“
Až do přelomu XX. a XXI. století nikdo netušil, zda mínil toto obvinění obrazně, jestli šlo o výrok určený Hudsonu Lowemu, nebo se za ním skrývalo pevné přesvědčení, že mu kdosi záměrně ukrátil život. Knihy a články, jež byly na toto téma napsány, se počítaly na tisíce, vše v nich obsažené ale představovalo jen hypotézy, kde převládla domněnka o rakovině žaludku či o zánětu jater. Víc se říci nedalo, neboť pitva, provedená doktorem Antommarchim dvacet a půl hodiny po smrti, mnoho neobjasňuje a v protokolu se nikde příčina smrti nekonstatuje. Píše se tu jen o zduřelých játrech, slezině a poškození žaludku, což budilo a dodnes budí pochybnosti.
V roce 1955 nicméně na tuto scénu vstoupil muž, kterého zpočátku nebrali historikové vážně, švédský dentista a amatérský toxikolog Sten Forshufvud. Jeho zájem vzbudily nedlouho předtím poprvé publikované memoáry Louise-Josepha Marchanda, komorníka, který s císařem Francouzů vytrval na Ostrově svaté Heleny až do jeho smrti. Forshufvud začal analyzovat zmínky i pasáže, týkající se Napoleonova zdravotního stavu, a postupně dospěl k závěru, že se v Marchandových pamětech skrývá celkem dvaadvacet ze třiceti odborně uznávaných symptomů otravy arsenikem, které další memoáry potvrzují. Uváděly se tu světloplachost, migrény, nedoslýchavost, nespavost, ztráta ochlupení a přirozeného zbarvení nehtů, nedostatečné prokrvení končetin, ztížené dýchání, stavy úzkosti, žloutnutí bělma a další.
Forshufvudovi trvalo šest let, než se odhodlal svoje závěry publikovat, jako amatér však byl považován spíše za lovce senzací. Pokusil se navrhnout exhumaci Napoleonova těla a lékařskou analýzu, narazil ale na vlnu odporu a ze strany francouzské vlády na kategorické ne, které ostatně trvá dodnes. Neodradilo jej to, pustil se jen jinou a složitější cestou, kterou poskytovaly vzorky Napoleonových vlasů. V rukou různých vlastníků jich existuje na světě několik, neboť komorník Marchand jeden pramen mrtvému břitvou pečlivě odřízl, a Forshufvud věděl, že ve vztahu k arseniku představují unikátní zdroj informací. Stopy jedu se v nich totiž ukládají a vlasová metoda dokázala určit nejen obsah arseniku, ale i dávkování. Zdokonalená metoda dr. Hamilton-Smithe, specialisty na soudní lékařství z University of Glasgow, sice umožňovala získat tyto údaje na základě analýzy jediného vlasu, onen jeden vlas ale musel Forshufvud získat. Ve Francii nepochodil (a právě to později nazval francouzskou blokádou), jeden vlas ale získal; dr. Hamilton-Smithovi jej poskytl, aniž toxikolog tušil, z jaké osoby vzorek pochází.
Výsledek analýzy byl ohromující, vlas obsahoval třináctkrát víc arseniku než činí normál, Forshufvud i Hamilton-Smith si však chtěli vše ověřit. Museli čekat, než se povedlo shromáždit od různých majitelů pět vzorků Napoleonových vlasů, avšak zkoumání znělo shodně. Arsenik v nich obsažený byl Napoleonovi podáván po několik let v malých a nestejných dávkách od počátku července až října 1816, rozbory však nemohly říci, zda se toxin do těla dostával v lécích, z okolního prostředí, či z jídla nebo pití. Forshufvud výsledky publikoval nejprve v časopisech a roku 1961 v knize Napoléon a-t-il été empoisonné? (Byl Napoleon otráven?), vydané pařížským nakladatelstvím Plon.
V té době už švédský dentista a toxikolog navázal kontakt s Kanaďanem Benem Weiderem, mužem známým ze sportovního světa a podnikání, Napoleonovým velkým obdivovatelem, zakladatelem a presidentem The International Napoleonic Society. Weiderovy kontakty a manažerské schopnosti daly počínaje rokem 1974 vzájemné spolupráci nový rozměr. Oba byli přesvědčeni, že Napoleon byl otráven, a pustili se do analýzy pramenů, dokumentů z doby Napoleonova zajetí i memoárů (z nichž ne všechny byly v té době publikovány) dalších osob, které na Ostrově svaté Heleny kromě Marchanda pobývaly. Šlo o memoáry generálů Bertranda, Gourgauda i Montholona, Las Casesovy zápisky, vzpomínky Napoleonova osobního mameluka Aliho, zprávy lékařů O’Meary a Antommarchiho i dalších. Chtěli tímto způsobem vytvořit okruh podezřelých, eliminovat z něj ty, kterým prokáží hypotetickou nevinu, a odhalit skutečného vraha. Dospěli k závěrům, které poprvé publikovali roku 1995 v knize The Assasination at St. Helena (Vražda na Svaté Heleně; česky roku1995 pod titulem Byl Napoleon zavražděn?), s jejich tezí o totožnosti traviče ale ještě chvíli počkejme.
Ben Weider ovšem šel mnohem dále a s obdivuhodnou houževnatostí i cílevědomostí přesvědčoval o své hypotéze i o věrohodnosti vlasové analýzy jak veřejnost, tak historiky. Podařilo se mu prosadit přezkoumání dvou vzorků Napoleonových vlasů (získaných z majetku potomků Emmanuela, hraběte de Las Cases, který pobyl na Ostrově svaté Heleny jen krátce, shromáždil tu však materiál pro Mémorial de Sainte-Hélène, dodnes nejvydávanější a nejčtivější dílo, které tu vzniklo) v chemicko-toxikologické laboratoři FBI ve Washingtonu, D.C. Výsledky prezentované dr. Rogerem Martzem, šéfem laboratoře, potvrdily závěry z glasgowské university. Podstatná část jeho zprávy z 28. srpna 1995 zněla takto:
„Laboratoř FBI analyzovala dva Napoleonovy vlasy, které jste poskytl k prozkoumání na arsenik. Níže naleznete výsledky analýzy, která byla provedena metodou Graphite Furnace Atomic Absorption Spectroscopy.
Množství arseniku přítomné v analyzovaných vlasech odpovídá otravě arsenikem...“

Konečná odpověď: jed na krysy
Weider tyto analýzy prezentoval v květnu roku 2000 v Paříži před francouzskými toxikology a historiky, znovu vše publikoval v doplněném novém vydání své knihy (k níž napsal předmluvu i princ Napoléon, hlava rodiny Bonapartů) a některé přesvědčil. Dokonce dostal od francouzského presidenta Chiraca řád Čestné legie, především však probudil novou vlnu zájmu a teorií. Přibývalo ovšem i pochybovačů z řad francouzských toxikologů, kteří namítali, že vzorků, analyzovaných v laboratoři FBI, bylo příliš málo, aby se daly výsledky považovat za průkazné. Ještě větší nesouhlas vyvolal Weider v řadách renomovaných francouzských historiků, specialistů na Napoleona, jimž se do čela postavili Jean Tulard a Thierry Lenz. Tato skupina žádala další analýzu, provedenou v laboratořích ve Francii. Jistěže vše mohla nejlépe objasnit exhumace Napoleonových ostatků, jenže k té se Francie stavěla a staví zcela odmítavě.
Weider se nevzdal a už v září roku 2000 požádal o spolupráci doktora Pascala Kintze, tehdy presidenta Société Française de Toxicologie Analytique (Francouzská společnost pro analytickou toxikologii), a časem mu předložil k analýze pět vzorků vlasů slavného mrtvého. Pocházely z pozůstalostí lady Hollandové, abbého Vignaliho, sluhy Noverraze (tento jediný vzorek nebyl v soukromých rukou a zapůjčilo jej Napoleonské muzeum ve švýcarském Arenenbergu), komorníka Marchanda a hraběte de Las Cases.
Doktor Kintz vypracoval v roce 2001 zprávu o výsledcích analýzy, provedené metodou elektrotermické atomové absorpční spektrofotometrie, a konstatoval v ní, že jednotlivé vzorky překračují sedmkrát až osmatřicetkrát hladinu toxikology uznávané přirozené dávky.
Teoreticky by to mělo stačit jako svrchovaný důkaz, jenže v listopadu 2002 vyšel ve francouzském popularizačním časopise Science & Vie (česky Věda a život) článek, v jehož záhlaví stál tučný titulek:
„Exkluzivně. Napoleon nebyl zavražděn. Naše pátrání vydává nezvratné svědectví.“
Článek se opíral o analýzu, kterou nechala redakce provést v laboratořích Préfecture de Police de Paris (Pařížská policejní prefektura), a tvrdil, že analýza konstatovala arsenik nikoliv uvnitř Napoleonových vlasů, ale na povrchu. Z toho autoři vyvozovali, že přítomnost arseniku způsobily konzervační prostředky, či vnější vlivy, nikoliv otrava! Weider sice namítal, že použitou metodu neuznal žádný francouzský či mezinárodní tribunál jako průkaznou a vyjádřil pochybnosti o původu analyzovaných vzorků (jejichž provenienci časopis specifikoval mlhavě), přičemž si mohl právem myslet, že jde o produkt novinářské snahy po senzaci, ze strany francouzských napoleonských historiků však musel čelit nové ofenzívě.
Hozenou rukavici zvedl na podzim roku 2003, kdy mu vyšli vstříc dva mezinárodně renomovaní odborníci. Už zmíněný doktor Kintz, autor analýzy z roku 2001, a profesor Robert Wennig z university v Lucemburku se rozhodli přistoupit k analýze z jiného pohledu, s pomocí přístroje Nano-SIMS (Nano-Secondary ion mass spectrography), což je mikrosonda pro analýzu stopových prvků a izotopů ve velmi jemných objektech, která v biologii a farmakologii umožňuje vnitrobuněčnou analýzu anorganických stopových prvků pro botanické i biologické vzorky. V případě, o který šlo, dovolovala výzkum srdce či jádra vlasů, meduly, jinými slovy vlasové míšní dřeně, jejíž prokrvování zajišťuje vlasům výživu. Jednoduše řečeno mohla tato metoda prokázat to, co předchozí neumožnila: odlišit povrchový arsenik od vnitřního, který se může v jádru objevit pouze jako důsledek intoxikace.
Výsledek tentokrát stál zato. Počítačové snímky z Nano-SIMS jasně ukázaly arsenik na povrchu vzorků vlasů, zároveň však na nich byla jasně patrná arsenikem doslova impregnovaná dřeň, kam se mohl jed dostat pouze z krevního oběhu!
Se zveřejněním výsledků (které jednoznačně popíraly závěry časopisu Science & Vie stejně jako hypotézy mnoha historiků, že přítomnost arseniku způsobily výpary z tapet na Longwoodu či dým z kamen) se oba vědci i neúnavný Kanaďan rozhodli počkat, což poskytlo pole jiným badatelům a novým teoriím. Jedna staronová se zrodila ve Švýcarsku a tvrdila, že Napoleon zemřel na rakovinu žaludku. Jako hlavní důkaz uváděla Napoleonovo hubnutí a úbytek výšky, což dokládala zprávami o zkracování excísařových kalhot. Doktor Kintz k tomu pro tisk jen suše poznamenal, že diagnóza rakoviny se na základě zkrácených kalhot nekonstatuje... Vědecky zanícený, povzbuzovaný Weiderem a nepochybně i poněkud iritovaný usoudil, že veřejnost odborná i laická potřebuje další důkaz, proto sáhl po metodě, kterou nikdo před ním obdobným způsobem nepoužil, k ICP-MS.
ICP-MS (hmotnostní spektrometrie s indukčně vázaným plazmatem) je ultrastopová analytická metoda, sloužící ke stanovení obsahu stopových množství jednotlivých prvků ve zkoumaném vzorku. Umožňuje analyzovat téměř všechny prvky od lithia po uran s citlivostí jednotek až ppt (parts per trilion, počet částic na jeden trilion) po stovky ppm (parts per million, dílů či částic na jeden milion, výraz pro jednu miliontinu celku). Řečeno jinak je hmotnostní spektrometrie pro chemickou molekulu stejným „podpisem“, jaký představuje pro člověka DNA.
Napoleonovy vlasy tentokrát byly dva, jeden z pozůstalosti sluhy Noverraze, druhý z pozůstalosti generála a dvorního maršálka Bertranda, k nimž byly přidány další vzorky (vlasy) pětašedesáti osob s různými životními, stravovacími a dalšími návyky.
Výsledky u obou napoleonských vzorků jasně potvrdily smrtelné dávky arseniku (42,07 a 37,4 ng/mg), krom toho ale odhalily v abnormálně zvýšené množství dalších prvků. Jednalo se o rtuť (pocházející nejspíše z kalomelu, v Napoleonově době obvyklého projímadla), antimon (pravděpodobně z dávidel), stříbro (z lokálních antiseptik) a olovo (používané v Napoleonově době ke zjemnění vín a portského). Tyto prvky svým způsobem potvrdily autenticitu Napoleonových vlasů.
Krom výše uvedeného bylo možné stanovit i další věc, tedy to, zda šlo v Napoleonových vlasech o arsenik minerální (existuje ve dvou formách a je velmi toxický), či organický (rovněž ve dvou formách, málo toxický, má původ v některých druzích konzumované potravy, např. při velkém požívání mořských plodů, a z těla se obvykle vylučuje). Analýzy ukázaly nadměrnou přítomnost toxických arseniků As (III), běžně známého jako jed na krysy, a As (V). Další výzkum, provedený zčásti na vzorcích a dokumentech, pocházejících z Longwoodu, jednoznačně prokázal, že se tento arsenik nemohl dostat do těla z malovaných tapet či spalováním uhlí.
Několik desetiletí trvající úsilí Bena Weidera se díky těmto objevům završilo 2. července 2005 v Illkirch-Graffenstandenu, ležícím sedm kilometrů jižně od Štrasburku, na francouzské straně Rýna. Toho dne se zde v laboratořích ChemTox shromáždila řada osob, zastupujících Francouzskou republiku, tisk i odbornou veřejnost, aby si vyslechly závěrečnou zprávu doktora Pascala Kintze, tehdy už presidenta Assotiation Internationale des Toxicologues de Médicine Légale, česky Mezinárodní asociace toxikologů soudního lékařství. V ní mimo jiné uvedl:
„Ve všech vzorcích císařových vlasů prokázal ICP-MS masivní koncentraci, která je srovnatelná s chronickou intoxikací prudce jedovatým minerálním arsenikem. To implikuje, že jsme zcela jednoznačně na stopě zločinné intoxikaci.“
Je to exaktní vědecký výsledek, který nelze seriózními protiargumenty napadnout, natož zpochybnit. Časopis Science et Vie ale zbraně nesložil a koncem roku 2007 publikoval článek s teorií italského badatele o tom, že hladina arseniku byla u Evropanů v první polovině 19. století obecně vyšší než dnes a dosahovala dávek, jež by se staly pro současného člověka smrtelnými. Exaktní údaje pochopitelně chyběly, závěr z toho vyvozovaný však zněl, že Napoleon tudíž nemohl na otravu arzenikem zemřít, ježto ono Weiderovými výzkumy dokázané množství tehdy smrtelné nebylo... Zjevně sice jde o teorii stejně „vědeckou“ jako v případě závěru o přímé úměře mezi onemocněním rakovinou a délkou kalhot, pozornost, kterou jí senzacechtivý tisk věnoval, ale vyprovokovala Bena Weidera na počátku roku 2008 k ohlášení další, ještě důkladnější analýzy rozšířeného množství vzorků.
Třebaže si bude nutno na výsledky zápasu, vedeného presidentem The International Napoleonic Society, počkat, můžeme bez obav konstatovat, že zbývají vlastně jen dvě otázky. První se ptá, kdo mohl být Napoleonovým vrahem. Druhá je zcela odlišného druhu, neboť naznačuje, že tělo, jež spočinulo v hrobě na Čapím nůsku a nyní odpočívá v Invalidovně, vůbec nepatří Napoleonovi. Prostě řečeno to znamená, že jinak nezpochybnitelná otrava nemusela být bezprostřední příčinou vlastní císařovy smrti, případně se Napoleona vůbec netýkala! Proberme je postupně a začněme s tou první.

Montholon jako hlavní podezřelý
To, že byl jed Napoleonovi podáván téměř soustavně po dobu let 1816 až 1821, podstatně zúžilo okruh potenciálních podezřelých, z něhož vypadli všichni, kteří na ostrově pobyli kratší čas, nebo měli k Napoleonovi omezený přístup. Počet sedmi desítek osob se tak snížil na přijatelnou i přehlednou míru čtyř a už zmíněný Sten Forshufvud s Benem Weiderem dospěli k závěru, že tím nejpodezřelejším je hrabě Montholon. Podle Forshufvuda jednal sám, podle posledních prací Bena Weidera v součinnosti s britským guvernérem ostrova Hudsonem Lowem, tato teze ale postrádá důkazy.
V roce 2000 podpořili Forshufvudovy a Weiderovy závěry další dva badatelé, byť se v hledání řešení vydali jiný směrem. Kniha L’énigme Napoléon résolue (Napoleonova záhada rozluštěna) Francouzů René Mauryho a Françoise de Candé-Montholon vyvolala senzaci a do značné míry znamenala i objev. Druhý z autorů, Montholonův potomek, v něm totiž zčásti publikoval a analyzoval obsah balíčku, který se nalezl při přestavbě jedné stodoly na bývalém rodovém panství. Nešlo o nic menšího než o osobní korespondenci, vyměňovanou mezi generálem Montholonem a jeho ženou od roku 1819, kdy ona Ostrov svaté Heleny opustila, do roku 1821, v němž excísař zemřel a Montholon se vrátil do Evropy. Šlo o důvěrné, cituplné, místy vášnivé listy, ze strany manžela naplněné steskem po dětech i manželce, které mnohé naznačily, než k nim ale přikročíme, musíme říci víc o jejich pisatelích. Krom toho je nutno dodat, že v posledních letech se hlavnímu obviněnému dostalo vášnivého obhájce v Jacquesovi Mahé, autorovi knihy L’honneur du général de Montholon retrouvé (Znovunalezená čest generála de Montholon).
Kdo vlastně byl onen Charles-Tristan, markýz de Montholon, šlechtic rodem, povýšený Napoleonem na hraběte císařství? Narodil se sedm let před pádem Bastily v rodině královského plukovníka a prvního lovčího Monsieura, bratra krále Ludvíka XVI. Rok před vypuknutím revoluce mu otec zemřel a Charles-Tristan zdědil, ač šestiletý, jak jeho hodnost, tak i úřad. Nebylo by mu to mnoho platné, leč matka se znovu provdala za Charlese-Louise Hugueta de Sémonville, poměrně vlivnou osobnost první fáze revoluce. Tento muž, jenž byl vojákem i diplomatem, se o nevlastního syna (který od té doby psal své jméno jako de Montholon-Sémonville) postaral dobře. Nejprve zařídil jeho přijetí k válečnému námořnictvu, na fregatu La Junon, s níž se jedenáctiletý hoch účastnil neúspěšné výpravy k Sardinii, a poté jej s sebou vzal do Konstantinopole, kam plul jako vyslanec. V dalších letech byl Charles-Tristan pobočníkem generálů Augereaua i Jouberta (ten si vzal Montholonovu sestru Zéphyrine, leč týden po sňatku padl a ona se později znovu provdala za generála Macdonalda) a roku 1800 se vyznamenal v bitvě u Hohenlinden. Účastnil se většiny velkých Napoleonových tažení (u Heilsbergu roku 1807 zachránil v ožehavé situaci generála Savaryho, Napoleonova „muže pro všechno“), většinou ale sloužil v hlavním štábu. Po bitvě u Wagramu povýšil Napoleon Montholona na hraběte císařství a začal jej pověřovat tajnými diplomatickými úkoly v německých zemích, kde ho jmenoval zplnomocněným ministrem a vyslancem ve Würzburgu.
Slibnou kariéru plukovníka hraběte de Montholon přerušil vášnivý vztah, který se doslova rozhořel mezi ním a o tři roky starší Albine, rozenou de Vassal, ženou pohlednou, šarmantní i vzdělanou, leč jednou rozvedenou a podruhé provdanou za ženevského bankéře barona Rogera. Temperamentní Albine šla za hlasem srdce, chotě opustila a roku 1810 povila svému milenci syna Tristana, načež zneuctěný baron Roger, prohlásil, že chce rozvod. Montholon hned Napoleona požádal o svolení k sňatku se svojí milovanou, leč císař odmítl, neboť dva rozvody a tři svatby považoval u jedné ženy za příliš. Hrabě počkal dva roky, a když císař projížděl před tažením do Ruska Würzburgem, požádal o souhlas, aby si mohl vzít neteř presidenta kasačního soudního dvora Séguiera. Císař souhlasil, Séguier patřil k velmi staré šlechtě, a Montholon se hned nato oženil. Byla to tichá, nenápadná svatba na okraji Paříže, leč neutajilo se, že onou Séguierovou neteří není žádná jiná než Albine de Vassal! Napoleon o tom dostal od generála Savaryho (kterému si na onen sňatek stěžovali Montholonův otčím a matka) zprávu během pobytu v Moskvě a dostal takový záchvat hněvu, že Montholona na dálku degradoval z brigádního generála na plukovníka.
Pod dva roky žil hrabě v hluboké nemilosti, avšak v náručí své ženy na zámečku Loiret, kde úspěšně rozházel manželčino věno a zplodil dalšího syna. Když se však začal roku 1814 do Francie valit nepřítel, nabídl Montholon Napoleonovi své služby, a císař, jemuž řady věrných povážlivě řídly, vděčně přijal. Tristan Charles dostal nazpět hodnost brigádního generála a úkol hájit oblast kolem Lyonu, což splnil důsledně a navzdory kapitulaci maršála Augereaua, vrchního velitele Lyonské armády. K Napoleonovi se přidal i po jeho návratu z Elby a neopustil jej ani po katastrofě u Waterloo. Marně císaře spolu s generálem Lallemandem přesvědčoval, aby se Britům nevzdával; když neuspěl, požádal, aby jej směl následovat i na Ostrov svaté Heleny.
Třiatřicetiletý hrabě de Montholon, muž, který v sobě nezapřel aristokrata s vlastnostmi požitkáře, rozmařilce a hráče, odplul na skalnatý, nehostinný ostrov vprostřed Atlantiku i se svojí chotí a dvěma dětmi, přičemž nedohlédl, o jak psychicky náročný pobyt půjde. Ocitl se zde z vlastní vůle, dokonce zanedlouho zaujal v oblibě u bývalého císaře první místo, jenže tím vzbudil žárlivost ostatních, zejména generála Gourgauda. Třenice propukaly i mezi Fanny Bertrandovou, oddanou, mateřsky založenou chotí Napoleonova dvorního maršálka, a temperamentní Albinou.
V Longwoodu se leccos povídalo o sblížení Albine de Montholon s bývalým císařem, mnozí otevřeně hovořili o milostném trojúhelníku a takové zprávy pronikly i do relací zahraničních komisařů. Jazyky přiostřilo hned v prvním roce pobytu to, že se Albine ocitla v jiném stavu. Třebaže k početí děcka došlo nejspíše už na HMS Northumberland, která všechny převážela z Anglie na Ostrov svaté Heleny, a ačkoliv důkazy o intimním poměru Montholonovy ženy s bývalým císařem chybí, její korespondence i anonymně vydaný román Le Chant de Moine (Moinin zpěv) naznačují (alespoň z Albininy strany) hluboký cit. Pro úplnost dodejme, že 18. června 1816 porodila Albine holčičku, jíž dala jméno Napoléone, a v lednu 1818 se jí narodila ještě dcerka Joséphine.
Albine de Montholon opustila ostrov 2. července 1819 se všemi čtyřmi dětmi, protože si to Napoleon přál. Byl tou dobou vážně nemocen, neměl lékaře a po listopadovém kongresu vítězných velmocí v Aix-la-Chapelle pochopil, že z ostrova už nikdy neodpluje. Jedinou naději představovalo zburcování veřejného mínění a oslovení anglické opozice; Albine (kterou do Evropy provázel šarmantní a mladý britský poručík Jackson, minimálně nápadník, ne-li více) měla být jeho poslem i vyslancem. Od té chvíle spojovaly Albinu s děním v Longwoodu jen výše uvedená korespondence s manželem. Charles-Tristan o nich i o svých pocitech psal občas podivně, pobyt v Napoleonově blízkosti jej nepochybně unavoval a navzdory vší oddanosti mohl excísaři velice zazlívat, že ho vlastně od jeho ženy odloučil.
„Mé jediné přání, jediný předmět mých myšlenek je zlomit pouta, jež mi brání, abych ti byl nablízku…,“ stojí v jednom z nich.
Nelze se divit, roky hraběti utíkaly, jeden den byl stejně únavný jako druhý, vždy deset hodin zaznamenávání a sepisování Napoleonových vzpomínek, naslouchání úvahám o tom, co bylo a co by bylo, kdyby… Představa života kdekoliv jinde vyhlížela tak lákavě a atmosféra na ostrově, kde guvernér Lowe dělal vše, aby Napoleonovi znepříjemnil život, spěla k beznaději.
„Nepochybně brzy nadejde čas a pamatuj si: v mém osudu je psáno, že kvůli tobě z tohoto vězení vyjdu,“ lze číst v jiném dopise.
Podobné věty naznačují, že by jejich pisatel mohl mít k ukončení Napoleonova života motivaci, spíše však svědčí o zoufalství a rozervanosti.
„Miluji císaře něžnou láskou, po celý život budu jeho věrným přítelem, jeho přátelství bude mým nejkrásnějším titulem,“ prohlašuje, o kus dál ale rozervaně volá:
„Má ženo, mé děti, promiňte, ale bez vás nemohu žít!“
Žádal o vystřídání, o povolení k návratu, bývalý císař mu to ale nedovolil a hrabě musel zůstat až do konce. Byl za to štědře odměněn, Napoleonova závěť z ledna 1821 mu přiřkla téměř polovinu z více než čtyř milionů, deponovaných v Lafittově bance v Paříži (byť se později ukázalo, že tu Napoleon uložil šest milionů). Tvořila právě tato částka, o níž se vědělo předem (možná už od roku 1816, kdy excísař závěť sepsal), motiv či jeden z motivů, které Montholon měl, či mít mohl? Jaké vlastně tyto motivy v podání Forshufvudově i v interpretaci autorského tandemu Maury a de Candé-Montholon byly?
1: Forshufvud i Weider se opírali hlavně o prokázanou zpronevěru částky 6000 franků, určených na žold jednotek v oblasti Loiry, za což Montholonovi hrozil polní soud. Došlo k ní roku 1812, a když se Bourboni vrátili roku 1814 na trůn, využili ji prý k nátlaku. Montholon mohl slíbit, že zůstane-li tato zpronevěra, který by mu vzala důstojnickou čest, utajena, přispěje k odstranění muže, jenž ztělesňoval i po svém pádu pro Ludvíka XVIII. hrozbu. Tento důvod ovšem nezní přesvědčivě, není v něm silný motiv.
2: Montholonovi mohl hrozit soud a vyhnanství za to, že v roce 1814 pokračoval v boji i po dubnovém příměří, vojenské archivy však nic podobného nenaznačují a lze k němu zaujmout stejné stanovisko jako k bodu předchozímu.
3: Mocným motivem ovšem mohly být Napoleonův majetek a závěť, jenže ony dva miliony odkázal excísař Montholonovi teprve v nové závěti z ledna 1821. Přesto mohl Montholon Napoleona zmanipulovat tak, aby od něho dostal slušnou sumu, na tom se shodli všichni.
4: Žárlivost v důsledku předpokládaného poměru Albiny de Montholon a Napoleona rovněž vyloučit nelze, byť se ji někteří z uvedených autorů pokusili bagatelizovat.
5: Maury a de Candé-Montholon vytvořili vlastní tezi, podle níž se Montholon pokoušel Napoleonovi z bezútěšného ostrova pomoci. Arsenikem zhoršoval jeho zdravotní stav a doufal, že si evropské veřejné mínění vynutí pro britského vězně změnu podmínek. Byl přitom přesvědčen, že pokud přestane dávky jedu podávat, bývalý císař se opět uzdraví. Vše podle nich vlastně nevědomky zavinil Francesco Antommarchi, Korsičan a nepříliš dobrý lékař. Na potíže ordinoval Napoleonovi jako dávidlo vinný kámen, tedy antimonovou sůl, která vyvolala reakci s arsenikem a potíže zhoršila. Později nařídil podávat projímadlo, v tomto případě kalomel (chlorid rtuťnatý), a reakce byla obdobná. K tomu přistoupilo požívání orgeady, oblíbeného císařova nápoje s přísadou hořkých mandlí, a z chronické otravy se stala otrava akutní.
Měli bychom pro úplnost dodat i verzi další, kterou zpopularizovali tvůrci hraného filmu Monsieur N. (česky se distribuoval na DVD nosičích a posléze v televizi jako Napoleon), avšak ponechme si teorie, hlásající, že Napoleon na Ostrově svaté Heleny nikdy nezemřel, až na závěr.
Všichni se ptali, proč, kde a jak si mohl Montholon opatřit dostatek arseniku, a odpověď byla jednoduchá. Na Longwoodu žily spousty krys a někdy ohrožovaly i děti, musely se tedy hubit právě arsenikem, jedem na krysy. Z britských zdrojů jej dostával právě Montholon, k jehož povinnostem patřilo bdít nad zásobami potravin, pití a sklady včetně rozdělování. Nenechával arsenik volně přístupný, zamykal jej v místnosti, která měla pouze malé okénko, a klíč vlastnil jen on. Je to bod pro obžalobu, jak však mohl hrabě podávat excísaři jed, když jídlo připravoval kuchař Pierrion a přimíchávání do něj by ohrozilo více lidí? I tady zní odpověď jednoduše: jed se míchal do vína. Ben Weider zjistil, že od roku 1816 dostával Napoleon víno zvláštní, určené jen pro něj. Byl to jihoafrický druh z Constance, který si oblíbil místo Chambertinského, jež píval dříve. Dodávalo se v soudcích, stáčel je právě Montholon a láhve uzamykal, přičemž klíč měl opět jen on.
Napoleon nikdy nevypil celou láhev, nanejvýš dvě sklenky a ředil si víno vodou, čímž beztak slabé dávky arseniku, jedu bez chuti, rozmělňoval, odkud ale získal Montholon potřebné znalosti, jaké dávky volit? Weider je přesvědčen, že z excísařovy knihovny, ze svazku o markýze de Brinvilliers a velké travičské aféře z doby Ludvíka XIV. Knihu prokazatelně četla Albine de Montholon a podle různých zápisků se o ní i diskutovalo.
Pro tezi o jedu v jihoafrickém víně svědčí i náhlá smrti Napoleonova majordoma, přítele, tajného agenta a sluhy v jedné osobě, rovněž Korsičana jménem Cipriani. Ten se zhroutil s pěnou v ústech, právě když podával Napoleonovi jídlo, byl odnesen v křečích na lůžko a zemřel v mukách za tři dny, 24. února 1818. V týž den onemocněla čímsi velmi podobným i jistá Louisa, komorná Albiny de Montholon, Ciprianiho milenka. Že by si Korsičan tajně odnesl jednu či více láhví císařova privátního vína a s milou je vypil? Mohla to být náhoda i úmysl, neboť Cipriani patřil v Napoleonově okolí k nejbdělejším a tudíž k nejnebezpečnějším.
„Císař dává Ciprianimu přednost přede všemi. Úřad majordoma je pěkně podlý pro toho, kdo má všechny vlastnosti policejního ministra,“ vyjádřil se o něm ostatně Montholon sám.
Korsičana pohřbili hned nazítří, později však zavládly o příčině smrti pochybnosti, když ale došlo na exhumaci, ukázalo se, že hrob kdosi nedlouho předtím znesvětil a tělo zmizelo. Nikdy se nenašlo, možná zmizelo v moři a Ben Weider byl přesvědčen, že to udělali Angličané. Jenže jiní pak vytvořili s poukazem na to, jak si byli oba rodáci z Korsiky podobní, hypotézu o záměně Ciprianiho těla s Napoleonovým, k níž mělo dojít o tři roky později.
Že byl travičem Montholon, tomu nasvědčuje i jistá změna Napoleonova zdravotního stavu. Weiderem iniciovaný výzkum vlasů jasně říká, že po dobu několika měsíců v roce 1819 obsah arseniku poklesl. Právě od července onoho roku hrabě Montholon vážně onemocněl a službu u císaře nastoupil až v prosinci. V roce 1820 už opět hladina arseniku stoupala…
Jacques Mahé a de Candé-Montholon, Montholonovi obhájci proti žalobcům Forshufvudovi a Maurym, tvrdí, že ani komorník Marchand, ani mameluk Ali ve svých vzpomínkách oddanost hraběte Charlese-Tristana vůči Napoleonovi jediným slůvkem nezpochybnili. Nepopírají, že v lednu 1821, kdy už se dala brzká excísařova smrt předpovídat, dělal Montholon vše, aby v Napoleonem změněném testamentu získal největší dědictví, připomíná však, že hraběti trvalo pět let, během nichž se topil v dluzích, než soudy uznaly platnost odkazu, kterému chyběly některé právní náležitosti.
Nejpádnější důkaz ovšem představuje další život Charlese-Tristana. Byl bouřlivý, hrabě obrovským dědictví zčásti utišil věřitele, zčásti je rozházel. O dva roky později, roku 1828, už měl dluhy za čtyři miliony, hrozil mu konkurs a Albine se pokusila něco zachránit soudním rozdělením majetku. Možná svého muže milovala, když ale zjistila, že má poměr s komornou, které udělal dítě, opustila hraběte definitivně. Rozvést se nemohla, zákon z roku 1816 rozvody, revoluční vymoženost, zrušil, žila však u svého syna z druhého manželství s baronem Rogerem. Vedla s chotěm soudní při, která jej donutila uprchnout před hrozbou vězení pro dlužníky do Anglie. Tam Montholona zachránil dar ve výši 150 000 liber šterlinků, které mu poskytl Angličan jménem Charles Turner. Jistěže dárce i původ daru později budily v souvislosti s Napoleonovou smrtí mnohá podezření.
Montholonovi zbyla ze dvou lásek jen ta k Bonapartům, jejich věci i jejich rodině však zůstal věrný až do smrti. Pohyboval se v blízkosti mladého prince Louise-Napoléona (syna Hortensie de Beauharnais, Napoleonovy adoptivní dcery, a císařova bratra Louise, byť mnozí ukazovali na jiného otce…), s ním se účastnil pokusů u převrat (proti králi Ludvíku Filipovi) ve Štrasburku i v Boulogne a za druhý zaplatil pár roky vězení. Ty strávil s Louisem Napoléonem v pevnosti Ham, leč roku 1848, kdy nová revoluce krále Ludvíka Filipa sesadila, vyhlásila republiku a Louise-Napoléona zvolila prezidentem, znovu stoupal. Poslední tři roky života, od roku 1850, kdy se Louis-Napoléon (malý synovec velkého strýce, jak ho nazval Victor Hugo) prohlásil císařem Napoleonem III., si pak hrabě užil, neboť měl konečně moc a k povaze nového císaře patřilo, že nikdy neodmítl nic těm, které pokládal za oddané přátele…
V názoru na Montholona a jeho roli na Ostrově svaté Heleny jako kdyby se v historické i popularizačně-historické veřejnosti vytvořily dva směry, téměř školy. Říkejme jim zkráceně (a s vypuštěním jmen jejich spolupracovníků) Weiderova a Mauryho. Obě se shodují, že byl hrabě vinen, diametrálně se ale liší v motivech. Možná však vzniká i „škola“ třetí, zosobněná Montholonovým obhájcem Mahém. Přiznejme jí její místo, neboť i když měl Montholon motiv a leccos proti němu svědčí, zůstává jen podezřelým, byť hlavním. Rodí se však i „škola“ čtvrtá, hlásající cosi diametrálně odlišného a naznačující novou záhadu, která nabízí mnohá řešení…

Ztracený císař
Už v roce 1969 vyšla kniha Georgese Rétifa de la Bretonne Anglais, rendez-nous Napoléon (Angličané vraťte nám Napoleona!), v níž se rozvíjela další hypotéza, zcela protichůdná závěrům Weiderovým a dalších. Podle autora provedli Britové už na Ostrově svaté Heleny záměnu těl a do Napoleonovy rakve vložili tělo jeho přítele, sluhy a agenta Ciprianiho. Důvod? Aby se při exhumaci či převozu z ostrova v Atlantiku do Paříže, eventuálně později, nepřišlo na to, že byl císař otráven! S touto teorií pak pracovali další, zejména Bruno Roy či André Castelot a mluví se o ní dodnes; vlastně na ní staví i zmíněný hraný film Monsieur N.
Nejnověji se této teorii věnuje Bruno Roy-Henry v knize Napoléon, l’énigme de l’exhumé de Sainte-Hélène (Napoleon, záhada exhumovaného ze Svaté Heleny), která vyšla roku 2003 a jsou jí věnovány i několikajazyčné webové stránky www.empereurperdu.com.
Kniha i web shrnují do několika bodů odlišnosti mezi zprávami o Napoleonově pohřbu v roce 1821 a o exhumaci v roce 1840, přičemž k některým z nich zaujímají v komentářích stanoviska pro i proti. Toto jsou hlavní z nich:
-Roku 1821 byla rakev spuštěna na fošny, ty však v roce 1840 v hrobě chyběly. Naopak se v roce 1840 objevily pod rakví provazy, které byly roku 1821 po spuštění uvolněny a vytaženy.
-Tzv. posmrtná maska Antommarchiho (či spíše Antommarchiho typu), považovaná za oficiální, je falešná. Budila pochybnosti už roku 1833, kdy ji mohla veřejnost poprvé spatřit; Jérôme Bonaparte tvrdil, že se tváři jeho bratra příliš nepodobá. Když Antommarchiho vnukové nabídli Napoleonu III. nejstarší z odlitků, odmítl jej koupit. Podle pamětí komorníka Constanta (byl v Napoleonových službách do roku 1814) měřila jeho hlava 22 palců. Antommarchiho maska má 20 palců 10 čárek. Krom toho existují či existovaly i jiné odlitky posmrtné Napoleonovy masky. Podle provenience se označují jako RUSI (zkratka anglické Royal United Service Institut, tato maska ale zmizela roku 1972 a dochovaly se jen fotografie), Corso (u níž se naopak zdá, že jde o zmizelou a do Ameriky prodanou masku RUSI), Arnott (podle voskového odlitku, zhotoveného dr. Arnottem v noci z 5. na 6. května bez vědomí suity mrtvého císaře), Bádenská (pravděpodobně zhotovená už za Napoleonova života jako odkaz synovi), Noverraz (obsahuje stopy Napoleonových vousů, její původ není znám), Burghers, atd. Ty všechny se obličejem i naznačeným tvarem lebky od Antommarchiho odlitku liší, i když jde o kopie tří masek, zhotovovaných na různě velkých částech obličeje (některé zachycují i uši a část krku) dr. Burtonem za asistence dr. Antommarchiho 46 hodin po smrti, dne 7. května 1821. Počítačové srovnání s portréty Napoleonových potomků (nemanželským synem Alexandrem Florianem Josephem Wałewskim) a příbuznými (císařův synovec Napoléon Joseph) i s detaily na Napoleonových portrétech naznačují shody masky RUSI a Corso (což je odlitek bez uší a krku). Dosti důkladnou fotodokumentaci většiny masek obsahují opět stránky www.empereurperdu.com.
-Schránky s Napoleonovým žaludkem a srdcem, vložené podle Antommarchiho a Loweho relace do rohů rakve, se roku 1840 nalezly mezi Napoleonovýma nohama.
-Napoleonovi v roce 1821 dvakrát zcela oholili hlavu, Marchand ale psal, že vlasy mrtvého zůstaly k roku 1840 neporušeny. Z tohoto pohledu je záhadou i pramen, který Marchand v den úmrtí odřízl.
-Marchand uvedl, že mrtvý císař měl na kabátci holandský řád Orde van de Reünie. Při exhumaci roku 1840 na kabátci nebyl.
-Všichni svědci pohřbu uváděli, že na botách byly ostruhy, při exhumaci o nich ale už nikdo nemluví. Las Casesův syn tehdy výslovně uvedl, že se paty císařových bot dotýkaly dna rakve.
-Bertrand se zmiňuje k roku 1821 o řádových stuhách a dekoracích na uniformě, tělo ale mělo v roce 1840 jen velkostuhu Čestné legie, navíc pod kabátcem a bez kříže, který k jejímu zakončení patřil.
-Při exhumaci vyčuhovaly z každé boty čtyři holé prsty, v roce 1821 však byly na nohou punčochy.
-Proslulému klobouku chyběla roku 1840 kokarda.
Některé indicie lze vyvracet (a kritice je podrobuje i sám Roy-Henry, autor zmíněných webových stránek i knihy na toto téma), v souhrnu jde ale o nesrovnalosti zneklidňující.
Ani Roy-Henry se nespokojil s hypotézami a obrátil se na francouzské ministerstvo obrany s žádostí o možnost přezkoumání jednoho cenného exponátu z Invalidovny. Jednalo se o kousek epiderma, pokožky, odebraný doktorem Guillardem v roce 1840 z exhumovaného Napoleonova těla. Vzorek se nacházel v soukromém vlastnictví, do sbírek Musée de l’Armée byl darován roku 1936 a o jeho pravosti nepanovaly nikdy pochyby. Naskýtala se tedy možnost analýzy mitochondriální DNA, byť Philippe Delorme a profesor Cassiman (titíž, kteří iniciovali a provedli srovnávací analýzu DNA u srdce Ludvíka XVII.) vyjádřili jisté obavy, plynoucí z charakteru vzorku, jeho stáří a způsobů přechovávání, neboť nemusel obsahovat dostatek DNA, potřebné pro celý rozsah testů. Oba vědci potvrdili ochotu se v celé věci angažovat, začalo se jednat i o to, kdo by poskytl srovnávací vzorek, a Roy-Henry kontaktoval ženské potomky Napoleonovy sestry Karolíny, neboť (jak už bylo řečeno u případu Ludvíka XVII.) mitochondriální DNA se přenáší jen v ženské linii, tj. vždy po matce, a informace v ní obsažené sahají hlouběji.
Tady ovšem musíme zastavit, či spíše líčení celého problému přerušit, neboť testy dosud neproběhly a podle kusých zpráv se k nim francouzské ministerstvo obrany postavilo negativně.
Spokojme se tedy zatím jen s možnostmi, jež Roy-Henryho hypotézy nabízejí, či spíše s otázkami, které mohou nastolit. Kdy k výše vypočteným změnám v uložení ostatků mohlo dojít, jaký k tomu byl důvod a kdo ho měl? Šlo o pouhou snahu utajit, že kdosi císaře Francouzů otrávil, či se jej dlouhodobě a zvolna otrávit pokoušel? Byly za vším úklad vraha, zájem Britů nebo plán, jenž vznikl uvnitř Longwoodu? Mohlo to souviset s nepříliš jasnou smrtí Jean-Baptiste Ciprianiho, jehož tělo se nikdy nenalezlo? Čí tvář zachycuje maska doktora Antommarchiho (který se na Ostrově svaté Heleny objevil až v září 1819) a proč se liší od ostatních? Nespočinulo nakonec v rakvi a neleží pod sarkofágem z růžového mramoru v Invalidovně Ciprianiho tělo? Jistěže nás napadne i otázka, kterou dali scénáristé už zmíněného filmu Monsieur N. do podtitulu:
„Zemřel vůbec Napoleon na Ostrově svaté Heleny?“

Výběr z použité literatury:
-Empoissement de Napoléon. Oficiální zpráva The International Napoleonic Society, Toronto 2005.

-Uhlíř, Dušan: Jak zemřel Napoleon. In: Historický obzor č. 7–8/2001, str. 173–178.

-Weider, Ben: Napoleon byl zavražděn. Papyrus, Vimperk 1995.

Pozn. aut.: Weiderovu knihu uvádím, třebaže ji on sám svými výzkumy a dalšími publikacemi dávno překonal, neboť jako jediná existuje česky. Krom zahraničních titulů, citovaných v rámci celého textu, se podrobnější dokumentace k nastíněným problémům pravidelně objevuje na následujících internetových stránkách (což při životnosti některých webů pochopitelně platilo v roce 2008):
-ameliefr.club.fr
-www.empereurperdu.com (stránka věnovaná otazníkům ohledně rozdílů mezi pohřbeným a exhumovaným tělem)

-www.napoleonicsociety.com (na těchto stránkách najde čtenář výsledky B. Weiderem iniciovaných výzkumů)

15 komentářů:

roman.ricka řekl(a)...

Možná by to chtělo přezkoumat ostatky a pak by se udělala čára nad spekulacemi. Ale co když tam leží někdo jiný? To by byla ostuda asi mezinárodní a nedozírná. Sám na to nemám názor, jelikož jsou to všechno dohady a pokud někdo nebude mít možnost přezkoumat ostatky, odpověď se nikdy nedozvíme.
Otrava Montholonem, ale vypadá více než jistá (aspoň toho člověka co leží v rakvi), čímž je jistě vrahem, zrádcem atd. Zvláštní, že si to vůbec dovolil. Moc tomu nerozumím.
Řekl bych, že pokud se pravdu nedozvíme my, během našich životů, tak se to stane později, v příštích stoletích. Někdo tu rakev, tím pádem i pravdu, vědět chtít bude. Nejlépe Francouzi, asi by si to zasloužili, i přes možnou ostudu.

Napolleo řekl(a)...

Úžasný článek, díky! Musím říct, že kniha Napoleon byl zavražděn byla jednou z těch, které mě k Napoleonské tématice přivedly. Je napsána neuvěřitelně sugestivně - poslední dny a hodiny císařovy popisuje paralelně tak, že vedle sebe staví paměti účastníků a konání domnělého vraha.
Neměl jsem tušení, že pátrání jejích autorů takto dramaticky pokračovalo a pokračuje a článek je tedy pro mě velkým překvapením, za které jsem rád a autorovi děkuji!

jiri kovarik řekl(a)...

Je moje radost, že jsme Vám udělal radost. Nejnovější události ovšem neznám, se smrtí B. Weidera asi vše ustrnulo...

Anonymní řekl(a)...

Posledním literárním přírůstkem na toto téma se zdá být A. Benhamou: "L´autre Sainte-Hélene - La captivité, la maladie, la mort et les médecins autour de Napoléon" - Albert Benhamou Publishing, červen 2010. První ohlasy vesměs příznivé, ale nepraví nic o tom, zda a co přináší objevného.
Jedna z verzí obviňujících Montholona je, že jednal na příkaz Bourbonů, děsících se Napoleona i ztraceného tisíce mil v moři, ovšem proč a za co, rovněž nikdo nedoložil. Dříve stejně jako dnes, když je někdo vrah na vlastní pěst nebo najatý, těžko to bude o sobě roztrubovat nebo uvádět v rodinné korespondenci, stejně jako by jeho případný "chlebodárce" pečlivě zaretušoval, že si najal atentátníka. Montholonovy srdceryvné výlevy a přimknutí k Napoleonovi III. tak klidně mohou být zametáním stop. Poněkud matoucí může být jen jedna věc: jestliže někdo mocný Montholona pověřil vraždou Napoleona, což by byla "mezinárodně mediálně třaskavá" událost, zejména po roce 1840, proč ho nechal pokojně dožít a při své ničeho se neštítící bezohlednosti riskoval desítky let, že se Montholon ponechaný "bez dozoru" a v nesnázích někde nějak podřekne s nedozírnými následky?
MiŠ

zuzana řekl(a)...

Super článek!
Jinak úplně chápu Francii, že nechce exhumaci povolit. I kdyby byl pohřbený Cipriani, zaslouží si svůj klid.

Anonymní řekl(a)...

Probral jsem některé dávné výstřižky ze 70. let minulého století (bohužel jsem si je tehdy z mladické nerozvážnosti nedatoval), zamyslel jsem se trochu zejména nad teorií záměny těl v rakvi, potažmo Napoleonova útěku, a dovoluji si ke stávajícím otázkám přidat další:
1. Otazníky nad Napoleonovými posmrtnými maskami: zabýval se někdo podrobněji technikami snímání resp. dovedností/zběhlostí dotyčných lékařů v tomto úkonu? Většina se např. shoduje, že Antommarchi byl břídil a amatér ve všem, na co sáhl... A kdysi dávno se tuším mihla světem teorie, že Napoleonův klan to věděl, ale přesto ho na Sv.Helenu poslal, neboť věděl o chystaném císařově útěku a že tudíž Napoleon žádného schopného lékaře potřebovat nebude. No, nevyšlo jim to... A zabýval se někdo tím, zda/jak rychle a k jakým posmrtným změnám obličeje ve svatohelenském klimatu dochází během dvou dnů? Navíc se domnívám, že císařova podoba se nemocí, klimatem, nedostatkem pohybu atd. změnila a skutečně rapidně zestárl a zošklivěl a jeho tvář ve smrti tak měla daleko do dřívějších majestátních portrétů.
Podle Constanta měřila Napoleonova hlava 22 palců = 55-59 cm a Antommarchiho maska jen 20 palců. Může jít jen o obvod (výška by byla obludná!), ale posmrtná maska obvod nemá?
2. Angličané údajně odvezli Napoleonovo tělo potají ze Sv.Heleny a nahradili ho jiným (viz níže) proto, že ho Francouzům nechtěli vydat? Domnívám se, že v tehdejší mezinárodně-politické situaci k nevydání příliš důvodů nebylo a racionálně uvažující Angličané kromě toho museli vidět, že jednak kult Napoleona nezávisí na tom, kde je pohřben, jednak že Francie ani s mrtvým Napoleonem doma pro ně už tak vážnou hrozbu v budoucnu nepředstavuje. Šlo by tedy jen o poněkud dětinský naschvál.
3. Jelikož měl mrtvý Napoleon navěky zůstat na Sv.Heleně a k exhumaci nikdy nemělo dojít (v r. 1821 nemohl vydání těla do Francie nikdo chtít ani předvídat), jakákoli výměna těl ze strany Angličanů by postrádala smysl. A kdyby byli záměnu přesto provedli předem, spíš by dále odmítali tělo vydat a neriskovali, že se na podvod přijde?
4. Jestliže Angličané těla účelově vyměnili po souhlasu s vydáním, museli přímo předpokládat, že někdo z těch, kdo si připlují mrtvého císaře vyzvednout, záměnu pozná? A proč tedy aranžovali rakve a "náhradníka" tak ledabyle, když na to měli fůru času = proč by někdo mrtvému císaři bral zrovna ostruhy a dva řády ze tří atd., když tím musel na záměnu jen upozornit? A proč nikdo z přítomných Francouzů při konstatování evidentních změn nepojal podezření nebo nežádal oficiální vysvětlení, kdy a proč bylo s tělem v hrobě manipulováno?
Pokračování...
MiŠ

Anonymní řekl(a)...

...Pokračování:
5. Podle fr. historika Georgese Restifa de la Bretonne zorganizovali Angličané exhumaci na půlnoc, aby chabým osvětlením pochodněmi odhalení záměny co nejvíce ztížili. Tentýž historik soudí, že pohřben byl skutečně císař, ale tělo bylo vyměněno, odvezeno do Anglie a pohřbeno neznámo kde již v r.1828 - tehdy totiž připlul z Anglie na ostrov pouze na několik dní Hudson Lowe... Důvody neuvádí a nejsou ani zřejmé (viz bod 3. výše).
5. Angličané podstrčili jiné tělo, aby se nepoznalo, že císař byl otráven? Jednak viz bod 3. výše, jednak jak mohli předpokládat, že Francouzi začnou císaře ze všeho nejdřív pitvat, aby zjistili, nač umřel, notabene když tenkrát nikdo nikoho z vraždy ještě nepodezíral a pitevnímu protokolu všichni věřili? Neznám tehdejší úroveň patologie, ale prostou pitvou po 20 letech by tenkrát otravu arzénem ostatně asi nikdo nezjistil, snad jen kdyby ji přímo předpokládal, a k chemickým rozborům vlasů bylo nedozírně daleko?
5. Zdařilý útěk a údajný Napoleonův "náhradník": v uvedených výstřižcích jsem se dočetl, že nikoli Cipriani nýbrž jistý Francois Robeau, který někdy v r. 1818 připlul na Sv. Helenu (nepíše se, jak to dokázal), zaujal císařovo místo a ten zdárně uprchl. Cituji ze 100+1 ZZ bohužel bez data: "Rolník Francois Robeau se narodil r. 1771 ve vesnici Baleycour v departementu Meuse. Jako voják, který se výrazně podobal Napoleonovi, měl v armádě přezdívku ´císař´ a stal se členem císařovy osobní suity. Po Waterloo se vrátil domů a začal opět sedlačit. Detektiv královské policie Ledru ho neustále sledoval, ale neuhlídal: na podzim r. 1818 Robeau zmizel. V církevní matrice v Baleycouru je zaznamenáno, že Francois Eugene Robeau zemřel na/ve Svaté Heleně. Datum smrti je však nečitelně přeškrtáno. Jsou známa svědectví současníků o překvapující změně v Napoleonově chování koncem r. 1818: jeho fenomenální paměť byla vystřídána zapomnětlivostí, přestal diktovat memoáry a nejvíce času trávil v zelinářské zahradě..." A pokračuje: "Ale kam by se poděl Napoleon? Existuje několik verzí. Jedna z nich předpokládá, že zahynul na rozbouřeném moři. Podle jiné se pod jménem Revar usadil ve Veroně a otevřel si tam obchod s optikou (!!!!!...). Roku 1823 zahynul Revar v Rakousku kulkou strážného, když se pokoušel vniknout do Schonbrunnu, kde tehdy ležel nemocný Orlík." To je kafe, co?
6. Verzi Napoleonova zdařilého útěku a jeho nahrazení dvojníkem podle mě odporuje např. to, že císař prokazatelně několik dní před smrtí nadiktoval svou pověstnou závěť. Nadiktoval by ji takhle sluha nebo rolník?
MiŠ

jiri kovarik řekl(a)...

Shrnutí Restifa de la Bretonne je tady:
http://www.histoire-empire.org/articles/roy-henry/roy_henry_01.htm
Podotýkám, že jeho "Anglais, rendez-nous Napoléon" je čtyřicet let stará věc. Pokud jde o Robeaua, není po něm nikde stopa, ani za předpokladu zkomoleného jména (Rabeau, Robeaux...), nelze ho nalézt ani na St. Helena, ani v jeho údajně rodné vísce (správně Baleycourt u Verdunu); vypadá to, že si jej někdo vymyslel...

Anonymní řekl(a)...

Z mé strany to není polemika s renomovanými historiky, jen takové momentální nápady k nevyřešené záhadě. Je ovšem pravda, že otázku PROČ ta záměna těl a proč tak zfušovaná, si kladu - dosavadní teorie mi na ni nedávají uspokojivou odpověď. Ad Robeau: Taky to celé pokládám za fantasmagorii, proto jsem uzavřel ten bod ironickým "To je kafe, co?"... Osobně nevěřím v Napoleonův zdařilý útěk: myslím, že na to byli věznitelé příliš ostražití a žádní tupci, s tou možností přinejmenším od nástupu Hudsona Lowa počítali snad každou hodinu. Střežen byl nejen Longwood, ale i celý ostrov. Uvažme např., že od okamžiku, kdy se loď/loďka ocitne na dohled, do okamžiku, než přistane, popřípadě pak zase zmizí z dohledu, uplynou dlouhé hodiny. Útěk ve dne se tedy zdá vyloučen, a v temné noci bez signálních světel je snad přistání čehokoli u břehu na metry přesně vyloučeno? Napoleon by musel z Longwoodu k lodi ve tmě bez světel vyrazit přesně na čas, vyhnout se strážím a klusat sám několik set metrů, a doběhnout taky na metry přesně. Muselo jít o minuty, určitě on nebo loď nemohli čekat na břehu dlouho předem - ve dne by to bylo nemyslitelné a v noci by bez signálů stačilo pár desítek metrů a už by se nenašli. Já si to celé aspoň jako suchozemec neumím představit. Navíc Montholon by musel být do chystaného útěku zasvěcen, resp. by se ho před ním těžko podařilo zatajit, a jestliže jeho cílem nebo úkolem bylo Napoleona zavraždit, těžko by ho nechal utéct?
MiŠ

jiri kovarik řekl(a)...

Proč ta první věta??? Blog je přece pro polemiku a názory na daná temata, jinak by byl na starou drendu :-) :-) :-)

Anonymní řekl(a)...

Seriózní polemika by to byla, kdybych zároveň s pochybnostmi přinášel nějaké podnětné poznatky či důkazy/navrhoval jiné řešení apod. Když už jsme ale u těch pochybností, tak námatkou ještě nějaké: v případě Montholonovy viny bych vyloučil žárlivost, opět ale jen subjektivní názor: když mi někdo bude chodit za ženou, i když to bude můj šéf, nebudu to přece tiše pozorovat a jen mu drobit tisíciny miligramu jedu do kafe celých 5 let. Ženatí pánové by se mnou mohli souhlasit? Koneckonců Montholon císaře mohl v tom případě otrávit rychle či naráz, s trochou šikovnosti by se podezření určitě vyhnul. Potencionální vyšetřovatelé by byli amatéři, žádná policie... Když náhle popsaným způsobem zemřel Cipriani, nikdo přece Montholona nepodezíral? Spíše tedy u Montholona, pokud trávil Napoleona takto pomalu sám o své vůli, hrál roli výhled na dědictví. Jsem-li však někomu skutečně oddán, nebudu ho vraždit ani za milion či dva? Takže, pokud byl Montholon schopen zabít svého císaře ze žárlivosti či ziskuchtivosti, s jeho oddaností to nebylo tak horké? A taky, jestliže by Montholon trávil Napoleona z vlastního rozhodnutí, nebyl by to důvod k záměně těl v rakvi - Angličani by přece nic o této postupné otravě netušili a neměli by proto důvod těla v rakvi měnit. A kdyby to tušili/věděli, určitě by to netutlali a naopak by to dokázali dříve nebo později s gustem využít. Taky si neumím představit, když Ciprianiho tělo už v r. 1818 zmizelo, proč a kde a jak by ho Angličani schovávali, aby ve vlhkých tropech zaručili zachování podobnosti nebožtíka s Napoleonem, přičemž by tedy už tenkrát = ještě za Napoleonova života museli mít záměnu v úmyslu? A to s tím, že ji provedou brzy po jeho smrti - těžko mohli hodlat držet zachovalého Ciprianiho "v záloze" do neurčita? Ale znovu: v r. 1818 nikdo nemohl tušit, jak dlouho bude Napoleon žít a že jeho/Ciprianiho tělo v budoucnu vůbec někdy opustí ostrov? O nějakém "aby mé tělo spočinulo..." v pozdější závěti tenkrát nebyla řeč a ani pak si z toho celá léta nikdo nic nedělal... Jestliže tedy záměna, tak v tom případě buď velmi brzy po Napoleonově pohřbu, nebo až těsně před vydáním těla Francii - to ovšem jen za předpokladu uchování Ciprianiho těla v zachovalém stavu 20 let, a také s nesmírným rizikem: kdyby se záměna kdykoli provalila, notabene s tím, že skutečné Napoleonovy ostatky přitom hodili do moře nebo zakopali jako anonymní mršinu, Anglie by ztratila mnohem víc než by získala.
MiŠ

jiri kovarik řekl(a)...

Já, abych se přiznal, jsme si, když jsem to psal, nevytvořil teorii, ani se k žádné nepřiklonil, jen jsme sám pro sebe (spíše intuitivně) odhodil ty, které nemají podle mne logiku, což je britské spiknutí. Měla-li by to být akce politické likvidace, pak bych hledal spíš mezi příznivci Bourbonů kolem hraběte d´Artois. Hledal někdo mezi těmi několika málo radikálními roajalistickými organizacemi, které se aktivizovaly na počátku 1814? Montholon mi také nesedí. To bych vskutku spíš věřil záměně osob (a tedy těl). Nikde není jistota, leda v tom, co dokázal Weider: vlasy z hlavy toho, kdo v Longwoodu zemřel, nesou stopy dlouhodobě dávkovaného jedu. Je to jak se Železnou maskou, mnoho teorií, žádné řešení...

roman.ricka řekl(a)...

Ano mnoho teorií, dohadů a výsledek žádný. Dnešní metody přece musí odhalit aspoň to, jestli je v Invalidovně císař nebo ne. Jediná možnost je exhumace těla, jinak dohady neustanou, to je realita. Ale v Pelíškách říkali - a komu tím prospějete? Tak nevím, nevím, ale já osobně bych to asi vědět chtěl.

Anonymní řekl(a)...

No jasně, každá teorie má zhruba stejně tolik pro jako proti. Jestliže vlasy toho, kdo v Longwoodu zemřel, prokazují postupnou otravu arzénem, tak to musel být Napoleon - proč by někdo systematicky dlouhých 5 let otravoval dvojníka? Toho by manipulátoři (= v tom případě jedině longwoodští Francouzi) spíš chtěli odstranit co nejdřív, aby riziko prozrazení omezili na minimum? Když neuvěříme v Montholonovu vinu, těžko podle mě můžeme uvěřit ve vinu Bourbonů, nebo v tom případě je nutno hledat vraha dál úplně jinde. A že by Bourboni plnění mise nekontrolovali? Vrah bez dozoru by si přece kdykoli mohl říct Nechám toho, ono to nějak dopadne, už mě to nebaví, je to pro mě moc riskantní, nic z toho nemám a kdoví jestli kdy budu mít, co když umřu dřív já (nebyl-li to zkušený travič, sotva si mohl dobu smrti oběti s jistotou vypočítat) apod., a bourbonský zadavatel by pak nakonec musel jen tiše doufat, že vrah úkol skutečně splnil. Holt krásná klasická detektivka - taky se nakonec může ukázat, že vrahem je ten nejméně podezřelý :-)
MiŠ

Anonymní řekl(a)...

Hypotéze o zavraždění z řad Francouzů (Burbonů), nahrává i fakt že se ofcialní francouzká místa staví odmítavě k prozkoumání ostatků, muže pohřbeného v Inavlidovně, pak jde tedy " skutečně " o Napoleonovo tělo. Pokud tedy existuje tolik let po jeho smrti něco jako státní tajemství.