čtvrtek 2. září 2010

PSI V NAPOLEONOVĚ ARMÁDĚ (1)

Před časem jsem napsal do magazínu Přísně tajné (což je dvouměsíčník pro literaturu faktu) příspěvek s názvem, pod jakým je uveden i níže. Od vydání uplynul nejméně rok a já mám pocit, že věc, která vám možná unikla, udělá radost nejen milovníkům psů. Onen článek vznikl s pomocí internetu a z útržků nejrůznějších memoárů, co se mi v hlavě, kredenci i v počítači za léta nahromadily; je dosti dlouhý, proto jej raději rozdělím na dvě části, abych vás trochu navnadil... A v úvodu zmiňovaný obraz Horace Verneta přikládám.

NĚMÉ TVÁŘE NAPOLEONOVY ARMÁDY
Toto je hrstka pravdivých příběhů, vydolovaných z pamětí a vzpomínek vojáků revolučních i napoleonských válek. Jejich hrdiny nejsou muži, ale psi, kteří je provázeli na všech taženích i cestách. Existují desítky kreseb, rytin i obrazů, na nichž jsou tyto čtyřnohé němé tváře zvěčněny a většina z nich dokládá, že psi sdíleli s vojáky všechna strádání i nebezpečí. Byli s nimi na sluncem vypálených, prašných cestách i v deštivé slotě, kráčeli do bitev, ustupovali ruským mrazem, krváceli po zásazích bodákem či kulkou. Narozdíl od lidí psy nikdo nenutil do války jít a oni měli jen jediný důvod, oddanost člověku, potřebu jeho společnosti. Nelžou ovšem ony obrazy, nejsou na nich psi jen jako patetická či líbivá dekorace? Nehraje nám nejproslulejší z nich, plátno Horace Verneta, které se jmenuje Raněný plukovní pes, jen na city? Kusé zmínky, roztroušené v desítkách pamětí napoleonských vojáků, jasně potvrzují, že ne, a nejednou dokládají, že tato zvířata podala svrchované důkazy psí věrnosti. Vojáci pár příběhů uchovali, někdy i se psími jmény, což je nakonec důkazem lidského vděku i toho, že pes a člověk k sobě patří za všech okolností.

Moustache, pes vyznamenaný u Slavkova
Nejproslulejším ze psů napoleonských armád byl, lze-li mluvit o rase, barbet, kterému se také říká francouzský vodní pes; dnes váží tato rasa do 25 kilogramů a v kohoutku má minimálně 58 centimetrů. Je to prastaré plemeno, temperamentní, chytré i přívětivé a vzhledem připomíná velkého, nestříhaného pudla. Ten, o kterém budeme mluvit, se jmenoval Moustache, což by se dalo přeložit asi jako Fousek, a vzhledem prý připomínal spíše jednoho z Napoleonových Grognards, oněch svérázných bručounů, ostřílených vojáků, zarostlých, neholených, nemytých, otrhaných i vyhublých, kteří sice kleli, pochodovali ale tam, kam je poslali. Pocházel z nějakého statku v Normandii, kolem roku 1799 patřil jakémusi hokynáři v Caen, rád se toulal a jednoho dne se mu nesmírně zalíbila pochodující kompanie elitních granátníků, které udával rytmus kroků rotní tambor. Pes se zařadil vedle tambora a s jednotkou došel až do kasáren 40.ִřadové půlbrigády, z nichž se mu už k pánovi do krámu nechtělo. Teprve tady dostal jméno Moustache, na které si rychle zvykl, a Louis-Marie Auvray, velitel jednotky, s pobavením sledoval, jak psisko sedává hned vedle stráže v bráně, kde vyštěkává každého, kdo chce dovnitř.
Moustache hlídal v kasárenské bráně, provázel vojáky na cvičiště a bavil je stopařskými kvalitami; své oblíbence a poté i věc, na kterou byl cvičen, dokázal najít, i když ho předtím na hodinu někde zavřeli.
V březnu 1800 vyrazily všechny tři bataliony 40. lehké na pochod přes Francii do Dijonu, kde se formovala tzv. Záložní armáda, určená ke vpádu do severní Itálie. Byla začleněna do Watrinovy divize, přidělena k předvoji generála Lannese a Moustache s ní přešel v noci ze 14. na 15. května přes průsmyk Velkého svatého Bernarda, což byl i pro muže svrchovaně namáhavý výstup. Následoval vojáky při sestupu do údolí Aosty, byl s nimi v bitvě u Montebella a 13. června, v předvečer bitvy u Marenga, vyčenichal rakouského zvěda, který se vloudil do ležení. Byl přitom lehce zraněn bodákem, a jeho jméno se pak objevilo v armádním rozkaze. To samo o sobě představovalo cosi výjimečného, neboť citace v rozkaze znamenala odměnu těm nejstatečnějším! Rozkaz mu zajistil převazy, misku jídla navíc a česání po dobu jednoho týdne... Neužil si jich, neboť hned dalšího dne, ačkoliv kulhal, kráčel vedle oblíbeného vlajkonoše do bitvy. Podle pamětníků v ní podstoupil osobní souboj s dogou jakéhosi rakouského důstojníka, což jen dokládá oblibu psů u všech armád. Souboj barbeta s německou dogou by nejspíš skončil pro „Francouze“ špatně, kdyby kdosi z vojáků „Rakušana“ nezastřelil. Kdosi odnaproti vypálil po Moustachovi, ten ale vyvázl jen s prostřeleným uchem a škrábnutím nad předním během.
Další Moustachovou bojovou akcí se stala bitva u Pozzola, svedená 25. prosince 1800, kterou přežil ve zdraví. Pak se vrátil s jednotkou do Francie, sdílel s ní kasárna i ležení v Brestu i v Saint-Omer a roku 1805 vyrazil do nové války. Jeho půlbrigáda, přejmenovaná na 40. pluk řadové pěchoty, překročila 30. září Rýn a pod velením plukovníka Legendra d’Harvesse pochodovala se Suchetovou divizí v rámci Lannesova sboru do Německa. Pes s ní došel 2. prosince 1805 až na dohled od městečka Slavkov. Opět stál v bojích na severním křídle, u silnice na Olomouc, vedle praporečníka a znovu se vyznamenal. Vlajkonoš, či přesněji orlonoš (to podle císařského orla na žerdi praporu) se v jednu chvíli ocitl sám mezi Bagrationovými Rusy a zoufale volal:
„Au drapeau! K praporu!“
Moustache se pustil do nepřátel, štěkal i kousal, bránil zástavu, a když zůstala pod orlonošovým tělem, snažil se ji vytáhnout. Nepohnul s ní, jen kus praporu utrhl a dal se s ním na útěk, v té chvíli ho ale zasáhla do tlapy kulka. Naštěstí klesl blízko Francouzů, kteří ho i s cárem praporu v tlamě našli. Sám maršál Lannes mu za pár dní navlékl kolem krku stříbrnou, jen pro něho vyrobenou medaili. Na líci stálo:
„Moustache, francouzský pes. Ať se s ním nakládá jako s hrdinou.“
Na rubu pak byl jiný nápis:
„V bitvě u Slavkova utrpěl zlomeninu nohy, když zachraňoval prapor svého pluku.“
Od té doby znala psa 40. řadového celá Velká armáda a on s plukem absolvoval tažení do Pruska i Polska.
V srpnu 1808 byly tři ze čtyř batalionů 40. řadového převeleny do Španělska a Moustache s nimi v prosinci došel před zuřivě bráněnou Zaragozu. Když město v únoru 1809 kapitulovalo, táhl pes s vojáky dál, prošel bitvou u Ocana a v lednu 1811 došel až před Badajoz. Podle kusých zpráv už stárnul, začínal se ztěžka pohybovat a jako pes veterán jezdil za dlouhých přesunů na povozech granátníků či markytánek. Před Španěly hájeným Badajozem ho 11. března 1811 zasáhla dělová kule, která mu ukončila život. Vojáci Moustache pohřbili jako starého druha se všemi vojenskými poctami na břehu Rio Guadiana a na krku mu nechali i obojek se slavkovskou medailí. Na hrob dali plochý kámen s vytesaným nápisem:
„Tady leží Moustache, hrdina, který padl na poli cti.“
V roce 1814 byl kámen na příkaz inkvizice rozbit, psí ostatky vykopány a spáleny.
Dne 11. března 2006, rovných 195 let po Moustachově smrti, zasadili členové sdružení „Amis du Patrimoine Napoléonien“ na psím hřbitově v Asinieres-sur-Seine pamětní desku s touto větou:
„Psovi Moustachovi, hrdinovi Velké armády, zabitému ve Španělsku 11. 3. 1811.“

Gardista
Jiný slavný pes, rasou rovněž barbet, se jmenoval Corps-de-Garde, což je těžko přeložitelný výraz, značící gardistu, příslušníka elitní tělesné stráže. Ve svým memoárech se o něm kolem roku 1809 zmiňuje Napoleonův první komoří Louis Constant:
„V ležení na ostrově Lobau byl pes, kterého, tuším, znala celá armáda pod jménem Corps-de-Garde. Byl to starý barbet, špinavý a ošklivý, jeho morální kvality ale dávaly rychle zapomenout na vše, co bylo na zevnějšku odpuzující. Častokrát o něm říkali, že je to nejstatečnější pes v císařství...“
Stejného psa viděl v téže době, to jest v čase bitvy u Wagramu, i armádní lékárník Cadet de Gassicourt, který si do deníku k datu 31. července zapsal:
„Včera jsem jel polem s jedním ordonančním důstojníkem, který už, třebaže mlád, prodělal pět tažení a znal takřka všechny sbory, co sloužily v Německu či v Itálii. Blížili jsme se k jednomu dragounskému regimentu, když kolem nás začal pobíhat velice hubený a velmi špinavý pes, který přitom vrtěl ocasem a skákal radostí: ,Ach, tady jsi, můj chrabrý Corps –de-Garde,‘ povídá mu M. des B. , ,rád tě zas vidím.‘ Pak se obrátil ke mně: ,Vy ještě to dobré zvíře neznáte?‘ ,Ne, vskutku ne.‘ ,Nuže, pane,‘ pravil vážně, představuji vám nejchrabřejšího psa císařství. Dostal ránu bodákem u Marenga, kulka mu přerazila packu v Slavkova, on se však ze všech nástrah války vylízal a teď je tady i dragounů. Přidá se k nějaké jednotce a zůstává jí věrný, dokud ho dobře živí a nebijí. Když mu ubližují, od pluku dezertuje a přejde k jinému. Byl už u husarů i u myslivců. Možná ho nějaký kopanec nebo úder šavlí naplocho přimějí, aby se dal ke kyrysníkům či k artilerii. Je pozoruhodně inteligentní. Ať už se jednotka, u níž žije, ocitne v jakémkoliv postavení, neopouští ji a nehledá žádnou jinou. Za pochodu či v bitvě se vždycky drží u té zástavy, kterou si sám vybere. Když na bojišti potká vojáka od pluku, od kterého on utekl, uvidíte, jak sklopí uši, stáhne ocas, rychle se vytratí a běží ke své nové jednotce. Když jeho pluk pochoduje, běhá kolem dokola jako průzkumník, a štěkotem upozorňuje na všechno, co se mu zdá podivné. S ním se není třeba bát jakékoliv léčky.‘
Pokaždé, když jsem pak spatřil nějakého psa, jak jde za vojáky, vzpomněl jsem si na Corps-de-Garde.“
Někteří tvrdili, že Corps-de-Garde původně patřil 23. půlbrigádě a že zmizel pod sněhem ruské zimy při ústupu od Moskvy. Jisté je, že pamětníci některé jeho osud (účast v bitvách u Marenga a Slavkova) zaměňovali s Moustachem od 20. půlbrigády tím spíše, že vzhledem si byli oba psi podobní.

Pes od Bereziny
Následující historka vyhlíží, jako by byla převzata z románů o psech, z knih podobných „Bílému tesáku“, „Vlčáku Kazanovi“, „Lassie se vrací“ či českému „Psu druhé roty“. Barbet (opět tatáž rasa) jménem Moffino ale žil a za život vděčil člověku. Dne 15. února 1812 ho totiž v Milánu zachránil před utopením sedmnáctiletý Mario, syn notáře Brunettiho. Pes měl na krku uvázaný kámen, neboť někoho dopálil k nepříčetnosti. Byl to totiž známý tulák, poťouchlík, rváč a mlsný zloděj...
O dva týdny později už Mario Brunetti vyrazil jako čerstvý „conscrit“, rekrut v 5. kompanii 2. batalionu 106. pluku Delzonsovy divize, patřící do sboru italského vicekrále Eugena de Beauharnais (což byl Napoleonův adoptivní syn) směrem na Brescii a Moffina vzal s sebou, aby mu bylo při odchodu lehčeji. Pes si nejspíš nic jiného nepřál, neboť od záchrany z řeky se od nového pána sotva hnul...
Z Lombardie vedla cesta do Tyrol, odvedenci cvičili takřka za pochodu a Moffino se učil s nimi, byť jiné věci. Přeskakoval, uměl dělat mrtvého, aportoval a povelům rozuměl mnohdy lépe než branci. Bránil svého pána v obvyklých sporech nováčků s mazáky a nejednomu příliš zpupnému „starému kníru“ natrhl plášť i s kusem zadnice. Pak i s Mariem překročil 29. června Němen, hraniční řeku mezi Ruskem a ostatní Evropou. Bitvu u Borodina pes přežil, i když měl chlupy slepené krví a na bocích pár šrámů, na tomto úseku nejspíš utržených od kozáků, spolu s pánem vyvázl i z požáru Moskvy a za hrozného ústupu došel až k řece Berezině, při přechodu legendárních, mnoha tragédiemi ověnčených mostů ale zmizel. Mario Brunetti dokázal přejít a měl štěstí, že přežil i poslední, nejstrašnější část ústupu. Dopotácel se do Königsbergu, vzpamatoval se z omrzlin i vyčerpání ve zdejším lazaretu a v dubnu 1813 došel či dojel zpět do Milána. Po řadě měsíců spatřil před kasárnami, do nichž roku 1812 narukoval a ke kterým ho možná hnaly sentimentální vzpomínky, jak k němu ze všech sil kulhá na kost vychrtlý, špinavý pes s chlupy slepenými krví, sotva se vleče, přitom ale kňučí radostí. Byl to Moffino, dojít až k pánovi však už nesvedl.
Každý, kdo měl psa, si dovede nesmírné štěstí takového setkání představit. Mario odnesl Moffina v náruči a dal mu vše, co zvíře potřebovalo, aby znovu nabylo sil i zdraví. Ještě pár let pak mohl vyprávět, co se psem prožil, a s jeho hlavou na kolenou přemýšlet o tom, kterak našlo zvíře cestu od Bereziny až do Milána...
Tato historka se možná kříží a prolíná s jiným příběhem o barbetovi či pudlovi s velmi podobným jménem Tofino. V tomto případě šlo o psa italských vélitů, gardové jednotky Eugena de Beaugharnais. Vojáci prý ho naučili stát v pozoru na zadních a salutovat, což není pro pudly zas tak veliký problém, a on s nimi došel k Moskvě. Při ústupu jeho pán v Berezině utonul, pes ale se zbytky vélitů (z nichž přežila doslova hrstka) došel až do Milána. Pach kasáren poznal, zoufale a marně v nich hledal toho, který mu zmizel v ruské řece, a po zbytek života buď vyhlížel z kasárenské brány, nebo lehával v koutě ubikace a čekal, jestli se mu pán přece jen nevrátí. Tofina znalo celé Miláno a spousta lidí mu přinášela misky s jídlem, což byl nepochybně i lidský hold psí věrnosti. Pes, který se neproslavil hrdinským činem, ale oddaností, zemřel roku 1819.

Pudl gardových fyzilírů
Vzpomínku na pudla jménem Mouton, který se stal maskotem fyzilírského pluku Napoleonovy gardy, zachoval ve svým pamětech na ústup z Ruska seržant Bourgogne. S jednotkou prý táhlo toto zvíře od roku 1808, kdy je vojáci našli ve Španělsku. Bylo v bitvách na Dunaji u Esslingu i Wagramu, pak znovu táhlo Španělskem a roku 1812 odešlo se svojí jednotkou do Ruska. Ničím se neproslavilo, byl to nejspíš jen takový plukovní mazel, jehož přítomnost za ústupu ruskou zimou vojákům pomáhala, aby nezapomněli, že jsou ještě lidmi. Skončil tak, jak to bez příkras a drsně popsal seržant Bourgogne:
„Přede mnou šel muž, v němž jsem podle kabátu poznal kamaráda z pluku. Kráčel celý sehnutý pod nákladem, který vlekl na ramenou a tornistře. S vynaložením všech sil jsem jej dohnal a v tu chvíli jsem zjistil, že nákladem je pes a mužem chrabrý seržant jménem Daubenton, s nímž já prodělal italské tažení. Divil jsem se, proč vleče psa, když mohl jít sám a k snědku bylo všude kolem tolik koní.
,Radši bych jedl maso z kozáků!‘ opáčil rozhněvaně. ,Nepoznáváš Moutona, psa našeho pluku? Omrzly mu tlapy, už nedokáže běžet.‘
Když jsem to milé zvíře drbal, lízalo mi ruku a hledělo tak smutně, jako by mi chtělo vypovědět celé své trápení....“
Pak se ale objevili ruští kyrysníci a jeden z nich pobodl koně k Daubentonovi:
„Tomu se nedařilo zkřehlými prsty odepnout psí řemení a chtěl psa odložit i s tornou, útok zjevně opilého Rusa jej však zaskočil. Daubentonova pozice nestála za nic. Zatímco kryl puškou protivníkův sek šavlí, zmítal jím pes jako šílený ze strany na stranu a snažil se přervat popruhy, jimiž byl přivázán. Daubentonova chřadnoucí a kouřem zčernalá tvář byla zkřivená, z planoucích očí šlehaly plameny. Rusův sek, mířící na hlavu psa, náhle zasáhl tornistru a vyprostil tak Moutona ze zajetí. Ten sebou škubl, zůstal však viset za zadní a Daubentona strhl na zem. Myslel jsem, že je ztracen. Mně se zatím podařilo připravit k boji, vyprostil jsem ruku z obvazů a chopil se pušky. Po kolenou jsem se připlazil trochu blíž a zbraň namířil na nepřítele. Ten se naštěstí od Daubentona vzdálil a vrhl se hned ke mně. Stiskl jsem, rána však nevyšla. Chlap se posupně smál a myslel, že bude mít se mnou lehké pořízení, mně však nebezpečí dodalo sil a já proti němu napřáhl bodák. Zanechal marného útoku a zamířil zas k Daubentonovi.
Tomu se konečně povedlo zbavit torny i psa. Zrovna vstával a uchopil pušku, když jej Rus znovu napadl. Daubenton byl volný, přešel do útoku, odrazil bodákem soupeře trochu zpět a přiložil pušku k líci s výkřikem:
,Jen počkej, chlape, teď tě dostanu!‘
Vzápětí zazněl výstřel, Rus vykřikl, zakolísal v sedle, z úst mu vytryskla krev a padl z koně. Daubenton vyběhl rychle vpřed a chytil koně za uzdu...“
Strachy a bolestí šílený Mouton se konečně vyprostil, dal se však na útěk, zmizel a Bourgogne už o něm nikdy víc neslyšel...
(pokračování příště)

2 komentáře:

roman.ricka řekl(a)...

Ten první příběh je hodně silný, to bych nikdy neřekl. Vyznamenání, pamětní deska, to už muselo být něco. Tu poslední příhodu jste použil v Napoleonových taženích V, Ať žije císař, nemýlím-li se :-)

jiri kovarik řekl(a)...

Přesně!!! Paměti seržanta Bourgogne na tažení do Ruska 1812, jedna z věcí, které by stálo za to VELMI přeložit!!! Hodně drsná a velice čtivá věc.