Žába a škorpión, tak zní název pokračování Žab v mlíku (viz recenzi o jeden příspěvek níže), historické mystifikace Jana Drnka na téma Mnichov 1938. I v tomto případě jde v titulu o bajku o škorpiónovi, který po žábě chtěl, aby s ním přeplavala z hořícího břehu řeky na ten bezpečný, žába však měla obavy, že ji ta potvora uštkne. Škorpión tvrdil, že se bát nemusí, že kdyby to udělal, ona umře a on se utopí, proto nakonec dala na jeho slova, což nebylo dobré rozhodnutí... V takovém duchu se odvíjí i celý děj historické fikce, v němž žábu představuje Československo, škorpióna SSSR a opět doznávám, že jsem knihu hltal. Těšil jsme se na další kapitoly a čekal zvraty, neboť nic tu není jednoduché, ani přímočaré, vše se komplikuje, uzluje, graduje a dramatizuje. Děj začíná tam co žába vyskočila z mlíka, tedy vítězstvím československé armády nad německou, úspěšným atentátem na Hitlera a mírem mezi oběma zeměmi. Klid není dlouhý, neboť Moravcova i Canarisova rozvědka začínají zjišťovat, že na východě vyvstává hrozba v podobě Stalinovy rozpínavosti. Sovětský svaz rozjíždí na plné obrátky zbojní i mobilizační program, sovětský hlavní stan plánuje úder přes Polsko na Berlín i vpád od jihu a představitelé čsl. branné moci zjišťují, že hrozící konflikt do sebe nutně vtáhne i je. Cesta je jediná, spojenectví s Německem a přetvoření Malé dohody ve skutečný vojenský blok, leč je to pouť velmi trnitá a hlavní trn tu představuje president Beneš s ideou mostu mezi Moskvou a západem. Zbrojí se všude, objevuje se nová technika (důkladně v přílohách zdokumentovaná a opřená na československé straně o to, co existovalo v reálných prototypech či k čemu vývoj logicky spěl), otázkou však zůstává, zda nedojde uvnitř země k rozvratu a jestli Beneš nebude hrát Stalinovu hru (tak jak to v reálu udělal po skutečné válce). Zatím se válčí jinde, Japonci napadnou Pearl Harbor, v Tichomoří ale vše probíhá jinak, než tomu bylo ve skutečné historii. Francie dál spí v oblaku levičáckých iluzí a Velká Británie se teprve probouzí, i když obě země ohrožuje sovětizované Španělsko, neboť v tom Franco nezvítězil... Den „D“ (či den „M“, jak jej nazval Viktor Suvorov, který napsal o reálnosti sovětské invaze několik knih a jemuž dala „Pravda“ v Gorbačovových letech za pravdu...) se neúprosně blíží, zpravodajci očekávají Stalinův útok v květnu 1942 a nemýlí se... To je v kostce děj, a pokud někomu připadá přitažený za vlasy, hodně se mýlí, neboť vše do sebe zapadá s velkou logikou, opřenou o obsáhlou dokumentaci v příloze. Upřímně řečeno, nechápu, jak tohle mohl Jan Drnek vykombinovat, nebo přesněji, kolik mu to muselo dát práce. Dostal mě, dokonce i v těch pasážích, kde hodně prosakovalo jeho monarchistické přesvědčení, ba i v těch, kde tvrdě kritizuje celou legendu s názvem TGM a tzv. 1. republiku (což je kritika VELMI poučná)! Těším se, až dopíše Žábu a Bouři, třetí díl (v němž je tou Bouří míněn krycí název sovětské ofenzívy)... A pokud chcete o autorovi a jeho knihách vědět víc, klikněte na nadpis...
středa 8. září 2010
ŽÁBA A ŠKORPIÓN ANEB DRUHÁ SVĚTOVÁ JINAK
Žába a škorpión, tak zní název pokračování Žab v mlíku (viz recenzi o jeden příspěvek níže), historické mystifikace Jana Drnka na téma Mnichov 1938. I v tomto případě jde v titulu o bajku o škorpiónovi, který po žábě chtěl, aby s ním přeplavala z hořícího břehu řeky na ten bezpečný, žába však měla obavy, že ji ta potvora uštkne. Škorpión tvrdil, že se bát nemusí, že kdyby to udělal, ona umře a on se utopí, proto nakonec dala na jeho slova, což nebylo dobré rozhodnutí... V takovém duchu se odvíjí i celý děj historické fikce, v němž žábu představuje Československo, škorpióna SSSR a opět doznávám, že jsem knihu hltal. Těšil jsme se na další kapitoly a čekal zvraty, neboť nic tu není jednoduché, ani přímočaré, vše se komplikuje, uzluje, graduje a dramatizuje. Děj začíná tam co žába vyskočila z mlíka, tedy vítězstvím československé armády nad německou, úspěšným atentátem na Hitlera a mírem mezi oběma zeměmi. Klid není dlouhý, neboť Moravcova i Canarisova rozvědka začínají zjišťovat, že na východě vyvstává hrozba v podobě Stalinovy rozpínavosti. Sovětský svaz rozjíždí na plné obrátky zbojní i mobilizační program, sovětský hlavní stan plánuje úder přes Polsko na Berlín i vpád od jihu a představitelé čsl. branné moci zjišťují, že hrozící konflikt do sebe nutně vtáhne i je. Cesta je jediná, spojenectví s Německem a přetvoření Malé dohody ve skutečný vojenský blok, leč je to pouť velmi trnitá a hlavní trn tu představuje president Beneš s ideou mostu mezi Moskvou a západem. Zbrojí se všude, objevuje se nová technika (důkladně v přílohách zdokumentovaná a opřená na československé straně o to, co existovalo v reálných prototypech či k čemu vývoj logicky spěl), otázkou však zůstává, zda nedojde uvnitř země k rozvratu a jestli Beneš nebude hrát Stalinovu hru (tak jak to v reálu udělal po skutečné válce). Zatím se válčí jinde, Japonci napadnou Pearl Harbor, v Tichomoří ale vše probíhá jinak, než tomu bylo ve skutečné historii. Francie dál spí v oblaku levičáckých iluzí a Velká Británie se teprve probouzí, i když obě země ohrožuje sovětizované Španělsko, neboť v tom Franco nezvítězil... Den „D“ (či den „M“, jak jej nazval Viktor Suvorov, který napsal o reálnosti sovětské invaze několik knih a jemuž dala „Pravda“ v Gorbačovových letech za pravdu...) se neúprosně blíží, zpravodajci očekávají Stalinův útok v květnu 1942 a nemýlí se... To je v kostce děj, a pokud někomu připadá přitažený za vlasy, hodně se mýlí, neboť vše do sebe zapadá s velkou logikou, opřenou o obsáhlou dokumentaci v příloze. Upřímně řečeno, nechápu, jak tohle mohl Jan Drnek vykombinovat, nebo přesněji, kolik mu to muselo dát práce. Dostal mě, dokonce i v těch pasážích, kde hodně prosakovalo jeho monarchistické přesvědčení, ba i v těch, kde tvrdě kritizuje celou legendu s názvem TGM a tzv. 1. republiku (což je kritika VELMI poučná)! Těším se, až dopíše Žábu a Bouři, třetí díl (v němž je tou Bouří míněn krycí název sovětské ofenzívy)... A pokud chcete o autorovi a jeho knihách vědět víc, klikněte na nadpis...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
Pohled pana Drnka na TGM a Beneše je vskutku kacířský, ale stejně tak jak jsou jeho fantasie propracované a "něco na nich je", tak i zde jsou zcela logické vývody a neoddiskutovatelná fakta ... moc by mě zajímal postoj "oficiální" historie. Jinak s Vaší "recenzí" zcela souhlasím, knihy pana Drnka se čtou opravdu velmi dobře a je za ní vidět velký kus práce / znalostí a jemností situace, doby atd. Chybky by se jistě našly, ale jsou jen malou skvrnou na jinak moc pěkném díle. Snad jen v porovnání s prvním dílem mi ten druhý přišel s trochu menším spádem a přímočarejší (aneb ideální by mi přišlo lehké zkrácení a spojení s dílem posledním), ale může to být i jen tématem, kdy Mnichov a "kdy by" kolem něj je poněkud víc hypnotizující než "Suvorův" Den M, který je ale také velmi dobře zvoleným tématem. Těším se na poslední díl a stejně tak na Druhý dech Habsburské monarchie, který už mám doma, ale ještě jsem se k němu nedostal ...
V podstatě s vámi souhlasím. Chybky se najdou všude, to znám z vlastních knih :-). Ta rozevlátá epičnost je asi účel a autorův úmysl; mne nevadila, jen jsem byl netrpělivý. Stanovisko oficiální historie...? Co (a kdo) je oficiální historie? Akademikové z fakult a HIstorického ústavz? Ti minulí (typu Václava Krále), nebo dnešní? Ohledně čeho? První republiky, nebo možností obrany? Ve duhém případě bych řekl, že autoritou nejsou pánové z Historického ústavu, ale např. John, Fidler, atd. A 1. republika? Klikněte si kupř. na internet k zákonu na ochranu republiky a jeho právnímu rozboru... Zkušenost mi říká, že nikdo "oficiální" nezaujme stanovisko, protože za A historie nezná "kdyby" a za B se tím žádný nebude chtít ze svého piedestalu zabývat :-) Navíc historie je vždy politickou vědou a každý, chca nechca :-), do ní promítá zaujímáním stanovisek a hodnocením svoje ego...
Jan Drnek se chtěl k uvedeným dvěma komentářům vyjádřit, nějak mu ale nefungovalo vložení textu, proto mi jej poslal přímo. Zní takto:
Dobrý den pánové. Oficiální historie existuje, asi tak, jako existuje zákon (a stejně se krade a vraždí a dělají to i zákonodárci). Každý předpis a norma mají jen takovou váhu, jakou má autorita, která za nimi stojí. Co neexistuje je skutečná historie. Pouhý souhrn faktů a dat není historií. Tu dělají teprve souvislosti mezi nimi a ty lze vykládat různě. I ta historie, která se opírá o fakta, je do značné míry rekonstrukcí někoho, kdo je nějak motivován. Dějiny vnímám jako příběh, který je vyprávěn k tomu, aby ovlivnil věci současné a budoucí. Kdyby neměla minulost přímou vazbu s budoucností, nikoho by nezajímala. Dnes se lidé o dějiny moc nezajímají právě proto, že se budoucnosti bojí a rezignují na možnost aktivně ji tvořit. Jen si hrajeme, užíváme a převádíme sem a tam čísla na kontech. Postrádáme ideje a vize. Soustavně zaznamenávaná historie asi souvisí s příchodem náboženských systémů, které zavedly lineární vnímání času. Dějiny začínají vyhnáním člověka z ráje a jsou záznamem pochodu lidstva ke konečné spáse. Mají začátek a konec, jsou předem ohraničeným příběhem, který ještě žijeme a jen proto nás zajímá. Dějiny nás přestanou zajímat ve chvíli, kdy opustíme náboženské východisko a začneme zase vnímat čas jako pohyb v kruhu, beze smyslu a bez konkrétního cíle a vyvrcholení.
Tzv. vědecké i amatérské zkoumání historie může být cosi jako navigace a topografie našeho pochodu. Když vytvářím dějiny, které se nestaly, vytvářím zase jen příběh, který je stejně dobrým nástrojem k ovlivňování dalšího směru putování, jako jiné rekonstrukce. Jinými slovy, pokouším se popsat a prozkoumat cesty, kterými jsme nešli, ale mohli jsme jít. Ty cesty ale reálně existují a existovaly, protože jinak bych psal jen sci-fi. Vyprávím o tom, jak jsme se nerozhodli a říkám tím, kým jsme se nestali, abychom pochopili, kým jsme se stali, a že je stále možno stát se někým jiným. Kdesi za horizontem událostí je ona nabídka ještě se zítra rozhodnout jinak a ještě se někým stát (stejně se nějak rozhodovat a nějak měnit musíme). Bez silného příběhu, vize a ideje budeme vždy volit pohodlnější cestu. K tomu inklinujeme teď. Když nemáme cíl, tak je to jedno, ale k hodnotným cílům ty pohodlné cesty obvykle nevedou. Oficiální historie se také dopouští mystifikací, tím, že cosi vynechává a zatajuje. Většinou je ale její úloha jen konzervační. Mé příběhy už pracují. Nejsou to sny o lepší minulosti, ale sny o lepší budoucnosti. Omlouvám se, ale dějiny jsou pro mne jen nástroj. Snad je to pochopitelné.
Honza Drnek.
Okomentovat