čtvrtek 23. září 2010

HISTORKY, Z NICHŽ SE SKLÁDÁ HISTORIE

Snažím se psát usilovně, než ale stvořím jednu knihu, musím jich desítky dalších přečíst nebo alespoň prolistovat, což mě dost zavaluje, ale takové už jsou řemeslo historika a osud autora. Jde o dost úmornou etapu, odměnou však mimo jiné bývá, že objevím nějakou perličku, živý příběh, barvité memoáry, což jsou věci, jež miluji, neboť tvrdím, že historie se skládá z historek. Téma, kterým se právě zabývám, bude vcelku jasné z následující ukázky, ve které jedna z historek dominuje. Nepřekládal jsem ji celou, to bývá podle mého soudu pro čtenáře únavné, trochu jsem ji rozkouskoval, takže má podobu napoprvé nahozené kapitoly. Autorem příběhu je Cavalié Mercer, kapitán Royal Horse Artillery, odehrává se 17. června 1815 kolem 14:00 až 15:00 u křižovatky jménem Quatre Bras. Berte ji jako první ohlášenou vlaštovičku začátku druhého svazku dvoudílné knihy se společným názvem Waterloo (první, nedávno dopsaný díl má zatím pracovní název Směr Brusel, druhý Poslední bitva), ve které se trochu snažím překonat sám sebe, vylíčit čtyřdenní tažení hodně podrobě i kriticky a navíc vše doplnit materiály, které dají barvitější obraz o všech třech soupeřících armádách. K tomu, jak celá poněkud netradiční koncepce vypadá, se vrátím jindy, teď však ona do jedné z prvních kapitol druhého dílu vkomponovaná historka ze života muže, jenž si z děla vystřelil po Napoleonovi, a pak ujížděl jak o život... Knöttelův obrázek britských jízdních dělostřelců máte nádavkem spolu s omluvou za překlepy; jak jsem řekl, je to zatím jen nečištěný rukopis...

Únik v bouři

Ústup Anglo-batavské armády, probíhající na základě Wellingtonova rozkazu zhruba z 10:00, byl promyšlený, stupňovitý a vzhledem k Neyovým jednotkám ve směru na Frasnes zcela utajený. Nebylo to tím, že by francouzské lehké jezdectvo zaspalo či neplnilo průzkumné úkoly. Britským záměrům vydatně napomáhala charakteristika terénu, který od francouzských pozic ke křižovatce stoupá a za křižovatkou se rovná či mírně láme. Rozkaz navíc britským lehkým jednotkám a jezdectvu ukládal, aby celý zpětný pochod maskovaly a kryly, jak nejlépe svedou.

Směrem na Genappe postupně vyrážely jednotky 1. a 5. britské divize, pak vojáci od včerejška nejvíce nasazené 2. holandsko-belgické divize a za nimi brunšvický sbor. Ústup probíhal ve skvělém pořádku, a pokud jej něco brzdilo, pak jen úzký a špatně průchodný most v Genappe, odkud jednotky pokračovaly dál směrem na Mont-Saint-Jean. Zmíněná uskupení kryla 3. divize Charlese (nebo Karla von) Altena, posílená o dva bataliony Brunšvických a 1. batalion střelců 95th Rifles. Altenovi muži začali ustupovat kolem 11:00, nejprve Omptedova brigáda a po ní brigáda Colina Halketta. Vozovka dlážděné silnice zůstala volná pro jezdectvo, děla, kolesny i povozy, pěchota musela po stranách, kde byly pískem zpevněné chodníky, nebo přes pole, některé jednotky však s ohledem na nebezpečí nepřátelského pronásledování pochodovaly bokem a jinými, více či méně paralelními trasami. Na příhodných místech přitom zastavovaly nejen, aby se nedechly; v těch okamžicích se mírně rozvinovaly a byly v případě potřeby připraveny zaujmout obranu.

Mezi jedenáctou a polednem už zůstávalo u Quatre Bras jen Uxbridgeho jezdectvo. Aby Wellingtonův ústup maskovalo co nejlépe, rozvinulo se do šířky podél severnější strany silnice Nivelles–Namur ve dvou sledech a s hlídkami vpředu. První linii tvořilo lehké, druhou těžké jezdectvo.

Maršál Ney mezi Frasnes a Quatre Bras neměl o vyklízení britsko-nizozemských pozic ani tušení a, co bylo horší, s největší pravděpodobností nevěděl, jak dopadla vpravo od něj včerejší urputná bitva u Ligny. Byla to svazující nejistota a kníže Moskevský poslal, byť nevíme, kdy se to stalo, generála Flahauta, jenž tu od doručení poslední včerejší depeše zůstal. Flahaut měl najít Napoleona, ať je kdekoliv, zjistit situaci a vrátit se s pokyny, či je po někom spolehlivém poslat. Jednotky celého levokřídelního uskupení zatím setrvávaly ve stavu, v němž byly schopny rychlého vyražení, leč nehýbaly se. Hlavní síly měl maršál u Frasnes

Teprve Flahautův příjezd do hlavního stanu probudil císařský štáb (či dokonce císaře samotného) k tomu, co měli udělat už dávno, a vévoda Dalmatský poslal Neyovi poměrně obšírnou zprávu, která mu ale žádné vyražení do útoku nenařizovala. Až po ní (zpráva je specifikována „před Ligny v poledne“) napsal maršál Soult maršálu Neyovi vzkaz, který jsme citovali už v závěru předchozího svazku:

„Pane maršále, císař právě zaujal s jedním sborem pěchoty a císařskou gardou postavení před Marbais. Jeho Veličenstvo mě pověřuje, abych vám sdělil, že jeho záměrem je, abyste na nepřítele u Quatre Bras zaútočil s cílem vyhnat jej z jeho postavení s tím, že sbor, který je u Marbais, bude vaší operaci sekundovat. Jeho Veličenstvo se vydává k Marbais a netrpělivě čeká na vaše hlášení.“

Na základě této dispozice vysunul Ney svoje lehké jezdectvo a definitivně uspořádal jednotky k vyražení.

Zhruba v téže době se hnul po silnici na Namur britský 10. husarský, vyjel ale jen pár desítek metrů před nejzazší levokřídelní jednotky, načež jezdci v odstupňovaných eskadronách zastavili. Sir Arthur Wellington k nim dojel, roztáhl polní dalekohled a na vzdálenost dvou mílí pečlivě pozoroval, co se ve směru k mlýnu Bussy děje.

Tam začínal po poledni vládnout čilý ruch. Napoleon, který dokončil naplánovanou přehlídku, vyjel v čele Domovy divize lehkého jezdectva a Milhaudovy kyrysnické divize k Marbais, tedy na silnici Namur–Nivelles, kam jej následoval Lobauův VI. sbor, ty všechny ale nechal zatím na místě. Naslouchal prý, zda k němu dolehne od Quatre Bras střelba, a když nic neslyšel, rozhodl se s předvojem vyrazit. Krom gardového jezdectva si vybral Subervieho jezdeckou divizi od Pajolova jezdeckého sboru a zavelel kupředu. Milhaudovi kyrysníci, d’Erlonův I. sbor a poté i další měli následovat.

Onen postup trval zhruba jednu francouzskou míli (lieue), po jejímž projetí se vrátily přední hlídky francouzského 7. husarského, které hlásily, že narazily na britské jezdce, a císař svoje jednotky přeformoval do bitevní sestavy. Po silnici měla postupovat k palbě připravená děla s pěchotou ve druhém sledu, napravo se přesunul Milhaud s těžkými jezdci a nalevo Jacquinot (1. jezdecká divize od d’Erlonova sboru), Domon (3.jezdecká divize od Vandammova sboru) i Subervie s kavalerií lehkou. Sedmý husarský dostal rozkaz odbočit nalevo, projet lesem směrem k Neyovi a navázat s ním spojení, což se neobešlo bez incidentu. Husaři totiž spatřili jako první jednotku Colbertovy červené kopiníky, zaměnili je kvůli barvě kabátů s Brity a začali po nich střílet. Něco podobného se stávalo, leč Marcelin Marbot, později proslulý memoárista, který tehdy 7. husarskému velel, přešel přestřelku raději mlčením.

Husaři ovšem přivezli Napoleonovi zajatce, nebo přesněji zajatkyni, anglickou markytánku, která prozradila, že u Quatre Bras není nikdo víc než Uxbridgeho jezdectvo, tvořící britskému ústupu clonu a záštitu.

Císaře tato informace popudila a vyprovokovala současně. Chtěl si na britské kavalerii spravit náladu, proto zavelel kyrysníkům, kopiníkům, jízdním myslivcům i jízdním dělostřelcům postup kupředu cvalem a sám vyrazil tak rychle, že všechny ostatní se svými služebním eskadronami předejel.

Lord Wellington byl tou dobou stále u křižovatky a už předtím sledoval pohyb u Marbais dalekohledem. Z odlesků slunečních paprsků soudil, že se tam seskupuje pěchota, nedlouho nato ale této úsudek změnil na závěr mnohem dramatičtější. Šlo nade vší pochybnost o kyrysníky, kteří před sebou měli kopiníky, a toto jezdectvo se rychle blížilo.

Zanedlouho už byli francouzští jezdci tak blízko, že se ozvaly výstřely z pistolí i musketonů a karabin, což ohlašovalo první šarvátky s britskými 18. a 10. husarským sira Richarda Husseye Viviana. Střelba se ozvala i z jihu, směrem od Neye, kde se v boji s Pirém ocitali britský 11th, 12nd a 16th Light Dragoons, tedy celá Vandeleurova brigáda.

Vysunutí Vivianovi husaři obrátili koně zpět na předchozí místo v linii Uxbridgeho jezdectva, který se přeformovávala a obracela, aby čelila nepřátelům z obou směrů. Pěchota už tou dobou procházela skrze Genappe či Thuy, nebo pochodovala k Mont-Saint-Jean, jen zadní voj z lehkých kompanií 2. gardové brigády a první batalion 95th Rifles; uvedené jednotky na jižní okraj Genappe teprve docházely. Sir Arthur si mohl gratulovat, že nařídil ústup včas, neboť zmíněná lokalita a hlavně mosty před Dyle představovaly pro ustupující nebezpečí, že se tu vše ucpe.

Generálporučík hrabě Uxbridge viděl totéž, co Wellington, a bylo mu jasné, že za francouzskými jezdci postupuje pěchota, zatímco on nemá k vlastní podpoře infanterii žádnou. To byla absolutně nevýhodná situace a velitel britsko-nizozemského jezdectva začal brigády formovat k ústupu ještě předtím, než dostal od Wellingtona patřičný rozkaz.

Onen ústup jezdecké masy probíhal ve třech kolonách. Střední (s trasou po hlavní silnici) vytvořily nejcennější a nejtěžší pluky, Somersetova Household Cavalry a Ponsonbyho těžká Union Brigade. Vandeleurova a Vivianova lehká brigáda představoval levou kolonu, směřující na mosty v Genappe a Thuy níž po proudu, než přecházeli von Altenovi pěšáci. Pravou kolonu měla představovat Dörnbergova 3. brigáda a zbylé jednotky Grantovy 5. jezdecké brigády. Ta měla přejít říčku kolem Genappe tak, aby ve vsi nedošlo k zácpě a zmatku.

Francouzi už se přibližovali, a než zahájily tři jezdecké kolony ústup, ocitly se na dostřel jízdních děl, podle všeho stále odkolesněných.

Jízdní baterie Cavalié Mercera od Vandeleurovy brigády stála už od včerejšího večera či noci v palebném postavení u zdi statku na křižovatce, kde ji kryli lehcí dragouni, a její velitel teď měl vznešenou společnost, samotného hraběte Uxbridge, který rovněž napjatě sledoval, co, či spíše kdo se to od Marbais blíží.

„Spatřili jsme se zřetelně v tomtéž okamžiku a lord Uxbridge, který je pozorně sledoval kukátkem, se zachvěl radostí a vykřikl:

,Hrome! To jsou Prusové!‘

Skočil na koně a následován dvěma důstojníky vyrazil jak vítr k nim. Chvíli jsme se díval, jak se žene ze svahu, a nechápal jsme, jak by se tu mohli Prusové ocitnout. Ta nejistota netrvala dlouho, a když jsem stočil pohled k francouzským pozicím, uviděl jsme, že celá jejich armáda kráčí ve třech či čtyřech ponurých masách, zatímco se jejich přední hlídky šavlují s našimi husary a zahánějí je. Pochopil jsme pravdu...,“ líčil okamžik prozření sám Mercer, jehož živé svědectví pokračovalo:

„Hodnotil jsem svoje postavení jako poněkud ošemetné. Nechali mě tu samotného, bez rozkazů a na čele naší pozice, pikety husarů se hnaly tryskem kolem, ujížděly, jak nejrychleji mohly, kupředu šla celá francouzská armáda a už byla dost blízko. Dilema jsem rozřešil ústupem přes terénní vlnku, která mě dělila od sira O. Vandeleura. Tam jsem zaujal postavení před jeho eskadronami, odkud bych poslal po francouzské armádě salvu, jen co by objevila na výšině. Myslel jsem si, že se včas stáhnu skrze intervaly mezi dragouny a uvolním jim místo k útoku.“

Myslel špatně a Ormsby Vandeleur se na něj vztekle rozkřičel:

„Co tu, pane, děláte? Překážíte mému čelu, bráníte mu v útoku! Zmizte se svými kanóny, pane, hned je odvezte!“

Marně mu Mercer vysvětloval svůj úmysl, sklidil jen hněv, v té chvíli se ale vrátil hrabě Uxbridge a vykřikl:

„Kapitáne Mercere, máte nabito?“

„Ano, mylorde,“ odpověděl dělostřelecký důstojník.

„Tak na ně pošlete salvu, až polezou na kopec, a zmizte, jak rychle to svedete. Lehcí dragouni, na tři doprava! Klusem, v chod!“

Ono „na tři“ znamenalo rozestup a obrat byl změnou do pochodové kolony, v tomto případě k ústupu. Sir Ormsby odejel a Cavalié Marcer jej už ve zbytku dne nespatřil, zato Uxbridge zůstal u jeho baterie.

„Teď se šplhají do svahu. Nechte je pěkně vylézt, než vystřelíte. Myslíte, že pak dokážete zmizet dost rychle?“ řekl mu.

Kapitán přikývl a hrabě dodal:

„Výborně. Mějte oči otevřené a dobře miřte!“

To, co následovalo, stojí za doslovný překlad výjimečných memoárů kapitána jízdního dělostřelectva:

„Často jsem si přál spatřit Napoleona, toho obávaného válečníka, toho nevšedního génia, jehož jméno znal celý svět. Teď jsem ho spatřil a v tom obraze bylo cosi vznešeného, co nemá obdoby. Pohled na nebe, zamračené od rána, skýtal neobvyklou podívanou Obrovské chomáče dosud oddělených, inkoustově černých bouřkových mraků, lemovaly ostře ohraničené kontury, a vše vypadale jen vybuchnout: měly jsme je nad hlavou a naše postavení zahalila temnota až pohřební, leč pahorek, který měli předtím obsazený Francouzi, se koupal ve sluneční záři. Když ke mně lord Uxbridge mluvil, vyjel na návrší, které já před chvíli opustil, cvalem osamělý jezdec, za nímž hned následovali další. Na osvětleném pozadí se jejich siluety zdály mnohem blíž, než ve skutečnosti byly. Na okamžik zastavily a prohlížely si nás; jak poté vyjelo na návrší několik eskadron, lord Uxbridge vykřikl: ,Pal! Pal!‘. Vypálili jsme salvu, bleskem jsme nakolesnili a dali se na ústup. Oni vyrazili vpřed s podporou svého jízdního dělostřelectva, které na nás spustilo palbu, když jsme končili celý manévr, avšak bez valného výsledku; jediným zasaženým byl sluha majora Whyniatese, kterého zasáhla střepina do nohy.“

Francouzské memoáry potvrzují, že to byl vskutku Napoleon, po němž kapitán Cavalié Mercer vypálil salvu!

Nepřítel se ovšem valil nejen od Marbais, ale i od Quatre Bras, a jeho děla pálila salvu za salvou. První kule i granáty letěly přes hlavy 18. husarského jako dlouhé, další už ale dopadaly mnohem přesněji.

Rachot kanonády výrazně překrýval jiný hluk, sborové francouzské volání:

„Vive l’Empereur!“

Britské jezdectvo mizelo, jak nejrychleji mohlo.

Už zmíněná Vandeleurova brigáda stála za vysunutou brigádou Vivianovu, která obracela koně na ústup, přičemž obě jezdecká uskupení čekala to samé, průjezd ustupujících intervaly mezi eskadronami. Vlastně mělo jít o změnu sledů, jenže v okamžiku, kdy se Vivianovy husarské pluky přiblížily na padesát či šedesát yardů, Vandeleurovi muži obrátili a odjížděli. Jejich velitel totiž právě dostal rozkaz k ústupu a provedl je, aniž zvážil reálnou situaci a na základě této rozvahy ustoupil, leč až za Vivianem! Sir Richard řešil situaci po svém i po husarsku, 18. husarskému zavelel obrat s tím, že k útoku bude troubeno, jakmile dojedou Francouzi na vzdálenost, jaké byla pro něco podobného nejpříhodnější.

Děla prý na okamžik zmlkla a rozhostilo se mrtvé ticho, v němž jediným zvukem bylo občasní zacinkání třmenů, postrojů či kovových součástí husarské výzbroje. Celý den panovalo horké letní bezvětří jako před prudkou bouřkou, kterou věštila stahující se mračna, ani lístek se nepohnul a jezdci i jejich koně dýchali ztěžka už teď. Nepřirozenou atmosféru protrhla až salva Vivianových brigádních děl napravo. Jako kdyby výstřely urychlily to, k čemu se schylovalo, a elektřina, hromadící se v mracích, dosáhla kritického bodu.

„První vypálený výstřel jako kdyby způsobil v mracích nad našimi hlavami výbuch, neboť detonaci vzápětí přehlušily hrozné zadunění hromu a skoro oslepující záblesk, po němž se začal lít déšť jak z vodopádu,“ vzpomínal kapitán Mercer.

Generál Vivian stále nedal pokyn k útoku, jen veliteli 1. husarského pluku KGL nařídil, ať se připraví, že poté v zadním voji vystřídá 18. husarský a bude zbylé dva britské pluky krýt. Současně poslal pryč svoje jízdné dělostřelce a generálu Vandeleurovi po pobočníkovi vzkázal, že zdvořile žádá, aby přes mosty u Genappe či Thuy projel co nejrychleji, neboť on bude mít nejspíš Francouze za patami…

Vivianova brigáda nakonec nezaútočila. Obrátila a ustupovala, či spíše ujížděla směrem k mostku v Thuy i ke Genappe. Centrální jezdecká kolona (Ponsonby a Somerset) už byla pryč, totéž se dalo říci o Dörnbergových a Grantových jezdcích.

Pryč pádil i Cavalié Mercer se svou baterií a s hrabětem Uxbridgem:

„Hnali jsme se cvalem jak o život do dvora statku a lord Uxbridge nás povzbuzoval křikem: ,Pospěště, pospěšte, pro lásku Boží. Tryskem, nebo nás chytnou!‘ Spěchali jsme, dorazili jsme mezi zahradu a domy, ale s francouzskými předními hlídkami za patami. Ty ale spatřily, že silnice je plná našich husarů, a zastavily. Kdyby útočily dál, lapily by nás, protože husaři byli po silnici rozptýleni a panoval mezi nimi zmatek. Někteří jeli ve skupinách, jiní sami na silnici. Byli jsme sevřeni tak, že jsme neměli žádný prostor pro smysluplné jednání...“

Uxbridge neztratil hlavu, objevil volnou cestičku a na Mercera křikl, ať vezme jen dvě děla, zbytek ať tam nechá, a jede za ním, jenže na konci cesty už stáli francouzští jízdní myslivci či husaři.

„K čertu, budou z nás ze všech zajatci!“ zařval podle Mercera Uxbridge, načež pobídl, aniž se dál o kanonýry staral, koně přes houští a živé ploty.

Kapitán mu to neměl za zlé a i po letech kroutil nad dramatickými chvílemi hlavou:

„Celá ta záležitost vypadala tak výstředně a tak zmateně, až bych si myslel, že to je sen, přesto šlo o skutečnost. Vrchní velitel jezdectva se vystavoval v šarvátkách v zadním voji a doslova odváděl práci, jaká přísluší kornetovi!“

Příběh se má dovyprávět, i když jde o pouhého kapitána. Cavalié Mercer neztratil hlavu, velel odpojit kolesnu, čímž získal možnost, jakkoliv to nebylo jednoduché, v sevřeném prostoru dvě osmispřežní obrátit!

„Jak to, že nám to nepřátel dovolil? Dodnes si to neumím představit, a třebaže jsem dal rozkaz k půlobratu, nečekal jsem, že se to povede. Ani moje vlastní situace nebyla příjemná, když jsem tak jel na koni zády k těm pánům na opačném konci pěšiny a co chvíli jsem čekal, jak se na nás vrhnou. Házel jsem okem přes rameno a ujišťoval se, že stále stojí na místě. (…) Všechno ten den vypadalo zmateně a pomýleně, což jsem zjistil hned nato, kdy jsem vjel na silnici. Jeho Výsost [mínil Uxbridgeho] jsme našli, jak shromažďuje rozptýlené husary do eskadrony, aby nám jela na pomoc. To proto nás tak bez okolků opustila,“ uzavřel tuto epizodu dělostřelecký kapitán.

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Tak na to se moc těším! Kdy přibližně můžeme čekat první díl na pultech?

jiri kovarik řekl(a)...

Tohle bude trvat trochu déle, odhadoval bych to na konec jara 2011 a na podzim pak dvojku. Rychleji to nejde, teď musím po sobě jednotku číst, pak to předhodím dvěma "odborným poradcům" a teprve pak odevzdám Akcentu. Strpení, mělo by to stát zato; o koncepci napíšu v říjnu víc.

Matto řekl(a)...

Zkusím Vás vylákat na vratkou pozici "co kdyby" ... co kdyby se u Quatre Bras trefili a Napoleona zranili anebo rovnou zabili. Zajímavější je možná ta první varianta, protože v případě jeho smrti by byl asi rychle konec, ale co kdyby byl jen vážněji zraněn a nemohl dál velet. Angličané už ustupovali k Waterloo, Grouchy se "hnal" na Prusama ... co myslíte že by se stalo, došlo by k bitvě? Kdo by velel, Soult, Ney?

jiri kovarik řekl(a)...

Ježíšmarjá, to je krásnej dotaz, dík, škoda nechat si ho jen pro nás dva!!! Doufám, že mi odpustíte, že jsem z něho stvořil příspěveček, od nějž si slibuji trochu oživení!!! Moje odpověď je tam...

Matto řekl(a)...

Naopak mě to moc těší a za odpověď děkuji. Já mám tyhle fantasie moc rád a nejsem jistě sám (o čemž třeba svědčí popularita knížek pana Drnka). Pokud je k dispozici alespoň nějaké podhoubí znalostí a informací, jsou takové diskuse a fantasie velmi zajímavé a rozkrytí "reálných" možností je vždy třešničkou na dortu (aneb o skutečné historii je napsáno hodně, ale zkuste posunout jeden kamínek ve skládance a hned tu máte ve stejném rámu zcela jiný obraz)