PO STOPÁCH SCOTTOVÝCH DUELANTŮ

Příspěvek o filmu Duelanté mi poskytl mimo jiné vhodnou záminku k připomenutí knížky, kterou mi loni pod titulem Má krev patří Napoleonovi vydalo nakladatelství MOBA. Je to soubor příběhů slavných mužů napoleonských armád, v nichž se dostalo i na jezdeckého generála Françoise Fourniera a v rámci jeho osudu i na Conradovu povídku, která inspirovala Ridley Scotta. Do té knížky jsme z povídky kousek přeložil a kapitolu s překladem i s pokusem zjistit, jak to doopravdy bylo, najdete níže:

Duelanté
Tady by mohl příběh vzpurného generála skončit, nebýt jedné velké legendy, která vstoupila do dějin literaturu i filmu. Jedná se o novelu Josepha Conrada nazvanou The Duel, do češtiny nikdy nepřeloženou, podle níž natočil Ridley Scott film The Duellists, u nás promítaný pod titulem Soupeři. V knihách o dějinách šermu i soubojů lze opět najít zmínky o tom, že Conrad povídku napsal na podkladě skutečných událostí a postav, přičemž onen letitý souboj měl probíhat mezi generály Fournierem a Dupontem.
Jak to vlastně bylo?
Shrňme nejprve děj novely pro ty, kteří neviděli ani film.
Husarský poručík Féraud zabije v souboji pod nicotnou záminkou synka zámožné rodiny, což vzbudí v posádkovém městě pobouření. Generál udělí prchlivému Féraudovi domácí vězení a uvážlivý poručík d’Hubert dostane rozkaz, aby to provinilci sdělil. Féraud trest, vzkaz i posla pokládá za další urážku a Huberta okamžitě vyzve na šavle:
„Poručík d’Hubert zvolna kráčel alejí dolů a dolman si rozepínal s nepředstíraným odporem. Ještě v minutě, kdy už položil ruku na rukojeť šavle, váhal, zdali má tasit. Avšak protivníkův řev ,En garde, fichtre! Proč si myslíte, že sem jdeme!‘, po němž následoval prudký pohyb, jej přinutili zaujmout střeh tak rychle, jak jen to bylo možné.
Cinkot zbraní naplnil pečlivě udržovanou zahradu, která dosud nepoznala bojovnější hluk, než cvakání zahradnických nůžek. Vzápětí se také objevila v jednom okně v patře hlava a poprsí jakési staré dámy. Mávala rukama nad bílými vlasy a pištěla přeskakujícím hlasem. Zahradník zůstával přilepený ke stromu, bezzubá ústa pootevřená přihlouplým údivem, a nahoře o trochu výš v aleji pobíhalo pohledné děvče sem a tam, jako kdyby je nějaké kouzlo drželo na čtverečku trávníku, lomilo rukama a blábolilo jako šílené. Nevrhlo se mezi bojující, útoky poručíka Férauda byly tak divoké, že k tomu dívka nenašla odvahu. Poručík d’Hubert, jehož prostředky se omezily na obranu, musel sáhnout po veškeré šermířské zručnosti a umění, aby vykryl protivníkovy výpady. Už dvakrát byl před ním nucen ucouvnout. Otravoval jej dotek oblého a suchého štěrku z aleje pod tvrdými podrážkami bot, narušovalo to rovnováhu.
,Je to prachmizerný terén,‘ pomyslel si a přivřeným okem, stíněným dlouhými řasami, pozorně sledoval žhnoucí a upřený pohled podsaditého soka. Ta absurdní aféra hrozila, že zruinuje jeho pověst mladého rozumného důstojníka s budoucností před sebou. V každém případě by vadila brzkému povýšení a připravila by jej o generálovu přízeň. Takové materialistické starosti by jej jistě netrápily, kdyby této chvíli předcházely všechny formality. Souboj, pokud v něm vidíme obřad zasvěcený kultu cti či lépe pokud jeho morální podstatu zúžíme na formu chlapského sportu, vyžaduje dokonalé sjednocení záměru s drsnou a vražednou náladou. Vzato kolem a kolem, ony vážné starosti o budoucnost měly účinek více méně šťastný, neboť začaly probouzet v poručíku d’Hubertovi vztek. Od okamžiku, kdy zkřížili čepele, uplynulo pouhých sedmdesát vteřin a poručík d’Hubert musel znovu ustoupit, nechtěl-li se napíchnout na prudkého soupeře jako skarabeus, určený do sbírkového kabinetu. Vyplynulo z toho, že poručík Féraud, mýlící se v důvodech, provázel výpad jakousi odrůdou triumfálního zabručení.
,To vzteklé zvíře mě co nevidět přibodne ke zdi,‘ pomyslel si poručík d’Hubert. Domníval se, že je domu mnohem blíže, než ve skutečnosti byl, a neodvažoval se otočit hlavu. Zdálo se mu, že udržuje protivníkův odstup spíš očima než hrotem šavle. Poručík Féraud se chystal skočit s tygřím zápalem a mrštností, z čehož mohlo poklesnout i sebeodvážnější srdce. Ale strašlivější než zuřivost divoké šelmy, konající přirozený pohyb s veškerou nevinností duše, byla drsná cílevědomost, jíž je schopen dát najevo pouze člověk. Poručík d’Hubert, ponořený do existenčních starostí, si toho konečně povšiml. Byl teď zatažen do absurdní a škodlivé záležitosti, avšak ať už měla ta na hlavu padlá osoba zpočátku jakýkoliv úmysl, teď bylo dosti zřejmé, že se jej chystá zabít. Nic menšího. A to se silou vůle, která převyšovala daleko slabší možnosti tygra.
Pohled na nebezpečí v celé jeho šíři poručíka d’Huberta zaujal, jak už se to stává od přírody odvážným lidem. A od okamžiku, kdy začal být vážně zaujat, převažovaly dlouhá paže a klidný mozek misku vah na jeho stranu. Teď bylo na poručíku Féraudovi, aby couvl, což provázel opovržlivě navztekaným zamručením, při němž by vám ztuhla krev. Provedl rychlý zálud a pak se vrhl rovnou před sebe.
,Ach! Tak se tedy věci mají?‘ zvolal v duchu poručík d’Hubert. Boj už trval téměř dvě minuty, tj. dostatečně dlouho, aby popudil kohokoliv bez ohledu na oprávněnost pře. A náhle přišel konec. Jak se poručík Féraud pokoušel skrze obranu proniknout soupeři na tělo, utržil sečnou ránu do ohnuté paže. Necítil nic, zbrzdilo to však jeho elán. Pak mu nohy podklouzly po štěrku a on velice prudce padl na záda. Náraz mu protřepal vařícím se mozkem a ponořil jej do míru hlubokého bezvědomí. V témže okamžiku, kdy klesal, hezká dívka pronikavě vykřikla, avšak stará dáma za oknem přestala pištět a začala se zbožně křižovat…“
Poražený Féraud žádal, sotva se uzdravil, o zadostiučinění. A tak to šlo dál a dál, neboť Férauda pohlcovala nenávist a Hubert setrvával ve vleku důstojnické i husarské cti. Bili se spolu na pistole, šavle i kordy, ve Španělsku i v Německu, jen za ústupu z Ruska na chvilku přestali. Souboj, alespoň ten filmový a literární, skončil až po Napoleonově pádu. Pointa filmu a povídky se tu rozchází, u obou nicméně končí podobně: Hubert v posledním střeleckém souboji Férauda porazí a ušetří pod podmínkou, že nesmyslný zápas skončí a že mu už nikdy nepřijde na oči…

Nejdelší souboj na světě, pravda, nebo legenda?
Conrad čerpal námět pro The Duel z článku v Harper’s Magazine z roku 1858, jehož text zněl takto:
„Nedávné souboje v Paříži postavily opět otázku soubojů do středu pozornosti. K nejpodivnějším utkáním tohoto druhu, které badatelé objevili, se řadí příběh o souboji, začínajícím v roce 1794 a končícím až v roce 1813.
Nuže, v roce 1794 sloužil ve Štrasburku jistý husarský kapitán jménem Fournier, což byl nejprchlivější a nejrvavější muž ze širokého okolí. Při nejedné příležitosti už zahubil svého protivníka v prostém souboji, avšak žádné vítězství jeho zálibu v tomto druhu vraždění neutišilo. Jednou pro nic za nic vyprovokoval mladíka jménem Blumm, což byl miláček štrasburských měšťanů, a stejně tak pro nic za nic jej i zabil.
Celé město z toho bylo pobouřené a Fourniera, v němž spatřovalo mladíkova vraha, odsuzovalo. Souboj nicméně představoval čestnou záležitost. Kdo by si tudíž troufl trestat vraha, který byl jen duelantem?
Avšak v den pohřbu nebohého Blumma pořádal posádkový velitel velký a už dlouho předtím ohlášený ples. Fournier patřil mezi pozvané a velitel města očekával, že jeho přítomnost by mohla způsobit několik nemilých setkání. Dal tedy svému pobočníku, kapitánu Dupontovi, příkaz, aby čekal u dveří a Fourniera s odvoláním na generálův rozkaz poslal pryč.
Dupont toto strohé poslání přijal. Fournier se objevil v danou hodinu a Dupont se na něj obrátil s následujícími slovy:
,Fourniere, co tu v den pohřbu ubohého Blumma pohledáváš?‘
,Vida! C’est toi, Duponte! Bon! Samozřejmě, že jdu na ples.‘
,A já tu stojím na generálův rozkaz, abych ti v tom zabránil.‘
,I hleďme! C´est ça! S generálem se s ohledem na hodnost bít nemůžu. Snad nebude vadit, když jej zastoupíš ty, který mě urážíš jeho jménem.‘
Dupont výzvu přijal, souboj se odehrál za pár dní a Dupontovi se poštěstilo odvážlivce vážně zranit kordem. Klesající Fournier však požadoval nový souboj. Sotva se uzdravil, došlo k novému souboji, během nějž Fournier uštědřil těžké zranění Dupontovi. Ten však, pohoršený protivníkovou neomaleností a s důvěrou v sebe, žádal, sotva se sebral, okamžitě třetí souboj. Fournier si zvolil pistole, neboť nikdy nechybil cíl, a po večerech, kdy neměl co dělat, se bavíval tím, že rozstřeloval dýmky, jež vojáci kouřili.
Dupont se nicméně odvolal na výsadu vojenského stavu a střetnutí se konalo na kordy. Oba muži byli lehce raněni. Za této situace se zrodila mezi zainteresovanými dohoda, která se dochovala. Vypadala takto:
,1. Pokaždé, když se pánové Dupont a Fournier objeví třicet mil jeden od druhého, sejdou se na poloviční vzdálenosti, aby změřili síly kordem.
2. Budou-li v tom někomu ze zúčastněných služební povinnosti bránit, projede druhý celou vzdálenost, aby se střetnutí mohlo uskutečnit.
3. Nepřipouští se žádná omluva s výjimkou těch, které vyplývají z povinností života vojenského.‘
Dohoda se čestně plnila, pokaždé, když měly ty dvě horké hlavy příležitost se bít, konal se souboj se vší zuřivostí. Mezi oběma se rozvinula velice zvláštní korespondence, z níž přinášíme několik ukázek:
,Štáb myslivců v Lunéville mě zve na snídani. Jsi ve městě na dovolené a já přijal pozvání v naději, že ti budu zase mít příležitost zasadit ránu. Buď ujištěn o mé největší oddanosti,‘ psal jeden.
Nebo:
,Drahý příteli, budu Štrasburkem projíždět v poledne 5. listopadu. Najdeš mě v hotelu U pošty: budeme se bít.‘
Někdy narušilo povýšení jednoho či druhého rovnováhu v hodnostech a jejich příjemná setkání nemohla pokračovat. Fournier pak psal:
,Drahý Duponte, dozvídám se, že tě císař povýšil na brigádního generála. Přijmi mé blahopřání. Toto povýšení mě mimořádně těší, neboť tě staví do stejné hodnosti, jakou mám já, a dává nám příležitost pokračovat v souboji, na nějž tě při první možné příležitosti vyzvu.‘
Celá věc ve své době pochopitelně budila velkou pozornost. Na obou byla patrná četná zranění. Každý z nich toužil s tím druhým skoncovat. Byli to však skvělí šermíři kordem a ortodoxně dbali soubojových pravidel, která zakazovala další útok ve chvíli, kdy se prolila první krev.
Vypráví se, že se oba jednoho dne zcela nečekaně setkali v jakési švýcarské horské chatě.
,No ne! Duponte, jsi to ty! Do střehu!‘
Dupont ze sebe shodil plášť a zaujal základní postoj. Zatímco odráželi jeden výpad za druhým, odvíjel se následující rozhovor.
,Parbleu! Myslel jsem, že jsi ve Francii.‘
,Ne, povolali mě sem.’
,Tím lépe, nebudeme to mít daleko. Kdy jsi dorazil?‘
,Před chvílí.‘
,Díky, že jsi si na mne vzpomněl.‘
A zatímco hovořil, projel Dupontův kord Fournierovým nákrčníkem, škrábl krk a přibil Fourniera ke zdi.
Rámus zápasu přivolal důstojníky, usazené v sousední chalupě, a ti oba bojující roztrhli.
Dlouhý souboj se tak protahoval na čtrnáct let, aniž by někdo z těch dvou dostal či dal zadostiučinění.
Nakonec měl Dupont před svatbou. Jeho fiancée žádala, aby sporu učinil přítrž. Navštívil tedy Fourniera a svěřil se mu s překážkami, které před něj budoucí svazek a požadavek nastávající choti postavily. Navrhl poslední souboj.
Souboj se konal na pistole.
Fournier si byl vědom převahy, kterou mu tato zbraň poskytuje, a podivil se. Dupont odpověděl:
,Vím to. Mám ale plán, který naše síly vyrovná. Jeden z mých přátel vlastní roztomilý lesík, obehnaný vysokou zdí. Jsou v ní dva vchody, jeden na severu, druhý od jihu. Zítra přesně v poledne vejdeš severní bránou s pistolí v ruce. Já půjdu jižní. Až budeme v lese, pokusí se každý z nás najít si vhodnou příležitost k výstřelu.‘
Podmínky byly přijaty. Nazítří v poledne vešli oba do lesíku a zavřeli za sebou dveře. Opatrně postupovali od jedné stromové houštiny ke druhé. Konečně spatřili jeden druhého a oba se v téže vteřině ukryli za kmeny. Uplynulo pět minut. Dupont opatrně vystrčil ruku. Odlétla kůra, suše práskl výstřel a Fournier tak ztratil první kuli. Za dalších pět minut Dupont opatrně vystrčil klobouk. Okamžitě se v něm objevila díra a kulka škrábla prsty, které klobouk držely.
Dupont se flegmaticky vydal vpřed. Fournier opustil úkryt s prázdnou pistolí v ruce, podobně flegmatický až do poslední chvíle.
Dupont mu chladně namířil na srdce. Pak zastavil:
,Mám tvůj život v rukou. Nechám ti ho s jednou podmínkou. Pokud mě budeš někdy obtěžovat nebo mě donutíš k dalšímu souboji, budu mít dvě kulky k dobru, pak teprve budeš mít právo střílet ty. ‘
Podmínka byla přijata, čtrnáct let trvající souboj skončil. Dupont se oženil, příběh se uzavřel.“
Do jaké míry měl ovšem výše uvedený dobový článek pravdu?
Není sporu o tom, že Fournier byl, jako celá řada napoleonských vojáků, duelantem. Prokazatelně měřil síly v souboji několikrát, ve vzpomínkách lidí, kteří jej znali, však o onom podivném a letitém souboji nenalezneme zmínku. Nemluví o nich ani Parquin, ani Marbot, ba ani Blaze, který věnoval ve svém líčení zvyků a života Grande Armée duelům celou jednu kapitolu. Mnohé memoáry nicméně dosvědčují, že Fournier představoval jednoho z nejlepších střelců Velké armády. Měřit se s ním mohli pouze generál Junot a komandant Donnadieu. V Périgordu jedné neděle ustřelil z balkónu svého domu v přítomnosti dam místnímu faráři stonek růže, kterou kněz zamyšleně držel v ústech.
A kdo mohl být onen Dupont, Fournierův soupeř? Na první pohled by se nabízel Dupont de l’Étang, jenže tento generál byl už brigádním generálem v době, kdy Fournier dosáhl teprve hodnosti kapitána. V časech, kdy se Fournier stal plukovníkem 12. husarského, velel Dupont de l’Étang celému pravému křídlu Italské armády. K souboji generála s důstojníkem sice dojít mohlo, důvod pro něco takového by ale musel být mimořádně závažný. Příklad lze nalézt v Marbotem vylíčeném souboji mezi generálem Exelmansem a poručíkem Linatim, kdy šlo o důstojnickou čest a čest celého pluku. Dupont de l’Étang navíc kapituloval s celým sborem roku 1808 u španělského Bailénu, za což pobýval čtyři roky v krajní nemilosti na svých statcích, načež roku 1812 neveřejný vojenský soud rozhodl o jeho exemplárním uvěznění v pevnosti Joux, kde zůstal až do Napoleony první abdikace!
Přestože je Dupont jméno ve Francii velice rozšířené, nepodařilo se mi narazit v rejstřících napoleonských memoárů ani v další literatuře na nikoho, kdo by do obrazu Fournierova stabilního soupeře zapadal. Rady si nevědí ani Fournierovi životopisci generálem Thoumasem počínaje a plukovníkem Landrym konče. Plukovník Landry naznačil možnost, že příběh o čtrnáctiletém duelu vznikl po Fournierově smrti v Sarlatu, kde svého rodáka dodatečně ověnčili nejedním legendárním skutkem. Edward Ryan v článku The Duellists však upozornil na další možné určení totožnosti Fournierova soupeře Duponta. Doslova napsal:
„Generál Buttner, předseda francouzské sběratelské společnosti ,La Sabretache‘, předpokládá, že jeho protivníkem byl generál Louis François Bertrand du Pont d´Auberage, hrabě de Lauberdière.“
Tento muž ovšem byl ale zajat roku 1793 v Irsku (či spíše internován, neboť zde byl „na zvědech“ a vypuknutí války jej tu zastihlo jako civilistu) a do vlasti se vrátil až za sedm let. Ačkoliv roku 1807 dosáhl generálské hodnosti, složil i v dalších letech především jako štábní důstojník či týlový velitel.
Další mně známí Dupontové jsou pak plukovník 10. mysliveckého Pierre-Antoine Dupont de Chaumont (k roku 1793 brigádní generál a rebel proti vládě při pařížském povstání 13. vendémiairu, 1795 divizionář, pro potenciální nespolehlivost působící jen jako týlový velitel, inspektor a příležitostně i diplomat) a plukovník 51. řadového Charles-Leopold-Joseph Du Pont de Compiègne (k roku 1791, jenž pravděpodobně emigroval, za císařství se však nejspíše vrátil, byť generálské hodnosti dosáhl až po Napoleonově pádu).
Ani Fournier však není neobyčejné jméno a nelze vyloučit, že si kdosi při vytváření legendy spletl právě jeho! Krom našeho hrdiny žil například i Jean Louis Fournier (1774– 1847), který prošel většinou bojišť koaličních válek. Do roku 1795 působil jako dobrovolnický poručík v Pyrenejích, v letech 1996 až 1798 v Itálii jako kapitán, pak přes převelení v tzv. Anglické armádě doputoval k Rýnské armádě a v období 1801 až 1806 sloužil na pobřeží Severního moře. K Veliké armádě se připojil jako chef de bataillon 85. řadového v pruské kampani (kde bojoval u Auerstedtu), s týmž plukem se vyznamenal u Pułtusku a Pruského Jílového. Jako major 17. řadového se bil u Eggmühlu, Řezna a Wagramu, kde utržil vážné zranění. Již jako chevalier de l’Empire, rytíř císařství, byl v lednu 1813 jmenován plukovníkem 142. řadového, sloužil v Sasku a u Lipska už měl hodnost brigádního generála. V hlavní armádě bránil počátkem roku 1814 Francii a k Napoleonovi se přidal i za Sta dní, v Rusku ani ve Španělsku však nikdy nebojoval, což výše nastíněným osudům duelanta Fourniera také příliš neodpovídá...
Podobně lze nalézt Francoise Fournier-Verriérese, k roku 1793 už dvaapadesátiletého podplukovníka, jenž byl ženistou, těžko ale přijde do úvahy, neboť odešel již v květnu 1800 do výslužby.
V úvahu by ještě mohl přicházet Joseph Augustin Fournier de Loysonville, markýz d’Aultane, známější prostě jako Daultane. Sloužil ve Flandrech, u Armád Rýna, Mosely, Sambry a Meusy i Dunaje střídavě jako bojový důstojník i příslušník štábů. Brigádním generálem byl od roku 1799 a u Velké armády působil od roku 1805 v rámci Davoutova sboru (mj. zažil Slavkov, Auerstedt, Pułtusk, Jílové), roku 1808 byl přeložen do Španělska, kde však zůstal až do neslavného ústupu přes Pyreneje na přelomu let 1813 až 1814, čímž ani on do příběhu z Harper’s Magazine nikterak nezapadá.
Ani tudy, jak se zdá, cesta nevede...
Další muži se jmény Fournier a Dupont s generálskými epoletami již nebyli!
Takže je nejdelší souboj v historii všech duelů legenda, pravda, nebo legenda s příměsí pravdy, v níž se skutečné osudy mísí s atmosférou, jaká v napoleonských armádách vládla?