OBSAH
Úvod
1. Situace před povstáním
1.1. Růst nespokojenosti
1.2. Okolnosti vypuknutí povstání
1.3. Vendée a šuani
2. První ozbrojené akce
2.1. Machecoulský masakr
(Bonchamps)
(Cathelineau)
3. Kontrarevoluční armáda
(d´Elbée)
3.1. Vojenská Vendée
3.2. Organizace vzbouřeneckých armád
3.3. Vesničané ve zbrani
4. Revoluční armáda do léta 1793
5. První vítězství
Chemillé
2x Fontenay
Saumur
6. Nezdar útoku proti Nantes
(Charette)
(Canclaux)
7. Reorganizace republikánských vojsk
3x Luçon
Tiffauges
Cholet
8. Cesta na severozápad
8.1. Přechod přes Loiru a reorganizace velení
(Folleville)
(Bernier)
(Lescure)
8.2. Situace v republikánském táboře
(Kléber)
8.3. Vendéská vítězství
(La Rochejaquelein)
Entrammes
8.3.1. Podpora šuanů
Fougères
8.4. Obléhání Granville
8.5. Bitva u Dol-de-Bretagne
(Rossignol)
8.6. Ústup k Loiře
Angers
8.6.1. Rozhodující porážka u Le Mansu
(Marceau)
8.6.2. Zničení Královské katolické armády
(Fleuriot)
Savenay
(Lyrot)
8.6.3. Pronásledování a represe
(Westermann)
9. Vendéská armáda Dolního Poitou a kraje Retz do ledna 1794
10. Represe a obnovení bojů
(Talmont)
Noirmoutier
10.1. Teror v Nantes
10.2. Teror v dalších městech
10.3. Pekelné kolony
10.3.1. Plány Konventu na zničení Vendée
10.3.2. Kléberův plán
10.3.3. Turreauův plán
10.3.4. Realizace plánu
(Turreau)
10.3.5. Bilance
11. Vendéské armády od ledna do května 1794
11.1. Armáda Dolního Poitou a kraje Retz
11.2. Armáda Anjou a Horního Poitou
(Stofflet)
11.3. Pokus o sjednocení vendéských armád
(Marigny)
(Sapinaud)
12. Mír
12.1. Krátké a nejisté obnovení klidu
12.2. Mírová smlouva v La Jaunaye
12.3. Důsledky míru
13. Poslední křeče války
13.1. Expedice na ostrov Yeu
13.2. Konec války
Úvod
Válka ve Vendée spadá do období Francouzské revoluce, s postupným dozníváním, resp. opětnými kratšími vzplanutími ještě dlouho po ní. Je součástí tzv. válek na Západě, neboť k jejímu konci propuklo v plné síle v sousedních a nedalekých oblastech revoluční a porevoluční západní a severozápadní Francie povstání tzv. šuanů (což je u nás používaný přepis francouzského „chouan“ - viz dále. Ono povstání se tudíž nazývá „chouannerie“ čili po našem šuanerie - toto slovo jsem kupodivu nikde napsané neviděl, ale budu ho v dalším používat).Povstání šuanů se s povstáním ve Vendée protnulo jen krátce a v plném rozsahu propuklo až souběžně s konečnou porážkou vendéských vzbouřenců, je tedy samostatnou kapitolou. Stejně jako samotná revoluce, tak i válka ve Vendée dodnes vyvolává zcela protichůdné názory uvnitř francouzské obce historiků a akademiků i hlasité zpolitizované a ideologické spory. Dokonce se vede dosti ahistorická polemika, zda lze válku ve Vendée považovat za genocidu. Zde předkládám pouhou dějovou „kostru“ průběhu a charakteru této války ve snaze co nejstručněji uvést do problematiky a poskytnout základní a nutně povrchní přehled spletitých a u nás vcelku neznámých událostí, o nichž byly ve Francii napsány stohy knih, a které dokreslují charakter tehdejšího zápasu o budoucnost Francie.
Ve Vendée se válčilo v letech 1793–1795 a 1795–1796, 1799–1800 a k dalším epizodickým povstáním došlo v r. 1814–1815 a v r. 1832. Byla to tedy vlastně série celkem pěti lokálních konfliktů, proto se také častěji hovoří o válkách ve Vendée, z nichž se budu zabývat těmi nejpodstatnějšími, které se přímo vztahují k Francouzské revoluci tj. prvními dvěma. Bojovalo se v nich převážně v kraji nazývaném podle oblasti bojů „vojenská Vendée“, zahrnující departement Vendée a části departementů Deux-Sèvres, Maine-et-Loire a Loire-Atlantique (viz dále mapa v textu).
 |
P.-E. Boutigny: Henri de La Rochejaquelein v boji o Cholet 17. října 1793 |
Přesný počet obětí války ve Vendée na obou stranách, tím spíše rozlišení mezi přímými a nepřímými oběťmi, nebyly nikdy s jistotou zjištěny - spolehlivé prameny zkrátka neexistují. K dispozici jsou pouze pozdější odhady, které se od sebe značně liší. Historikové 20. století vycházejí proto z výpočtů a dedukcí na základě dílčích údajů v matrikách, z demografických údajů o porodnosti a úmrtnosti v 18. století, ze srovnání počtu obyvatel Francie resp. Vendée před r. 1789 a po r. 1800, z podílů ztrát armád v bitvách 18. století, atd. Odhady se pohybují v rozpětí nejvíce 600 000 (generál Hoche v r. 1796) a nejméně 120 000 obětí. Nejnovější hypotézy z r. 2007 došly co do přímých ztrát k číslu 170 000 mrtvých v oblasti vojenské Vendée, z toho 20–25 % republikánů. Ohledně celkových ztrát republikánských armád dospěly poslední práce k číslu 26 000 až 37 000 padlých.
V této souvislosti je nutno zmínit se o jednom probíhajícím specifickém a dosti zpolitizovaném sporu ve francouzské historiografii, potažmo v celé francouzské společnosti: zda ve Vendée šlo o genocidu či nikoli. Taková polemika a vůbec jakékoli hodnocení válek ve Vendée však nejsou účelem tohoto příspěvku.
Předesílám, že v těchto válkách došlo k četným ozbrojeným střetnutím, nazývaným ve francouzské historiografii těchto válek „bitva“ i v případě, že počet padlých se v nich počítal pouze na stovky či dokonce na desítky. Není možno v rozsahu blogu zmínit, natož popsat, všechny pohyby vojsk a každou z cca 35 regulérních bitev hodných toho názvu plus cca 700 větších bitek a šarvátek, k nimž za necelé 4 roky došlo na ploše cca 25 000 km2 (tj. pouze cca třetina plochy ČR), takže se zmíním podrobněji pouze o některých – o těch, které dávají lepší představu o charakteru bojů, a takových, jaké měly nějaké závažnější důsledky.
1. Situace před povstáním
 |
| J. Le Blant, Vendéský povstalec. |
Většina historiků se dnes shoduje na základní tezi, že ve Vendée jako všude ve Francii již v letech 1789–1792 docházelo k lokálním rolnickým projevům nevole a nepokojům, a že všeobecné povstání i ozbrojená vzpoura vypukly v r. 1793 jako bezprostřední reakce na všeobecnou mobilizaci (levée en masse), zprvu jako klasická selská rebelie, která až později nabyla kontrarevolučního charakteru.
Sociální skladba vendéeské společnosti (současného departementu Vendée a části sousedních departementů = jižní Loire-Inférieure, západní Maine-et-Loire, severní Deux-Sèvres) byla koncem 18. století obdobná jako v mnoha jiných oblastech Francie, to znamená takřka výhradně zemědělská a výrazně katolická.
Na sklonku monarchie byla více než polovina půdy ve vlastnictví šlechty, 10–20 % vlastnila buržoazie, méně než 30 % rolníci a 5 % církev. Hustota obyvatelstva se dnes odhaduje na 700–790 obyvatel na čtvereční míli. Gramotnost obyvatelstva byla ve srovnání se severem a východem země slabší, sotva 10–20 % dospělých se dokázalo podepsat.
Rolníci na západě Francie v r. 1789 přijali vypuknutí Revoluce spíše kladně. Knihy stížností z Bretaně, Maine a Anjou nebo dolního Poitou svědčí o odporu selského stavu proti přežívání feudálního systému, stejně jako volba vlasteneckých poslanců a opakované násilnosti proti vrchnostem a aristokratům i jejich sídlům v období „velkého strachu“ v letech 1790 a 1791. Vendée a Maine-et-Loire vyslaly do Zákonodárného shromáždění nejvíce jakobínských poslanců ze všech 12 západních departementů. Hnutí zřejmě nadšeně podporovali i četní kněží: někteří z nich přijali nové funkce, které revoluce vytvořila, například úřad starosty. Revoluce tudíž, stejně jako všude jinde, vzbudila velké naděje. Shromáždění v listopadu 1789 odhlasovalo konfiskaci a rozprodej církevních statků, které se změnily v národní statky a v záruku krytí nových papírových peněz - asignátů. Toto rozhodnutí zbavilo církev finančních prostředků a tím možnosti plnit její tradiční poslání podporovatelky chudých vesničanů. Teoreticky si znárodněné církevní majetky, hlavně půdu, mohl koupit každý, ale podmínky prodeje (ve velkých celcích a v dražbě) zvýhodňovaly boháče a spekulanty před obyčejnými rolníky či dokonce bezzemky. Toto opatření však zároveň spojilo hmotné zájmy nových majitelů s revolucí, neboť ti si již nemohli přát návrat starého režimu, jemuž by pochopitelně museli získané majetky vracet. Rolníci se však cítili ošizeni a zazlívali to pařížské revoluční vládě.
1.1. Růst nespokojenosti
 |
Girodet: Charles-Melchior Arthus, markýz de Bonchamps Revoluce jej zastihla jako kapitána Akvitánského pluku. Protože revoluci odsuzoval, opustil službu a odebral se na své sídlo, kde se posléze přidal k vendéským povstalcům. Jako velitel byl zdatný a rozvážný, několikrát porazil pravidelné republikánské oddíly, spolubojovníci mu však vyčítali nerozhodnost a nedostatek zápalu. Spolu s markýzem d´Elbée stanul v čele Královské katolické armády, bojoval se střídavými úspěchy, v prohrané bitvě u Choletu byl smrtelně zraněn a zemřel následujícího dne. Těsně před smrtí prosadil omilostnění a osvobození 5 000 zajatých republikánských vojáků. Byl pohřben na místním hřbitově, podle nedoložených zpráv republikáni jeho tělo o několik dní později exhumovali, uřízli mu hlavu a poslali ji Konventu. |
V červenci 1790 odhlasovalo Ústavodárné shromáždění Civilní ústavu duchovenstva. Kněžství se podle ní mělo stát státem placeným úřadem jako jiné správní funkce a kněží měli také jako všichni úředníci přísahat na ústavu. Šlo tedy o „odseknutí“ francouzské církve od Říma a její podřízení státu. Obtíže se dostavily vzápětí: většina biskupů a zhruba polovina ostatních duchovních odmítla na ústavu přísahat a své přísahající kolegy odsoudila jako nepravověrné. Samozřejmě že stejně rozpolceny byly i davy věřících, které většinou v obavě o své spasení raději dál navštěvovaly bohoslužby „nepřísežných“ čili odbojných kněží. Ti tak přešli do ilegality a současně mezi svými ovečkami pochopitelně podněcovali neklid i protirevoluční nálady. Tato situace byla výrazná právě na západě Francie, kde odmítla přísahat na ústavu většina kněží, a olej do ohně přilila papežská breve, která Civilní ústavu duchovenstva odsoudila. Vendéeské obyvatelstvo tak bylo rozštěpeno na zastánce a protivníky vládních opatření tím spíše, že všichni chudí venkované bez rozdílu vnímali, že revoluce nijak nezlepšuje jejich hmotnou existenci. Ústavodárné shromáždění sice v květnu 1791 vydalo výnos o svobodě vyznání, a tudíž vzalo na milost i nepřísežné duchovní, ale s tím už se protivné strany nespokojily a postoje se naopak stávaly nesmiřitelnějšími.
Kategorické prosazování Civilní ústavy duchovenstva v praxi vyvolalo četné odmítavé akce mezi obyvatelstvem, které čím dále častěji sahalo k fyzickému násilí. Pamflety šířené v kraji Poitou připisovaly autorství Civilní ústavy duchovenstva protestantům a židům. Ve farnostech docházelo k potyčkám mezi farníky rozdělenými na „aristokraty“ a „demokraty“ hlavně při pohřbech. V některých farnostech se farníci do jednoho postavili za své faráře a hájili svůj způsob života. K vážnějším událostem došlo v lednu 1791 na jih od Nantes poblíž Machecoulu, kdy při zásahu národní gardy proti agresivním oponentům Civilní ústavy duchovenstva padli první účastníci těchto válek; velký konflikt však tehdy ještě nepropukl.
Za těchto okolností přijalo Zákonodárné shromáždění v listopadu 1791 a v květnu 1792 výnosy proti vzpurným duchovním a zakázalo jim vykonávání církevních obřadů. Druhý z výnosů nařizoval deportace každého nepřísežného duchovního mimo metropoli na žádost pouhých 20 občanů. Vzápětí byly zrušeny poslední církevní kongregace. Kněží byli nuceni se skrývat, aby unikli deportaci do Guyany, ženy v jejich farnostech je však houfně braly pod ochranu a zúčastňovaly se tajných mší. Navzdory všem opatřením se nové ústavní duchovenstvo na většině území regionu neprosadilo hlavně z toho důvodu, že opomíjelo brát ohled na místní specifika. Náboženství vesničanů zde bylo tradičně úzce spjato s přírodou, kalendářem, krajovými zvyky a hospodářstvím (zajištění hojné úrody, množení dobytka, uzavření manželství, narození dětí, uzdravení atd.), s mnoha specializovanými světci, z nichž každý měl svou kapli a obřady. Církevní kariéra navíc představovala možnost společenského vzestupu a zajištěné budoucnosti pro mnoho vesnických rodin - ta byla nyní vyháněním nepřísežných kněží ohrožena.
Zřetelným důkazem toho, že bezprostřední příčinou prvních vzpour nebyla náklonnost ke starému režimu a royalismus, je fakt, že ani hromadná emigrace šlechty, ani poprava Ludvíka XVI. žádné povstání nevyvolaly.
1.2. Okolnosti vypuknutí války
 |
F. Flameng, Machecoulský masakr |
Nespokojenost skrytě rostla. Departement Charente-Maritime musel již od února 1793 čelit přívalu uprchlíků. Skutečné povstání vypuklo v březnu, když Konvent nařídil mobilizaci 300 000 mužů, „aby čelil náhlému snížení početní síly armády, způsobenému ztrátami a dezercemi, zejména však hromadnými odchody dobrovolníků, odvedených předchozího roku na dobu trvání tažení, kteří poté, co nepřítel byl zatlačen zpět k hranicím nebo i za ně, se domnívali, že už se mohou vrátit domů.“ Vendée (z důvodu nepočetných odvodů do armády ovšem nebyla nijak zvlášť postižena) představovala pouze jeden z krajů, které v r. 1793 povstaly. V červnu 1793 se šířila federalistická a royalistická povstání ve městech - Bordeaux, Marseille, Toulouse, Nîmes, Lyon, jakož i v Normandii.
Nižší šlechta se z regionů nevystěhovala, povstání zprvu pouze sledovala a začala se k němu připojovat až zejména od července 1793, přičemž teprve ona mu dodala vyhraněné a výslovně royalistické a katolické zabarvení.
Republikánský tábor byl v té době rozdělen na girondisty a montagnardy, kteří se navzájem obviňovali z podpory kontrarevoluce. Zatímco bretaňské povstalce na nejvzdálenějším západě porazil generál Canclaux, mezi Rennes a Nantes je přemohl Beysser (nepokoje tam vypuknou znovu až koncem 1793 v podobě šuanerie) a byly potlačeny i nepokoje v Alsasku, na jih od Loiry povstalci nejenže přemohli početně příliš slabé národní gardy a zmocnili se několika měst, ale dokonce porazili i oddíl pravidelného vojska.
 |
David d´Angers: Hrob markýze de Bonchamps v kostele v Saint-Florent-le-Vieil |
Vyslance Konventu, kteří měli dohlížet na uvedenou mobilizaci 300 000 mužů, pohled na nepokoje vyděsil. Události dramatizovali a obviňovali místní orgány, často ovšem umírněné, ze spolčení proti Republice, požadovali po pařížské vládě energická opatření a hlásili, že kontrarevoluce bují všude a že jednotlivá povstání tvoří organizovaný celek, čímž vytvořili z „vojenské Vendée“ symbol této kontrarevoluce.
Povstání ve Vendée tedy nevypuklo z jediné příčiny, nýbrž vyvolaly je různorodé faktory, všechny spojené s rostoucí lidovou nespokojeností. Původcem vzpoury skutečně nebyl nějaký stesk po starém režimu, přinejmenším ne u těch vesničanů a řemeslníků, kteří se bouřili jako první. Šlo o celý souhrn faktorů - zklamání a frustrace hromaděné po několik let, nástup nové správní hierarchie, měšťanstvo, které pro sebe uchvátilo politickou a hospodářskou moc, zhoršení situace rolnictva, hospodářské a sociální problémy spolu s direktivním kursem asignátů - výše uvedená mobilizace byla mezi nimi pouze kapkou v moři. Tím vším lze vysvětlit vznik prvních houfů vesničanů a řemeslníků.
1.3. Války ve Vendée a šuanerie
Války ve Vendée a šuanerii je nutno rozlišovat, i když měly leccos společného. Především šlo o dvě samostatná „válčiště“. V prvním případě vzbouřenci na jih od Loiry získali převahu nad republikánskými vojsky a na území, které ovládli, a vytvořili „Královskou katolickou armádu“ - v těchto válkách tedy proti sobě stály dvě pravidelné armády v otevřených střetech. Ve druhém případě republikánská vojska nad povstalci zprvu zvítězila a opětné vypuknutí konfliktu koncem r. 1793 nabylo podoby četných místních dílčích hnutí odporu ve formě partyzánské války v Bretani, Maine, Anjou a Normandii. Vzpoury však vypukaly všude ze stejných příčin.
Šuanerie se s povstáním ve Vendée protnula jen na krátkou dobu (viz kapitolu Cesta na severozápad).
2. První ozbrojené akce a organizování povstaleckých vojsk
Toto povstání se tedy zprvu nijak zvlášť nelišilo od jiných povstání ve Francii na jaře a v létě 1793. Rozdíl byl ten, že všude jinde vojsko rebelie potlačilo. Ve Vendée naopak byl oddíl pravidelného vojska poražen 19. března 1793 u Pont-Charrault a tato omezená srážka strhla kraj do občanské války. Na sever od Loiry byla povstalecká hnutí brutálně a účinně potlačena během jednoho měsíce.
2.1. Machecoulský masakr
Dne 3. března 1793 se v Choletu na výzvu místních úřadů shromáždili mladíci z celého okresu, „aby se obeznámili se způsoby a podmínkami odvodu místního kontingentu v rámci mobilizace 300 000 mužů“, a demonstrativně odmítli narukovat.
 |
Girodet: Jacques Cathelineau *5.1.1759 Pin-en-Mauges, +14.7.1793 Saint-Florent-le-Vieil, royalistický vůdce vendéských vzbouřenců, generalissimus vendéských armád, přezdívaný Le saint d´Anjou - Anjouský světec.Původně podomní obchodník a kostelník ve své rodné farnosti. K účasti na vzpouře se nechal přemluvit - byl ženatý a otcem rodiny, tudíž se na něho mobilizace nevztahovala. Iniciativně shromáždil 27 vzbouřenců, improvizovaně je vyzbrojil a vytáhl na Jallais. Cestou se k němu přidávaly další houfy, stržené jeho zbožností a zápalem, zvláště poté, co se zmocnil i městečka Chemillé. Jeho 3 000 mužů se připojilo ke Stoffletovi a společně zvítězili u Choletu. Pod Bonchampsovým a d´Elbého velením bojoval rovněž se střídavými úspěchy, po dobytí Saumuru byl jmenován vrchním velitelem všech vzbouřených oddílů. Po dobytí Angers se s armádou 40 000 mužů vypravil proti Nantes, kde se k němu měly připojit posily, špatně koordinovaná výprava však skončila nezdarem. Vzbouřencům se sice podařilo proniknout do města, avšak Cathelineau byl 29.6.1793 v pouličním boji smrtelně zraněn a jeho armáda ve zmatku ustoupila.Koncem 19. století se začalo jednat o jeho blahoslavení, většina potřebných dokumentů však shořela při bombardování Angers v r. 1944 a proces blahoslavení byl zastaven. |
O týden později, 10. března, se protesty rozšířily. Hned následujícího dne vpadly srocené a domácím nářadím i několika puškami ozbrojené zástupy povstalců z okolních vesnic (odhad 5000 až 6000) včetně žen do městečka Machecoul, prosperujícího obilného trhu poblíž Nantes, a dožadovaly se odvolání mobilizace. Na pokusy o uklidnění nereagovaly, a když viděly, že se nepočetná národní garda dává na ústup, začaly po ní střílet, což bylo signálem k masakru. Zdivočelí vzbouřenci zabili bývalého poslance Ústavodárného shromáždění a člena krajského direktoria, městské úředníky, ústavního kněze a ředitele školy, vydrancovali budovu radnice, spálili její archiv a začali hromadně zajímat v domech a na ulicích všechny, které považovali za republikány, vzápětí je surově ubíjeli, ženy a děti nevyjímajíc, a drancovali jejich obydlí. Umírněnější ze vzbouřenců se marně snažili uklidnit nepříčetné tlupy. Řádění a vraždění ve městě i v nejbližším okolí trvalo celý měsíc (i během Velikonoc!), dokud do již opuštěného města nevstoupily jednotky národních gard.
Svědectví z obou stran jsou prakticky totožná. Jeden z povstalců svědčí:
„V Machecoulu byla ustavena jakási místní správa pod názvem výbor... Před tento soud byli předváděni patrioti a odsuzováni bez výslechu; bylo to předmětem rozporů mezi lidštějšími členy a předsedou výboru a jeho kohortou. Většina si nepřála smrt zajatců, chtěli je pouze držet na zajištěném místě a zabránit jim v písemném styku s nepřítelem, ale hrdlořezové zvítězili. Některé farnosti přesto dosáhly osvobození svých patriotů, ale nešťastníci, kteří zůstali v Machecoulu, byli strašným způsobem povražděni. Spoutali je všechny k sobě navzájem rukama a tento lidský řetěz, nazvaný růženec, odvedli ke kraji vodního příkopu na nádvoří hradu; střelbou z pušek jich několik málo poranili, a ostatní, stržené jejich pádem, dobíjeli píkami a někdy dosud polomrtvé svrhli do vodního příkopu.“
Velitel oddílu národních gard plukovník Wieland ve své zprávě píše:
„Počítá se, že zavraždili přes čtyři sta patriotů z Machecoulu a okolí. Naši národní gardisté s hrůzou hleděli na jámu, kam ještě téhož rána přihodili devět obětí. Některá těla nebyla úplně zaházena, což nás vedlo k exhumaci. Nalezli jsme na nich známky nejkrutější a nejdivočejší pomsty; ženy se na nich dopustily necudností, které nelze vyjádřit. Svazovali je k sobě a stříleli do nich. Poté je rozvázali a těm, kteří ještě žili, slibovali milost, pokud dokáží vstát. Když se však o to nešťastníci pokoušeli, doráželi je píkami a pažbami pušek za divošského řevu a jásotu nad jejich bolestí a krví.“
Počet obětí lze jen odhadovat - za minimum se považuje 160, za maximum 800. Mezi vzbouřenci byl i budoucí vůdce royalistů Charette, který pro zastavení masakrů nic neudělal (nejspíš ještě ani neměl dostatečnou autoritu?), a místní fanatický mnich abbé Prioul, který dokonce odsloužil mši přímo vedle hromady polosvlečených mrtvol. Do rukou republikánského vojska obnovujícího pořádek padl při pokusu o útěk i jeden z vůdců a podněcovatelů davu, panský finanční prokurista a bývalý akcízák a právník Souchu, a byl na místě sťat sapérskou sekerou na dělové lafetě.
I jinde v kraji Retz si houfy povstalců volily za vůdce neurozené muže: chirurga Jolyho, obchodníka s vejci Guérina, podomního obchodníka Pajota, parukáře Bourdica...
Za několik dní se rebelové z farností poblíž Nantes zmocnili města Savenay a shromáždili se před samotným Nantes, ale neodvážili se zaútočit a omezili se na jednání o patnácti požadavcích = ukončení mobilizace, odvody pouze na bázi dobrovolnosti, ukládání daní až se souhlasem farníků, zastavení soudních procesů a rekvírování, svoboda vyznání a písemného projevu atd. Když nedostali odpověď, rozešli se, až na hrstku nesmiřitelných, které však nanteská národní garda rozehnala. Tyto epizody svědčí o tom, že selskému stavu zůstal cizí pojem národní jednoty, naopak mu šlo o prosazování vlastních bezprostředních zájmů.
Větší či menší šarvátky se odehrávaly současně na různých místech. V Saint-Florent-le-Vieil protestovalo proti odvodům losem na 600 vesničanů, zahnali početně slabší národní gardu, vyplenili domy „modrých“ i okresní pokladnu a kořist propili v místních a okolních krčmách.
Nazítří, 13. března se někteří z nich vydali na zámek La Baronnière u La-Chapelle-Saint-Florent za markýzem de Bonchamps a naléhali na něho, aby se postavil do čela hnutí a zorganizoval vojsko. Menším houfům se postavili v čelo vysloužilí vojáci, vesměs poddůstojníci, a začali jim předávat své bojové zkušenosti.
Rolník a podomní obchodník v Pin-en-Mauges, Jacques Cathelineau, „shromáždil houfec vesničanů, nechal bít na poplach, požádal místního odbojného kněze o požehnání, strhl z kostelní věže trojbarevný prapor a vydal se k hlavním silám povstalců“. Téhož dne se 500 vesničanů pod jeho vedením zmocnilo městyse Jallais a ukořistilo tam jedno staré dělo.
 |
Jean-Hubert Sauzeau: Vendéeští přemlouvají Cathelineaua, aby se postavil do čela povstání |
Cathelineauův houfec se 14. března setkal s jinou tlupou, vedenou zámeckým hajným a vysloužilým kaprálem Stoffletem, pod jehož velením oddíly o síle 1 500 mužů zaútočily na město Cholet s asi 7 000 obyvateli, hájené 500 národními gardisty, 80 jezdci a 10 děly. V boji padlo na 300 obránců a na 40 útočníků. Vzbouřenci v dobytém městě vyrabovali budovy radnice a správy města i několik měšťanských domů a vítězství mohutně oslavili v místních hostincích. Během pěti dnů se zmocnili oblasti Mauges = části departementu Maine-et-Loire, rozkládající se jižně od Loiry. Severně od Loiry však národní gardy oddíl vzbouřenců přemohly, získaly na 30 zajatců, z nichž asi 20 bylo ihned gilotinováno v Angers.
Vzbouřenci v departementu Vendée vypudili národní gardu z Palluau, v březnu se zmocnili oblasti Marais Breton (Bretaňské močály) a městeček v oblasti Bocage (nazvané podle typických západofrancouzských travnatých ploch s četnými lesíky, křovinami a živými ploty). Do jejich léčky na křižovatce silnic Nantes - La Rochelle a Sables-d'Olonne - Saumur padl i oddíl národní gardy hlavního města departementu, Fontenay-le-Comte.
(pokračování)
27 komentářů:
Cituji MiŠ: „Stejně jako samotná revoluce, tak i válka ve Vendée dodnes vyvolává zcela protichůdné názory uvnitř francouzské obce historiků a akademiků i hlasité zpolitizované a ideologické spory. Dokonce se vede dosti ahistorická polemika, zda lze válku ve Vendée považovat za genocidu.“
Varování před zaujatostí některých účastníků debaty a upozornění na protichůdnost stanovisek učenců je zcela v pořádku a na místě. Naproti tomu mi nedává dobrý smysl označení celé polemiky za „ahistorickou“. Ahistorické mohou (ovšem nemusí) zajisté být argumenty v ní používané, ale nerozumím, jakým způsobem by mohla být ahistorická ta polemika samotná. Co se tím chce říct? (Má to souvislost s tušenou rozdílností našich pohledů na možnost a správnost používání hodnotících principů, o níž jsem se zmínil ve zdejší „třetí debatě o Napoleonovi“?)
Takový nebo podobný popis a rozbor událostí je každopádně vítaným a nezbytným předpokladem pro jejich posuzování (včetně otázky genocidy). Rozhodnutí ponechat stranou otázku genocidy proto pokládám za správné. S tou výhradou, že to není možné, jakmile vykročíme za rámec čistého popisu a budeme se chtít pustit do hodnocení událostí a jednajících, čemuž se asi nakonec vyhnout nelze, pokud jsou dějiny naší, lidskou záležitostí a ne pozorováním hemžícího se hmyzu.
Dosud přečtené na mne působí dojmem: „na výbornou“. Skvělé vylíčení důvodů i počínání protivných stran.
Snad jen jednu námitku z argumentačního hlediska bych měl. V §2.1 píšete: „Tyto epizody svědčí o tom, že selskému stavu zůstal cizí pojem národní jednoty, naopak mu šlo o prosazování vlastních bezprostředních zájmů.“ Mám za to, že by bylo vhodné doplnit výrok zmínkou, zda se některý stav (měšťané, městská chudina apod., příp. skupina - např. pařížská chudina) choval jinak či nikoli. Tedy dovětkem typu „na rozdíl od“, popř. „stejně jako“. (Proč je to upřesnění zapotřebí, objasním příkladem: Pokud použijeme definici „čtverec je pravoúhlý rovnostranný rovnoběžník, jehož úhlopříčky jsou navzájem kolmé“, vyvoláme u příjemce dojem, že existují také pravoúhlé rovnostranné rovnoběžníky, u nichž úhlopříčky kolmé nejsou. Ta definice sice nijak nezkresluje rozsah vymezovaného, ale přidání nadbytečného znaku vyvolá mylný dojem.) Vaši větu si příjemce vyloží tak, že se tím selský stav odlišoval od některých jiných nebo dokonce od všech. Avšak i kdyby tomu tak bylo, bylo by lépe výslovně uvést, od kterých stavů nebo skupin se tím odlišoval, protože uvedený výjev se koneckonců týká určitého místa a okolností, zevšeobecnění by tudíž mělo být čtenáři nějak potvrzeno.
TG
PS: Nezasloužil by si autor vzhledem k četnosti svých příspěvků samostatný štítek „M. Šťovíček“? Jistě by se našli čtenáři, kteří zaujati jedním z nich, rádi by se seznámili s ostatními.
Velice děkuji!
a) k argumentační námitce o zájmech selského stavu: máte pravdu - předeslal jsem, že můj referát bude nutně povrchní (ve všech smyslech toho slova) = snažil jsem porůznu oprostit od všech vzdálenějších/nepřímých souvislostí a jsem si obecně vědom výsledného nedotažení některých formulací, to asi zjistíte i dál;
b) genocida/negenocida: téma zajímá především (ne-li výhradně) Francouze, takže my o něm asi diskutovat nebudeme. V dalších částech k tomu nicméně zmiňuji několik údajů, na jejichž základě se dají zaujmout stanoviska a mám k tomu stažené celkem četné samostatné prameny a argumenty pro i proti (resp. jejich resumé), které jsem ještě ani pořádně nečetl a které v případě zájmu můžu následně zkusit shrnout do samostatného pohledu na věc. Ohledně "ahistorismu": mám na mysli retroaktivní aplikaci pojmu genocida, definovaného, právně zakotveného a používaného teprve od r. 1945 (?), na události staré 200 let před touto definicí. Připadá mi to obdobně zvláštní jako diskutovat např. o tom, zda/jak byla za 30leté války porušována Haagská konference... Toto je i podpůrný dodatek a typický příklad k jednomu z bodů naší "soukromé" polemiky k Napoleonovi, kde jsem se vyjádřil, že dnešní historikové potažmo většina lidí mají tendenci (často nikoli vědomou) nazírat na dějiny očima 20. století.
Pro p. Kovaříka: ten samostatný štítek mi tam proboha nedávejte!
MiŠ
Píšete: Ohledně "ahistorismu": mám na mysli retroaktivní aplikaci pojmu genocida, definovaného, právně zakotveného a používaného teprve od r.1945 (?), na události staré 200 let před touto definicí. Připadá mi to obdobně zvláštní jako diskutovat např. o tom, zda/jak byla za 30leté války porušována Haagská konference... Toto je i podpůrný dodatek a typický příklad k jednomu z bodů naší "soukromé" polemiky k Napoleonovi, kde jsem se vyjádřil, že dnešní historikové potažmo většina lidí mají tendenci (často nikoli vědomou) nazírat na dějiny očima 20. století.
Znamenitě! Myslím, že tím jsme narazili na jádro problému. Ten uvedený příklad výborně vystihuje, oč běží. Teď už Vám, myslím, více rozumím. Kromě toho, s tím výrokem o sklonu - někdy neuvědomovaném - učenců i prostých lidí nazírat věci současnýma očima, aniž by dostatečně vzali v úvahu odlišné, dobové smýšlení a obcování, naprosto souhlasím. Trochu jiné to možná bude v otázce, jak takovému sklonu rozumět a jak ho hodnotit, ale to nechám na jindy.
Já odpověď vzhledem ke Škaredé středě a Lkavému (ale se zřetelem k obsahu tradice možná přiléhavěji: slitovnému) čtvrtku na chvíli odložím, abychom se snad na sebe neškaredili nebo nehádali po celý rok. (Asi budu poněkud pověrčivý – jako Napoleon.) Potřebuji si vše opět nejprve „sesumírovat“.
TG
Já bych si naopak myslel, že ten příklad Haagu problém genocidy ve Vendée nevystihuje. Genocida je výraz pro jistý druh zločinu.
1) že není možné, resp. snadné, retroaktivně "odsoudit" pachatele z nově definovaného zločinu, neznamená, že se takového zločinu nemohl věcně dopustit; zločin je obecně o krok či tisíc kroků před zákonem: nejprve někdo něco nepěkného spáše, teprve pak společnost nějakým způsobem reaguje
2) v roce 1942 ještě definice genocidy neexistovala, což neznamená, že genocida nebyla v plném proudu
3) Haagská konference zavazuje podepsané k dodržování sjednaného, je tedy logické, že kdo pod ní není podepsaný, není jí ani vázán, mezi jinými francouzská první republika
4) válka Vendée byla ve své době vnitrofrancouzský problém, neexistovala masmédia, a republika v občanské válce zvítězila. Není moc divu, že "svět" pocítil nezbytnost definovat zločin genocidy až v důsledku toho, co tímto "světem", především západním, otřáslo zásadním způsobem, tj. v důsledku holocaustu.
J.
Trochu jste mne předběhl, pane JS. Nevadí, ba právě naopak - jsem rád, že se do diskuse zapojí další člověk.
Asi jsme si nerozuměli - oním "vystihuje, oč běží" jsem myslel: oč běží mezi námi dvěma - MiŠ a TG. Tzn. v čem se střetáváme, nikoli v čem je skutková podstata zločinu genocidia.
Svým stanoviskem, které si připravuji, Vás nejspíš moc nepřekvapím. Chci si jej však pečlivě promyslet, aby vyjádření mohlo být co nestručnější. Hned mi totiž na mysl přišla řada příkladů a tezí, které bych rád probral a utřídil, a teprve pak s nimi vyrukoval. (Něco z toho jste mi "sebral", tak budu mít méně práce.)
Ten příklad pana MiŠ opravdu považuji za velice zdařilý - ne proto, že by byl půdou vzájemného souhlasu, nýbrž proto že soustředí pozornost na jádro problému, jak jsem již řekl. Vyjeví, oč v našem sporu jde, a posune diskusi dál.
TG
Panu Jakubu Samkovi:
Děkuji za připomínky.
1. Definici a legislativu genocidy jsem zatím podrobněji nezkoumal - vím ovšem shodně s Vámi, že vychází z reality 2. světové války. Žádný zákon v zásadě neplatí retroaktivně, proto se zatím domnívám, že genocida jakožto závazná právní definice se týká právě až 2. světové války a následných konfliktů, nikoli zpětně celých lidských dějin. To bychom mohli právně kvalifikovat jako genocidu a z toho pohledu za ni kontumačně stavět před soud i Alexandra Velikého za dobývání Asie a Indie, Čingischána, Filipa II. Augusta resp. Simona de Montfort za zločiny proti katarům, Ludvíka XIV. za jeho dragonády...
2. Mám podezření, že francouzské teorie o válce ve Vendée jakožto genocidě (rovněž jsem je ale zatím nestudoval) zřejmě vycházejí hlavně z toho, že masakrovalo pouze republikánské vojsko a vendéští povstalci byli jen nevinnými beránky, což nebylo tak úplně pravda - s masakrováním nevinných civilistů začali právě povstalci (zda a jak v něm pokračovali v průběhu války, nemám zmapováno). Zde analogie s 2. světovou válkou není snadná...
3. Jelikož genocida je v zásadě plánované vyvražďování veškerého obyvatelstva či určitých jeho kategorií a vychází shora = Hitler je výslovně nařizoval, bylo by nutno prostudovat především příslušné soudobé dokumenty, tj. zda Konvent či Výbor veřejného blaha skutečně takový postup ve Vendée nařizovaly. Proto se zatím domnívám, že u Vendée plně postačí označení "občanská válka" - už to samotné zahrnuje značné oběti z řad nebojujících na obou stranách. V krajním případě by se snad dalo hovořit o "předobrazu genocidy", jinak se ze striktně právního pojmu genocida (podobně jako z jiných právních pojmů) stává "zlidovělý" termín, jímž lze pak libovolně označovat cokoli.
4. K Vaší poznámce o Haagské úmluvě - jistě, v 17. století ji nikdo jako právní dokument podepsat nemohl, ale to zákon o genocidě v 18. století také ne = šlo mi o názornou ukázku možného zkresleného pohledu na dějiny optikou 20.-21. století: jestliže můžeme pojem genocidy aplikovat zpětně x století dozadu, mohli bychom totéž činit s pojmy jakékoli jiné úmluvy nebo zákona 20. století (Haagská úmluva je rovna zákonu) = právě jen z hlediska obsahu, nikoli fyzicky podepsaného papíru?
A Hezké velikonoce Vám i všem bloggerům.
MiŠ
K problematice genocidy a vývoje definice toho pojmu v mezinárodním trestním právu viz Ternon, Genocidy XX. století. Má tam také kapitolu o Vendée. S jeho závěry v tomto směru si dovolím nesouhlasit, viz debata zde: http://napoleonika.cz/component/option,com_forum/Itemid,32/page,viewtopic/t,2089/lang,cz/
Nejde mi o trestněprávní odpovědnost, jde mi o přiměřenost výrazu genocida z hlediska toho, co se ve Francii a ve Vendée opravdu stalo. Nebudu se proto nijak pouštět do polemiky ohledně retroaktivity, jen na okraj poznamenám, a zopakuji, že v roce 1942 přece nic jako genocida nikým definováno v žádném trestním právu nebylo, což nezabránilo obžalovat z něj přeživší vrchnolné představitele nacistického režimu v roce 1945.
Nechci nikoho "posílat před soud", a už vůbec se nechci nijak pouštět na tenký led různých paralel a debat o tom, co bylo horší a co ještě horší.
K bodu 3) - právěže výraz "občanská válka" nepostačí, protože: Furet: "Konvent nařídil "zničit Vendée", a tak se republikánské oddíly rozdělily do několika kolon a každá z nich se se vydala po zvláštní trase s výslovným posláním spálit veškeré obytné budovy a vyhladit obyvatelstvo včetně žen a dětí."
Neobával bych se, že tím, že označíme jednání Francouzské republiky ve Vendée slovem genocida, otevřeme možnost označit tím slovem "cokoli", jak píšete. Existuje jediný, dle mého soudu velice chatrný a právně pozitivistický, důvod, proč v případě Vendée věc genocidou není - vymezení skupiny obětí je geografické; není politické, etnické, rasové či náboženské. Jinak jsou všechny znaky naplněny. Kdo chce, může na základě tohoto Francii vyvinit, psát ne o genocidě, ale o "zvěrsvtech" či eufemisticky o "občanské válce". Já bych byl mnohem přísnější.
Současně si nemyslím, že by kdokoli měl vendejce za nevinné obětní beránky. Že byl jejich odpor tvrdý, že se namnoze dopouštěli rovněž zločinů a neštítili se žádných prostředků, to ovšem nijak nesnižuje problém druhé strany. A tím je centrální vládou nařízené a v jejím zájmu prováděné systematické likvidování jasně definované skupiny obyvatelstva - obyvatel Vendée. Nic podobného zcela přirozeně nebylo a nemohlo být cílem povstalců.
J.
Teď to vypadá, že se chci z diskuze o genocidě vyvlíct, ale je fakt, že mě zaskočila: tématem jsem se nezabýval = nejsem na ně dostatečně připraven a jak jsem uvedl, ani není účelem příspěvku.
V podkladech jsem nalezl, že Konvent skutečně nařídil "zničení Vendée", ovšem zároveň jsem vyrozuměl, že nikoli VŠECH obyvatel. Krátkou prezentaci problematiky jsem do příspěvku zahrnul, proto bych navrhoval polemiku odložit na závěr, až si uvedenou interpretaci přečtete (všichni) a já si stihnu nastudovat, co k tématu mám.
MiŠ
§1 Důrazně upozorňuji předem, že mi v následujícím výkladu nejde o otázku, (1) zda ve Vendée 1794 proběhla genocida či nikoli, nýbrž o otázku, (2) zda a jak lze takovouto nebo podobnou otázku řešit. (Nevyhýbám se posléze rozebírat i tu první, ale raději na jiném místě, aby se tyto dvě nepletly navzájem.)
§2 Mám na tom rozlišení výsostný zájem: Pokud jde o otázku, zda byla ve Vendée 1794 spáchána na obyvatelstvu genocida, mám ve věci dost jasno a moje touha kohokoli v tomto bodě přesvědčit je nepatrná. (Možná by šlo diskutovat o rozložení viny a o přiléhavosti názvu.) Opačně je tomu s otázkou, zda a jak lze (nejen v tomto případě, ale obecně) soudit a přijímat závěry – na té mi záleží hodně.
§3 Pokud se tedy vyjadřuji k událostem ve Vendée, jde mi o to ukázat, jakým způsobem by mohlo uvažování probíhat a s jakými překážkami se při tom potýkat. Hlavní dva problémy, kterých se naše diskuse výslovně nebo skrytě dotkla, byly: (A) souvislost pojmu a jeho vyjádření (např. právním předpisem) a (B) posun nebo různost pojmů v čase a mezi různými společenstvími.
§4 Při zachování nezbytné obezřetnosti, je možné vést paralelu s oblastí hmotnou: Mějme pojem genocidia a lokomotivy. Ty jakýmsi způsobem existují samy o sobě, bez ohledu na to, zda je někdo pojal či uskutečnil, tj. i když „nikomu ani na mysl nepřijdou“. Jakmile někdo pojme záměr vykonat dotyčný čin nebo jej napadne onen vynález, stávají se z nich pomysly. Ty pak docházejí svého naplnění ve skutečnosti, pokud kdokoli dotyčný skutek opravdu vykoná nebo vynález sestrojí.
§5 Nakolik to bude vhodné, setrvám u pojmu genocidia. Některé jevy se však lépe osvětlí na jiných: vraždě, loupeži a krádeži. Na jaké obtíže v těchto úvahách můžeme narazit, se pokusím ozřejmit pomocí příkladů.
§6 NÁMITKA: Někdo by mohl přecenit ono spojení pojmu s vyjádřením a domnívat se, že při neexistenci úmluvy, k níž se někdo zavázal (výslovně či „mlčky“), neexistuje ani skutková podstata, anebo přinejmenším jakmile se změní popis, změní se i skutková podstata samotná. Na to je třeba říci: Skutková podstata je prvotní, její jazykové vyjádření druhotné. Ona sama může existovat nezávisle na něm. Kdyby tomu bylo naopak, potom by šlo veškerou zločinnost odstranit jednoduše zrušením všech zákoníků.
§7 OTÁZKA: V čem spočívá totožnost pojmu (např. krádeže nebo vraždy)?
K čemu potřebujeme právní úpravu? – K uchopení pojmu. Je toto relativní? – Ano, vzhledem ke společenství. Tzn. je ukotveno v čase a prostoru smýšlením a obcováním svých vyznavačů. V čem tedy spočívá totožnost pojmu? – Těžko říci. Je to jako s lanem, které drží pohromadě ne díky nějakému vláknu, ale tím jak na sebe jednotlivá vlákna navazují. I ta červená nit označující majetek Královského námořnictva, která se jím táhne po celé délce, je složena z takových vláken. Je tento relativní? - Zčásti určitě ano, zčásti asi ne. Určitý skutek je vymezován - a meze se mohou posouvat. Uchopení těchto mezí v řeči je uchopením pojmu, vyjádřením. Existuje však nějaké neměnné „jádro“? Co by to znamenalo? – Pojetí neměnné skutkové podstaty je spojeno s přesvědčením o společném lidství. Jedná se o vyznání universálního lidství. Povaha lidského obcování vyžaduje jistá pravidla. Staří: Spravedlnost spočívá v tom „dávat každému, co jeho jest“. – To snad vystihuje její podstatu, avšak neumožňuje ještě porozumění. Teprve odpověď „co čí po právu jest a proč“ je oním uchopením, bez něhož by to byl prázdný žvást. Námitka: Jenže v tom se právě různá společenství liší.
§8 Z jedné strany hrozí relativismus (např. na způsob konvencionalismu – „každé společenství má svá vlastní měřítka správného a přípustného, žádná obecná neexistují – někdo má ve zvyku piknik, jiný pogrom“), z druhé objektivismus („nanejvýš jedna pravda může být ta pravá, … a tu máme my“).
(pokračování příště)
§9 ZÁVĚRY: Existuje zločin vraždy, genocidia, loupeže, krádeže, …? Pokud ano, pak nezávisle na tom, zda a jak jej někdo popíše nebo nepopíše. Skutečná obtíž vzniká v okamžiku, kdy musíme skutkovou podstatu nějak vymezit, čili podat její výměr. Může být jedna a táž skutková podstata vyhodnocena (vymezena, vyměřena) různě? Mohlo by se zdát, že ano na základě těchto příkladů:
§10 Příklad 1 (Britové a Indové, vražda a úcta) Případ upalování vdov v Indii. Ať už si o britském ovládnutí Indie myslíme cokoli, jakmile byli jejími vládci, nesli nějakou odpovědnost za správu a spravedlnost, tudíž byli postaveni před otázku, která se vždy klade: Bránit tomu, podporovat to, nebo to nechat být? Uvědomme si, že prostorová vzdálenost je stejný případ jako vzdálenost časová – jedná se jednoduše o posouzení odlišných zvyklostí a pravidel. Proč prostě neříci, že Indové „žijí v jiném čase“ a snahu Britů vymýtit onen obyčej prohlásit za „ahistorickou“?
§11 Příklad 2 (Inuité a Evropané, vražda a úcta) Opít staříka, vysvléct donaha a vystrčit na mráz, aby zmrznul, bychom asi pokládali za vraždu. Ne tak Inuité, u nichž toto bývalo obvyklým „rozloučením“ s prarodiči (podotýkám: obřadným). Důvod: Živit velmi staré lidi v krajně nuzných podmínkách by se rovnalo sebevraždě celého kmene. První dostávali jíst lovci, protože obstarávali úlovek, pak ženy, poněvadž zajišťovaly budoucnost rodu (aktuálně), potom děti z podobných důvodů - představovaly ji potenciálně, a nakonec staří lidé. Za daných okolností by pro ně byla alternativou jen smrt hladem. Odpověď: Jenomže lze odporovat, že jednak dané okolnosti, jednak pojatý záměr odlišují tento čin od vraždy, s níž je podobný jen vnějškově.
§12 Příklad 3 (Španělé a Taínové, krádež a vlastnictví) Případ evropských objevitelů, jimž se karibští domorodci jevili dvojznačně, ba rozporuplně – jako lidé nesmírně velkorysí, nelpící na majetku, a současně jako zloději, nezřízeně majetku žádostiví. Jestliže ve svém táboře byli k údivu námořníků ochotni věnovat jim téměř cokoli, pak stejně bez zábran si na lodi přivlastňovali to, co se jim zalíbilo, pro což měli ovšem námořníci pramalé pochopení. Na vině bylo odlišné pojetí vlastnictví, tudíž i toho, zda určitý daný skutek je či není krádeží. Odpověď: Přes rozdílná pojetí lze skutkovou podstatu popsat velmi zhruba jako protiprávní odejmutí právem vlastněného. Jednotlivé kultury se tak mohou lišit pojetím vlastnictví, ale shodnou se v tom, že krádež je určitou podobou porušení vlastnických práv. (Je-li toto porušení spojeno s násilím nebo pohrůžkou násilím majiteli, pak jde o loupež.)
(pokračování příště)
(dokončení)
§13 Zdají se Vám tato líčení příliš „lidová“? Nevadí, právníci je upřesní v míře, která je pro dané společenství postačující. Problém s „lidovostí“ by nastal tam, kde by se nějaký mudrák domníval, že stačí jeho povrchní dojem a nemusí nic vykazovat. Třeba by mu vůbec nepřišlo na mysl v případě genocidia ověřovat sylogismus: Má-li daný čin znaky (…), potom se jedná o genocidu. Avšak počínání republikánských vojsk ve Vendée v období od ledna do května 1794 má znaky (…). Tudíž je tento čin genocidou.
§14 Pracovně lze navrhnout tyto znaky: 1. masové vraždění (širší výměr zahrnuje i pouhé násilné vyhánění); 2. záměrné; 3. plánované; 4. zaměřené na určitým způsobem vymezenou skupinu (původní, užší výměr uváděl: národnostně či rasově; novější, širší připouští též skupiny vymezené kulturně, politicky či nábožensky); 5. důvodem není osobní jednání a chování obětí, nýbrž jejich prostá příslušnost ke skupině; 6. s cílem dotyčnou skupinu zcela vyhladit. Povšimněme si, že žádný z použitých pojmů, z nichž se výměr skládá, pravděpodobně nevyvolá větší dohady (jak tomu bylo mezi Španěly a Taíny ve věci krádeže).
§15 Co by to znamenalo takový úsudek a jeho závěr ověřit? Po formální stránce je úsudek zajisté v pořádku. Případná nepravdivost závěru by tedy mohla být způsobena pouze nepravdivostí aspoň jedné z premis. Buď tedy zpochybníme správnost definice, tj. budeme popírat, že výměr zachycuje skutkovou podstatu odpovídajícím způsobem. (Jeho řeč nepostihuje věc správně.) Anebo napadneme nižší premisu a budeme tvrdit, že počínání oněch vojsk postrádalo některý z nutných znaků uvedených v definici.
§16 Nevím, jestli je vhodné označit to zrovna za štěstí, ale skutečností je, že v případě Vendée se nejedná o společenství časově nebo kulturně vzdálené, takže máme úlohu ulehčenu. Můžeme se opřít o sdílený mravní základ novověké evropské společnosti a vyhnout se příliš filosofickým úskalím.
TG
Co znamená rozhodnout, zda došlo ke genocidě?
To opravdu nemůže být jen prosazení toho či onoho předpisu. Koneckonců, která právní úprava by byla ta pravá? Jejich porovnáním bychom zjistili, že leckdy se jaksi „ustupovalo“ z již dříve dosaženého, protože smluvními stranami se staly mocnosti, které se v nějaké podobě onoho zločinu dopouštěly.
Jenomže tu je i jiná, mnohem podstatnější stránka věci. V lidském světě existují (zlo)činy, které mají nějakou skutkovou podstatu. Ta sice může být v různých společenstvích vyjádřena různě, ovšem je zde vždy nějaký důvod, proč určitý skutek nazveme v daném společenství krádeží a ne třeba loupeží, ačkoli by se někomu odjinud nemusel jevit dokonce ani jako zločin.
V minulém příspěvku jsem se dotknul dvou problémů: (A) Rozdíl právního zakotvení (nebo jiného vyjádření) a skutkové podstaty, tzn. rozdíl obsahu a vyjádření, ideje a jejího ztělesnění. (B) Totožnost ideje a proměnlivost vymezení. (Kulturní a dobové zřetele; prostor a čas – obdoba dvojího hlediska.)
Níže uvedené chápejte, prosím, jako vysvětlení mých obav, spíše než kritiku.
Pokud jde o zřeknutí se používání současných měřítek a (dočasné) potlačení hodnocení událostí a postav, jedná se o určitý akademismus (v dobrém slova smyslu), který může být velmi dobře odůvodněn jako postoj teoretický, který musí předcházet veškeré souzení a rozhodování, má-li být podložené. Setrvat u něj v praktickém, lidském životě se mi však jeví zavrženíhodné. Myslím, že historická bádání se stávají živými, tj. součástí lidského života, nakonec právě oním vtažením do postojů praktických. Natrvalo zůstat u pohledu na lidské události jako na hemžení hmyzu, který přináší pojetí čistě teoretické, divácké, by mi přišlo nemravné. (Nadto i ta netečnost a povznesenost pozorovatele má své velice praktické důsledky, samo setrvání v teoretickém postoji je praktickým postojem.)
K „ahistoričnosti“ polemiky o genocidě ve Vendée – „ahistorické“ ve Vašem (spojeném se záporným hodnocením) smyslu mohou podle mne být pouze argumenty, nikoli debata samotná. (Ta nanejvýš odvozeně – jako označení diskuse, v níž se používají argumenty neberoucí v úvahu nic kromě současných měřítek, či přesněji předpisů, tj. jazykových uchopení těchto měřítek.)
Snažím se udržet rovnováhu mezi dvěma pohledy: (1) Porozumění a o něj se opírající rozhodnutí je vždy současné, na tom je založena naše odpovědnost. Nelze říci „tehdy byla uznávána jiná měřítka a my bychom neměli věc posuzovat dnešníma očima“; první nutno vzít v úvahu, ale nijak nás nezprošťuje odpovědnosti za rozhodnutí, jak ta měřítka pochopíme a jak s nimi naložíme; druhé je omyl – nejenže bychom měli, ale přísně vzato ani nesvedeme opak, jen si to můžeme zastírat, jenomže to bychom opravdu neměli. (2) Skutková podstata je vpravdě „ahistorická“ nakolik je spojena s vyznáním podstaty lidství. Protože se však pojetí toho, co je lidské a co lidství vůbec znamená, mění, proměňuje se i uchopení rozličných skutkových podstat. To, co drží pohromadě ono lano v mnou prve užitém obraze, tak nemá „reálnou“ podobu, nýbrž je základem různých reálných podob – různých dějinných a kulturních uchopení pojmu. Teprve ono uchopení může být předmětem praktického a nejen teoretického porozumění čili chování a jednání.
Podle Vás je „ahistorická“ přímo ona debata. Co se tím chce říct? Je snad samotná otázka, zda ve Vendée došlo ke genocidě „ahistorická“? Jedná se o otázku po povaze tehdejších činů. Ty nějakou určitou povahu měly bez ohledu na to, jakou podobu má nějaký předpis, který vyjadřuje odpovídající pojem.
Doba Francouzské revoluce neznala právní úpravu zločinu genocidy, to však neznamená, že tím pádem neexistoval čin této skutkové podstaty. Podobným způsobem „existoval“ i pojem lokomotivy, přestože tehdy ještě nebyla vynalezena: Pokud bychom kdekoli a kdykoli narazili na nějaký předmět, můžeme se smysluplně ptát, zda se jedná o lokomotivu. Obdobně kdykoli u kohokoli narazíme na nějaký skutek, můžeme se ptát, zda tu nedošlo ke genocidě.
TG
Parádní komentář!
Znovu však navrhuji debatu o vendéské genocidě odložit, resp. já se jí po dnešku už nezúčastním, vždyť jsem si ji sám sobě předem zakázal :-) V kapitole 10. jsem se pokusil shrnout určitá základní fakta, z nichž snad bude možno konkrétněji vycházet. Kromě toho mám k tomu zatím nečtená sáhodlouhá resumé názorů francouzských historiků - ke konečnému rozhodnutí tuším nedospěli... Objevil jsem tam mj. zajímavé pojmenování "franko-francouzská genocida" jímž by se to celé posunulo: genocidou bychom pak měli/museli nazývat v dějinách skutečně každou občanskou nebo náboženskou válku nebo revoluci v rámci jednoho státu (Francie 16. století, Francie 1871, Rusko 1920, Španělsko 1936...), v níž docházelo k oboustrannému vraždění nebojujících příslušníků téhož národa. Připadalo by mi totiž podivné říkat si "ona to vlastně genocida byla, jen my to tak nenazýváme" nebo naopak "byly oběti z řad nebojujících, tak je to automaticky genocida"... Jak známo, ozbrojenci ve všech občanských válkách/revolucích s oblibou (a s vědomím/požehnáním nejvyšších míst) vybíjeli bezbranné obyvatele protistrany. Byl např. revoluční Teror genocidou? Byl 9.Thermidor genocidou? Také by se pojem genocida smrskl na cynickou otázku kvantity, např. zda počet bezbranných obětí občanské války/revoluce 20 000 je genocida nebo ještě ne? Když těch 20 000 představuje celou názorově vymezenou populaci, je to nejspíš genocida, ale když jich po likvidaci těch 20 000 zbude ještě 150 000?... Zdůrazňuji tu okolnost faktické občanské války, tj. ozbrojeného soupeření, nikoli např. Stalinovo řádění, k němuž docházelo za oficiálního vnitřního míru a neměl proti sobě žádný ozbrojený odpor.
Nemýlím-li se, pojem genocida označoval zprvu zločiny proti etnicky nebo rasově definované populaci, až později byl rozšířen na populace definované kulturně nebo politicky/nábožensky.
Proto se mi zdá, že pojem genocida by se u občanských válek v rámci jednoho národa řekněme do r. 1900 užívat neměl. Nejde tu ani tak o naše subjektivní názory jako o oficiální historiografii. Opět jedna z mých oblíbených analogií :-) : máme úředně dvě světové války, přičemž tou skutečně první světovou válkou byla válka sedmiletá v 18. století, a nikdo ji dnes neřadí ke světovým :-)
A ještě černou perličku k nebezpečí "zlidovění" pojmu genocida ad absurdum, které jsem v některém ze svých předchozích komentářů zmínil: někteří dnešní odpůrci potratů neváhají nazývat interupce genocidou! někteří protestující proti sociálním reformám u nás teď razí termín "legislativní genocida zdravotně postižených v ČR"... Pak se vyznejte, co je genocida a co ne :-)
MiŠ
Já jsem s tím odkladem souhlasil – už jen kvůli rozlišení oněch otázek (1) a (2) – a dokonce navrhl přeložení otázky (1) zda ve Vendée 1794 došlo ke genocidě, jinam. (Nejlépe tedy, jak říkáte, za poslední díl stati.) Avšak tu bych, s dovolením, pokračoval v otázce (2) zda a jak lze podobné problémy (posouzení lidských činů) vůbec řešit. Nevede mne k tomu zarputilost, nýbrž známky toho, že nadále mezi námi panuje určité nedorozumění.
1) Je sice pravda, že podle „pracovního výměru“, který jsem uvedl, je nepodstatné, zda viník a oběť jsou příslušníky téhož národa či nikoli, ale to ještě neznamená, že jakékoli rozsáhlé vraždění lze nazvat genocidou. (To by bylo právě ono povrchní souzení na základě pouhého dojmu, kterého je kolem nás plno.) Stačí si probrat navržené znaky bod po bodu, aby to bylo zřejmé. Jsou brány „kumulativně“, nikoli „alternativně“ – musí být proto splněny všechny současně. A to ve Vámi namátkou jmenovaných případech nebudou. Naopak dříve zmíněný případ vyvražďování valdenských či albigenských by nadějným uchazečem o titul byl.
2) Zda se oběť brání či nikoli, je nepodstatné. Tak jako je nepodstatné, zda se brání oběť vraždy nebo znásilnění (i zde stačí projevit nesouhlas nebo dokonce slaběji: neprojevit souhlas, což se v případě zabití má jaksi samo sebou).
Jedinou cestou k vyvinění by byl pojem nutné obrany, což si však lze v případě genocidy představit jen stěží, poněvadž by to mimo jiné znamenalo, že oběť hrozila újmou stejnou, nebo větší.
3) Kvantitativní zřetel by určitou nesnáz představovat mohl, ačkoli – musím upozornit – v něm skutková podstata nespočívá. Jeden z navržených znaků obsahuje pojem masovosti, aniž by byla dána měřítka. Ta ani dána být nemohou, neboť co v jedněch souvislostech je masovým vražděním, v jiných by být (možná) nemuselo. Můžeme si to představit na srovnání dnešního velkoměsta a historické oblasti. Cožpak nemělo celé Vendée méně obyvatel, než leckteré dnešní velkoměsto? (Anebo: Není Čechů méně než obyvatel Tokia?) Pokládali bychom však vyvraždění obyvatel jakéhokoli města (když by splňovalo všechny zbývající znaky) za genocidu? Jestliže je odpověď na první otázku ANO, a na druhou NE, je jasné, že nám tu vzniká potíž.
4) Snažil jsem se držet určité „ahistorické“ pojetí skutkové podstaty, abych ukázal možné nesnáze. Ve skutečnosti bych tohle umírněně realistické, aristotelské stanovisko ještě zjemnil. To, jak jsem pojednal skutkovou podstatu, by nejspíš odpovídalo scholastickému objektivnímu pojmu (conceptus obiectivus), ale já bych toto raději nazval ideou a teprve různá kulturně zakotvená uskutečnění pojmy. K tomu by pak přistoupilo již uvedené rozlišení mezi pojmem a jeho vyjádřením. Dostali bychom tak trojici: idea-pojem-výměr, pomocí níž by se mi dobře popisoval můj postoj k řešení dříve uvedených příkladů.
Nejsem příznivcem přílišného teoretizování, ačkoli by se to snad mohlo na základě některých mých příspěvků zdát. Raději řeším problém na konkrétním případu. Také mám v úctě anglosaský pohled na právo neméně než pevninský. Jsem přesvědčen, že právo tvoří jak zákonodárce (stanovením předpisu), tak i soudce (výkladem předpisu a zohledněním předchozích rozhodnutí). Pevninský přístup se mi jeví příliš racionalistický, aniž by bral dostatečně v úvahu, že ideje jsou „božské“, kdežto pojmy lidské. Tím se vystavuje nebezpečí zbožštění lidských nálezků, což s sebou následně přináší mnoho omylů, které – při vší úctě – nacházím i ve Vašich úvahách. Později se pokusím říci, (A) s čím konkrétně nesouhlasím a proč. A také, (B) kde by podle mne mohl ležet základ vzájemného souhlasu.
TG
Nedá mi to - ještě narychlo připojím pár svých nejčerstvějších myšlenek:
1. ano, opět se díváme na dějiny očima 20. století. Středověk ani raný novověk pojem genocida neznal - prostě se vraždilo a zabíjelo hromadně nalevo napravo. Civilista zejména venkovan byl po celá staletí podčlověkem, jehož život nikoho nezajímal a neměl v tehdejších společnostech žádnou cenu - tu mu připisujeme až my, takže ten pojem genocidy na realitu nasazujeme zcela mimo dobový kontext až podle novodobého pojetí lidských práv;
2. paradoxně z vendéské genocidy viníme až demokratický režim: rozohňovali bychom se stejně, kdyby likvidaci Vendée nařídila monarchie (viz následující bod)?
3. téma vendéské genocidy je ve Francii do značné míry zpolitizované či přinejmenším uměle aktualizované: mnohem méně lidí resp. historiků ve Francii zajímá např. tažení proti katharům, což byla završená genocida par excellence - snad proto, že není v souvislostech s tématy, která jsou dnes v Evropě značně "in" = diktatura, demokracie, revoluce...
4. Jakým pojmem označíme "symetrickou" genocidu = např. náboženské války a 30letou válku, kde se vyvražďovalo stejnou měrou oboustranně = katolíci protestanty a naopak?
5. Máme za genocidu považovat nedávný oficiální rasismus v Jihoafrické republice a Rhodesii či stejně oficiálně nařízené vyvlastňování=vyhánění a násilí proti bělochům v dnešní Zimbabwe nebo je to nadále jen pouhý rasismus? Ty přece také naplňují téměř všechny "pracovní" znaky genocidy podle §14 Vašeho předchozího komentáře kromě jeho bodu 6? Museli bychom nevyhnutelně přidat další "pracovní" znak = kvantifikovat onu hromadnost počtem obětí (zřejmě v procentech)? A jestliže kterýkoli z uvedených znaků genocidy není naplněn, o genocidu nejde? - viz následující bod;
6. budeme-li se držet uvedených znaků genocidy, mohli bychom dojít k názoru, že např. systematické hubení Indiánů v USA nebylo genocidou, anžto nebylo plánováno a výslovně nařízeno prezidentem? Obdobně v 16. století vyvrácení říší Aztéků a Inků? Jestliže genocida vychází shora, pak faktická genocida bez výslovného vládního nařízení/plánování je co?
MiŠ
Výtečně! Moc Vám děkuji. Myslím, že úvahy o takových příkladech nám mohou velmi pomoci jednak v pochopení pojmu genocidy, jednak při pozdější případné diskusi o jeho užití na případ Vendée 1794.
§1 Myslím, že to, co nazýváte „pohled současnýma očima“ není nijak zvláštní pro Evropu právě 20. století, přesněji: zvláštní je to jen co do konkrétního obsahu. Mám za to, že je to naopak jen jeden z projevů universalismu, který je evropské (potažmo americké) civilizaci vlastní díky jejímu křesťanskému založení. Dokonce i přes módní multikulturalismus nejsme ochotni říci: „U nás platí práva člověka a občana, ale třeba v Číně nikoli, což plně uznáváme.“ Samozřejmě jistá snášenlivost k cizím obyčejům tu byla vždy, např. v době, kdy Islanďané přistupoval na křesťanství, vymohli si od papeže prominutí (dispens) „starých dobrých islandských zvyklostí“, k nimž mj. patřilo pojídání dětí za obzvlášť krutých zim (přesněji: „neužitečných“ holčiček, užitečnější chlapečci byli až druhý chod). Je to obdobný případ těm dříve zmíněným Inuitům, pokud jde o důvody, a papež projevil vskutku obdivuhodnou soudnost, která jej asi musela stát hodně přemáhání.
Ta genocida je jen jeden příklad za všechny. Střetneme-li se se společenstvím (a je opravdu jedno, zda je vzdáleno časově nebo prostorově), kde obcují podle podstatně odlišných pravidel, pak náš postoj je: Nedodržují právo, nikoli: Vyznávají právo jiné. Řekněte upřímně, Vy byste schválil třeba ono zmíněné upalování vdov, anebo vyslýchání mučením? Anebo chcete říct: V Indii nebo ve středověku to správné bylo, ale nyní a u nás to správné není? Jenomže co když se lidé protivných postojů střetnou? Jaké právo by pak měli Britové narušovat indické obyčeje a z jakého titulu by třeba republikáni šířili rovnost stavů nebo svobodu vyznání? Proto chci ten problém genocidy pojmout šířeji jako problém posuzování lidských činů, abychom si uvědomili, že říci, že někdo se podobného zločinu dopustit nemohl, protože vyznával jiné hodnoty, znamená v důsledku říci totéž o jakémkoli činu: např. o kanibalství – prostě někde jej uznávají a jinde ne, to jen my jsme tak „drzí“, že si osobujeme právo předepisovat jiným.
§2 Proč „paradoxně“? Dopustil se jej přece tento režim a ne jiný. Ano, kdyby se jej dopustil jakýkoli jiný, byl by vinen ten. Nejde přece o to „fandit těm svým“, ale soudit spravedlivě.
§3 Přiznám se, že výraz „je to zpolitizované“ nemám rád. (Podle mne se z něj stal bezobsažný tlach, který je užitečný leda k tomu, když se nám o něčem moc nechce hovořit. Jako stigmatizující nálepka.) Co se tím chce říci? Jestliže někdo není ochoten brát stejná měřítka na počínání republikánů jako na zákonné křesťanské panovníky, pak je to chyba. To je to, co jsem označil „měřit všem stejným metrem“. Pokud je někdo zaujatý, pak má samozřejmě sklon odsuzovat jiné a ke svým být shovívavý nebo dokonce jejich prohřešky zcela přehlížet. Pak se třeba začne jednostranně rýpat v zločinech buď husitů, anebo katolíků, aniž by vážil důvody a úmysly.
(pokračování příště)
(dokončení)
§4 Za Třicetileté války ke genocidě, pokud vím, nedošlo. Chybí záměr vyhladit nějakou skupinu obyvatel. Cílem ani jedné strany nebylo vyhlazení, to bychom tu jako Češi možná nebyli, protože odhadem 80% obyvatel nebylo katolického vyznání a současně to protestanté u nás prohráli. Ty nezměrné ztráty zkrátka byly víceméně nezamýšleným důsledkem dlouhodobého válčení. Na ovládnutém území byla uplatněna zásada „čí je vláda, toho náboženství“, nikoli vyhlazování obyvatelstva. To je, mimochodem, rozdíl právě od Vendée, kdy k vyhlazování došlo vlastně až po porážce povstání, v lednu až květnu 1794; nejednalo se tedy o prostředek boje, nýbrž čin odplaty.
§5 Srovnání s jinými případy je velmi důležité. Je to totiž způsob, jak si ověřit, zda pojem správně vymezujeme a správně užíváme. Naše nechuť nějaké závěry přijmout, rozpor mezi mravním cítěním a výsledky užití pojmu, může znamenat dvojí, buďto že jsme zaujatí, ovládají nás city sympatie či antipatie a činí nám potíže soudit spravedlivě, anebo jsme varováni, že se dopouštíme nespravedlnosti chybným výměrem či jeho nesprávným užitím.
Ta orientace na počítání obětí (absolutní nebo procentuální) je zavádějící: podstatný je úmysl, plán a příkaz dotyčnou skupinu zcela vyhladit, a to, do jaké míry se to nakonec povede, je vedlejší. Potíž vznikne spíše v otázce, o jak velkou skupinu by mělo jít, abychom mohli mluvit o genocidě – to byl ten mnou uvedený případ velkého města a málo lidnaté oblasti.
§6 Pokud jde o vyvražďování původních obyvatel Ameriky, pak by pod pojem genocidy opravdu nespadalo, protože jej nikdo nenaplánoval ani nenařídil. Afrika bude pravděpodobně podobný případ. Výjimkou by naproti tomu mohla být Tasmánie, kde se vyvražďování dělo plánovaně, na popud vlády a guvernéra.
Díky, pane MiŠ, že jste se nakonec do úvah pustil. To zvažování jednotlivých případů je podle mne velice důležité, abychom pojmy neužívali bezhlavě a vyhnuli se jak nemístné shovívavosti, tak přemrštěné přísnosti. A především měřili buď všem stejně, anebo ponechali všem společenstvím jejich vlastní pravidla. Já se kloním k prvnímu.
TG
Protože by si člověk sám měl klást námitky a jelikož jsem se vyznal z náklonnosti k anglosaskému pojetí soudcovské úlohy a váhy precedentů, napadlo mne připojit též jeden případ k úvaze. Jedná se o vraždění rozličně sociálně, třídně, kulturně či národnostně vymezených skupin za stalinismu. Rád bych na něj pojem genocidy vztáhl, ale brání mi v tom právě onen poslední bod vyžadující, aby byl dán úmysl skupinu vyhladit. Potíž je v tom, že tohle byl u těchto případů spíše vedlejší důsledek, než prvotní záměr. Na rozdíl od nacistického vyhlazování Židů, kde ubíjející pracovní nasazení bylo z hlediska konečného cíle druhotné a zbytné, bylo v Gulagu využití otrocké síly (vedoucí ovšem k smrti) prvotní. NKVD dostávalo jakousi, řekli bychom, objednávku na „pracovní sílu“, určenou přímo v absolutních či relativních číslech, takže docházelo k tomu, že pokud nebyla dotyčná osoba zastižena doma, byl odveden soused, který vyhlédl ven, aby zvěděl, co se děje. Prostě důležitější byl kus, nikoli jeho charakteristika. Také zacílení na různé skupiny bylo mnohdy dost iracionální a nahodilé. Sloužilo více k vyvolání ovzduší strachu, jehož pomocí byla společnost ovládána, než k potření nepřítele, třebas i potenciálního. Dokladem je, že vrchol teroru nastával pravidelně v období poměrného klidu, nikoli ohrožení.
Je jasné, že nic z uvedeného ani v nejmenším nezbavuje ono počínání zavrženíhodnosti, ale zabraňuje nazvat je genocidou ve smyslu výměru. Je to možná podobný paradox jako nacistický pohled na rumunské pogromy, které přišly nevhod, poněvadž „očista“ od Židů měla postupovat ukázněně a spořádaně od říšského území a SZ směrem k JV, jako „necivilizované“ – vesničané prostě použili tradičně k vraždění zemědělské a řemeslnické nářadí a přitom se dopouštěli rabování a znásilňování, kdežto vyspělejší Německo zvládalo vyhlazování úřední a průmyslovou metodou: řádně dotyčné zbavilo občanských práv a majetku a poté „čistým“ továrním a hospodárným, čili navýsost racionálním, způsobem i života, bez zbytečných emocí a jiných osobních výstřelků, občansky uvědoměle.
TG
Rovněž Vám děkuji za komentáře - rozprava na takové úrovni je radost!
Nemohu se zbavit dojmu, že se dnes všichni stáváme obětí určitého proplétání pojmů:
a) genocida striktně podle zákona a zpětná aplikace tohoto zákona na minulost;
b) zločiny proti vymezeným skupinám populace, u nichž lze podlehnout pokušení označit je za genocidu, ač nenaplňují všechny právně definované znaky genocidy, ale jejichž nevyřčený záměr a/nebo faktický výsledek je stejný;
c) nadužívání pojmu genocida na události, které se právní definici zcela vymykají (viz minulý příklad potratů);
d) kdesi jsem četl, že "Evropská unie rozšířila pojem genocidy na zločin proti lidskosti, páchaný na skupinách osob bez ohledu na národnost, rasu či třídu". S takovou definicí mám dost problém, neboť takto původní definici genocidy poněkud převrací, jelikož k vymezení nyní dochází negativně: nelikviduje se jedna vymezená skupina, nýbrž paušálně a bez rozdílu kdokoli, kdo z různých příčin nenáleží k jedné vymezené skupině, či zde dokonce nemusí být vymezení žádné? Pak by se se pojem genocidy stával všeobjímajícím;
d)na rozdíl od Vašeho kvalifikovaného názoru, s nímž naprosto souhlasím, že Stalinovy zločiny dost dobře nelze kvalifikovat jako genocidu podle zákona, jsou obecně hlavně v žurnalisitce genocidou nazývány. Což je podle mě příklad zpolitizovaného užívání pojmu genocida: např. pan senátor Jaromír Štětina se loni kdesi vyjádřil, že také katyňský masakr byl genocidou, neboť jím byla vyvražděna elita polského národa. Aniž bych jakkoli zpochybňoval obludnost katyňského masakru, táži se třeba, jak lze objektivně kvalitativně a kvantitativně vymezit skupinu "elita národa"? právně snad nic takového neexistuje?
e) naopak otázka důsledné aplikace pojmu genocida: pokud je mi známo, právě Evropská unie se vystříhala toho, aby např. válku v Čečensku nazvala genocidou, ač prokazatelně všechny (nebo skoro všechny?) znaky její definice genocidy naplňuje (mj. odhadem 100 až 200 tisíc obětí z necelého 1 milionu obyvatel). Skoro bych řekl, že zde jde naopak o zpolitizované nepoužití pojmu genocida...
MiŠ
Možná bychom měli dát jasněji najevo, v čem se lišíme, aby to bylo každému zřejmé a usnadnilo vymezit se vůči jednomu, druhému, či oběma.
Ad a) O té retroaktivitě tu hovořil už pan JS – nikdo zajisté nechce nikoho odsuzovat, ale uvědomme si nejen to, že v případě Norimberského procesu jistá zpětná účinnost uplatněna byla, ale zejména důvod: Zločiny proti lidskosti není třeba zakotvovat v právním řádu, jsou porušením toho, co má platit vždy a všude, narušitel se jimi vyděluje ne z té či oné společnosti, nýbrž z lidstva jako takového. Pak se totiž ukáže, že platnost onoho principu asi nelze omezit na nějaké časové období, stejně jako jej nelze omezit jen na některá společenství.
Jsem rád, že se k tomuto bodu vracíte, poněvadž je sice pravda, že nám nejde o postih, koneckonců to ani nejde - dotyční jsou po smrti, ale na druhé straně přece jen jde o platnost. Říká-li pan JS, že jde o to skutek náležitě pojmenovat, pak to ovšem zahrnuje též odsudek či schválení. Označíme-li někoho za strůjce genocidy, říkáme tím zároveň, že kdyby se nám takový holomek dostal do rukou, odsoudili bychom jej a odpovídajícím způsobem potrestali.
Ad b) K tomuto by byl asi nejpoučnější případ Turků a Arménů 1915. Turci by se mohli možná hájit, že žádný příkaz nebyl dán a žádný plán nebyl sepsán. Jenomže by mohlo stačit, že Arméni plánem na vysídlení do míst nezpůsobilých k životu a přinucením k přesunu bez prostředků byli uvedení do situace, kdy smrt byla nevyhnutelná a současně toto vše bylo zřejmé, aniž proti tomu kdo cokoli učinil. Vraždění cestou vše jen dokresluje.
Ad c) V tom se shodneme. Nadužívání jakéhokoli pojmu vede nakonec k jeho vyprázdnění - především proto, že je spojeno s jeho nesprávným užíváním.
Ad d) Kdyby to byl negativní výměr, pak byste měl pravdu. Domnívám se však, že tomu tak není. Ten dovětek má s největší pravděpodobností říci jen tolik, že nebudou činěny žádné výjimky - tedy aby si někdo nemyslel, že se to týká jakkoli vymezené skupiny až např. na vzájemné vyvražďování slovanských kmenů, neboť mezi nimi panují takové svérázné obyčeje, které mezinárodní společenství plně uznává.
Ad e) Omyl, můj názor není nijak kvalifikovaný. Nemám žádné právní vzdělání, jde jen o pokus o vyjádření z hlediska zdravého rozumu.
Pokud jde o stalinský teror, mám za to, že byl ještě o stupínek horší než nacistický ze dvou důvodů: Nacisty nikdy nenapadlo, aby např. Židy násilím nutili přiznat se, že plánovali celosvětové spiknutí, a dále: tím, že za stalinismu mohl být za nepřítele označen prakticky kdokoli, vytvářelo se ještě všeobecnější ovzduší strachu než nacistickým vcelku jasným vymezením cílů pronásledování.
Pokud jde o Katyni, jde zajisté o masakr zcela záměrně a cynicky zacílený na elitu polského národa (oběťmi byli nejen zajatí důstojníci, ale též intelektuálové: např. učitelé a inženýři), přesto samozřejmě nešlo o pokus vyhladit národ celý.
Ad f) Ačkoli to má svými důsledky k vyhlazení možná blízko, přece se co do záměrů liší. Je nepochybné, že Rusko by dalo přednost „gubernii“ s poslušným obyvatelstvem před pustinou, ale když to nejde, tak raději tu pustinu, která by byla jejich, než samostatný stát, jenž by byl beztak nucen nějak spolupracovat, už jen z hospodářských důvodů. Tudíž vyhlazení Čečenců opravdu záměrem není. Já bych proto pro označení genocida nebyl, protože se domnívám, že právě toto je krůček k nadužívání pojmu. Namísto toho, abychom uznali, že existuje podobně zavrženíhodné jednání, snažíme se mermomocí ten pojem narazit na všechno, co se nám hnusí, abychom dali najevo míru svého mravního rozhořčení. Byť je to pochopitelné, správná cesta to není.
TG
S tou genocidou je to fakt těžké... Co jsem se díval, všude jsem našel články a úvahy vztahující se ke genocidě jako jevu až 20. století, počínaje právě arménskou genocidou, o minulosti nikde nic.
Podle interpretace, že genocida může být nazvána genocidou bez ohledu na dobu, bychom ale obdobně měli slovně překvalifikovat v duchu 20. století leccos, pokud chceme být důslední: křížové výpravy na mezinárodní agresi, poddanství na porušování lidských práv? atd.
K vendéské genocidě/negenocidě už začínám něco číst, ale nechal bych to na závěr, resp. po kapitole 10.
Prozatím docela hezký citát:
Dějiny jsou tou verzí minulých událostí, se kterou se lidé rozhodli souhlasit. - Napoleon.
MiŠ
A čím jiným podle Vás válka je než druhem „mezinárodní agrese“? Tady přece nejde o žádné překvalifikování. "Agrese" znamená útok či výboj. Nenechme se mást vznosnými názvy. Mně by spíše vadil ten přívlastek „mezinárodní“, poněvadž válka může být též občanská, a nevede se jen mezi národy, ale přinejmenším stejně často mezi státy, bývá tedy mezistátní. (V témže smyslu jako je právo spíše mezistátní než mezinárodní.) Je-li něco novodobá evropská záležitost, pak právě to ztotožňování státu a národa.
Já bych se nijak neobával nazvat věci podle svého svědomí i s tím, že připouštím, že se na ně dříve pohlíželo jinak. Není to sice bůhvíjaká záruka – už Tomáš Akvinský věděl, že i svědomí může bloudit – ale aspoň je to nějaká opora pro osobní odpovědnost. Ve směru do dávné minulosti si dokonce můžeme dopřát ten přepych, že naše případné omyly již nikoho z předků nepoškodí tělesně, nanejvýš utrpí újmu na pověsti.
Rozhodně Vás netlačím do jakéhokoli přeznačování, ale rád bych věděl, zda byste se přiklonil spíše k univerzalismu nebo nějakému druhu relativismu (a jakému). Špatnou variantou by podle mne bylo uplatňovat zásady, které jsou svou podstatou universální výběrově podle přízně a náklonnosti. To moje pojetí „stranickosti avšak nezaujatosti“ (viz můj komentář k Útěku Ludvíka XVI. ) se snaží uznat, že politika se děje nejenom jako následování idejí či zájmů, ale také jako potýkání ve vztahu příznivec-odpůrce, v krajním případě přítel-nepřítel, má za cíl umožnit přijetí vyznání a jeho obhajobu a odůvodňování ve střetu s jinými.
Na tom Napoleonově výroku něco je, ale na druhé straně lze namítnout, že svědomí není věcí rozhodnutí – nemůžeme si poručit, v co a čemu budeme věřit. Jinak bychom mohli dospět až k názoru, že toto údajné rozhodnutí lze obstarat lží nebo dokonce vynutit si je násilím. Obávám se, že k tomu prvnímu Bonaparte nijak daleko neměl. Moje argumentační strategie je založena zcela protikladně: Věřím, že vždy pokud obě strany představí své důvody v největší síle, moc pravdy se ukáže natolik přesvědčivou, že odpůrci pravdy nezbude než buďto s ní souhlasit a změnit svůj názor, anebo se zatvrdit a přitakat zlému – nechat se ovládnout zaslepeností a zlobou. K tomu stačí vyslyšet apel na otevřenost a uchovat si odvahu a odhodlání, protože ona změna názoru může postihnout každého, tedy i mě, a nebývá vůbec příjemná.
Pokud jde o tu historii genocidy počínající tureckým pokusem vyvraždit Armény, mám za to, že autoři takových pojednání se snaží respektovat, že ve válce šlo vždy o to přemoci nepřítele a v krajním případě jej zničit, což ovšem může obnášet i zabití do posledního. Tohle staří přijímali jako samozřejmost a my bychom to ve svých úvahách měli vzít v potaz. Je otázkou, zda by nám to mělo bránit nazvat nějaký jejich čin tím, čím podle nás byl. Novodobá historie naproti tomu obohatila dějiny ukrutností o cílený útok proti skupinám, které se ničeho nedopustily, jen se staly nežádoucími v pokřivených představách útočníků. Tohle je asi odvrácená strana univerzalismu, který plodí ideologie.
TG
Bylo poddanství porušováním práv člověka a občana? – Já jsem na to zprvu nereagoval, protože jsem měl za to, že rozvinutí této otázky by nás odvedlo od obecného problému ke konkrétnímu, který by bylo možná lépe řešit na jiném místě, ale ve skutečnosti by mne velice zajímalo, jak byste na ni odpověděl.
Jde totiž o to, že pokud Napoleonovi jako „vojenskému zmocněnci“ Francouzské republiky přiznáme „kladné body“, když v Itálii 1796/97 rušil vrchnostenská práva a poddanství, pak se nám klade otázka, proč to pokládáme za spravedlivé? Proč to nepovažujeme za prostý výsledek mocenské převahy, bez jakéhokoli hodnocení: Jednoduše jeden suverén nastoluje na ovládnutém území svůj pořádek proti jinému, který zrovna prohrál. (Pan JK zde dnes – v debatě o dobytí Bastily - vyslovil výrok: „Nejde o spravedlnost, nýbrž o vítězství,“ a já jsem velmi zvědav, jak to mínil.) Nebyl by případný souhlas s jeho počínáním od nás pouhým projevem „současného pohledu 20. století", tedy naší dnešní zaujatosti – podobně jako když si opovážlivě dovolujeme posuzovat řádění republikánských vojsk ve Vendée 1794 jako genocidu? Stejně jako odpor proti genocidě tak i rovnost stavů jsme přijali za hodnotu. Jak bychom se mohli v jednom případě jedné zříci a v druhém případě druhou vyznávat? (To není řečnická otázka. Položil bych ji vážně všem „relativistům“ – mně jako „universalistovi“ se zase budou klást jiné, neméně zapeklité.)
Přesně do těchto a podobných srovnání chci čtenáře přivést a přimět k úvaze. Takže to snad odbočením není, i když by se více hodilo do naší „třetí debaty o Napoleonovi“.
TG
Ad "Na tom Napoleonově výroku něco je, ale na druhé straně lze namítnout, že svědomí není věcí rozhodnutí – nemůžeme si poručit, v co a čemu budeme věřit" Tak přesně k tomuhle jsem si myslím právě něco nashromáždil, ale nechal bych si to s dovolením, až budeme případně opět diskutovat o vendéské genocidě/negenocidě po kapitole 10., protože se jí to bezprostředně dotýká.
Ad to ostatní, zejména křížové výpravy = agrese a poddanství = porušování lidských práv: tady nešlo ani tak o téma do diskuze, nýbrž o znázornění toho, že máme-li se dívat na historii dnešníma očima a dnešní terminologií, mohli bychom ba museli bychom se tak dívat důsledně, tzn. jeden a tentýž jev v dějinách nenazývat jednou tak a podruhé jinak. A nazveme-li naopak různé dějinné jevy shodně podle dnešních měřítek, dojde k matení a zpolitizování či zlidovění či jiné deformaci pojmů. Opět příklad genocidy: křížové výpravy proti husitským Čechám = podle definice genocida par excellence, přinejmenším obdobně jako ve Vendée, ovšem nikdo ji tak dosud nenazval a asi ani nenazve. Podle mě ovšem zcela správně, protože na 15. století nelze uplatňovat měřítka 20. století. A naopak včera jsem narazil na absurdní použití termínu "genocida tuleních mláďat v Kanadě". "Náš" terminologický problém se totiž vyskytuje hlavně u termínů, které mají až dnešní právní definici: válka byla definována a nazývána válkou odjakživa, agrese je až právně zakotvený termín 20. století, takže ho také používáme až od 20. století a popisovat jím všechny války v dějinách by bylo zbytečné. Obdobně lidská práva jakožto základní hodnota, ta stejně jako genocida existovala předtím, než se "hodila na papír", ale soudit středověk či 17. století z hlediska dodržování lidských práv by byl nesmysl. A tak do nekonečna... takže až/pokud se k tomuto komentáři vyjádříte, si dovoluji Vám navrhnout v diskuzi zatím nepokračovat a navázat až po kapitole 10.
MiŠ
MiŠ
O.K., já si zatím přečtu pár pojednání o svědomí, abych nebloudil. (Tomáš Akvinský: Články týkající se svědomí, Josef Pieper: Ctnosti, zejm. kap. Praktická moudrost a Spravedlnost, heslo „svědomí“ Filosofického slovníku Waltera Bruggera a něco ze Základních pojmů scholastiky Josefa de Vriese)
Já v tom smyslu, v jakém mluvíte o „současném pohledu“ a „současném pojmosloví či názvosloví“, k následování nevyzývám. Naopak mám dojem, že řada pojmů by mohla být zatížena omyly či zájmy smluvních stran. To k čemu vybízím, je pohled „zdravého rozumu“, o kterém tvrdím, že je vždy současný a jiný ani být nemůže. V tomto smyslu pak některé výměry (např. zločinu genocidy) přijímám, jiné odmítám. Důležité je, že to činím (přesněji: snažím se) na základě svého svědomí a ve světle rozumu. Kdo na ten či onen výměr přišel, vyslovil jej nebo se jím jinak zavázal, je mi srdečně jedno. Důležité je jen, zda obstojí, a na takovém ověřování se chci podílet.
Nemohl bych říci: My dnes úmyslné zabití jakéhokoli člověka máme za vraždu, ale kdysi kdesi se to tak nebralo, a protože (údajně! – to je totiž naše současné tvrzení, nikoli tehdejší skutečnost) se život otroka nijak necenil, tak to vlastně ani vražda nebyla, to bylo jen takové zašlápnutí mravence, či co. – Na to bych odpověděl: Vražda to byla, i kdyby to nakrásně tehdy a tam všichni za něco jako zašlápnutí pokládali a nadto za to dostal dotyčný metál. Jednou z cest, jak mne přesvědčit je ukázat, že okolnosti byly takové (a dobové mravy v to počítám), že onen skutek za vraždu pokládat nelze, ačkoli kdyby se jej někdo pokusil napodobit dnes, vraždou by byl. To „napodobit“ je důležité, poněvadž „zopakovat“ nelze přísně vzato vůbec nic. Zkrátka, ne každá vražda za takovou vždy byla pokládána, to je vše. A to, mimochodem, platí i o naší době. Problém totiž pro mne ve skutečnosti je ten, že co je vpravdě vražda, krádež atd. ví nanejvýš Bůh, my jen více či méně, vždy však omezeně.
Já v tom, co říkáte, spatřuji jakýsi druh relativismu. Nejedná se o to, že bych to pokládal za „nálepku“, jíž je vše vyřízeno, problém je jinde: Mám podezření, že nemůžete udržet všechny části svého vyznání, aniž byste upadnul do rozporu. Proto mne zajímají Vaše odpovědi na určité klíčové události či případy. Není v tom žádná touha dostat Vás do úzkých (aspoň doufám), nýbrž puzení zjistit jak se věci mají. (Podobně mne asi dříve či později bude zajímat pojetí „realismu“ pana JS.) Jestliže např. už uznám, že nějaká hodnota (idea) má existenci „věčnou“, pak nevidím možnost, jak se vyhnout souzení – vždyť mnohé pojmy v sobě odsudek či chválu jednoduše obsahují, proto jsou hodnotami. Již samo pojmenování je v těchto případech hodnocením čili souzením.
Každý relativismus je vposled sázka na sílu a násilí, leda by vedle sebe mohly žít zcela netečně. Jestliže mezi etickými soustavami nelze rozhodnout, která je lepší, poněvadž používají svých vlastních měřítek správnosti, pak mezním prostředkem při zásadním střetu zůstává jedině útisk a smrt, které druhé straně přináší panství a život. Universalismus naproti tomu má dvě možnosti: špatnou – uzavřít se do dobových představ o rozumu a stavu svědomí; dobrou – zůstat otevřený k novým, rodícím se podobám svědomí a rozumu. Chce to možná jediné, jenomže to je zároveň vždy velmi mnoho: Dokázat pojmout Rozum jako zdroj všech svých podob, které se na něm více či méně podílejí, ne jako nějakou mezní nejdokonalejší podobu. To byl ten důvod, proč mi tolik záleželo na onom rozlišení ideje a pojmu. Ideje vládnou rozením a umíráním pojmů. Jak by však bylo vůbec možné pojmout něco, co není pojmem, nýbrž ideou? Není to jako chtít po fíkovníku, aby rodil, když není jeho čas? (Mk 11; 13-14, 20-22) Dost možná, jenže jak to s ním dopadlo?
TG
DOVĚTEK: Pokud budu mít čas, možná zkusím napsat, v čem bychom se podle mne mohli shodnout a v čem asi ne, protože si myslím, že aspoň tušit to by bylo užitečné, ještě než přijde řeč na to Vendée 1794. Některé záležitosti se totiž pravděpodobně týkají rozdílných vyznání a je-li tomu tak, potom na nás tu a tam vyskočí, i kdybychom se tomu bránili sebevíc, takže by bylo dobré se na to připravit.
Nejprve jsem si myslel, že zde dopovím a shrnu návrh řešení svých tří předchozích „vzorových“ příkladů a povím, v čem bychom se – opět – lišili či shodovali ve Vámi posledně uvedených případech (křížové výpravy proti husitům, lidové užívání pojmů atd.). Jenomže jsem si uvědomil, že máte pravdu, když varujete před nebezpečím, že se začneme točit dokolečka, a tak jsem svou pozornost zaměřil na otázku, proč se s Vámi nemohu shodnout – co je vlastně tím posledním, nejzazším důvodem, kde je zdroj? Zamyslel jsem se proto nad místy, které mi šly nejvíce „proti srsti“ a položil si otázku, zda mají něco společného a co to je. Zkusím naznačit výsledky:
Zdá se mi, že se rozcházíme ve směru, kterým hledáme kriteria správného posuzování. Vy se neustále vracíte k otázce, proč bychom měli nebo neměli následovat tu či onu vnější autoritu – jednou to možná budou naše měřítka, podruhé dobová, … ale to pro mne otázku neřeší, pouze ji posouvá o krok dál: Na základě jakých kriterií rozhodneme, zda se řídit současnými (a kterými – je jich přece více jako je více společenství) nebo dobovými (a opět kterými – vždyť soupeřící strany nemusely vyznávat táž pravidla)? Naproti tomu já se snažím aplikovat měřítko vnitřní, jehož přijetí by však nemohlo být chápáno jako svévole. Odtud to moje dovolávání se svědomí a rozumu. Je sice pravda, že každý má „to svoje“ a „ten svůj“ – koneckonců v uzavření se do něj, nebo do nějakého skupinového spočívá onen „špatný universalismus“, jak jsem jej výše nazval – ale podstatné je, že nejsme jejich pány: Jak pravděpodobně odsouhlasíte, nemůžeme si poručit, co uznáme za souladné se svědomím a s rozumem - oboje nás občas přesvědčuje jaksi proti naší vůli. (Zároveň platí, že naše svědomí může bloudit a náš rozum se mýlit, takže dobrý výsledek zaručen není.)
Problém je v tom, že vnější autority, které by Vás možná uspokojily, nebudu moci přijmout, protože Vám obratem položím otázku: Na základě jakých kriterií jste jim dal svůj souhlas? Naproti tomu Vy máte šanci změnit můj názor apelem na svědomí („cožpak toto byste pokládal za správné, vždyť … ?“) nebo na rozum („cožpak toto byste pokládal za rozumné, vždyť … ?“) – jakmile poukážete na důležitou okolnost, která mi unikla, pak je-li vskutku významná z hlediska závěru, měl by můj rozum či svědomí již dokonat vše za Vás.
Je tu ještě jedna potíž: Zatímco Vy se na mne „mým způsobem“ obracet můžete, já se na Vás „Vaším způsobem“ obracet nemohu. I kdybych Vám předložil nějakou „vnější autoritu“, jejíž rozhodnutí byste přijal, pro mne by tento postup byl neuspokojivý a nepřijatelný, protože bez doložení vlastním svědomím a rozumem bych v něm spatřoval pouhou nezodpovědnost. Mám dojem, že právě tohle je tím nejzazším důvodem, proč na Vás dotírám otázkami a cítím se zmaten, když pátráte a přebíráte mezi kdovíjakými pojmy a výměry. Ne že by to nebylo užitečné, ba právě naopak – nechat se poučit znalejšími nám ušetří mnoho námahy – ale neřeší to vposled problém jejich přijetí či zamítnutí, to totiž bude nakonec vždy naše, ať chceme čili nic. Poslední svolení dává svědomí a rozum – nic co by bylo cizí ani nic, čím bychom mohli zacházet, jak se nám zamane.
TG
Okomentovat