pátek 29. dubna 2011

Michal Šťovíček: VÁLKY VE VENDÉE (5)

Chyby mnou redakčně spáchané a nutnost je napravit způsobily, že máte hned dvě pokračování (4. a 5.) za sebou. Odhaduji, že vás v příštích týdnech ještě čekají (když nic opět nezapomenu) tři až čtyři části. Možná jste si současně povšimli, že se na blogu vlevo nahoře a pod zvoleným článkem začaly objevovat googlovské reklamy; pokud na ně tu a tam kliknete, prokážete mi tím další laskavost (kromě té, že tento blog čtete a reagujete na něj). -jk-

8. Cesta na severozápad
Jedná se o jediné faktické polní tažení vendéeských se skutečným strategickým cílem, jehož se zúčastnily všechny vendéeské oddíly kromě Charetta, který dál bojoval ve Vendée na vlastní pěst. Ve francouzštině se toto tažení nazývá „La virée de Galerne“ = Vanutí galerne: la galerne - z keltského gwalarn - je bretaňský studený a vlhký severozápadní poryvový vítr.
8.1. Přechod přes Loiru a reorganizace velení
Souhrnná mapka válek ve Vendée r. 1793...
Vendéeští ustupovali jedinou volnou cestou na sever k Beaupréau a odtud k Saint-Florent-le-Vieil, kde narazili na přírodní překážku - Loiru. Přechod přes řeku byl ovšem možný, neboť za bitvy u Choletu přešel kníže de Talmont řeku se 4 000 muži a obsadil Varades jako předmostí otevírající ústupovou cestu do Bretaně a do Maine. Prchající vendéeští na břehu nečekali na rozkazy a v panice horečně sháněli všechna možná plavidla. Ve dnech 17.-18. října se celá armáda přeplavila beze ztrát, pouze jedna žena se utopila. Když republikánský předvoj v noci na 19. října vstoupil do Saint-Florent, nenašel tam jediného nepřítele. 
Vendéeští však ztratili u Choletu několik svých nejlepších velitelů: Lescure utrpěl 15. října u La Tremblaye vážné střelné poranění hlavy, které jej vyřadilo z boje, večer 18. října zemřel raněný Bonchamps, který těsně před smrtí zachránil od masakru zajaté republikány a dojednal jejich propuštění. Vážně raněn byl i d´Elbée, který nebyl schopen velet a kromě toho s pochodem na sever nesouhlasil, takže opustil armádu a s několika věrnými se přes Charettovu armádu Bretaňských močálů uchýlil 3. listopadu na ostrov Noirmoutier.
...a podrobnější mapa cesty na severozápad (na dnešním podkladě)
Královská katolická armáda se tudíž ve Varades ocitla bez velení, bez něhož ovšem nemohla existovat. Důstojníci jednomyslně zvolili novým velitelem Lescura, který však pro své zranění musel odmítnout a navrhl za sebe La Rochejaqueleina, který po určitém váhání souhlasil a následně byl zvolen vrchním velitelem - ve věku pouhých 21 let.
Za řekou se k vendéeským dostavil posel s depeší od Angličanů. Ti slibovali, že se ve Francii vylodí, k tomu je však nutno, aby se vendéeští zmocnili některého přístavu. Vendéeští souhlasili a rozhodli se dobýt a zabezpečit pro vylodění přístav Saint-Malo. Současně dorazila depeše od papeže Pia VI., upozorňující, že člen Nejvyšší rady Vendéee Guyot de Folleville, který si nechává říkat biskup agerský, je ve skutečnosti podvodník. Překvapení velitelé se rozhodli vyloučit jej z jednání Rady nenápadně a jeho podvod zatajit, aby nedemoralizovali armádu.

Gabriel Guyot de Folleville (1764-1794) byl ve skutečnosti vikářem v Dol, nepříliš inteligentní, ve víře celkem vlažný a neprůbojný váhavec. Přísahal na Civilní ústavu duchovenstva a za půl roku přísahu odvolal, čímž se zdiskreditoval na obou stranách. Biskupský titul si přisvojil neznámo přesně proč ještě před povstáním, snad aby si dodal důležitosti, jelikož žádný hmotný prospěch se z něho nesnažil získat. Do povstání byl vtažen téměř proti své vůli, neboť jakékoli násilí mu bylo cizí, a nic významného v něm nedokázal. Byl mu užitečný hlavně tím, že povstalci byli pyšní a nadšení, že mají mezi sebou biskupa, což zvětšovalo jejich zanícení. V Radě naplno vynikla jeho pasivita a neschopnost v praktických věcech. Jako duchovní pastýř však sloužil věci povstalců poctivě i poté, co z chování velitelů vytušil, že jeho podvod byl odhalen, chodil mezi bojovníky, povzbuzoval je, zůstával mezi nimi nakonec i v palbě a utěšoval raněné. Teprve po porážce u Le Mansu se snažil ukrýt před pronásledováním a zapírat svou totožnost, byl však dopaden, poznán jako biskup agerský (k podvodu se ani nyní nepřiznal - na otázku Jsi biskup agerský? odpověděl pouze: Ano, jsem ten, jehož tak nazývali) a 5.1.1794 gilotinován v Angers. Před popravou i při ní se choval odevzdaně a důstojně. Republikáni jej nepravdivě líčili jako fanatika nabádajícího vzbouřence k masakrům.

Skutečným duchovním vůdcem a „apoštolem“ vzbouřenců byl abbé Étienne-Alexandre Bernier (1762-1806), jedna z nejvýznamnějších osobností povstání. Původně farář v kostele Saint-Laud v Angers, odmítl přísahat na Civilní ústavu duchovenstva, ale vyhnul se nařízené deportaci. Od počátku povstání se k němu přidal a brzy získal obrovský vliv. Zúčastňoval se i válečných porad, byl neoblomně pevný v pravověrné víře a zášti proti Republice, udržoval v armádě vysokou morálku, horlivě kázal a sestavoval proklamace, vedl korespondenci povstalců s emigrací a se zahraničím. Byl však hnán ctižádostí a snažil se strhnout na sebe veškerý vliv v armádě, nezaváhal ani před intrikami a zaséváním neshod mezi vůdčí osobnosti povstání. Jeho obliba proto postupně slábla, zůstával však věrný katolické věci i v těžkých chvílích a nepřestával dodávat bojovníkům odvahu. Po konečné porážce povstání se nevzdal, v r. 1795 se stal na čas skutečným vůdcem zbytků vzbouřenců, ale postupně ztrácel důvěru a musel se začít skrývat před pronásledováním. Ač se mu podařilo sejít s generálem Hochem a vyjednat si svobodný odchod do Švýcarska, zůstal i poté tajně ve Vendée a dále se vytrvale pokoušel vzpouru oživit, avšak ztratil již veškerý vliv a posléze rezignoval. Když Bonaparte za Konzulátu usiloval o podrobení a pacifikaci Vendée, ctižádostivý Bernier vycítil příležitost k velké kariéře a přispěchal mu nabídnout své služby, přičemž se snažil vydávat za mluvčího celé Vendée a přesvědčit o své nepostradatelnosti. Bonaparte při jednáních využil jeho reputace a zařadil jej dokonce do delegace jednající s papežským nunciem o konkordátu. O jeho nepostradatelnosti však ani neuvažoval, odmítl mu jakékoli postavení v nejvyšším kléru a Bernier dožil jako pouhý biskup orléanský.

Vendéeská armáda opustila Varades 20. října a zamířila k Lavalu. Čítala asi 30 000 bojovníků, z toho 1 200-2 000 jezdců, plus 15 000 až 60 000 nebojujících - raněných, starců, žen a dětí. Obvykle se celkový počet odhaduje v rozmezí 60 000 až 100 000, nejčastěji 80 000. Celá armáda na pochodu tvořila kolonu v délce 18 km. Vrchním velitelem byl La Rochejaquelein, jeho zástupcem Stofflet, jezdectvu velel de Talmont, dělostřelectvu de Marigny, předsedou Rady byl Guy Joseph de Donissan (Lescurův tchán), na dalších vyšších velitelských místech byli de Royrand, de Lyrot, Fleuriot de La Fleuriais, Beaumont d´Autichamp, Sapinaud de la Rairie. S armádou táhl i raněný Lescure, který nemohl bojovat, avšak nepřestával být nápomocen radami. 
Robert Lefèvre Louis-Marie de Salgues, markýz de Lescure, přezdívaný „světec z Poitou“
 (*13.10.1766 Versailles +4.11.1793 La Pellerine u Mayenne, bratranec La Rochejaqueleina). V 16 letech žák vojenské školy - původem, vzhledem, odstupem od kolektivu, pílí a intelektem se dosti podobal mladému Bonapartovi, od něhož se nicméně lišil mírnou povahou, uhlazeností a neokázalou, leč hlubokou zbožností. Těsně před revolucí začal velet jezdecké rotě v pluku Royal-Piémont. Zpočátku se k revolučním ideím nestavěl příliš odmítavě, ale po králově pokusu o útěk se jako věrný royalista obával zatčení a emigroval. Brzy se však vrátil a již 10.8.1792 se zúčastnil obrany Tuilerií, poté odešel na svůj zámek Clisson v Poitou, kde poskytoval azyl uprchlíkům před revolučním terorem. Bez váhání se přidal k tamním vzbouřencům, byl však zatčen a uvězněn v Bressuire, kde jen o vlásek unikl násilnostem a odkud jej osvobodil příchod vendéské armády do města. Od počátku byl jedním z nejaktivnějších účastníků povstání, nevyhýbal se žádným úkolům, vynikal iniciativou a neohrožeností, značnou měrou se zasloužil o všechny vojenské úspěchy vzbouřenců.
V bitvě u La Tremblaye před Choletem byl vážně raněn do hlavy, od té doby jej jeho bojovníci přenášeli a převáželi po celou dobu ústupu a cesty na severozápad, přičemž se i přes fyzické utrpení zúčastňoval štábních porad. Nakonec však na jednom z přesunů svému zranění podlehl a byl pohřben na neznámém místě, aby jeho tělo bylo ušetřeno zhanobení - dodnes se nenašlo, jen na místě jeho skonu stojí kříž s pamětní deskou z r. 1955. Jeho manželka Victoire (1772-1857) jej v průběhu celého povstání obětavě provázela a snášela s ním i s malou dcerkou všechny obtíže tažení do poslední chvíle. Ač byla v jiném stavu, vytrvala u vendéské armády až do konečné porážky, poté se nějaký čas ukrývala, využila amnestie a dále žila již usedle a v ústraní, částečně v dobrovolné emigraci ve Španělsku, provdána za bratra Henriho de La Rochejaquelein Louise (o něm viz blog= článek J.Kovaříka 30.3.2011); proslavila se jako autorka hojně čtených pamětí o válce ve Vendée.

8.2. Situace v republikánském táboře
neznámý autor, Raněný generál Lescure převážen přes Loiru u Saint-Florent
Jednotlivé oddíly republikánů konečně dokázaly řádně koordinovat své útoky a dokázaly společně porazit vendéeské u Choletu. Po bitvě se však mylně domnívaly, že válku definitivně vyhrály a otálely s útokem na Saint-Florent-le-Vieil. Když do městečka pronikly, našly je prázdné. Až do října byl hlavní slabinou republikánských vojsk nedostatek koordinace, způsobený rozdělením na několik armád a rivalitou mezi jejich generály. Zmatkům a nesvárům učinil přítrž Výbor veřejného blaha, když 1.10.1793 vytvořil jedinou armádu pod jednotným velením: Západní armádu, vzniklou sloučením Pobřežní armády La Rochelle, Mohučské armády a štábu v Nantes, který byl dosud podřízen Pobřežní armádě Brestu. Velitelem jmenoval sans-culottského generála Jeana Léchella. Ten se však brzy projevil jako naprosto neschopný - viz dále Bitva u Entrammes a zde hodnocení jeho spolubojovníka generála Klébera: „Byl to nejzbabělejší voják, nejhorší důstojník a nejhloupější velitel, jehož kdo kdy viděl. Nerozuměl mapám, sotva se dokázal podepsat a ani jedinkrát se nepřiblížil na dostřel děla vzbouřenců; jedním slovem, jeho ustrašenosti a tuposti se vyrovnala jen jeho arogance, surovost a svéhlavost.“ Museli to uznat i reprezentanti lidu a shodli se na tom, že neoficiálně bude velet Kléber. Jeho hlavními podřízenými byli generálové Michel Armand de Bacharetie de Beaupuy, Nicolas Haxo, François-Séverin Marceau-Desgraviers, François-Joseph Westermann a Alexis Chalbos. Doprovázelo je a kontrolovalo několik reprezentantů lidu u armády, mezi nimi Antoine Merlin de Thionville, Louis Turreau, Prieur de la Marne et Jean-Baptiste Carrier. Tato armáda v době, kdy začala pronásledovat vendéeské, čítala 30 000 mužů.
Severně od Loiry byly síly republikánské Pobřežní armády Brestu pod velením generála Jeana Antoina Rossignola rozptýleny. Tato armáda měla chránit pobřeží před útokem nebo vyloděním Angličanů, ale soustředila se hlavně kolem přístavů. Ve vnitrozemí byly malé oddíly, navíc podceňující nepřítele, pravidelně likvidovány překvapivými útoky vzbouřenců. Brzy bylo třeba vyžádat si posily od Pobřežní armády Cherbourgu, operující v Normandii. Vendéeským se tak podařilo dosáhnout Lavalu, aniž narazili na vážný odpor, a několik snadných vítězství jim navíc pozvedlo morálku. Republikáni reagovali povoláním 1 500 národních gardistů z departementu la Manche a náborem 3 000 bretaňských dobrovolníků.

8.3. Vendéeská vítězství
Po obsazení Varades se vendéský štáb rozhodl zamířit k Lavalu na bývalém panství knížete de Talmont, který byl přesvědčen, že dokáže kraj vzbouřit. Vendéští 20. října dosáhli Candé a o den později Château-Gontier, přičemž se setkali jen se slabým odporem. 22. října se po krátkém boji zmocnili Lavalu, jehož obyvatelstvo jim bylo nakloněno, a rozhodli se dopřát si v něm několik dní oddechu. Republikánské síly Západní armády mezitím téhož dne překročily Loiru u Angers a Nantes s úmyslem pronásledovat „bandity“. Ve Vendée zůstala pouze divize generála Haxo, aby bojovala proti Charettovi. Republikánský předvoj o síle 4 000 mužů pod velením generálů Westermanna a de Beaupuye vstoupil 25. října do Château-Gontier. Vojáci byli vyčerpaní, ale Westermann odmítl čekat na hlavní síly a již nazítří zaútočil na Laval. U Croix-Bataille však utrpěl těžkou porážku a ztratil 1 600 mužů. Nazítří dorazil zbytek armády s velitelem Léchellem, který se navzdory Kléberovým námitkám rozhodl ihned útočit znovu. Republikáni tedy znovu zaútočili na Laval, avšak stupidní Léchellův plán vyústil v těžkou porážku u Entrammes.

P.-N. Guérin, Henri du Vergier, hrabě de La Rochejaquelein
*30.8.1772 la Durbelière u Châtillonu-sur-Sèvre (Poitou) + 28.1.1794 Nuaillé. Snad největší a nejznámější hrdina vendéské vzpoury.Studoval vojenskou školu v Sorèze, při vypuknutí revoluce nenásledoval otce do emigrace, pokládal za svou povinnost bránit trůn a jako podporučík královské gardy se zúčastnil obrany Tuilerií 10.8.1792. Poté odešel na panství Clisson u Parthenay ke svému příbuznému a příteli Lescurovi. Když za ním v březnu 1793 přišli vesničané z okolních farností a žádali jej, aby je vedl do boje, bez váhání se k nim i s Lescurem přidal. Následovali jej nadšeně i rolníci z jeho vlastních panství a zvolili jej za svého velitele. La Rochejaquelein přitom v krátké řeči pronesl: „Kdyby tu s námi byl můj otec, důvěřovali byste mu víc, neboť mě sotva znáte. Proti mně mluví ostatně i mé mládí a moje nezkušenost; hořím však touhou dokázat, že jsem hoden vám velet. Vyražme tedy na nepřítele: budu-li útočit, následujte mne; budu-li couvat, zabijte mne; budu-li zabit, pomstěte mne.“ Zúčastnil se téměř všech větších bitev, byl jedním z hlavních strůjců téměř všech vítězství, při porážkách pravidelně ustupoval jako poslední, aby kryl ústup ostatních. Vynikal zápalem pro věc i obdivuhodnou osobní odvahou, projevoval se takřka jako středověký rytíř bez bázně a hany, všichni mu bezmezně důvěřovali a v boji na něj spoléhali. Byl rozeným bojovníkem a talentovaným velitelem, nikoli však politikem. Mimo boj byl mladicky veselý a družný, na poradách zpravidla ustupoval názorům starších a zkušenějších. Po smrti či zranění ostatních velitelů jej zvolili přes jeho mládí vrchním velitelem armády na její cestě na severozápad. Zde znovu prokázal své velitelské kvality a dosáhl několika významných vítězství na pochodu ke Granville, kde nakonec musel čelit zárodkům vzpoury rolníků, kteří toužili vrátit se po mnohatýdenní nepřítomnosti do svých domovů. Jediným republikánským velitelem, který ho dokázal porazit, byl Kléber. Přesto po rozhodující porážce u Le Mansu provedl trosky své armády zpět do Vendée. Za dva měsíce tak urazil 980 km s několika desetitisíci bojovníků i nebojujících a svedl tucet převážně vítězných bitev. Konečné porážky povstání u Savenay se nezúčastnil, ukrýval se před pronásledováním a pokoušel se znovu vytvořit bojeschopné vojsko, ale byl hloupě zabit v bezvýznamné šarvátce poblíž Choletu: přepadl oddíl „modrých“ rabující vesnici a pokusil se v akci zadržet jednoho z jejich prchajících vojáků. Vendéští však okamžik předtím na svého velitele zavolali a voják tak zjistil, o koho jde. Když se k němu La Rochejaquelein sehnul s koně, aby jej odzbrojil, voják uhnul a z bezprostřední blízkosti ho zastřelil. Sám byl rovněž na místě zabit. La Rochejaqueleina pohřbili přímo na místě, kde padl, a jeho spolubojovník Stofflet pro znemožnění identifikace tělo svlékl a obličej mu rozsekal šavlí. Jeho smrt nějaký čas tajil, aby povstalce nedemoralizoval. V r. 1816 byly ostatky vyzvednuty a definitivně pohřbeny v kostele sv. Albina (Saint-Aubin) v Baubigné (departement Deux-Sèvres).
A. Bloch: Smrt Henriho de La Rochejaquelein
Bitva u Entrammes, 26.10.1793, vítězství vendéeských
počty: republikáni = 20 000, vendéeští = 25 000
velitelé: republikáni = Léchelle, Kléber, de Beaupuy, Westermann, Chalbos
                vendéeští = La Rochejaquelein, Stofflet, de Talmont, de Marigny, de Royrand, Chouan
ztráty: republikáni = 4000 padlých nebo raněných + 19 děl, vendéeští = 400 padlých + 1 200 raněných
Předehra
Předvoj republikánů byl poražen u Croix-Bataille a v nepořádku ustoupil k Château-Gontier. Nazítří dorazily hlavní síly. Kléber se při zprávě o porážce vztekal, armáda však byla vyčerpána několikadenním pochodem a Kléber se rozhodl dopřát jí před protiútokem dva dny odpočinku. Netrpělivý Westermann však přemluvil velícího generála Léchella k okamžitému útoku na dosud obsazený Laval přes pahorky u Entrammes.
Bitva
Republikáni vyrazili 27. října a jejich předvoj 300 jezdců se zmocnil mostu přes řeku Jouanne jižně od Entrammes. Informovaný Henri de La Rochejaquelein shromáždil celé vojsko a vyrazil na jih k Entrammes. Ve chvíli, kdy vendéeští začali rozvíjet řady, nařídil Léchelle Westermannovi, aby vyklidil pozice, což znamenalo vydat vendéeským právě obsazený most.
Léchelle naplánoval „majestátní a hromadný“ útok v koloně. Podřízení generálové si byli vědomi nesmyslnosti tohoto rozkazu, ale nezbylo jim než poslechnout. De Beaupuy a Kléber tedy vyrazili ve dvou kolonách. La Rochejaquelein na Lescurovu radu uspořádal své bojoivníky do půlkruhu se Stoffletem ve středu, Talmontem, Royrandem a d´Antichampsem napravo a šuany pod velením Jeana Cottereaua nalevo. Marignyho dělostřelectvo zahájilo palbu na objevivší se Beaupuyho kolonu a zdecimovalo její čelo. Vendéeští vzápětí vyrazili v půlkruhu do útoku a Beaupuy, jemuž hrozilo obklíčení, musel zavelet k ústupu, zatímco zadní voj jeho kolony propadl panice a začal prchat. Panika se rozšířila do všech řad a sám Léchelle, držící se vzadu, vydal rozkaz ke generálnímu ústupu a poté se také dal na útěk. Celá armáda prchala do Château-Gontier, pronásledována vendéeskými, kteří nedopřáli „modrým“, aby se vzpamatovali, a ihned vzali město útokem. Záloha „modrých“, která ve městě zůstala, se je pokusila na mostě před městem zadržet, ale neuspěla a vzbouřenci pronikli do ulic, kde byl generál de Beaupuy v pouličním boji vážně raněn. Republikáni byli nakonec nuceni za soumraku město vyklidit. Vendéeští je nepronásledovali, utábořili se kolem města a nazítří se vrátili k Le Lion-d'Angers
Důsledky
A. Bloch: Zranění generála Beaupuye v Château-Gontier 
(obraz je v originále mylně nazván „Smrt generála Beaupuye 
u Entrammes“ - Beaupuy přežil, ještě jako rekonvalescent 
byl podruhé raněn v prosinci 1793 při obraně Angers 
a padl až r. 1796 v Rýnské armádě)
Vítězství vendéeských bylo dokonalé. Republikánská armáda byla v bídném stavu, po celé dny nebyla schopna žádné akce. Vojáci i generálové proklínali Léchella, jehož katastrofální plán je zavedl na jatka. Zejména Kléber kritizoval ostrými slovy Léchellovu imbecilitu a protože se obával, že by se mohl stát obětním beránkem, napsal Výboru veřejného blaha dopis, v němž poukazoval na neschopnost svého nadřízeného a naopak vyzdvihoval vojenské kvality La Roche-jaqueleina. Léchelle krátce poté hodlal vykonat přehlídku zbytků své armády, při níž obvinil vojáky ze zbabělosti, načež mu vojáci začali sborem hlasitě nadávat a vykřikovali „Pryč s Léchellem“ a „Ať žije Kléber“. Současně požadovali návrat generálů Canclauxe a du Bayeta. Reprezentantům Konventu u armády bylo po tomto incidentu jasné, že Léchelle dál velet nemůže. Přes protesty Carriera a dalších sans-culottů byl Léchelle na rozkaz reprezentanta Konventu Antoina Merlina de Thionville zbaven velení, zatčen a dopraven do vězení v Nantes, kde 11. listopadu za nevyjasněných okolností zemřel (pravděpodobně spáchal sebevraždu). Zatímco se vendéeští vraceli do Lavalu, rozhodl se Kléber odvést armádu do Angers, aby se přeskupila. Reprezentanti Konventu jmenovali prozatímním velitelem generála Chalbose. 

8.3.1. Podpora šuanů
Královská katolická armádě v Bretani a kraji Maine se poměrně brzy dostalo posil z Lavalu, Fougères a okolí. Na počátku cesty na severozápad odešel Georges Cadoudal, který již několik měsíců bojoval v řadách vendéeských, do svého rodného Morbihanu, aby získal další bojovníky. Počátkem listopadu se vrátil do Fougères se 150 muži. Obyvatelstvo severně od Loiry bylo z většiny royalistického smýšlení a příchod vendéeských vyvolal v těchto krajích četné nepokoje.
K royalistům se připojila i menšina girondistů venkoncem sympatizujících s monarchií, kteří se zapletli do federalistických povstání (nepokojů vypuknuvších na západě, jihozápadě a jihovýchodě Francie po vyloučení girondistů z Konventu v březnu 1793) a byli pronásledováni montagnardy. Girondistický generál Joseph de Puisaye napsal Královské katolické armádě 22. října dopis podepsaný „hrabě Joseph“, v němž oznamoval, že má 50 000 mužů, s nimiž je připraven na znamení vyrazit. Ve skutečnosti měl jen hrstku věrných, s nimiž se skrýval v lesích. Vendéeští ostatně jeho dopis nevzali vážně a Lescure mu správně odepsal, že má-li tolik vojáků, nemusí čekat na znamení, může vyrazit rovnou a vendéeská armáda jej podpoří. Už o něm však nikdy neslyšeli, až o rok později se de Puisaye stal vrchním velitelem Královské katolické armády Bretaně.
Naproti tomu 800 Bretonců a bojovníků z Maine pod velením sedláka Jeana Cottereaua nazývaného Jean Chouan zaskočilo a zajalo 1 200 republikánských vojáků u La Gravelle mezi Vitré a Lavalem. Vzbouřenci nemohli zajatce držet, propustili je tedy pod slibem, že již proti royalistům nebudou bojovat. Poté se připojili k vendéeským v Lavalu a bojovali spolu s nimi zdatně u Croix-Bataille a Entrammes. K vendéeským se přidali i další vzbouřenci. Tyto posily byly souhrnně nazvány „Malá Vendée“, postupně se však sami začali nazývat šuany podle přezdívky Jeana Cottereaua Chouan.
Celkem se ke Královské katolické armádě přidalo 6 000 až 12 000 šuanů, ani tak však nedosahovali počtu, ve který doufali vendéeští velitelé. Vzbouřenci přicházeli většinou z krajů, kudy vendéeská armáda přímo táhla, a povstání se nerozšířilo. Šuani však bojovali statečně, dokonce s větším zápalem než mnozí vendéeští, a často útočili v čele sestavy.
La Rochejaqueleinova armáda nyní i se šuany čítala 30 000 až 40 000 mužů. Její velitel chtěl využít porážky Západní armády a vrátit se do Vendée, avšak ostatní velitelé navrhovali jiné cíle. Někteří chtěli pochodovat k Rennes a vzbouřit Bretaň, jiní trvali na původním plánu dobytí nějakého přístavu, aby umožnili vylodění Angličanů. Tento názor nakonec zvítězil a bylo rozhodnuto zamířit k Saint-Malo. Vendéeští vstoupili 2. listopadu bez boje do Mayenne, avšak ve vojsku se objevila úplavice a jiné nemoci, navíc nastaly problémy se zásobováním. 
2. listopadu večer rozdrtili vendéeští republikánský oddíl 3 000 mužu u Ernée a následujícího dne večer vzali útokem Fougères, které bránilo 3 500 „modrých“.  

Dobytí Fougères, 3.11.1793, vítězství vendéeských
počty: republikáni = 3 500, vendéeští = 30 000 + 50 děl
velitelé: republikáni = gen.-adj. Brière, d´Obenheim
                vendéeští = La Rochejaquelein, de Talmont, Stofflet
ztráty: republikáni = 200 padlých, 400-800 zajatých (propuštěni), vendéeští = ?           
Předehra
Fougères, brána Notre-Dame, dnešní stav
Fougères stálo vendéeským v cestě k Saint-Malo, museli se jej tedy zmocnit. Republikáni si byli nebezpečí vědomi a připravili město i městský hrad k obraně -  zmobilizovali posádku i národní gardy a zkontrolovali stav opevnění. Po porážce oddílu republikánů 2.listopadu u Erné vydal velitel obrany města generáladjutant Brière rozkaz k novému útoku.
  Bitva
Brière vyslal proti nepříteli jeden pluk lehké pěchoty, který již bojoval u Ernée, dva bataliony, městskou národní gardu a několik málo dobrovolníků z okolí. Obě vojska se utkala v 15 hodin u vesnice la Pellerine. Republikáni zaútočili, ale vendéeští opět použili taktiku z předchozího dne, kterou ostatně používali často: předstírali útěk, republikáni je pronásledovali a poznovu padli do pasti, byli obklíčeni a zahnáni. Pluk republikánské lehké pěchoty v těchto dvou dnech ztratil dvě třetiny svého počtu. Ve srážce se vyznamenal čtrnáctiletý republikánský tambor Darruder, který se v boji držel poblíž svého otce. Otec padl, chlapec ihned sebral jeho pistoli, na místě zastřelil vendéeského bojovníka, který mu otce zabil, a dále bubnoval na zteč. Vendéeští prchající republikány pronásledovali, dobyli předsunuté polní opevnění Kolem 18. hodiny stáli vendéeští před branami a nedobývali je dlouho. Předsunutý oddíl obránců před jednou branou za čtvrthodinku smetli a bránu rozstříleli děly. Poté vtrhli do města za prchajícími tak rychle a těsně, že obránci ani nestačili vystřelit z děl rozestavených na vojenském cvičišti za městskou branou. Obránci se však seskupili kolem kostela sv. Leonarda a tam se začalibránit účinněji. Mezitím de Talmontovo jezdectvo zaútočilo na jiném místě. Vedl je místní rodák přes předměstí k bráně Notre-Dame, jejíž obranu Brière zanedbal. Vendéeské jezdectvo jí vniklo dovnitř a přepadem se zmocnilo hradu, jehož obránci se bez boje vzdali. Na hradě bylo vězněno 300 vzbouřenců, kteří se po osvobození hned začali mstít a zabíjet zajaté obránce. Zpráva o dobytí hradu se rychle rozšířila mezi obránci dole ve městě a vyvolala paniku. Všichni se rozprchli a v nepořádku ustupovali k Rennes, Vitré a Avranches. 
Tambor Darruder mstí svého
Po bitvě
Vítězové v noci ve městě rabovali, zapálili několik domů a pobrali zásoby. Starostu Lesueura, který statečně vytrval na svém místě, ihned odsoudili a 5. listopadu na hradě zastřelili, stejně jako desítku zajatců, u nichž podle ostříhaných hlav poznali, že se po předchozím zajetí zpronevěřili své přísaze nebojovat. Ostatní zajatce po obvyklém rituálu propustili. Republikánský ženijní důstojník d´Obenheim přešel k vendéeským (a ke konci tažení znovu změnil tábor).
3.listopadu zemřel v týlu vendéeských Lescure.

Vendéeští ve Fougères několik dnů odpočívali a získali posilou další oddíl pod vedením lékaře Putoda. V téže době přeběhlík d´Oberheim přemluvil Radu k pochodu na Granville místo na Saint-Malo. Tvrdil, že pevnost zná, neboť se podílel na stavbě jejích opevnění. Plán byl přijat, ač někteří radili spíše k útoku na Cherbourg, jehož opevnění nebylo uzpůsobeno útoku ze souše.
18. listopadu vstoupili do Fougères „Mohučtí“. Ve špitálech nalezli raněné a nemocné vendéeské a ihned je začali masakrovat - muže i ženy bez rozdílu. Ošetřující jeptišky však ušetřili. Sestra Sainte-Catherine byla svědkem událostí:
„Připravili ty nešťastníky o poslední chvíle života nejukrutnějším způsobem. Naše matka představená a sestra špitálnice se srdnatě vrhly mezi ty muže dychtící po krvi a snažily se ukonejšit jejich zuřivost. I nejdojemnější prosby, které by mohly pohnout lidským srdcem a ctí, však jen rozněcovaly jejich krvežíznivost. Hrozili jim, že zabijí i je, pokud rychle neodejdou. Nebylo zbytí, musely poslechnout, jejich životy by nešťastné oběti nezachránily. Krutí katané se vrhli na svou kořist s ještě prudší vervou. Hroty šavlí rozdírali rány těch, které se chystali usmrtit; dokonce do nich rýpali lžícemi, které nešťastníci používali k jídlu; vydloubávali jim oči a dopouštěli se na nich tak hrozných činů, že jedna služebná, kterou přinutili přihlížet tomu hrůznému divadlu, nám je odmítla popsat. To ubohé děvče bylo tak vyděšeno, že vzápětí onemocnělo a za několik dní zemřelo. Z takového nelidského řádění jsme všechny byly zděšeny; nevěděly jsme, zda se samy nestaneme obětí jejich barbarství... Spokojili se však s povražděním oněch nešťastníků a zbytky své zuřivosti si vybili na zařízení špitálu. Škody, které napáchali, byly odhadnuty na 10 000 livrů.“
Podle některých republikánských zpráv bylo takto povražděno 2 000 vzbouřenců, což je však dojista přehnané, celkový počet obětí dosáhl mnohem pravděpodobněji „pouze“ 200.
Vendéeští se 24. listopadu do Fougères vrátili, abbé Bernier odsloužil v kostele sv. Leonarda Te Deum za vítězství u Dol-en-Bretagne. Tentokrát se však ve městě nezdrželi, jejich stav již byl katastrofální a vítězství jim poskytlo jen odklad před zkázou.
Později se správa města do Fougères vrátila, ale musela čelit novým problémům. V souladu s výnosem Národního shromáždění nařídila pařížská vláda, aby Fougères bylo zapáleno. Výnos totiž stanovil, že každé město, které padne do rukou vendéeských, aniž by se bránilo všemi prostředky a využilo všech možností, má být zničeno. Městští radní proto zorganizovali petici žádající revizi rozhodnutí. Není známo, jak další jednání v této věci probíhala, Fougères však nakonec spáleno nebylo.

8.4. Obléhání Granville
Po odchodu z Fougères došli vendéeští 11. listopadu do Pontorsonu a nechali tam zadní voj pod velením Lyrota, neboť republikánské oddíly Západní armády a Pobřežní armády Brestu mířily k Rennes. 13. listopadu zanechali pod ochranou ženy a děti v Avranches. Cestou jedna z jejich eskadron přepadla Mont-Saint-Michel, kde osvobodila 300 vězněných odbojných kněží. Ti však ze strachu před represemi odmítli uprchnout, jen asi 60 z nich se odhodlalo přidat k vendéeským. 14. listopadu podniklo 25 000 vendéeských útok proti Granville bráněnému 5 000 vojáků pod velením generála Peyra a poslance Konventu le Carpentiera. 
Obléhání Granville, 14.11.1793, vítězství republikánů
počty: republikáni = 5 500, vendéeští = 25 000
velitelé: republikáni = Peyre, Vachot
                vendéeští = La Rochejaquelein, Stofflet
ztráty: republikáni = 150 - 340 padlých, vendéeští 600 padlých
Předehra
Granville v 18. století - konfigurace starého města a přístavu zůstala nezměněna dodnes
Zatímco vendéeští dobyli Fougères, ve Francii se vylodili dva emigranti a přivezli z ostrova Jersey další dopis ministra H. Dundase, jímž potvrzoval, že Anglie je ochotna přijít vzbouřencům na pomoc, pokud dobudou nějaký přístav schopný pojmout flotilu Royal Navy. Zároveň však jiným dopisem, o němž Angličané nevěděli, oznamoval emigrant Louis Ambroise du Dresnay (maréchal de camp královské emigrantské armády a velitel šlechtického jezdeckého pluku, jehož hrabě d´Artois pověřil korespondencí se vzbouřenci a vytvořením emigrantského pluku na ostrovech Jersey), že emigrantské oddíly pod jeho velením jsou na ostrovech připraveny k vylodění, ale Angličané je odmítli do plánovaného vylodění zapojit, a že tudíž o britských slibech je radno pochybovat.
Vendéeští velitelé však nemohli anglickou pomoc odmítnout. Zprvu byli rozhodnuti pochodovat k Saint-Malo, avšak tento plán se změnil příchodem dvou nových důstojníků. Jedním z nich byl girondin Charles Bougon-Langrais, bývalý procureur-syndic departementu Calvados a přítel Charlotty Cordayové, jehož vendéeští zatkli jako špiona a chtěli popravit, ale kníže de Talmont se za něho přimluvil. Druhým byl přeběhlík d´Obenheim, v němž velitel vendéeského dělostřelectva Bernard de Marigny poznal bývalého spolužáka a zaručil se za něho.
Bougon radil vendéeským zaútočit na Cherbourg, který byl silně opevněn proti útoku z moře, ale mnohem méně obranyschopný na souši. D´Obenheim navrhoval Granville, jehož opevnění údajně velmi dobře znal, neboť je pomáhal budovat. Tento návrh nakonec po dlouhé debatě zvítězil.
Vendéeští bojovníci však jevili pramálo nadšení pro další pochod, který je ještě více vzdaloval od Vendée. Například Stofflet, který s přijatým plánem nesouhlasil, se s předvojem vydal k Rennes, nesetkal se tam s žádným odporem a pronikl až do jeho předměstí, ale hlavní síly ho nenásledovaly, takže se v obavě z odtržení a obklíčení stáhl a opět připojil k armádě v Antrain.
Bitva
14. listopadu stálo 25 000 vendéeských před Granville, jehož 5 500 obráncům veleli generálové Peyre a Vachot a reprezentant Konventu Jean-Baptiste Le Carpentier. Peyre se zprvu ještě před příchodem vendéeských pokusil o výpad, byl však zahnán zpět. Vendéeští velitelé napřed poslali dva republikánské zajatce s výzvou ke kapitulaci, když však během hodiny nedostali odpověď, zahájili dělostřeleckou palbu. Následně vyrazila do útoku jejich pěchota a vyhnala republikány z předměstí Saint-Antoine. Obránci se uchýlili do pevnosti, kterou nebyli vendéeští schopni dobýt - až na několik příliš krátkých žebříků neměli žádný obléhací materiál. S příchodem noci boj ustal a vendéeští se opevnili v předměstských domech. Republikáni se obávali nočního útoku a Peyre i Le Carpentier vydali rozkaz skupince vojáků, aby pod rouškou tmy podnikla výpad a domy na předměstí zapálila. Oddíl splnil rozkaz, založený požár se rychle rozšířil na celé předměstí a útočníky z něho vypudil, avšak sami obránci museli začít s požárem bojovat, aby se nerozšířil na vnitřní město. 
J.-F. Hue, Požár obleženého Granvill
Druhého dne zaútočili vendéeští znovu. Využili odlivu, rozdělili se na dva proudy a obešli opevnění. Nejpočetnější houf zaútočil na hradby, druhý pronikal přes písčitý břeh obráncům do týlu. Zadržely je sice dva republikánské dělové čluny připluvší obráncům na pomoc ze Saint-Malo, hrstce šuanů se však podařilo proniknout do pevnosti. Ve stejné chvíli se však jednoho houfce vendéeských bojovníků zmocnil strach a dali se na útěk. Celá armáda útočníků rázem propadla panice a útok se změnil v bezhlavý ústup. Obléhání Granville s konečnou platností skončilo.  Vendéeští měli vztek na Angličany, kteří se za celý den neobjevili. Jersey byl blízko a vendéeští se domnívali, že Angličané museli slyšet dělostřelbu. Ve skutečnosti tomu tak nebylo: anglická flotila pod velením Francise Rawdon-Hastingse, earla of Moira, byla v pohotovosti u Jersey a připravena zasáhnout, avšak ponechána zcela beze zpráv o zahájení útoku na Granville vůbec netušila - dozvěděla se o něm až koncem listopadu. Vendéeští ustupovali k Avranches s pocitem, že je Anglie zradila, a pronásledováni republikány, kteří jich na útěku několik stovek pobili.
Důsledky
La Rochejaquelein se však nehodlal vzdát. Dorazil do Avranches a ihned se rozhodl, že zaútočí na Cherbourg. Shromáždil předvoj 1 000 mužů a zmocnil se s ním Villedieu-les-Poêles. Městys neměl vojenskou posádku, ale vendéeští narazili na překvapivý odpor obyvatel, kteří na ně z oken svých domů vrhali kamení a různé předměty. Vendéeští za to dobyté městečko vyrabovali. Hlavní voj mezitím zůstal v Avranches a odmítl pochodovat dál na sever. Po agitaci několika duchovních spontánně opustil město a zamířil k jihu, pevně rozhodnut vrátit se do Vendée. La Rochejaqueleinovi nezbylo než se podřídit většině, rovněž se obrátil k jihu a dohonil havní voj až u Pontorsonu. Vendéeští zanechali v okolí Avranches 800 raněných a opozdilců, které republikáni zajali a na rozkaz reprezentanta Konventu Laplanche postříleli. 
V průběhu ústupu dezertoval d´Obenheim a přeběhl znovu k republikánské armádě, v níž zavládlo přesvědčení, že vendéeské schválně přemluvil k útoku na pevnost, o níž věděl, že je příliš dobře hájena.
(pokračování příště)

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Pro MiŠ, JS nebo JK ...
V rámci diskuze nad původním povoláním několika velících francouzských generálů odvelených do oblasti Vendée (příspěvěk Války ve Vendée - část 2.) jste se několikrát letmo zmínily o Sixově slovníku. Můžete prosím uvést celý původní název této publikace včetně autora a krátce popsat její náplň?
Děkuji M.Kolomazník

Anonymní řekl(a)...

Georges Six, středoškolský profesor dějepisu: "Dictionnaire biographique des généraux et amiraux francais de la Révolution et de l´Empire (1792-1814)" = Biografický slovník francouzských generálů revoluce a císařství; vyd. 1934, 2 svazky, 1201 str. = abecední encyklopedický slovník 2234 osobností daného období s heslovitou a datovou rekapitulací jejich služební kariéry. Jedná se o dosud nejkompletnější uchopení tématu a dodnes referenční dílo, byť místy nutně obsahuje určité drobné nepřesnosti či vynechávky. Návazně vydal G.Six samostatnou syntetickou studii "Les généraux de la Révolution et de l´Empire" (1947, 349 str.), v níž se zabýval jejich "druhovou" charakteristikou a "povahopisem" (tématické třídění podle původu, doby a okolností vstupů do armády, povyšování a sesazování, schopností a osobních vlastností, uniformologie, dalších osudů...).
MiŠ

Anonymní řekl(a)...

Děkuji:-D
Ještě bych Vás chtěl poprosit, nenapadá Vás nějaký zdroj,kde by bylo možné prvně uvedenenou knihu v elektronické podobě volně prolistovat, v nejlepším přípdaě stáhnout? Předem děkuji za jakoukoli reakci;-)
MK

jiri kovarik řekl(a)...

Odpovím za MiŠ, Sixe, bohužel, nikde stáhnout nejde, ani prohlížet. Ani reprinty z r. 1989 a d., (stály kolem 100 EU) dnes koupit nelze...