VELIKONOČNÍ ČAS MÁM RÁD

Tak nám minul čas Velikonoc, jejichž křesťanský obsah je spojen s mnoha tradicemi, byť na některé se zcela zapomnělo, neboť časy se mění a my v nich. V té přemíře pomlázek a televizního promlouvání do duší věřících i neznabožských mě nenapadlo nic chytřejšího (nebo drzejšího), než poznamenat, že čas Velikonoc znamenal v raně středověkém světě i cosi jiného, totiž začátek času turnajů (než je ovšem začala církev pod hrozbou exkomunikací zakazovat...). Připomenula mi to přes osm set let stará báseň rytíře jménem Bertrand de Born, či ve starém langue dʼoc En Bertrans de Born, jednoho z nejoriginálnějších trubadúrů, jaké zrodil francouzský jih. Formou básně se jedná o sirventes, což je v podstatě cansó, píseň, jenže s inspirací tendenční, byť různého druhu, moralistickou, politickou, burcující, protestní, humornou a třeba i ryze osobní. Což Bertrand de Born dokazuje svrchovaně, neboť čas Velikonoc mu byl záminkou k tomu, co velmi miloval, k oslavě turnajů, tehdy tolik podobných bitvě, k vášnivému válečnickému vyznání, jehož divokost i upřímnost je tak velká, až bere dech a strhuje… Jak pan Bertrand vypadal, to dokládá jediné vyobrazení v  iluminované verzi trubadúrských vidas, jejich životopisů, a on jediný je tu v kroužkové zbroji, ne v dvorském rouchu, což přejímaly i verze pozdější… Zda nosil štít rudý jako jeho divoká krev, toť ovšem otázka! Mimochodem, pokud vás tento rytíř, který vládl brkem stejně dobře jako kopím a mečem, zaujal, jeho životní příběh naleznete v prvním svazku mých Rytířských příběhů a osudů, který nese název Meč a kříž… Sluší se dodat, že jeho báseň Velikonoční čas mám rád přeložil ze staré okcitánštiny Emanuel Frynta a ve škole vás ji určitě neučili…!.

En Bertrans de Born

VELIKONOČNÍ ČAS MÁM RÁD

(Beʼm platz lo gais temps Pascor)

„Velikonoční čas mám rád, / ten čas, kdy pučí list a květ,

když slyším ptáky štěbetat / a oslavovat Boží svět,

a zejména mě baví, / když vidím v lukách vlajky vlát,

když stany rostou jako sad / a celý nedočkaví

rytíři samý kryt a plát / se jedou na pláň šikovat.

Rád vidím honce stáda hnát, / štvát lidi, jmění odvážet

a plundrovat a drancovat / před vojskem, než se stáhne zpět;

mě nikdy neunaví / hledět jak vojska tisknou hrad,

jenž má být pobořen a vzat, / a ozbrojené davy

z náprsně odrážejí vpád / přes příkop s hradbou palisád.

Mám rád, když pán se nechce bát / a jede v čele uprostřed,

to potom všichni napořád / vyrazí jako jeden sled

do nelítější vřavy; / že mají pána za příklad,

ženou se jako stádo z vrat / a nic je nezastaví,

vědí, že ve cti bude stát, / jen kdo se umí bít a rvát.

Meč o meč, palcát o palcát, / vše tříská, tříští, míří vpřed,

leckterý vazal kolikrát /se také začne rozhánět;

tak padnou první hlavy, / koně se začnou rozbíhat,

a když má bitva tento spád, / muž dbalý cti a slávy

řeže a seče jako kat, / protože bít je víc než hnát.

Nemám chuť jíst a spát, / než uslyším: Hrr na ně, vpřed! –

než koně padlých začnou ržát / a plašit se a obracet,

ne, nedotknu se stravy, / než zazní: Pomoc! – nemám hlad,

než začnou těla dopadat / do zkrvavené trávy,

než spatřím praporeček vlát / na kopí čnícím z mrtvých zad.“

„Baroni, buďte zdrávi! /Zastavte města, vsi i hrad

a veďte války, ty mám rád!“