První operace „bílých“ byly jednoznačně úspěšné. První větší a zároveň vítěznou bitvou organizované vendéeské armády byla bitva u Chemillé:
Bitva u Chemillé 11.4.1793, vítězství vendéeských
počty: republikáni = 4 000 mužů, vendéští = 6 000
velitelé: republikáni = Berruyer, de Hauterive, vendéští = d´Elbée, Cathelineau
ztráty: republikáni = 15 - 150 mrtvých + 60 raněných + 400 zajatců, vendéští = 200-600 mrtvých
Předehra
V dubnu 1793 obdržel nově jmenovaný velitel posádky v Angers generál Berruyer rozkaz potlačit nepokoje v Anjou. Vyrazil tedy z Angers a zamířil k Chemillé, zatímco podřízení generálové Leigonyer v Saumuru a Quétineau v Bressuire zamířili k Vezins respektive k Les Aubiers. Ofenziva byla zahájena 10.dubna.
Bitva
Berruyerův oddíl cestou zastřelil několik vesničanů a 11. dubna v poledne narazil na vendéeské, opevněné v Chemillé a za říčkou Hyrome. Republikáni zaútočili a po půldenním urputném boji se po soumraku vítězství začalo přiklánět na jejich stranu. Na levém křídle však vendéští postavili před sebe republikánské zajatce z minulých střetů. Ti využili zmatku v řadách vzbouřenců a rozběhli se ke svým. Byli však svázáni mezi sebou, museli tedy běžet pohromadě. Republikánští vojáci je však v houstnoucím šeru nerozpoznali, při pohledu na uspořádané řady běžící k nim se domnívali, že jde o útok vendéeských do jejich boku, a zazmatkovali. D´Elbée toho využil ke všeobecnému protiútoku. Berruyer zavelel k ústupu a stáhl se k Saint-Lambert-du-Lattay.
Po bitvě
V opojení z vítězství a v rozhořčení nad vysokými ztrátami i popravenými vesničany začali někteří vendéští hlasitě požadovat pomstu a okamžitou smrt 400 zajatců. D´Elbée se marně snažil zdivočelý houf uklidnit a když viděl, že někteří už se chopili pušek, hlasitě vykřikl: „Vojáci, na kolena! Napřed se pomodleme otčenáš!“ (Pater noster). Bojovníci poslechli, smekli a začali se modlit. Když došli až k pasáži „odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“, d´Elbée je zarazil: „Dost! Nelžete Bohu! Chcete, aby vám skutečně odpustil právě tak, jako odpouštíte vy?“ Hluboce věřící katolíci si uvědomili svůj poklesek a již se neodvážili diskutovat. Velitelovo šlechetné gesto následně vešlo ve známost jako Pater d´Elbée.
Následovaly rychle za sebou dvě bitvy, tentokrát s posílenou republikánskou posádkou v hlavním městě departementu Fontenay-le-Comte:
První bitva u Fontenay-le-Comte, 16.5.1793, vítězství republikánů
počty: republikáni = 9 000, vendéští = 7-8 000 + 30 děl
velitelé: republikáni = Chalbos, Nouvion, Sandoz
vendéští = d´Elbée (v bitvě raněn), Cathelineau, Lescure, La Rochejaquelein, Stofflet, Marigny
ztráty: republikáni = 10, vendéští = 100 padlých, 300 raněných, 80-200 zajatých, 25 děl
Předehra
Vendéeská armáda po dobytí La Châtaigneraie 13. května přitáhla o tři dny později k Fontenay-le-Comte, překřtěnému republikány na Fontenay-le-Peuple (Fontenay-le-Comte = Hraběcí Fontenay, Fontenay-le-Peuple = Lidové Fontenay). Čítala sotva 10 000 mužů, neboť většina bojovníků mezitím armádu opustila a rozešla se do svých domovů. Vzbouřenci byli ve zbrani už dva týdny, což bylo mnohem déle než obvykle, a všichni už by se nejraději vrátili domů. Cathelineau i většina důstojníků proto chtěla od útoku ustoupit a stáhnout se do vendéeského bocage. D´Elbée a Stofflet však prosadili útok za každou cenu.
Bitva
Vendéští zaútočili 16. května, d´Elbée, Stofflet a Cathelineau na pravém křídle, Lescure a La Rochejaquelein na levém. Vzbouřenci však byli zvyklí na šarvátky a na záškodnickou válku v křovinách a neměli zkušenosti s bojem v otevřeném rovném terénu.
Republikánský velitel proto bez problémů toto vojsko rozprášil útokem jezdectva. Zatímco pěchota zadržovala nápor vendéeských, Chalbos v čele jezdectva objel vendéeskou linii a zaútočil na ni zezadu, generál Nouvion současně útočil z boku. Během bitvy navíc od Luçonu dorazil generál Sandoz s posilou 3 000 mužů. Vendéští se v závěru bitvy dali na útěk.
Druhá bitva u Fontenay-le-Comte, 25.5.1793, vítězství vendéeských
počty: republikáni = 6 000, vendéští = 25 000
velitelé: republikáni = Chalbos, Nouvion,
vendéští = Bonchamps, Cathelineau, Lescure, La Rochejaquelein, Stofflet
ztráty: republikáni = 70 padlých, 115 raněných, 3-4 000 zajatých (propuštěných), 40 děl, vendéští = 17 padlých
Předehra
Po vítězství u Fontenay-le-Comte obsadil Chalbos město La Châtaigneraie, jehož 300 obránců snadno zahnal na útěk. Vendéeská armáda byla demoralizována, ale její velitelé na další boj nerezignovali a 23. května se jim podařilo armádu opět shromáždit, navíc se k ní připojil se svými muži de Bonchamps. Vojsko v počtu 25 000 mužů se vydalo na pochod proti Chalbosově divizi. Chalbos její pohyb zjistil, opustil La Châtaigneraie a v noci na 25. května se stáhl k Fontenay-le-Comte.
Bitva
25. května ke druhé hodině odpolední se vendéeská armáda rozvinula před Fontenay-le-Comte, Lescure, Cathelineau a Stofflet na levém křídle, La Rochejaquelein na pravém, Bonchamps ve středu. Přesila vendéeských byla zdrcující, i když většina z nich byla špatně vyzbrojena, zvláště po ztrátách pušek, munice a děl v první bitvě u Fontenay. Republikánský generál Sandoz byl tentokráte příliš daleko na to, aby stihl Chalbose s pouhými 6 000 muži posílit.
V úvodu střetnutí zaútočil Bonchamps na čele svých elitních bojovníků, nejlépe vyzbrojených, v uniformách a bojujících jako pravidelné vojsko. Republikánský střed dlouho nevzdoroval a pod tlakem přesily se dal na panický útěk. Chalbos je nedokázal zadržet, pokusil se tedy zaútočit jezdectvem, ale i jeho jezdci se dali před Bonchampsem na útěk. Současně podnikl jezdecký protiútok La Rochejaquelein a s podporou pěchoty dovršil porážku republikánů, z nichž se 3 000 vzdaly nebo byly zajaty. Generálu Nouvionovi se s několika zbylými jezdci podařilo alespoň chránit ústup zbytku vojska k Niortu.
Důsledky
Bitva trvala pouze hodinu a Fontenay padlo do rukou vendéeských. V závěru bitvy se však jeden z republikánských zajatců opět zmocnil zbraně a zranil generála Bonchampse. Rozzuření vendéští jej na místě zabili a s ním i několik dalších zajatců, kteří se ke svému neštěstí nacházeli poblíž. Do rukou vendéeských padla i značná kořist, mimo jiné 5 000 pušek, a získali zpět děla ztracená v předchozí bitvě. 3 000 zajatců ostříhali a propustili je na čestné slovo, že ve Vendée už nebudou bojovat.
Následujícího dne se štáby Střední armády a kraje Mauges rozhodly zaútočit na Saumur, jehož se po vítězných bitkách u Vihiers a Montreuil-Bellay zmocnily 10.6.1793.
Bitva u Saumuru, 9.-10.6.1793, vítězství vendéeských
počty: republikáni = 7-9 000, vendéští = 20-30 000
velitelé: republikáni = Menou, de Hauterive, Leigonyer, Santerre, Berthier,
vendéští = Lescure, Cathelineau, de La Rochejaquelein, Stofflet, Domaignié (v bitvě padl), de Marigny
ztráty: republikáni = 400 padlých + 1 000 raněných + 3 000 zajatců (propuštěných)
vendéští = 60 padlých + 400 raněných
Předehra
Začátkem června vendéští velitelé zjistili, že republikánské síly se soustřeďují v okolí Saumuru a Thouars, a vytušili, že se schyluje k ofenzivě. Generál Berthier (budoucí maršál) vypracoval plán útoku ve čtyřech kolonách o 10 000 mužů - z východisek Les Ponts-de-Cé, Saumur, Chinon et Niort. Vrchní velitel Biron plán schválil (Berthier nebyl u sans-culottů zrovna oblíben, k armádě právě dorazil a již za tři týdny byl odvolán, čímž jeho účast na válkách ve Vendée skončila).
2. června se 30 000 vendéeských shromáždilo v Choletu a Châtillonu-sur-Sèvre s cílem zaútočit na Saumur.
Bitva
O několik dní později se vendéští střetli s republikánským předvojem a zmocnili se Vihiers. 7.června zahnali na útěk 1 500 nezkušených vojáků generála Leigonyera a zmocnili se Doué-la-Fontaine. Saumur byl chráněn ze severu Loirou a ze severovýchodu řekou Thouet, vendéští tedy přešli Thouet u Montreuil-bellay, aby mohli zaútočit na Saumur od jihovýchodu.
Generál Charles Duhoux de Hauterive rozeslal několik dopisů s žádostí o posily, zvláště Françoisi de Salomonovi do Thouars. De Salomon poslechl, ale jeho kolona 3 500 -5 000 mužů narazila na vendéeské v Montreuil-Bellay. Pokusil se prorazit v noci, ale dělostřelecká salva a boční protiútok jej zahnaly na útěk. Zastavil se až v Parthenay a na bojišti zanechal všechna děla, 102 padlých a 800 zajatých.
Saumur nyní bránilo pouze 10 000 mužů pod velením generála Jacques-Françoise de Menou.
Odpoledne 9. června stanuli vendéští na jihovýchodních přístupech k městu. Podle Lescurova plánu se rozdělili na tři kolony - napravo měl Cathelineau útočit podél Loiry, ve středu měl postupovat La Rochejaquelein a Stofflet, levá kolona pod Lescurem přešla řeku Thouet a nacházela se západně od ní. Generální útok začal v 15 hodin.
La Rochejaqueleina a Cathelineaua zdržel v postupu hrad a Berthierovy oddíly. Lescure se mezitím vyhnul boumanským redutám a zmocnil se Fouchardova mostu přes Thouet. Na dalším postupu jej však třikrát odrazily německé republikánské jednotky (Légion germanique) a kyrysníci, kteří nakonec jeho houfy zahnaly na útěk. Marigny však mezitím účelně rozmístil svá děla, která kyrysníky palbou zastavila a navíc na ně z boku zaútočilo Domaigného jezdectvo. 80 kyrysníků z celkových 110 padlo. Lescure své bojovníky zastavil, znovu vrhl do boje a opět získal převahu. Domaignié však padl a sám Lescure byl raněn do ramene. Republikáni nakonec podlehli a dali se na útěk, Menou a Berthier byli raněni a reprezentant Konventu Bourbotte málem padl do zajetí - z nebezpečí jej vysekal tehdy podplukovník François-Séverin Marceau-Desgraviers.
Na jihozápadě sice republikáni všechny útoky odrazili, ale porážka na tomto úseku vyvolala paniku ve všech řadách. Menou i Berthier navrhovali protiútok, avšak jejich jezdectvo i pěchota couvli ještě před nasazením, čerstvě příchozí batalion pařížských sans-culottů pod velením Santerra vzal nohy na ramena při pouhém pohledu na vendéeské a porážka byla dovršena... Následoval ústup k Tours, La Flèche a Angers.
La Rochejaquelein pouze s jedním ze svých důstojníků vběhl do města, následován vzápětí 800 bojovníky, kteří překvapili zadní voj republikánů a hnali jej až za Loiru. Republikánské vojsko Saumur vyklidilo až na 500 mužů, kteří se opevnili na hradě. Pokus o protiútok „modrých“ od východu byl zastaven u Fouchardova mostu, 2 000 vojáků obklíčených na boumanských redutách se vzdalo a v 19 hodin byli vendéští pány města s výjimkou hradu. Nepronásledovali však prchající republikány, nýbrž nahrnuli se do kostelů k vítěznému Te Deum. Nazítří vyrazili k hradu, přičemž před sebou hnali ženy a děti obránců, kteří se okamžitě vzdali.
Po bitvě
Šlo o jedno z nejobdivuhodnějších vítězství povstalců. Vendéeským padla do rukou obrovská kořist, mimo jiné 50 či snad až 80 děl, 15 000 pušek a množství prachu a kulí. Plenění však bylo pod trestem zbičování zakázáno, za opakované přestoupení zákazu měla následovat poprava.
Zajatci byli nuceni přísahat, že již nebudou ve Vendée bojovat, poté byli ostříháni a propuštěni. Někteří se rozhodli přidat ke vzbouřencům, zejména 600 Němců a Švýcarů Německé legie. V saumurském vězení objevili vendéští republikánského generála Pierra Quétineaua, provizorně uvězněného po porážce u Thouars. Lescure věděl, že poraženému protivníkovi hrozí v Paříži trest smrti, a nabídl mu, aby šel s nimi, přičemž by proti vlastním nemusel bojovat. Quiétinau odmítl z přesvědčení i s tím, že by revoluční tribunál mohl perzekvovat jeho rodinu. Byl tedy propuštěn, vrátil se ke svým a byl skutečně zatčen, odsouzen a gilotinován, stejně jako později i jeho manželka. Vendéští velitelé se v dobytém Saumuru sešli k válečné poradě, kam dorazil i raněný Bonchamps a d´Elbée. Ke Královské katolické armádě se připojili i dobrovolníci ze severní strany Loiry, z nich nejvýznamnější Antoine-Philippe de La Trémoïlle, kníže de Talmont, který byl vzápětí jmenován velitelem jezdectva. Zatímco se royalistický štáb rozhodoval mezi pochodem proti Nantes nebo proti Niortu (kde hodlal zničit republikánskou Bironovu armádu), 20 000 rolníků z 30 000 shromážděných nastoupilo cestu do svých domovů, čímž úspěchy předchozích dnů obrátili vniveč. Kromě toho spousta důstojníků se mezi sebou neustále hádala a soupeřila. Velitelé z řad nižší šlechty proto na poradě 12.6.1793 zvolili „generalissimem“ Královské katolické armády neurozeného Cathelineaua.
(*21.4.1763 Couffé u Ancenis +29.3.1796 Nantes) jeden z nejvýznamnějších a dodnes často vzpomínaných vůdců royalistů, přezdívaný „Král Vendée“.
Sloužil u námořnictva, s nímž bojoval i u amerických břehů a z něhož odešel na své panství ve Vendée v r. 1790 v hodnosti kapitánporučíka. Oženil se, ale brzy se začal nudit, střídal milenky, náruživě se věnoval lovu a nevynechal jediný ples v okolí. Posléze, leč nerad, jako mnoho ostatních aristokratů emigroval do Koblenze, ale vrátil se a 10.8.1792 bránil Tuilerie. Na útěku na své panství byl zatčen, ale propuštěn na Dumouriezovu přímluvu.
Přijal nabídku vendéských vzbouřenců v okolí Machecoulu a postavil se v čelo zatím chabě ozbrojených a neorganizovaných houfů, z nichž vybudoval bojeschopnou sílu včetně jezdectva. Po dobytí Saumuru v červnu 1793 se připojil ke Královské katolické armádě a zúčastnil se neúspěšného pokusu o dobytí Nantes. Přispěl k vítězství u Tiffauges i k dobytí ostrova Noirmoutier. Po neshodách se oddělil od hlavního voje, pochodu ke Granville se nezúčastnil a pokračoval v boji samostatně asi rok formou guerilly. V květnu 1794 svou armádu reorganizoval a porazil s ní republikánské oddíly generála Haxo. Dál bojoval přes půl roku samostatně, přechodně pak i v součinnosti s novými veliteli vendéských armád.Podílel se na uzavření míru v La Jaunaye v únoru 1795, ale porušil jej a již v červnu 1795 podpořil vylodění emigrantů na Quiberonu, kde také spolu s nimi utrpěl porážku.
Jeho činy a věhlas daleko přesáhly hranice Vendée. Ludvík XVIII. jej z emigrace jmenoval generálem, blahopřál mu i Suvorov. V říjnu 1795 se pokusil podpořit ozbrojený návrat králova bratra hraběte d´Artois, který se vylodil na ostrově Yeu. Budoucí Karel X. však na pevninu nevstoupil a Charetta začali jeho oddíly postupně opouštět. Pokusil se tedy spojit se Stoffletovými houfy v Anjou. Republikánská vojska však již pročesávala kraj a 23.3.1796 padl Charette do zajetí s posledními 32 věrnými. Byl odsouzen k smrti a popraven 29.3.1796 v Nantes na náměstí Place Viarme. Na místě popravy dodnes stojí kamenný kříž.
6. Nezdar útoku proti Nantes
Charette, který se po nedávných četných neúspěších nakonec prosadil jako velitel ostatních houfů v oblasti Bretaňských močálů, se o dva dny dříve = 10.6.1793 v čele asi 15 000 mužů zmocnil Machecoulu, bráněného 1 300 muži, kteří zanechali na bojišti 200 padlých a desítku děl. Toto vítězství otevřelo vzbouřencům cestu k Nantes. Ve stejné době postupovala Lescurova armáda od Saumuru podél Loiry a 18.6.1793 vstoupila do Angers, které jeho posádka 5 000 mužů vydala bez boje.
Nantes mělo 90 000 obyvatel. Jeho velký přístav by „bílým“ otevřel cestu k Bretani a k Anglii a umožnil by jim spojení se šuany. Obyvatelé Nantes byli názorově rozděleni - prostí občané montagnardi, obchodní a úřednická buržoasie girondisté, ve městě bylo i mnoho stoupenců monarchie. Všichni však odmítli poslechnout vyděšené vyslance Paříže a město opustit. Začali naopak organizovat obranu - shromáždili všechna dostupná plavidla a děla, budovali reduty a hloubili příkopy. Ve městě byly značné zásoby munice a o několik kilometrů po proudu Loiry se nacházela slévárna a arzenál v Indretu. Město se rozkládalo převážně na pravém břehu Loiry a s jižním břehem je spojovala řada mostů, z nichž Pirmilský se napojoval na silnici do La Rochelle. Starostou Nantes byl od prosince 1792 René Gaston Baco de la Chapelle, advokát bretaňského parlamentu a královský prokurátor, jako mluvčí buržoazie byl v r. 1789 zvolen za poslance generálních stavů, kde se přiklonil k girondistům. Občané města si jej vážili, měli ho rádi a pro jeho vysokou postavu, výřečnost, prudkou a autoritářskou povahu mu přezdívali „král Baco“.
Město bránila vojenská posádka, městská národní garda a čerstvé posily: oddíl generála Beyssera a velitele Brestské pobřežní armády generála Canclauxe, který přibyl do města 14. června s batalionem řadové pěchoty, několika dobrovolníky a silným dělostřelectvem. K obraně města se shromáždilo 3 000 vojáků a jezdců, 2 000 dobrovolníků, 5 000 národních gardistů a 2 000 dělníků přidělených k opravě zbraní - celkem tedy 12 000 mužů. Proti nim stálo 15 000 Charettových mužů na levém břehu Loiry a Lescurových 18 000 na pravém.
Město se o plánu vendéeských dozvědělo před několika dny a žádalo Konvent o pomoc. V odpověď však obdrželo jen 500 000 livrů v asignátech a čtyři roty dělostřelců.
 |
| Julien Le Blant: Poprava generála Charetta |
Bitva o Nantes, 29.6.1793, vítězství republikánů
počty: republikáni= 12 000, vendéští = 33 000 + 20 děl
velitelé: republikáni = Baco de la Chapelle, Canclaux, Beysser
vendéští = Cathelineau (v bitvě padl), Charette, Bonchamps, d´Elbée, Stofflet, de Talmont, de Lyrot
ztráty: republikáni = 150-200 padlých nebo raněných, vendéští = 132 padlých na severním břehu, 70 na jižním (tato čísla se mi zdají příliš malá vzhledem k počtu bojujících, k průběhu bojů a ve srovnání se ztrátami v jiných bitvách, ale jiná jsem nenašel a jak jsem četl, tak opisuju)
Plán útoku
Jelikož Nantes bylo nástupištěm výprav proti Charettovi do kraje Retz, Lescure Charettovi navrhl, aby se na dobytí Nantes podílel, s čímž Charette ihned souhlasil. Měl spolu s de Lyrotovým oddílem obsadit část města na levém břehu před Pirmilským mostem (Rousseauův most a předměstí Saint-Jacques) a ostřelováním zaměstnávat obránce, zatímco Královská katolická armáda přicházející po silnicích od Rennes, Vannes a Paříže měla zaútočit na město ze severu (Cathelineau, d´Elbée) a východu (Bonchamps). Současný diverzní útok měl přinutit obránce, aby rozptýlili své síly do několika směrů. Silnice do Vannes měla zůstat volná, aby po ní obránci mohli ustoupit.
Royalističtí vůdci ještě daleko před Nantes poslali 20.6.1793 starostovi ultimátum, které obdržel 23.6.1793:
„Jsouce ochotni ke smíru stejně jako k boji, třímáme v jedné ruce meč mstitele a v druhé olivovou ratolest ...na jednání Rady ve velitelském stanu v Angers jsme jednomyslně rozhodli předložit vám návrh kapitulace ...Pročež vás vyzýváme, abyste se neprodleně usnesli a šest hodin po obdržení našeho dopisu vyvěsili na městských hradbách bílou vlajku. Nechť posádka složí zbraně,... nechť nám jsou vydány rovněž veřejné pokladny... odevzdány všechny zbraně a důsledně a pravdivě sepsáno veškeré střelivo ... nechť nám jsou vydáni poslanci Národního konventu jako rukojmí ... Za těchto podmínek posádka volně opustí město poté, co odpřisáhne věrnost víře a králi, a město bude ušetřeno násilí a škod ... V případě odmítnutí však bude městu Nantes poté, co padne do našich rukou, uloženo výpalné a posádka bude pobita.“
Příprava města k obraně (24.-28.6.1793)
Baco de la Chapelle informoval o ultimátu tři poslance Konventu, přítomné ve městě, a bylo rozhodnuto město bránit. Mezitím se vendéští, kteří neobdrželi odpověď, vydali na pochod z Angers k Nantes v počtu 40 000 mužů. Obránci města mezitím přehradili vstupy do města a přístupy na mosty barikádami vyzbrojenými děly, Pirmilský most navíc přerušili padacím mostem. Generál Beysser uveřejnil 28.6.1793 následující rozkaz:
„Všichni nantesští občané se stávají vojáky na celou dobu, po kterou potrvá obléhání...
Kterýkoli občan, voják nebo důstojník, který opustí své stanoviště, aby se zachránil, bude potrestán smrtí.
Kterýkoli občan ve zbrani, který bude usvědčen z opuštění nebo zbabělého odhození zbraně ve střetu s nepřítelem, bude na deset let uvržen do okovů.
Kterýkoli voják, který průkazně usne na stráži nebo na hlídce na stanovištích nejblíže před nepřítelem, bude potrestán smrtí. Všem ženám a dívkám se výslovně zakazuje, aby se po vyhlášení poplachu objevovaly v okně a znepokojovaly občany křikem a voláním; pokud nějaká žena nebo dívka neuposlechne příkazu ani napotřetí, bude na ni podle rozkazu stříleno.“
Teprve po tomto rozkazu zaslal Baco odpověď na ultimátum: „Svoboda zvítězí nebo všichni Nantesští zahynou.“
Postup proti městu jižně od Loiry
Charette se 26.6.1793 vydal na pochod, jeho oddíl se spojil s dalšími a společně dosáhly počtu 10 000. K půlnoci 29.6.1793 se rozvinuly osm kilometrů před městem a o dvě hodiny později začala jejich děla pálit na první polní opevnění obránců. Vydatná a přesná palba nanteských však zasela do řad útočníků velký zmatek. Asi ve 4 hod zaujalo postavení také Lyrotových 5 000 mužů, avšak ještě v 7 hod neměli oba velitelé žádné zprávy o ostatních armádách a od severu a východu nezaslechli ani žádnou dělostřelbu. Takto osamoceni se rozhodli ostřelování zmírnit.
První boj na sever od Loiry: Nort-sur-Edre
Královskou katolickou armádu zdržel odpor předsunutého republikánského postavení v Nortu, 32 km severně od Nantes, obsazeného 1 000 dobrovolníků.
Řeka Erdre dělila Nort na dvě části. Obránci odřízli most a rozmístili svá jediná dvě děla. Jedna kolona royalistické armády dorazila ke zničenému mostu, před nímž se musela zastavit, a rozpoutala se přestřelka. 28.6.1793 došly této koloně posily, avšak republikáni vzdorovali až do chvíle, než vendéeské jezdectvo objevilo brod asi tři kilometry proti proudu, o němž obránci neměli tušení, napadlo je z týlu, vneslo do jejich řad zmatek, způsobilo jim značné ztráty a donutilo jejich zbytek k ústupu do Nantes.
Republikáni toho dne bránili royalistům v přechodu přes řeku osm hodin, což mělo vážné následky: útočníci vystříleli na 50 000 nábojů a zmeškali plánovanou dobu spojení s Charettem.
O několik hodin později, kdy Charette a Lyrot již zastavili ostřelování, dorazilo Bonchampsových 8 000 mužů po silnici od Paříže na dohled předměstí Saint-Donatien a navzdory úporné obraně proniklo až ke katedrále sv. Petra. Bonchamps ovšem také neslyšel žádnou dělostřelbu ze strany, odkud měli přicházet d´Elbée a Cathelineau, a podobně jako Charette zastavil boj a začal se stahovat k Ancenis.
Kolony d´Elbéea a Cathelineaua, které musely urazit delší cestu než ostatní, se konečně objevily na silnicích od Rennes a Vannes. Canclaux, který jejich příchod zjistil, rozkázal oddílům, které odrazily Charetta, aby posílily obranu redut a vyšly vstříc nepříteli. D´Elbée svými 14 děly zametal palbou redutu na silnici do Rennes, Cathelineau se zmocnil pozice obránců u silnice do Vannes a pronikl až k náměstí des Agriculteurs. Do centra města mu chybělo pár kroků a bitva se zdála vyhraná. V té chvíli zaútočil kníže de Talmont spolu se Stoffletem přímo na silnici do Vannes, čímž nedodrželi stanovený plán a donutili obránce města, kteří již po této silnici ustupovali, aby se vrátili do Nantes a tam pokračovali v boji.
V téže chvíli došlo k jiné závažné události: Cathelineau byl v ulicích města smrtelně raněn. D'Elbée se pokusil strhnout oddíly k dalšímu útoku, ale vendéští ve městě ztratili veškerou odvahu a ve zmatku se rozutekli.
Po klidné noci se opět rozpoutaly přestřelky u Rousseauova mostu, na předměstí Saint-Jacques a na silnici do Paříže. Royalisté však záhy začali odevzdaně ustupovat a přenechali vítězství republikánům.
Příčiny porážky vzbouřenců
1. Příliš pomalý přesun od Saumuru k Nantes - rychlý postup by byl neponechal nanteským čas k přípravám na obranu
2. Ultimátum vendéeských bylo korektní a nabízelo přijatelné podmínky kapitulace, avšak místo proklamovaných šesti hodin poskytlo obráncům celých devět dní - útok byl stanoven na 29. června, ale ultimátum z 20.6.1793 bylo doručeno již 23. června, když se útočná armáda nacházela ještě u Angers.
3. Plán „bílých“ vyžadoval dokonalou organizaci a bezchybné provedení. Bez náležité synchronizace jednotlivých útoků mohli obránci postupně vrhat všechny své síly na jednotlivá ohrožená místa a nemuseli své síly tříštit, s čímž však plán útočníků počítal. Tento plán byl náročný na provedení i pro profesionální armádu - s pouhými nevycvičenými venkovany neměl šanci na úspěch.
4. Nečekaný odpor obranného postavení v Nortu vendéeskou armádu vykolejil. Pár stovek dobrovolníků tak velkou měrou přispělo k vítězství republikánů tím, že na celý den zastavilo postup hlavních sil Královské katolické armády a zabránilo jí ve včasném spojení s Charettem.
5. V okamžiku, kdy vendéští měli vítězství na dosah ruky, přestali bojovat a ustoupili: zazmatkovali a ztratili odvahu pouze proto, že jeden z jejich velitelů byl raněn.
6. Nantes vděčilo za své vítězství i své poloze na řece Loiře a dvou jejích přítocích, Sèvre a Erdre. Charettovi na jihu bránila ve společném postupu s de Lyrotem proti dělostřelcům generála Beyssera řeka Sèvre. Nevěděli nic o boji u Nortu a o zpoždění hlavních jednotek, neboť je od nich dělila Loira - přes řeku se nedostal žádný kurýr. Stejnému problému čelil Bonchamps, jehož dělila od jednotek d´Elbéea a Cathelineaua řeka Erdre, takže o jejich zpoždění se také nedozvěděl. Královská katolická armáda sice měla jezdectvo i dělostřelectvo, opomněla si však vybudovat říční flotilu, která se jí mohla při dobývání města na vodě velmi hodit.
7. Nakonec vděčí Nantes za svou záchranu hrdinství obránců. Ti svou úpornou obranou zaskočili vendéeské, kteří byli navyklí na poměrně snadná vítězství.
Význam pokusu o dobytí Nantes
„Kdyby ovládli toto velké město, umožnili by připlutí anglickým konvojům, mohli spojeni nerušeně manévrovat na obou březích Loiry a ohrozit Paříž. Po Republice by byla veta.“ - Napoleon.
Zachránilo snad Nantes Republiku? Význam úspěšné obrany Nantes již byl skutečně přirovnán k vítězství u Valmy. Každopádně Národní konvent po této bitvě začal brát situaci na západě vážně a pod Robespierrovým vedením se rozhodl energicky reagovat.
I kdyby však byli vendéští Nantes dobyli, velmi pravděpodobně by je neudrželi, stejně jako jiná dobytá města. Nedokázali by ve městě udržet množství rolníků, kteří po celý život nebyli zvyklí a nehodlali odcházet z domova na déle než několik dní. Není také vůbec jisté, že by dokázali svého vítězství využít ke spojení se vzbouřenci v Bretani a ke společnému pochodu na Paříž, a že Anglie by je iniciativně podpořila.
Před dalším popisem událostí ještě pár slov o vojenském veliteli obrany Nantes:
Jean Baptiste Camille de Canclaux
(*2.8.1740 +27.12.1817 Paříž)
 | ||||
Sloužil za monarchie u jezdectva, bojoval v Sedmileté válce, napsal taktickou příručku pro jízdní pluk, vyznamenán řádem sv.Ludvíka, těsně před revolucí povýšen na maréchal de camp = brigádního generála. V r. 1790 jmenován jedním z armádních účetních revizorů, v r. 1791 vyslán do Bretaně potlačit propukající nepokoje, což prováděl umírněně a smířlivě. V r. 1793 povýšen na lieutenant-général = divizního generála a pověřen velením Západní armádě. Ubránil Nantes a navzdory dalšímu úspěchu u Saint-Symphorien byl po porážkách Klébera u Tiffauges a Beyssera u Montaigu odvolán. 9.thermidoru povolán zpět do čela Západní armády, společně s Hochem odrazil pokus o vylodění emigrantů u Quiberonu. Poté ještě dvakrát porazil Charetta a když jeho armádu převzal Hoche, ukončil vojenskou kariéru.
Za Direktoria vyslancem u neapolského dvora, 18.brumairu se přidal k Bonapartovi a za Konzulátu a císařství zastával různé vojenské a administrativní funkce v zázemí, jmenován hrabětem a senátorem. V r. 1814 hlasoval v Senátu pro Napoleonovo sesazení, za první Restaurace jmenován pairem, ponechán během Sta dní ve funkci, avšak odmítl se zúčastňovat jednání. Za druhé Restaurace byl přesto na několik dní vyškrtnut ze seznamu pairů, při procesu s maršálem Neyem již opět jako člen komory pairů hlasoval pro smrt.
Ve stejné době Biron = vrchní velitel Pobřežní armády La Rochelle nařídil generálu Westermannovi uskutečnit diverzní vpád do samého středu „vojenské Vendée“. Westermann v čele 2 500 mužů vyrazil k Parthenay, jeho síla vzrostla údajně až na 6 000 (údaje se různí) a zmocnil se hlavního města vzbouřenců Châtillonu, přičemž zahnal na útěk jeho 10 000 obránců, osvobodil v něm 2 000 zajatců, vydrancoval sklady a zmocnil se archivu Nejvyšší rady „bílých“.
Žádné komentáře:
Okomentovat