Němé psí tváře náležely k vojenskému životu, i když zůstávaly v pozadí, neboť na pochodech, v bojích a bitvách nemohly sehrát až na pár výjimek podstatnější roli. Jejich úloha byla jiná. Psi rozveselovali, projevovali svoji náklonnost chlapům, kteří okorali, protože to byl jediný způsob, jak vzdorovat smrti i utrpení všude kolem. Oživovali v nich pocity dávno zasunuté někam do hloubi duše. Byli nenápadní, proto mají ještě méně pomníků než koně, kteří nesli muže do boje, přesto je najdeme na řadě vyobrazení a plátno Raněný plukovní pes Horace Verneta mluví za vše. Když zalistujete blogem hodně nazpátek, až ke 2. a 6. září 2010, najdete na dvě části rozdělený příspěvek Psi v Napoleonově armádě, posbíraný ze střípků pamětí té doby. Zdaleka nejde o věc podmíněnou napoleonskou dobou. Mám rozepsanou knihu o bitvě u Cušimy a v tragicky epickém příběhu plavby Rožestvenského 2. Tichooceánské eskadry kolem půlky světa najdete desítky příkladů, kdy námořníci přilnuli ke zvířatům všeho druhu. Na všech obrněncích či křižnících byl lodní pes a vůbec ho tu neměli jen kvůli krysám… 
Časy jsou v něčem přece jen změněné, pes se v přecivilizovaném světě, který nám často připadá odlidštěný, změnil z příležitostného společníka v bytost, s níž mnozí z nás žijí v úzkém svazku, funkce je však stejná. Pes nám dává, co jinde nacházíme jen občas, lásku, věrnost, vděk i oddanost, a chová se přitom až na pár drobností s nezištnou oddaností. Můžeme mu bez ostychu projevit, co dáváme lidem kolem sebe najevo jen někdy. Když pak odejde, platíme za všechno, co nám dal on, bolestí nikoliv nepodobnou smutku nad odchodem blízkého člověka. Já a ti, kteří ke mně patří, teď myslíme na velké psí srdce v malém těle, které v sobotu bojovalo velkou bitvu, nevyhrálo a v noci po ní dotlouklo. S malou Žofií jsem napsal příliš mnoho knih, neboť většinu kapitol trpělivě ležela pod stolem s počítačem, čekala, až si na ni udělám čas, a jen když jsem to přeháněl, dala najevo, že bych si měl hlavu vyčistit s ní. Patřila ke všemu, co jsem psal, a zaslouží si za to poděkování, i když někdo z vás bude tvrdit, že nekrology se mají psát jen o lidech. Zároveň se omlouvám; bude pár dní trvat, než se mi vrátí chuť pokračovat jak v psaní knihy, tak v článcích na tento blog.
4 komentáře:
Dobrý den,
postupem času jsem se na tomto blogu naučil příspěvky hodnotit dle nabídnutého meníčka vespod pod daným příspěvkem. Avšak pro vyjádření pocitů na tento příspěvek je uvedené menu zcela nevhodné, proto snad dovolíte abych reagoval alespoň takto písemně, byť jsem člověk cizí a malou Žofii nikdy neviděl.
Vaše zpráva mě upřímně zasáhla a vašeho pejska je mi moc líto. Připomněla mi totiž, že v průběhu posledních deseti let jsme se (rodina)postupně obklopili celkem třemi věrnými psími stvořeními, kteří nám nikdy neopomněli věnovat svoji radost z toho, že můžeme být spolu.
Čas je v tomto ohledu nepřítel a já si vůbec nedokážu představit, že jednoho dne začne z této radosti ubývat...:-(
M.Kolomazník
Děkuji, oba víme, o čem mluvíme. Moc si vážim toho, co jste napsal. Já měl do toho článku možná napsat, že časy napoleonské, cušimské i jiíné od naší doby odlišuje velmi výrazně i jiná věc. Naši předkové (nemyslím pokrevní) se nasnažili skrývat svoje city a nestyděli se za ně, to je až vymoženost moderní doby a k její škodě...
Já měl kdysi příležitost Žofinku dvakrát podrbat a pohrát si s ní - sympaťačka na první pohled, už několikrát jsem se chystal Tě zeptat na genštábu, jak se má, už to bohužel neudělám. Sám jsem psa nikdy neměl, ale měl jsem x let báječného psího kamaráda v našem činžovním domě - jeho odchod z tohoto světa mě taky zasáhl. Vím, tedy, jak Ti je - jestli existuje nějaké psí nebe, Žofinka je tam. A po vojensku: Čest její památce!
MiŠ
Jo, už se má dobře. Tak to chodí, říká Kurt Vonnegut. Byla to skvělá markytánka pro moji duši a dvanáct let radosti za tu bolest stojí!!! A dík.
Okomentovat