Pavel B. Elbl
TALLEYRAND. MUŽ, KTERÝ PODVEDL I ĎÁBLA
Úvod
Charles-Maurice Talleyr
and de Périgord jako by byl nekonečným poutníkem čtyřiaosmdesáti lety jeho nadmíru poutavého života. Reprezentant „Ancien régime“, (Starého režimu), Velké francouzské revoluce, republikánského Direktoria, Konzulátu, Císařství, první i druhé Restaurace i Červencové monarchie Ludvíka Filipa, se stal navzdory svému tělesnému handicapu způsobující kulhání, nedostižným vytrvalcem ve skládání postupných přísah věrnosti, oddanosti a poslušnosti. Přesto všechno jsou nejenom Francouzi stále okouzleni tímto zkaženým aristokratem, který již po celá desetiletí vzbuzuje odpor stejně jako fascinující obdiv. Sám Napoleon poněkud překvapivě často promíjel závažné prohřešky tohoto francouzského ministra zahraničních věcí, pod prapodivnou záminkou, že „pochází ze slavného rodu, což stírá vše“, ale i z dalších mnohem více zištných důvodů.Církevní představitelé konce 18. a počátku 19. století Talleyranda s oblibou srovnávali s Jidášem Iškariotským, což však nebylo spravedlivé ani zcela výstižné. Tento odpadlík Katolické církve totiž nezradil pouze Syna Božího, ale téměř všechny, co s ním měli kdy co dočinění. Propadl lesku zlata jako Concini, byl bezcitný jako Richelieu, zahrával si jako Mazarin, opájel se přepychem jako Fouquet, postrádal skrupule jako Danton, ale především byl diplomatem, kterému se nikdo nevyrovnal a jehož slova se nikdy neminula s cílem. Tento příjemný, elegantní, povznesený a zároveň i vražedně nebezpečný muž s rysy blonďatého anděla vtisknutými do křehké tělesné konstituce, Don Juan s bouřlivou sexualitou, udržoval v bizarní rovnováze svou mnohotvárnou osobnost poháněnou dvěma zásadními principy: zlatem a Francií.
Charles-Maurice Talleyrand de Périgord se narodil v roce 1754, za vlády krále Ludvíka XV., jehož monarchie prožívala bezstarostný soumrak. Vše nasvědčovalo tomu, že jako nejstaršímu synovi jednoho z nejvznešenějších rodů království se mu nabízí privilegované postavení v rámci tradic „Ancien régime.“ Osud však rozhodl jinak právě v neblahý den, kdy jej kojná posadila na vysoký prádelník, z kterého spadl dolů. Chromá noha uzavře tomuto chlapci bránu k vojenské kariéře a vrhne ho do náruče církve, jejímž více než marnotratným a nevěrným synem se stane.
Později si Talleyrand stěžoval, že v prvních letech svého života postrádal především rodičovskou něhu.
„Jsem asi jediný muž z početného a ctěného rodu, jenž ani jediný týden svého života nevychutnával blaho pobývat pod otcovskou střechou.“
Převážnou část svého mládí trávil Charles-Maurice na levém břehu řeky Seiny mezi rue Garanciere, kde se narodil, Collége d´Harcourt na rue de La Harpe, kde se učil, a seminářem Saint-Sulpice, který svého času založil mystik Jean-Jacques Olier. Prapodivný seminarista vedl nezřízený život, lhal, věnoval se hazardním hrám, dával přednost pozemské stravě před svatou eucharistií a dívčím sukním před kněžským rouchem. V roce 1775 se stal podjáhnem a o čtyři roky později byl vysvěcen. Při této příležitosti pronesl prorocká slova, která se později bezezbytku naplnila:
„Chtěli ze mne udělat kněze, budou toho litovat!“
Talleyrand se stává svobodným zednářem a připojuje se k hrabatům z Provence a z Artois, k vévodovi Orleánskému a velké části francouzské aristokracie. Do řad zednářů jej přijal v roce 1778 sám proslulý filozof Francois-Marie Arouet Voltaire.
Neslučitelnost zednářství a náboženství i nepochybný odpor k duchovnímu stavu mu nikterak nezabránil v úsilí po náležitých prebendách. Roku 1775 mu vymohl strýc, koadjutor remešského arcibiskupa za pomoci madame du Barry a jeho otce, titul obročníka opatství u Saint-Rémy v Remeši s velmi hodnotnou rentou. „Velice libý okamžik“, napíše Talleyrand později ve svých Pamětech. V roce 1780 se stal generálním jednatelem duchovenstva, což v praxi znamenalo, že byl ministrem jeho financí. V této funkci se seznámil s Calonnem, který ho zasvětil do hospodářské politiky, ekonomických šarád a sladkých výhod spekulace. Roku 1785 na sněmu duchovenstva sestavil Talleyrand memorandum na obranu nezadatelných církevních práv, jehož světskou zámožnost hájil jako protiváhu jeho neúnavné charitativní činnosti v rámci celého království. Jeho zdařilá argumentace mu vynesla blahopřání představených, kteří ocenili tento „velký kus talentu a horlivosti“ odměnou 24 000 livrů a poté ještě dalším menším obnosem v hodnotě 7 000 livrů.
V roce 1788 se s podporou svého strýce i otce ucházel o biskupství v Autunu, což vyvolalo bigotní hněv jeho zbožné matky, která si králi stěžovala na synovy špatné mravy a nepřístojné chování. Ludvík XV. jí však nedopřál sluchu, doufajíce, že mitra upevní uvolněné mravy mladého Talleyranda a vytoužené biskupství mu udělil. Nový biskup Autunský tak připojil k 18 000 livrů z remešského opatství Saint-Rémy a 12 000 z Celle-en-Poitou dalších 22 000 livrů. Roční příjmy mladého Périgorda tak vzrostly na více než 50 000 livrů. Celých šest měsíců trvalo než se odebral do své diecéze, kde se jako obvykle potýkal s chybně vedenou liturgií a naopak velice horlivě zpovídal své mladé farnice. Biskup z Autunu náležel k novému pokolení duchovních, kněží z období Osvícenství, dvorních, komorních a salónních farářů, opatů, biskupů a kardinálů, které spatřilo světlo světa již za Ludvíka XIV. v osobě Choisyho a jehož libertinským vzorem byl milovník žen a pochybný filosof kardinál de Bernis.
Talleyrand mimo peněz po celý život snil především o moci. Vždy jej budou fascinovat ministerská křesla, což v jeho případě znamená, že se stane velkým ministrem, ale i velkým ničemou. Státník, jemuž nikdy nechyběla prozíravost, duchaplný muž, ctěný pro své jedovaté narážky a kouzlo jím vedené konverzace, ďábelsky obratný taktik, který dospěl v cynismu a intuici k vrcholu. Ke svým standardním příjmům přiřadí i nemalé peníze, které budou mzdou za jeho poddajnou věrolomnost.
Talleyrandův skutečný vzestup však nastává až s příchodem Velké francouzské revoluce v roce 1789. Francie se v té době potácela ve vleklé morální, finanční i institucionální krizi a hrozil jí státní bankrot. Ludvík XVI. se domníval, že se z této svízelné situace dostane prostřednictvím svolání Generálních stavů. Když ve Versailles oznámily tři údery počátek jednání, vstoupil Talleyrand na velké jeviště Dějin a po mnoho let jej neopustil. Dosáhl věku třiceti pěti let, takže byl dost starý na to, aby si pamatoval slastný život „Ancien régime“ a dost mladý na to, aby doufal, že se mu povede provést velké změny a dosti nadaný, aby se mu to podařilo.
Události nabraly spád, padla nenáviděná Bastila a hesla Svoboda, rovnost, bratrství zněla ulicemi. Talleyrand se aktivně podílel na vypracování Deklarace práv člověka, tak často oslavované i pošlapávané. „Lidská práva byla po celá staletí zneuznávána, napadána. […] V této deklaraci, jež se stane ustavičným válečným pokřikem proti utlačovatelům, byla obnovena“, prohlásí biskup Autunský.
Situace státní pokladny a jejích financí však zůstávala nadále kritickou. Bylo nutné dotovat ceny obilí, aby se zabránilo propuknutí hladových bouří. Kde však hledat peníze? Talleyrand, ještě před čtyřmi lety horlivě hlásající nedotknutelnost církevního majetku, nyní volá po jeho znárodnění, aniž by dbal na vlastnické právo. Nezbytnost však zformulovala i zákony a stát se církevního majetku nakonec zmocnil. Talleyrand hrál svoji roli skvěle a jeho nezištnost budila obdiv. Což svým postojem neobětoval na oltář Vlasti 50 000 livrů roční renty, ze svých církevních obročí ? Biskup Autunský však hrál neméně skvěle i za kulisami. Díky nestydaté spekulaci s akciemi Eskomptní pokladny, jejichž kurz krátce po konfiskaci nevídaně vzrostl, dosáhl obrovského zisku 500 000 livrů, které byly dostatečnou útěchou za právě ztracené příjmy.
„Nejprozíravější muž své doby“, jak Talleyranda nazval francouzský literární kritik Saint-Beuv, potřeboval pro své neutuchající intriky komplice. Brzy se jím stane Fouché, zatím je však nutné spokojit se s revolučním tribunem, hrabětem de Mirabeau.
Slavnost Federace, 14. července 1790 na Martových polích, se konala za prudkého lijáku, který jakoby vyjadřoval nevoli samotných nebes. Na naléhání krále Ludvíka XVI. celebroval mši právě biskup Autunský. Za oltář posloužila vratká pyramida, hrdina americké války za nezávislost Lafayette se podobal kostelnímu sluhovi a Mirabeau připomínal otylého ministranta. Talleyrand, stojící před čtyř set tisícovým davem, jako obvykle pletl liturgii a na počátku bohoslužby pošeptal generálu Lafayettovi:
„Snažně vás prosím, abyste mne nebral vážně.“
Na podzim roku 1790 odhlasovalo Národní shromáždění zestátnění církve. Talleyrand slíbil poslušnost Civilní ústavě kněžstva jako první vysoký prelát a vyvolal tím pohoršení v řadách duchovenstva své diecéze, které mu zaslalo rozhořčený dopis:
„Složením přísahy jste se dopustil zrady.“
Ta však nebyla první a zdaleka ani poslední. Když byl dán do církevní klatby, hledal útěchu u přítele Lauzuna, hraběte de Biron:
„Už víte tu novinu? Exkomunikace! Přijďte mne potěšit a povečeřet se mnou. Všichni mi budou odpírat oheň i vodu, takže dnes večer budeme mít jen studené maso a k pití jen chlazená vína. Nebojím se přiznat svůj podíl na tomto díle, na Civilní ústavě duchovenstva, která byla největším politickým omylem Národního shromáždění.“
Přes tuto lítost se biskup Autunský rychle zbavil své sutany, neboť jej zneklidňovalo Choiseulovo prorokování, že éra prelátů a politiků, jako byli Richelieu, Mazarin a Dubois, definitivně skončila. Mezitím neztrácel čas a učinil svou milenkou Adelaidu de Flahaut. Talleyrand rozhodně nebyl plebejcem ženských klínů a když hrabě de Montrond pronesl jízlivou poznámku na adresu Adelaidy a jejích četných sokyň, jedovatě mu odpověděl:
„Právě jsem na vás myslel a kladl jsem si otázku, zemře-li na šibenici nebo jako syfilitik?“
„To záleží na tom, Monsignore, převezmu-li vaše ideje či vaši milenku“, odsekl mu pohotově hrabě.
Po smrti Mirabeaua nabídl Talleyrand své služby „kymácejícímu se“ dvoru, ale královu důvěru se mu získat nepodařilo. V roce 1791 se již začínalo na obzoru objevovat období teroru a Camille Desmoulins si hrál před Národním shromážděním na moralistu:
„Jak bychom se mohli stavět proti hazardním hrám, když k jejich oporám patří tři předsedové Národního shromáždění-Beaumetz, Le Chapelier a biskup Autunský? Pravda je, že těch 500 000 franků, které posledně jmenovaný shrábl ve hře předevčírem, nezískal v nějakém hráčském doupěti, nýbrž u madame Montessonové, (morganatická manželka vévody orleánského).“
Štěstí ve hře však bylo vrtkavé, Talleyrand uvízl až po krk v dluzích a stal se tak placeným agentem cizích dvorů. Pařížský agent ruské carevny Kateřiny II. pan de Simonin psal do Sankt-Petěrburgu:
„Pana de Mirabeaua nahradil v diplomatickém komité monsignor z Autunu.“
Španělsko usilovalo o obnovení spojenecké smlouvy s Francií a žádalo, aby Ústavodárné národní shromáždění odhlasovalo vyzbrojení čtyřiadvaceti španělských lodí. Talleyrand otevírá svoji věčně bezednou kapsu a Španělé do ní sypou 500 000 livrů.
Na domácí scéně se Talleyrand společně s Condorcetem a Mongem pouští do práce na přípravě zákona o školství. Tento převratný rovnostářský projekt poněkud vylepšil pověst defraudanta, který jako první před Dantonem povýšil vzdělání na základní právo člověka. Když mu Napoleon později jako odměnu za jeho dobré a „věrné služby“ udělil knížectví Benevéntské, bude Talleyrand jediným evropským panovníkem, který zajistí chlapcům i dívkám bezplatné školní vzdělání.
Zákonodárné národní shromáždění rozpoutalo v roce 1792 nad evropským kontinentem válečnou bouři. V lednu téhož roku byl Talleyrand, který válku nenáviděl, vyslán do Velké Británie, aby se zde pokusil vyjednat její neutralitu. Vrátil se v době, kdy královská moc stále více upadala a v srpnu 1792 zavládla ve Francii anarchie. Nezaváhal ani na okamžik, získal od Dantona pas a 9. září odcestoval zpět do Londýna, kde se dozvěděl, že byl zanesen do seznamu emigrantů, na které byl vydán zatykač.
Britský ministerský předseda Pitt jej považoval za francouzského špiona, neoklamalo jej ani když se Talleyrand po popravě Ludvíka XVI. zahalil do smutku a vypověděl jej ze země. Talleyrandova bývalá milenka Germaine de Staël se pokoušela vyjednat pro něj azyl ve Švýcarsku, ale marně. V létě 1794 se tedy nakonec vylodil ve Spojených státech amerických, kde se zapojil do spekulací s půdou a netrpělivě očekával příchod lepších dní. Ty se navrátily spolu s Thermidorem, Robespierrovým svržením a nastolením vlády pětičlenného Direktoria. Třináct direktorů, kteří se po čtyři roky střídali v řízení státu, nastolilo vládu zvůle a nemravnosti, nelze však zapomínat, že se jim podařilo zachránit republiku před invazí koaličních armád a kontrarevolucí.
Talleyrand, podle Carnotova vyjádření „měnící principy častěji než prádlo“, se chtěl stůj co stůj vrátit do vlasti, neboť byl přesvědčen, že nastal pravý čas pro předvedení jeho schopností. Germaine de Staël pro něj v červenci 1797 vymohla s pomocí Benjamina Constanta a Marie-Josepha Chéniera na Shromáždění povolení k návratu do Francie. Chvílemi sladkým, ale i hrubým nátlakem přiměl Charles-Maurice Germainu, aby přesvědčila Direktorium, že ho má jmenovat ministrem zahraničních věcí na místo Delacroixe, kterého připravil nejen o místo, ale i o ženu. Z jejich cizoložného vztahu vzejde jeden z největších světových malířů, Eugene Delacroix.
V okamžiku, kdy Talleyrand poprvé otevíral dveře svého ministerstva v paláci Galliffet na rue du Bac, vyzařovala z něj aura štěstí. Několik přítomných jej slyšelo neustále opakovat několik následujících slov:
„Teď si naděláme jmění, nesmírné jmění.“
Tento slib se mu podařilo bezezbytku naplnit. Barras ve svých Pamětech uvádí, že jen po dobu vlády Direktoria se podařilo Talleyrandovi „ukořistit“ 13 500 000 franků, z toho jeden milion od Španělska, jeden od Pruska a 150 000 od Svatého Otce.
Pouze Spojeným státům se dařilo nějaký čas vzdorovat jeho nemravné žádostivosti. V okamžiku, kdy francouzští korzáři zajali americké lodě plující do Velké Británie a francouzský ministr zahraničí požadoval po amerických zplnomocněncích, kteří přijeli do Paříže jednat o jejich navrácení všimné 50 000 liber šterlingů. Američané to pohoršeně odmítli:
„Víme, jak si počínat v případě pirátů. V případě Francie se naše vláda domnívala, že by byl takový návrh urážkou.“
Když v dubnu 1798 tuto nechutnou aféru odhalil americký prezident John Adams, svalil povedený ministr vinu na své kumpány, za jejichž zády se skrýval.
Na konci roku 1797 stanul Talleyrand poprvé před Bonapartem a setkání s ním se prý pro něj stalo „nejkrásnějším dnem jeho života.“ Třetího ledna 1798 uspořádal pro tohoto generála grandiózní recepci, jako by již byl vládcem Francie. Po Bonapartově návratu z Egypta došlo ke státnímu převratu 18. a 19. Brumairu 1799. Spiklenci se rozhodli přimět předsedu Direktoria Barrase k odstoupení nemalým obnosem, který takovému pokušení neměl odolat. Bankéř Ouvrard poskytl směnku na tři miliony franků, kterou měl Barrasovi předat Talleyrand. Charles-Maurice vešel do Luxembourského paláce, uchopil Barrase za paži, přivedl jej k oknu a ukázal na bouřící dav před branami paláce. Barras se zachvěl a okamžitě podepsal svoji demisi. O odškodnění nepadlo ani slovo a celý obnos tak spadl do Talleyrandovy kapsy.
Talleyrand se rozhodl následovat Bonapartovu hvězdu a stal se nejprve ministrem zahraničních věcí Konzulátu a vzápětí i Císařství. Oba muži se doplňovali a jejich vztahy prozrazují vzájemnou fascinaci. Napoleon zavíral oči nad nedostatky svého ministra a Talleyrand se snažil oddálit neodvratný osud podivuhodného Korsičana a omezit jeho případné katastrofální dopady. Napoleon si chtěl tohoto muže podmanit a Talleyrand dočasně souhlasil s tím, že se mu podřídí.
Kněz, který již v roce 1791 odložil bez svolení Říma biskupskou mitru, dovolil Napoleonovi rozhodovat i o jeho soukromém životě. Respektoval jeho nařízení, aby uvedl do pořádku svůj vztah s madame Grandovou, ženou pochybné minulosti. Protože mu papež odmítl své požehnání, uveřejnil v Le Moniteuru zprávu oznamující, že „bývalý biskup autunský se navrátil k laickému životu.“ Teprve až s příchodem Restaurace se mohl Talleyrand s touto obtížnou chotí, která si s věrností, stejně jako on nikdy nedělala těžkou hlavu rozejít. Stalo se tak ve stejné době, kdy bude de Chateaubriand nucen znovu si vzít svou ženu. Tento paradox zavdal příčinu ke vzniku veršíků, které k pobavení všech kolovaly Francií:
„K čertu s móresy, děl Chateaubriand.
Vždyť chtějí mi zpět vnutit ženu mou.
To já jim blahořečím, na to Talleyrand,
konečně mohu zapudit tu svou.“
Vraťme se však k činnosti, o které Talleyrand s oblibou říkal, že „k nadělání jmění netřeba ducha.“ V roce 1800 dojednal s americkým vyslancem Livingstonem obchodní smlouvu mezi oběma zeměmi. Tentokrát si již Američané nepočínali nikterak počestně a Talleyrand shrábl 2 000 000 franků. Ve stejném roce se situace opakovala. Na základě Basilejské smlouvy vyplácelo Španělsko Francii od roku 1795 roční kontribuci ve výši 5 000 000 franků. Napoleon uvažoval, že část této částky Španělům promine. Talleyrand vstoupil na scénu a doporučil Prvnímu konzulovi snížení této sumy na polovinu. Všichni s tím byli seznámeni jen španělský král nic netušil a déle než rok pokračoval ve splácení dluhu v původní výši. Talleyrand a španělský ministr Godoy si tak rozdělili celkem 2 500 000 franků.
Nadešel rok 1801. Smlouva uzavřená v Lunéville ukládala Rakousku splatit půjčky, uzavřené bývalým Rakouským Nizozemím, které do té doby ovládalo. Talleyrand rozšířil fámu, že se tyto fondy ztratily a za pakatel skoupil cenné papíry. Když vešla ve známost tato část smlouvy, kurs akcií vyletěl strmě vzhůru. Charles-Mauricův výdělek činil 7 000 000 franků.
V letech 1802-1803 došlo k rozdělení a rozparcelování Německa, nebo-li jeho mediatizaci. Počet států Svaté říše římské národa německého klesl ze 360 na 82 a počet svobodných říšských měst z 51 na 6. Knížata byla ochotna v zájmu uchování svých práv k čemukoliv a platila. Talleyrandův zisk se odhaduje na 30-40 000 000 franků.
V roce 1803 předal První konzul Spojeným státům americkým Louisianu. Počáteční cena byla vyčíslena 80 000 000 franků, konečná pak 54 000 000 franků. Rozdíl skončil pochopitelně v Talleyrandově kapse.
Roku 1805 podepsalo poražené Rakousko Prešpurskou mírovou smlouvu. Napoleon po Habsburské monarchii požadoval kontribuci ve výši 100 000 000 franků. Talleyrand jej přesvědčil, aby částku snížil na 85 000 000, za což získal tučnou provizi.
V roce 1806 padla Svatá říše římská národa německého, na jejíž místo nastoupil, Napoleonem ovládaný, Rýnský spolek. Saský král zaplatil 1 000 000 franků a město Hamburk 4 000 000, aby zabránili svému anektování Francií. O čtyři roky později se Hamburk přesto stal francouzskou prefekturou Bouches-de-l´Elbe. Ani zde nepřišel povedený ministr zkrátka.
Když se jej Napoleon dotazoval z čeho vlastně žije, odpověděl mu:
„17. brumairu jsem zakoupil rentu a 19. jsem ji zase prodal.“
Napoleon si o tom myslel své, ale když si Talleyrand stěžoval na svou bídu, pomohl mu získat zámek Valencay hodný panovníka a panství, které ročně vynášelo 140 000 franků. Nastal déšť poct. V roce 1804 byl Talleyrand jmenován Nejvyšším komořím, účastnil se císařské korunovace, roku 1806 se stal knížetem Benevéntským a v roce 1807 Viceelektorem. Policejní ministr Fouché to okomentoval následujícími slovy:
„Toť jediná neřest (francouzsky vice), která mu ještě chyběla.“
Titul Viceelektora ročně vynášel nejméně 330 000 franků. Napoleonova shovívavost však měla své příčiny, které pramenily z události z 21. března 1804. Napoleon a Talleyrand byli od tohoto okamžiku pevně spojeni. Talleyrand si uvědomoval, že popravou vévody z Enghienu, prince z královské krve, otevírá Napoleonovi cestu k císařskému trůnu. Zatáhl Napoleona do klubu královrahů, usmířil levici a nahnal hrůzu pravici. Akta neponechávají sebemenší prostor pro pochybnosti, všechno a všichni v této záležitosti ukazují na Talleyranda. Hrabě de Molé napsal:
„Vévoda z Enghienu zahynul v důsledku intrik Talleyranda a Fouchého, kteří do nich chtěli zaplést Napoleona a dostat ho tak do své moci. Učinili z něj svého komplice, takže jim poté nemohl vyčítat nic z jejich revolučního života.“
Baron de Vitrolles, roajalista každým coulem říká:
„Talleyrand se podílel na vraždě vévody z Enghienu tím, že ji ospravedlňoval, pakliže k ní přímo neradil.“
Svědci, kteří jej obviňují, že jako první nabádal k vévodově zatčení a popravě i dopisy, které z titulu ministra zahraničních věcí psal na ospravedlnění tohoto činu, dostatečně prokazují jeho podíl na tomto zločinu. Holandská královna Hortenzie mluvila bez obalu:
„Murat obdržel rozkazy od pana de Talleyrand, který u něho zůstal až do čtyř hodin ráno. Měl dovoleno vše. Dostal rozhřešení. Proto mu tedy nebudou nikdy předhazovat smrt vévody z Enghienu, i když patřil k jejím hlavním aktérům.“
Napoleonův kancléř Pasquier vzpomíná:
„Ve stejný den, kdy dorazila zpráva o únosu, se konal v Luyneském paláci ples. Byl na něm i pan de Talleyrand. Kdosi se ho potichu zeptal: „Ale co uděláte s vévodou enghienským?“ „Zastřelí ho,“ zněla odpověď.“
Existuje však i písemný doklad. Když Talleyrand v roce 1814 pálil své kompromitující písemnosti, unikl ohni dopis z 8. března 1804, jehož obsah potvrzuje i Napoleonův sekretář Méneval:
„První konzul musí přísně zakročit proti svým nepřátelům. […] Nutí-li nás spravedlnost trestat přísně, vyžaduje politika trestat bez jakékoli vyjimky.“
Roku 1809 obvinil Talleyranda sám Napoleon:
„A co ten člověk, ten nešťastník, kdopak mne asi upozornil, že se usídlil v Ettenheimu? Kdo mne nabádal, abych proti němu přísně zakročil?“
Talleyranda usvědčuje i jeho chování. V noci, kdy došlo k popravě, hrál karty u vévodkyně de Luynes, kde ve dvě hodiny ráno pronesl tato slova:
„Poslední z rodu Condé už není mezi živými.“
Když se v Le Moniteur objevila zpráva o vévodově popravě vyvedlo to z míry jednoho z ministerských úředníků pana d´Hauterive, kterého se Talleyrand zeptal:
„Copak je to s vámi, vždyť máte oči navrch hlavy?“
„Že mám? Vy byste je měl také, kdybyste četl noviny. Jaká hrůza!“
„No tak, no tak, co blázníte? Pročpak děláte takový povyk? Poblíž hranic dopadli nějakého spiklence, přivedli ho do Paříže a zastřelili, co je na tom tak mimořádného? Nu což, d´Hauterivesi, tak už to na světě chodí!“
Talleyrand se předvedl i na mezinárodní scéně. Na pobouřený protest ruského cara Alexandra I. odpověděl:
„Nároky vznášené dnes Ruskem nás vedou k otázce, zda když Anglie pomýšlela na zavraždění Pavla I. a podněcovatelé spiknutí se nacházeli nedaleko hranic, nebyl si car pospíšil a zmocnil se jich.“
Švédský král Gustav Adolf byl na stranách Le Moniteuru rovněž odkázán do patřičných mezí:
„Jste ještě mlád. […] Francii jsou naprosto lhostejné všechny vaše kroky […], nemůže směšovat statečný a loajální národ s mladíkem, jehož přivádějí klamné případy na scestí a jenž není schopen jasného uvažování.“
Talleyrand korunoval své mistrovské dílo tím, že přiměl Velkou Británii ústy předsedy vlády Williama Pitta k uznání zločinného vměšování do francouzských záležitostí:
„Kdyby vláda Jeho Veličenstva nedbala cítění těch obyvatel Francie, kteří jsou právem nespokojeni se současnou vládou této země, kdyby odmítala popřávat sluchu jejich plánům, jak zbavit vlast potupného jha a skličujícího otroctví, pod nímž nyní úpí, neplnila by své povinnosti.“
V roce 1807 opustil Talleyrand své křeslo ministra zahraničí, ve kterém jej vystřídal nevýrazný Champagny, vévoda de Cadore. Těžko říci, co sehrálo v tomto překvapivém kroku zásadní roli, ale je nepochybné, že se Talleyrand stále více obával nezkrotných Napoleonových dobyvatelských plánů. Ve svých Pamětech, které náleží k jedněm z nejkrásnějších přediv lží, uvádí:
„V duchu jsem si přísahal, že přestanu být jeho ministrem, ať by to stálo cokoli.“
V září 1808 doprovázel Talleyrand Napoleona na diplomatickou schůzku do Erfurtu, kde se setkal s carem Alexandrem. Místo aby se jej snažil získat na císařovu stranu, podněcoval ho k odporu:
„Vzdorujte Napoleonovi. Ten člověk ztratil zdravý rozum.“
Obdobný tón zaznívá i z jeho korespondence s rakouským vyslancem Metternichem, kterému dokonce poskytuje tajné vojenské a civilní informace. Přechází tak za patřičný honorář plynule od korupce až k velezradě.
V době, kdy byl Napoleon zapleten do španělských záležitostí, připravovali Talleyrand a Fouché císařovo svržení a hodlali jej nahradit Muratem. Císař se však o všem dozvěděl, přispěchal zpátky přes Pyreneje, dorazil do Tuilerií a 28. ledna 1809 před zraky své užší rady zahrnul Talleyranda urážkami, když jej mimo jiné označil za „hovno v hedvábí.“ Talleyrand byl zbaven titulu nejvyššího komořího, ale kupodivu zůstal naživu.
Roku 1811 dolehla na Talleyranda finanční tíseň a tak se pokusil z ruského cara vylákat 1 500 000 franků za další cenné informace. Alexandr ho však zdvořile odmítl. Po porážce u Lipska v roce 1813 se Napoleon opět pokusil získat Talleyranda do svých služeb a navrhl mu, aby se vrátil do ministerského křesla, z kterého měl vést jednání s koalicí. Talleyrand se však nenechal zlákat, neboť se domníval, že Napoleon je definitivně ztracen.
V lednu 1814 se Napoleon vydal na své předposlední válečné tažení. Nikdy se již neshledá se zrádným kulhavcem, který mu několik let tak dobře sloužil. Talleyrand ve stejné době, prostřednictvím barona de Vitrolles a svého přítele Dalberga, vyzýval koaliční armády k přímému pochodu na Paříž. V hlavním městě svolal císařův bratr Josef regentskou radu, kterou jmenoval Napoleon a jejímž členem se k úžasu všech stal i Talleyrand. Nejprve promluvil Cambacéres:
„Mají se císařovna a král římský stáhnout do Blois?“
Talleyrand byl pouze naoko energicky proti:
„Její Veličenstvo císařovna nesmí podstoupit sebemenší nebezpečí a je nemyslitelné, že by se jí nedostalo od jejího otce, císaře, a od spojeneckých mocnářů lepších podmínek, než jaké by jí dopřáli, kdyby byla padesát mil od Paříže.“
Rada se však k tomuto názoru nepřiklonila a Marie-Louisa a její syn opustili Paříž. Přestože v historii neexistuje žádné kdyby, setrvání Marie-Louisy a jejího syna v Paříži, by možná zachránilo dynastii Bonapartů trůn.
Až se na trůn vrátí Ludvík XVIII. bude se Talleyrand ospravedlňovat následujícími slovy:
„Radil jsem císařovně zůstat v Paříži proto, že mi nedůvěřovala. Věděl jsem, že kdybych jí radil k odjezdu, zůstala by, naléhal jsem, aby zůstala, pouze z toho důvodu, aby ji to utvrdilo v jejím rozhodnutí ustoupit do Blois.“
Mezitím se Talleyrand stal hlavou Prozatimní vlády, svolal Senát a dal odhlasovat Napoleonovo sesazení. Jednatřicátého března jej poctil car Alexandr, když u něj povečeřel. Car okouzlený nejenom vybranými pochoutkami kuchařského mistra Carema, ale i vznešeným vystupováním pána domu, přislíbil zachování „velké a silné“ Francie a pronesl přípitek na hostitelovo zdraví. Třináctého května byl Talleyrand opět jmenován Ludvíkem XVIII. ministrem zahraničních věcí. Jeho první starostí bylo odůvodnění návratu Bourbonů:
„Hlavní je princip, zbytek jsou jen pikle.“
Nyní zbývalo uzavřít s Koalicí důstojný mír. Pařížská smlouva z května 1814 přiznávala Francii hranice z roku 1792, okupační vojska se stáhla a většina, Napoleonem získaných pokladů, zůstala v Louvru. Talleyrand se opět osvědčil.
V září 1814 odjel do Vídně, kde byl zahájen kongres, který měl znovu obnovit mapu Evropy podle vůle vítězů. Doprovázela ho jeho neteř a zároveň i milenka Dorothée. Hned na počátku jednání zamezil nebezpečí, že budou vítězné mocnosti jednat s Francií jako s poraženou zemí prosazením, aby se jednání účastnily i Švédsko, Španělsko a Portugalsko. Byl to mistrovský kousek provedený před očima Velké Británie, Pruska, Rakouska a Ruska. Přestože se mu nepodařilo prosadit všechny jeho záměry, získal v danné situaci maximum a Francie si zachovala svoji územní celistvost i podstatnou část svého vlivu.
Napoleonův návrat do Francie v březnu 1815 vyvolal ve Vídni zděšení. Talleyrand přiměl všechny mocnosti k odsouzení „zločinného šílenství“, v podobě korsického „lidožrouta“, který měl být definitivně zničen. O sto dní později se odehrálo Waterloo a nejkatoličtější král Ludvík XVIII. se na vozech cizích vojáků vrátil do Paříže.
Talleyrand se stal šéfem francouzské vlády a Fouché ministrem, což de Chateaubrianda podnítilo k pronesení legendární invektivy:
„Dveře se náhle otevřely a v poklidu vstoupila neřest zavěšená do zločinu. Pan de Talleyrand tu kráčel ruku v ruce s panem Fouchém, pekelná vidina prošla pomalu kolem mne, vstoupila do králova kabinetu a zmizela. […] Fouché přišel slíbit věrnost a složit hold svému pánu: horlivý královrah poklekl a vložil ruce, jež nechaly padnout hlavu Ludvíka XVI., do rukou bratra krále mučedníka. A ručitelem této přísahy byl odpadlý biskup.“
Nic však netrvá věčně. Talleyrand zahrnutý poctami, vévoda a pair, rytíř Svatého ducha, Nejvyšší komoří již nebude za vlády Ludvíka XVIII. a Karla X. hrát žádnou příliš významnou roli. Nemohl se věnovat politice a tak se musel spokojit se slovy. Když ho v křesle prvního ministra vystřídal vévoda de Richelieu, řekl:
„Toť skvělá volba, vždyť je to muž, jenž zná nejlépe Krym.“
V den, kdy po vévodovi nastoupil de Villele, pronesl Talleyrand na schodišti před královým kabinetem ke dvěma kolemjdoucím:
„Nevěřte zdání, pánové, ten, kdo kráčí dolů, je na vzestupu, a ten, jenž stoupá, sestupuje.“
Po abdikaci Karla X. ve prospěch vévody z Bordeaux, který měl vládnout pod jménem
Jindřich V. Talleyrand předpověděl:
„Nemá žádnou šanci. Jindřich IV. mu to příliš zavařil.“
Na trůn nakonec nastoupil Ludvík Filip, kterému Talleyrand při skládání přísahy pošeptal:
„Je to již potřetí Sire.“
Situace v Evropě si však opět žádala zkušeného a protřelého diplomata. Britové se obávali, že Francie obsadí vzbouřenou Belgii a Talleyrand naposledy vycestoval do Londýna, kde měl zpečetit srdečnou dohodu mezi oběma zeměmi. Během svého působení na velvyslaneckém postu, v letech 1830-1834, se mu podařilo vyjednat hranice nového belgického království a zamezit tak roztržce mezi Francií a Velkou Británií. Ve svých osmdesáti letech předložil Talleyrand demisi.
Jelikož si velmi dobře uvědomoval, že se blíží konec jeho života, toužil se vyhnout potupě občanského pohřbu a zahájil své poslední vyjednávání s Bohem a Katolickou církví reprezentovanou papežem. Několik hodin před svou smrtí podepsal svůj poslední pakt, čin lítosti nad spáchanými hříchy, který mu umožnil návrat do lůna církve.
Talleyrandovo smrtelné lože obklopovalo několik nejbližších osob. „Trpím strašlivě jako zatracenec“, zasténal v jedné chvíli umírající. „Předbíhá“, zazněla odpověď jistého škodolibce.
Talleyrand mimo svoji neomezenou touhu po zlatě a moci, nejvíce hřešil ignorací. Nikdy mu nebylo dopřáno pochopit, že Bůh člověka stvořil i s jeho srdcem. V lásce jej nahrazoval nespoutaným sexem, v politice žaludkem a ve společnosti duchem. Byl z jedné strany uhlazený a z druhé vražedně nebezpečný stejně jako nůž. Přesto mu však nelze upřít, že svým „úspěšným“ počínáním položil základy moderního pojetí diplomacie a politiky.
Více lidi zrazoval, nebo jim sloužil? Na tuto otázku si každý musí odpovědět sám a z obecného hlediska zůstane navěky bez odpovědi.
„Chci, aby se po dvě století neustále diskutovalo o tom, čím jsem byl, co jsem si myslel, co jsem chtěl.“
Domnívám se, že tato Talleyrandova touha byla beze zbytku naplněna.
Žádné komentáře:
Okomentovat