Když Pařížan Abel Gance natočil film, známý dnes pod titulkem Napoléon, bylo mu osmatřicet a rázem vstoupil do dějin kinematografie. Původně se onen 330 minut trvající němý snímek jmenoval Napoléon vu par Abel Gance (Napoleon, jak jej vidí Abel Gance) a stejně tak se distribuoval pod názvem Napoléon Bonaparte. Dějově začíná roku 1781 ve škole v Brienne, pokračuje setkáním s Dantonem a Rougetem de l´Isle v Klubu kordeliérů, návratem na Korsiku, útěkem před paolisty (viz snímek), thermidorem, obléháním Toulonu, vendémiairovým povstáním, sňatkem s Josefínou a končí vítězným vpádem do Itálie. Je to prostě film o vzestupu ke slávě a zrodu vojevůdce, kterému Gance svým pojetím složil zcela záměrně velký hold. Když začal snímek roku 1925 natáčet, myslel především na Griffitovo Zrození národa, nevytvořil však kopii už tehdy legendárního díla, ale svébytné chef d´oeuvre, v němž experimentoval scénáristicky i kameramansky a který oživil doslova desítkami historických postav, přičemž si sám zahrál Saint-Justa. Budoucího císaře Francouzů obsadil dokonce dvakrát, neboť Bonaparta-hocha hraje Vladimir Roudenko (či Ruděnko, jak chcete) a Bonaparta generála Albert Dieudonné. Sluší se dodat, že Abel Gance chtěl v napoleonské epopeji pokračovat, avšak další část (podle původního projektu třetí ze šesti) natočil až po více než třiceti letech, kdy měl (roku 1960) premiéru jeho Austerlitz (s Pierre Mondym v hlavní roli, u nás mu ale dali název Napoleon), promítaný kdysi i v našich kinech a párkrát v televizi.
Proč vlastně krom nesporných uměleckých kvalit o tomto filmu píšu? Protože jsem objevil horkou novinku, vloženou doslova před pár dny, jednu volně stažitelnou verzi slavného filmu (těžko říci kterou, existuje jich celá řada a mírně se liší délkou, přičemž v některých jsou titulky převedeny do zvuku); tato je ozvučená hudbou a jednotlivé (s anglickými subtitles) části mají duplexní barevnost. Prolink naleznete v nadpisu článku, a pokud by nefungoval, je i zde: http://www.uloz.to/8510370/napoleon-avi. A těším se na komentáře těch, kteří film znají, nebo se na něj teprve podívají. Video nevkládám, byť jich na youtube pár je, všechna však mají pro tento blog dosti neúnosných 25 minut…
27 komentářů:
Já ten film viděl už před lety a úplně mě dostal. Teď jsem si ho shodou okolností stáhl náhodně převčírem, určitě stejnou verzi. Je jednoznačně geniální! a musí uchvátit každého filmofila i bonapartistu - těžko ho stručně popsat, jedna scéna je lepší než druhá, ať jde o první provedení Marseillaisy nebo vraždu Marata nebo Bonapartův nástup k Italské armádě... Jen to podbarvení mě trochu ruší. I přesto - nelze než vřele doporučit! Albert Dieudonné tu roli tak prožíval, že se nechal v té generálské uniformě pohřbít.
MiŠ
Jak vidím, je tu opět zaděláno na pěknou diskusi. Film jsem nedávno sledoval v 16-ti dílech na YouTube. Asi se k hodnocení dostanu až na Velikonoce, protože tuším, že by to mohlo být na delší lokte. Budu muset rozdělit svůj komentář do tří částí, poněvadž v každé nutno klást poněkud odlišná měřítka; pracovně: (1) kinematograficko-umělecká, (2) ideově-zásadní a (3) ideově-srovnávací. Předem mohu prozradit, že první hodnocení bude kladné, druhé záporné a třetí otevřené. Zatím budu přemýšlet, jak se vyjádřit úsporně a výstižně, a zvědavě přitom sledovat ostatní komentáře, které doufám přibudou.
TG
Tak to se upřímně těším!!!
Mám pár filmů a seriálů v zásobě, ale nebudu z tohohle důvodu plýtvat prachem a tříštit pozornost :-). Já zatím zkouknu novinky z francouzských serverů, ("Henri de Navarre" a "Princesse de Montpensier", to je ta zlá sestra Henriho de Guise, alespoň všichni od DUmase po Merla tvrdili, že byla zlá); oboje filmy v délce cca 2,5 hodiny, bohužel (ne pro mne) jsou jen v originále bez titulků...
(I.) Kinematograficko-umělecké hledisko
Tohle bych měl raději přenechat znalejším, jenomže se obávám, že sem nikdo nezabrousí jenom kvůli tomu, aby nás poučil o přínosu Ganceho snímku. Odkazuji proto alespoň na komentáře k filmu a režisérovi na Česko-Slovenské filmové databázi: http://www.csfd.cz/film/102458-napoleon/
Dozvídáme se tam např., že: „Dosud převážně statickou kameru rozhýbal nezvyklými způsoby, když jí nechal vyhazovat do vzduchu jako sněhovou kouli, přivázat na sedlo koně, nebo uzavřít do míče a vrhat jako kouli dělovou při bitvě. Používal rovněž nezvyklých objektivů, ale největší novinkou byl jeho systém tří pláten.“
A dále z různých stran: „ … překvapil ohromně nápaditým střihem, jenž dodal filmu švih a spád, a také zajímavým pokusem o širokoúhlý snímek,… . (…) Naprosto strhující kamera a montáž! Legendární zůstane pohyb kamery evokující houpání lodi,… dvojexpozice Napoleon/dravý orel a jedinečné použití tří různých záběrů na plátně vedle sebe. (…) Po technické stránce je film na svou dobu dokonalý, ale dnešního diváka bude vzhledem k úmorné délce a zbytečnému natahování trochu nudit. (…) Technicky dokonalé nemé dielo. Perfektne rozpohybovaná kamera, vynikajúca výprava a obrovské masové scény. Jeden z tých najlepších príkladov nemého veľkofilmu.“
Jestliže z tohoto hlediska Ganceho Napoleona hodnotím kladně, pak je třeba si zároveň uvědomit, že podobným způsobem nutno vyzdvihnout i přínos Sergeje Ejzenštejna, Leni Riefenstahl či Otakara Vávry, jakkoli by to či ono dílo po ideové stránce budilo rozpaky, výhrady či dokonce odsudek.
Pokud jde ale též o interpretační a nikoli jen technický přínos, nezaznamenal jsem žádný: snímek zůstává věrný starému divadelnímu přednesu, navíc onomu dřívějšímu, patetickému. Následkem toho pro dnešního diváka působí směšně. Patří zkrátka do doby, kdy film dosud neobjevil svou vlastní, svébytnou řeč. Právě tohle ještě umocňuje mé výtky (jistě pochopitelné pro obdivovatele Jeana Gabina), které se týkají poselství, jež nese vyprávěný příběh či přesněji báje. … O tom však příště.
TG
Souhlasím, i já obdivuji z tohohle pohledu Ejzenštejna, Riefenstahlovou, Vávru, atd... Patos (v němž je s odstupem 3/4 století směšnost) k němému filmu patří, musí vyjádřit to, kde není zvuk; totéž bychom mohli říci o Zrození národa či Intoleranci, atd. Ale interpretace a umělecké hledisko není mojí parketou, počkám si na další pokračování...
Pane Theodore, také se těším na pokračování Vašeho hodnocení, sobně se mi ovšem příčí jakékoli "ideové" hodnocení uměleckého díla - je vždy poplatné názorům kritika, čili nutně neobjektivní. Určitě by se našel někdo, kdo by si ideově obhájil i pana Bobliga z Vávrova "Kladiva na čarodějnice"... Z hlediska interpretace - na němý film a jeho interprety nelze uplatňovat stejná kritéria jako na film zvukový, směšnost je zde pojem velice relativní. Obdivovateli Picassa bude připadat směšným Ingres, obdivovatel Ingrese se bude ušklíbat nad Picassem atd. Každá doba má své umělecké výrazové prostředky. Našim potomkům se třeba budou zdát směšné všechny filmy, které nebudou 3D...
MiŠ
Tohle je velká pravda a večer mě to taky napadlo, abych se pochlubil :-). Směšnost ke Gancemu nepatří, to je spíš nepochopení diváka. Jsou egyptské kresby směšní jen proto, že realitu nahrazují symbolikou? Je románská a gotická malba směšná, protože nezná perspektivu? Atd...
Možná se budete divit, ale já s Vámi tentokrát víceméně souhlasím. Především souhlasím s tím, že každý názor je něčí, takže je svému nositeli v tomto smyslu „poplatný“. Jiné ani neznám a nedovedu si představit. Co si myslím o „objektivitě“, jsem se pokusil objasnit v diskusi pod článkem o filmu „Útěk Ludvíka XVI.“ (15.3.2011) – na nestrannost nevěřím, ale o nezaujatost usiluji. „Kladivo na čarodějnice“ pokládám za vůbec nejlepší český film a nemyslím, že by se někomu mohlo podařit (opravdu, tj. spravedlivě a tedy i nezaujatě) obhájit Bobliga z Edelstadtu, přestože by se o to někdo jistě pokusit mohl; to je však věc jiná. Takový pokus bych ovšem já - zcela „stranicky“ - podniknout nemohl, poněvadž jsem přesvědčen, že pravda jaksi stojí na straně spravedlnosti a nevidím žádný způsob, jak by tomu v tomto případě mohlo být, čili jak by obě mohly být při Bobligovi.
Tu směšnost jsem nemínil jako hodnotový soud, nýbrž prosté vyjádření skutečnosti (ano, o současném divákovi! - přesněji: o jeho vztahu k filmu). Dost možná jsou všechny pojmy relační (ne však relativní), protože jsou svým obsahem vždy vztaženy k někomu (nejen mluvčímu, ale zejména k danému společenství). Zcela jistě tak tomu je s pojmem směšnosti. I v tomhle s Vámi souhlasím. Přesto si myslím, že existuje možnost hodnocení a není vše jen otázkou vkusu, anebo možná přesněji vkus není jen záležitostí toho, že se někomu něco líbí. Opakuji však důrazně, že přídomkem „směšný“ jsem nezamýšlel žádný odsudek. Ten výrok je pravdivý (či nepravdivý, pokud bych se mýlil) zcela nezávisle na kvalitách filmu! Souhlasím i s tím, že na němý film nutno brát trochu jiná měřítka než zvukový, ale mně nepůjde o estetické či jiné umělecké soudy. Možná si pod výrazem „ideový“ oba představujeme odlišné věci. Usuzuji tak z toho, že prohlašujete, že se Vám „ideové hodnocení uměleckého díla příčí“. Třeba si pod ním představujete „ideologické hodnocení“ nebo něco podobného.
Mám za to, že tu hrozí dvě nebezpečí: jednak, že si nebudeme přesně rozumět (a následný souhlas nebo nesouhlas by pak byl založen na mylných předpokladech), jednak že se odchýlíme k příliš filosofickým otázkám. To první lze překonávat vzájemným pozorným nasloucháním a trpělivým objasňováním, tomu druhému se vyhýbat (asi ne vždy a všude vyhnout) konkretizací problému a vyslovením používaných zásad. Bude-li odvaha a odhodlání, věřím v úspěch. (Ne v souhlas, nýbrž v porozumění.)
S jedním vyjádřením ve svém příspěvku nejsem spokojen: Užití výrazu „umocňuje“ bylo zavádějící. Nejde totiž o to, že by jedno u mne posilovalo to druhé. Nepoužil jsem výstižné slovo. Jedná se sice o určité vzájemné ovlivnění, ale prosté zesílení to není.
TG
Egyptské kresby či románská malba směšná není. Směšné je to, co vyvolá, mj., úsměv. A to tyhle staré filmy s divadelními herci dnes jednoduše vyvolávají.
Ideové hodnocení se mi nijak nepříčí a rád si ho přečtu. Jistěže bude subjektivní, i Abel Gance k věci přistoupil přece subjektivně. Subjektivita je objektivní, byť v racionálním modelu vnímání být objektivní nemůže, nicméně vnímání je iracionální, implikát imanence. Aby bylo jasno.
Vždyť to celé nutně směřuje k diskusi o legendě. Takové nás přece baví :-)
I já možná nepoužil přesný příměr; Egypt, gotika a němý film, jakkoliv nesouměřitelné, mají společné to, že se snaží cosi zachytit, transponovat, sdělit, etc., prostředky své doby, přičemž svůj stín (a výrazové prostředky, do čehož lze zahrnout i stav techniky) nemohou překročit. Ale dost teorie. Každý, kdo tvoří, přistupuje ke své práci subjektivě, ať chce či nechce, otázkou je míra subjektivity. Ono to jinak nejde. Zkuste číst Leopolda Rankeho s pozitivistickou devizou psát jak to v historii doopravdy bylo; bude to nepřehledná nuda faktů, údajů a čísel, syrové hovězí a ne biftek. Ona i ta nezaujatost je, řečeno česky, vošajstlich, těžko se udržuje, sám to dobře vím. Právě proto mám z těchto diskuzí radost, i když mě někdo střihne, jen když mě přesvědčí... Ano, možná i Bobliga lze hájit, bezpochyby takoví jedinci jsou, byť to nenapsali; jde to i obloukem, páč nejeden církevní otec hájil v potu tváře i s pěnou u úst Malleus maleficarum... (vlastně je hájeno dodnes a v módě, ta příšernost filmová s názvem "Hon na čarodějnici" s N. Cagem o ničem jiném není, i když nemá ani patu, natož hlavu...).
Jinak bych do kategorie "nejlepší český film", přesněji "nejlepší český film s historickou tematikou či zástěrkou" přidal ještě Bočanovu "Čest a slávu"... Bylo mi potěšením i ctí, pánové :-)
k panu JS
Jistě, nám intelektuálům je to možná jasnější než tisíc Sluncí, ale přece jen bych zde náročných filosofických pojmů raději užíval v míře menší než malé, aby nás za ně někdo nepopotahoval. :-) ...Mně se zase kupř. líbí tento Renčínův kreslený vtip: Dvě postavičky vybírají šoufkem žumpu a jedna druhé povídá: „ ...naproti tomu Hegel tvrdí, že formy umění jako rozvití krásna, které toto krásno činí skutečným, mají svůj bližší původ v ideji samé tím způsobem, že idea se jimi rozrůstá v zobrazení a realitu a že podle toho, jak je sama pro sebe jen ve své abstraktní určenosti nebo ve své konkrétní totalitě, vede k vlastnímu zjevení i v jiné reálné podobě... “ – Jen si nejsem jist, zda to nemá Renčín skutečně z Hegela, nebo zda ze sebe, či z blázince!? Viz http://www.vesmir.cz/files/obr/nazev/1994_029_01:gif/type/html
Pojem směšnosti by možná stál za kratičkou odbočku, kdyby se někdo chtěl zamyslet, čím přesně vzniká onen pocit u současného diváka „Napoleona“ Abela Gance. Já jsem o tom dosud nepřemýšlel natolik, abych došel ke konečnému, nebo jakémukoli jinému závěru. Když učiním náběh příkladem - k čemuž je velmi vhodná ta gotická malba, která ne že perspektivu „nezná“, ale přesněji řečeno ji prostě nepoužívá, protože pro zobrazení neuznává – mohu se ptát: Co znamená, že např. talíř je nakreslen jako kruhový, a ne elipsovitý, jak se ve většině případů jeví? Odpovědí může být, že malíř má zobrazovat věci „jak vpravdě jsou“ a ne jak se tomu či onomu pozorovateli jeví. Důležitá je přece pravda, jelikož ta je vlastní Božímu pohledu, nikoli zdání, které je lidské. Jakmile tomuto však přestaneme rozumět, protože tuto odpověď zapomeneme a dokonce nás ani nenapadne se na ni zeptat, neboť již máme za samozřejmé jiné odpovědi, stane se nám zobrazení postavené na jiných předpokladech směšným. Už jej vůbec nechápeme, a proto se nejpřirozeněji vyjádříme tak, že tehdejší malíři perspektivu „neznali“ - jako by to byla záležitost objevu nějaké dovednosti. Vždyť kdo by se odvážil ne popírat, ale i jen pomyslet, že ať už ji znali či ne, zavrhli by ji?
...Zajímalo by mne, zda se někdo z Vás domnívá, že za pocitem směšnosti Ganceho snímku jsou též nějaké takové neuvědomované „nesamozřejmé samozřejmosti“. Zkrátka něco, co u něj mělo dobrý smysl, který my dnes už obtížně chápeme. Přiznávám, že se mi na to zdá snímek málo starý, aby ukrýval nějakou zásadně jinou mentalitu.
TG
k panu JK
To je ovšem skvělý námět na anketu – „nejlepší český film s historickou tematikou“. Blahopřeji. Setrval bych u toho „Kladiva na čarodějnice“, ale „Čest a sláva“ je opravdu mocný soupeř. Teď si uvědomuju, že tím jak je ten příběh silný, mne ani nenapadlo pohlížet na něj jako na historický film. … Svému kandidátu bych zůstal věrný, protože mám pocit, že divák obluzený hollywoodskými happy-endy potřebuje „vyšvácat mokrým hadrem přes držku“, abych tak řekl. Ale to už zase sklouzávám do subjektivních esteticko-etických soudů.
(Mimochodem, k tomu pozitivismu: domnívám se, že nakolik je čistý pozitivismus vůbec možný, natolik nedává ne pouze dobrý smysl, nýbrž žádný smysl. Přesněji předmět takto pojednávaný, pokud jej lze vůbec ustavit, nedává vlastní smysl. Ten je do něj nanejvýš vnášen oním podivným počínáním, které ovšem nějaký smysl má, i když je sporné, zda vždy dobrý a zdravý.)
TG
Nějak mnoho komentářů se urodilo; většina je určena pro MiŠ, neplezu-li se, nebudu ho předebíhat, ale tu anketu o nej- film (historický či do historie zasazený) určitě časem uděláme. Odpusťte, Theodore, že nebudu rozvíjet filozofické úvahy, ač jsem fildu vyštudoval, přece jen mi připadá, řečeno s Goethem, že šedivá je teorie, však žití strom se zelená... A propos (a to hodně odbočuji), kaju se z naší malé disputace na téma Václav Klaus, jsou chvíle (jako v tyto dny), kdy ho začínám i obdivovat (přičemž mi to nebrání sledovat, jako vlastní polívčičku si v tom vaří...).
Slibuji, že se budu krotit. Byl bych rád, kdyby se do těchto diskusí zapojil ještě někdo jiný než čtveřice TG, MiŠ, JS a JK. Raději bych se stáhl a pozoroval, jak klíčí semínka, která jsem se tu pokusil rozeset. To ovšem byste nesměl zmiňovat osobu VK, to je pro mne jako červený hadr na býka. Naštěstí to téma nebylo o něm, nýbrž pouze o jeho reakci na „Výzvu na obranu knih“, to by – obávám se – teprve nastala „korida“. Ostatně netuším, zač byste se měl kát, vždyť i Machiavelli – byť to asi není ten nejlepší vzor – obdivoval Cesare Borgiu pro jeho virtù, jež bývá dost zavádějícím způsobem překládána jako „ctnost“, tedy pro mužnou dovednost chopit se příležitosti (neodpustím si pro pana MiŠ: umění „využít situace“). S uspokojením mohu konstatovat, že „třetí debata o Napoleonovi“ zmnožuje své příspěvky rychleji, takže Napoleonova osobnost, která si snad pozornost zaslouží více, vystrnadí onu „prezidentskou“ z předních příček TOP 10.
TG
Žádná semínka, pane TG, račte dokousat nakousnuté. Chceme ideově-zásadní a ideově srovnávací část Vašeho postřehu. Pak již velmi pravděpodobně toto vlákno ono prezidentské překoná. A abych to pojistil, napíšu, býku, že i já, podobně jako pan JK, v těchto dnech souzním s přístupem pana VK ke slovutné koalici.
Vážený pane JS, netahejte, prosím, lva za ocas! Hostinu jsem slíbil až na Velikonoce a na Velký pátek to vzhledem k půstu nebude. Na druhé straně doufám, že zvolenými příklady zvláště Vás a pana MiŠ překvapím a potěším.
Přístup pana VK, tč. prezidenta, k čemukoliv nyní - a zde už vůbec - nehodlám komentovat, ať už s ním souzní či nesouzní kdokoliv, mne nevyjímaje. Namísto toho Vám tu na oplátku zanechám odkaz na blog Bohumila Doležala, abyste si mohl – a kdokoli, kdo to v těchto nebo jiných dnech uzná za vhodné – počíst, zauvažovat, podiskutovat na žhavě politická témata, … a nechat mne v tomto ohledu na pokoji.
http://bohumildolezal.lidovky.cz/
V úctě TG
Z čistě pracovních důvodů jsem musel tento snímek shlédnout rozdělený na čtyři části, což mi ale nijak nebránilo v tom, abych si jej na 4x užil:-D ... hold, němé filmy s rozvinutým dějem (už jen z podstaty svých technických možností) být dlouhé prostě musí;-)
Ale zpátky ke snímku samotnému.
Oceňuji, že film nevznikl na půdě některého z holywoodských studií a přesto výpravou a velkolepostí scén, nejen těch davových a bojových, si nic nezadá s jinými velikány němé éry. Grifithovo "Zrození národa" (1915) jsem neměl možnost ještě vidět, ale jeho "Intolerance" (1916) mě moc nebavila. Snad to bylo náplní příběhu a také posunem v trendech, protože jiné snímky založené na větší akci jako např. Wellmanův "Wings"(1927) nebo Fordův "Ocelový oř" (1929), považuji za naprosto skvělé němé snímky.
Přestože snímek "Napoleon" hodnotím velice kladně, nemohu se nezmínit o pocitech, které ve mě vyvolávalo obsazení ústřední role, tedy postavy Napoleona Bonaparta.
Vedle postavy pohledného Lazara Hocheho vypadal Napoleon jako "Mrakomor" z pohádky o Večernici! Kam se poděl mladý charizmatický generál, namísto postaršího nepřístupného ošklivého? Nic proti režisérovi snímku a hereckému umění všech zmiňovaných, ale asi podobné pocity by ve mě vyvolávalo obsazení např. herce Vladimíra Javorského (Dusíka, Největšího z Pierotů) do podobné role.
Že by další téma k diskuzi?;-)
M.Kolomazník
Jen drobná poznámka na Škaredou středu pro ty, kdo by se později chtěli vrátit k otázce, co vyvolává směšnost Ganceho filmu u dnešního diváka.
JK napsal: „Patos (v němž je s odstupem 3/4 století směšnost) k němému filmu patří, musí vyjádřit to, kde není zvuk; … .“
S tím nesouhlasím. To, že je patos spojen s němým filmem, je dílem shody okolností, souběhu patetického divadelního přednesu a vzniku němého filmu. Proč by měla přemrštěná gestikulace a mimika nahrazovat zvuk? Zajisté je jí zapotřebí ve zvýšené míře či výraznějším projevu, protože chybí jak obsah, tak sdělující melodika a rytmus řeči. Jenže to by ještě nemuselo vést k takovým přepjatostem, jakých jsme svědky. Vyžaduje to pouze možná zjednoznačnění používaných symbolů (nebo titulky) a určitě využití scénických a hudebních prostředků. Ten můj obdiv k Jeanu Gabinovi není vázán na to, že byl představitelem filmu zvukového, nýbrž na úspornost výrazových prostředků, které lépe odpovídají filmovému snímání než rozmáchlá gesta a zdůrazněná mimika, jež naopak najdou uplatnění v divadle. (Něco jiného je divákovi patrné při podrobném snímání kamerou a při sledování hry z hlediště – co ve druhém případě umožňuje věc vůbec zaznamenat, to v prvním případě přesouvá hru do oblasti horroru či komedie.)
To jsou ovšem stále záležitosti technického či interpretačního rázu, mne by spíš zajímaly ty ideové.
TG
PS: Pro nedočkavce, k nimž údajně náležel i Jidáš Iškariotský, zamýšlející uspíšit a vynutit si zjevení Boží moci a její spásné zapůsobení ve věci židovského národa – ze čtyř částí mého zcela zásadního příspěvku mi chybí už jen (III.A), k níž nemám podklady při ruce, neb odpočívají v slováckém příhraničí. Berte to jako radostnou zvěst.
(II.A) Ideové, principiální hledisko
Nejprve rekapitulace. Seznal jsem, že bude nutná. Jen heslovitě.
Část I.
Obraz 1: (Dětská koulovačka v Brienne 1781) Představitelé šlechty (Phélipeaux a Peccadue) ukazují svou zlovolnost a zákeřnost, N. pak udatenství a genialitu. Proroctví: Dojdete daleko, mladý muži!
Obraz 2: (Hodina zeměpisu) Vyjevuje se povaha N., jeho vlastenectví a osud.
Obraz 3: (Orel v internátě) Osamělost mezi vrstevníky. Úděl a opora hrdiny. Urputnost a hrdost N., který si začíná uvědomovat své poslání, vzbuzuje odpor a ústrky. Namyšlenost a zapšklost církevních hodnostářů. Orel-ztělesněný duch jedinou útěchou v utrpení. Duch čeho? Národa. Proti komu? Proti různým podobám jeho nepřátel. (Utajený chov orla ve vojenském internátu – samozřejmě tvrdý symbolismus; zjistíte-li, že Vaše ratolesti chovají pod postelí morče, nelámejte nad nimi hůl a dejte jim ještě šanci.) Co znamená onen záštiplný útok filmově-reálných postav na filmově-symbolického tvora? Šlechta žárlivě dusí nadání velkých osobností zahanbujících její pýchu, ohrožujících její výsady.
Obraz 4: (Klub kordeliérů: bozi, píseň a poslové) Tři bozi revoluce: Danton, Marat, Robespierre. Který z nich je pravý? Duch a vůle Národa promlouvají skrze Marseillaisu. První bůh přijímá jejího autora-posla, druzí dva se straní. Národ probuzen a sjednocen zatímco oni spí. Setkání posla slova a posla činu – Rougeta de Lisle a Napoleona Bonaparte. Avšak: který služebník je přednější? Příznačné prolínání Ukřižovaného a Trikolóry – nacionalismus novým náboženstvím.
Obraz 5: (Revoluce v ulicích a ve Shromáždění) Zatímco kručící Žaludky bortí trůn, Srdce dosud dlí v ústraní, v usebrání. Dozvídáme se stěžejní hesla hrdiny, které odlišují velikána od obrů i zlobrů a šepleti dobré i zlé. Umírá král narozený z těla (vposled Adamova, jemuž Bůh dal dědičnou vládu – odtud „otcovství“ všech monarchů) a rodí se král z Ducha národa, byť rozliční národní údové ještě tápou.
Obraz 6: (První setkání s Josefínou) Šálivá, okázalá moc zdání (Barras a spol.) proti opravdové moci nitra. Budoucí družka se ukazuje citlivá k nezjevné ryzí podstatě.
(pokračování příště)
Obraz 7: (Návrat domů na Korsiku a boj za vlast) Prý pokus oživit vlastenectví. Ale jaké? Korsické nebo francouzské? Ryzost N. rodinných citů a lásky k domovu. Zaznívá opět hlas národa – nastává střet s povinností. Odpověď na otázku, kdo tu je odrodilec a zaprodanec. Bály jste se, milé děti, že by odpověď mohla být opačná? Jen si dobře prohlédněte obličej a projev rodinného nepřítele a zrádcova tajemníka, abyste dobře pochopily pohnutky, které jej pudí. Rozhovor s mocným, nespoutaným živlem, symbolem zdroje síly hrdinova pohledu a zjevu. Našeptávač rozhoduje krátký, vyčerpávající boj sentimentu a umanutosti bývalého vůdce (dnes zrádce) národa, Paoliho. Psanec hledá oporu v sobě a ve Francii, matce všech pravých Korsičanů, kdežto ostatní se uchylují pod sukně rozličných macech. Sledujeme rozdíl v účinku mezi ohněm očistným a různorodými plameny pekelnými. Také Ježíš prorokoval sám sebe.
Obraz 8: (Útěk před Paolisty) Úklady nepřátel vítězí. Vizme rozdíl mezi Francií (nebo Francouzy?) a vším ostatním, čili mezi velikostí a velkodušností - city láskyplnými, a malostí a malicherností - city záštiplnými. Národ spásou před záští jedinců, skupin a davů; na rozbouřeném moři národností (s pravděpodobně ruskými mraky a anglickými útesy.)
Obraz 9: (Odsouzení Girondistů) Bouře ve Shromáždění, chřípí se chvějí. Zatímco velikán bojuje s Osudem, obři a trpaslíci se pobíjejí mezi sebou. Když už se loď vlasti potápí, podají pomocnou ruku bratři, a spasitel s rodinou přistává u břehů Francie. Předtím ještě první střet s anglickou namyšleností, drzostí a krutostí, který se obchází zatím bez následků - největší slabinou Saurona je totiž pýcha. (Jak to jenom ten Gance dělá, že i ten orel se obrací heraldicky správně?)
Obraz 10: (Obléhání Toulonu 1793) Ježíš učí zákoníky, pardon, Napoleon generály – jde přece o Čin, ne o Slovo. Farizeje, saduceje i panovníky zachvacuje pýcha a žárlivost. („Pořádek, klid, ticho“ – nebo „do řady, uklidněte se, zmlkněte“?) Navzdory nim Napoleon vyhání kupecké Angličany z přístavu. Vzetí Toulonu, Francie poznává svého spasitele. N. je cesta a rozkaz. Duch (jeho) proniká vše, činí věci za zrak jdoucí a soucítí se smrtelníky.
Část II.
Obraz 11: (Období Teroru) Zavraždění Marata – plody zášti a nenávisti. Sarumanovy, pardon, Robespierrovy neúspěšné námluvy hrdiny. V Železném pasu či Rohanu, vlastně ve Francii, události dostávají spád. Saint-Just se stává Robespierrovým palantírem; bude Červivcem Barras? Dantonova poprava. (Konec draka Šmaka na náměstí Revoluce v Paříži-Dol Gulduru.) Hrdina uvězněn v Antibes (Orthanku). Užitečná práce ve vězení, provokatér odchází zahanben. Popraven manžel Beauharnais. Seznam odsouzených přehlídkou zmarněných osobností. Chod a mezery pekelného, úředního soustrojí. Hrdinové jsou zkrátka k sežrání.
Obraz 12: (Thermidor 1794) Národ povstává proti dvěma-třem zrůdám, Konvent se snaží zbavit „nového Cromwella“. Skrze Saint-Justa promlouvá Sauron mocnými slovy. (Tak nevím, patří ta slova Saint-Justovi, nebo Abelu Ganceovi?) Andělské vojsko přemáhá pekelné úřednictvo. Propuštění vězňů.
(pokračování příště)
(dokončení)
Obraz 13: (Povstání 13. vendémiairu 1795) Rošťákovi se nechce do Vendée, prý se tam vraždí Francouzi. Namísto toho mlsně pokukuje po Josefíně (a ona po něm) a usilovně plánuje v topografickém odboru Výboru veřejné bezpečnosti tažení do Itálie, ale naráží na nepochopení a nedůvěru. Hlad staví lid proti Republice. V royalistickém nebezpečí se Republika rozpomíná na odstaveného hrdinu. Ve jménu Francie nutno jít i proti některým Francouzům, ale podmínečně a s varováním. Ohrožená práva člověka a občana si žádají diktátora. V boji jest hlušina odplavena, na povrch vystupuje vše ryzí. Odpouští viníkům, leč nezapomíná. Národ se raduje, hrdina činí dojem.
Obraz 14: (Sňatek s Josefínou) Národ oslavuje hrdinu. Velitelem Vnitřní armády. Zásnuby duše Revoluce s duchem Národa plodí své ztělesnění. Nastává čas radosti a čas práce. Omilostnění zrádců a zpátečníků. Rozvíjí se a završuje vztah s Josefínou. Povrchní nádhera musí ustoupit před vnitřní opravdovostí. Námluvy ukazují lidskou cituplnost a přívětivost velikána k veškerému věku a pohlaví. Svatba - vědomí povinnosti a práce pro stát energicky uvedeny v soulad se soukromým štěstím. Hrdina uspokojuje národ i ženu.
Obraz 15: (Seslání ducha Revoluce na N., vyznání víry) Loučení. Před odjezdem rozjímá N. osaměle v Konventu o budoucnosti Revoluce. Přijetí závazků řádu, prospěchu, výboje a věrnosti. Cílem osvobození a sjednocení, netoliko národní, nýbrž universální republika - jeden národ, jedna vlast.
Obraz 16: (Vítězný vpád do Itálie 1796) Milostné a státnické dopisování cestou. Genius nemarní žádný okamžik. Jen hmota brzdí rozlétnuvšího se ducha. Příjezd k strádající, rozložené Italské armádě. Zjednání kázně, pořádku a autority. Ztělesněný duch začíná činit věci nebývalé, nevídané a neslýchané. Idea se stává armádním tělesem. Známý proslov k vojákům Italské armády. (Povedu vás ku slávě, na loupežnou výpravu do země zaslíbené, chce to nejen vytrvalost, ale i odvahu,…) Obraz armády a krajiny - ženy očekávající podmanění mužnou mocí. Množství obrazů … přenášejících skutečnost do báje, anebo spíše naopak. Duše nesena snem, bortící i budující. Vskutku zvláštní průvodce a podivný řiditel světa.
Otázku, nakolik vyprávěný příběh odpovídá skutečnosti, ponechám zcela stranou. Jen poznamenávám, že za nejobludnější lež (jinak to nazvat nelze) pokládám vylíčení Napoleonova vztahu k jakobínům a thermidoriánům, kde je v zájmu politické pohádky prohozen věznitel a patron. Já se však vůbec nebudu ptát po pravdivosti příběhu vzhledem ke skutečnosti, nýbrž na to, zda považujete takové vyprávění za pravdivé vylíčení (konkretizaci-) podstaty lidského pobývání ve světě, jedince ve společenství (-ideality).
Co je tedy oním ideovým poselstvím filmu, o němž jsem prve hovořil, a které se v oněch obrazech uskutečňuje?
- Velikost je věcí nadání. Kde si běžní lidé nevědí rady nebo selhávají, tam velikán přes nesnáze a protivenství vše vyřeší. Mocný velikán oproti silným obrům čerpá skrze sebe, z ducha národa. Obři se stávají zlobry, vláčeni nízkými pohnutkami a následováni vášnivým, pošetilým davem. (Kdo je Saruman - snad Robespierre? A kdo je Danton a kým je Paoli? K úvaze: Théoden?) Drobní jednotlivci, skrze něž rovněž promlouvá Národ, se naopak stávají věrnými souputníky a služebníky hrdiny. (Odrodilci naproti tomu zlými skřety.) Slouží téže věci. „Srdce“ zkrátka je jedno, „žaludky“ a jiná ústrojenství mnohé.
Co je na tom problematické? Třeba to, že by se podobná báje dala vyprávět i kupř. o Hitlerovi nebo Stalinovi. Že by po Osvětimi a Gulagu nebyla již přesvědčivá, je jiná věc. Rozvrh by mohla mít formálně tentýž, jen by se příslušně upravil obsah – tak, jako se upravoval (vůči skutečnosti) i u Ganceho. Stěží se mohu ubránit dojmu, že zlo zde není záležitostí výhradně (obsahového) odcizení skutečnosti (tj. lží), nýbrž je přítomno též v použité tkáni a pletivu, které následně umožňují aplikaci na různá individua a události (plodí lži další).
TG
(III.) Ideové, srovnávací hledisko
Nejprve jsem chtěl pro srovnání použít Vávrovu husitskou trilogii, abych udělal panu MiŠ radost, ale pak jsem usoudil, že bude lépe, když film nebudu srovnávat s jiným, nýbrž se pokusím naznačit důsledky ideového obsahu na dvou krajnostech: na výkladu událostí pohádkových a událostí skutečných, historických. Film by byl potom mezi nimi coby ani přímo skutečnost, ani jen vyprávění.
(III.A) VÝKLAD VYPRÁVĚNÍ
Určitý pojem hrdiny může obsahovat jak odborné pojednání, tak pohádka. Jaké pojetí povahy jednání a postav, dobra a zla, předkládají na jedné straně Harry Potter Rowlingové a na druhé straně Tolkienův Pán prstenů? Pro srovnání – odlišný výklad kouzlení, jaký podávají JRRT a JKR.
U JRRT kouzla a kouzlení jsou plné klamu. V rukou člověka jsou záludné, mají svůdnou moc a ničivé účinky. Zahrávat si s nimi člověku nepřísluší, obcování s nadpřirozenými silami podlamuje mravní pevnost. Dobrou magií není žádný druh manipulace, nýbrž vedení ve smyslu rady, mravní opory a povzbuzení. Gandalf nedělá za jiné, co je jejich vlastním úkolem - oni sami musí užívat své přirozené nadání k tomu, aby odolali náporu zla a konali dobro. Je obdobou anděla strážného - ztělesněním milosti, která staví na lidské přirozenosti, nepřemáhá ji ani nenahrazuje. Svých darů používá zřídkakdy, pokud někdy pak tehdy a proto, aby umožnil samotnou volbu. Jde vždy o pomoc, nevolí a nedělá nic za ně. Ti se musí naučit např. to, že použití kouzelné moci pro krátkodobá dobra zvyšuje pravděpodobnost dlouhodobého zla. Kromě toho, že Gandalf své kouzelné moci používá zřídka, neužívá ji nikdy k oklamání či zdrcení protivníka. To je pravý protiklad pojetí kouzel u JKR.
Ať již se jedná o Voldemorta či Harryho Pottera, anebo kohokoli jiného, kouzel je běžně užíváno k ohromení, obelstění, zdrcení či ponížení soka. Harry je mladý sympatický Saruman, který zamýšlí získat zdroj moci, aby ho použil proti absolutnímu zlu, Sauronovi. Je to mladý nadaný hoch, vědomý si svých schopností, které mu umožňují odolávat Voldemortovi. Jedná se o příběh odvážného smolaře, který postupně rozvíjí své vrozené dary a odolává zlu přes mnohá protivenství. Jenomže s ním bojuje stejnými prostředky, tím že jej překonává v čarodějnických dovednostech. Řeč je tedy o moci, která je vrozenou schopností, již je třeba pouze v sobě probudit, rozvíjet a vědět jak správně používat. Námětem příběhu je hledání vlastní totožnosti a záměrné užívání moci na cestě k jejímu odhalení.
Naproti tomu Frodo, ač jistě není bez chyb a vyznačuje se obvyklou lidskou slabostí, vítězí nad zlem odmítáním moci, která mu jako hobitu nenáleží, svou pokorou a věrnou vytrvalostí ve chvílích stupňovaného utrpení. Kouzelnou moc zde lidská bytost jako taková nemá.
Tento rozdíl je rozdílem světa pýchy a samospasitelnosti a světa obětující se lásky. Jistě, i v potterovském světě vystupují postavy odvážné a milující, ale to ještě není s to tento svět obhájit – i v dosti odpudivých společenstvích našeho světa se setkáváme s těmito ctnostmi.
Důvod možné kritiky? - Symboly zakořeněné v našich myslích nad námi mají určitou moc, působí však obvykle v podvědomí. Jsou podstatou našeho myšlení, našeho rozumění světu, úhelnými kameny kleneb myšlenkových oblouků. Ovládají nás v tom smyslu, že ovlivňují způsob, jak chápeme věci. Proměna jazyka symbolů vede k proměně pojmů, změně v chápání skutečnosti a následně v jednání. (Pozn.: Vykradl jsem a upravil si Michaela D. O’Briena.)
Nakolik je dílo bájí, pracuje se symboly, nakolik jí není s pojmy. Oboje má svou závažnost a nelze být lehkomyslný. Jaké pojetí hrdiny tedy přináší film „Napoleon“ Abela Gance, tato milá šovinistická pohádka?
TG
(III.B) VÝKLAD SKUTEČNOSTI
V případě osoby knížete Václava, našeho ochránce na nebesích, tu máme 2 vlivné výklady: (A) národovecký – slabý, změkčilý panovník, kolaborující s německou říší, pro svou pobožnůstkářskou povahu neschopný státník a odrodilec; (B) katolický – pravý křesťanský vládce, mírný a spravedlivý současně, příkladně zbožný; a pak výklad (C) Třeštíkův – raně středověký vládce stejného ražení jako ostatní, včetně jeho bratra Boleslava = je-li naděje, s nepřítelem bojuje, překročí-li však riziko přijatelnou míru, vyjednává. Bratři se tak neodlišují svou politikou zahraniční (jak postupovat vůči cizím mocnostem), nýbrž vnitřní (jak přimět podřízené vojvody ke společnému postupu – z jedné strany hrozí vzpoura, budou-li nuceni k něčemu, co pokládají za zásah do svých pravomocí, z druhé poroba, nebude-li společný postup rázný a jednotný). Boleslav vychází ze srovnání jako ten, kdo je méně rozvážný, leč dítě Štěstěny (jeho odboj proti Říši propuká shodou okolností těsně před císařovou smrtí, takže uchazeči jsou nějakou dobu, která mu stačí k podmanění domácích vojvodů, zaměstnáni vzájemným bojem) a v důsledku toho i skutečný, nikoli „mýtický“, zakladatel národa, bez něhož bychom skončili jako Polabští Slované.
Uvědomme si, že to nejsou pouze odpovědi na otázku „jak tomu ve skutečnosti bylo“, nýbrž současně odpovědi na otázku „co je v běhu života a chodu světa podstatné a pravdivé ve smyslu opravdové“. Kdyby byl Třeštíkův výklad správný a zakladatelem českého státu byl spíše Boleslav I. než Václav, nabízela by se otázka: Nejedná se vposled o obdobu Stalinova přesvědčení, že nejvýznamnější je počet divizí, tzn. moc spočívající v organizaci účinných prostředků, a že ideje a víra jsou účinné jen do té míry, nakolik nám pomáhají prosadit naše záměry? Na druhé straně, jakémukoliv „zbožnějšímu“, idealističtějšímu stanovisku se klade námitka: Nejsou naše ideje skutečné jen potud, pokud v ně někdo věří, jinak pouhé přeludy?
Spíše než odkrývat podobnost či nepodobnost s jinými výklady nebo se skutečností, případně podat výklad vlastní, jsem se rozhodl pro pokus odkrýt, co to asi znamená tázat se po idejích, a ponechat na čtenáři, aby si jej v případě „Napoleona“ Abela Gance konkretizoval dle svého nejlepšího uvážení. Na výsledky bych byl samozřejmě velmi zvědav.
TG
Je to skvělé, čtu s velkým zalíbením a k mé lítosti nemám co víc dodat než : "BRAVO!" Příměr s knížetem Václavem mě nadchl a odkaz na Lord of Rings, jednu z mých veleoblíbených knih, rovněž, byť vypadá zdánlivě odtažitě... Jenže není...
Děkuji. To mě velice těší. Jednak jsem měl obavu, že se v tom množství ztratí důvody, proč to či ono uvádím, jednak se teprve na reakcích dovídám, co všechno jsem vlastně napsal. Zdálo se mi, že poté, co jsme opustili Napoleonovy lásky, se ze zdejšího militaristického prostředí trochu vytratil ženský element, což je škoda, ale nevím, jestli na jeho přilákání bude ten Tolkien stačit.
TG
http://vtipy.netroof.eu/item/2821/harry-potter-na-mejdane/
P.S.: Nechtěl by se někdo pokusit o obhajobu Harryho Pottera? Třeba z osvícenských pozic by to mohlo jít nejsnáze: Hrdina opírající se o vlastní nadání a sebezdokonalování, sebevzděláváním a spoluprací dosahuje úspěchu, který spadá vjedno s uskutečňováním dobra a potíráním zla i se sebepoznáváním. Jistou potíž by mohlo představovat rozlišení povahy dobra a zla – v čem spočívá obecně a v čem konkrétně u dotyčných postav?
Jistěže by mne zajímaly úvahy i k ostatním položeným otázkám (možná i víc), ale tato se mi zdá nejschůdnější.
TG
Okomentovat