FABRIZZIOVA BITVA ANEB KARTOUZA PARMSKÁ

Je čas smutku a čas práce, která pomáhá, takže bude (pro mne) lepší, když se odmlka (ohlášená v předchozím příspěvku) neprotáhne. Protože se ale nechci (zatím) pouštět do ničeho složitějšího, sahám k dedukci, s níž přišel mladý Karel Marx, než se stal marxistou: "Hnací silou pokroku je lidská lenost." Měl pravdu a já se rozhodl zřídit nový štítek "classic", pod nímž by se víceméně chaoticky a podle nápadu či nálady postupně vršily připomínky klasických děl literatury, zabývající se léty i tématy koaličních válek a později starší vojenskou historií vůbec. Přihodním onen štítek i k Erckmann-Chatrianovu "1813", neboť sem jednoznačně patří. Nepochybuji, že většina z vás bude spoustu vzpomenutých literárních skvostů znát, mohlo by ale být přijemné i to, že si je znovu připomeneme. Takže začínáme...

Od mých mladických let mě z velikánů literatury snad nejvíc oslňoval Francouz Henry Beyle (1783-1842), byť to byl přesně onen tlusťoučký "rizpainsel" (napoleonský argotický výraz pro armádní zásobovač, od slov riz, pain, sel, rýže, chleba, sůl, nejčastější potraviny; já to někde přeložil jako "rychlesůl"), jaké neměly bojové jednotky rády. Tenhle monsieur Beyle snad ani neměl hodnost, a i když absolvoval tažení do Ruska (i zpět), bylo to v komfortu, o jakém si mohli ostatní jen zdát. Byl to prostě onen mladík od Aspern, jak ho vylíčil Patrick Rambaud v (na blogu rovněž vzpomínané) "Bitvě". Psát ovšem uměl excelentně a mne uchvacoval jeho jasný sloh i výraz; nač Balzac (současník a oba patří mezi tzv. romantické realisty) potřeboval stránku, na to jemu stačila věta, aby stvořil stejně živý obraz... Dal si pseudonym Stendhal, takže teď jsou doma i ti, co byli dosud vedle. Jeho "Kartouza parmská" je tou knihou, ke které se zvolna dostávám, a důvody mám dva. Předně jde o začátek románu, o první větu:

"Dne 15. května 1796 vstoupil generál Bonaparte do Milána v čele oné mladé armády, která překročila most u Lodi a zvěstovala světu, že po tolika staletích našli Caesar a Alexandr svého nástupce."

Tak začíná příběh Fabrizzia del Donga, nemanželského syna milánské markýzy del Dongo a francouzského poručíka Roberta (i když Gina del Dongo v tom tak zcela jasno neměla), hocha Napolenem natolik oslněného, že se vydá v osmnácti z Itálie až do Belgie, kam dorazí, když je bitva u Waterloo v plném proudu. Tahle scéna, vlastně celá třetí kapitola, se do filmového zpracování s nezapomenutelným Gérardem Philipem nedostala, leč oslnila třeba Tolstého a uchvátila i další absolutně neheroizovaným popisem bitvy z pohledu prostého bojovníka, který ze všeho vidí a chápe jen to, kam dohlédne... Kus této kapitoly v klasickém překladu Miroslava Jirdy z Knihovny klasiků z roku 1969 (bože, to to letí) následuje s nadějí, že alespoň někoho z vás přiměje sáhnout po autorovi, jenž za to stojí nejen v této knize, ale i v Červeném a černém, atd...

STENDHAL: KARTOUZA PARMSKÁ
(přeložil Miroslav Jirda)

(...)
A jako si Fabrizzio prohlížel husary z družiny, družina si prohlížela jeho. Vida to zarděl se, a aby se zbavil rozpaků, otočil se tváří k nepříteli, Viděl široce rozvinuté řady vojáků
v červených uniformách; ale zejména ho plnilo údivem, že mu ti lidé připadají tak malí. Dlouhé linie - byly to pluky nebo divize - se mu nezdály vyšší než plot. Řada červených jezdců klusala, aby se přiblížila k úvozu, jímž se pomalu dali maršál a jeho družina, brodíce se blátem. Dým zahaloval výhled směrem jejich jízdy; jen chvílemi cvalem přeběhla na pozadí toho bílého kouře skupina vojáků.
Pojednou uviděl Fabrizzio, jak od nepřátelské strany největším tryskem přijíždějí čtyři muži. "Ach," řekl si, "jsme napadeni." Pak viděl, jak dva z těch mužů podávají maršálovi hlášení. Jeden z generálů maršálovy družiny prudce vyrazil směrem k nepříteli, za ním dva husaři z družiny a ti čtyři, kteří právě přijeli. Když všichni přejeli malý příkop, octl se Fabrizzio vedle jednoho strážmistra velmi dobrácké tváře. "S tímhle musím promluvit," umínil si, "možná, že si mě pak přestanou prohlížet." Dlouho uva- žoval.
"Pane, jsem poprvé v bitvě," řekl konečně strážmistrovi, "ale je tohle opravdová bitva?"
"Tak trochu. Ale kdo jste vy?"
"Jsem bratr kapitánovy ženy."
"A jak se jmenuje ten kapitán?"
Náš hrdina se octl v strašlivých rozpacích; tuhle otázku vůbec nečekal. Naštěstí maršál s družinou znovu tryskem vyrazili. "Jaké francouzské jméno mám říci?" přemýšlel. Konečně si vzpomněl na jméno vrchního v hotelu, v němž bydlil v Paříži; zajel až k samému strážmistrovu koni a křičel co mu hlas stačil:
"Kapitán Meunier!"
Strážmistr pro dělostřelbu dobře neslyšel a odpověděl:
"Ach, kapitán Teulier? Jo, ten byl zabit."
"Znamenitě," řekl si Fabrizzio, "tak tedy kapitán Teulier, musím dělat zarmouceného. - Ach bože, bože," vzkřikl a zatvářil se ztrápeně.
Zatím vyjeli z úvozu a tryskem přejížděli jakousi loučku; kule znovu dopadaly v jeho blízkosti. Maršál zamířil k jedné jezdecké divizi. Průvod se octl uprostřed mrtvých a raně ných; ale tento obraz našeho hrdinu už tak nedojímal; měl na mysli něco jiného.
Když se družina na chvíli zastavila, zpozoroval malý markytánský vozík; okamžitě v něm nabyla vrchu jeho náklonnost k tomuto úctyhodnému vojenskému útvaru a ihned se k vozíku rozejel.
"Hned se vraťte, setsakra!" křičel za ním strážmistr.
"Co mi tady může udělat?" pomyslil si Fabrizzio. A cválal dál směrem k markytánce. Jak dával koni ostruhy, trochu se těšil, že to bude jeho markytánka z rána; kůň i vozík byl velmi podobný, ale majitelka byla docela jiná žena a náš hrdina usoudil, že má velmi zlou tvář. Když vedle ní zastavoval, zaslechl, jak říká: "Takový krásný muž to byl!" Novopečeného vojáka tu čekala hodně ošklivá podívaná: řezali tam ve stehně nohu mladému kyrysníkovi, pět stop deset palců vysokému krasavci. Fabrizzio zavřel oči a zvrátil do sebe čtyři skleničky pálenky, jednu za druhou.
"Heleme se!" zvolala markytánka; "jsi jako za groš kudla, ale chlapík!" Pálenka mu vnukla nápad: "Musím si koupit přízeň svých kamarádů, husarů z družiny."
"Dejte mi, co zbylo v láhvi," řekl markytánce.
"A víš ty," odpověděla, "že ten zbytek stojí v takový den, jako je dnešní, deset franků?" Odcválal a vrátil se k družině.
"Ach, ty nám taky neseš slzu?" zvolal strážmistr; "proto jsi zběhl? Dej sem!"
Láhev kolovala; poslední v řadě ji dopil a vyhodil do
vzduchu.
"Díky, kamaráde," volal na Fabrizzia. Oči všech se na něj vlídně dívaly a Fabrizziovi se svalil balvan ze srdce: byl z rodu těch, jejichž příliš jemně ustrojené srdce potřebuje přátelské teplo svého okolí. Konečně se na něj kamarádi už nedívají skrze prsty, mezi ním a jimi je pouto! Fabrizzio zhluboka vydechl a pak řekl oproštěným hlasem strážmistrovi:
"A když byl kapitán Teulier zabit, kde najdu svou sestru?" Myslil si, že je malý Machiavelli, když říká Teulier místo Meunier jakoby nic.
"To se dovíte večer," odpověděl strážmistr.
Družina znovu vyrazila a zamířila k pěším divizím. Fabrizzio pocítil, že je úplně opilý; vypil pálenky příliš mnoho a v sedle se trochu potácel: v pravou chvíli si vzpomněl na slova, která často slýchal od kočího své matky: "Když má člověk v hlavě, má se dívat mezi uši svého koně a dělat to, co dělá soused." Maršál se dlouho zdržel u několika jezdeckých útvarů, dával rozkazy k útoku; ale hodinu nebo dvě si náš hrdina téměř neuvědomoval, co se děje kolem něho. Cítil se velmi unaven, a jak kůň cválal, dopadal na
sedlo jako kus olova.
Pojednou vykřikl strážmistr na své mužstvo:
"Copak setsakra nevidíte císaře?"
Okamžitě celá družina do ohlušení křičela: Ať žije císař! Lze si snadno představit, jak náš hrdina poulil oči, ale viděl jen tryskem pádící generály, rovněž se svými družinami. Pro dlouhé chocholy vlající na přilbách dragounů a generálských družin nebylo možné rozeznat tváře. "A tak jsem neviděl císaře na bojišti kvůli těm prokletým skleničkám pálenky!" Tato úvaha zahnala úplně jeho opojení.
Znovu přišli na rozbředlou cestu plnou kaluží a koně chtěli pít.
"To tedy jel kolem císař?" zeptal se Fabrizzio souseda.
"To se rozumí. Byl to ten, co neměl vyšívaný kabátec.
"A jak to, že jste ho neviděl?" odpověděl kamarád vlídně. Fabrizzio měl velkou chuť jet za císařovou skupinou a připojit se k ní. Jaké štěstí vál čit opravdu po boku toho hrdiny! Proto právě přišel do Francie. "Záleží to jen na mně," řekl si, "jediným důvodem služby, kterou teď konám, je přece rozmar mého koně, že se rozběhl za těmi generály."
K tomu, aby zůstal, přiměla Fabrizzia vlídnost husarů, jeho nových kamarádů; začal se považovat za důvěrného přítele všech těch vojáků, s nimiž už několik hodin cválal. Pokládal přátelství, jaké vzniklo mezi ním a jimi, za vznešené přátelství hrdinů Tassových a Ariostových. Kdyby se připojil k družině císařově, musil by znovu navazovat známosti; možná, že by se na něj dívali i spatra, neboť to byli dragouni, kdežto on má uniformu husarskou, jako všichni z maršálovy družiny. Když viděl, jak se teď na něj dívají, byl na vrcholu štěstí; byl by pro své nové druhy udělal všechno na světě; duší a myslí se vznášel v oblacích. Od chvíle, kdy se s nimi spřátelil, všechno jako by změnilo tvářnost, mřel touhou vyptávat se jich. "Ale ještě jsem trochu opilý," říkal si, "nesmím zapomínat na žalářníkovu
ženu." Když štáb vyjel z úvozu, všiml si Fabrizzio, že maršál Ney už není mezi nimi; v čele jedoucí generál byl velký a hubený, měl suchou tvář a strašný pohled.
Ten generál nebyl nikdo jiný než hrabě dʼA., nadporučík Robert z 15. května 1796. Jak nesmírně rád by byl viděl Fabrizzia del Donga!
Už dlouho nepozoroval Fabrizzio, že by černé hrudky země vyletovaly pod dopadajícími kulemi. Dojeli za kyrysnický pluk; slyšel zřetelně, jak kartáčové koule bijí do kyrysů, a viděl, jak několik mužů padlo.
(...)