Nazítří však k městu nepozorovaně dorazilo 25 000 vzbouřenců pod velením Lescura, Bonchampse, Marignyho, Stoffleta a La Rochejaquelaina, a Westermanna na přístupech k městu i ve městě samém totálně zaskočili. Z této první bitvy u Châtillonu vyvázl s pouhými 500 mužů a na útěku se zastavil až v Parthenay. Na bojišti zanechal 3 000 padlých a raněných, všechna děla a snad až 2 000 zajatců (z nichž vítězové skoro 1 000 ze msty povraždili, de Marigny jich prý osobně zabil 75).
Westermannova výprava se tak po počátečních úspěších zvrtla v naprostý debakl. Westermann byl okamžitě zbaven velení, povolán do Paříže a odeslán k vojenskému soudu v Niortu. Gilotině unikl jen o vlásek.
Toto neplánované a nekoordinované vítězství však zabránilo „bílým“ v pokusu o druhý útok proti Nantes. Aby chránili své území proti dalšímu vpádu, hromadně přešli na levý břeh Loiry.
7. Reorganizace republikánských vojsk
V důsledku úspěchu kontrarevolucionářů 18.7.1793 v bitvě u Vihiers, kde v počtu 10 000 zahnali na útěk 6 000 republikánů generála Santerra, byl Biron spolu s některými generály šlechtického původu (Canclaux, Grouchy...) vystřídán sans-culotty (Rossignol, Ronsin, Léchelle), bývalými vojáky, ale také např. hercem Théâtre-Français Grammontem nebo sládkem Santerrem. Mnozí z nich se projevili jako zcela podprůměrní velitelé a jejich vojska byla kvalitativně nevyrovnaná, špatně vyzbrojená a vybavená, obživu si musela zajišťovat drancováním a obyvatelstvo je nenávidělo. Toto vměšování hébertistů do války ve Vendée trvalo až do listopadu.
Jako posila jim byli posláni tzv. „mohučtí“ (podle Mohuče - Mainz - Mayence) v čele s generálem Kléberem, nazvaní podle posádky, která 23.7.1793 po urputné obraně Mohuče čestně kapitulovala a byla ponechána na svobodě výměnou za slib, že již nebude bojovat proti količním armádám. Jelikož vendéští povstalci do této podmínky kapitulace nebyli zahrnuti, zástupci pařížské vlády (Turreau, Tallien, gen. de Beauharnais) navrhli, aby tyto jednotky byly použity na západě Francie.
Reprezentanti Paříže u armád se však začali o tuto „Mohučskou armádu“ (16 000 disciplinovaných a statečných vojáků s vysokou bojovou hodnotou) hádat: jeden ji požadoval pro Pobřežní armádu Brestu generála Canclauxe, druhý ji navrhoval přidělit Pobřežní armádě La Rochelle generála Rossignola. Sami „Mohučtí“ oznámili, že k larochellské armádě, „která se v očích Evropy zostudila“, nechtějí. Nakonec se na válečné poradě na základě hlasování rozhodlo ve prospěch brestské armády.
Organizace republikánských armád operujících proti vendéeským povstalcům a jejich velení:
Pobřežní armáda Cherbourgu | Pobřežní armáda Brestu | Pobřežní armáda La Rochelle | Západní armáda |
duben 93 Wimpffen červen 93 Sepher 1794 Hoche | duben 93 Canclaux září 93 Rossignol říjen 93 Canclaux srpen 94 Hoche | květen 93 Biron červenec 93 Beysser červenec 93 Rossignol srpen 93 Santerre srpen 93 Rossignol | říjen 93 Léchelle listop. 93 Rossignol pros. 93 Marceau leden 94 Turreau květen 94 Vimeux srpen 94 Dumas říjen 94 Canclaux |
Mohučská posádka 3.9.1793 slavnostně vpochodovala do Nantes za jásotu obyvatel. Velel jí generál Jean-Baptiste Annibal Aubert du Bayet, jejímu předvoji velel Kléber, první brigádě gen. Vimeux, druhé brigádě gen. Beaupuy a záloze gen. Haxo.
Výbor veřejného blaha vyslal k armádě rovněž Jean-Baptista Carriera, který měl přispět k obnově pořádku (o něm viz dále v oddíle Represe).
Mezitím se třikrát krátce za sebou bojovalo u Luçonu:
První bitva u Luçonu 28.6.1793, vítězství republikánů
počty: republikáni = 1 800 + 2 děla, vendéeští = 6 000 + 2 děla
velitelé: republikáni = Sandoz, vendéští = de Royrand, Sapinaud de la Rairie
ztráty: republikáni = 4 mrtví, 12 raněných, 120 zajatců, 1 dělo
vendéeští = neznámé (podle Sandozovy zprávy o bitvě činily 300 mužů, což se zdá přehnané)
Předehra
Zatímco hlavní síly vendéeských nastupovaly k útoku na Nantes, oddíl Střední armády pod vedením de Royranda se pokusil o diverzní útok a dobytí Luçonu. Shromáždil 6 000 mužů u Chantonnay a zaútočil 28.6.1793 v 17 hod na obránce Luçonu, které generál Sandoz rozvinul na pláni před městem.
Bitva
Republikáni byli ve značné početní nevýhodě, takže jejich střed a levé křídlo pod náporem uprchly z boje, včetně velícího generála Sandoze. Dragounský kapitán Boissière však dokázal útokům vendéeských vzdorovat a svých 500 zbylých mužů uspořádal do karé. V té chvíli 150 vojáků bývalého pluku Provence, kteří předtím dezertovali ke vzbouřecům, uprostřed boje znovu změnilo stranu a obrátilo zbraně proti vendéeským. Pochopitelně zaseli do jejich řad takový zmatek, že vendéští se za soumraku dali na útěk.
Navzdory vítězství byl generál Sandoz povolán do Paříže a za svůj útěk z bojiště postaven před vojenský soud, který jej osvobodil.
Druhá bitva u Luçonu, 30.7.1793, vítězství republikánů
počty: republikáni 2 400, vendéeští = 15 000
velitelé: republikáni = Tuncq, vendéeští = d´Elbée, Lescure, La Rochejaquelein, de Talmont, de Royrand
ztráty: republikáni = asi 10 mrtvých + 20 raněných, vendéeští = neznámé (podle zprávy generála Tuncqa až 2 000) + 160 zajatců
Předehra
Generál Tuncq, který vystřídal odvolaného Sandoze, provedl 25.7.1793 zdařilý noční útok na Saint-Philbert-du-Pont-Charrault a poté se zmocnil Chantonnay. Na rozdíl od svého předchůdce byl rozhodným odpůrcem drancování, čímž si ovšem náklonnost svých vojáků nezískal... Velitel vendéeské Střední armády se s 1 500 muži stáhl k Montaigu a napsal d'Elbéeovi o posily, které mu dotyčný spolu s La Rochejaqueleinem, Lescurem a Talmontem přivedl v počtu 15 000.
Tuncq byl o jejich pohybu včas informován, nechal Chantonnay zapálit a vyklidil je, pronásledován d´Elbéem, který hodlal dobýt Luçon. Obě vojska se utkala na pláni před městem.
Bitva
Bitva začala v poledne oboustrannou dělostřelbou. Tuncq nařídil levému křídlu, aby se stáhlo, zatímco republikánští husaři se utkali v nerozhodném boji s jezdectvem knížete de Talmont.
Když vendéeští pěšáci na pravém křídle spatřili, jak se republikáni proti nim stahují, domnívali se, že se chystají jim vpadnout do týlu, a dali se na útěk. Panika se nevysvětlitelně rozšířila do všech řad a celá vendéská armáda začala prchat. V té chvíli nařídil Tuncq všeobecný protiútok. De Talmont se svými jezdci nakonec dokázal zadržet útok republikánských husarů a chránit ústup.
Třetí bitva u Luçonu 14.8.1793, vítězství republikánů
počty: republikáni = 6 000 + 14 děl, vendéští = 35 000 + 17 děl
velitelé: republikáni = Tuncq, vendéeští = d´Elbée, La Rochejaquelein, Charette, Lescure, Royrand, Talmont, Marigny
ztráty: republikáni = 100 mrtvých + 400 raněných, vendéeští = 1 500 až 2 000 mrtvých, 4 000 raněných, 32 zajatců (po bitvě popravených)
Předehra
Po porážce v druhé bitvě u Luçonu se vendéeský štáb sešel na zámku La Boulaye u Châtillon-sur-Sèvre, kam za nimi dorazil emisar přinášející dopisy z Anglie, od ministra vnitra Henryho Dundase - jednalo se o první kontakt vzbouřenců s britskou vládou. Obsahovaly požadavek, aby vendéští překročili Loiru a obsadili některý z přístavů na severním pobřeží Bretaně, aby se tam Angličané mohli vylodit. Žádaly rovněž četné informace o plánech, síle a cílech vzbouřenců. Vendéští v odpovědi žádali hraběte de Provence a hraběte d´Artois (budoucí králové Ludvík XVIII. a Karel X.), aby se v čele armády emigrantů vylodili na západě.
Vendéeští velitelé neměli jednotný názor na další postup. Bonchamps a Talmont se přikláněli k plánu Angličanů, vrchní velitel d´Elbée spolu s Lescurem soudili, že po porážce u Nantes by další pokus o přechod Loiry byl riskantní: armáda potřebovala prach a kule a města na jihu by pak byla zranitelnější. Bylo tedy rozhodnuto raději pomstít porážku u Luçonu.
D'Elbée povolal Střední armádu (Royrand) a armádu Dolního Poitou (Charette). Všechny tři armády se spojily u Chantonnay a zamířily k Luçonu, zatímco Bonchamps zůstal na severu a chránil Anjou.
Mezitím byl generál Augustin Tuncq na rozkaz vrchního velitele Pobřežní armády La Rochelle Rossignola sesazen, ale po zprávě o pochodu vendéských k Luçonu byl na zásah reprezentantů Konventu ponechán ve velení.
Bitva
Na poradě velitelů nad plánem bitvy údajně Charette sebevědomě prohlásil: „Na dobytí Luçonu stačím sám.“
14. srpna v 5 hod ráno stáli vendéeští před Luçonem. D'Elbée, Royrand a La Rochejaquelein proti levému křídlu „modrých“, Lescure a Marigny ve středu, Charette proti pravému křídlu. Na Lescurův návrh hodlali podniknout současně několik útoků na různých místech a o různé síle.
Po bitvě
Vendéeští velitelé se začali navzájem obviňovat z porážky - d´Elbée soudil, že za ni může Lescurův plán, Lescure poukazoval na to, že d´Elbée ho schválil. Charette vyčítal ostatním, že Anjouská armáda ho na bojišti ponechala bez podpory, velitelé Anjouské armády vyčítali Royrandovi, že naverboval muže z protestantských farností, které obvykle tíhly k republikánům... Všichni se rozešli znechuceni a zatrpklí. Tuncq byl ponechán ve velení a povýšen na divizního generála. (Pozn.: Charles Augustin de Royrand 1731-1793 byl nejstarší z vendéských velitelů. V r. 1785 odešel z armády v hodnosti podplukovníka, v době vypuknutí povstání žil na svém zámku. Když se přidal k povstalcům v Poitou, tamní vzbouřenci si jej zvolili za velitele jakožto nejstaršího ze šlechticů v kraji. Podřídil se d´Elbéemu, stal se jedním z jeho čtyř zástupců a sedm měsíců statečně bojoval. Podlehl svým zraněním v bitvě u Dol 25.11.1793)
Kléber vypudil Charetta z Bretaňských močálů, avšak vendéští porazili jiné oddíly republikánů, mimo jiné donutili Canclauxe, aby se od Choletu stáhl ke Clissonu. Dne 18.9.1793 proti sobě stanulo 2 000 Kléberových Mohučských proti 20 000 vendéských u Tiffauges.
Bitva u Tiffauges (též bitva u Torfou)18.9.1793, vítězství vendéských
počty: republikáni= 6 000, vendéeští = 20 000
velitelé: republikáni = Canclaux, du Bayet, Kléber, Vimeux
vendéeští = d´Elbée, Lescure, Charette, Bonchamps, Royrand
ztráty: republikáni = 200 mrtvých + 800 raněných (někteří pamětníci i pozdější badatelé uvádějí 1 500--3 000), vendéeští 600 mrtvých + 1 000 raněných
Plány bojujících stran
Podle plánu republikánů měli Mohučtí a jednotky Pobřežní armády Brestu pochodovat na jih k Nantes a poté na východ k Mortagne-sur-Sèvre, kde se měli 16. září spojit s Pobřežní armádou La Rochelle, pochodující na severovýchod a na východ. Vendéští by pak byli po porážce vrženi proti pevnostem larochellské armády.
Velitelé Královské katolické armády Anjou a Haut-Poitou byli v pohotovosti, sešli se v La Tremblaye u Choletu. Bonchamps a Talmont znovu navrhli, aby část armády přešla Loiru a vzbouřila Bretaň, avšak jejich návrh většina zamítla a rozhodla nadále ponechat všechny síly k boji ve Vendée.
První boje na jih od Loire-Inférieure (Dolní Loiry)
Republikánské vojsko vypochodovalo z Nantes 8. září a vstoupilo na území vojenské Vendée.V té době již nabyly platnosti dekrety o zničení Vendée, byly vypalovány celé vesnice a masakrováni civilisté. Jako první se s Mohučskými střetly oddíly Královské katolické armády oblasti Bas-Poitou a kraje Retz a v drobnějších bojích byly poraženy. Republikánští dělostřelci zde vedle klasických dělových koulí poprvé použili dělostřelecké granáty. Po vítězných srážkách republikáni zamířili k Légé, které Charette vyklidil bez boje a z něhož uprchli i obyvatelé. Republikáni začali Charetta pronásledovat, zničili jeho zadní voj u Montaigu, které vyplenili, a obsadili Clisson. Zatímco Mohučtí a Pobřežní armáda Brestu slavili úspěchy a rychle postupovali, Pobřežní armáda La Rochelle byla téměř všude odražena a její velitel Rossignol nařídil všeobecný ústup, aniž se obtěžoval informovat Canclauxe.
Bitva
Kléber 18. září zamířil k Torfou s předvojem 2 000 mužů. Jeho lehká pěchota pochodovala v čele a cestou byla u Boussay napadena vendéeským jezdectvem, které však jen vypálilo několik ran a stáhlo se. Když Kléber dorazil na dohled k městu, nařídil lehké pěchotě, aby se zmocnila okolních výšin. Ta však narazila na Charettovy oddíly, které ji zadržely, avšak Kléber dorazil osobně s řadovou pěchotou, zahnal vendéeské na útěk a výšiny obsadil.
Vendéští v panice začali prchat k lesům, avšak jejich ženy, pochodující za nimi v týlu, je zadržely a nadávkami, urážkami a povzbuzováním je přinutily vrátit se pod Charettovým velením do boje. V době, kdy Charette bojoval o výšiny, dorazila k Tiffauges armáda Anjou a Haut-Poitou pod velením d'Elbéea, Lescura a Bonchampse (jehož kvůli zraněním nesli na nosítkách) a spěchala na bojiště. Mezi Tiffauge a Torfou se tak rozvinulo 20 000 vendéských a ihned přešlo do všeobecného protiútoku. Dva bataliony na levém křídle „modrých“ začaly couvat a Kléber jim poslal na pomoc jeden batalion z pravého křídla Při pohledu na tento přesun se však ostatní domnívali, že jde o ústup a začali rovněž ustupovat. Kléber se pokusil situaci stabilizovat, ujal se velení levému křídlu a opět se s ním vrhl do útoku. Republikáni však v tuhém boji podlehli několikanásobné přesile a pod hrozbou obklíčení postupujícím Royrandem se museli dát na ústup. Lehce raněný Kléber rozkázal veliteli myslivců Chevardinovi, aby bránil most před Boussay a kryl tak ústup. „Zdrž nepřítele, byť jen na hodinu, a zachráníš své kamarády. Bude-li nutno, padni.“ Chevardin poslechl, držel se 100 muži a dvěma děly most celou hodinu a spolu s téměř všemi padl.
 | |
A. de Chastaignier: Ženy z Tiffauges zadržují vendéské bojovníky prchající při pohledu na blížící se Kléberovy oddíly |
Důsledky:
Republikáni utrpěli těžké ztráty. Kléber připisoval odpovědnost za porážku Beysserovi, který zůstal v Montaigu a nepřispěl mu na pomoc. Ačkoli vendéeští měli co dělat pouze s republikánským předvojem, nesmírně jim stouplo sebevědomí. Rozhodli se využít vítězství. Zaútočili na Montaigu, kde zaskočili Beyssera, poté se rozhodli podpořit Bonchampse v jeho honbě za Kléberem. Charette a Lescure se však rozhodli zamířit k Saint-Fulgent, kam mezitím dorazila republikánská armáda ze Sables(d´Olonne). Tato svévole způsobila, že Kléber Bonchampsovi unikl a Charette, který se to dozvěděl, shromáždil své muže a vrátil se do Légé.
 |
A. de Chastaignier: Ženy z Tiffauges zadržují vendéské bojovníky prchající při pohledu na blížící se Kléberovy oddíly |
Bitva u Choletu 17.10.1793, vítězství republikánů
počty: republikáni = 26 000, vendéští = 40 000
velitelé: republikáni = Léchelle, Kléber, Marceau-Desgraviers, Beaupuy, Haxo, Vimeux, Chalbos, Westermann, Scherb
vendéští = d´Elbée, Bonchamps, La Rochejaquelein, Stofflet, Royrand, Marigny, Lyrot
ztráty: republikáni = 4 000 mrtvých nebo raněných, vendéští 8 000 mrtvých/raněných/pohřešovaných + 12 děl
Předehra
Ráno 16.10.1793 vendéeská armáda, jíž po předchozí porážce u La Tremblaye chyběla munice i děla, vyklidila Cholet a stáhla se k Beaupréau. Republikánský předvoj prošel městem a zaujal postavení na výšinách severně od něj. Kléber rozvinul hlavní síly - Beaupuy a Haxo na levém křídle u zámku La Treille, Marceau-Desgraviers (po bitvě u La Tremblaye povýšen na brigádního generála) a Scherb ve středu na odkryté, vřesem porostlé pláni la Papinière, Vimeux napravo u zámku Bois-Grolleau. Kléber informoval o situaci velitele Západní armády Léchella, který bez dalšího souhlasil. Léchellova neschopnost ve věcech vojenských byla všeobecně známa, reprezentanti u armád (u Choletu se jich sešlo sedm) se většinou shodli na tom, že neoficiálně velí Kléber.
Republikáni ještě čekali na příchod Chalbosových 10 000 mužů, než postoupí dále k severu. Posila dorazila během noci z 16. na 17. října.
Strategie obou stran
Ráno 17. října se velitelé „modrých“ sešli k válečné poradě. Kléber navrhoval rozdělit armádu do tří kolon a pochodovat k Saint-Florent-le-Vieil, Gesté a Beaupréau, aby vendéskou armádu obklíčili a odřízli ji od Loiry. Jeho návrh někteří podpořili, většina však nesouhlasila a rada se posléze shodla na pochodu celé spojené armády k Beaupréau.
Vendéeský štáb v Beaupréau se 16. října v poledne rovněž radil a rovněž neměl jednotný názor na další postup. Bonchamps navrhoval, aby Bretonci z jeho oddílů přešli Loiru a získali v Bretani posily, Talmont s několika ostatními chtěl přejít řeku s celou armádou, kdežto d´Elbée, La Rochejaquelein a Stofflet odmítli opustit Vendée, Royrand navrhoval pokusit se o průnik na západ, aby se spojili s Charettem. Nakonec bylo rozhodnuto zaútočit na Cholet a armáda se dala do pohybu. Talmont si však prosadil, že se 4 000 muži se vydá k Saint-Florent-le-Vieil a dobude Varades na břehu Loiry.
Bitva
Spojená vendéeská armáda 17. října brzy odpoledne v síle 40 000 mužů zaútočila na republikánské linie severně od Choletu. Brzy odrazila Beaupuyovy předsunuté jednotky z la Papinière. Vendéeští poté vřesoviště zapálili a hustý dým hořících křovisek znemožnil dělostřelectvu „modrých“ přesně mířit.
Zatím Vimeux a Scherb drželi své pozice proti Stoffletovi a Marignymu, kdežto Haxo a Beaupuy couvali před La Rochejaqueleinem a Royrandem a za neustálého boje ustoupili až do ulic Choletu. Kléber se na ohrožené místo vydal osobně, shromáždil několik batalionů zálohy a jeden řadový pluk a přikázal jim obejít vendéské a zaútočit na ně z týlu. Rozkaz byl proveden bezchybně a vendéští se při pohledu na jednotky útočící do jejich boku domnívali, že na bojiště dorazila nová armáda „modrých“ a zaváhali. Krátce vzdorovali, avšak pod opakovanými ztečemi „modrých“ propadli panice a dali se na útěk.
Marceau zatím před Choletem umístil své dělostřelectvo za pěchotu, a když vendéští opět zaútočili, nechal pěchotu ustoupit a odkryl děla, která vzápětí zblízka vypálila kartáči a natropila v řadách nepřátel důkladnou spoušť. Zaskočení a zděšení vendéští se obrátili na útěk a pěchota „modrých“ okamžitě přešla do protiútoku. D'Elbée a Bonchamps věděli, že na svém úseku mají vítězství na dosah a s několika stovkami jezdců a pěšáků se snažili své jednotky zastavit a seskupit. Jejich snaha však vyšla naprázdno a sami se málem ocitli v obklíčení. Oba téměř ve stejný okamžik klesli s vážnými zraněními a poslední prchající vendéští je jen taktak stihli odtáhnout s sebou. Rozvrat byl všeobecný a již se ozývaly výkřiky „K Loiře!“ Lyrot nakonec zasáhl včas a u Pontreau dokázal krýt ústup celé armády. Jean-Baptiste Kléber prohlásil: „Vzbouřenci bojovali jako tygři a naši vojáci jako lvi.“
 |
| J. Giradet, Porážka u Choletu |
(pokračování příště)
Žádné komentáře:
Okomentovat