neděle 19. července 2015

MARŠÁL BERNADOTTE PAVLA B. ELBLA



Právě v těchto dnech přichází na knižní pulty kniha Pavla B. Elbla MARŠÁL BERNATOTTE, která má podtitul Z bitevního pole na královský trůnPráce o rozporuplném Gaskoňci, kterého vyneslo k maršálské holi příbuzenství s klanem Bonapartů (byť poněkud vzdálené, a bezpochybytu hrála roli i nostalgie císaře Francouzů vůči Desirée Claryové-Bernadottové), jenž získal titul švédského korunního prince díky Napoleonovi, v roce 1813 neváhal obrátiti zbraně proti bývalým druhů a stal se zakladatelem dodnes vládnoucí dynastie, je skvělé téma pro autora, který má za sebou monografie maršála Lannese, generála Bagrationa či knížete Talleyranda... Knihu vydává nakladatelství AKCENT,  prolink pro ty, kteří si ji chtěji objednat se slevou, dávám do nadpisu. A zde je ukázka, kterou mi Pavel B. Elbl pro blog poskytl...
SLOVO AUTORA
Bouřlivé a převratné období revolučních a napoleonských válek, vyneslo na výsluní celou řadu osob, v jejichž řadách můžeme nalézt téměř nepochybné hrdiny bez příslovečné vady na kráse, ale i muže bezpochyby přinejmenším kontroverzní, nicméně neméně úspěšné a pozoruhodné. Za hlavního představitele této druhé skupiny lze označit Jeana-Baptiste-Jules Bernadotta, který se z řad královské a posléze revoluční armády vypracoval až na post generála, vyslance, ministra války, Napoleonova maršála, vévody Ponte-Corvo, švédského korunního prince Karla Johanna, norského krále Karla Johanna III. a nakonec švédského krále Karla XIV. Bernadotte se mimo jiné stal devítistým devátým rytířem řádu Zlatého rouna ve Španělsku, osmadvacátým nositelem švédského Velkého kříže řádu Věže a Meče, pruských řádů Černého orla a Železného kříže, rakouského řádu Marie Terezie, ruského řádu Svatého Jiří a francouzského Velkého orla Čestné legie.
     Stalo-li se Napoleonovo jméno nehynoucí legendou, pak se odvážím tvrdit, že Bernadottovo jméno je označením pro trvalý úspěch. Velký císař stejně jako jeho impérium padl, avšak Bernadotte zůstal „stát“. Jeho osud byť ne tak oslnivý jako ten Napoleonův byl nicméně mnohem stabilnější. Tomuto svéráznému muži nelze upřít téměř až legendární a nepochybnou gaskoňskou prohnanost a obezřetnost, která mu společně se značnou tvrdohlavostí a cílevědomostí navzdory mnoha životním peripetiím umožnila trpělivě sledovat jeho osobní zájem.
     Bernadottovy vojenské schopnosti a činy nelze označit za příliš oslňující, ale to jeho životním osudům neubírá nic na zajímavosti a poutavosti. Žádné historické období není pouze černobílé a Bernadotte byl jedním z mála vojáků francouzské armády, který zároveň s nezpochybnitelnými
Bernadotte jako švédský král
politickými ambicemi, disponoval i neoddiskutovatelnými administrativními a organizačními schopnostmi v této oblasti. Napoleon si to velmi dobře uvědomoval a svému generálovi a posléze maršálovi právě z těchto důvodu příliš nedůvěřoval. Císař mu mimo jiné nedokázal zapomenout opoždění jeho I. sboru v bitvě u Slavkova v roce 1805 a ještě fatálnější selhání o rok později v bitvě u Auerstädtu, kdy podle některých názorů, nechal na holičkách sbor maršála Davouta. Vše vyvrcholilo v roce 1809, kdy v bitvě u Wagramu neopatrně okomentoval Napoleonovy strategické schopnosti a jeho saský sbor obrácený na ústup vyvolal dočasnou krizi na levém křídle celé francouzské armády. Rozezlený Napoleon jej na místě zbavil velení a vyhnal od armády.
     Bernadottovy politické ambice a touhy došly svého překvapivého naplnění, když se v roce 1810 stal korunním princem Švédska. Se svou novou vlastí se identifikoval do té míry, že se v roce 1812 připojil na stranu protifrancouzské koalice a o rok později dokonce vedl jednu z armád proti svým krajanům nejenom v krvavé bitvě u Lipska.
     V důsledku těchto událostí je až do dnešních dnů některými historiky, bonapartisty a francouzskými vlastenci posuzován především z tohoto hlediska a považován mnohými z nich za proradného zrádce své rodné země a císaře Napoleona. Často se však zapomíná, že díky svým schopnostem a ano můžeme říci i určité dávce prohnanosti si na rozdíl od Napoleona svoji korunu udržel až do smrti. Konec konců budeme-li upřímní, politika nikdy nebyla, a pravděpodobně ani nebude kolbištěm pro zářné hrdiny bez bázně a hany. Z tohoto účelového hlediska, podmíněného pohledem relativizujícím mravní normy jsme tak přinuceni konstatovat, že Bernadotte v rámci své kariéry nepochybně uspěl. Ostatně jím založená královská dynastie se má dodnes čile k světu. Touto skutečností se nemůže chlubit ani jeden z bývalých Napoleonových maršálů ani císař sám.
     Bernadotte již v době svého života vzbuzoval rozporuplné pocity sahající od uznání jeho politických schopností až po naprosté zavržení z důvodů jeho problematických morálních postojů. Sám Napoleon vůči němu často choval protichůdné city, jejichž důkazem jsou čtyři následující texty.
     Prvním z nich je císařův dopis prostoupený negativním duchem, sepsaný 11. září 1809 ve vídeňském Schönbrunnu, adresovaný francouzskému ministru policie Josefu Fouchému:
Jedna z maršálových podobizen
     „Domýšlivost tohoto muže je nesmírná. Jeho vlohy jsou průměrné… Vůbec mu nedůvěřuji. Vždyť dopřává sluchu intrikánům, kteří zaplavují toto velké hlavní město. Ve válce je týž: málem jsem kvůli němu prohrál bitvu u Jeny, u Wagramu si počínal nevalně, nedorazil k Jílovému, zatímco tam mohl být, a u Slavkova nevykonal, to co vykonat měl.“
     Druhým svědectvím jsou Napoleonova slova plná odsouzení, pronesená 7. srpna 1816 ve vyhnanství na ostrově Svaté Heleny, která zaznamenal ve svých pamětech Las Cases:
     „Bernadotte byl had, kterého jsme si hřáli na svých prsou: jen co nás opustil, již se nacházel ve středu našich nepřátel a již jsme ho byli nuceni pozorovat a obávat se ho. Později se stal jednou z největších příčin našich neštěstí, to on dal našim nepřátelům klíč k naší politice a k taktice našich vojsk. To on jim ukázal cestu ke svaté půdě! Darmo říkal na svou omluvu, že přijetím švédského trůnu již musel být pouze Švédem: banální omluva, dobrá leda tak pro dav a chátru ctižádostivců. Když si muž bere ženu, nezapře svou matku, natož aby ji musel probodnout hruď a rozervat lůno. Říká se, že toho později trpce litoval, když však již nebyl čas a zlo se naplnilo. Skutečností je, že když se ocitnul mezi námi, doznal, že to veřejné mínění odsoudilo. Cítil se, jako by se ho dotkla smrt. A tak se mu otevřely oči: protože nevíme, ke kterým snům ho v zaslepení mohly dovést domýšlivost a marnivost.“
     Třetí Napoleonova zmínka o Bernadottovi, kterou Las Cases při jiné příležitosti na opuštěném ostrově v jižním Atlantiku vyslechl, se týká důvodů, které bývalého císaře přiměly k tomu, aby manžela své bývalé milenky Desirée učinil maršálem, knížetem z Ponte-Corvo a nakonec švédským králem:
     „Za to, že se Bernadotte stal francouzským maršálem, knížetem z Ponte-Corvo a posléze i králem, vděčí pouze sňatku. Jeho výstřelky v době císařství se mu vždy promíjely s ohledem na tento sňatek.“
     Čtvrtý Napoleonův soud, vynesený v přítomnosti irského lékaře O´Meary 28. ledna 1818 rovněž na ostrově Svaté Heleny zní mnohem smířlivěji:
     „Bernadotte… se vůči mně zachoval jako nevděčník, k tomu, kdo byl původcem jeho povýšení. Ale nemohu říci, že mne zradil. Jistým způsobem se stal Švédem. A nikdy neslíbil, co neměl v úmyslu dodržet. Mohu ho obvinit z nevděku, ale ne ze zrady. Ani Murat, ani on by se proti mně nevyslovili, kdyby nevěřili, že mě musí připravit o trůn. Jejich přáním bylo umenšit moji moc, ale ne mne naprosto zničit.“
     Bývalý francouzský císař pronesl ve svém vyhnanství také jedno „proroctví“, jenž se však nenaplnilo:
     „Bernadotte nemá rozum, je to pravý Gaskoněc, nezůstane tam, kde je. I na něj dojde, aby zmizel.“
     Mezi všemi lidmi, které vyzdvihl napovrch mohutný dějinný proud provázející Napoleonovu osobu, byl Bernadotte nejdůslednějším a nejúspěšnějším. Dokázal svůj osud pevně uchopit do vlastních rukou a realizovat jej tak, že mu mohl konkurovat pouze sám Napoleon. Tímto způsobem si zároveň vystavil své vlastní hodnocení, o jehož kvalitě lze diskutovat, nicméně je nutné ho respektovat.
     Napoleon se stal legendou, kometou, jenž proletěla světem, zaplanula a pohasla. Bernadotte vstoupil do historie jako muž, jenž vyšel z řad nepříliš významné rodiny, vytrvale kráčel za svým snem a díky své píli, vlastnostem, schopnostem, a i mnohokrát diskutované obezřetnosti až lstivosti, usedl na královský trůn a založil dynastii, jejíž potomci vládnou ve Švédsku dodnes. Co je více… nesoudím… ponechávám to na laskavém úsudku každého jednotlivce a životu samotném… 

STARÝ REŽIM A REVOLUCE 1763 - 1794

Vše nasvědčovalo tomu, že 26. leden roku 1763 se v malém středověkém gaskoňském městečku Pau ve francouzské provincii Béarn, současném departementu Pyrénées-Atlantiques stane dnem jako každý jiný. Toto nevelké, ospalé město se rozkládalo bezprostředně na úpatí Pyrenejí a v jeho pozoruhodných obyvatelích se stejně jako v lidech celého Béarnu mísila krev Francouzů, Španělů a dokonce i Maurů. Byli to stateční, pracovití, ale i ostražití lidé zocelení staletími nepřátelských vpádů a konfliktů, stejně jako nesnadným životem v podhůří hor.
Bernadottův rodný dům
     Ráno zmiňovaného dne běžely hospodyně a služky za svými každodenními nákupy, aby se pak se smíchem a klevetěním proplétali živým tržištěm. Muži se jako obvykle zaobírali prací, ať již v zaprášených řemeslných dílnách, drobných krámech, či v případě těch lépe situovaných usedali za úřednické stoly. Nejeden obyvatel Pau se v brzkých ranních hodinách vydal na blízká políčka vinoucí se za hradbami městečka. Nicméně právě nastalo období každoročního karnevalu a slavnostní reje vířící ulicemi byly v plném proudu. Někteří z maskovaných rozjařenců překvapivě vtrhli do domu Henriho Bernadotta, nižšího soudního úředníka senešalství, jehož manželka podle tvrzení současníků „pozoruhodná vysokým intelektem a energickým charakterem“ odpočívala na loži, neboť každým dnem očekávala narození jejich společného potomka. Tento neočekávaný vstup pestrobarevných, povykujících a roztodivnými maskami pokrytých osob ve svém důsledku zapříčinil předčasné narození budoucího švédského krále.   
     Dnes se již nedozvíme, zda Jean-Henri Bernadotte, narozený 14. října 1711 v Pau a zesnulý tamtéž 31. března 1780 s první zprávou o porodních bolestech své ženy Jeanne de Saint-Vincent, narozené 1. dubna 1728 v Pau a rovněž tam zesnulé 8. ledna 1809, prudce odstrčil svůj prokurátorský stůl a spěchal domů, aby vzápětí stanul před svou zpocenou a bolestmi vyčerpanou manželkou, či spíše jak tehdy bylo běžným zvykem nervózně čekal na zprávu od lékaře, nebo porodní báby. Jisté je pouze to, že starým domem se vzápětí rozezněl křik právě narozeného zdravého chlapce. Šťastný otec ihned rozhodl, že jeho syn se bude jmenovat jako on tedy Jean a takto byl i v místním chrámu pokřtěn, jelikož neexistoval jediný rozumný důvod proč tuto veledůležitou záležitost déle odkládat.
     Jelikož stejným jménem jako novorozený chlapec se již honosil jeho starší bratr a pozdější baron a manžel Marie Ann Charlotte de Saint-Paul, narozený v Pau roku 1754 a zesnulý tamtéž 8. srpna 1813, s nímž později jeho slavnější bratr udržoval čilou korespondenci, bylo mu přisouzeno ještě další jméno: Baptiste. Ani to však nebyl konec této rošády jmen, neboť v revoluční době a plně v souladu s jejím duchem si sám Jean-Baptiste později udělil další jméno: Jules, inspirované samotným Juliem Césarem. Leč, nyní se krátce věnujme rodovému původu malého novorozence.
     O jeho rodičích jsme již stručně pojednali a pro upřesnění tedy uveďme, že své „Ano“ si řekli 20. února roku 1754 v průběhu římsko-katolického obřadu v Boëil-Bezing. Čerstvý novomanžel Jean-Henri Bernadotte v Pau zastával úřad zdejšího prokurátora, prakticky nižšího soudního úředníka u parlamentního soudu a tak si mladá rodina rozhodně nevedla špatně, což se projevilo i tím, že paní Jeanne záhy  po svatbě otěhotněla a porodila již zmíněného prvorozeného syna a jmenovce našeho novorozence, kterého  brzy následovala dcera Marie.
     První známé kořeny rodu Bernadottů z otcovy strany sahají až do počátku 17. století, kdy se však jeho příslušníci ještě honosili příjmením de Pouey, z neznámého důvodu změněným na Bernadotte, prý podle jisté rodinné pramáti.
     Jean-Baptistovými prarodiči v otcovské linii byli Jean Bernadotte, narozený 29. září 1683 v Pau, zesnulý 3. října 1760 tamtéž a jeho manželka Marie du Pucheu dite de La Place, narozená 6. února 1686 v Pau, zesnulá tamtéž 5. října 1773. Svůj sňatek uzavřeli 1. května 1707 v Pau. Marie, byla dcerou Jacques du Pucheu did de la Place a jeho manželky Francoise de Labasseur. Prarodiči z mateřské strany byli Jean de Saint-Vincent, narozený roku 1690 v Boëil-Bezing, zesnulý tamtéž 21. května 1762 a jeho žena Marie d´Abbadie de Sireix, narozená v Sireix 25. března 1694 a zesnulá v Boëil-Bezing 16. října 1752. Svátost manželství uzavřeli  30. května 1719 v Assat. Marie d´Abbadie byla dcerou Doumengé Habas d´Arrens a jeho ženy Marie d´Abbadie, laické abatyše v Sireix. Konečně tito posledně jmenovaní byli pravnuky Jeana Bernadotta narozeného 7. listopadu 1649 v Pau, zesnulého tamtéž 14. července 1689 a jeho ženy Marie de la Barrére-Bertandot s kterou se oženil 18. června 1674 v Pau. On pak byl synem Pierre Bernadotta a jeho manželky Margalide Barraquer a vnukem Joandou du Pouey, z otcovské linie, narozeného roku 1590 a jeho ženy Germaine de Bernadotte.
Bernadotte jako mladý důstojník
     Otcovo poměrně slušné společenské a finanční postavení spadající do kategorie drobných úředníků a měšťanů zajistilo jeho synkovi Jean-Baptistovi případný budoucí přístup do salonů místní aristokratické honorace, kde se mohl velmi brzy naučit dobovým společenským mravům, galantnosti a duchaplné konverzaci ve stylu Ancieme regime. Malý kojenec však byl nejprve poslán k chůvě v rodném městě, která již opečovávala dvě další děti, chlapce a dívku. Až do posledních dnů jejího života zůstal Jean-Baptiste s touto dobrou ženou v kontaktu. Také na své soukojence nikdy nezapomněl, a když se stal králem, zabezpečil svoji „nevlastní“ sestru stejně jako svého „nevlastního bratra“, kterého vzal sebou do Švédska a povýšil  do šlechtického stavu.
     Čas dětských her strávil Jean ve stínu starého hradu krále Jindřicha IV., jenž se vypínal na kopci nad městem a je velmi pravděpodobné, že intenzivně inspiroval chlapcovu představivost a fantazii stejně jako samotná osoba slavného panovníka. Obyvatelé Béarnu a zejména pak lidé z Pau vášnivě ctili památku Jindřicha IV., kterého považovali za nejlepšího a „dobrého“ krále což ve svém důsledku vedlo k tomu, že to byl jediný francouzský panovník, jehož tito lidé skutečně oceňovali.
     Přibližně v šesti letech chlapec vstoupil do místní školy, kterou vedli příslušníci benediktinského řádu, proslulého svou vzdělaností. Není nám známo nic podrobnějšího o prvních letech Jean-Baptistova studia, ale nicméně je jisté, že v této době utržil na čele dvě jizvy, které po zbytek života nosil jako památku na „boje“ se svými spolužáky. K jeho oblíbené zábavě náležel pobyt na zdejším poštovním úřadě, neboť dostal svolení k jízdě na koních z jeho stájí. Poštmistr z Pau později s oblibou vzpomínal, jak tento dobrovolný postilión zcela vážně prožíval svoji roli, ve které si navíc vedl skvěle a tak se mu občas podařilo získat i běžné spropitné.
     Dospívající Jean však od raného věku začal celým srdcem toužit po kariéře v řadách královské armády, a když večer uléhal do své postele, honily se mu hlavou nekonečné sny a příběhy jeho budoucího hrdinského života. Leč, otec zůstával vůči jeho prosbám neoblomný a dal mu zcela jasně na srozuměnou, že budoucnost svého syna stejně jako jeho staršího bratra spatřuje ve stejném povolání, kterému se věnuje i on sám, tedy v advokacii.
     „Staň se soudcem, je to dobrá existence!,“ nabádal svého rozmrzelého potomka.
 
Desirée, Bonapartova snoubenka a Bernadottova choť
   
Jean-Baptiste se naoko tomuto rozhodnutí hlavy rodiny podřídil a začal se připravovat na práci soudního prokurátora, ale ve skrytu duše byl rozhodnut při první příležitosti obléknout vojenské sukno. Prozatím však zasedl do lavice školy v rodném městě.
     Vytoužený okamžik pro sedmnáctiletého Jean-Baptista nastal přibližně šest měsíců po otcově skonu 31. března na podzim roku 1780, kdy večer 3. září s vyhlídkou na letitou závislost na matce a bratrovi utekl z rodného domu. Aby předešel případnému odhalení, nechal si potřebné doklady vystavit starostou sousední vesnice. Ten prý byl armádním veteránem, měl tudíž patřičné pochopení, vyměnil si s Jean-Baptistem své šaty a v žertu mu řekl, že ho posílá, aby si vydobyl hodnost francouzského maršála. Pokud tato slova skutečně vyslovil, tak měl pravděpodobně v úmyslu Bernadotta zesměšnit, neboť předpisy tehdejší královské armády neumožňovaly přístup k vysokým hodnostem příslušníkům, kteří nenáleželi k vysoké aristokracii. Jean-Baptiste tak měl svoji vysněnou armádní kariéru zahájit za krajně nepříznivých okolností utečence, který opustil rodný dům, bez přátel, bez peněz a bez jakékoli podpory. Nicméně jednu věc nepostrádal, a tou bylo jeho obrovské odhodlání a přesvědčení o svých výjimečných vlastnostech, jenž v mnohém připomínalo gaskoňského hrdinu ze slavného románu Alexandra Dumase Tři mušketýři d´Artagnana. Bernadotte měl „tmavé vlasy a obočí, hluboko posazené oči a dlouhý špičatý nos.“ Tento popis mladého muže v sobě nese kuriózní analogii právě s d´Artagnanem, kterého Dumas zvěčnil jako „mladého Gaskoňce s otevřeným a inteligentním pohledem, zahnutým, ale jemně modelovaným nosem.“




6 komentářů:

Gavin Harris řekl(a)...

Dobrý den,

rád bych se Vás zeptal, pane Kovaříku, jaký je Váš názor na Bernadotteho?


Děkuji za odpověď

Jiri Kovarik řekl(a)...

Chcete po mně recenzi? To snad ne...! Knihu mám, po prolistování vypadá dobře, leč víc vám neřeknu. Elbl je zkušený autor a rozhodně to není jeho první kniha na téma biografií osobností z napoleonskýczh válek...

Jiri Kovarik řekl(a)...

Vy jste ovšem asi mínil nátor na osobu, ne na autora monografie... Ze všech maršálů to byl nejvíce politický člověk. Taková kombinace průměrného vojevůdce s Talleyrandem a Fouchém. Trochu jako Thomas Becket, jen ne církevní. Když už se stal švédským korunním princem,tak jednal ve prospěch Švédska a Francii pustil z hlavy. Což je obdivuhodné, leč mně ne právě sympatické. Nepatří mezi moje oblíbené hrdiny a snažím se ho soudit jako maršál Ney, který si s ním přátelsky dopisoval i v době, kdy Bernadotte válčil jako Karl Johan proti bývalým druhům ve zbrani...

Gavin Harris řekl(a)...

Ano, přesně tak. Myslel jsem názor na člověka.
Právě ve Vaší knížce o Neyovi jsem se dočetl, že se Neye pokusil "přetáhnout" na druhou stranu.
Je sice pěkné, že se "stal" Švédem, ale švédsky se naučila jen jeho manželka, které se za ním zrovna nechtělo. Dělá to na mě dojem, že se stal Švédem jen v tom, v čem se mu to hodilo.
Nerozumím moc ani tomu, proč jej (ale i jiné) jmenoval Napoleon maršálem. Už z jeho chování v době Napoleonova nástupu k moci bylo jasné, že nebude zrovna věrný. Podle mého názoru se měl Napoleon takových to lidí zbavit stejně, jako Moreaua. Zvláště, když Bernadotte nebyl zrovna nějaký vojenský zázrak.

Anonymní řekl(a)...

Ktovie aky bol vztah Bernadotta a cisara Napoleona, kedze je zname a nielen z romanov, ze jeho (Bernadottova) zena Desiree bola Napoleonova milenka a neskor snubenica a cely zivot Desiree milovala a obdivovala Napoleona, ktory ju nechal a zobral si Jozefinu.Ktovie ci marsal Bernadotte na cisara Napoleona aj tak trochu neziarlil.

Martin Šavel řekl(a)...

Nezapomeňte, že se B. sňatkem s Desiree dostal do Napoleonovy rodiny a pro Korsičana byla rodina vše. A vlastně nejenom pro Korsičany, stačí se podívat třeba na Marii Teresii a opakované jmenování znovu a znovu selhávajícího švagra Karla Lotrinského do nejvyšších vojenským funkcí. Krev prostě není voda.