 |
| Noc na 10. thermidor (Tassaert) |
KRÁST PRO KRÁLE, ANEB PODIVNÝ PŘÍBĚH Z KONCE FRANCOUZSKÉ REVOLUCE
Francouzská
revoluce ve druhém roce republiky, tj. koncem roku 1793 a v první polovině
roku 1794, kulminovala, lze-li tak označit její nejradikálnější období.
Vnitropolitický boj o moc mezi stranami a zejména vrcholnými institucemi,
Konventem (voleným orgánem, který nahradil Zákonodárné shromáždění), pařížskou
Komunou (revoluční nástupkyní pařížské samosprávy, tj. radnice) a do jisté míry
i Výborem veřejného blaha (což byl nejmocnější orgán
výkonné moci), nabral na obrátkách, v jejichž soukolí a pod gilotinou
končili rychle za sebou ti, kteří prohráli. Když padli umírněnější Girondini,
začali mezi sebou zápasit frakce vítězných Montagnardů a teror se změnil
v nástroj i politickou linii. Posloužil k odstranění těch, kterým se
říkalo zběsilí, po nichž následovali kordeliéři, hébertovci i dantonovci a moc
se ocitla v rukou sansculottů či jakobínů, úzké skupiny, představované
především Maximilienem Robespierrem, Saint-Justem či Collotem d’Herbois. Nastal
čas, jemuž se říká Velký teror, a gilotina se oficiálně považovala za jediný
prostředek, jímž šlo udržet na uzdě nepřátele revoluce. Zmizelo právo na
obhajobu i předběžný výslech, soud už rozhodoval jen mezi propuštěním a
popravou, leč toto násilí nic neřešilo. Ekonomika i obchod prudce upadaly,
chudí ještě více chudli a ti majetnější z prominentů nového režimu
dostávali strach, že si revoluční ostří najde i je.
Konec
krveprolévání ještě neznamená konec krveprolití
Vše vyvrcholilo 26. července
1794, podle republikánského kalendáře 8. thermidoru roku 2, kdy stále méně
oblíbený Robespierre napadl v Konventu své protivníky. Nikoho nejmenoval,
o to víc ale vylekal potenciální nepřátele či ty, kteří se obohatili, získali
moc a dál revoluci hnát nehodlali. Už následujícího dne bylo na zasedání
Konventu rozhodnuto o zatčení Robespierra, Saint-Justa a dalších. Pařížská
Komuna sice volala na svoji obranu do zbraně, odhodlaných se ale sešlo pramálo
a onoho dne vláda teroru padla stejně krvavě, jako doposud vládla.
Robespierrovi přívrženci sklidili, co zaseli. Není bez zajímavosti nahlédnout
do podrobností, které v učebnicích nejsou a pro něž není
v kompendiích místa, jež však barvitě líčí, jak onen převrat 9. thermidoru
probíhal a co ty, kteří prohráli, čekalo. Bylo by to ovšem dlouhé vyprávění,
proto se omezme jen na obsazení radnice, postavu Maximiliena Robespierra a na
nastínění poměrů, jež po jeho pádu zavládly. To vše s naším příběhem
souvisí.
Útok na pařížskou radnici, jak vyplývá z hlášení
občana Dulaca, člena Výboru veřejného blaha, nenarazil na odpor, což samo o
sobě svědčí a slabosti vlády teroru:
„Nikdo
se nebránil a, podivuhodná věc, my vešli dovnitř v tak malém počtu, že nás
bylo doslova pár. To proto jsem křičel, že probodnu každého z městských
úředníků, který si sundá šerpu. Nikdo se toho neodvážil, a i
tribunové, které jsem pozatýkal, byli jak zkamenělí…
Jeden úředník Dulacovi prozradil,
kde má hledat Robespierra, a on tam hned vyrazil:
„Vskutku jsem ho tam našel, ležel na stole, zasáhla ho
kulka z pistole, která mu urvala asi jeden a půl palce horního rtu a vyšla
mu pod pantem levé tváře…“
Robespierrův
osud nejbarvitěji vylíčil jeden z útočníků na pařížskou radnici, kde
Komuna zasedala a v níž se pokusila o obranu. Byl to dělům velící žandarm
s nepříliš libozvučně znějícím jménem Merda a ti, kteří trochu francouzsky
znají, snadno pochopí, proč se raději podepisoval jako Méda; pro ostatní
podotýkám, že by se mohlo přeložit jako Hovňousek. S žandarmy, k nimž
se přidali i granátníci, kteří měli Komunu původně hájit, prošel radničními
chodbami až k zavřeným dveřím sekretariátu, zabušil na ně a kdosi mu je
otevřel:
„Vidím
tu padesátku dost rozrušených mužů; rámus mých děl je překvapil. V jejich
středu poznám Robespierra staršího, sedí v křesle, levým loktem se opírá o
kolena a hlavu si podepírá levou dlaní. Skočím po něm, přitisknu mu hrot šavle
na prsa a povídám mu: ,Vzdej se, zrádče!‘ Zvedne hlavu a řekne mi: ,To ty jsi
zrádce a já tě dám zastřelit!‘ Po těch slovech popadnu levačkou jednu ze svých
pistolí, přendám ji do pravé ruky a vystřelím. Myslel jsem, že trefím hruď,
kulka ho ale zasáhne do brady, roztříští mu levou horní čelist a on padne do
křesla. Výstřel mé pistole zaskočí jeho bratra a ten se vrhne z okna.
V té chvíli propukne okolo veliká vřava. Křičím ,Ať žije republika!‘, moji
granátníci to slyší a odpovídají, zmatek mezi spiklenci (Merda tím míní
členy Komuny) vrcholí, rozprchnou se do všech stran a já zůstávám pánem
bojiště.
Robespierre
mi leží u nohou, přijdou mi říci, že Henriot prchá tajným schodištěm, já mám
ještě jednu nabitou pistoli a rozběhnu se za ním. Na schodišti uprchlíka
doženu, jenže ten, koho odnášejí, je Couthon. Průvan mi zháší světlo, vystřelím
naslepo, minu ho, zasáhnu ale do nohy toho, co ho nese. Vyjdu zpět vzhůru,
pošlu pro Couthona, za nohy ho přivlečou do hlavního jednacího sálu (…).
Robespierre a Couthon leží hned pod tribunou. (…) Granátníci se na Robespierra
a Couthona vrhnou, myslí, že zemřeli, za nohy je vlečou až k nábřeží
Pelletier. Tam je chtějí hodit do vody, já se proti tomu ale postavím a předám
je kompanii z Gravilliers, aby je střežila. Rozednilo se, bylo vidět, že
ještě žijí; hned jsem je dal přenést k ošetření a do Conciergerie. Nic
nelze přirovnat k utrpení, jaké museli zakoušet během osmnáctihodinové
agónie…“
Dopis jednoho z vítězů pak už
jen shrnul, co následovalo:
„Všichni
poslanci (Komuny) byli postaveni mimo zákon, tj. oba Robespierrové,
St.-Just, Couthon, Lebas a pár jejich věrných přátel (…). Už drahný čas si
nedělali iluze. Byla s nimi smrt. Nehnuli brvou, ani jednou nevykřikli.
Zůstali klidní a chladnokrevně čekali na osudnou chvíli…“
Lebas si vzal tužku a na papír
napsal před popravou dvouverší, Saint-Just někde našel dýku a pokusil se
probodnout, strážný mu ji ale včas vyrval.
„Ještě téhož dne v půl osmé večer,“ stojí
v tomtéž dopise, „kráčelo dvaadvacet obětí na popraviště za potlesku
davu stejně velikého jako pitomého, takového, jaký by se klidně a zbaběle
zapřáhl do jejich triumfálního vozu, pokud by je Štěstěna nerozdrtila a otočila
je svým kolem vzhůru…,“ napsal jeden z vítězů.
Přiléhavá
slova!
Soud byl
stejně rychlý jako za Velkého teroru a předseda Scellier se hlavního
obžalovaného jen optal:
„Jsi vskutku
Maximilien Robespierre, stár
pětačtyřicet let, narozen v Arrasu, bývalý poslanec Národního konventu?“
Zraněný nemohl mluvit, jen slabě přikývl a
dva další muži jeho totožnost potvrdili. Pak Scellier přečetl dekret, který
stavěl donedávna všemocného vládce nad životy i smrtí Francouzů mimo zákon a
žalobce Fouquier-Tinville žádal, aby byl zákon uplatněn. Víc se neprojednávalo
ani u Robespierra, ani u ostatních a v šest večer vyjela kára
s dvaadvaceti odsouzenými na Place
de la Révolution (dnešní Place
de la Concorde), kde už stála smontovaná gilotina,
převezená sem od brány du Trône,
i mistr popravčí Charles-Henri Sanson. Robespierre musel přihlížet popravě
devíti svých soudruhů, mezi nimi i Saint-Justa, kterého měl nejraději a jenž mu
při výstupu na lešení řekl prosté:
„Adieu! Sbohem!“
 |
| Raněný Robespierre |
Došel
k lávce gilotiny sám, musel však ještě přetrpět, když mu strhávali obvaz
ztvrdlý zaschlou krví. To byla jediná chvíle, kdy vykřikl, neboť bolest se
nedala vydržet. Už za okamžik ukázal Sanson jeho hlavu řvoucí lůze podobně,
jako to učinil s hlavou krále Ludvíka, královny Marie Antoinetty, Dantona
a stovek jiných… Následujícího dne potkal týž osud 71 Robespierrových
přívrženců, převážně členů Komuny. Jakobínský teror skončil, nastalo však to,
čemu historie říká bílý či thermidoriánský teror, a obětí byli tentokrát jak
bývalí skalní revolucionáři, tak i nevinní, neboť msta z utrpení, vášní,
strachu a z krve zrozená si nevybírá…
Nový druh teroru
Onen nový druh teroru, který vzklíčil z podobné
setby a v němž vítězové účtovali s poraženými, bezpochyby zasahoval
menší skupiny osob a nenesl s sebou už všeobecnou psychózu strachu, jakou
vyvolal fanatismus robespierrovců; zavládl jaksi skrytě, jako kdyby se za něj
jeho nositelé hanbili. Vraždili také, současně však svoje vraždy omlouvali a
zdůvodňovali.
„Revoluce
si počínala s hroznou přímočarostí, kráčela chaosem, avšak netajila se
tím. Myšlenky práva, pořádku, rovnováhy i pouhé pomyšlení na uspořádání ji
uvádělo v zuřivost, její vztek ale byl stejně krutý a naivní jako vztek
tygra. Prolévala krev, neboť krev byla dobrá, její kati si ale nebrali na zkrvavené
ruce rukavice; ukazovali je obnažené. Byla to krutost, byl to vztek, ne však
zklamání. Thermidorská reakce naopak představovala sebe samu pod rouškou
nejzářnějších sociálních myšlenek. Ozbrojila se ve jménu civilizace, ve jménu
kultu svržení svatokrádežných rukou, ve jménu kanibaly nemilosrdně pošlapané
lidskosti, ve jménu krásna, které revoluční vandalové nemilosrdně pošlapali,“
tato slova napsal Charles Nodier, který ony časy zažil.
Vítězové
ovšem měli krom pomsty a snahy o upevnění pozic i jiné starosti a zájmy, které
se projevily jako kontrast všeho donedávna zatracovaného a obrovský výbuch
toho, co si museli majetnější odpírat. Devátý thermidor smetl nejen hlavy
jakobínů, ale i jejich způsoby. Strohé šaty, či dokonce dlouhé pruhované
kalhoty a frygické čapky byly rázem pro smích, zmizely jakobínské fráze a místo
nich nastoupila přehnaně vyumělkovaná mluva a přímou hrubost nahradila v
mravech rafinovaná nestoudnost. Ty tam byly schůze či úlitby bohyni Rozumu a
křiklavé řečnění politických klubů. Zpěv revolučních písní vystřídaly hudební
slavnosti, duchaplná konverzace v salonech, návštěvy kaváren, které rostly
jak houby po dešti. Ti, kteří švitořili a módně šišlali, byli stejně krutí jako
Jean-Paul Marat, avšak zabíjeli pod pláštíkem dobrých způsobů. Mnozí z nich na
sobě měli skvrnu udavačů, zbabělců či dokonce osob, které se na teroru
předchozích let podílely, o to horlivěji však
minulost nyní zastírali.
Nejmódnější výstřelek tvořily krátce po thermidorském
převratu bals des victimes, plesy obětí; nikdo, komu gilotina nevzala
někoho z příbuzných, na ně neměl přístup. Vzorem v salonech i na
ulicích se stal elegán roku 1795, jehož karikaturu nám zanechal malíř Horace
Vernet a popis Charles Nodier:
„Krátký kabát hranatého střihu, semišová vesta
s osmnácti perleťovými knoflíky, dlouhé, až na ramena splývající
napudrované vlasy, jimž se říkalo psí uši, ohrnuté jezdecké boty,
zelená vázanka a hůl s perletí…“
Těmto
švihákům se říkalo posměšně Incroyables, Neuvěřitelní, to podle slova,
které měli v ústech takřka při každé větě.
Paříž udávala tón ve všem, v módě, vlně rozmařilosti,
proměně mravů i v pomstychtivosti a její příklad následovala jiná velká
města, zejména na jihu: Marseille, Toulon, Nîmes a Lyon. Tam všude se teď
trestalo bez výběru i soudů a jako samozvaný kat vystupovala zejména Jeunesse
de Fréron, Fréronova mládež, což nebyla ani tak organizace, jako
spíše módní hnutí, a beztrestnost, se kterou urážela, bila i vraždila za noci
stejně jako ve dne, povzbuzovala další. Na francouzském jihu se revoluci nikdy
nepodařilo předrevoluční ideje zcela vymítit, proto zde thermidoriánská reakce
vypučela nejvíce, byť tu vzniklo i cosi odlišného. Předně se na jihu rozbujely
organizované lupičské bandy, což byla reakce na stále horší životní podmínky,
nedostatek zboží i růst cen. Některé z těchto band opentlily loupení a
vraždění slovy o mstě, což ve své podstatě značilo vyřizování účtu, a přidaly
k tomu proklamace o tom, jak usilují o návrat monarchie i starých hodnot.
V praxi ovšem vypadala atmosféra tak, jak popsal při líčení zcela
konkrétních událostí Nodier:
„Masakr překvapoval oběti nehybné;
byly vražděny ve svých obydlích a zůstávaly ležet na krvavé podlaze ještě
dlouho poté, co jejich těla vychladla. Během té doby se na ně ženy
dívaly netečně, s dětmi v náručích, a ta děcka tleskala ručičkama.
Viděl jsem jednoho sedmdesátiletého starce, známého mírnou povahou a
zdvořilostí, která se cenila v provinčních salonech víc než cokoliv
jiného. Byl to jeden z těch dobře vychovaných mužů, kteří už zvolna
vymírají (…). Viděl jsme ho, říkám vám, jak si nemohoucí paži unavuje tím, že
buší rákosovou hůlkou se zlatým knoflíkem do těla, v němž vrazi zapomněli
zhasit poslední jiskru života a které prozradilo pozdní agónii poslední křečí…“
Takovým vraždám i přepadům se posměšně říkalo Réveil
du Peuple, Probuzení lidu, a pokud oběť zemřela bodnou či střelnou ranou,
mohla být před smrtí naposledy šťastna, neboť jedna z tlup se
specializovala na opékání živých na otevřeném ohništi a na rožni…
Věci
byly ve Francii složitější o to, že všichni hledali, co bude po pádu jakobínů
dál. Pařížská vláda, což byl thermidoriánský Konvent, ještě neměla moc pevně
v rukou, nic příliš nefungovalo, ani soudy, ani policie, a bylo otázkou,
zda se z Francie stane umírněná buržoasní republika majetných, či se
rozehnaným radikálům povede znovu uchopit moc, nebo jestli se dokonce vrátí
monarchie. Chaos byl o to větší, že ani zastánci té či oné ideje neměli jasno
v konkrétních věcech nebo osobách. Za těchto okolností bojovali spíše za
představy, než za cíle.
Ve
všeobecném zmatku, proměnách a bezvládí se v Lyonu zrodilo souručenství, které
si dalo, či dostalo jméno Compagnie de Jéhu, Společenství (nebo Rota,
možná i Bratrstvo) Jéhu. Někdy se mu omylem říkalo Compagnie de Jésus, s
Ježíšem ale nemělo nic společného. Jménem odkazovalo k Jéhuovi, biblickému
desátému židovskému králi ze Druhé knihy Královské. Toho trápila královna
Jezabel, modloslužebnice pohanského Baala, do té míry, až ji kázal vyhodit
z okna, načež velel pobít všechny její děti i příznivce babylonského
kultu.
Paralela
mezi Jezabel s uctívači Baalovými na jedné straně a jakobíny na straně druhé se
zdála být trefně symbolická a členové tohoto souručenství dokázali 4. května
1795, že berou příměr vážně. Toho dne zmasakrovali pečlivě zamaskovaní muži
v lyonských věznicích 99 osob, které zahrnuli pod označení teroristé, čímž
mínili bývalé sansculotty.
Následující
noci vraždy pokračovaly v domech, na ulicích i po cestách a počet
zastřelených, probodaných, utopených či zbitých ke smrti zvolna rostl.
Noviny o nich referovaly a ve švýcarském Lausanne vydaný soupis obětí dosáhl
rozsahu devadesáti stran.
 |
| Robespierrova poprava |
Teprve
v červnu a červenci onoho roku začaly přepady i násilnosti slábnout, to
jak do Lyonu a dalších krajů doráželi patřičnými pravomocemi vyzbrojení a o
vojenskou, policejní i soudní moc opření vládní reprezentanti. Počínali si
rázně, zaujali místa zprofanovaných a s bandity propojených municipálních
úředníků i starostů, odzbrojili národní gardu, která mnohdy spíš dodávala
teroristům munici, zbraně i členy, pozatýkali podezřelé aristokraty a několik,
jimž se prokázala vina, odsoudili. Trvalo však dalších pět let, až do počátku
Bonapartova konzulátu, než se povedlo se všemi Compagnie de Jéhu,
v té době už vskutku jen bandami lupičů u cest, skoncovat.
Onoho léta roku 1795, kdy se na jih začaly vracet právo a
pořádek, bylo polapeno několik hlavních reprezentantů Společenství Jéhu, možná
skutečných idealistů, v každém případě ale velice zvláštních osob,
v nichž se smísily dobrodružné rysy s romantismem, podivné spojení
pojmu cti s porušováním zákonů i drsná odvaha s ohleduplností. Ta
čtveřice či pětice (neboť jeden spravedlnosti unikl) se chovala, jako kdyby
vystoupila z dobrodružných románů „kápě a meče“ a i scénář
nejromantičtějšího historického filmu by těžko dokázal vytvořit podobné role.
Nic z osudů, jež znějí pohádkově, nepravděpodobně, příliš exaltovaně a
vyumělkovaně, ovšem nebylo vylhané a současníkům to ani tak nepřipadalo.
Elegance, zdvořilost, čestnost a statečnost, s níž ti muži jednali i
zemřeli, byla možná jen módní pózou, podvědomým protipólem všeho, co revoluce
smetla a co lidovému revolučnímu běsnění scházelo…
Dodnes
není příliš jasné, co je vlastně členy Compagnie de Jéhu spojovalo a
jaké byly jejich motivy. Navenek vystupovali jako roajalisté, ne však
z oddanosti sesazené dynastii. Charles Nodier, který mnohé poznal osobně,
tvrdil, že spojovací prvek nepředstavovalo náboženství, neboť leckdo
z nich byl ateista, či pomsta, ježto ono souručenství tvořili stejně tak
potomci revolucionářů jako děti obětí revoluce. Ani sociální původ nehrál roli
a v bratrstvu stáli bok po boku aristokraté s měšťany, venkovany i
námezdními manufakturními dělníky či tovaryši. Tito Jéhuisté se přepady ani
loupením neobohacovali, vše, co získali, odevzdávali pro věc království a bylo
jim lhostejné, že peníze skončí v kapse některého ze samozvaných
královských komisařů, který s nimi možná i zmizí. Jediný jednotící prvek
představovalo mládí a jistý druh nihilismu tomuto věku vlastní, ono popírání
starého a touha po něčem, co nemá jméno ani obrys. Nepochybně zde hrály roli
touha po činu, po dobrodružství a jistá závislost na dávkách adrenalinu
v žilách.
„Bylo
to nakažlivé, chorobné zaujetí, potřeba něčeho tajného, líhnoucího se ve skrytu
i ve stínu křídel revolučních harpií, (…) krví vyvolaná žízeň po krvi. Byla to
zběsilost jedné generace, kterou, stejně jako Achilla, živili morkem divé
zvěře; neměla před sebou víc ideálů než Schillerovi loupežníci či lidoví soudci
středověku…,“ mínil Nodier.
Smrt za dobrý
skutek
Nebýt onoho autora, zapadla by všechna jména a většina
osudů členů Compagnie de Jéhu prachem zapomnění. Přitom dokonale
ilustrují vše o kus výše řečené a příběh v nich skrytý by mohl vypadat
jako scénář zcela vyfabulovaného romanticko-historického filmu, kdyby ovšem
nebyl jak pravdivý, tak i skutečný.
Jejich
vůdcem byl jistý Amiet, což představovalo jen nom de guerre, bojové jméno, jímž zastíral pravou totožnost, která
zůstala neznámou. Ona skupina se specializovala na vylupování poštovních
dostavníků, které prováděla s profesionální obratností rozených banditů a
zdvořilostí i elegancí, hodnou spíše salonů předrevolučního režimu. Měla pod
kontrolou všechny důležité cesty v kraji Ain a spolupracovala se
zvláštními orgány, jakousi prozatímní vládou, jejíž centrum se nacházelo
v Lyonu. Tato vláda o sobě prohlašovala, že zastupuje rod Bourbonů, tedy
bývalých králů, těšila se značným sympatiím
veřejnosti a do jisté míry řídila i koordinovala všechny tlupy či oddíly
Jéhuova bratrstva v Auvergne i v pohoří Jura. Krom sympatií však
potřebovala vybudovat instituce a vojenské jednotky, k čemuž jí chybělo to
zásadní, tedy peníze. Pomoc, již se jí tu a tam na dobrou věc dostalo ze zahraničí, pokryla jen zlomek potřebných
výdajů, proto se hlavním úkolem Compagnies
de Jéhu stalo opatřování finančních prostředků, k čemuž vedl
nejrychleji a nejlépe způsob, běžně nazývaný banditismem.
Ony
tlupy se skládaly, jak už bylo naznačeno, z osob velmi různorodých,
většinou však z nějakých důvodů prchajících před zákonem či účtujících
s politickým uspořádáním, tato zhusta okoralá srdce se však dokázala
v okamžiku, kdy jim byl svěřený úkol prezentován jako čestný, pro věc
nadchnout a brát ji téměř vznešeně.
K Amietovým
druhům patřili pánové jménem Hyvert, Guyon a Leprêtre, o jejichž předchozím životě
mnoho známo není.
Leprêtrovi
bylo kolem osmačtyřiceti, před revolucí sloužil u dragounů a od krále dostal
Řád svatého Ludvíka, který s sebou přinášel i rytířský titul. Ostatní byli
mladší, mezi dvaceti a třiceti lety, přičemž i Guyon si svoji skutečnou
totožnost odnesl do hrobu.
Hyvert pocházel z rodiny bohatého lyonského
obchodníka se suknem, jemuž hrozilo za revoluce zatčení a smrt. Vyhnul se jí
jen tím, že poddůstojníka žandarmů uplatil tučnou částkou šedesáti tisíc
franků, za kterou jej strážník nechal běžet...
„Ti čtyři muži byli pověření útokem
na dostavník, která převážel do vládní pokladny čtyřicet tisíc franků,“
vypráví Nodier. „Operace se odehrála za
bílého dne, takřka roztomile, a cestující, jimž na celé věci pramálo sešlo, se
o nic nestarali. Toho den se však jedno desetileté děcko, neposlušné až ke
smělosti, zmocnilo pistole, kterou měl kočí, a na útočníky vypálilo. Jelikož
byla ona zbraň podle tehdejších dobrých zvyků nabita toliko prachem, nikoho
nezranila, všichni ve voze ale očekávali, že na ně dopadne nevyhnutelný i
oprávněný postih. Matka hocha se nerovově zhroutila, což vyvolalo u ostatních
ještě větší zděšení a připoutalo k ní pozornost lupičů. Jeden z nich
k ní přiskočil a uklidňoval ji tím nejpřesvědčivějším způsobem, přičemž jí
gratuloval, jak odvážného má syna. Současně jí podal soli a parfémy, které
mívají pánové obvykle pro vlastní potřebu. Vzpamatovala se a spolucestující si
přitom všimli, že onomu muži sklouzla maska, do tváře mu však neviděli...“
 |
| Romantická představa o Compagnons de Jéhu |
Policie
ony lupiče nedostihla hned, byla jim ale na stopě a oni se nejspíše pramálo
skrývali. Mimo akce žili životem počestných lidí, pohybovali se v městské
společnosti, v kavárnách, salonech i divadlech, takže byli bez větších
problémů zatčení, byť jen jako podezřelí. Z těch, co je mohli ve městě
Bourg nějak identifikovat, všichni tvrdili, že spatřili jen tváře
s maskami, a nikdo neměl zájem přitížit mužům, kteří uškodil jen státní
pokladně. Vše tedy vypadalo na propuštění tím spíše, že tamní vážení občané
uspořádali v tomto smyslu petiční akci, k níž připojili na stovku
podpisů, leč pak došlo k něčemu, co jen potvrzuje pravdivost
pesimistického rčení, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.
„Zproštění viny se už zdálo
nepochybné,“ pokračuje Nodierův příběh, „když
tu jedna předsedova zcela bezděčná a náhodná otázka celý proces změnila.
,Madame,‘ obrátil se na tu, o níž se jeden zloděj tak pečlivě postaral, ,který
z obžalovaných vám věnoval tolik péče?‛ (...) ,Tento pán,‘ opáčila a
ukázala na Leprêtra. Všichni čtyři vyslýchaní rázem pochopili, že jejich
společné a nedílné alibi v tu chvíli padlo, a že je ta prostá věta vydala
po železo katovo. ,Pardieu,‘ pravil Hyvert Leprêtrovi a padl s velkým
výbuchem smíchu zpět o lavice, ,tohle vás, kapitáne, naučí, kdy být galantní!‛
Slyšel jsem, že nedlouho nato ona
dáma zemřela žalem...“
K onomu
procesu došlo poměrně pozdě, v době Direktoria a nedlouho před
Bonapartovým převratem, tedy někdy v létě roku 1799, což Nodierem
inspirovaného Alexandra Dumase staršího vedlo k tomu, aby do těchto let
zasadil děj svého románu Compagnie de
Jéhu.
; aši
čtveřici měl potkat osud jiných vůdců Jéhuových rot, Debeauce či Hastiera, Le
Coqua a mnoha dalších, kteří šli jeden za druhým pod gilotinu, Amiota, Hyverta,
Guyona a Leprêtra ale čekal mnohem dramatičtější konec.
Nodier
vyprávěl, že došlo k pokusu dostat naše čtyři uvězněné na svobodu a
komisař Výkonného direktoria si vyžádal posilu od vojska, aby vězení střežila.
Dostal ji v podobě šesti desítek jezdců, jimž velel Nodierův strýc, ti
však přijeli v hodině dvanácté, těsně před exekucí a v čase, kdy už se
chystal útěk další. Kdosi čtveřici vězňů zbavil okovů
a navíc jim opatřil klíče i střelné a chladné zbraně.
„Vězňové
byli volní a po zuby ozbrojení. Nejprve pozavírali své stráže do cel a
poté, vybaveni klíči, prošli bez problémů vnitřními prostorami až na nádvoří.
Obyvatelstvu, očekávajícímu je u vězeňských bran, se museli jevit hrozivě.
(...) Byly na nich ještě zbytky pout, široké rudé opasky se ježily zbraněmi,
z hrdla se jim dral vzteklý a bojovný křik; to vše muselo působit jako
cosi fantaskního. Vpadli na nádvoří, spatřili rozvinutou, nehnutě stojící
žandarmerii, skrz kterou nešlo prorazit, na okamžik zastavili a vypadalo to, že
se spolu radí. Leprêtre, jenž byl, jak jsem už řekl, nejstarší a jejich vůdce,
oddíl pozdravil a pravil s onou ušlechtilou grácií, jež mu byla vlastní:
,Výborně, páni žandarmové!‘ Pak předstoupil před své kamarády, řekl jim srdečné
a poslední sbohem, načež si vystřelil mozek. Guyon, Amiet a Leprêtre se
uchystali k obraně a dvojité hlavně pistolí obrátili směrem
k ozbrojené síle. Nevystřelili, ta síla ale pokládala ono gesto za projev
nepřátelství. Vystřelila ona. Guyon byl na místě mrtev a padl na tělo Leprêtrovo, které se už nehýbalo. Amiet měl nohu
prostřelenou u třísla. V knize Biographie des contemporains se praví, že byl popraven, já však slyšel
z mnoha úst tvrzení, že naposledy vydechl už pod popravištěm.“
Zbýval
Hyvert, jehož konec byl nejdramatičtější, nejromantičtější, a kdyby se
nejednalo o lupiče, mohl by klidně připomínat smrt ze středověkého eposu o
rytíři Rolandovi. Nebo také konec slavného filmu o Butch Cassidym a Sundance
Kidovi...¨
„Hyvert zbyl sám. Držel se
sebejistě, mával v obou rukou pistolemi a jejich hlavně slibovaly
přihlížejícím smrt, což budilo jistý obdiv, možná takový, jaký dokáže vyvolat
krásný mladík s rozevlátými vlasy, o kterém se vědělo, že nikdy neprolil
krev a na němž spravedlnost požadovala, aby prolil tu svoji. K tomu
přistupoval pohled na tři mrtvá těla, která přeskočil jako vlk svíraný lovci.
Ta hrůzná neobvyklost celé scény na okamžik vztek celé jednotky zastavila. On
si toho všiml a zvolal: ,Panstvo! Jdu na smrt! Jdu tam ze srdce rád, nikdo ať
se ale ke mně nepřibližuje, zastřelím ho! Smí to udělat jen tenhle pán!‛ A
ukázal přitom na kata. ,Je to věc ovšem jen mezi námi dvěma a z jedné i ze
druhé strany si vyžaduje, abychom spolupracovali.‘
 |
| Bonaparte na počátku konzulátu (Appiani) |
Bylo
jasné, co chce od přihlížejících, nikdo ale netušil, k čemu je on sám
v bezvýchodné situaci ochoten.
„Když viděl, že uposlechli, sevřel
jednu z pistolí do zubů, z opasku vyňal dýku a tu si vnořil až po
rukojeť do hrudě. Chvíli stál, jako kdyby se tomu sám divil. Chtěli se
k němu rozběhnout. ,Klid, panstvo!‘ zavolal na ně, když předtím vyjmul
pistoli z úst a zamířil na ty, kteří se ho chystali obstoupit, zatímco mu
krev crčela z rány, do níž pohroužil nůž. ,Znáte naši dohodu. Buď umřu
sám, nebo umřeme tři. Zpátky!‘ Nechali ho jít. Šel rovnou ke gilotině, jen si
nůž obrátil v ráně. ,Na mou věru, zdá se, že mám duši přišitou ke hrudi! Nemůžu
umřít. Pomozte mi s tím,‘ oslovil popravčího.
Chvíli nato jeho hlava padla. Buď to
byla náhoda, či nějaký projev mimořádné vitality, ale odskočila, odkutálela se
od popravčího stroje a dodnes vám v Bourgu budou tvrdit, že Hyvertova
hlava ještě promluvila.“
Jeden
z Jéhuistů v Nodierově době nejspíš žil, či byl z tak dobré
rodiny, že jej tento autor jmenoval pouze křestním jménem Laurent. Jeho příběh,
líčený poněkud exaltovaným stylem romantismu, avšak nepochybně pravdivý, popsal
takto:
„Jeho
mužná krása nevylučovala okouzlující výraz přívětivosti a laskavosti, jenž budí
důvěru. Vychovali jej s pramalou péčí a až příliš brzy byl vydán všanc
nástrahám divoké rozmařilosti. Neoplýval ani velkou silou ducha, ani solidností
nabytého vzdělání, avšak snadnost a lehkost, se kterou se vyjadřoval, dodávaly
váhu sebemenšímu jeho slovu. (…). Kdyby se před ním objevil batalion nepřátel,
rozdmýchal by jen jeho vztek, avšak jinak by jej odzbrojilo i děcko. (…)
Rozzuřený Laurent se pranic nepodobal onomu klidnému muži z večerních dýchánků,
divadelních představení či z promenád. Pak už nepatřil k lidskému
druhu. Lidé v ulicích říkávali: ,Laurent má vztek, Laurent je vztekem
nemocný, Laurent oblékl kabát zabijáka, budou mrtví.‘
Ty
hrozné ukrutnosti vzaly jednoho dne konec. Justice se pokusila konečně chopit
svých práv (…). Dvaasedmdesát Compagnons de Jéhu z východních
départementů bylo odesláno do Yssengeaux na Horní Loiře k soudu, před
zvláštní tribunál, svolaný mimořádně a jen kvůli nim. (…) Všichni předvedení
byli propuštěni až na dva, jejichž viny se nahromadily způsobem tak závažným ,
že se ani nepokusili hájit (…). Laurenta a jednoho jeho druha odvedli zpět do
žalářní kobky, aby tam čekali na smrt, jež měla přijít nazítří. (…)
Žalářník
z Yssengeaux u sebe měl jednu ženu; byla to jeho dcera, neteř, nebo
sestra? Historie nám to neříká (…). V dvě v noci se těžké dveře
Laurentovy cely otevřely a k němu přišel anděl strážný (…), stejně
prodchnutý ochranitelským duchem a spásou, již skýtá láska. Byla to mladá a
pohledná dívka, s níž se dosud viděl jen skrze mříže, na kterou ale, aniž
to tušil, zapůsobil oním svůdcovstvím, které mu bylo vlastní. Za podobných
okolností se naprosto nediskutuje, zda je prostředí příhodné. Pomyslná výměna
prstýnků nahradila všechen svatební obřad a Laurent byl na svobodě, leč
s pocitem lítosti, že nemůže zachránit i svého nebohého druha, umístěného
v izolované cele v jiné budově. V sousední vsi čekal kůň a
tamtéž měla nad ránem dojet i nevěsta, avšak té určité okolnosti zabránily
vyrazit včas.
Nastal
den, ona meškala a jeho zachvátil neklid, který sílil spolu s tím, jak
vycházelo nad obzor slunce. Jiná netrpělivost se zmocňovala shromážděného davu,
neboť exekuce se měla odehrát časně ráno. Jemu se hlava zatočila vzrušením i
vášní a on její nápor neovládl. Domníval se, že jeho dobrodějku na útěku lapili
a vsadili do vězení místo něho. Vjel do města, projížděl skrz ně i hlasy, které
říkaly jeho jméno, až na náměstí, na němž neteční popravčí zkoušeli své
nástroje. Žandarmové odešli pro odsouzence a on spatřil ve shluku, v němž
se ocitl, ženu, která ho vysvobodila. Prorazil si k ní cestu, chopil
se jí, vysadil ji před sebe na koně jako Ariostův paladin a tryskem zmizel…“
Výběr z použité literatury:
-Nodier, Charles: Souvenirs et portraits. In: Oeuvres
complètes de Charles Nodier,T. VIII. Renduel, Paris 1833.
-Walter, Gérard: La Conjuration du Neuf Thermidor.
Gallimard, Paris 1974.
Poznámka
autora:
Alexandra Dumase výše uvedený příběh inspiroval
k románu La Compagnie de Jéhu
(česky za 1. republiky Družina Jehu, v novém překladu Jehuovi
tovaryši), zde vylíčené události se v něm ale odrážejí jen rámcově.
Žádné komentáře:
Okomentovat