http://vydavatelstviakcent.cz/kniha.php?id=1302
BÍLÁ HORA
(Svědectví Christiana ml. z Anhaltu a jeho otce o
osudové bitvě)
Černý den, národní katastrofa, počátek třistaletého úpění
pod Habsburky, osudový střet, zlomový okamžik českých dějin, konec
samostatnosti české, taková a další jména má krátká, zhruba hodinová bitva, která
skončila úprkem a zhroucením všeho, zač čeští a po nich moravští, rakouští i
slezští stavové tasili meče. Z vojenského hlediska v případě
královsko-stavovského vojska zoufale trapný střet, až nebylo divu, že katolická
strana pokládala výsledek za zázrak a dílo Boží. Popsána a analyzována byla
nejednou, a zdá se, že k ní nelze víc říci, přesto je těžké ji
v cyklu, věnovaném válkám a válečníkům, pominout. V této knize se
objevila dvakrát, jednou z pohledu katolického generalissima Buquoye a
podruhé prostřednictví relace protestanského generállajtnanta Thurna. Potřetí
to bude pohled podrobnější, počínající osudovým rokem 1620 a líčený částečně
očima jednoho z aktérů, prostřednictvím obsáhlého deníku, který si od
ledna vedl jeden mladý urozenec, pro nějž byla válka z velké části
dobrodružstvím. Vychutnával si ji jako kavalír a vše, co prožil i viděl, vtělil
do v české historiografii dosud nevyužitého deníku, psaného francouzsky...
 |
|
Bitva na Bílé hoře, výřez z obrazu z římského kostela Santa Maria
della Vittoria
|
Mladý kavalír z Falce
Princ Christian von
Anhalt-Bernburg se narodil 11. srpna 1599 na zámku v tehdy hornofalckém Ambergu
jako syn knížete Kristiana Anhaltsko-Bernburgského, prvního toho jména, a Anny,
hraběnky rozené von Bentheim-Tecklenburg. V Ženevě dostal skvělé vzdělání,
už jako mladík mluvil plynně krom rodné němčiny italsky i francouzsky, procestoval
Itálii, Francii i Anglii.
Christianův
stejnojmenný otec (jehož tu jako knížete-suveréna mírně počešťujeme) za sebou
měl nepříliš oslnivou a málo úspěšnou vojenskou dráhu; roku 1591 velel vojsku,
sebranému na západě Svaté říše římské na pomoc Jindřichu IV. Francouzskému,
příliš ale v jeho čele nevynikl. Tehdy přestoupil od lutheránství ke
kalvinismu, pak vstoupil v Heidelbergu do služeb kurfiřta Fridricha IV. jako
správce Dolní Falce a jako diplomat zasvětil další roky zápasu s Habsburky.
Byl to obratný politik státnického formátu, trochu dobrodruh, skvělý agitátor,
protřelý, lstivý i úskočný. Ke zdaru dovedl roku 1608 ideu svého pána, vznik
Protestantské unie, sdružující osm knížat a sedmnáct říšskoněmeckých měst, což
ovšem vyvolalo reakci jiného říšského feudála, vévody Maxmiliána Bavorského,
pod jehož patronací se ustavila roku 1609 Katolická liga... Kníže Kristian I.
udržoval čilé styky s habsburskými oponenty, v Čechách si dopisoval
s Petrem Vokem z Rožmberka (s nímž se roku 1608 i sešel), angažoval
se v boji Rudolfa II. s bratrem Matyášem na straně toho druhého, a
když vypukl už nejednou zmíněný spor o dědictví vévodství Jülich a Kleve, znovu
sebral vojsko. Vtáhl do sporných enkláv, trochu změřil síly s žoldnéři
Leopolda Pasovského, když ale přišla zvěst o zavraždění krále Jindřicha IV.,
akce přerušil a vrátil se do Ambergu. Z rádce Fridricha IV. se stal rádcem
jeho syna Fridricha V. Falckého a sehrál nemalou roli v kurfiřtově
kandidatuře na český trůn. Když pak Fridrich Falcký nabídku české koruny 4.
listopadu 1619 přijal, odcestoval Kristian Anhaltský s ním a krátce nato se
stal místo hraběte Thurna vrchním velitelem stavovsko-královského vojska.
Christiana II. (ponechme mu zde tuto číslovku, byť ji získá až po otcově smrti
r. 1630), svého syna, vzal s sebou a pro dvacetiletého mladíka to měla být
první válečná zkušenost.
Pobyt
na Pražském hradě byl pro mladého prince krátký a on si k 28. lednu 1618
zapsal:
„Vyrazil jsem s J. V. [Jeho Výsostí] mým
panem otcem a s trénem, abychom provázeli J. Vel. [Jeho Veličenstvo]
krále Českého, který včera odejel na Moravu.“
Byla
to korunovační a holdovací cesta novopečeného vladaře, vedla přes Český Brod,
Kolín i Čáslav a hned následující den ukázali Christiánovi pomník slavného
Čecha:
„Šel jsem se podívat na hrob Žižky, tolik
proslulého vojevůdce a nepřítele páterů.“
Dokonce
si zapsal verše, které tam byly vytesány.
Pokračovalo
se do ležení stavovského vojska v Polné, kde na tamním hradě čekal mladý
Šlejnic, majitel panství, a generállajtnant von Hohenlohe, zvaný podle jiného
titulu i hrabě z Hollachu. Mladý pán si prohlédl radnici, Šlejnicovy koně
a míčovnu, přičemž večery trávil s ostatními urozenými hrou v karty.
Sem k němu dolehly 1. února i první zprávy z války, které mluvily o
tom, jak Friedrich z Tiefenbachu obléhá císařské v Mikulově, kde se
už drží jen obránci zámku. Pak navštívil Moravský Krumlov pánů z Lipé:
„Krásný dům, mimořádně dobře zařízený a pěkně
stavěný. Je tam pěkná stáj a spousta nádherných koní.“
Čtvrtého
února se účastnil slavnostního vjezdu do Brna, při němž Jeho Veličenstvo už
míli před městskými branami vítal moravský zemský hejtman Ladislav Velen ze
Žerotína. Další ohlas stále vzdálené války dolehl k Christianu mladšímu
osmého; šlo o zvěst, týkající se ničivého průjezdu dvou tisícovek Poláků ze
Slezska na Moravu a rychlého tak, že než kdo zjistil, kam se ženou, dorazili do
ležení císařských hraběte Dampierra.
Téhož
dne se mladý kníže seznámil s hraběte Thurnem.
Dny
v Brně ubíhaly, počet zpráv o válce narůstal, nebyly ale nijak alarmující,
neboť v zimním čase se přesuny větších celků nekonaly. Dvanáctého se mladý
muž seznámil s Friedrichem z Tiefenbachu, který už dobyl Mikulov, leč
ležel zchvácený reumatismem a uvažoval o odjezdu do švýcarských lázní. Netušil,
že tam bude vojáky katolických kantonů zajat, převezen do Innsburcku a v květnu
1621 jako jeden z úhlavních nepřátel Ferdinanda II. popraven...
Pak
se konečně všechno hnulo z Brna na Znojmo a cestou k němu všichni
znejistěli ze zpráv, dosud nepotvrzených, o porážce Mansfeldových vojáků, leč
znojemské hradby vypadaly přepevně a bezpečně.
„Dozvěděl jsem se, že jeden z regimentů
hraběte Mansfeda (a sice ten nejstarší a nejlepší), který ložíroval
v Langenloisu v Rakousích, byl přespříliš silným nepřítelem poražen,
který měl tu výhodu, že jej napadl v otevřeném poli, kam pluk příliš směle
vyšel, aniž mu mohl zbytek vojska přijít na pomoc. Krom toho s nimi nebyl
Carperon [Carpezon], jejich plukovník, ani většina kapitánů, což
jejich pohromu jen uspíšilo.
Hraběcí kompanie tu byla rozsekána na kusy se
ztrátou na důstojnících a zůstalo z ní 800 mužů, kteří hlásili zajetí
kapitána Frenkinga. A Landsperger, který se dobře bránil, se zachránil s pěti
kornety a pár vojáky v Hornu. Chybu přičítají jejich vůdci a vrchnímu
seržantovi Kraussovi.
Byly tam poraženy i dvě kompanie jezdectva a
naše armáda pak ustoupila...“
Dolnorakouský
Langenlois, ležící mezi Křemží a Eggenburgem, byl ale příliš daleko od Znojma,
aby králi něco hrozilo. Z vojenského hlediska se jednalo o zápas mezi
Buquoyovými císařskými a českým vojskem, v němž byl potřen regiment
plukovníka Joachima Carpezona, zvaného i Carperon, Cyrpezon, Karpizon, nebo
dokonce Kyrbitzer, patřící do Mansfeldovy armády. Tvořil předvoj, střežící od
6. ledna předpolí levého břehu Dunaje, a doplatil na neopatrnost, s níž vlezl
do protivníkem nastražené pasti.
K tomuto
dolnorakouskému válčišti mladý Anhalt 15. února s ostatními zamířil (Fridrich
Falcký s dvořany nikoli, neboť odcestovali do Slezska) a za pochodu kolem
Retzu viděl potyčku, to když z císařskými obsazeného města vyrazilo
čtyřicet mušketýrů, na něž se vrhl rytmistr List. Zahnal je a bylo to třeba,
neboť všude kolem se rozkládaly pro jezdectvo nepřístupné vinice, odkud mohli
tito vojáci pochodujícím škodit.
Toho
dne se dorazilo do ležení armády Linharta Colonny z Felsu u Eggenburgu.
Císařští
stáli o zhruba pětadvacet kilometrů jižněji u Grafeneggu.
Dvaadvacátého
ve čtyři ráno vyburcoval mladého pána poplach, vyvolaný tím, že na míli (cca 7,5
km) odtud došlo k přepadu předsunutých jednotek:
„Šlo o rytmistra Seestädtera od hraběte
Hollacha, který byl napaden nepřítelem, a jeho kompanie, jedna
z nejkrásnějších a nejlepších u armády, byla poražena. Zástava ale byla
zachráněna a stejně tak i rytmistr (a hlavní důstojníci), kteří se ukryli pod
slámu...“
Druhého
března se mladý Christian ocitl nejspíš poprvé v boji, byť šlo opět o
přepad a šarvátku:
„Horký poplach byl tohoto rána kvůli Polákům,
kteří se přihnali (v počtu 500, nebo o málo méně) jak příval do kvartýru rejtarů
barona z Dohnau, plukovníka vojska hr. z Hollachu, který podpálili.
Infanterie kapitána Pabsta, která byla na hřbitově, zůstala zachována až na 7
či 8 prchajících, které rozsekali na kusy, a 5 či 6 rejtarů, neb zbytek se
zachránil a většina tím časem pícovala.
Největší byla ztráta ukořistěného praporce...“
 |
| Christian ml. z Anhaltu |
Poláci
pak dojeli až k hlavnímu ležení, koho zastihli nekrytého v otevřeném poli,
toho rozšavlovali, načež tryskem zmizeli.
Tohle
rozhodlo o změně ležení a vojsko se konečně pohnulo směrem k nepříteli,
rozloženému od Maissau po Langenlois. Buquoy nelenil, vytáhl královským naproti
a ti se pro změnu dali na kvapný ústup. Císařští pozajímali ty, co se vysunuli
příliš kupředu a uvázli v Maissau v pasti, načež obě vojska stanula
7. března na dohled mezi Eggenburgem a jižnější vsí Burgschleinitz.
„Nakonec ale jsme spatřili nepřátele odcházet
a i my se stáhli a nepřítel se utábořil nedaleko od nás.
S námi odlétali havrani, v dalších
dnech ale přelétali k nepříteli a tam utíkali i zajíci,“ uzavřel Christian z Anhaltu epizodu, kdy se marně
těšil na bitvu.
Osmého
března se u Burgschleinitz (kousek jižně od Eggenburgu) dočkal, byť velké to
nebylo:
„Sotva nepřítel dosáhl výšiny (součást hory
nad Burgschleinitz), zahájili Poláci postup s velkou bílou zástavou i
hrozným křikem a byla z toho šarvátka, kterou naši ustáli a Poláky
donutili ustoupit nahoru.
Poláky ale podpořila palba z mušket
z lesa, která příliš zhoustla, a naši, jichž nebylo než dvě kompanie
kavalerie, se museli stáhnout se ztrátou rytmistra Schmolinského (chrabrého
kapitána a dobrého vojáka od jezdeckého regimentu zesnulého plukovníka
Kinského) a jednoho dobrého kaprála k jádru, tvořenému Kinského
jezdectvem.“
Oním
zemřelým Kinským, je míněn Oldřich Vchynský, aktivní účastník defenestrace, jenž
skonal na zranění utrpěné již v lednu. Stojí za pozornost že pisatel
použil tento tvar, ačkoliv se uvádí, že přídomek Kinský přijal prvorozený Vilém
(zavražděný později spolu s Albrechtem s Valdštejna) až v době své
emigrace; zmíněným velitelem stavovského jezdectva zde však byl třetí
z bratří Radoslav...
„Naše dvě polní děla, pálící na ně zpoza
cesty od Burgschleinitz, je rozprášila a oni se o trochu stáhli, leč
v šarvátkách neustali.“
Pak
část česko-rakouského vojska postoupila a navečer vše skončilo:
„Nepřítel se stáhl první a my po něm.“
Následovala
noc plná neklidu i obav z přepadu a nazítří devátého se obě strany opět
šikovaly k bitvě, přičemž každá vysunula po třech dělech:
„Střílelo se téměř po celý den z jedné i
z druhé strany a šarvátky byly rovněž.“
Desátého
jako kdyby se schylovalo k čemusi většímu a po potyčkách o místní hřbitov
to vypadalo, že Buquoy stavovské rozvinutí obchází zprava směrem na Horn, krom
z toho plynoucího obratu čela vojska a kanonády se ale nic nedělo.
„Nepřítel v noci za příčinou nedostatku
zásob a odvahy stejně jako střeliva s hanbou a zmateně odpochodoval na
Langenlois, odkud předtím přišel, nechal za sebou dost povozů, zdravých i
nemocných, což dělalo ztrátu 1000 mužů či víc a pro nás dobrou kořist,“ zapsal si Christian Anhalt k 12. březnu o Buquoyově
neúspěšném pokusu o vymanévrování nepřítele, kterému chtěl odříznout spojnici
s rakouskými konfederovanými zeměmi.
Mladý
princ soudil, že Buquoy přišel o 2000 mužů, jeho strana že ztratila jen stovku,
k velké úhoně ale přišel kraj operací, kde lehla popelem řada vsí. Radoval
se však z dílčího úspěchu a pochvaloval si morálku vojáků:
„Naše infanterie a kavalerie, už dlouho
nevyplacená, nehleděla v ony únavně mrazivé a hladové dny na strázně,
přetrpěla a snesla vše s obdivuhodnou trpělivostí, jednala bystře a chtěla
se jen dobře bít k spokojenosti i zadostiučinění J. V., svého nového generála,
a nebylo od nich slyšet jediný stesk...“
Možná
se vojsko bez žoldu spokojilo s kořistí a rabováním...
O
tři dny později si ostatně Christian před Retzem, který se jeho otec snažil
vyrvat císařským, poznamenal, že Hohenloheho rejtaři rabovali v domech,
které jejich velitel slíbil ušetřit.
Dvacátého
března obléhání Retzu, drženého nevelkou posádkou, skončilo. Když děla
prostřílela průlom, došlo na kapitulaci:
„Poručíkovi (který byl zle raněný) a stovce
vojáků garnizony bylo povoleno vyjít se zbraněmi, zavazadly a třemi povozy, leč
bez bubnování a doutnáků. Byl jim přislíben doprovod. (…) Při tom obléhání jsme
mohli přijít nanejvýš o 12 až 15 vojáků.“
V Retzu
se našly dosti velké zásoby a zejména hodně vína.
Čtyřiadvacátého
odcestoval Hohenlohe do Čech a do
Horních Rakous odešel s částí jednotek i rakouský velitel von Starhemberg.
Po
zbytek měsíce se nic nedělo a až 3. dubna válečná rada zmenšeného vojska
zvažovala, zda nepodniknout překvapivý útok na Valdštejnův pluk
v Schiltern, dohodnutý výpad ale zkolaboval na neprůchodném terénu
s pozůstatky zimy, či spíše oblevy. Pochodující pěchota se vrátila nazpět
a páni velitelé usoudili, že něco podobného nechají na lepší čas.
Krátce
nato odejel mladý Anhalt na Moravu, projel Znojmem, povečeřel, přenocoval
v Moravských Budějovicích a přes Německý Brod směřoval na Prahu stejnou
cestou, jako z ní na počátku roku odejel.
Šestnáctého
dubna dorazila k Anhaltovi zpráva o prohře a smrti velitele českého vojska
Linharta Colonny z Felsu:
„Zprávy o tom, že hrabě Buquoy vylákal maréchala de camp
s 5. kompaniemi do léčky, porazil jej navzdory pomoci českého jezdectva,
přičemž zemřeli řečený maréchal (baron
z Felsu), 2 velitelé, plukovníci Bernheim a Haugwitz, 3 rytmistři (mezi
nimi rytmistři Löbes a List), tři korneti a také poručíci, navíc i řada dobrých
vojáků.
Když tam přichvátal hrabě Thurn se zbytkem
kavalerie a infanterie, nepřítel se stáhl a také pod hrabětem Buquoyem zabili
koně.“
To
se stalo 13. dubna u Sitzendorfu a Linhart Colonna z Felsu, těžce
v boji raněný, nedlouho nato skonal.
Vrchol
jara a počátek léta strávil mladý Anhalt u dvora Fridricha Falckého
v Praze, byť cestoval i do západních Čech, a v deníku nezaznamenal až
na pár zvěstí nic zajímavějšího. Byl to bezpochyby příjemný čas, v němž
mladý kavalír chodil na kázání do protestantských kostelů stejně a jako na
bály, udržoval korespondenci s matkou, již psal velmi často, někdy i
dvakrát denně, se sestrou i bratrem, v strohých zápiscích ale mnoho o svém
životě, bezpochyby ve stylu kavalíra, byť kalvínsky strohého, neprozradil. Zprávy
z válčišť jej nikterak nezneklidňovaly, přicházely ostatně jen zvěsti o
drobných porážkách, jako byla ta, kterou utrpěly počátkem května Mansfeldovští
u Garsu, kde padl do zajetí (už poněkolikáté, vždy se ale vykoupil) plukovník
Carpezon. Obr-076: Polní tábor podle
Wallhausena
Čtrnáctého
května si konečně do deníku zapsal:
„Rozloučil jsem se s milostivými dámami
a kavalíry, abych se nazítří, dá-li Bůh, odebral k vojsku.“
Podivná válka v Rakousích
Zápis z 15. května praví,
že k vojsku vyrazil i jeho otec a že cestou z Prahy je u Německého
Brodu dohnal i Hohenlohe.
Vypadalo
to, že se ospalá válka v prostoru Eggenburg–Langenlois konečně hne.
Cestovalo
se ovšem zvolna, teprve jedenadvacátého dorazili všichni do Znojma.
Den
nato přibyl Christian mladší z Anhaltu do ležení v Eggenburgu, kde převzal
velení, které dostal. Jednalo se o pěší pluk v síle pěti kompanií, vlastně
o dva prořídlé a nyní sloučené regimenty zemřelých plukovníků Colonny
z Felsu a hraběte Vchynského, což dohromady dalo na 1400 mužů.
Hned
24. května kolem třetí ranní začalo v ležení i ve městě hořet:
„Příčinou toho neštěstí byl velký vítr a krom
toho byla zadržena podezřelá osoba, jakých je tu ale povícero, neboť měšťané tu
jsou téměř všichni papeženci a nikterak se nesnažili hašení napomáhat.“
Pětadvacátého
se Anhalt přesunul z Eggenburgu kousek na východ, do Stoitzendorfu, kde
tábořili Mansfeldští a jeho regiment.
Dne
26. května následuje krátký záznam o šarvátce:
„Kapitán Spaldorf vyjel s 500 koňmi na
projíždku a dnes ráno se u Drosendorfu (nepřátelské místo) střetl
s několika mušketýry a rejtary, z nichž pobil 40 a zajal 6.
Dnes dorazilo 1200 Uhrů pod velením
Bornemiszy Janose, jejich plukovník se přidal k našemu vojsku. (…) Zmíněný
Bornemisza velí všem Uhrům, kteří jsou nyní v našem táboře, a může jích
být na dva tisíce.“
Zčásti
šlo podle Anhalta o kopími vyzbrojené husary a arkebuzami vybavené hajduky,
obdobu jízdních arkebuzírů.
Ze
4. června je zápis, který věští problém:
„Dozvěděl jsem se, že 17 vojáků našeho vojska
se odešlo vzdát nepříteli. Včera byl oběšen jeden Angličan, šlechtický seržant,
statečný voják, neboť se hraběti z Hollachu [Hohenlohemu] postavil
s halebardou a předtím i vrchnímu profousovi. Jinak se koná spravedlnost
nad vícero zběhy a zrádci vojska, kteří okrádají markytánky, atd.“
Doposud
prchali spíše císařští ke stavovským, teď se ale začala situace měnit a mezi
špatně placenými i živenými vojáky rostla zvolna nespokojenost. Nutno ovšem
podotknout, že se bouřili i Buquoyovi vojáci a hrabě je pacifikoval
s pomocí pluku zesnulého Staudera, jak Anhalt poznamenal.
O
pár dní si Christian zapsal, že jeho regiment už má sedm kompanií...
Desátého
června, po letnicích (svatodušních svátcích) se konečně cosi na stavovské
straně hnulo a část vojska vyrazila na Hadersdorf, jedno z hlavních ležení
císařských:
„Naším úmyslem bylo to ležení dobýt, ježto
bylo ale shledáno tak silným, opevněným a natolik blízko Langenlois, Gravenecku
a Eschdorfu, že to tvořilo jednu linii navzájem půlhodinu vzdálenou, bylo
usouzeno, že je to příliš nesnadné.
Armáda, v níž hrabě z Hollachu (…)
velel všem generálům konfederovaných zemí (…), šla tak zvesela na nepřítele, že
ten spustil alarm, až když jsme formovali první bitevní sled. S námi byla
i čtyři děla.
Odporu neschopný nepřítel se z tohoto
ležení spasil s jedním pěším plukem a hrstkou kavalerie útěkem za řeku
Kamp. Naši Uhři postupovali daleko, až narazili na Poláky, a došlo
k zábavné šarvátce, jíž sekundovali z obilí naši mušketýři.
Nakonec se do šarvátek pustili z obou
stran i rejtaři...“
Nebylo
to nic slavného ani takticky, natož strategicky, jen zpestření, které Anhalt
pokládal za plaisant, zábavné.
Hohenlohe prý nabízel Buquoyovi bitvu, nic z toho ale nebylo, jen únava
z nedostatku vody, letního vedra a pro mladého Christiana z třiceti hodin
v sedle... Obě vojska se rozvinula na dohled.
„A znovu jsme setrvali 30 hodin
v sedlech a bez odpočinku, vojáci i koně neměli ani kapku vody, nicméně
zůstali čerství a odhodlaní, silně rozněcovaní lhostejností našich nepřátel,
který se neodhodlal bít za správnost své věci. A tak jsme se vraceli do
hlavního stanu (…), když se ale došlo do otevřené krajiny, měnila se cesta ve
špatně průchodnou a úzkou a zadní voj převzala infanterie.
Trochu našich zemřelo vedrem, leč mnohem víc
koní a 3 či 4 naši utíkající vojáci byli zabiti.“
Dvanáctého
si Anhalt zapsal do deníku stav armády k 11. červnu a poté dodal, že
přichází spousta posil, načež uvedl i impozantní nárůst sil o den později.
Třináctého se ale odpojil hrabě Mansfeld a s ním odešla do Čech tisícovka Uhrů,
což činilo dohromady 3600 mužů.
STAV KRÁLOVSKO-STAVOVSKÉ ARMÁDY K 11. A 12. ČERVNU 1620
|
|||||
PĚCHOTA
(PLUKY)
|
MUŽŮ
|
JEZDECTVO
(PLUKY)
|
MUŽŮ
|
||
Hrabě Hollach
|
2200
|
3000
|
Královská
kompanie
|
100
|
200
|
Hr. W. Solms
(dř. Thurn)
|
2000
|
3000
|
J. Výsosti
(Anhalta st.)
|
100
|
180
|
Moravský Šlikův
|
2000
|
3000
|
Hollach
|
600
|
1000
|
Baron
Starhemberg
|
1500
|
1500
|
Mansfeld
|
300
|
600
|
Plk. Franck
|
400
|
1000
|
Zesnulý Fels
|
400
|
600
|
Christian
Anhalt
|
1000
|
1400
|
Hr. Solms
|
200
|
500
|
Hr. Mansfeld
|
1000
|
2000
|
Zesnulý Kinský [Vchynský]
|
300
|
1000
|
Velen z Žerotína
|
1000
|
3000
|
Bubna
|
400
|
900
|
Kaplíř
|
1000
|
Thurnova garda
|
100
|
200
|
|
Rakušané
|
1000
|
2000
|
Moravané
|
1000
|
1000
|
Česká zemská
hotovost
|
600
|
1200
|
Rakušané
|
700
|
700
|
CELKEM
PĚCHOTY
|
13700
|
21100
|
Slezané
|
400
|
600
|
Česká zem.
hotovost
|
400
|
600
|
|||
Uhři
|
2600
|
2500
|
|||
CELKEM JEZDECTVA
|
7600
|
10580
|
|||
VOJSKA
DOHROMADY
|
21300
|
31680
|
|||
Byla to drôle de guerre, podivná válka, a
Christian z Anhaltu o pasivní strategii ve svých zápiscích neuvažoval, ani
ji nijak nekomentoval. Dny ubíhaly a on si k 26. červnu poznamenal
rozhodnutí válečné rady, zasedající, aby řešila, co počít dál:
„Dospělo se k závěru, že v tomto
čase není z naší strany možné na žádný pád na nepřítele zaútočit (po
několika ubezpečeních, že generálům nelze vyčítat žádnou ledabylost), neboť je
příliš opevněn, a opustit toto zdejší postavení by znamenalo vydat mu
v plen tuto zemi, nebo mu poskytnou volný průchod do Čech a na Moravu.
Takto je nezbytné zde zůstat a
rovněž se dobře opevnit, což musí pěchota vykonat.
Nejlepší diverzi by mohl učinit Gábor Bethlen...“
To
znamenalo zůstat na místě a pasivně čekat, přenechat nepříteli veškerou
iniciativu a počítat s dopadem nečinnosti (krom zákopnických prací, které
každý voják nenáviděl) na morálku. Byla to podivná strategie s ohledem na
to, že česká armáda stála za zemskou hranicí a v týlu si už třetím rokem
nechávala Marradasovo nepřátelské uskupení v jižních Čechách, blokované
stejně pasivně, jako to Buquoyovo nad Dunajem. Hořké plody podobné postoje
spolu s nedostatkem peněz na žold přinášely už v následujících dnech
a Anhalt se suše zmínil o vzpouře v Žerotínově i Kaplířově pluku i o
neklidu, který se projevil v regimentu Hohenloheho. Mladého plukovníka to
nijak nepřekvapilo, spíš byl udiven 2. července tím, že se moravský pluk Šlikův
pustil bez odmluv do hloubení zákopů a vršení valů, poznamenal ale, že je to
jediný trochu řádně placený regiment. Obr-077:
Polní dělo
On sám odejel 4. července s otcem a třiadvacetiletým Fridrichem
Výmarským do Znojma a odtud do Brna, kde se setkali „se starým Thurnem“, který
v Brně pobýval. Byl to krátký výlet, sedmého už dojel Anhalt k pluku
a do ležení v Eggenburgu. O dva dny později si zapsal:
„Moravský, Thurnův a Hollachův pluk reptají za příčinou špatných
výplat, přičemž Thurnův má vícero
důvodů než ti ostatní, a jedni pohlížejí na druhé, nechtějí se spokojit
s pouhými sliby, požadují skutky a někteří vyhrožují, že se odeberou na
Moravu, nebo do Čech.“
Aktivitu vyvíjeli pouze Uhři,
vyjíždějící k Dunaji a k nepřátelským pozicím, z nichž přiváželi pro
generály zajatce a pro sebe kořist...
Morálka upadala a zápis ze
třináctého říká:
„Hrabě Hollach vyjel k regimentu hraběte Thurna, aby s ním
promluvil a uklidnil vzpouru.
Zpočátku se trochu vzpěčovali, nakonec se ale vyjádřili, že chtějí za
nás žít i zemřít, pokud jim dáme žold týden co týden a půl florinu týdně navíc,
dokud se do Prahy vyslaní poslové nevrátí...“
Poslové, kteří měli od
direktoria vymoci dlužný žold, dostali dvoutýdenní lhůtu k návratu, takže
ono utišení vzpoury znamenalo jen odklad.
Připomeňme, že na Bílé hoře
bude Thurnův pluk první, který se dá na útěk!
„Moravané, kteří hrozili, že nazítří odejdou i se svými kapitány, které
odvedou násilím, dostali od svého plukovníka Schweinbecka, který se vrátil
z Brna, dvouměsíční žold,“ říká pokračování zápisu a odhaluje tak
naprosto decentralizovaný způsob plateb.
K témuž dni si Christian
poznamenal, že i kavalerií jde, nikoliv však otevřeně, hlas, že i ona si zaslouží žold stejně jako infanterie a že se
jezdci zařídí podle ní...
Peníze na žold se stávaly
v deníku opakovaným refrénem a k 19. červenci si mladý pán
poznamenal, že česká armáda čítá 11 000 pěších a 6900 koní, což bylo
(lze-li jeho údajům věřit) o hodně méně než před měsícem. Podle údajů, které
měl jeho otec, si pak sestavil tabulku nepřátelských sil, z níž vyplývalo,
že Buquoyovi naopak sil přibývá.
NEPŘÁTELSKÉ SÍLY V ČERVENCI 1620
|
|||
JEZDECTVO
|
PĚCHOTA
|
||
hr. Buquoy
|
200
|
Dva Buquoyovy
valonské pluky
|
2000
|
Dampierre
|
400
|
Italové
|
2000
|
Florencie
|
500
|
Saský regiment
|
1500
|
baron
Liechtenstein
|
300
|
C. I.
Nassavského
|
1000
|
Valdštejn
|
700
|
Fuckerův
|
1000
|
don Baltasar
(Marradas)
|
300
|
Florentinský
|
1500
|
baron Meckau
|
500
|
Colloredův
|
500
|
baron Löbel
|
300
|
Collatův
|
1000
|
La Croy
|
300
|
Fürstenbergův
|
1000
|
Gauchier
|
400
|
Tiefenbachův
|
500
|
Du Four
|
150
|
Breunerův
|
500
|
Kozáci
|
2000
|
Plk. Fuxe
|
1500
|
CELKEM
|
6050
|
Barona
Schwendische
|
1000
|
Schaumburgův
|
500
|
||
CELKEM
|
15 500
|
||
Mladý
Anhalt si ze stejného pramene, tedy z otcovy vojenské kanceláře, zapsal
stavy vlastních sil.
STAVOVSKO-KRÁLOVSKÁ ARMÁDA V ČERVENCI 1620
|
|||
JEZDECTVO
|
PĚCHOTA
|
||
Anhaltův
|
600
|
Hollachův pluk
|
2200
|
hr. Hollach
|
500
|
Thurnův pluk
|
2200
|
Anhalta ml.
|
700
|
Moravský
|
2200
|
Kompanie
královská a vévody Výmarského
|
300
|
Kaplířův a
Žerotínův
|
2000
|
Bubnův
|
500
|
Anhalta ml.
|
1000
|
hr. Solms
|
300
|
Čtyři kompanie
Sasko-Výmarského pluku
|
600
|
Slezané
|
400
|
Hornorakouský
|
800
|
Češi
|
400
|
CELKEM
|
11000
|
Rakušané
|
500
|
||
Moravané
|
700
|
||
Uhři
|
2000
|
||
CELKEM
|
6900
|
||
V jezdectvu měli sice
císařští zhruba o osm stovek méně, v pěchotě ale o 4500 víc!
A žold
přicházel Buquoyovi v porovnání s jeho protivníky mnohem
pravidelněji.
Jinak
stojí za povšimnutí, že Anhalt mladší už velel nejen pluku pěšímu (sloučenému
z bývalých regimentů Colonny z Felsu a O. Vchynského), ale i
jezdeckému.
Šestadvacátého
se dozvěděl o míru, který uzavřel Maxmilián Bavorský jako hlava Katolické ligy,
s Protestantskou unií, což nevěštilo nic dobrého, neboť tento mír se
netýkal Čech a rakouských zemí. Zvěst vlastně ohlašovala, že Liga co nevidět
vystoupí vojensky po boku císaře Ferdinanda II.
A
nespokojenost v královském vojsku rostla.
„Žerotínští odešli v deset před
polednem se svými pěti zástavami rozvinutými, s doutnáky zapálenými, atd.,
a se zavazadly směrem na Pulkau a spílali všem, kteří jim chtěli protiřečit,“ poznamenal
si Christian k 29. červenci.
S jistým
uspokojením dodal, že když tito moravští žoldnéři táhli kolem ležení pluků
Thurnova a Hohenloheho, vojáci těchto regimentů jim spílali do zrádců,
proradníků a šelem, a stejně tak i Šlikovi Moravané u Pulkau na Dyji.
Jenže o
den později už čtvrtá kompanie Thurnova pluku (jemuž velel Thurnův syn František
Bernard) hrozila, že odpochoduje do Prahy, a Anhalt starší je usmlouval, aby
tři dny počkala. Nebylo se co divit, žold neviděla tři až čtyři měsíce a slibů
bylo už dost… Anhalta mladšího to poprvé přimělo k zamyšlení:
„Naše věci jsou takto v nebezpečném
položení, neboť odtáhneme-li k Čechám, bude nebezpečí, že ztratíme Moravu
i Rakousy a jednotky z těchto zemí s námi nepůjdou. Ostatní se
vzbouří a Čechy budou rozvráceny a Gábora Bethlena to může přimět
k míru. Kéž nás Bůh vyléčí.“
Stavové
neměli peníze, Bůh je nedal a páni velitelé přemlouvali tu Žerotínův regiment,
tu jiné, aby vojsko neopouštěly, přičemž disciplína byla ve psí, dezerce rostly
a o chuti vojáků bojovat se dalo mluvit leda v případě, že by měli naději
na kořist. Třetího srpna bylo vojsku českých stavů (tedy nikoliv jednotkám
ostatních zemí) oznámeno, že co nevidět dostane dlužný žold za dva měsíce.
Generálové, vůči direktoriu v tomto ohledu bezmocní, dodávali, že pokud
k tomu nedojde, půjdou s nimi i oni v listopadu do Čech.
Kdo tušil, že v listopadu
už bude po všem?
I když pohroma visela ve
vzduchu od 6. srpna, kdy si Anhalt zapsal:
„Bylo slyšet, že se bavorský vévoda
s Leopoldem či jejich oddíly utábořily u Welsu, města v zemi u Lince,
či zemi u Ennsu, neboli v Horních Rakousích.“
O
den později už psal:
„Upozornili nás, že se Horní Rakousy poddaly
síle a ze strachu do rukou Bavorů, což je podstatná ztráta.“
Ledy
se hnuly, místo jednoho nepřátelského vojska stála teď na Dunaji dvě, Buquoyovo
a Maxmiliána Bavorského.
 |
| Obléhání Mikulova v kresbě Jindřicha Hyzrle z Chodů |
Devátého
si Christian poznamenal:
„Noviny, že hrabata Thurn a Mansfeld se
stahují s jednotkami víc vzad, aby zaujali jisté postavení k obraně proti
Bavorům a Leopoldovi [Pasovskému], kteří pochodují, aby zaútočili na Čechy, a
to dokud my jim nepošleme pomoc, nebo se věci nezmění.“
Věci
se ovšem mohly měnit jen k horšímu, neboť kombinovaná ofenzíva císařských
a ligistů začínala!
Vše
šlo rychle za sebou.
Královští
neudrželi před Bavory Rappottenstein, což Maxmiliánovi otevíralo cestu do Čech,
a na kolena sražení Hornorakouští stavové museli rozpustit muže ve svém žoldu.
Jenže,
divná věc, královské vojsko setrvalo ještě měsíc kolem Eggenburgu, jako kdyby
se nic nedělo...
Ústup a bitva u Rakovníka
Dne 3. října dostal Christian
do Jihlavy zvěst o tom, že nepřítel obsadil Prachatice a Písek:
„Že tu neušetřil osobu žádného pohlaví a že
hrozí nebezpečí, že půjde na Prahu.“
Desátého
už byl v Čáslavi a vyrazil pryč od armády do Prahy.
„Byl jsem navštívit královnu, která nám
sdělila spoustu dobrých zpráv,“ poznamenal
si 13. října.
Jenže
to byly jen zprávy o šarvátkách Uhrů před Plzní, o tom, že Jan Jiří Saský (protestant,
leč jako neúspěšný aspirant na český trůn v této době císařův spojenec), musel
vzdát obléhání skvěle bráněného Budyšína, že se královské jednotky znovu
zmocnily v Rakousích Retzu, že bavorské jednotky jsou špatně placené a ty
Buquoyovy trpí hladem.
Jako
kdyby královské vojsko bylo placeno pravidelně a mělo čerstvý chléb i maso…
Na
hlavním válčišti, tedy v povodí Vltavy, šly zatím věci pro české stavy a
Fridricha Falckého od deseti k pěti a v Dolní Falci taktéž, neboť Spinola
nezadržitelně postupoval.
Což
ostatně dělali i Buquoy s Maxmiliánem Bavorským, leč mladý Anhalt si stále
myslel, že císařským jde jen o zimování na jihu Čech.
„Náš nepřítel se snaží zmocnit vesnic onoho
kraje, aby se tam utábořil, nebo zazimoval, a don Baltazar se s jednotkami
z Budějovic zmocnil Domažlic,“ konstatoval
ohledně dílčího Marradasova úspěchu.
Podle
zápisu ze 17. října se Anhalt konečně vypravil k armádě, která zatím jižní
Čechy vyklidila a blížila se ku Praze:
 |
| Boj u Nových Mlýnů v kresbě Jindřicha Hyzrle z Chodů |
„Odporoučel jsem se včera a odejel dnes
s hrabětem La Val
a plukovníkem Kornischem k armádě.
Spal v Berouně, ujel 3 míle a narazil na
16 tažných koní mého jezdeckého regimentu.“
Ony
tři staročeské míle jej dovedly 18. října do Rokycan:
„Armáda se rozložila v krajině kolem
Rokycan a ve městě jsou velitelé.
Šel jsem navštívit krále a Jeho Výsost...“
Fridrich
Falcký byl u vojska a Jeho Výsostí mínil uctivý syn svého otce.
Toho
dne přišla zpráva o tom, že jakýsi uherský hajduk zabil 8. října u Prešpurku
Dampierra.
Dvaadvacátého
října následuje tento obšírný zápis:
„Tohoto večera v 7 večer jsme vyjeli
s Jeho Veličenstvem, Jeho Výsostí, jezdectvem a trochou pěchoty na přepad
kvartýru Bavorů.
V předvoji byl hrabě Hollach
s elitou od všeho jezdectva a 1500 mušketýry, jimž sekundovali Uhři, po
nich pak Rakušané, ti Stubenvollovi, a zbytek kavalerie, jedni pomáhali druhým.
Já jel s tou svou hned před králem a vše uzavíral zadní voj od generála
hraběte Mansfelda pod hrabětem Styrumem. Krále a jeho dvůr provázely dvě
kompanie, Spaldorfova a vévody Výmarského.“
Vypadalo
to na odvážný výpad s heroickým vladařem, jenže noční pochod (který by zkušený
vojevůdce raději nepodnikal), špatné cesty a zalesněný kraj způsobily, že se na
dohled od cíle dospělo až za plného dne, načež byl dán signál k ústupu,
neboť o žádném překvapení nemohla být řeč.
„Má se za to, že by nepřítel mohl jít na
Prahu, a proto byl dán obvyklý rozkaz, ať se každý připraví na přesun.“
Byl to další ústup, tentokrát od Rokycan na Mýto, kde si
23. října Anhalt zapsal:
„Podle názoru, že
nepřítel pochoduje rovnou na Prahu, jsme vyklidili Rokycany a šli jsme tou
cestou na Mýto, 1. míli, den nemohl být delší, to kvůli špatné cestě a
dělostřelectvu, vozům a zavazadlům. Zemské jednotky tvořily předvoj. Nikdo
nikoho nevyslal k nepříteli, aby byl chycen jazyk.“
Mezi Točníkem a Zdicemi si čtyřiadvacátého poznamenal:
„Za Mýtem
nás král opustil, ježto jel do Prahy.“
Pak během další přesunu do jisté míry opakoval závěry
generálů:
„Mínění stále vládne,
že nepřítel postupuje velkými denními pochody na Prahu, proto bylo vysláno 20
koní z mé kavalerie, aby přivedli jazyka, a Pöblic byl poslán do Berouna
kvůli průzkumu cest, jestli jimi artilerie a zavazadla projedou.“
Pětadvacátého si postěžoval:
„Byla to cesta
průsmyky a horami.“
To ustupující královská armáda zabočila v Berouně či
před Berounem doleva do prudkých, zalesněných kopců nad Berounkou směrem na
Chyňavu.
„Toto ležení bylo zvoleno, aby bránilo
nepříteli přijít ku Praze a také, jak se říká, kvůli možnosti vyprostit
v případě potřeby Rakovník. Já musel poslat 200 jezdeckých koní s 800 až
1000 Uhrů k Rakovníku, abych se o tom dozvěděl pravdu a získal jazyka.
Velel jim můj rytmistr Ernst Gersdorf.“
Tento
zápis z pětadvacátého uvádí jako místo pobytu Anhorst, u frankofonního Němce, těžce přepisujícího česká pomístní
jména, poněkud hlavolam, přesto však se zdá, že mínil Unhošť, první město od
Berouna k severu a na silnici z Rakovníka ku Praze. Text
k šestadvacátému říjnu by tomu mohl odpovídat, neboť vše se hnulo
k západu, na Strašecí.
„Z Anhorstu jsme odešli tábořit do Strašecí a
vsí v okolí podobně, jako jsme to činili v Mýtu, Zdicích a Anhorstu,
třebaže se velká část musela spokojit s nocováním pod širým nebem.
Obdržena zpráva, že se nepřítel zmocnil
Žlutic 5 mil od Rakovníka a že naši Uhři (kteří jsou notně bezohlední),
nechtěli jet dál než k rakovnickýmu předměstí, protože je rakovničtí
obyvatelé odmítli vpustit do města.
Proto vyjel Ernst Gersdorf směrem
k nepříteli a my od něho čekáme zprávy.“
Sedmadvacátého
už byl Anhalt v Rakovníku a shrnoval dojmy i události dne:
„Noc uběhla pod dojmem zpráv, že se nepřítel
chystá Rakovník oblehnout, proto nechali můj pěší pluk se 4 kompaniemi vévody
Výmarského a dvěma zemské hotovosti, aby se zmocnil převelice důležité a
nesnadno průchodné rokle půl hodiny před Rakovníkem, kde zaujali postavení a
opevnili se.
My následovali se zbylými jednotkami a mým
jezdectvem jako zadním vojem.
Když jsme toho průchodu dosáhli, sešikovali
jsme nad ním všechny jednotky pohromadě a čekali téměř šest hodin, nakonec jsme
se ale uložírovali v Rakovníku a okolí, jak nejlépe to šlo.
Když se tu naši lidé s velkou námahou
ubytovali, objevil se od Žlutic nepřítel se svým vojskem.
Naší výhodou bylo, že jsme měli z obou
stran les a hory, to nám ale bránilo, aby došlo toho dne k bitvě, přesto
ale docházelo velice zmužile k šarvátkám, Uhři a Poláci se navzájem
chrabře potýkali jedni s druhými, z léček jsme jim my, stejně jako
nepřítel, sekundovali, a to až do chvíle, kdy navečer dorazilo jejich jádro.
Má se za to, že nepřítel ztratil 60 mužů a my
méně, nebo nic. Večer nás od sebe oddělil.
Náš král nocoval v Kornhauzu [Mšec],
dorazil právě včas, aby mohl nepřítele spatřit a líbilo se mu to. (…) Měli jsme
řadu zajatců, které přivezli jezdci, a ti říkali všichni, že se půjde na Prahu...“
Toho
dne (jak už bylo řečeno i v Buquoyově příběhu) obsadili královští hřeben
Bendovky severně od Rakovníka, a jezdectvo s částí pěchoty sestoupilo
dolů, překročilo západně od Rakovníka Rakovnický potok a vysunulo se až
k výšinám Šibeničního vrchu, jenže z opačné strany stoupalo vzhůru na
1200 jezdců ligistických a ti královské donutili, aby si na výšinu nechali
zajít chuť. To se odehrálo kolem třetí odpolední, a i když královští podnikli
protiútok zejména dvěma tisícovkami Uhrů, rejtaři a polští lisovčíci je
odrazili a strategický kopec nad pravým břehem potoka zůstal v rukou Ligy.
Osmadvacátého
možná nezbyl Anhaltovi na obšírnější zápis čas, neboť to byl den, který patřil
z obou stran především kavalerii a on se bezpochyby bojů zúčastnil:
„Za příčinou mlh se nic po ránu nedělo, jen
se vysílali ven jezdci, po obědě se ale navzdory tomu odehrávaly chrabře
šarvátky a mezi jinými byl lapen z nepřátelské strany kapitán jménem Most,
jehož zajal urozenec jménem Benneberger.
Nepřítel nastrojil s několika mušketýry
léčku, aniž nám příliš uškodil.“
Královští
si budovali polní ležení mezi Bendovkou a městem a ligisté zase mezi Šibeničním
vrchem (na který vyvezli dvě děla) a Senomaty a z výšin obou kopců
sledovali jedni druhé.
Devětadvacátý
říjen shrnul Christian stroze:
„Byl na kázání.
Za příčinou velké mlhy se nic mezi dvěma
armádami neseběhlo.
Místo, kde ložíruje armáda nepřátele, se
jmenuje Henomaty.“
Čímž
mínil Senomaty.
Pak
nastal třicátý říjen:
„Ježto vyslal hrabě Hollach průzkum do okolí
s tím, co činí nepřítel, zmocnil se před polednem velice výhodného lesa na
hoře po naší pravé ruce a obsadil výšiny.“
Zjevně
šlo o Bendovku a les na jejím severním svahu.
„My drželi naši pozici před městem stejně
jako horu, avšak ne tak vyčnívající, jako ta jeho.“
Tohle
mohl být zvlněný a klesající hřeben Bendovky směrem na západ.
Ani
slovo neřekl Anhalt o tom, že nepřítel přešel od Senomat a Šibeničního vrchu
skrze údolí Rakovnického potoka a stoupal k severu na Olešnou. Tam se
stočil po cestě k východu a mířil ofenzivním manévrem právě
k popsaným pozicím královským.
„O ten les se dobře bojovalo a naši mušketýři
byli mimořádně dobří, počtem je ale ti druzí převýšili a naše kavalerie jim
právě dobře nesekundovala, proto bylo třeba ustoupit.
Velitelé, kteří u toho byli, jako baron
Theodor z Dohnau, velitel těch rejtarů (zraněný na krku), a pan Spaldorf,
jehož kompanie se neobjevila, se vyznamenávali, přesto ale vojáci, převýšení
počty nepřátel, si všichni tak dobře nepočínali.
Kompanie Jeho Výsosti tu také byla a vzali jí
zástavu, to po smrti toho, který ji vedl.
Pěchota se nicméně nepřestala dobře bránit a
pomáhala jí hrabata Thurn a Šlik, která málem padla do zajetí.
Zabit byl jeden italský kapitán.
Z obou stran střílela děla a ta
z nepřátelské strany hrubě.
Večer nás rozdělil, my ale setrvali
v poli.
Kolem ležení se vršily v různých místech
valy.“
Onen
přesun nepřátel od Senomat probíhal už devětadvacátého a den nato vedl Buquoy
prudký útok proti třem tisícovkám královských, který však vázl v údolí
v mokřinatém terénu pod rybníky. Hrabě sám v něm utrpěl ono velice
nepříjemné zranění.
„Zůstali jsme celou noc v poli a
nepřítel tvrdě pracoval, stejně jako my,“ psal
Anhalt k 31. 10. a mínil tím budování okopů i vršení zemních valů
ve stráních nad Olešnou.
„Když se rozplynula mlha, propukly mezi pěchotou znovu ostré šarvátky a
děla hrubě pálila z obou stran. Nepřítel nám poničil jeden kus a mi jemu
na oplátku jiný.
Granáty pěkně létaly jako včera, leč bez nebezpečenství.
Baron Theodor z Dohnau, plukovník u hraběte Hollacha, statečný
pán, dobrý vlastenec a dobrý voják, milovaný svými těžkými jezdci, zamřel na
včerejší zranění.
Důstojníkům vyplatili žold za polovinu měsíce.“
K. 1. listopadu zní Anhaltův
zápis takto:
„V noci vyhlásili poplach v kostele, který je na levém křídle
našeho vojska, leč zbytečně. (…) Nepřítel na nás silně pálil z děl a na
poledne vyrazil do útoku na kostel, který dobyl, i když se v něm mušketýři
bránili, protože my se sem nenechali vtáhnout, jelikož by tím armáda vylidnila
svoje pozice. (…) V kostele jsme ztratili jednoho poručíka a 50 vojáků.“
Na odřadem královských
mušketýrů v síle 200–400 mužů bráněný kostelík svatého Jiljí, vysunutou
pozici před levým koncem polních opevnění, útočila obrovská přesila, vojáci
neapolského tercia Spinelli, bavorského regimentu Schmidtova a lotrinského
pluku Florenville. Dobytí znamenalo ovládnutí Rakovnického potoka nad královskými pozicemi, což
představovalo jak zdroj vody, tak možnost zkalit jej, nebo znečistit. Navíc šlo
o strategickou pozici, která otevírala možnost
obchvatu.
Druhého
listopadu byl podle Anhalta až na dělostřelbu klid, jen královští se snažili
dobýt kostelík sv. Jiljí zpět, bylo to ale vlažné a s rychlým ústupem,
údajně kvůli nastražené léčce císařské kavalerie, které se královští raději
vyhnuli.
„V nepřátelské armádě jsou nemoci, chybí
chléb i munice a oni na vše čekají s rizikem, že jim to naši Uhři vezmou,“
mínil Christian a spíše si to jen
namlouval.
Utvrdil
jej v tom následující den, kdy Uhři ukořistili pár zásobovacích vozů, o
nějakém velkém armádním konvoji ale nemohlo být řeči. Stejně tak si nalhával,
že u Rakovníka dojde k rozhodnutí:
„Z dobrého zdroje se ví, že se nepřítel
rozhodl zaútočit na naše ležení a skončit válku za každou cenu.“
Nadešel
4. listopad a bitva nebyla v dohledu:
„Nepřítel je dnes dosti klidný a střílí hodně
málo. (…) Vyslali jsme Uhry a pár rejtarů, aby rozehnali venkovany v počtu
6. tis., kteří se spojili v okolí Žatce.“
Pátého
došlo k překvapivému zvratu:
„Nepřítel ustoupil za lesy a my se zmocnili
dvou hlavních fortů. Ještě není známo, kterou cestou se dal.“
Buquoy
i Tilly zmizeli a královští vyslali uherské jezdce, aby zjistili, kam.
V hlavním stanu začali probírat dvě možnosti, to, že císařští odtáhli na
severozápad, či západ, kde přezimují, nebo že jdou severním obloukem na Prahu.
První zprávy nasvědčovaly tomu i onomu, neboť říkaly:
„Vešlo ve známost, že se město Louny vzdalo
nepříteli.“
 |
| Kapitulace Loun v kresbě Jindřicha Hyzrle z Chodů |
To
napovídalo první možnosti.
„Thomas von Hoff byl donucen stáhnout se do Slaného.“
Ústup
lounské posádky do východnějšího královského města Slaný zas nahrával té druhé
variantě.
Šlo
o poslední větu, kterou si Christian mladší z Anhaltu do deníku napsal.
Na
další už neměl čas, odpoledne se ukázalo, že Buquoy a Tilly táhnou na Prahu, a
celé královské vojsko vyrazilo šestého na usilovný pochod přes Strašecí a
Unhošť ku Praze.
Do
bitvy na Bílé hoře zbývaly onoho 5. listopadu, kdy jednadvacetiletý princ Christian
von Anhalt-Bernburg, syn vrchního velitele královské armády a velitel dvou
pluků, jezdeckého a pěšího, rok vedený deník mimoděk uzavřel, pouhé tři dny...
Pak
už sepíše jen shrnutí o tom, co se onoho 8. listopadu 1620 před Prahou dělo a
jak ze všeho šťastně i se ctí vyvázl...
(...pokračování už jen v knize...)
Žádné komentáře:
Okomentovat