čtvrtek 8. března 2018

BOJE O TRŮNY-UKÁZKA Z KNIHY

Jak jsem slíbil, přikládám ukázku z knihy, která se v těchto dnech dostává na pulty knihkupců. Pokud si ji chcete objednat, můžete tak učinit přímo u nakladatele na adrese, kterou otevřete i kliknutím na nadpis příspěvku:
http://vydavatelstviakcent.cz/kniha.php?id=1302



BÍLÁ HORA
(Svědectví Christiana ml. z Anhaltu a jeho otce o osudové bitvě)
Černý den, národní katastrofa, počátek třistaletého úpění pod Habsburky, osudový střet, zlomový okamžik českých dějin, konec samostatnosti české, taková a další jména má krátká, zhruba hodinová bitva, která skončila úprkem a zhroucením všeho, zač čeští a po nich moravští, rakouští i slezští stavové tasili meče. Z vojenského hlediska v případě královsko-stavovského vojska zoufale trapný střet, až nebylo divu, že katolická strana pokládala výsledek za zázrak a dílo Boží. Popsána a analyzována byla nejednou, a zdá se, že k ní nelze víc říci, přesto je těžké ji v cyklu, věnovaném válkám a válečníkům, pominout. V této knize se objevila dvakrát, jednou z pohledu katolického generalissima Buquoye a podruhé prostřednictví relace protestanského generállajtnanta Thurna. Potřetí to bude pohled podrobnější, počínající osudovým rokem 1620 a líčený částečně očima jednoho z aktérů, prostřednictvím obsáhlého deníku, který si od ledna vedl jeden mladý urozenec, pro nějž byla válka z velké části dobrodružstvím. Vychutnával si ji jako kavalír a vše, co prožil i viděl, vtělil do v české historiografii dosud nevyužitého deníku, psaného francouzsky...

Bitva na Bílé hoře, výřez z obrazu z římského kostela Santa Maria della Vittoria
Mladý kavalír z Falce
Princ Christian von Anhalt-Bernburg se narodil 11. srpna 1599 na zámku v tehdy hornofalckém Ambergu jako syn knížete Kristiana Anhaltsko-Bernburgského, prvního toho jména, a Anny, hraběnky rozené von Bentheim-Tecklenburg. V Ženevě dostal skvělé vzdělání, už jako mladík mluvil plynně krom rodné němčiny italsky i francouzsky, procestoval Itálii, Francii i Anglii.
Christianův stejnojmenný otec (jehož tu jako knížete-suveréna mírně počešťujeme) za sebou měl nepříliš oslnivou a málo úspěšnou vojenskou dráhu; roku 1591 velel vojsku, sebranému na západě Svaté říše římské na pomoc Jindřichu IV. Francouzskému, příliš ale v jeho čele nevynikl. Tehdy přestoupil od lutheránství ke kalvinismu, pak vstoupil v Heidelbergu do služeb kurfiřta Fridricha IV. jako správce Dolní Falce a jako diplomat zasvětil další roky zápasu s Habsburky. Byl to obratný politik státnického formátu, trochu dobrodruh, skvělý agitátor, protřelý, lstivý i úskočný. Ke zdaru dovedl roku 1608 ideu svého pána, vznik Protestantské unie, sdružující osm knížat a sedmnáct říšskoněmeckých měst, což ovšem vyvolalo reakci jiného říšského feudála, vévody Maxmiliána Bavorského, pod jehož patronací se ustavila roku 1609 Katolická liga... Kníže Kristian I. udržoval čilé styky s habsburskými oponenty, v Čechách si dopisoval s Petrem Vokem z Rožmberka (s nímž se roku 1608 i sešel), angažoval se v boji Rudolfa II. s bratrem Matyášem na straně toho druhého, a když vypukl už nejednou zmíněný spor o dědictví vévodství Jülich a Kleve, znovu sebral vojsko. Vtáhl do sporných enkláv, trochu změřil síly s žoldnéři Leopolda Pasovského, když ale přišla zvěst o zavraždění krále Jindřicha IV., akce přerušil a vrátil se do Ambergu. Z rádce Fridricha IV. se stal rádcem jeho syna Fridricha V. Falckého a sehrál nemalou roli v kurfiřtově kandidatuře na český trůn. Když pak Fridrich Falcký nabídku české koruny 4. listopadu 1619 přijal, odcestoval Kristian Anhaltský s ním a krátce nato se stal místo hraběte Thurna vrchním velitelem stavovsko-královského vojska. Christiana II. (ponechme mu zde tuto číslovku, byť ji získá až po otcově smrti r. 1630), svého syna, vzal s sebou a pro dvacetiletého mladíka to měla být první válečná zkušenost.
Pobyt na Pražském hradě byl pro mladého prince krátký a on si k 28. lednu 1618 zapsal:
„Vyrazil jsem s J. V. [Jeho Výsostí] mým panem otcem a s trénem, abychom provázeli J. Vel. [Jeho Veličenstvo] krále Českého, který včera odejel na Moravu.“
Byla to korunovační a holdovací cesta novopečeného vladaře, vedla přes Český Brod, Kolín i Čáslav a hned následující den ukázali Christiánovi pomník slavného Čecha:
„Šel jsem se podívat na hrob Žižky, tolik proslulého vojevůdce a nepřítele páterů.“
Dokonce si zapsal verše, které tam byly vytesány.
Pokračovalo se do ležení stavovského vojska v Polné, kde na tamním hradě čekal mladý Šlejnic, majitel panství, a generállajtnant von Hohenlohe, zvaný podle jiného titulu i hrabě z Hollachu. Mladý pán si prohlédl radnici, Šlejnicovy koně a míčovnu, přičemž večery trávil s ostatními urozenými hrou v karty. Sem k němu dolehly 1. února i první zprávy z války, které mluvily o tom, jak Friedrich z Tiefenbachu obléhá císařské v Mikulově, kde se už drží jen obránci zámku. Pak navštívil Moravský Krumlov pánů z Lipé:
„Krásný dům, mimořádně dobře zařízený a pěkně stavěný. Je tam pěkná stáj a spousta nádherných koní.“
Čtvrtého února se účastnil slavnostního vjezdu do Brna, při němž Jeho Veličenstvo už míli před městskými branami vítal moravský zemský hejtman Ladislav Velen ze Žerotína. Další ohlas stále vzdálené války dolehl k Christianu mladšímu osmého; šlo o zvěst, týkající se ničivého průjezdu dvou tisícovek Poláků ze Slezska na Moravu a rychlého tak, že než kdo zjistil, kam se ženou, dorazili do ležení císařských hraběte Dampierra.
Téhož dne se mladý kníže seznámil s hraběte Thurnem.
Dny v Brně ubíhaly, počet zpráv o válce narůstal, nebyly ale nijak alarmující, neboť v zimním čase se přesuny větších celků nekonaly. Dvanáctého se mladý muž seznámil s Friedrichem z Tiefenbachu, který už dobyl Mikulov, leč ležel zchvácený reumatismem a uvažoval o odjezdu do švýcarských lázní. Netušil, že tam bude vojáky katolických kantonů zajat, převezen do Innsburcku a v květnu 1621 jako jeden z úhlavních nepřátel Ferdinanda II. popraven...
Pak se konečně všechno hnulo z Brna na Znojmo a cestou k němu všichni znejistěli ze zpráv, dosud nepotvrzených, o porážce Mansfeldových vojáků, leč znojemské hradby vypadaly přepevně a bezpečně.
„Dozvěděl jsem se, že jeden z regimentů hraběte Mansfeda (a sice ten nejstarší a nejlepší), který ložíroval v Langenloisu v Rakousích, byl přespříliš silným nepřítelem poražen, který měl tu výhodu, že jej napadl v otevřeném poli, kam pluk příliš směle vyšel, aniž mu mohl zbytek vojska přijít na pomoc. Krom toho s nimi nebyl Carperon [Carpezon], jejich plukovník, ani většina kapitánů, což jejich pohromu jen uspíšilo.
Hraběcí kompanie tu byla rozsekána na kusy se ztrátou na důstojnících a zůstalo z ní 800 mužů, kteří hlásili zajetí kapitána Frenkinga. A Landsperger, který se dobře bránil, se zachránil s pěti kornety a pár vojáky v Hornu. Chybu přičítají jejich vůdci a vrchnímu seržantovi Kraussovi.
Byly tam poraženy i dvě kompanie jezdectva a naše armáda pak ustoupila...“
Dolnorakouský Langenlois, ležící mezi Křemží a Eggenburgem, byl ale příliš daleko od Znojma, aby králi něco hrozilo. Z vojenského hlediska se jednalo o zápas mezi Buquoyovými císařskými a českým vojskem, v němž byl potřen regiment plukovníka Joachima Carpezona, zvaného i Carperon, Cyrpezon, Karpizon, nebo dokonce Kyrbitzer, patřící do Mansfeldovy armády. Tvořil předvoj, střežící od 6. ledna předpolí levého břehu Dunaje, a doplatil na neopatrnost, s níž vlezl do protivníkem nastražené pasti.
K tomuto dolnorakouskému válčišti mladý Anhalt 15. února s ostatními zamířil (Fridrich Falcký s dvořany nikoli, neboť odcestovali do Slezska) a za pochodu kolem Retzu viděl potyčku, to když z císařskými obsazeného města vyrazilo čtyřicet mušketýrů, na něž se vrhl rytmistr List. Zahnal je a bylo to třeba, neboť všude kolem se rozkládaly pro jezdectvo nepřístupné vinice, odkud mohli tito vojáci pochodujícím škodit.
Toho dne se dorazilo do ležení armády Linharta Colonny z Felsu u Eggenburgu.
Císařští stáli o zhruba pětadvacet kilometrů jižněji u Grafeneggu.
Dvaadvacátého ve čtyři ráno vyburcoval mladého pána poplach, vyvolaný tím, že na míli (cca 7,5 km) odtud došlo k přepadu předsunutých jednotek:
„Šlo o rytmistra Seestädtera od hraběte Hollacha, který byl napaden nepřítelem, a jeho kompanie, jedna z nejkrásnějších a nejlepších u armády, byla poražena. Zástava ale byla zachráněna a stejně tak i rytmistr (a hlavní důstojníci), kteří se ukryli pod slámu...“
Druhého března se mladý Christian ocitl nejspíš poprvé v boji, byť šlo opět o přepad a šarvátku:
„Horký poplach byl tohoto rána kvůli Polákům, kteří se přihnali (v počtu 500, nebo o málo méně) jak příval do kvartýru rejtarů barona z Dohnau, plukovníka vojska hr. z Hollachu, který podpálili. Infanterie kapitána Pabsta, která byla na hřbitově, zůstala zachována až na 7 či 8 prchajících, které rozsekali na kusy, a 5 či 6 rejtarů, neb zbytek se zachránil a většina tím časem pícovala.
Největší byla ztráta ukořistěného praporce...“
Christian ml. z Anhaltu
Poláci pak dojeli až k hlavnímu ležení, koho zastihli nekrytého v otevřeném poli, toho rozšavlovali, načež tryskem zmizeli.
Tohle rozhodlo o změně ležení a vojsko se konečně pohnulo směrem k nepříteli, rozloženému od Maissau po Langenlois. Buquoy nelenil, vytáhl královským naproti a ti se pro změnu dali na kvapný ústup. Císařští pozajímali ty, co se vysunuli příliš kupředu a uvázli v Maissau v pasti, načež obě vojska stanula 7. března na dohled mezi Eggenburgem a jižnější vsí Burgschleinitz.
„Nakonec ale jsme spatřili nepřátele odcházet a i my se stáhli a nepřítel se utábořil nedaleko od nás.
S námi odlétali havrani, v dalších dnech ale přelétali k nepříteli a tam utíkali i zajíci,“ uzavřel Christian z Anhaltu epizodu, kdy se marně těšil na bitvu.
Osmého března se u Burgschleinitz (kousek jižně od Eggenburgu) dočkal, byť velké to nebylo:
„Sotva nepřítel dosáhl výšiny (součást hory nad Burgschleinitz), zahájili Poláci postup s velkou bílou zástavou i hrozným křikem a byla z toho šarvátka, kterou naši ustáli a Poláky donutili ustoupit nahoru.
Poláky ale podpořila palba z mušket z lesa, která příliš zhoustla, a naši, jichž nebylo než dvě kompanie kavalerie, se museli stáhnout se ztrátou rytmistra Schmolinského (chrabrého kapitána a dobrého vojáka od jezdeckého regimentu zesnulého plukovníka Kinského) a jednoho dobrého kaprála k jádru, tvořenému Kinského jezdectvem.“
Oním zemřelým Kinským, je míněn Oldřich Vchynský, aktivní účastník defenestrace, jenž skonal na zranění utrpěné již v lednu. Stojí za pozornost že pisatel použil tento tvar, ačkoliv se uvádí, že přídomek Kinský přijal prvorozený Vilém (zavražděný později spolu s Albrechtem s Valdštejna) až v době své emigrace; zmíněným velitelem stavovského jezdectva zde však byl třetí z bratří Radoslav...
„Naše dvě polní děla, pálící na ně zpoza cesty od Burgschleinitz, je rozprášila a oni se o trochu stáhli, leč v šarvátkách neustali.“
Pak část česko-rakouského vojska postoupila a navečer vše skončilo:
„Nepřítel se stáhl první a my po něm.“
Následovala noc plná neklidu i obav z přepadu a nazítří devátého se obě strany opět šikovaly k bitvě, přičemž každá vysunula po třech dělech:
„Střílelo se téměř po celý den z jedné i z druhé strany a šarvátky byly rovněž.“
Desátého jako kdyby se schylovalo k čemusi většímu a po potyčkách o místní hřbitov to vypadalo, že Buquoy stavovské rozvinutí obchází zprava směrem na Horn, krom z toho plynoucího obratu čela vojska a kanonády se ale nic nedělo.
„Nepřítel v noci za příčinou nedostatku zásob a odvahy stejně jako střeliva s hanbou a zmateně odpochodoval na Langenlois, odkud předtím přišel, nechal za sebou dost povozů, zdravých i nemocných, což dělalo ztrátu 1000 mužů či víc a pro nás dobrou kořist,“ zapsal si Christian Anhalt k 12. březnu o Buquoyově neúspěšném pokusu o vymanévrování nepřítele, kterému chtěl odříznout spojnici s rakouskými konfederovanými zeměmi.
Mladý princ soudil, že Buquoy přišel o 2000 mužů, jeho strana že ztratila jen stovku, k velké úhoně ale přišel kraj operací, kde lehla popelem řada vsí. Radoval se však z dílčího úspěchu a pochvaloval si morálku vojáků:
„Naše infanterie a kavalerie, už dlouho nevyplacená, nehleděla v ony únavně mrazivé a hladové dny na strázně, přetrpěla a snesla vše s obdivuhodnou trpělivostí, jednala bystře a chtěla se jen dobře bít k spokojenosti i zadostiučinění J. V., svého nového generála, a nebylo od nich slyšet jediný stesk...“
Možná se vojsko bez žoldu spokojilo s kořistí a rabováním...
O tři dny později si ostatně Christian před Retzem, který se jeho otec snažil vyrvat císařským, poznamenal, že Hohenloheho rejtaři rabovali v domech, které jejich velitel slíbil ušetřit.
Dvacátého března obléhání Retzu, drženého nevelkou posádkou, skončilo. Když děla prostřílela průlom, došlo na kapitulaci:
„Poručíkovi (který byl zle raněný) a stovce vojáků garnizony bylo povoleno vyjít se zbraněmi, zavazadly a třemi povozy, leč bez bubnování a doutnáků. Byl jim přislíben doprovod. (…) Při tom obléhání jsme mohli přijít nanejvýš o 12 až 15 vojáků.“
V Retzu se našly dosti velké zásoby a zejména hodně vína.
Čtyřiadvacátého odcestoval Hohenlohe do Čech a do Horních Rakous odešel s částí jednotek i rakouský velitel von Starhemberg.
Po zbytek měsíce se nic nedělo a až 3. dubna válečná rada zmenšeného vojska zvažovala, zda nepodniknout překvapivý útok na Valdštejnův pluk v Schiltern, dohodnutý výpad ale zkolaboval na neprůchodném terénu s pozůstatky zimy, či spíše oblevy. Pochodující pěchota se vrátila nazpět a páni velitelé usoudili, že něco podobného nechají na lepší čas.
Krátce nato odejel mladý Anhalt na Moravu, projel Znojmem, povečeřel, přenocoval v Moravských Budějovicích a přes Německý Brod směřoval na Prahu stejnou cestou, jako z ní na počátku roku odejel.
Šestnáctého dubna dorazila k Anhaltovi zpráva o prohře a smrti velitele českého vojska Linharta Colonny z Felsu:
„Zprávy o tom, že hrabě Buquoy vylákal maréchala de camp s 5. kompaniemi do léčky, porazil jej navzdory pomoci českého jezdectva, přičemž zemřeli řečený maréchal (baron z Felsu), 2 velitelé, plukovníci Bernheim a Haugwitz, 3 rytmistři (mezi nimi rytmistři Löbes a List), tři korneti a také poručíci, navíc i řada dobrých vojáků.
Když tam přichvátal hrabě Thurn se zbytkem kavalerie a infanterie, nepřítel se stáhl a také pod hrabětem Buquoyem zabili koně.“
To se stalo 13. dubna u Sitzendorfu a Linhart Colonna z Felsu, těžce v boji raněný, nedlouho nato skonal.
Vrchol jara a počátek léta strávil mladý Anhalt u dvora Fridricha Falckého v Praze, byť cestoval i do západních Čech, a v deníku nezaznamenal až na pár zvěstí nic zajímavějšího. Byl to bezpochyby příjemný čas, v němž mladý kavalír chodil na kázání do protestantských kostelů stejně a jako na bály, udržoval korespondenci s matkou, již psal velmi často, někdy i dvakrát denně, se sestrou i bratrem, v strohých zápiscích ale mnoho o svém životě, bezpochyby ve stylu kavalíra, byť kalvínsky strohého, neprozradil. Zprávy z válčišť jej nikterak nezneklidňovaly, přicházely ostatně jen zvěsti o drobných porážkách, jako byla ta, kterou utrpěly počátkem května Mansfeldovští u Garsu, kde padl do zajetí (už poněkolikáté, vždy se ale vykoupil) plukovník Carpezon. Obr-076: Polní tábor podle Wallhausena
Čtrnáctého května si konečně do deníku zapsal:
„Rozloučil jsem se s milostivými dámami a kavalíry, abych se nazítří, dá-li Bůh, odebral k vojsku.“

Podivná válka v Rakousích
Zápis z 15. května praví, že k vojsku vyrazil i jeho otec a že cestou z Prahy je u Německého Brodu dohnal i Hohenlohe.
Vypadalo to, že se ospalá válka v prostoru Eggenburg–Langenlois konečně hne.
Cestovalo se ovšem zvolna, teprve jedenadvacátého dorazili všichni do Znojma.
Den nato přibyl Christian mladší z Anhaltu do ležení v Eggenburgu, kde převzal velení, které dostal. Jednalo se o pěší pluk v síle pěti kompanií, vlastně o dva prořídlé a nyní sloučené regimenty zemřelých plukovníků Colonny z Felsu a hraběte Vchynského, což dohromady dalo na 1400 mužů.
Hned 24. května kolem třetí ranní začalo v ležení i ve městě hořet:
„Příčinou toho neštěstí byl velký vítr a krom toho byla zadržena podezřelá osoba, jakých je tu ale povícero, neboť měšťané tu jsou téměř všichni papeženci a nikterak se nesnažili hašení napomáhat.“
Pětadvacátého se Anhalt přesunul z Eggenburgu kousek na východ, do Stoitzendorfu, kde tábořili Mansfeldští a jeho regiment.
Dne 26. května následuje krátký záznam o šarvátce:
„Kapitán Spaldorf vyjel s 500 koňmi na projíždku a dnes ráno se u Drosendorfu (nepřátelské místo) střetl s několika mušketýry a rejtary, z nichž pobil 40 a zajal 6.
Dnes dorazilo 1200 Uhrů pod velením Bornemiszy Janose, jejich plukovník se přidal k našemu vojsku. (…) Zmíněný Bornemisza velí všem Uhrům, kteří jsou nyní v našem táboře, a může jích být na dva tisíce.“
Zčásti šlo podle Anhalta o kopími vyzbrojené husary a arkebuzami vybavené hajduky, obdobu jízdních arkebuzírů.
Ze 4. června je zápis, který věští problém:
„Dozvěděl jsem se, že 17 vojáků našeho vojska se odešlo vzdát nepříteli. Včera byl oběšen jeden Angličan, šlechtický seržant, statečný voják, neboť se hraběti z Hollachu [Hohenlohemu] postavil s halebardou a předtím i vrchnímu profousovi. Jinak se koná spravedlnost nad vícero zběhy a zrádci vojska, kteří okrádají markytánky, atd.“
Doposud prchali spíše císařští ke stavovským, teď se ale začala situace měnit a mezi špatně placenými i živenými vojáky rostla zvolna nespokojenost. Nutno ovšem podotknout, že se bouřili i Buquoyovi vojáci a hrabě je pacifikoval s pomocí pluku zesnulého Staudera, jak Anhalt poznamenal.
O pár dní si Christian zapsal, že jeho regiment už má sedm kompanií...
Desátého června, po letnicích (svatodušních svátcích) se konečně cosi na stavovské straně hnulo a část vojska vyrazila na Hadersdorf, jedno z hlavních ležení císařských:
„Naším úmyslem bylo to ležení dobýt, ježto bylo ale shledáno tak silným, opevněným a natolik blízko Langenlois, Gravenecku a Eschdorfu, že to tvořilo jednu linii navzájem půlhodinu vzdálenou, bylo usouzeno, že je to příliš nesnadné.
Armáda, v níž hrabě z Hollachu (…) velel všem generálům konfederovaných zemí (…), šla tak zvesela na nepřítele, že ten spustil alarm, až když jsme formovali první bitevní sled. S námi byla i čtyři děla.
Odporu neschopný nepřítel se z tohoto ležení spasil s jedním pěším plukem a hrstkou kavalerie útěkem za řeku Kamp. Naši Uhři postupovali daleko, až narazili na Poláky, a došlo k zábavné šarvátce, jíž sekundovali z obilí naši mušketýři.
Nakonec se do šarvátek pustili z obou stran i rejtaři...“
Nebylo to nic slavného ani takticky, natož strategicky, jen zpestření, které Anhalt pokládal za plaisant, zábavné. Hohenlohe prý nabízel Buquoyovi bitvu, nic z toho ale nebylo, jen únava z nedostatku vody, letního vedra a pro mladého Christiana z třiceti hodin v sedle... Obě vojska se rozvinula na dohled.
„A znovu jsme setrvali 30 hodin v sedlech a bez odpočinku, vojáci i koně neměli ani kapku vody, nicméně zůstali čerství a odhodlaní, silně rozněcovaní lhostejností našich nepřátel, který se neodhodlal bít za správnost své věci. A tak jsme se vraceli do hlavního stanu (…), když se ale došlo do otevřené krajiny, měnila se cesta ve špatně průchodnou a úzkou a zadní voj převzala infanterie.
Trochu našich zemřelo vedrem, leč mnohem víc koní a 3 či 4 naši utíkající vojáci byli zabiti.“
Dvanáctého si Anhalt zapsal do deníku stav armády k 11. červnu a poté dodal, že přichází spousta posil, načež uvedl i impozantní nárůst sil o den později. Třináctého se ale odpojil hrabě Mansfeld a s ním odešla do Čech tisícovka Uhrů, což činilo dohromady 3600 mužů.
STAV KRÁLOVSKO-STAVOVSKÉ ARMÁDY K 11. A 12. ČERVNU 1620
PĚCHOTA (PLUKY)
MUŽŮ
JEZDECTVO (PLUKY)
MUŽŮ
Hrabě Hollach
2200
3000
Královská kompanie
100
200
Hr. W. Solms (dř. Thurn)
2000
3000
J. Výsosti (Anhalta st.)
100
180
Moravský Šlikův
2000
3000
Hollach
600
1000
Baron Starhemberg
1500
1500
Mansfeld
300
600
Plk. Franck
400
1000
Zesnulý Fels
400
600
Christian Anhalt
1000
1400
Hr. Solms
200
500
Hr. Mansfeld
1000
2000
Zesnulý Kinský [Vchynský]
300
1000
Velen z Žerotína
1000
3000
Bubna
400
900
Kaplíř
1000
Thurnova garda
100
200
Rakušané
1000
2000
Moravané
1000
1000
Česká zemská hotovost
600
1200
Rakušané
700
700
CELKEM PĚCHOTY
13700
21100
Slezané
400
600



Česká zem. hotovost
400
600



Uhři
2600
2500



CELKEM JEZDECTVA
7600
10580
VOJSKA DOHROMADY
21300
31680

            Byla to drôle de guerre, podivná válka, a Christian z Anhaltu o pasivní strategii ve svých zápiscích neuvažoval, ani ji nijak nekomentoval. Dny ubíhaly a on si k 26. červnu poznamenal rozhodnutí válečné rady, zasedající, aby řešila, co počít dál:
            „Dospělo se k závěru, že v tomto čase není z naší strany možné na žádný pád na nepřítele zaútočit (po několika ubezpečeních, že generálům nelze vyčítat žádnou ledabylost), neboť je příliš opevněn, a opustit toto zdejší postavení by znamenalo vydat mu v plen tuto zemi, nebo mu poskytnou volný průchod do Čech a na Moravu.
            Takto je nezbytné zde zůstat a rovněž se dobře opevnit, což musí pěchota vykonat.
            Nejlepší diverzi by mohl učinit Gábor Bethlen...“
            To znamenalo zůstat na místě a pasivně čekat, přenechat nepříteli veškerou iniciativu a počítat s dopadem nečinnosti (krom zákopnických prací, které každý voják nenáviděl) na morálku. Byla to podivná strategie s ohledem na to, že česká armáda stála za zemskou hranicí a v týlu si už třetím rokem nechávala Marradasovo nepřátelské uskupení v jižních Čechách, blokované stejně pasivně, jako to Buquoyovo nad Dunajem. Hořké plody podobné postoje spolu s nedostatkem peněz na žold přinášely už v následujících dnech a Anhalt se suše zmínil o vzpouře v Žerotínově i Kaplířově pluku i o neklidu, který se projevil v regimentu Hohenloheho. Mladého plukovníka to nijak nepřekvapilo, spíš byl udiven 2. července tím, že se moravský pluk Šlikův pustil bez odmluv do hloubení zákopů a vršení valů, poznamenal ale, že je to jediný trochu řádně placený regiment. Obr-077: Polní dělo
On sám odejel 4. července s otcem a třiadvacetiletým Fridrichem Výmarským do Znojma a odtud do Brna, kde se setkali „se starým Thurnem“, který v Brně pobýval. Byl to krátký výlet, sedmého už dojel Anhalt k pluku a do ležení v Eggenburgu. O dva dny později si zapsal:
„Moravský, Thurnův a Hollachův pluk reptají za příčinou špatných výplat, přičemž Thurnův má vícero důvodů než ti ostatní, a jedni pohlížejí na druhé, nechtějí se spokojit s pouhými sliby, požadují skutky a někteří vyhrožují, že se odeberou na Moravu, nebo do Čech.“
Aktivitu vyvíjeli pouze Uhři, vyjíždějící k Dunaji a k nepřátelským pozicím, z nichž přiváželi pro generály zajatce a pro sebe kořist...
Morálka upadala a zápis ze třináctého říká:
„Hrabě Hollach vyjel k regimentu hraběte Thurna, aby s ním promluvil a uklidnil vzpouru.
Zpočátku se trochu vzpěčovali, nakonec se ale vyjádřili, že chtějí za nás žít i zemřít, pokud jim dáme žold týden co týden a půl florinu týdně navíc, dokud se do Prahy vyslaní poslové nevrátí...“
Poslové, kteří měli od direktoria vymoci dlužný žold, dostali dvoutýdenní lhůtu k návratu, takže ono utišení vzpoury znamenalo jen odklad.
Připomeňme, že na Bílé hoře bude Thurnův pluk první, který se dá na útěk!
„Moravané, kteří hrozili, že nazítří odejdou i se svými kapitány, které odvedou násilím, dostali od svého plukovníka Schweinbecka, který se vrátil z Brna, dvouměsíční žold,“ říká pokračování zápisu a odhaluje tak naprosto decentralizovaný způsob plateb.
K témuž dni si Christian poznamenal, že i kavalerií jde, nikoliv však otevřeně, hlas, že i ona si zaslouží žold stejně jako infanterie a že se jezdci zařídí podle ní...
Peníze na žold se stávaly v deníku opakovaným refrénem a k 19. červenci si mladý pán poznamenal, že česká armáda čítá 11 000 pěších a 6900 koní, což bylo (lze-li jeho údajům věřit) o hodně méně než před měsícem. Podle údajů, které měl jeho otec, si pak sestavil tabulku nepřátelských sil, z níž vyplývalo, že Buquoyovi naopak sil přibývá.
NEPŘÁTELSKÉ SÍLY V ČERVENCI 1620
JEZDECTVO
PĚCHOTA
hr. Buquoy
200
Dva Buquoyovy valonské pluky
2000
Dampierre
400
Italové
2000
Florencie
500
Saský regiment
1500
baron Liechtenstein
300
C. I. Nassavského
1000
Valdštejn
700
Fuckerův
1000
don Baltasar (Marradas)
300
Florentinský
1500
baron Meckau
500
Colloredův
500
baron Löbel
300
Collatův
1000
La Croy
300
Fürstenbergův
1000
Gauchier
400
Tiefenbachův
500
Du Four
150
Breunerův
500
Kozáci
2000
Plk. Fuxe
1500
CELKEM
6050
Barona Schwendische
1000

Schaumburgův
500
CELKEM
15 500
            Mladý Anhalt si ze stejného pramene, tedy z otcovy vojenské kanceláře, zapsal stavy vlastních sil.
STAVOVSKO-KRÁLOVSKÁ ARMÁDA V ČERVENCI 1620
JEZDECTVO
PĚCHOTA
Anhaltův
600
Hollachův pluk
2200
hr. Hollach
500
Thurnův pluk
2200
Anhalta ml.
700
Moravský
2200
Kompanie královská a vévody Výmarského
300
Kaplířův a Žerotínův
2000
Bubnův
500
Anhalta ml.
1000
hr. Solms
300
Čtyři kompanie Sasko-Výmarského pluku
600
Slezané
400
Hornorakouský
800
Češi
400
CELKEM
11000
Rakušané
500

Moravané
700
Uhři
2000
CELKEM
6900
V jezdectvu měli sice císařští zhruba o osm stovek méně, v pěchotě ale o 4500 víc!
            A žold přicházel Buquoyovi v porovnání s jeho protivníky mnohem pravidelněji.
            Jinak stojí za povšimnutí, že Anhalt mladší už velel nejen pluku pěšímu (sloučenému z bývalých regimentů Colonny z Felsu a O. Vchynského), ale i jezdeckému.
            Šestadvacátého se dozvěděl o míru, který uzavřel Maxmilián Bavorský jako hlava Katolické ligy, s Protestantskou unií, což nevěštilo nic dobrého, neboť tento mír se netýkal Čech a rakouských zemí. Zvěst vlastně ohlašovala, že Liga co nevidět vystoupí vojensky po boku císaře Ferdinanda II.
            A nespokojenost v královském vojsku rostla.
            „Žerotínští odešli v deset před polednem se svými pěti zástavami rozvinutými, s doutnáky zapálenými, atd., a se zavazadly směrem na Pulkau a spílali všem, kteří jim chtěli protiřečit,“ poznamenal si Christian k 29. červenci.
            S jistým uspokojením dodal, že když tito moravští žoldnéři táhli kolem ležení pluků Thurnova a Hohenloheho, vojáci těchto regimentů jim spílali do zrádců, proradníků a šelem, a stejně tak i Šlikovi Moravané u Pulkau na Dyji.
            Jenže o den později už čtvrtá kompanie Thurnova pluku (jemuž velel Thurnův syn František Bernard) hrozila, že odpochoduje do Prahy, a Anhalt starší je usmlouval, aby tři dny počkala. Nebylo se co divit, žold neviděla tři až čtyři měsíce a slibů bylo už dost… Anhalta mladšího to poprvé přimělo k zamyšlení:
            „Naše věci jsou takto v nebezpečném položení, neboť odtáhneme-li k Čechám, bude nebezpečí, že ztratíme Moravu i Rakousy a jednotky z těchto zemí s námi nepůjdou. Ostatní se vzbouří a Čechy budou rozvráceny a Gábora Bethlena to může přimět k míru. Kéž nás Bůh vyléčí.“
            Stavové neměli peníze, Bůh je nedal a páni velitelé přemlouvali tu Žerotínův regiment, tu jiné, aby vojsko neopouštěly, přičemž disciplína byla ve psí, dezerce rostly a o chuti vojáků bojovat se dalo mluvit leda v případě, že by měli naději na kořist. Třetího srpna bylo vojsku českých stavů (tedy nikoliv jednotkám ostatních zemí) oznámeno, že co nevidět dostane dlužný žold za dva měsíce. Generálové, vůči direktoriu v tomto ohledu bezmocní, dodávali, že pokud k tomu nedojde, půjdou s nimi i oni v listopadu do Čech.
Kdo tušil, že v listopadu už bude po všem?
I když pohroma visela ve vzduchu od 6. srpna, kdy si Anhalt zapsal:
„Bylo slyšet, že se bavorský vévoda s Leopoldem či jejich oddíly utábořily u Welsu, města v zemi u Lince, či zemi u Ennsu, neboli v Horních Rakousích.“
O den později už psal:
„Upozornili nás, že se Horní Rakousy poddaly síle a ze strachu do rukou Bavorů, což je podstatná ztráta.“
Ledy se hnuly, místo jednoho nepřátelského vojska stála teď na Dunaji dvě, Buquoyovo a Maxmiliána Bavorského.
Obléhání Mikulova v kresbě Jindřicha Hyzrle z Chodů


Devátého si Christian poznamenal:
„Noviny, že hrabata Thurn a Mansfeld se stahují s jednotkami víc vzad, aby zaujali jisté postavení k obraně proti Bavorům a Leopoldovi [Pasovskému], kteří pochodují, aby zaútočili na Čechy, a to dokud my jim nepošleme pomoc, nebo se věci nezmění.“
Věci se ovšem mohly měnit jen k horšímu, neboť kombinovaná ofenzíva císařských a ligistů začínala!
Vše šlo rychle za sebou.
Královští neudrželi před Bavory Rappottenstein, což Maxmiliánovi otevíralo cestu do Čech, a na kolena sražení Hornorakouští stavové museli rozpustit muže ve svém žoldu.
Jenže, divná věc, královské vojsko setrvalo ještě měsíc kolem Eggenburgu, jako kdyby se nic nedělo...

Ústup a bitva u Rakovníka
Dne 3. října dostal Christian do Jihlavy zvěst o tom, že nepřítel obsadil Prachatice a Písek:
„Že tu neušetřil osobu žádného pohlaví a že hrozí nebezpečí, že půjde na Prahu.“
Desátého už byl v Čáslavi a vyrazil pryč od armády do Prahy.
„Byl jsem navštívit královnu, která nám sdělila spoustu dobrých zpráv,“ poznamenal si 13. října.
Jenže to byly jen zprávy o šarvátkách Uhrů před Plzní, o tom, že Jan Jiří Saský (protestant, leč jako neúspěšný aspirant na český trůn v této době císařův spojenec), musel vzdát obléhání skvěle bráněného Budyšína, že se královské jednotky znovu zmocnily v Rakousích Retzu, že bavorské jednotky jsou špatně placené a ty Buquoyovy trpí hladem.
Jako kdyby královské vojsko bylo placeno pravidelně a mělo čerstvý chléb i maso…
Na hlavním válčišti, tedy v povodí Vltavy, šly zatím věci pro české stavy a Fridricha Falckého od deseti k pěti a v Dolní Falci taktéž, neboť Spinola nezadržitelně postupoval.
Což ostatně dělali i Buquoy s Maxmiliánem Bavorským, leč mladý Anhalt si stále myslel, že císařským jde jen o zimování na jihu Čech.
„Náš nepřítel se snaží zmocnit vesnic onoho kraje, aby se tam utábořil, nebo zazimoval, a don Baltazar se s jednotkami z Budějovic zmocnil Domažlic,“ konstatoval ohledně dílčího Marradasova úspěchu.
Podle zápisu ze 17. října se Anhalt konečně vypravil k armádě, která zatím jižní Čechy vyklidila a blížila se ku Praze:
Boj u Nových Mlýnů v kresbě Jindřicha Hyzrle z Chodů
„Odporoučel jsem se včera a odejel dnes s hrabětem La Val a plukovníkem Kornischem k armádě.
Spal v Berouně, ujel 3 míle a narazil na 16 tažných koní mého jezdeckého regimentu.“
Ony tři staročeské míle jej dovedly 18. října do Rokycan:
„Armáda se rozložila v krajině kolem Rokycan a ve městě jsou velitelé.
Šel jsem navštívit krále a Jeho Výsost...“
Fridrich Falcký byl u vojska a Jeho Výsostí mínil uctivý syn svého otce.
Toho dne přišla zpráva o tom, že jakýsi uherský hajduk zabil 8. října u Prešpurku Dampierra.
Dvaadvacátého října následuje tento obšírný zápis:
„Tohoto večera v 7 večer jsme vyjeli s Jeho Veličenstvem, Jeho Výsostí, jezdectvem a trochou pěchoty na přepad kvartýru Bavorů.
V předvoji byl hrabě Hollach s elitou od všeho jezdectva a 1500 mušketýry, jimž sekundovali Uhři, po nich pak Rakušané, ti Stubenvollovi, a zbytek kavalerie, jedni pomáhali druhým. Já jel s tou svou hned před králem a vše uzavíral zadní voj od generála hraběte Mansfelda pod hrabětem Styrumem. Krále a jeho dvůr provázely dvě kompanie, Spaldorfova a vévody Výmarského.“
Vypadalo to na odvážný výpad s heroickým vladařem, jenže noční pochod (který by zkušený vojevůdce raději nepodnikal), špatné cesty a zalesněný kraj způsobily, že se na dohled od cíle dospělo až za plného dne, načež byl dán signál k ústupu, neboť o žádném překvapení nemohla být řeč.
„Má se za to, že by nepřítel mohl jít na Prahu, a proto byl dán obvyklý rozkaz, ať se každý připraví na přesun.“
            Byl to další ústup, tentokrát od Rokycan na Mýto, kde si 23. října Anhalt zapsal:
            „Podle názoru, že nepřítel pochoduje rovnou na Prahu, jsme vyklidili Rokycany a šli jsme tou cestou na Mýto, 1. míli, den nemohl být delší, to kvůli špatné cestě a dělostřelectvu, vozům a zavazadlům. Zemské jednotky tvořily předvoj. Nikdo nikoho nevyslal k nepříteli, aby byl chycen jazyk.“
            Mezi Točníkem a Zdicemi si čtyřiadvacátého poznamenal:
            „Za Mýtem nás král opustil, ježto jel do Prahy.“
            Pak během další přesunu do jisté míry opakoval závěry generálů:
            „Mínění stále vládne, že nepřítel postupuje velkými denními pochody na Prahu, proto bylo vysláno 20 koní z mé kavalerie, aby přivedli jazyka, a Pöblic byl poslán do Berouna kvůli průzkumu cest, jestli jimi artilerie a zavazadla projedou.“
            Pětadvacátého si postěžoval:
            „Byla to cesta průsmyky a horami.“
            To ustupující královská armáda zabočila v Berouně či před Berounem doleva do prudkých, zalesněných kopců nad Berounkou směrem na Chyňavu.
„Toto ležení bylo zvoleno, aby bránilo nepříteli přijít ku Praze a také, jak se říká, kvůli možnosti vyprostit v případě potřeby Rakovník. Já musel poslat 200 jezdeckých koní s 800 až 1000 Uhrů k Rakovníku, abych se o tom dozvěděl pravdu a získal jazyka. Velel jim můj rytmistr Ernst Gersdorf.“
Tento zápis z pětadvacátého uvádí jako místo pobytu Anhorst, u frankofonního Němce, těžce přepisujícího česká pomístní jména, poněkud hlavolam, přesto však se zdá, že mínil Unhošť, první město od Berouna k severu a na silnici z Rakovníka ku Praze. Text k šestadvacátému říjnu by tomu mohl odpovídat, neboť vše se hnulo k západu, na Strašecí.
„Z Anhorstu jsme odešli tábořit do Strašecí a vsí v okolí podobně, jako jsme to činili v Mýtu, Zdicích a Anhorstu, třebaže se velká část musela spokojit s nocováním pod širým nebem.
Obdržena zpráva, že se nepřítel zmocnil Žlutic 5 mil od Rakovníka a že naši Uhři (kteří jsou notně bezohlední), nechtěli jet dál než k rakovnickýmu předměstí, protože je rakovničtí obyvatelé odmítli vpustit do města.
Proto vyjel Ernst Gersdorf směrem k nepříteli a my od něho čekáme zprávy.“
Sedmadvacátého už byl Anhalt v Rakovníku a shrnoval dojmy i události dne:
„Noc uběhla pod dojmem zpráv, že se nepřítel chystá Rakovník oblehnout, proto nechali můj pěší pluk se 4 kompaniemi vévody Výmarského a dvěma zemské hotovosti, aby se zmocnil převelice důležité a nesnadno průchodné rokle půl hodiny před Rakovníkem, kde zaujali postavení a opevnili se.
My následovali se zbylými jednotkami a mým jezdectvem jako zadním vojem.
Když jsme toho průchodu dosáhli, sešikovali jsme nad ním všechny jednotky pohromadě a čekali téměř šest hodin, nakonec jsme se ale uložírovali v Rakovníku a okolí, jak nejlépe to šlo.
Když se tu naši lidé s velkou námahou ubytovali, objevil se od Žlutic nepřítel se svým vojskem.
Naší výhodou bylo, že jsme měli z obou stran les a hory, to nám ale bránilo, aby došlo toho dne k bitvě, přesto ale docházelo velice zmužile k šarvátkám, Uhři a Poláci se navzájem chrabře potýkali jedni s druhými, z léček jsme jim my, stejně jako nepřítel, sekundovali, a to až do chvíle, kdy navečer dorazilo jejich jádro.
Má se za to, že nepřítel ztratil 60 mužů a my méně, nebo nic. Večer nás od sebe oddělil.
Náš král nocoval v Kornhauzu [Mšec], dorazil právě včas, aby mohl nepřítele spatřit a líbilo se mu to. (…) Měli jsme řadu zajatců, které přivezli jezdci, a ti říkali všichni, že se půjde na Prahu...“
Toho dne (jak už bylo řečeno i v Buquoyově příběhu) obsadili královští hřeben Bendovky severně od Rakovníka, a jezdectvo s částí pěchoty sestoupilo dolů, překročilo západně od Rakovníka Rakovnický potok a vysunulo se až k výšinám Šibeničního vrchu, jenže z opačné strany stoupalo vzhůru na 1200 jezdců ligistických a ti královské donutili, aby si na výšinu nechali zajít chuť. To se odehrálo kolem třetí odpolední, a i když královští podnikli protiútok zejména dvěma tisícovkami Uhrů, rejtaři a polští lisovčíci je odrazili a strategický kopec nad pravým břehem potoka zůstal v rukou Ligy. 
Osmadvacátého možná nezbyl Anhaltovi na obšírnější zápis čas, neboť to byl den, který patřil z obou stran především kavalerii a on se bezpochyby bojů zúčastnil:
„Za příčinou mlh se nic po ránu nedělo, jen se vysílali ven jezdci, po obědě se ale navzdory tomu odehrávaly chrabře šarvátky a mezi jinými byl lapen z nepřátelské strany kapitán jménem Most, jehož zajal urozenec jménem Benneberger.
Nepřítel nastrojil s několika mušketýry léčku, aniž nám příliš uškodil.“
Královští si budovali polní ležení mezi Bendovkou a městem a ligisté zase mezi Šibeničním vrchem (na který vyvezli dvě děla) a Senomaty a z výšin obou kopců sledovali jedni druhé. 
Devětadvacátý říjen shrnul Christian stroze:
„Byl na kázání.
Za příčinou velké mlhy se nic mezi dvěma armádami neseběhlo.
Místo, kde ložíruje armáda nepřátele, se jmenuje Henomaty.“
Čímž mínil Senomaty.
Pak nastal třicátý říjen:
„Ježto vyslal hrabě Hollach průzkum do okolí s tím, co činí nepřítel, zmocnil se před polednem velice výhodného lesa na hoře po naší pravé ruce a obsadil výšiny.“
Zjevně šlo o Bendovku a les na jejím severním svahu.
„My drželi naši pozici před městem stejně jako horu, avšak ne tak vyčnívající, jako ta jeho.“
Tohle mohl být zvlněný a klesající hřeben Bendovky směrem na západ.
Ani slovo neřekl Anhalt o tom, že nepřítel přešel od Senomat a Šibeničního vrchu skrze údolí Rakovnického potoka a stoupal k severu na Olešnou. Tam se stočil po cestě k východu a mířil ofenzivním manévrem právě k popsaným pozicím královským.
„O ten les se dobře bojovalo a naši mušketýři byli mimořádně dobří, počtem je ale ti druzí převýšili a naše kavalerie jim právě dobře nesekundovala, proto bylo třeba ustoupit.
Velitelé, kteří u toho byli, jako baron Theodor z Dohnau, velitel těch rejtarů (zraněný na krku), a pan Spaldorf, jehož kompanie se neobjevila, se vyznamenávali, přesto ale vojáci, převýšení počty nepřátel, si všichni tak dobře nepočínali.
Kompanie Jeho Výsosti tu také byla a vzali jí zástavu, to po smrti toho, který ji vedl.
Pěchota se nicméně nepřestala dobře bránit a pomáhala jí hrabata Thurn a Šlik, která málem padla do zajetí.
Zabit byl jeden italský kapitán.
Z obou stran střílela děla a ta z nepřátelské strany hrubě.
Večer nás rozdělil, my ale setrvali v poli.
Kolem ležení se vršily v různých místech valy.“
Onen přesun nepřátel od Senomat probíhal už devětadvacátého a den nato vedl Buquoy prudký útok proti třem tisícovkám královských, který však vázl v údolí v mokřinatém terénu pod rybníky. Hrabě sám v něm utrpěl ono velice nepříjemné zranění.
„Zůstali jsme celou noc v poli a nepřítel tvrdě pracoval, stejně jako my,“ psal Anhalt k 31. 10. a mínil tím budování okopů i vršení zemních valů ve stráních nad Olešnou.
„Když se rozplynula mlha, propukly mezi pěchotou znovu ostré šarvátky a děla hrubě pálila z obou stran. Nepřítel nám poničil jeden kus a mi jemu na oplátku jiný.
Granáty pěkně létaly jako včera, leč bez nebezpečenství.
Baron Theodor z Dohnau, plukovník u hraběte Hollacha, statečný pán, dobrý vlastenec a dobrý voják, milovaný svými těžkými jezdci, zamřel na včerejší zranění.
Důstojníkům vyplatili žold za polovinu měsíce.“
K. 1. listopadu zní Anhaltův zápis takto:
„V noci vyhlásili poplach v kostele, který je na levém křídle našeho vojska, leč zbytečně. (…) Nepřítel na nás silně pálil z děl a na poledne vyrazil do útoku na kostel, který dobyl, i když se v něm mušketýři bránili, protože my se sem nenechali vtáhnout, jelikož by tím armáda vylidnila svoje pozice. (…) V kostele jsme ztratili jednoho poručíka a 50 vojáků.“
Na odřadem královských mušketýrů v síle 200–400 mužů bráněný kostelík svatého Jiljí, vysunutou pozici před levým koncem polních opevnění, útočila obrovská přesila, vojáci neapolského tercia Spinelli, bavorského regimentu Schmidtova a lotrinského pluku Florenville. Dobytí znamenalo ovládnutí Rakovnického potoka nad královskými pozicemi, což představovalo jak zdroj vody, tak možnost zkalit jej, nebo znečistit. Navíc šlo o strategickou pozici, která otevírala možnost obchvatu.
Druhého listopadu byl podle Anhalta až na dělostřelbu klid, jen královští se snažili dobýt kostelík sv. Jiljí zpět, bylo to ale vlažné a s rychlým ústupem, údajně kvůli nastražené léčce císařské kavalerie, které se královští raději vyhnuli.
„V nepřátelské armádě jsou nemoci, chybí chléb i munice a oni na vše čekají s rizikem, že jim to naši Uhři vezmou,“ mínil Christian a spíše si to jen namlouval.
Utvrdil jej v tom následující den, kdy Uhři ukořistili pár zásobovacích vozů, o nějakém velkém armádním konvoji ale nemohlo být řeči. Stejně tak si nalhával, že u Rakovníka dojde k rozhodnutí:
„Z dobrého zdroje se ví, že se nepřítel rozhodl zaútočit na naše ležení a skončit válku za každou cenu.“
Nadešel 4. listopad a bitva nebyla v dohledu:
„Nepřítel je dnes dosti klidný a střílí hodně málo. (…) Vyslali jsme Uhry a pár rejtarů, aby rozehnali venkovany v počtu 6. tis., kteří se spojili v okolí Žatce.“
Pátého došlo k překvapivému zvratu:
„Nepřítel ustoupil za lesy a my se zmocnili dvou hlavních fortů. Ještě není známo, kterou cestou se dal.“
Buquoy i Tilly zmizeli a královští vyslali uherské jezdce, aby zjistili, kam. V hlavním stanu začali probírat dvě možnosti, to, že císařští odtáhli na severozápad, či západ, kde přezimují, nebo že jdou severním obloukem na Prahu. První zprávy nasvědčovaly tomu i onomu, neboť říkaly: 
„Vešlo ve známost, že se město Louny vzdalo nepříteli.“
Kapitulace Loun v kresbě Jindřicha Hyzrle z Chodů
To napovídalo první možnosti.
„Thomas von Hoff byl donucen stáhnout se do Slaného.“
Ústup lounské posádky do východnějšího královského města Slaný zas nahrával té druhé variantě.
Šlo o poslední větu, kterou si Christian mladší z Anhaltu do deníku napsal.
Na další už neměl čas, odpoledne se ukázalo, že Buquoy a Tilly táhnou na Prahu, a celé královské vojsko vyrazilo šestého na usilovný pochod přes Strašecí a Unhošť ku Praze.
Do bitvy na Bílé hoře zbývaly onoho 5. listopadu, kdy jednadvacetiletý princ Christian von Anhalt-Bernburg, syn vrchního velitele královské armády a velitel dvou pluků, jezdeckého a pěšího, rok vedený deník mimoděk uzavřel, pouhé tři dny...
Pak už sepíše jen shrnutí o tom, co se onoho 8. listopadu 1620 před Prahou dělo a jak ze všeho šťastně i se ctí vyvázl... 
(...pokračování už jen v knize...)

Žádné komentáře: