pondělí 9. září 2013

SHARPŮV NEPŘÍTEL PRÁVĚ VYCHÁZÍ



Sharpův nepřítel, který právě vychází, je v pořadí už šestnáctý svazek série o Richardu Sharpovi (z celkem čtyřiadvaceti) se stále odehrává v Portugalsku a děj se odvíjí kolem Vánoc 1812. Znovu a už naposledy se v tomto díle setkáme s Obadiahem Hakeswilem, temnou postavou, která Richarda Sharpa pronásledovala v prvních dílech, odehrávajících se v Indii. Významnou roli v tomto příběhu hrají i rakety (které vidíte na přebalu), konkrétně jeden z oddílů, začleněných do britského jízdního dělostřelectva (Royal Horse Artillery). Jde o vynález sira Williama Congreva, rakety, který měl jednoduchou obsluhu i instalaci, maximální dostřel přes 2 kilometry a velmi nízkou přesnost.
„Mohl bych s nimi zasáhnout Bayonne, bohužel ale nevím, v které části by dopadly,“ řekl sice o raketách Congreve Wellington, u Lipska v roce 1813 však tento „ďábelský vynález“ vzbudil u francouzské pěchoty hrůzu. Congerovovy projektily se dělily na těžké (42 liber zápalné s dosahem 2500 yardů), střední (24, 32; plná náplň, tj. jako klasické plné kule, čtyřiadvacítky většinou s kartáčovou náplní) a lehké (6, 9, 12 a 18 liber).

SHARPŮV NEPŘÍTEL
Ukázka z překladu Jiřího Beneše
„Rakety!“ zvolal Sharpe a čekal. Padesát metrů. Teď už nemohou minout. Takhle nebyly nikdy proti nepříteli použity. Jediné, co mohlo zničit kolonu rychleji než jakákoli jiná zbraň, byla artilerie. A Sharpe se ji chystal využít, i když v trochu jiné podobě. Viděl, že francouzské muškety se zvedají k závěrečné salvě. „Pal!“
První rakety už ležely v odpalovacích korytech a nyní se doutnáky dotkly zápalnic. Ještě vteřinu se nic nedělo. Francouzská salva, pouhých padesát kulí, šlehla vzduchem, ale Sharpe to ani nevzal na vědomí. Slyšel řev Francouzů, první triumfální oslavy vítězství, který však vzápětí přehlušil hukot hořících tryskajících plynů. Z příkopu vyšlehly plameny, kouř, jiskry a pak už byly rakety pryč.
Jako ohnivé koule vržené neuvěřitelnou rychlostí, jako zlé sny vojáků, jako smrt, která vylétla z příkopu bez šance vznést se do vzduchu a jen se řítila, hnaná plameny, a pustošila vše živé před sebou. Rakety svištěly zpředu i zprava a před Francouzi, kteří se právě dávali do běhu, vyvstal náhlý val kouře hustšího než těžká mlha, z něhož šlehaly plameny. Rakety se zarývaly do kolony, srážely řad za řadem, zástup za zástupem, spalovaly svými ohnivými chvosty, hučely a ječely tak, že přehlušovaly francouzské bubny. A potom začaly vybuchovat první granáty.
„Fyzilíři, pal!“ Fyzilíři museli před přívalem plamenů couvnout a nyní stáli a v úžasu sledovali to, co nikdo z nich předtím neviděl. „Střílejte, bastardi!“ zařval Sharpe vztekle. „Pal!“
Bože, ale že je pustil blízko! Potřeboval salvy fyzilírů, aby kosily první řady, protože kdyby měli Francouzi dost rozumu a vrhli se vpřed, mohli to stále vyhrát.
Druhá salva, další rakety. Některé obsluhy byly rychlejší. Hned, jak předchozí raketa zmizela v kouři, vložily do odpalovacího koryta novou dvanáctiliberní střelu a odpálily ji.
„Rychleji!“ křičel Gilliland a téměř poskakoval vzrušením. „Rychleji!“
Jedna raketa se přece jen vznesla a svištěla vzhůru nad údolí jako ohnivá stopa, za níž se táhl kouř, a Francouzi ve vesnici na tu podivnou věc, která stoupala do nízkých mraků, s úžasem zírali.
„Co to, k čertu...?“ Generál nic neviděl, protože mu hrad zastíral obrovský val kouře, z něhož šlehala zář plamenů.
„Nějaký výbuch?“ nadhodil znepokojeně Ducos.

Z kouře se vynořil vyděšený a ztracený Francouz. Střelci, kteří dostali rozkaz zůstat u obsluh raket, ho uviděli a dva z nich vystřelili. Francouz se zvrátil dozadu, ale zároveň s kulemi ho zasáhla raketa. Zaryla se do jeho těla a začala se otáčet a chrlit jiskry a hustý kouř. K ležícímu Francouzi však doběhl kaprál střelců, hlavici rakety odkopl a ta se začala stále rychleji kutálet po trávě, až zmizela ve vlastním kouři.
Nejsevernější část kolony raketám unikala. Vojáci slyšeli hluk a výkřiky, viděli exploze, které vybuchovaly jen kousek od nich uvnitř řadů, ale postupovali dál, protože nemohli jinak. A Sharpe obrátil Brookerovu rotu k novému cíli. „Pal!“
Byla to malá salva, ale přesto dokázala navršit na trávě bariéru mrtvých a nepřítele zastavit. A pak se kolem Sharpa protlačil Gilliland, zarazil botou do trávy odpalovací koryto a jeden z jeho mužů do něj vzápětí vložil raketu. Další z obsluhy zažehl úderem ocelové pažby pistole o křesací kámen zápalnici a Sharpe ustoupil. „Kolik takových koryt ještě máte?“ křikl.
„Čtyři!“
„Tak sem s nimi!“
Do sevřeného tvaru kolony dál šlehala strašlivá síla raket. Střely vojáky srážely, zpomalovaly se, jak si razily cestu řady, až nakonec skončily zaryté do nějakého těla, v němž chvíli jen chrlily oheň a kouř. Ale pak se oheň zápalnice, skryté v kovové trubici, dostal až k náloži granátu a výbuch postříkal Francouze krví a kovovými střepinami.
Do mraku kouře, z něhož šlehaly plameny, nemohl nikdo vstoupit. Rachot bubnů zcela zanikl, přehlušený kvílivým hukotem raket a výbuchy granátů. A rakety létaly dál, razily si cestu hlouběji do rozvrácených řadů kolony a vyrývaly v nich nové brázdy zkázy. Francouzi, ohlušení explozemi granátů, výkřiky a sténáním umírajících kamarádů, neviděli nic než kouř a plameny a dávali se na ústup.
Nad kolonou vzlétaly další rakety. Jedna z nich prosvištěla těsně nad hlavami vojáků do otevřeného údolí, tam se stočila doleva a stoupala vzhůru. Důstojníci francouzského štábu ji sledovali s úžasem a zděšením. Údolí naplňoval hluk. Za dlouhým plamenem na obloze se táhl kouř. A pak vybuchl severně od vesnice granát, z černého kouře se na všechny strany rozletěly střepiny a k zemi padala hořící tyč.
Ducos zíral na kouř po explozi jako fascinovaný. „Plukovník Congreve,“ vydechl po chvíli.
„Co říkáte?“
„Že to jsou rakety plukovníka Congreva,“ odpověděl Ducos a složil dalekohled.
Generál zakroutil hlavou a znovu se zadíval na kolonu. Zdálo se, že její zadní část je pořád semknutá a neotřesená, ale stále duněly nové a nové exploze a čelo obrovské kolony halil vířící oblak kouře, v němž šlehaly a svíjely se plameny. „Zastavili se,“ zamumlal.
Nad kolonou prolétly další dvě rakety, udeřily do země, několikrát se odrazily a pak v údolí vybuchly. Jiné dvě rakety mířily na sever a stoupaly v křivolakých trajektoriích nad konvent, ale většina zasahovala kolonu. Na cestě k lidskému terči se kroutily, chrlily plameny a kouř a nakonec uprostřed kolony explodovaly. A fyzilíři stále stříleli.
„Alexandře!“ vyštěkl generál a dal koni ostruhy. Nemohl se dívat, jak jeho vojáci umírají, a rozjel se po cestě dolů. „Co, k čertu, jsou ty rakety?“ houkl na Dubretona.
„Artilerie!“
Generál zaklel a pak znovu a ještě jednou. Teď už ty zbraně slyšel, stejně jako to, že bubny ztichly.  Slyšel výkřiky a věděl, že pečlivě seřazená kolona se semknutými řady se každou chvíli změní v panický dav. „Proboha, proč s nimi přitáhli právě sem?“
„Protože věděli, že sem přitáhneme my!“ křikl za ním hroznou pravdu Dubreton.

„Střílejte! Pořád střílejte!“ křičel na své muže Sharpe.
Věda ve válce. Smrt šířená ohněm. A z odpalovacích koryt létaly nové a nové rakety, padaly do trávy, klouzaly, hnané plamenem, stále rychleji, kousek se zvedly a poskočily směrem k nepříteli. Některé se zvedly do výše kolen a srážely vše, co jim přišlo do cesty, zatímco jiné se mezi masou vojáků klikatily a už tím vyvolávaly strach a paniku. A Francouzi se obraceli na útěk. Kolona se rozpadla. Všichni v panické hrůze prchali z místa, kde v hustém kouři vybuchovaly řvoucí pekelné věci, které se na ně vrhaly rychleji než blesk, ohlušovaly je a zabíjely a zabíjely a zabíjely.
„Pořád střílejte!“ křičel Sharpe.
Fredericksonovi muži už vyrazili z trní, nabíjeli a stříleli. Vybírali si důstojníky, kteří se zoufale snažili paniku zvládnout, a také fyzilíři stále pálili salvy do kouřové clony, z níž zněly výkřiky – čím dál víc výkřiků, ale už ne bubny.
A znovu se zvedla vlna hluku, který se nepodobal žádným pozemským zvukům. Syčela, hučela, chrlila plameny, jiskry a kouř a hlavně srážela muže a zabíjela. A Sharpe se konečně rozhodl zastavit palbu.
Důstojníci a seržanti rozkaz opakovali. „Zastavit palbu! Zastavit palbu!“
Ticho. Vlastně ne, jenom se zdálo, že je ticho, protože ohnivá smrt už nehlučela. Teď se jen umíralo. Nářek, sténání, vzlyky, volání o pomoc, ale také kletby. A v té záplavě bolesti Sharpe cítil, že bojový hněv, jenž se v něm tak vzedmul, ustupuje. „Kapitáne Brookere!“
„Pane?“
„Nechte v průlomu dva řady. A můžete se postarat o raněné.“
„Ano, pane.“ Brooker se tvářil užasle. Patřil k těm, kteří nechtěli bojovat. Měl myšlení sira Augusta Farthingdala, muže obezřetnosti a zdravého rozumu, a nemohl uvěřit, že bojovali a zvítězili.
„Ještě není konec, kapitáne!“ dodal Sharpe popuzeně.
„Ano, pane.“
Ještě není konec. Přesto kouř pomalu odplýval a před Sharpovýma očima se objevoval výsledek jeho díla. Vypálená místa, která se táhla v rozšiřujících se pásech z nízkého hliněného náspu, a pak krev a mrtví, i když to, co Sharpe viděl, se stěží podobalo padlým v boji. Spíš se zdálo, jako by nějaká obrovská ruka těla nepřátel rozdrtila a roztrhala a pak jejich zkrvavené části poházela po zimní pláni, nad níž se táhly nízké mraky. A potom Sharpe uviděl jiná těla, roztrhaná a spálená, mezi nimiž se v krvi zmítali ranění.
Vojáci, kteří obsluhovali odpalovací zařízení raket, měli popálené ruce a tváře a sežehnuté uniformy, ale usmívali se, protože zůstali živí. Vstávali z příkopu, oprašovali si pláště a kalhoty a pak se obraceli, aby se podívali na bojiště.
Také Sharpe se tam díval. Hleděl do míst, kde rakety srážely nepřátelské vojáky a klikatily se řadami jejich kolony. Plameny ukazovaly místa, kde stále ještě dohořívaly stabilizační tyče. Od jedné se dokonce vzňala uniforma raněného Francouze, a protože nešťastník nedokázal plameny uhasit, explodovala mu munice v patrontašce. Zdálo se, že se mrtví táhnou až do půl cesty k vesnici, a Sharpe si nevzpomínal, že by kdy takové bojiště po bitvě viděl. Ale zvuky, které se nad ním nesly, znal víc než dobře – tiché zvuky vydávané umírajícími.
„Kapitáne Gillilande!“
„Prosím, pane.“
„Díky. Bojovali jste skvěle. Vyřiďte to svým mužům.“
„Ano, pane,“ odpověděl Gilliland tiše, jako by se bál porušit nastalé ticho.  Sharpe stále hleděl na bojiště. V půli cesty k vesnici stáli dva jezdci, kteří, podobně jako on, obhlíželi bojiště. A za nimi se před vesnicí pomalu řadila francouzská pěchota. Sharpe zakroutil hlavou. Kartáčová palba patnácti děl by nadělala větší spoušť, ale v těch sežehnutých pruzích, ve spálených mrtvolách a v tom, na jaké ploše mrtví a ranění leželi, bylo něco, s čím se ještě nikdy nesetkal. „Myslím, že jednou budou takhle vypadat všechna bojiště,“ zamumlal.
„Prosím, pane?“
„Nic, kapitáne Gillilande, nic.“ Potlačil chmurné myšlenky, otočil se a teprve teď si všiml malého trubače. Na hubeném rameni měl stále pověšenou jeho pušku. Poklekl k němu a opatrně mu z levého ramene stáhl řemen. Cítil, že se mu do očí tlačí slzy, protože v chlapcově hlavě se černala krvavá díra po kuli z nepřátelské muškety. Měl rychlou smrt, ale už z něj nikdy nebude střelec. Sharpe vstal a chystal se odejít. Ve vzduchu se objevila první sněhová vločka. Padala pomalu a tiše, jako by váhala, a pak se snesla na chlapcovo čelo, zbarvila se rudě a rozpustila se.

3 komentáře:

Jindřich Pávek řekl(a)...

Zdravím, nedalo by se někde pořádně dočíst jak přesně fungovali rakety Britů?
Děkuju

Jindřich Pávek řekl(a)...

Zdravím,
nemáte prosím typ na informace o fungování Britských raket?
Děkuju

Jiri Kovarik řekl(a)...

Vím jen, že nepřesně... :-)