PODĚKOVÁNÍ VÁNOČNÍ

S blížícími se Vánocemi bývá u šéfredaktorů všech kloudných periodik zvykem napsat úvodník (módně tutorial), v němž eticky, nostalgicky a religiózně oslovíme čtenáře a doufáme, že nám zachovají přízeň, neboť bez nich bychom si mohli všechno leda tak naložit. Blog je svým způsobem také periodikum, a jelikož jsem z devadesáti procent jediným přispěvatelem, kumulujícím funkci šéfredaktora, grafika, oddělení public relation (další módní slovo) i sekretářky na vaření kafe, cítím povinnost učinit jakýsi forvort i já.

Předně chci vám všem, kteří sem zabrousíte, poděkovat. Počítadlo klikanců říká, že je vás hodně, mnohonásobně víc, než jsem se v dubnu, kdy mě napadlo blog udělat, vůbec osmělil doufat. Jste smyslem tohoto konání, bez vás by to byla jen trapná exhibice! Ještě víc děkuji všem, kteří reagují komentáři, maily na napoleonknihy@volny.cz, nebo dokonce příspěvky a fotografiemi. Stále hledám, čím pobavit vás (i sebe), v tom, co píšete, jsem našel už vícekrát inspiraci a mohu zodpovědně prohlásit že (narozdíl od tištěných periodik) nepošlu žádný z vašich komentářů do koše. Naopak, velice přivítám, pokud mě navedete na to, o čem bych já měl v blogu psát a o čem byste vy chtěli číst!

Pokud jde o knihy, o nichž na blogu píšu (většinou jsou moje, což není narcismus, ale logika věcí), i tady mi vaše reakce leccos říkají a vy jste, jak doufám, poznali, že ani kritika mě nerozhází; nobody is perfect, proč bych měl být já? Psaní je ošemetná věc, neseme kůži na trh a trh je mrcha, obzvlášť v těchto časech. Jeho průzkum je hodně důležitý a skrze vás se do něj dá nahlédnout… Psaní bývá i posedlost. Nemám rád, když mi někdo říká, že jsem spisovatel, nějak jsem si na to stále nezvykl a vnitřně cítím trochu rozpaky. Někdo z Britů (Shaw, Wells?) ovšem napsal, že spisovatelem je ten, kdo večer přemýšlí o tom, co a jak zítra napíše. Takže asi přece jen jsem a děkuji za to všem, kteří mě ke psaní přivedli, i lidem, co mi pomáhají, protože se z toho stalo hobby. Hobby je případné slovo: pokud vás něco hodně baví, nese vás to dopředu, jako dobrý kůň, a je hodně na vás, kterak ho řídíte i kam pojedete. Přirozené pak bývá jet tam, kde jste nebyli, přeskočit potok, překážku, zkoušet, kam se dá dojet a hledat novou cestu.

Zkouším to právě teď, v minulých měsících a ještě nějaký čas budu; ta trochu provokativní fotka říká, oč půjde a já za sebe už vím, že by to jít mělo, i když mě to stojí víc dřiny než předchozí knihy. Waterloo ve dvou dílech se zdál zpočátku šílený nápad a teď bych skoro potřeboval ještě třetí. Bude to jiná kniha jak větším formátem, tak i obsahem, protože v ní jdu po stopách čtyř dnů posledního Napoleonova tažení den po dni, hodinu po hodině, místo po místu, a když někde sednu u cesty do škarpy, pak kvůli tomu, abych se rozhlédl po vojácích, co tam bojovali. Jací byli, jak vypadali, co měli za zbraně, jak s nimi zacházeli, kterak cvičili, manévrovali, jaká byla taktika, skladba, tvary, co jedli, kde spali, jestli jim byla zima, nebo horko, kdo byl kdo… Takhle průběžně vznikají ke každé kapitole bloky, které by měly být graficky zvýrazněné a v nichž se podobné věci objeví. Bude to dřina i pro vydavatele, je s tím ale smířen a grafička, velmi šikovná dáma, ví, co ji čeká i kudy na to. Kreslím schémata, místy hodně podrobná, a používám k tomu z velké části Ferrarisovy či Capitainovy, do nichž nahlíželi Napoleon, Wellington či Blücher. Hledám ve spoustě lží a legend, jak to bylo, proč se to stalo… Vaty tam bude hodně málo, na útěk z Elby a události do 14. června 1815 muselo (zcela záměrně) stačit třicet stránek, zato jen jezdecké útoku v prostoru Vertes Bornes mezi bruselskou silnicí a Hougoumontem se mi rozrostly na pět desítek stran wordu, což je asi devadesát normovaných, a to jsem musel koně zarazit… Ještě nevím, kde skončím, ale stránkový rozsah nedovolí ustoupit až do Paříže a bránit ji, na to by byl skutečně potřeba třetí díl. Takže nechám Napoleona a Neye ujet do Paříže a všechno nejspíš uzavřu Grouchyho ústupem na Namur 19. června; tenhle tolikrát osočovaný maršál si to zaslouží!

Omlouvám se, v mém PC je neděle 18. června 1815, kolem 16:30 a z lesa Paris právě vyrazily dvě brigády pruského IV. armádního sboru generálporučíka von Bülowa. Jedna eskadrona od Marbotova 7. husarského se jako první trochu pošavlovala s hulány, Domonovi i Subervieho jezdci mají co dělat, aby ten nečekaný nápor trochu přibrzdily, Napoleon nechce věřit alarmujícím relacím a Mouton de Lobau se snaží zaujmout obranu u Plancenoit! Jistě chápete, že je nejvyšší čas popřát vám krásné Vánoce! Nový rok zatím ne, do té doby ještě stihnu poslat hlášení!