THERMOPYLY: OCHUTNÁVKA Z VÁLKY ŘEKŮ S PERŠANY

Štědrý den je na spadnutí, já slíbil dárek a sliby se plnit mají, proto vkládám ukázku z odevzdané Války Řeků s Peršany. Když jsme uvažoval, kterou kapitolu zvolit, vycházela mi z toho ta nejmužnější, věnovaná závěrečným fázím bitvy u Thermopyl. Je sice trochu dlouhá, zato nejdramatičtější z celé té staré historie a já navíc obdivuji Pressfieldův román-neromán Ohnivá brána i komiks a film 300... Tak šťastné a veselé...

Že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám…

Leonidás, zralý, stárnoucí, odhodlaný a hrdý muž, se čelního útoku Peršanů bezpochyby nebál. Pokud měl z něčeho strach, pak z toho, že řecké lodě u Artemisia nevydrží, budou poraženy či odplují k Chalkidě (a možná je i odplouvat viděl, neboť, jak jsme zdůraznili, kontinuitu a paralelnost událostí neznáme), čímž umožní perskému námořnímu výsadku cestu do Horkých bran zezadu. Netušíme ani, kdy přišla ona bouře, která Themistoklovi tolik pomohla, a lze se domnívat, že právě ta způsobila Xerxův čtyřdenní odklad. Krom toho nelze vyloučit, že to byl právě neúspěch lodí, který krále králů přiměl vydat rozkaz k pozemnímu útoku:

„Rozhněval se a poslal na ně pátého dne Médy a Kissie s příkazem, aby je zajali živé a přivedli před něho. Když Médové na Řeky zaútočili, mnoho útočníků padlo, ale nastupovali další a neustávali, ačkoliv měli velké ztráty. Bylo každému jasné, že je to mnoho lidí, ale málo mužů.“

Poslední citovaná Hérodotova věta má heroicky nádherný nádech, který v pár slovech dokonale vystihuje charakter celého boje.

Na základě Hérodotovy a Diodorovy zprávy o bitvě a se znalostí válečných zvyků si lze představit jak boj probíhal. Když se Médové blížili, podřízl bitevní kněz Megistés chvatně před vlastní linií obětní kozu a pak s ní pádil dozadu. Nato zazněl povel trubky sarpinx, po níž se rozezněly fagotu podobným zvukem píšťaly auloi a ze spartských hrdel zazněl paean, bojový hymnus na počest smrtelníka a héroa Kastora, jednoho z Dioskuroi, Blíženců, synů Tyndareových:

„Nebesky zářivý bratře,

hrdino z oblohy zrozený...“

S tímto zpěvem na rtech vykročili hoplíté se vztyčenými kopími nepříteli vstříc, aby mu ušetřili cestu.

To vše si lze na základě znalosti dobových válečnických zvyků představovat, leč nefabulujme a použijme představivosti jiného, historicky mimořádně věrného zpracování Stevena Pressfielda z románu Ohnivá brána:

„Oštěpy tří prvních řad se sklopily do vodorovné polohy.

Slovy nelze vyjádřit děsivý dojem, jaký u nepřítele vyvolává tento zdánlivě jednoduchý manévr, na přehlídce tak obyčejný, ale v podobných podmínkách, kdy se rozhoduje o životě a smrti, úžasně působivý. Když jste svědky toho, jak probíhá naprosto směle a přesně, jak ani jeden muž nepostupuje kupředu nemístně rychle ani ze strachu nezaostává, žádný se netlačí vpravo, do stínu sousedova štítu, ale všichni lnou k sobě pevně, bez zachvění, těsně jako šupiny hadí kůže, srdce se vám sevře bázní, na šíji vám vyvstanou chloupky a po páteři přebíhá mráz. Jako když obrovská šelma, kterou napadli psi, dává najevo svůj hněv, zlostně ježí srst a cení tesáky, aby ukázala svou sílu a to, že nemá strach, stejně tak bronzová a rudá falanga Lakedaimonských nyní nastupovala ke svému vražednému poslání“

Pokud šlo o vyslání Médů v prvním sledu, dodal Diodoros, že král tak učinil buď proto, že si vážil jejich statečnosti, nebo že se jich chtěl zbavit, „neboť Médové si dosud uchovávali hrdou nezávislost, byť svobodu před časem ztratili“. Jinými slovy tak váhal mezi taktickou zásadou vyslat vpřed jednotky postradatelné, které sice vykrvácí, ale nepřítele unaví a poněkud oslabí, a mezi dobovým válečnický kodexem, jenž říkal, že je ctí „zasadit první ránu“.

„Srážka trvala celý den,“ dodal Hérodotos.

Lakedaimonci vedení Řekové střídali útok s obranou, dokonce, jak píše Hérodotos, jednu chvíli předstírali útěk, aby na sebe Peršany nalákali, načež se obrátili, srazili štít na štít a udeřili. Kopí se ukazovalo jako skvělá zbraň a jeho délka Médům nedovolovala odrážet účinně ránu ranou, proto se jich kácelo nesrovnatelně víc.

„Když se Médům zle dařilo, ustoupili a vystřídali je Peršané, a to ti, které král nazýval ,nesmrtelnými‘. Velel jim Hydarnés. Mělo se za to, že tu věc snadno vyřídí. Když se však srazili s Řeky, nepořídili nic víc než vojsko médské a dopadlo to stejně. Bojovali totiž na úzkém místě, měli kopí kratší než Řekové a nemohli využít svého množství. Lakedaimonští bojovali výtečně a na těch, kteří bojovat neuměli, ukazovali, že oni umějí bojovat velmi dobře. Tak se k nim i obrátili zády a dali se na útěk; když barbaři spatřili, že utíkají, vrhli se s křikem a rámusem za nimi. Jakmile je dostihli, obrátili se Řekové proti nim a při tom obratu porubali Peršanů nesčíslné množství. Padlo při tom i několik málo Sparťanů. Když se Peršané nemohli průsmyku nijak zmocnit, ač se o to pokoušeli po jednotlivých oddílech i všelijak jinak, stáhli se nazpátek.“

Než se obě vojska střetla a propletla, či ve chvílích, kdy se oddělila, létala vzduchem mračna perských šípů, avšak zbroj, štít i těsná semknutost Řeky chránily, a když došlo k boji zblízka, začala se projevovat převaha profesionáů, zbroje i zbraní. Kopí mířila přes horní hranu štítu do perských nechráněných tváří i krků, bronzem zpevněné řecké štíty drtily ty malé perské, potažené jen kůží a proutím, v úhlu devadesáti stupňů zapřená chodidla klouzala v blátě, které vznikalo smísením prachu s krví. Pokud se do sebe přední řady obou stran napřely a zadní se na ně tlačily, aby jim dodaly oporu a zvětšily tlak, museli Médové či Peršané v čele umírat nejen na bodné či sečné rány, ale jako lidé drcení, umačkaní i ušlapaní či dokonce onou masou zadušení.

A jestliže něčí krev měnila thermopylský prach v bláto, byla to především perská krev!

„Bojovalo se tělo na tělo, rány se zasazovaly na délku paže v husté vřavě a štěstí bylo dlouho na vahách: Řekové, zaštítění svou odvahou a obrovskými štíty, málem donutili Médy, kteří měli spousty mrtvých i raněných, k ústupu. Kissijové a Sakové, elitní válečníci, je vystřídali; tyto čerstvé jednotky, nasazené na už znavené protivníky, přesto dlouho v boji nevytrvali. Obklopené a tisknuté Leonidou se daly na útěk. Barbaři, vyzbrojení malými štíty, měli na planině v důsledku snadnějších pohybů výhodu, avšak v soutěsce pro ně bylo těžké zranit Řeky, chráněné na celém těle štíty. Jejich lehká zbroj je vystavovala všem ranám nepřátel a barbaři padali pokryti ranami,“ tak to píše Diodoros.

„Král prý útokům v této bitvě přihlížel a třikrát vyskočil z trůnu, obávaje se o osud svého vojska,“ dodal Hérodotos.

První den se Řekové před Fókijskou zdí ubránili za cenou malých ztrát a odrazili i Nesmrtelné, Xerxovu elitu, čekal je však den druhý

„Tak boje probíhaly a druhého dne si barbaři nevedli o nic lépe. Doufali, že je Řeků málo a že jsou zemdleni ranami, takže nebudou moci rukama ani hnout, a zaútočili. Řekové však byli uspořádání podle oddílů a podle kmenů a kromě Fóků se v boji střídali. Fókové stáli nahoře a střežili stezku. Když však Peršané shledali, že je situace stejná jako předešlý den, ustoupili.“

Marně Xerxés (podle Diodora) sliboval vysoké odměny, ani znovu nasazená elita Nesmrtelných si je nevysloužila a boj skončil jako předešlého dne. Pán světa však podle všeho ani nezuřil, ani neúspěšné netrestal. Měl výchovu válečníka, naučil se nejen, jak ovládat zbraně, ale i vést vojsko, a věděl, že tady hraje v jeho neprospěch především terén. Příliš malá šíře soutěsky nedovolovala rozvinutí a tudíž ani uplatnění obrovské početní převahy, ostřelování šípy nepřinášelo valný výsledek a navíc plodilo jen další ztráty, neboť na účinný dostřel dokázali Řekové k lučištníkům doběhnout. Pak nastávala jatka, protože lučištník potřeboval víc místa, řady měly značné rozestupy a řecká bronzová zeď je vahou rozběhu doslova srážela na zem.

„Král byl v rozpacích, co má za dané situace udělat. Tu k němu přišel Epialtés, syn Eurydémův z Mélie, protože doufal, že se mu od krále dostane velké odměny, a pověděl mu o stezce, která vede do Thermopyl přes hory.“

Byl Epialtés tím zrádcem?

„Koluje však i jiná pověst, že totiž ono oznámení králi učinil Onétés, syn Fanagorův, z Larystie, a Korydallos z Antikyry, a oni že Peršany přes horu převedli, já tomu však vůbec nevěřím…,“ napsal Hérodotos a soudil tak podle toho, že cenu za dopadení zrádce vypsali Řekové na Epialta (kterého později zabil Athénadés z Trachiny).

Spíš se ptejme, zda se zrádce přihlásil sám a jaké k tomu měl jiné důvody než odměnu spojenou s Xerxovou milostí. Předně uvažujme, čím se Leonidovo vojsko živilo, a předpokládejme, že vezené zásoby během čtyř dnů před bitvou zmizely. Spartský král musel v nejbližším okolí dělat to, co všichni velitelé armád, rekvírovat ve vesnicích úrodu, zásoby i stáda, čímž zdejší obyvatelstvo ruinoval. Stejně, ba ještě víc, muselo kraj devastovat mohutné vojsko perské, navíc šlapající po obdělaných či nesklizených polích a pustošící sady i zeleninu... Pro zemědělce je jakákoliv armáda na jeho území zlem a plevelem, proč by jej tedy nevykořenil, jde-li to. Proč řecký odpor nezkrátit a neumožnit Peršanům, aby táhli kupředu, třeba i na Athény, kamkoliv, jen když zmizí odtud, z živobytí poskytujících polí a zkázou ohrožených domovů. To by byl dost dobrý motiv, aby se Epialtés (či kdokoliv jiný, a nelze vyloučit, že jich bylo více) nabídl, že ukáže stezku do Leonidova týlu. Co na tom, jestli přišel sám, nebo zda jej perští průzkumníci, tušící, že hory obejít lze, k tomu donutili...

„Xerxovi se zalíbilo, co mu slíbil Epialtés vykonat, ihned se zaradoval a poslal Hydarna s jeho oddílem. Vyrazili z tábora, když se stmívalo,“ píše Hérodotos.

Když říká Hydarnés, znamená to, že Xerxés poslal s Epialtem jádro svého Desetitisíce, tisícovku Nesmrtelných, tedy to nejlepší, nejzkušenější, nejoddanější, nejvycvičenější a nejspolehlivější!

Proč?

Protože už nehodlal ponechat nic náhodě a věděl, že noční výstup k oblakům, následný sestup a možná léčka na cestě si žádají ty fyzicky i psychicky nejodolnější.

Měla to být náročná, dlouhá a namáhavá cesta!

„Ta stezka vypadá tak: Začíná u řeky Asópu, která protéká průrvou; hora i stezka tu mají stejné jméno, Anopaia. Táhne se po hřbetě hory a končí u města Alpénu (…) a u kamene, zvaného Melampygos a sedadel Kerkópů, kde je také nejužší.“

Hydarnés, syn stejnojmenného otce (persky Vidarna), jednoho z těch spoluspiklenců, kteří pomohli Xerxovu otci Dáreiovi na trůn, vedl svoje muže vzhůru do výše 400 metrů nad mořem, pak zase prudce dolů ke korytu Asópu a znovu vzhůru téměř tři kilometry vzdušnou čarou až téměř k vrcholům pohoří Kallidromos, které se vypínají ve výši 1200 metrů. Stezka sama byla dobrá, a pokud svítil měsíc, neměli Nesmrtelní problémy a nehrozilo jim, že sejdou z cesty. Procházeli mezi borovicemi a duby, které s výškou řídly, postupovali mezi vrcholky a pod sebou možná chvílemi spatřili planoucí řecké ohně za Fókijskou zdí. Pak, když už začínaly hvězdy blednout, vešli do dubového lesa a brodili se spadaným listím, kvůli němuž nic jiného než šustění neslyšeli. Náhle les končil či řídl a Hydarnés se lekl, neboť před sebou spatřil řecké hoplíty.

„Po té stezce, jak jsem ji vylíčil, přecházeli Peršané po překročení Asópu celou noc. Napravo jim zůstalo pohoří Oitské, nalevo hory Trachinské. Za svítání byli na nejvyšším místě pohoří. Na tom místě pohoří stálo na stráži, jak jsem už prve vylíčil, tisíc těžkooděnců z Fókidy.“

Fókové, kteří tu drželi stráž, nejspíš klidně spali a byli zajištěni jen hlídkami, takže i pro ně to bylo překvapení, které znamenalo úlek.

„Když Peršané vystupovali nahoru, nebylo je vidět, protože celé pohoří je porostlé duby. Bylo bezvětří, a tak se o jejich příchodu dověděli Fókové tím, že nastalo veliké šustění, což bylo přirozené, protože půda byla postlána listím. Fókové vyskočili a oblékali se do brnění, a již byli barbaři tu. Když spatřili muže oblékající zbroj, užasli. Byli té naděje, že nikde nenarazí na odpor, a narazili na vojsko. Tu se Hydarnés ulekl, zda Fókové nejsou Lakedaimonští, a ptal se Epialta, jaké je to vojsko.“

Epialtés jej vyvedl z omylu řka, že to Sparťané nejsou. Poznal to podle chybějících rudých plášťů, spolehlivě doložených až mnohem později, či podle písmene lambda, s nímž je to stejné?

„Když se dozvěděl, oč jde, seřadil Peršany do bitvy. Když byli Fókové zasypáváni hustými mraky šípů, utekli se na vrchol hory a chystali se k smrti, protože se domnívali, že oni jsou cílem útoku. Byla to jen domněnka, protože Peršané okolo Epialta a Hydarna se o ně vůbec nestarali a co nejrychleji sestupovali z hor dolů.“

Tady se stala osudová taktická chyba, k níž by nedošlo, kdyby Leonidás poslal spolu s boji neošlehanými Fóky zkušené spartské velitele. Ti by pochopili, oč jde, zastoupili by Hydarnovi cestu i za cenu sebeobětování a nepřipustili by, aby tisícovka těžkooděnců Nesmrtelným uhnula, ustoupila k vrcholu hory a tam zaujala obranu: Otevřela tím cestu do Leonidova týlu, neboť Hydarnes se o Fókijce přestal okamžitě starat a poklusem vedl své muže dolů, k cíli, do týlu obránců!

Leonidás (nebo ten, kdo jej zastupoval, připustíme-li verzi Diodora Sicilského, k níž se teprve dostaneme) dostal zprávu, že jej Peršané obcházejí. Mohl ještě včas vyklidit pole, nebo se připravit na poslední boj.

„Řekům v Thermopylách nejprve věštec Megistés zvěstoval po prozkoumání vnitřností obětí, že zjitra zemřou. Také někteří přeběhlíci jim oznámili, že Peršané přešli hory. Ti jim to oznámili ještě v noci.“

Že by někdo (podle Diodora muž jménem Tyrastiadás) přebíhal na stranu těch, kteří jsou odsouzeni k porážce a smrti? To by nebylo vlastenectví, ale čirá sebevražda, proto lze spíše věřit, že přeběhlíci byli agenti, vyslaní perskou tajnou služnou, a varování tvořilo jen zástěrku. Mělo vnést do srdcí obránců strach či beznaděj, psychicky je oslabit a případně Leonida přimět, aby konečně Thermopyly bez dalšího boje vyklidil, dokud na to měl čas!

„Jako třetí jim o tom podaly zprávu hlídky, které seběhly z výšin, když nastal den. Řekové se tedy radili a jejich mínění se rozcházela. Jedni nechtěli šik opustit, jiní tomu odporovali. Potom však se rozdělili; jedni se jednotlivě rozešli domů, druzí se chystali zůstat s Leonidou na místě.“

Hérodotos, autor těchto řádek, připouštěl, že je to jedna verze, pro Řeky méně lichotivá, a dodal druhou:

„Také se říká, že je odeslal sám Leonidás, protože nechtěl, aby zahynuli. Pro sebe a pro přítomné Sparťany prý nepokládal za správné, aby opustili stanoviště, k jehož střežení sem přišli. Kloním se spíše k tomu mínění, že když Leonidás viděl, jak spojenci váhají a nechtějí podstoupit nebezpečí spolu s nimi, odeslal je pryč; pro sebe však odejít nepovažoval za slušné. Měl za to, že setrvá-li, zůstaví po sobě velkou slávu a štěstí Sparty že bude zachováno.“

Narážel na věštbu, kterou z Théb přinesli pýthijci nedlouho předtím, než král vyrazil do války s Peršany.

Leonidás ještě za noci, kdy se ona poslední válečná rada konala, poslal pryč i věštce (či bojového kněze) Megista, ten však odeslal do bezpečí jen svého syna a sám se Sparťany zůstal.

„Spojenci tedy Leonida uposlechli a odešli. S Lakedaimonskými zůstali jen Thespijští a Thébané. Thébané zůstali neradi a proti své vůli, Leonidás je totiž zadržel jako rukojmí.“

Bál se král, že Thébané ve snaze vysloužit si návrat do svého města, které uposlechlo perského krále, poběží ke Xerxovi a prozradí mu vše, co vědí? Nebo je to jen Hérodotův výmysl, pramenící z jeho zjevného odporu vůči celým Thébám, a k bojovníkům z tohoto města, kteří stáli Leonidovi dosud věrně a dobrovolně po boku, křivdí?

„Thespijští setrvali velice rádi. Prohlásili, že neodejdou a neopustí Leonida a jeho družinu, a také tam zůstali a padli. Jejich velitelem byl Démofilos, syn Diadromův.“

Hrdiny se tedy nestalo jen slavných Tři sta, ale i sedm stovek Thespijců, byť předpokládejme, že řady obou prořídly v předchozí dvoudenní bitvě. Ti všichni na sebe přijali dobrovolně roli zadního statického voje, který nepřítele zaměstná, než ostatní stihnou ustoupit do bezpečí přes otevřenou pláň; pokud by tudy ustupovali všichni, nepochybně by je dostihlo perské jezdectvo. Pak by ani sevření hoplíté neměli mnoho šancí…

Nastalo pro Třístovku a Thespijce poslední ráno, oni se však chovali s přezíravou statečností i s okázalým pohrdáním smrtí, v čemž jim šel už nemladý Leonidás příkladem, jak se na krále slušelo. Tehdy podle Diodora Sicilského vydal legendární pokyn k snídani, která spíš připomínala hostinu ze všeho, co měli k dispozici:

„Spokojen se zápalem svých vojáků jim Leonidás přikázal, aby posnídali, jak se sluší na lidi, kteří už budou večeřet v podsvětí, a i on pozřel něco potravy, aby mohl dlouho odolávat únavě z boje.“

Muselo se tak stát před úsvitem a to, co Diodoros líčí dál, je tím překvapivější, že v Hérodotovi nenajdeme ani náznak čehosi podobného. Spartský král měl totiž nařídit útok v sevřené koloně na perský tábor, jímž se snažil proniknout až ke Xerxovu stanu a zabitím Pána světa změnit osud bitvy či celého tažení!

„Jakmile vojáci nabrali sil a připravili se na boj, poručil jim Leonidás proniknout do tábora Peršanů tak, že prorazí skrz nepřátele před sebou, a vyrazit pak rychle ke stanu královu.

V souladu s těmito rozkazy využili Lakedaimonci noci aby zaútočili v sevřené koloně a s Leonidou v čele na nepřátelské ležení. Znenadání napadení barbaři vybíhali zmateně ze stanů a v přesvědčení, že odřad vedený Trachincem [tj. Hérodotovým Epialtem] zahynul a že mají co činit s celý řeckým vojskem. Byli zděšeni.

V tom útoku našlo mnoho Leonidových vojáků smrt, mnozí z nich byli zabiti svými druhy, kteří je nedokázali v noční tmě rozpoznat; křik a hluk řeže zaplnily celý tábor. Peršané se pobíjeli navzájem v hrozném zmatku a neměli ani velení, ani signál, kde se seskupit, ani duchapřítomnost. Kdyby byl král zůstal ve stanu, byli by jej Řekové zabili a válka by skončila. Xerxés ale vyběhl při prvním hluku a Řekové, kteří do stanu vpadli, pobili skoro všechny, co v něm zůstali. Pod příkrovem noci probíhali táborem a pátrali po Xerxovi. S rozbřeskem ale přišlo světlo. Barbaři spatřili, jak málo Řeků je, začali tak slabým oddílem pohrdat, báli se však jejich odvahy a neodvažovali se na ně zaútočit čelem, byť tou hrstkou opovrhovali. Vrhali se na ně tudíž z boků či zezadu a pobíjeli je všechny z dálky šípy či oštěpy.

Takový byl osud Leonidův a těch, kteří zůstali střežit soutěsku Thermopyly…“

Je to možné?

Je, a i když nevíme, odkud Diodoros čerpal, či zda nepodlehl jen vlastní fantazii, má takovýto útok větší logiku než pasivní vyčkávání v obraně, jež bylo sice spartské bojovnosti cizí, avšak odpovídá všeobecně přijatému líčení Hérodotovu. Jenže mohl takto přemýšlet muž, vychovaný jako voják, veterán mnoha střetů, kterému už od agogé vštěpovali vůli zvítězit? Další obrana Horkých bran přece neměla žádný smysl a ubránit se nedaly, šlo tu leda se ctí padnout. Dalo se však podniknout cosi jiného, co skýtalo malou šanci na úspěch, byť nejspíš za cenu vlastní smrti. Šlo nečekaně zaútočit na protivníka, pokud nebyl dobře zajištěn, a zkusit štěstí, byť byly šance jedna ku devíti a třeba i jedna ku stu. Nemuselo jít o útok všech Tří set, mnohem pravděpodobnější je, že se jednalo o přepad vybraného sebevražedného komanda, které se pokusilo (možná pod Leonidovým velením) proniknout do perského tábora tak, jak se to Sparťané od jinošského věku učili v krypterii. Možná se jeho část pod ochranou ranní mlhy a ve zmatku, který vyvolala, dokázala vrátit, čímž by do sebe obě verze, Hérodotova i Diodorova, dokonale zapadly. Byl by to dobrý plán. Kdyby se povedl a Xerxés zemřel, celé perské tažení by se rozpadlo a vojsko by odtáhlo co nejrychleji domů, neboť smrt vládce vždy ohrožovala integritu říše, jakkoliv konsolidované, a uvnitř impéria mohlo dojít ke vzpourám… Pak by hrstka Lakedaimonců zvítězila nad nespočetným vojskem a získala si slávu, jaká nemá obdoby!

Získala ji v každém případě, i v Hérodotově podání, které nezmiňuje ani žádný přepad, ani onu snídani na smrt jdoucích a říká jen následující:

„Xerxés vykonal po východu slunce oběť a posečkal do doby, kdy bývá na tržišti živo; potom zaútočil. Stanovil to tak Epialtés, protože sestup z hor je kratší a vzdálenost menší než obejití hory a výstup. Xerxovi barbaři se tedy blížili a Řekové okolo Leonida, protože šli stejně na jistou smrt, vykročili mnohem dále než zpočátku, na širší prostranství v průsmyku. V předešlých dnech bojovali v užších místech, protože šlo o ochranu hradeb, teď však se dali do boje mimo těsná místa a barbaři padali ve velkém počtu, neboť je velitelé oddílů zezadu všechny šlehali biči a neustále je pobízeli kupředu. Mnoho jich spadlo do moře a tak přišli o život, ještě daleko více se jich navzájem zaživa ušlapalo. O umírající se nikdo nestaral. Protože Řekové věděli, že smrti neujdou z rukou těch, kdo obešli pohoří, nešetřili proti barbarům sil a konali divy šílené odvahy.“

Ano, Xerxovi důstojníci, setníci i tisícníci, hnali své na duchu slábnoucí vojáky kupředu násilím a dávali jim na vybranou, zda chtějí zahynout raději řeckou rukou, nebo dají-li přednost ruce perské! A Thespijští s Lakedaimonci bojovali jako lvi, jako lidé, kteří už chtějí jediné, prodat svou kůži co nejdráže a do říše Hádovy s sebou vzít co nejvíce průvodců z nepřátelských řad. Přesila je zatlačila za Prostřední bránu, za Fókijskou zeď, kde dál zabíjeli a umírali.

„Většina jich už měla zlámaná kopí, a tak pobíjeli Peršany meči. Leonidás v té seči padl jako muž statečný a s ním řada slavných Sparťanů. Protože to byli mužové toho hodní, zjistil jsem si jejich jména, a to všech tří set. I z Peršanů tam padli mnozí výteční mužové, mezi nimi dva synové Dáreiovi, Abromékés a Hyperanthés…“

Bitva skončila, až když poslední Řek klesl za zdí mrtev, k čemuž nejspíš došlo ještě předtím, než Nesmrtelní vpadli do obranné pozice zezadu, od Západní brány.

„V boji o mrtvolu Leonidovu tam padli dva bratři Xerxovi; nastala taková tlačenice Peršanů a Lakedaimonských, že ji Řekové protivníkům vyrvali a čtyřikrát protivníky zahnali na útěk. To trvalo do chvíle, kdy se objevili ti, které přiváděl Epialtés. Když dostali Řekové zprávu, že přicházejí, změnili způsob boje. Ustoupili zpátky do úzkého místa průsmyku, minuli tvrz a všichni zbývající ustoupili na kopec kromě Thébanů. Ten pahorek je u vstupu do průsmyku, tam kde teď stojí kamenný lev na paměť Leonidovu. Na tomto místě se bránili meči, pokud je ještě měli, rukama i zuby, ale barbaři je zasypali střelami. Jedni postupovali zepředu a strhli ochrannou zeď tvrze, jiní je obklíčil ze všech stran.

Lakedaimonští a Thespijští byli stateční, nejstatečněji prý si však přece jen vedl Sparťan Diénekés. Než se s Peršany srazili, zaslechl prý od kohosi z Trachinských, že když barbaři spustí luky, zakryje se slunce množstvím šípů jako mrakem, tolik jich prý bude. Diénekés se tím nezalekl a pravil o množství Peršanů se nestaraje, že jim trachinský přítel přináší dobré zprávy; zakryjí-li Peršané slunce, budou s nimi moci bojovat v chládku, a ne na slunci. (…)

Po něm prý si velice statečně vedli dva lakedaimonští bratři Alfeos a Marón, synové Orsifantovi. Z Thespijských se nejvíce proslavil Dithyrambos, syn Harmatidův.

Co se stalo s mrtvými? Naházeli Peršané těla do hromadných hrobů, nebo je nechali ležet na pospas divé zvěři a ptákům? Pro vlastní vojáky kázal Xerxés vykopat dlouhou jámu, spíše příkop, a v něm je s úctou, leč rychle pochovat. Hérodotos napsal, že z oněch 20 000 obětí (což byl spíše součet za všechny dny bojů) jich nechal 19 000 narychlo přikrýt, aby nebyly vidět, a ponechal pro zraky návštěvníků bojiště jen tisícovku. Těla Řeků nařídil naskládat na hromadu, ačkoliv na poledne, kdy si prohlédl bojiště, se vznášel v dusném vedru nad soutěskou hnilobný zápach. Potřeboval ty padlé nepřátele k poslednímu divadlu, v němž všem svým řeckým spojeneckým vojákům-námořníkům z Malé Asie, ostrovů i odjinud vzkázal, že si mohou bojiště prohlédnout.

„Král Xerxés povoluje každému, kdo bude chtít, aby opustil šik a přišel se podívat, jak bojuje král s lidmi, kteří nemají rozum a kteří doufají, že královu moc přemohou,“ křičeli podle Hérodota všude hlasatelé.

Prý připlulo tolik lidí, že je čluny málem nepobraly…

Když zbyly jen sluncem vybělené kosti, pohřbili to, co po hrdinech zůstalo, místní lidé.

„Pochováni jsou na tom místě, kde padli,“ napsal Hérodotos, musel to však mínit spíše symbolicky.

Nad oněmi hroby pak postavili mohylu s nápisem:

„Na místě tom proti třem stům myriádám v boji stáli

Peloponnésané v počtu jen tisíců čtyř.“

Možná byl nespravedlivý vzhledem k Thespijcům, kteří v čele s Dithyrambem dobrovolně položili životy po boku Lakedaimonců, i když mohli odejít...

Pro Tři sta vznikl hned vedle jiný nápis, zvláštní a nesmrtelný:

„O xein angellein Lakedaimoniois hoti tede

keimetha tois keinon themasi peithomenoi.“

V překladu českého vydání Hérodotových Dějin zní v rytmických verších takto

„Lakedaimonským o nás, cizinče, svědectví vydej,

tady že každý z nás pad; jejich tak kázal nám řád.“

V jiném a mnohem známějším, říká:

„Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským,

že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám“

Diodoros citoval i verše Simonidovy, které, převedeny do prózy, říkaly:

„Ani prachem, ani ničivým časem nezetlel onen pohřební plášť, který ty hrdiny kryje. Posvátné opevnění, kde odpočívají, v sobě skrývá i celou slávu Řecka; tak to dokázal Leonidás, spartský král, který postavil nejkrásnější pomník cti i věčné slávě.“

Dva muži ze všech obránců, jak píše Hérodotos, mohli přežít, neboť je Leonidás poslal do vsi Alfénoi, aby si tu léčili prudký oční zánět. Jmenovali se Eurytos a Aristrodémos, první z nich však, když uslyšel, že nadešel poslední boj, požádal o zbroj, oblékl ji a svému hélótovi přikázal, ať ho vede do bitvy. Hélót prý příkaz vykonal, pána však opustil a sám uprchl. Aristodémos prý odvahu ztratil a ve vsi zůstal, když se pak vrátil do Sparty, setkal se jen s hněvem a opovržením. Nikdo mu neuvěřil, že nemohl popadnout štít s mečem a jít do boje jako Eurytos… Spílali mu do zběhů a teprve u Platají si vydobyl nazpět čest i úctu. Podle Hérodota přežil i jaksi Panités, neboť byl poslán jako kurýr do Thessalie, což mu nikdo doma nevěřil a nebožák se pak oběsil.

Pokud šlo o Thébany, jež měl nechal Leonidás v posledním boji stranou, ti se prý rozběhli k Peršanům, křičeli, že i oni patří k městu, které odevzdalo Xerxovi zem i vodu, rozběsnění perští válečníci však mnohé z nich pobili a těm, co přežili, kázal král králů vypálit cejch se svým znamením.

Pak Pán světa pronesl řeč o vítězství i o tom, že mu nikdo neodolá, a Hérodotos k ní dodal:

„Po těch slovech prošel Xerxés mezi padlými, a když uslyšel, že byl Leonidás králem a vůdcem Lakedaimonských, nařídil, aby mu uťali hlavu a vstrčil ji na kůl. Z mnohých jiných skutečností (…) byl král Xerxés na Leonidu ze všech lidí nejvíce rozezlen, dokud byl živ. Jinak by se byl sotva tak proti jeho mrtvole prohřešil, když přece Peršané ze všech lidí, které znám, dovedou mít v největší úctě lidi ve válce zkušené.“

Diodoros se o Leonidově těle, uťaté hlavě a Xerxově neobvyklém hněvu nezmiňuje, nezní však tento Hérodotův odstavec ve prospěch té verze, v níž spartský král umírá při přepadu perského tábora? Vždyť Pán světa byl moudrý, vyrovnaný a k neuváženým hnutím mysli pramálo náchylný muž, který prošel vojenskou výchovou i válkami a nejednou spatřil bělmo protivníkových očí! Musel si vážit statečného nepřítele, musel Leonidu obdivovat a za normálních okolností by jej nechal pohřbít s poctami. Proč tedy takový hněv? Protože jej Leonidas a jeho Lakedaimonci honili po táboře, protože král králů musel vzít nohy na ramena, aby zachránil holý život, a byl tak nepředstavitelně potupen? Ano, tak by to mohlo být, byť musíme připustit, že se pohybujeme bez důkazů na velmi tenkém ledě kombinace dvou protichůdných a ne zcela spolehlivých popisů…

Po čtyřiceti letech byly Leonidovy ostatky přeneseny z bojiště do Sparty, šlo však o akt ryze symbolický, neboť pravost kostí nemohl nikdo určit či ověřit...

Co sejde na ostatcích? Lidská paměť je víc a nikdy nikdo v žádném boji na světě nezemřel slavněji. Spartský král zůstal v paměti lidstva v podobě, v jaké jej ztvárnili během dvou a půl tisíce let mnozí, ať už to byl neznámý sochař, či Jean-Louis David na slavném plátně nebo kreslíř Frank Miller v proslulém komiksu 300 a Zack Snyder ve filmu, který podle této předlohy natočil.

Byl to lev.

Všichni, co s ním vytrvali, byli lvi...!