pondělí 8. srpna 2011

ALOIS JIRÁSEK: SVĚDOMÍ

V článcích, které snadno najdete podle štítu classic, tedy klasikové či klasika, jsem si usmyslel  to, čemu se za mých mladších let nepěkně říkalo osvěta, tedy o oprášení (vele)děl krásné literatury převážně souvisejících s tematem blogu, tj. vztažených ke koaličním válkám, potažmo k Francouzské revoluci a případně (abych se tolik nesvazoval a pojistil se, že mi nedojdou prach a kule) s válečnickou tematikou vůbec. Protože ve mně přece jen občas zadoutná velmi vyhaslý uhlík národní hrdosti, přišlo mi nespravedlivé připomínat jen Erckmanna-Chatriana, Stendhala, Mériméeho, Mickiewicze (nebo středověkého Bertranda de Born) a usoudil jsem, že je třeba najít kohosi českého. Třebaže tady je nutno prstíčkem hrabat a špendlíčkem kopat, věděl jsem, že nelze nepřipomenou Aloise Jiráska, nám školou a Zdeňkem Nejedlým znechuceného a dnes nejspíš živořícího ve stínu Václava Havla a Milana Uhdeho. Nejedlému je nicméně nutno přiznat jednu zásluhu. Upozornil na Jiráskovy drobné a většinou ranné krátké prózy, jimž dal souhrnný název Vojenské povídky a které pak pod tímto titulem několikrát vyšly. Zasazeny tyto příběhy jsou do husitské doby, Třicetileté i Sedmileté války, bojů s Turky a do dob kolem roku 1848, atd., a jen jedna jediná (která navíc není ve všech vydáních Vojenských povídek) se týká válek napoleonských. Jmenuje se Svědomí, vsazena je do doby těsně po bitvě u Lipska (1813) a (kromě jiného) se v humanitárním poselství příběhu zrcadlí dobové mravní kodexy vojenské cti. Narozdíl od mnoha jiných Jiráskových děl mám tyhle drobné prózy velice rád a třeba Ztracence (roku 1956 i zfilmované) pokládám za silnou věc. Svědomí rozhodně figuruje ve vydání Našeho vojska z roku 1975, které ilustroval pérovými kresbami Karel Toman (pokud jste nečetli příspěvek jemu věnovaný a máte-li na to chuť, je prolink v nadpisu, abyste ho nemuseli hledat); přebal a ilustraci právě k této povídce přikládám. A ještě malá glosa. Před pár lety mi kamarád poslal PF pohlednici se sépiově zbarvenou starou fotkou muže čtoucího u stolečku a s nápisem: "Jsem sečtělý. Jiráska čtu zásadně jen v originále." Žertovné i pravdivé, neboť tohoto Jiráska nesnadno čísti a vy rychle zjistíte, kolika proměnani spisovná čeština za cca 120 let prošla...!

SVĚDOMÍ
Alois Jirásek

I.
Travnatý, mělký úval vyjasnil se v plné záři slunečně, ve vybledlém trávníku jeho chvěly se květy ocúnu a hebounká, lesknatá vlákna babího léta.
Úvalem tím vlekl se dlouhý stín. Byl od francouzského vojáka z armády Velikého Napoleona. Voják ten, od císařových pěších myslivců, ubíral se loudavým, mdlým krokem. Obuv i kamaše měl v blátě zavřeny a také plášť byl pln schnoucího již bláta.
Voják se es tu chvíli zastavil. Patrně si tak odpočíval a oddechoval; nesedl však, jen se ohlížel. Zapadlé, horně planoucí oči jeho slídily po nějaké pomoci. Ale nepostřehly nic. Všude, vpravo vlevo nad úvalem zoraná pole a pro ně nebylo výhledu dále do kraje. Nezbývalo, než dále jíti, až do konce úvalu.
Bludný voják v úvale přestál pět dnů a pět nocí hrozného napě, těžké služby skoro beze všeho spánku a zuřivé třídenní bitvy tam u Lipska, nepočítaje únavu předlých pochodů a při všem tom hladu až běda. Poslední den bitvy a pak na ústupu byl beze všeho jídla jako všichni. Klesali unavem, mřeli hladem, a li hbitě ve sražených řadách vpřed se bráti. Kdo vysílením padl, stal ležet, a kdo mohl, vytratil se, prchl, aby někde stranou ve vch si kus chleba vyžebral.
Hlad přemohl slavnou a přísnou kázeň francouzského vojska.
Hlad vypudil také tohoto vojáka a pudil jej polem hledat vesnici, kde by ho nenechali zemříti v příkopě u cesty vysílením a hladem, jako by se mu stalo, kdyby byl zůstal v řadě. Ale cizí kraj byl nehostinný.
Voják prve nadarmo polem bloudil, nadarmo hledal. Ze širého pole sel konečně v travnatý úval. Jím, jak myslil, dojde nejspíše nějakého dvorce, k ,němuž ty lučiny patří. Ale ani tu se mu naděje nesplnila. Úval byl pustý a poskytl mu jen několik šípků, jež mu jen žaludek podráždily.
Sotva se na nohou držel. A nadto byla puška tak těžká.
Zesláblé tělo jeho sotva ji uneslo a již několikráte pomyslil, že ji zaho. Jednou ji už nechal ležeti na zemi, ale sotvaže kousek ušel, vtil se pro ni. Nebylo možná s dobrou družkou se rozloučit.
Nyní se díval po slunci. Počítal, že zanedlouho zapadne, a s hrůzou si vzpomněl na časný soumrak a na studenou, říjnovou noc.
Pomyšlení na ni pobídlo nebohého vojáka. Šel a šel, to jest vlekl se nanovo až tu, jak prel zátkou úvalu vpravo, zahlédl jeho konec. A jak ho došel, ocitl se na cestě dosti široké. To by ho nebylo tuze těšilo; že ak za cestou, ač ještě hezký kus, zahlédl několik stavení, to ho rozradovalo. Do soumraku tam dobře dojde a ještě si může nyní chvilku odpočinouti. Jen chvilku!
Sedl na hromadu kamení, a položiv pušku vedle sebe, hleděl na selská ta stavení, jež se mezi košatými stromy probělávala. Stavení ta byla celá, nevypálená a jistě tam bude chleba, a třeba také hrneček mléka. A pak ho nechají na slámu si ulehnouti, třeba i k hřejícím kamnům.
Sklonil na chli hlavu; když ji pozvedl a chtěl vstáti, zahlédl nalevo na silnici, ale jtě hezky daleko, několik mužů. Několikte se nad nimi zablesklo. Byla to zbraň. Voják to poznal. Hleděl patrně rozčilen upřeně v tu stranu. Vojáci ti tam vyšli zajisté z malého lesíka, jak ho bylo dobře odtud u silnice viti.
Kdo jsou? Krajané, či neátelé?“  
Myslivec napínal zrak.
Už je poznává. Jsou to také Francouzové! Zaradoval se. Počká na ně. Ale jdou tak zvolna!
Jak je tak bedlivě pozoroval, pojednou sebou prudce trhl.
Tam u lesíka se něco zabělalo, zablesklo. Probůh, několik jezdců! To jistě nejsou Francouzové. Úž zná je, zná. Chtěl zkřiknouti na krajany, kteří dosud nezpozorovali, co je za nimi. Než hlas mu selhal. Chopil se pušky, a sebrav všecku sílu, mával jí a ukazoval. Už netřeba. Krajané sami stanuli a dozadu se rázem obrátili. Křik nepřátel je zastavil. Voják jako strnulý hleděl před se silnicí vzhůru, co se tam bude díti. Už rána zahřměla, druhá, třetí, a také krajané se postavili hotovi k obraně. Rána za ranou; bílá mračna kouře zahalila bojující. Divý ryk rozléhal se pustou, podzimní krajinou.
Bludný voják zápas ten na chvíli pozoroval a chvíli váhal.
Pohlédl také ke stavením tam mezi stromy vábně se probělávajícím. Jen několik kroků a zmizí ze silnice a ukryje se před nepřítelem.
Ale již se dal silnicí vzhůru, chvátaje ke svým zápasícím krajanům. Než jaké bylo to chvátání! Sotvaže kousek ušel, bylo po bitce. Rány umlkly, vítr rozehnal dým a na silnici bylo viděti jen jezdce. Myslivec se zarazil. Bylo po všem, krajané všichni leželi na zemi. Mrtví nebo ranění. Chtěl uskočiti do příkopu, ale vtom - hle - dva jezdci ho zahlédli, a divoko zkřiknuvše, ženou se proti němu. Ostatní, jimi strženi, za nimi. Jeden z těch dvou daleko přede všemi.
To jsou ti strašní kyrysníci, poznal jejich útok u Lipska.
Nebylo rozmýšlení. Zahodil pušku a vztáhl k nepříteli bezbranné ruce. Blíž a blíže zní strašný dusot cválajících koní, kovová pochva řinčí a kyrysníků křik zní tak zuřivě. Nezastavují se a rámě toho prvního je napřaženo ke strašné ráně. Nevidí, že on se vzdává - zabije ho bezbranného. Už, už! Vtom Francouz sklesl na kolena a sepjal ruce. Na tuto němou, úpěnlivou prosbu zavznělo odpovědí hrozné zaklení, zableskl se těžký palaš; rudá krev vystříkla dvěma mocnými proudy. Bludný voják Napoleonův svalil se na tvrdou silnici všecek zbrocen krví prudko stříkající z ručních pahýlů. Useknuté ruce ležely opodál.
Kyrysník, jenž je usekl jednou ranou, muž jako obr veliký, silný a kvetoucí otíral si o plášť svůj palaš. Vtom přihnali se také ostatní, samí kyrysci v černých kyrysech a bílých pláštích, samí moveliké a mocné postavy.
Mladý stojník, pohlédnuv na Francouze, zarazil se, a podívav se přísně na obra kyrysníka, prudce zvolal: "Cos to udělal!"
"Je to Francouz."
"Ale prosil o pardon. Křičel jsem na tebe."
"Byl jsem v ráži, neslyšel jsem."
"Aby ti ruka zdřevěněla! To je vražda, chlape," a poručík zahromoval na kyrysníka, jenž mrače se, hlavu schýlil.
 Důstojník slezl s koně a sklonil se k ubohému Francouzovi, ležícímu bez sebe.
Za okamžik poté obrátil koně jeden z kyrysníků na rozkaz poručíkův tam k těm osamělým chalupám pro pomoc a druhý, byl to sám původce té strašné rány, uháněl zpět k eskadroně, která jela nedaleko za nimi a při které byl také ranhojič. Zdálo se, že ten obrovitý kyrysník chce svého hnědáka ztrhati. Tak uháněl. Ale bylo to všecko nadarmo.
Než přišla pomoc, byl myslivec z armády Napoleonovy mrtev. Kyrysníci již odjeli. Sedláci ho nechali v příkopě u cesty, že ho zakopou až ráno. Ležel tam sám a nevěděl, že nastal smutný, podzimní soumrak, že sklonila se na tichý kraj hvězdnatá mrazivá noc, které se prve ještě tak bál. U seknuté, krví zbrocené ruce ležely vedle mrtvého. Krev na nich už sedla a ztemněla.
Ale zalité čerstvou, červenou krví viděl je dosud obrovský onen kyrysník. Seděl sám, odděliv se od kamarádů, kteří leželi opodál u ohně. Kyrysník hleděl se strnulým zrakem a,pořád viděl sepjaté ruce toho ubožáka a viděl je, i když se v jinou stranu obrátil, i když oči zamhouřil, i když konečně usnul. Viděl je jasně, červenou krví zalité, strašně tmou zářící.
II.
Z toho pokolení starých vojáků, kteří bojovali proti Napoleonovi, byli v našem okolí již jenom dva. Starý Kudrna a starý Vlček. Starý Kudrna byl chudák a chodil po žebrotě, čerstvý dědeček bílých vlasů, s dělovým křížem na prsou. A dobrota stará, pořád se usmíval, všecko rád přijal a nám dětem leckdys něco pověděl, nějakou pohádku nebo o cizích zemích, které sám znal a zchodil, když byl na vojně.
Starý Vlček, člověk jako hora, ale již dopředu ponahnutý, líce vráskovitého a vpadlého, se měl lépe. Byl u syna šafáře. Ale on a Kudrna! "Dvorský Vlček", jak mu říkali, málokdy se usmál a nikdy nezažertoval. Chodil ustavičně ve vojanském plášti na němž se leskl dělový křížek, i na podzim, kdy na sadě hlídal a kouřil, i v létě, kdy dohlížel na dělníky a kouřil. Málo mluvil a býval často zamračen a mrzut, Druhého dne, když lékař zase přijel, nadarmo se sněli po starém Vlčkovi. Nebylo ho ani ve dvoře, ani na sadě.
"Nechce mé pomoci," pravil lékař. "Snad lékařům nevěří."
"Nemyslím, neboť onehdy, když se jeho synovi hošíček roznemohl, pustil se starý sám do města, a to v noci, ač ho syn i nevěsta zdržovali."
"Podivno."
Vtom šel šafář kolem a správce ho zavolav, pověděl mu, jak je tatínek jeho paličatý.
"I to ne, milostpane," odvětil šafář, obraceje se k lékaři.
"On není proti medicínám, ale tady to - jakpakbych řekl- to je - svědomí. Myslí, že to má z trestu, že si pánbůh tak na něj vzpomněl. Neřek teď sice nic, ale jak mně jednou ed lety vypravoval-"
Šafář pověděl pánům o tom, jak jeho tatík, když byl na vojně, po lipské bitvě, když stíhali nepřítele, jednomu Francouzovi ruce usekl.
"Dlouho nemohl na to zapomenout, pořád měl toho nebožáka na očích," pokračoval šafář. "Ale po letech přece pozapomněl; až teď zase ve stáři. A co mu ta ruka tak slábne, tak to má zase pořád na mysli a na očích."
"A činí pokání," doložil lékař. "Chce trpěti."
Když se vracel domů, zahlédl v poli u cesty starého šedivého Vlčka na mezi. Seděl shrbeně ve starém vojanském plášti; v podzimním, jasném slunci blyštěl se mu na něm dělový křížek.
"Tam sedí, ubožák,' pomyslil si lékař. "Když tak seděl na koni v kyrysu, člověk jako hora, pln síly a zdraví, a teď -"
A myslí lékařovou mihlo s
e slovo prve pronesené synem vysloužilcovým:
"Svědomí."
 III.
Za nějaký čas přišla témuž lékařovi zvláštní novina. Měl jeti ke starému Vlčkovi. Sám šafář, jeho syn, přijel pro lékaře.
"Aj, co se stalo starochovi?" zvolal doktor. "Na jeho ruku mne jistě nevoláte."
"Ano, milostpane, právě na ni."
Lékař nemálo užasl. A šafář vypravoval, jak otec přišel k úrazu.
"Můj nejstarší hoch, pětiletý, potloukal se po dve a sem tam šukal, až přišel ke stáji. Byla oteea kluk smělá si tam vlez. Chtěl se tam podívat na hříbátko, co bylo vzadu v příhradě za šraňkem. Z pacholků nebyl ve stáji ani jediný. Nevím, co a jak, jestliže kluk prutem pošvihoval, či co, najednou nastal v konírně strašný hluk. Ryzák, ten s lysinou, ak ho číte snad znát, je to divoké zvíře, začal sebou trhat, kopat, hryzal souseda a zanedlouho se bili a vyhazovali všichni tři koně. :Řičeli, tloukli, až ze dlah třísky lítaly. A náš Jofek v tom! Křičel, plakal, ale nikdo ho neslyšel. Vtom šel náš pantáta kolem, a jak chtěl na koně houknout, vidí u stěny vnoučka na smrt poděšeného, a že křičí. Pantáta se nerozmýšlel. Houk na koně, uhodil ryzáka, co stojí zrovna u dveří, a už tam mezi ně skočil a popad vnoučka do náručí
- do lev
é ruky, aby byl více od koní. A zase zpátky. Dobře to pořídil, toť starý koňák, ale u samých dveří chytla ho ryzákova podkova do pravé ruky. Zabolelo ho to, ale tuze si toho nevšiml. Ani nic neřek. Dlouho jsme nic nevěděli, až se mu udělala hodná rána, a ještě tu se bránil a nechl doktora.
Víte, milostpane, je to na té pravé ruce."
Lékař přisvědčil, že rozumí.
Starce zastal secího u postele. Pokuřoval si. Vyňav dýmku z úst, jal se na vyzvání lékařovo odvazovati si ránu. Doktor ji dlouho prohlížel a tvář se mu víc a více chmuřila. Pak pozvednuv hlavu, podíval se na starého kyrysníka, který mu hleděl pevně do očí, čekaje na výrok.
"Rána je zanedbána - kost - bude třeba“
Řezat -" doplnil vysloužilec a oči jeho prudčeji zamrkaly.
Synova žena zbledla a zaúpěvši vyšla ven. Šafář byl jako omráčen. Nejklidněji tu seděl starý Vlček. Okamžité mlčení, jež nastalo, přerušil těmito slovy
"to věděl. To je trest. Děj se vůle boží."
Druh
ého dne zavezli ho do města do nemocnice.
Lékaři se divili té odevzdanosti a statečnosti, s jakou podnikl operaci, při které běželo o život. Uchránil si ho.
A zase chodil pak po dve a zase sedal na sadě a na lávce přede dvorem. Ale pravici tam už na slunci nevyhříval. es pahýl její visel rukáv vojenského pláště, na němž se leskl dělový křížek.
Vráskovitá tvář starého kyrysníka nebývala jtak zasmušilá a mrzutá.
"Má tchudák starý jistě pokojnější svědomí," říkal syn šafář a dokládal: "Však také zkusil a jisvytrl víc nežli ten ubohý Francouz.
 Když tak nějaký cizí viděl starého velikého kyrysníka a prázdný jeho rukáv místo pravice, tázal se vždy, soudě dle dělového kříže na jeho prsou:
"To jste přišel o ruku ve francouzských válkách?"
Starý Vlček
neodpověděl, že ne, nýbrž řekl:
"To mám z francouzských válek."
A měl pravdu.
(1887)

11 komentářů:

Theodor řekl(a)...

Díky! Vynikající!!

jiri kovarik řekl(a)...

Díky, jsem rád, že si to myslíte...

Anonymní řekl(a)...

Já to četl s nadšením už coby školák a mám to taky v knihovně. Mně škola Jiráska neznechutila a z Nejedlého jsem tuším nepřečetl ani řádku. Naopak, matně vzpomínám na našeho středoškolského profesora češtiny, který přistupoval k výuce v době počínající normalizace velmi neortodoxně - zrovna jedna z jeho přednášek byla na téma Erotika v díle Al. Jiráska. Pamatuji si z ní bohužel jen to, že byla velmi veselá, ale úžasně fundovaná a vyzněla zcela v Jiráskův prospěch. Takže zde redundantně nechválím Jiráskovu povídku, nýbrž Vás za vložení příspěvku = za to, že nepodléháte účelové a módní vlně naprostého zatracování tohoto klasika. Jak bychom pak museli zatracovat současné fabulátory včetně zejména amerických filmařů, kteří s dějinami a skutečnými historickými postavy nakládají zcela volně a jimž slouží jen jako efektní bezduchá kulisa a lákadlo pro čtenářskou/diváckou obec, o nějakém humanistickém poslání ani nemluvě.
MiŠ

jiri kovarik řekl(a)...

A já vám, mon cher Michel, velmi děkuji, jen lituji, že přednáška Erotika v díle A. Jiráska je jen v paměti, podobně jako u mne brožované... Přiznám, že se mi z Mistrova díla líbily ještě první dva díly F. L. Věka a Filosofská historie, leč ku husitství mám vztah podobný Josefu Pekařovi, takže ne... Ale od Zdeňka Nejedlého jsem četl jím už (proč asi) nedopsaného T. G. Masaryka, to nebylo špatné. Jeho Lenina jsem se číst bál, věděl jsem a četl starou recenzi Záviše Kalandry, kdy napsal, že Z.N. měl řadu výpisků z jiných děl, které pak seřadil a pospojoval spojkami, přičemž nejčastěji použil spojku "a". Ta recenze byla nejspíš i hlavní a nevyřčený důvod trestu smrti, který v jednom monstrprocesu 50. let Kalandra dostal...

Anonymní řekl(a)...

Vyknul jsem, jen abych nevypadal chlubivě a že mám protekci :-)
Jo, z Jiráska jsem měl taky radši kratší prózy, např. ještě novela Na dvoře vévodském není špatná, i když je to jen konverzačka.
Glosoval jsi Jiráskovu češtinu - známe přece jednoho ještě "čtivějšího" autora historických románů a povídek, dokonce mého oblíbence = V.B.Třebízského. Mimochodem V.B.T. taky napsal minimálně dvě povídky z napoleonských válek, ač to jinak nebyla jeho parketa = Černí kyrysníci (rovněž z r. 1813) a Uriáška na vsi (tam je dějová souvislost s Arcole). Co dát časem aspoň kousek na blog? :-)
MiŠ

jiri kovarik řekl(a)...

Nic proti, ale já V.B.T. nevlastním a jímá mě hrůza, že bych ho přepisoval; musel bych to naskenovat přes OCR do wordu a zformátovat, tak jsem to alespoň udělal s Jiráskem, Tanky od Slavkova, atd...

Anonymní řekl(a)...

Já V.B.T. vlastním fůru (celkem 14 knih novel a povídek, což zdaleka není celé jeho dílo - jak toho ten člověk dokázal tolik napsat, zemřel v 35 letech a do toho ještě 8 let farářoval...), ale musel bych ho přepisovat ručně, skeneru nemaje; třeba se k tomu časem s Tvým souhlasem odhodlám, teď dělám na tom filmovém pokusu o příspěvek.
MiŠ

jiri kovarik řekl(a)...

V jakém svazku ony povídky jsou? Stačil by slušný xerox...

Anonymní řekl(a)...

Jsou ve svazku Spisy sebrané díl I. "Pod doškovými střechami", nakl. F.Topič 1923. Povídky se jmenují "Černí kyrysníci" a "Uriáška na vsi". Pokud se tím nechceš zabývat sám, mohli bychom se domluvit, že bych je přinesl na genštáb a když bys je uznal za hodné zveřejnění, dopsal bych k nim krátký úvod?
MiŠ

jiri kovarik řekl(a)...

Vezmi, nakouknu délku, atd. Katalog knihovny v Kladně má Nejlacinější vydání spisů V.B.T (Kočí, Praha 1923), díl 1: Pod doškovými střechami. Je to ono???

Anonymní řekl(a)...

Asi to bude totožné uspořádání, já znám jen vydání od Topiče taky z r.1923, vázané, ale v takřka kapesním formátu. Bohužel tam nikde v tiráži není seznam jednotlivých svazků, jak někdy bývá. Svazek II. = V červáncích kalicha, sv.III. = V záři kalicha 1, sv.IV. = V záři kalicha 2, pak to nemám a sv.VII.-XIV. = Z různých dob 1-8. Jestli byl levnější Kočí nebo Topič nevím - mě to ve slánském antikvariátu stálo Kč 25,-/kus :-) Žel, neměli to komplet celé.
MiŠ