úterý 11. března 2014

OSLAVA STÉHO VÝROČÍ BITVY U CHLUMCE A PŘESTANOVA

KAREL ŘEZNÍČEK

Tento příspěvek měl původně vzniknout jako jakási kompilace z nejrůznějších tisků, ale reportáž nalezená na třetí straně 239. čísla pražského katolického deníku Čech z 31. srpna 1913 je sama o sobě natolik obsáhlá, že je tu (alespoň na úvod) jen málo co dodat – poněkud snad jen překvapí, že Chlumec, německy Kulm, je v tomto tisku pro nás poněkud netradičně titulován jako Chlum, což ovšem s přihlédnutím k ostatním soudobým tiskovinám je takřka tehdejší standard!!!
Bojiště u Chlumce a Přestanova
Oslava stého výročí bitvy u Chlumu.
Z Ústí nad Labem, 30. srpna.
Oslava stého výročí bitvy u Chlumu byla dnes slavnostně zahájena odhalením pomníku, zbudovaného na čestnou paměť padlých rakouských vojínů na tomto památném místě. K pomníkům, jež zdobí již toto bojiště, přidružuje se nyní nový pomník hrdinských činů rakouských válečníků, jimž dnes, potomci ve vděčné vzpomínce zbudovali imposantní kamenný památník. Jeho monumentální stavba tyčí se na severovýchodním konci vsi Chlumu na úpatí Horky, kde v roce 1813 vybojováno bylo prvé rozhodující vítězství spojených armád proti Napoleonovi. Na jedné pozemní a třech na ní umístěných kamenných terasách stojí mocná kamenná stavba s portálem a vsazenou měděnou branou, nad níž umístěn jest nápis. Horní výzdobu zakončuje rakouský dvojitý orel. Monumentální stavbě přimykající se slavnostní síň vyzdobena jest nástropními malbami prof. Karla Krattnera.1) Pomník korunuje věžovitá kopule se sochou lva2), pod nímž umístěn jest letopočet 1813.
   Nejbližší okolí pomníku proměněno bylo v slavnostní místo, sahající až k říšské silnici. Na pravé terase stojí ozdobný císařský stan, na pravo od něho stan oltářní. Bohatá výzdoba prapory a tribuny ozdobené guirlandami zvyšují rozpestřené odstíny úchvatného pohledu na imposantní slavnostní místo.
   K slavnostnímu odhalení pomníku přijel v zastoupení Jeho Veličenstva císaře Jeho císařská a královská Výsost pan arcivévoda Karel František Josef3) v průvodu přednosty komory J. J. prince Zdenka z Lobkowitzů o 8. hodině dopol. zvláštním vlakem na zdejší nádraží, kamž dostavilo se k uvítání pana arcivévody městské zastupitelstvo se starostou drem Ohnsorgem v čele, zástupcové zdejších úřadů, jakož i předseda slavnostního výboru pro uspořádání stoleté výroční slavnosti, dr. Otokar hr. Westphal.4)
   Při vjezdu zvláštního vlaku zazněly s Mariánského kopce výstřely z hmoždířů na pozdrav Jeho císařské Výsosti. Po služebním ohlášení okresního hejtmana dra Štěpána uvítal pana arcivévodu starosta dr. Ohnsorg proslovem5), na který pan arcivévoda odpověděl.6) Po 9. hod. nastoupila řada povozů se slavnostními hosty jízdu k místu slavnosti. V ulicích, vyzdobených bohatě prapory, připravilo obecenstvo Jeho císařské Výsosti, jenž jel s hr. Westphalem v čele řady povozů, srdečné ovace. V Chabařovicích pozdravil pana arcivévodu starosta dr. Mattauch.7)
   Na nádvoří chlumeckého zámku8) dostavili se k uvítání pana arcivévody: Jeho Jasnost místodržitel kn. Thun-Hohenstein9), ministr zemské obrany generál pěchoty svob. pán Georgi, velitel litoměřického sboru Lothar šl. Hortstein, sborový velitel svob. pán Giesl šl. z Gieslingen, president zemské správní komise Ex. Hr. Schönborn, velitel četnictva Řezáč, členové rodiny hr. Westphalena, kn. Zdenko Ferdinand Lobkowitz, jakož i deputace rakouských a německých důstojnických sborů. Jeho c. a k. Výsost vyznamenal jmenované osobnosti oslovením. V 9 hod. 15 min. dopoledne přibyl Excel. generál-plukovník šl. Kessel a byl majitelem zámku uveden do připravených pokojů.
   Na zámku chlumeckém byl pan arcivévoda uvítán zástupcem německého císaře, generálem plukovníkem šl. Kesselem10), jenž představil pak panu arcivévodovi řadu německých důstojnických deputací11). Kolem 9. hod. 45 min. odebral se pan arcivévoda v průvodu generála plukovníka šl. Kessela a ostatní skvělou suitou zámeckým parkem na místo slavnosti, kde shromáždil se ku vlastenecké slavnosti skvělý zástup slavnostních hostí a mnoho tisíc obecenstva z celého okolí. V zastoupení vlády dostavil se ministr zeměbrany J. Exc. generál pěchoty Bedřich svob. p. Georgi, Karel kníže Schwarzenberg12) a mnoho jiných členů vysoké šlechty. Čestní hosté a dámy zaujali místa na tribunách, kdežto spolky a korporace shromáždily se na prostoře proti pomníku. Pan arcivévoda byl při svém příchodu na místo slavnosti uvítán rakouskou hymnou, načež odebral se se zástupcem německého císaře a družinou do císařského stanu. Slavnost zahájil předseda slavnostního výboru pro oslavu stého výročí v Chlumu a protektor spolku pro zřízení chlumského pomníku Otokar hrabě Westphalen zvláštním proslovem, na kterouž řeč pan arcivévoda odpověděl: Historická půda, na které stojíme, krvavé události velikého osvobozovacího boje a obětavé hrdinství vojínů, které nám předvádí tento pomník, jsou svědky vroucí lásky k císaři a říši a památníkem nepomíjejícího vlastenectví.
   Po polní mši, kterou sloužil pak litoměřický biskup dr. Gross, a při níž baterie 26. pluku pol. dělostřelectva vypálila 24 pozdravných výstřelů, pronesl universitní professor dr. Otokar Weber z Prahy slavnostní řeč, v níž vzpomněl do podrobností hrdinných bojů spojených armád a výsledků jimi dobytého vítězství. Pak ujal se slova předseda spolku pro zřízení pomníku padlým rakouským bojovníkům v roce 1813 v Chlumu p. Václav Haas, by uvítal pana arcivévodu a všechny shromážděné.
   Po doslovu páně arcivévodovým byl odhalen nápis na pomníku13) a pan arcivévoda, zástupce německého císaře generál plukovník šl. Kessel a všechny důstojnické deputace položili věnce na podstavec pomníku. Pak si arcivévoda s ostatními slavnostními hosty prohlédl síň. Za zvuků rakouské hymny a bouřlivého volání přítomných opustil pak pan arcivévoda s vojenskou družinou místo slavnosti a odebral se k pomníku Colloreda-Mansfelda ve Varvažově, kde potomci pol. maršálka Colloreda-Mannsfelda uspořádali nelíčenou slavnost, při níž pan arcivévoda položil u pomníku věnec.14)
   Při zpáteční jízdě konala se před obcí Chlumem před panem arcivévodou přehlídka vojska, dostavivšího se k slavnosti, dále spolků, jakož i korporací15). Dopolední slavnostní program skončen byl tím, že jeho císařská Výsost položil věnec u ruského pomníku v Přestanově.16)
Pan arcivévoda vrátil se pak na chlumecký zámek, kde podána byla snídaně.
   Odpoledne navštíví pan arcivévoda lidovou slavnost, uspořádanou v parku chlumeckého zámku.17)

Na straně II. 240. čísla „Čecha“ z 1. září 1913 pak severočeské „oslavy“ STÉ-ho VÝROČÍ PORÁŽKY NAPOLEONA I. pokračují, přičemž o dění v Teplicích není jinak v ostatních pražských listech téměř ničehož nic...:

Na upomínku schůzky tří panovníků v Teplicích
Teplice, 31. srpna.
Stoleté výroční oslavy vítězných bojů spojených armád proti Napoleonovi súčastní se také lázeňské město Teplice-Šanov zřízením pamětního kamene na upomínku schůzky tří panovníků v Teplicích dne 31. srpna 1813.18)
   Při dnešním slavnostním odhalení tohoto kamene konala se o 9. hodině dopolední na úpatí Zámeckého vrchu polní mše sv.19) Na výšině, na pokraji lesa, postaven byl oltářní stan, po jedné jeho straně pak císařský stan, vyzdobený říšskými barvami, a po druhé stan pro civilní hosty v barvách města Teplic. Vysloužilecké a válečnické sbory z Teplic a okolí uzavřely špalírem rozlehlé místo slavnosti. Před 9. hod. ranní dostavili se četní hosté k církevní slavnosti, jmenovitě generalita, deputace německých a rakouských důstojníků, Karel kníže Schwarzenberg, kníže Clary-Aldringen a mnoho jiných členů vysoké šlechty, velký počet štábních a vyšších důstojníků u císařského stanu a městské zastupitelstvo se starostou Husakem v čele, dále zástupci zeměpanských a samosprávných úřadů s četnými dámami u městského stanu.
   O 9. hod. přibyl automobilem J. C. V. pan arcivévoda Karel František Josef s generálem plukovníkem šl. Kesselem, přednostou komory Zdenkem princem Lobkowitzem, místodržitelem knížetem Thunem, ministrem zemské obrany šl. Georgim, jakož i sborovým velitelem svob. p. Gieslem a šl. Hortsteinem. J. C. V. uvítán byl rakouskou hymnou a odebral se se svou družinou do císařského stanu. Při polní mši sv., kterou sloužil polní superior Charwat, vypálil c. k. priv. teplický městský ozbrojený sbor general de charge.20)
   Po polní mši sv. vstoupil pan arcivévoda s družinou do povozu za zvuků rakouské hymny a jel hustým špalírem obecenstva, které se ve velkých zástupech sešlo k slavnosti – obecenstvo jásavě zdravilo pana arcivévodu – k pamětnímu kamenu, jenž postaven jest u sochy sv. Vojtěcha na silnici vedoucí k Drahkovu.21)
   Sem následovali také pana arcivévodu ostatní slavnostní hosté. Pak přednesl trubačský sbor chorál, načež měl starosta Husak zvláštní uvítací oslovení Jeho Cís. Výsosti, na kteréž p. arcivévoda srdečným způsobem poděkoval. Po závěrečném chorálu byl k pokynu pana arcivévody pomník odhalen. Nápis pomníku vzpomíná schůzky panovníků dne 31. srpna 1813. Když byl J. C. V. panu arcivévodovi představen tvůrce pomníku, architekt Seiche, odebral se pan arcivévoda na návrší, odkud lze přehlédnouti chlumské bojiště, a vrátil se, provázen bouřlivým voláním „hoch“ a „heil!“, na úpatí Zámeckého vrchu, kde konala se pak přehlídka vysloužileckých a válečnických sborů.
   Za srdečných ovací obecenstva, které podél silnice tvořilo špalír, vrátil se J. C. V. na zámek22), kde byl při hostině hostem knížete Clary-Aldringena.
   Zakončením teplické slavnosti byl historický průvod, aranžovaný ve velkých rozměrech. Průvod představoval, v nádherně barevných skupinách, vjezd spojených panovníků s jejich družinami a částí vítězných vojsk z bitvy u Chlumu do města Teplic, jakož i uvítání jejich městskou radou a obecenstvem, jež jim vyšli vstříc.
    Na terase Alžbětiných lázní23) shromáždili se vysocí vojenští a civilní hodnostáři, jakož i slavnostní hosté. O 2. hod. odpol. dostavil se J. C. V. pan arcivévoda s generálem plukovníkem šl. Kesselem, místodržitelem knížetem Thunem, přednostou komory princem Zdenkem Lobkowitzem, knížetem Karlem Schwarzenbergem a knížetem Clary-Aldringenem.
Když přešla poslední skupina, navštívil J. C. V. pan arcivévoda zahradní slavnost, uspořádanou na šenovském koncertním náměstí – při této příležitosti byl vypuštěn také balon – odjel pak v průvodu místodržitele knížete Thuna a přednosty komory prince Lobkowitze o 3. hod. odpol. zvláštním vlakem do Vídně. Místodržitel kníže Thun provázel J. C. V. až do Prahy. J. Exc. Generál-plukovník šl. Kassel a pruští důstojníci opustili Teplice v 4. hod. 30. min.24)

Vzhledem k účasti generál-plukovníka Kessela a jeho početného doprovodu je poněkud s podivem, že v předešlých reportážích byly zcela pominuty jakékoli ceremoniely u obou tehdy již tak či onak nesporně existujících pruských pomníků. První a starší z nich byl zbudován již čtyři roky po bitvě25) na přímý popud Fridricha Viléma III. a ve Varvažově jej nalezneme prakticky na dohled od pomníku Colloredova a tak i bez užití teplického „Anzeigeru“ je prakticky samozřejmé, že se arcivévoda zašel 30. srpna pietně se poklonit a položit věnec i sem!26)
   Další pomník pak, překvapivě bez povšimnutí na stránkách jinak zpravodajsky obsáhlého Čecha, v citaci jehož reportáží zdaleka nekončíme, přibyl právě k stému jubileu roku 1913 na začátku obce Nakléřov (dnes administrativní součást Petrovic) ve směru od Telnice, naproti místu kde stál dnes žel již neexistující kostel sv. Josefa27). Jde o tzv. pomník Kleistův  v upomínku velitele pruské brigády, generálmajora Friedricha von Kleista, jenž se svými muži nenadálým zjevením se v týlu Vandammových Francouzů o výsledku bitvy fakticky rozhodl a za tento čin následně obdržel od pruského vladaře šlechtický přídomek „von Nollendorf“ (z Nakléřova)28).
   Vycházíme-li z řádků primárně citovaného deníku, jenž v dalším příspěvku praví, že se potomci generála nechali zastupovat saským kyrysnickým rytmistrem (třebaže podle teplického „Anzeigeru“ s Kleisty spřízněným), pak vzniká dojem, že zde přítomni vůbec nebyli. Již jen podle pražských Národních listů je však zřejmé že zde, nebo alespoň v Chlumci, při odhalování Jubilejního památníku, byli přítomni nejméně dva Kleistové (vedle v 11. poznámce zmíněného generála-komořího ještě rytmistr husarského pluku tělesné gardy) a je těžko představitelné, že by následně (nazítří!?), nenavštívili i vskutku nedaleký pomník zasvěcený jejich předkovi, byť slavnostní odhalení proběhlo nejspíše už někdy v červnu – tak se alespoň zdá z historického nápisu...29)
   Další ceremoniel tu však tak či tak proběhl i na sklonku srpna a tak se ovšem naskýtá otázka, zda tu „rakouské“ akce opravdu natolik kolidovaly se zdejší „pruskou“, že by se zúčastnění protagonisté nemohli dostavit i k otevření Císařské rozhledny (a naopak), byť třeba i jen z prostinké lidské zvědavosti? Německý tisk na tuto otázku odpovídá vcelku jednoznačně, „od rozhledny se NÁSLEDNĚ slavnost přesunula ke Kleist-Moeseho pomníku...“ a o obou Kleistech ani zde není žádná zmínka, jen o „freiherovi“ z Eckhardsteinu (a jeho ženě a tchýni z rodu Kleistů), tudíž se zdá, že poněkud překvapivě oba dva „von Nollendorfové“ dali přednost dění v Teplicích...
Císařská rozhledna, dnes neexistující
Otevření Císařské rozhledny na Nakléřovské výšině.
Slavnost byla zahájena průvodem k císařské rozhledně. Dostavili se mezi jinými: světící biskup dr. Frind, hr. Westphalen, místodržitelský rada Štěpán (Ústí nad L.), dále plukovník šl. Müler v zastoupení prince z Reussu30), dále jako zástupce potomků generála Kleista z Nollendorfu, saský kyrysnický rytmistr šl. Eckhartstein. Starosta Ohnsorg (Ústí n. L.) uvítal jménem města, jako protektora slavnosti, dostavivší se hosty, načež nadučitel Wagner pronesl slavnostní řeč, která byla přijata s největším souhlasem. Jedna žákyně přednesla vlasteneckou báseň „An den Kaiser“ a položila pak věnec před poprsím císařovým, umístěným před rozhlednou a ozdobeným vavřínovým věncem. Po řeči starosty Ohnsorga promluvil rytmistr šl. Eckhartstein o věrném německém a rakouském bratrství ve zbrani. Na to byl odevzdán klíč předsedovi Horského spolku v Ústí n. L. a pak si hosté prohlédli síň pod rozhlednou. Po zahajovací slavnosti byla uspořádána lidová slavnost. 

Třebaže to z textu přímo nezaznívá, byla výstavba této vyhlídkové věže rovněž zasvěcena 100. jubileu bitvy, nebo alespoň památnému roku, což bylo patrno i na vlastním objektu, kde dominantní slovo WARTE bylo zleva lemováno letopočtem 1813, zprava pak logicky 1913; a otázka pak zní, bylo-li to svrchu zmíněné císařské poprsí Františka I., či Františka Josefa, ale na tuto otázku jsem odpověď nenašel ani v německém tisku...
   Pokud jde o rozhlednu samotnou, bývala významným turistickým centrem a éru první republiky přečkala pod názvem Karl Weiss Warte, konce druhé světové války se však už nedočkala. Nešlo podle všeho o žádnou sabotáž, natož bombardování, prostě i přes svůj impozantní zjev a kamenný frak neměla tak tuhý kořínek jako mnohé její sestry, jež stojí dodnes. V jedné asi obzvláště větrné zimní bouři se 29. ledna 1944 zřítila a po válce byly její trosky tak rozebrány, že dnes jsou na jejím někdejším místě již sotva patrné základy...

Tak zvaná „Francouzská slavnost“,
která se v Ústí nad Labem každoročně koná na památku osvobození města od Francouzů, byla letos, jako stoletá výroční, obzvláště oslavena. V sobotu večer před slavností byl uspořádán pochodňový průvod. Město bylo nádherně osvětleno. Na Mariánském vrchu byl vypálen ohňostroj. V neděli dopoledne konalo se na mariánský vrch obvyklé procesí, kterého letos súčastnilo se zvláště mnoho lidí. Mezi jinými také spolky vysloužilecké, hasičské a jiné místní. Odpoledne konala se lidová slavnost na Ferdinandově vrchu.
Šlo opět o „víkend“ 30./31. srpna 1913! Ferdinandova výšina (Ferdinandshöhe), je od roku 1945 Větruše (patrně z předferdinandovského tvaru Wittrusch), tedy vyhlídková platforma nad městem se „zámečkem“, tehdy zánovním noblesním hotelem s restaurací a rozhlednou, jež je dnes již i snadno dosažitelná lanovkou... Mariánská skála (Marienberg) je další přírodní dominantou města, jež ovšem roku 1813 o posici regionální metropole nemohlo ani snít a bylo spíše jen podružnou součástí kraje Litoměřického. Na sklonku srpna onoho památného roku 1813 padlo „Oustí“ do francouzských rukou tak nějak mimoděk. Vzhledem k tomu, že tehdejší Aussig (an der Elbe, pro Francouze -sur-Elbe) nebyl žádnou jednotkou bráněn, měly dva prapory, dvě eskadrony a několik desítek zákopníků a kanonýrů se dvěma hlavněmi velice snadnou práci (třebaže tehdy ještě jako starobylé královské město disponovalo poměrně kompaktními hradbami). Jako dílčí odřad Dumonceauovy divize se zde měli tito detašovaní vojáci pokusit zaopatřit proviant, jenže požadovaných 50.000 denních dávek bylo na město s ani ne dvěma tisícovkami stálých obyvatel příliš veliké sousto. Francouzi tak pobrali co mohli a to velice důkladně, načež po zvěsti o tom, jak dopadl střet u Chlumce, spěšně a bez boje již 31. ustoupili k severu před rakouskou brigádou generála Longuevilla, jež sem přikvačila od terezínské pevnosti...

Poznámky:
1.)           Autor fresky »Zmrtvýchvstání« (na stropě interiéru pomníku, sloužícího příležitostně i jako výstavní síň), Karel či spíše Karl Krattner, se narodil 7. ledna 1862 v Praze a zesnul 10. prosince 1926 tamtéž. Studoval malířství na Akademiích v Praze a v Mnichově. Od roku 1910 byl profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze. Byl velmi aktivní ve spolkové činnosti (člen Verein der deutschen bildenden Künstler in Böhmen, člen kuratoria německé sekce Moderní galerie, předseda Metznerbundu), což jasně dokumentuje k jaké národnosti se hlásil, ale to mu nebránilo zůstat loajální rodné zemi...
2.)           Zde jmenovitě neuvedeným autorem dominantní sochy lva byl Johann Adolf Mayerl, o němž lze doplnit tyto životopisné údaje: narodil se 26. srpna 1884 v Chebu jako syn posledního z tamních proslulých hrnčířů, vystudoval keramickou odbornou školu v Teplicích a byl mistrovským žákem J. V. Myslbeka na pražské akademii. Od roku 1924 pak žil ve Františkových Lázních (kde se rovněž dochovaly některé jeho skulptury, podobně jako v rodném Chebu), po druhé světové válce až do své smrti (traduje se, že dobrovolné), jež přišla 23. září 1954, pobýval v hornobavorském Schrobenhausenu...
3.)           Zúčastnivším se arcivévodou je pochopitelně budoucí poslední císař (a král) Karel I. Rakouský (Karel III. Český, ev. Karel IV., pokud odmítneme »habsburské číslování« a „stavovsky“ legitimizujeme kratičké panování Karla Albrechta Bavorského), synovec tehdejšího následníka trůnu Františka Ferdinanda d‘Este.
4.)           Ponechme tento poněkud hybridní novinový tvar, šlo o hraběte Otakara Klementa (1866-1941), německy Ottokara „von Westphalen zu Fürstenberg“, tehdejší hlavu starobylého a významného šlechtického rodu, jehož „česká odnož“ vlastnila rozsáhlé chlumecké panství v letech 1830 až 1945 – již první majitel (Klement August; koupil jej ve veřejné dražbě, viz další, 8., poznámka!) se snažil aby, při čerstvé paměti, spousty rozptýleně pohřbených ostatků padlých byly exhumovány a sestěhovány do nemnoha, zato důstojně označených masových válečných hrobů, a „jablko“ se tu v tomto ohledu zjevně neodkutálelo daleko od stromu...
5.)           V němž, dle Národních listů, mimo jiné pravil: „Jest to oslava vzpomínky, kterou slavíme, a k níž se spojují s radostnou vážností kníže a národ. Vzpomínka vzniká z lásky a věrnost ji následuje. Jako před sto lety naši otcové nalézali v lásce a věrnosti k vlasti, k dědičnému panovníkovi sílu, aby osvobodili svoji vlast, tak obnovujeme dnes slib, že nyní a vždy budeme státi ve stejné lásce a věrnosti k našemu císařskému domu, milovanému a všeobecně váženému mírovému císaři, jakož i ke svému vlastnímu lidu. Obyvatelstvo, jež jásá vstříc Vaší císařské Výsosti při vstupu do našeho města, jest si vědomo, že závazek, jenž po staletí spojuje panovníka a národ, jest nerozlučitelný, a že v této jednotě spočívá síla státu. Ráčiž Vaše císařská Výsost přijmouti co nejmilostivěji hold města Ústí nad Labem.“  
6.)           Odpověď arcivévody formuluje týž, v těchto chvílích výrazně obsažnější list takto: „Ctěný pane starosto! Přijměte nejlepší díky za vřelá slova pozdravu, jimiž jste výmluvně projevil opravdu loyální a vlastenecké smýšlení obyvatelstva. Mám Ústí nad Labem od své poslední návštěvy v tak příjemné vzpomínce, že s radostí používám příležitosti, abych opětně spatřil vaše krásné a vyvíjející se město.“ Nic, zhola nic, co by potvrzovalo v Národní politice zmíněném usnesení radnice, že Ústí má být vyzdobeno Velkoněmeckými prapory (černo-červeno-žlutými) na znamení odporu proti „proslovanské“ politice Vídně, nemluvě pak o bojkotu s Čechy sympatizujícího arcivévody a zejména nenáviděného zemského místodržícího Thuna...
7.)           Národní listy zde obsáhle doplňují: ... k čemuž pan arcivévoda laskavě odpověděl. Na to uvítal starosta chabařovického okresního zastupitelstva Rolle pana arcivévodu srdečným díkem za účastenství na poctě hrdinů, padlých před 100 lety za vlast. Pan arcivévoda poděkoval za toto uvítání těmito slovy: Děkuji nejsrdečněji za vřelé uvítání, svědčící o pravé loajalitě, které jste pronesl jménem veškerého obyvatelstva okresu. Naplňuje mne obzvláštní radostí, že bylo mi popřáno zastupovati při odhalení nového pomníku Jeho císařské a královské Apoštolské Veličenstvo, našeho nejmilostivějšího císaře a pána. Vytvořeno ku poctě oněch hrdinných bojovníků, kteří dnes před sto lety prolévali zde svojí krev za vlast, dosvědčuje právě vykonané dílo znovu vroucí lásku k vlasti a opravdovou věrnost císaři veškerého obyvatelstva chabařovického okresu.
8.)           Zámek, o němž je řeč, byl za bitvy velitelským stanovištěm francouzského generála Vandamma. Barokní palác (nový, starý objekt dosloužil r. 1780 a změnil se v hospodářskou budovu) byl tehdy majetkem Marie Anny Libštejnské z Kolovrat, provdané, leč již roku 1796 ovdovělé, hraběnky Thunové (1750-1828), jež jej roku 1774 nechala s chotěm Václavem Josefem i zbudovat. Během bitvy neutrpěl objekt vážnější újmu, ale již 31. srpna vzplanul přilehlý zámecký pivovar a v důsledku vzedmutých emocí z řetězu utržení koaliční vojáci pyšné panské sídlo vyplenili. Po smrti hraběnky a pro snazší vypořádání dědických sporů (mezi synem hraběte, z Thunova 1. manželství, a dcerou zesnulé na níž otec v tomto smyslu nepamatoval, ač chlumecké panství vyženil...) byl zámek prodán a Klement August Westphalen-Fürstenberg (1805-1885), nový vlastník, získaný majeteček záhy rozsáhle rekonstruoval, když nejvýznamnějším počinem přestavby byla nová mansardová střecha a další parkové úpravy... Dnešních dnů se zámek ovšem nedočkal, neb 8. dubna 1945 (kdy zde byl garnizonován oddíl SS) byl ze zdejšího areálu ostřelován sovětský průzkumný letoun a ten objekt vyhodnotil jako cíl hodný bombardování, následný nálet pak zahubil 81 osob (většinou civilistů) a komplex doznal řady vážných škod, což podtrhl výbuch Němci zde uskladněné munice (na korbě nákladního automobilu?). Devastace zámku i hospodářských budov pokračovala předáním areálu do správy JZD a roku 1951 vyvrcholila požárem, jež hlavní budovu zničil již natolik, že bylo nakonec rozhodnuto bývalé panské sídlo srovnat se zemí, což se událo snad někdy roku 1958...
9.)           Knížete Thuna, zemského místodržitele od roku 1911, jsem letmo představil již v souvislosti s lipskou oslavou v Praze. Zde bych podotkl, že šlo o poněkud nešťastnou postavu s nevděčnou funkcí, když z jedné strany byl tvrdě tepán četnými Čechy, že je zrazuje a nehájí s dostatek jejich zájmy, na druhé straně ovšem od německých radikálů zakusil nenávisti snad ještě mnohem více. Cestou do Chlumce riskoval mnohé, plánovány byly četné protesty a protidemonstrace, jež se ovšem nakonec nekonaly a jubilejní oslavy tu naštěstí proběhly bez jakýchkoli národnostních excesů. Možné příčiny byly tři, radikálové tvořili doposud menšinu, většina Krušnohorců se stále cítila primárně Rakušany bez ohledu na mateřskou řeč, zpražení jež se na zemském sněmu obstrukce činícím vůdcům českých Němců dostalo nedlouho předtím z Vídně, a konečně osobní účast prominentního arcivévody, jehož vysokou autoritou se kníže prý zaštítil – no, asi, od každého jistý díl, ale tato pasáž dokazuje, že sem Jeho Jasnost c. k. místodržitel dorazila zcela nezávisle a za nikoho se tu neschovával...
10.)         Generaloberst Gustav Emil Bernhard Bodo von Kessel (1846-1918), postupimský rodák a syn generálmajora Emila von Kessel, zastupoval císaře Viléma a někdejší Prusko. Na rozdíl od hlavního reprezentanta habsburské monarchie sice s pruskými Hohenzollerny nikterak spřízněn nebyl, ale jako Oberbefehlshaber in den Marken (braniborský zemský velitel) a guvernér Berlína zastával a sdružoval v jedné osobě oba nejprestižnější velitelské posty, jaké ve vilémovském Německu v mírových časech vůbec existovaly, čili to byla celebrita takřka nejvyššího možného kalibru...
11.)         Byli to primárně generál-major svob. p. Lüttwitz z pruského ministerstva vojenství, dále křídelní pobočník německého císaře pluk. šl. Friedberg, jediný potomek v bitvě padnuvšího majora Roedera Exc. E. šl. Roeder, vrchní ceremonář německého císaře, konečně pak i potomek generála Kleista: generál šl. Kleist, general á la suite, velitel gardové pěší brigády Postupim a kr. pruský komoří; byl zde i Oberst Gallwitz, velitel poznaňského granátnického pluku (Nr.6) nesoucího Kleistovo jméno...
12.)         Šlo, pokud primárně mluvíme o bojových jednotkách, o důstojnické deputace a vybrané mužstvo 1. a 9. dragounského pluku (k roku 1813 šlo o 1. kyrysnický a 1. dragounský), hlavní masu (včetně čestné setniny u Jubilejního pomníku) pak zjevně tvořili vojáci terezínského II. a III. batalionu 42. pěšího regimentu (roku 1813 „Graf Erbach-Schöneberg“), pruskou armádu tu reprezentoval výběr poznaňského granátnického pluku „Graf Kleist von Nollendorf“ (Nr.6, grenadýrská jednotka zformovaná roku 1772 za časů Velkého Fritze byla roku 1813 elitní součástí 1. Západo-pruského regimentu), a kvůli jménu byl asi přizván i uherský 10. husarský (v letech 1814-40 a od 1888 stabilně „Friedrich Wilhelm III. von Preussen“; u Chlumce však nebojoval jsa nasazen v Itálii!) – mezi v českém tisku zmíněnými deputacemi byly mj. členové Spolku neaktivních rakouských důstojníků v království Saském, zástupci okresního velitelství (s podplukovníkem Preussischem v čele), leč nevím co si mám myslet o „důstojnících husarského pluku č. 11 v Lotrinsku“ uvedených v Národních listech, o nesčetných ryze civilních spolcích a sdruženích raději nemluvme...
13.)         GEDENKET IN EHREN DER TAPFEREN AUF DIESEN GEFILDEN GEFALLENEN ÖSTEREICHISCHEN SOLDATEN – Vzpomeňte se ctí oněch statečných na tomto bojišti padlých rakouských vojáků
14.)         Pokud jde o Colloredův pomník, byl slavnostně odhalen 17. září 1825 na počest hrdinských činů rakouského generála Jeroným Václava Colloredo-Mansfelda v bitvě u Varvažova r.1813, tedy střetu k němuž došlo teprve 16.-18. září 1813 v rámci dalšího nedůrazného pokusu Napoleonovy armády o proniknutí na území Čech, jemuž na rozdíl od chlumecké bitvy „šéfoval“ sám císař Francouzů. Litinový pomník váží 114 tun, tvoří ho stupňovitá základna a podstavec, na němž spočívá lev. Nad ním se zdvihá obelisk s bustou generála Colloredo-Mansfelda, jeho životními daty (30. března 1773 - 23. července 1822, s válečnými emblémy a rodinným erbem. Na podstavci jsou německé nápisy: »Nepřátelům strašný«, »Vlasti a přátelům záhy odňat«, »Varvažov 17. září 1813«, »Rakouská armáda jednomu ze svých vůdců na poli slávy«. Poslední nápis na pomníku informuje o místě vzniku památníku: »Odlito ve slévárně Karla Egona knížete Fürstenberga v Novém Jáchymově, Rakovnický kraj v Čechách«. Obelisk je zakončen rakouskou dvojhlavou orlicí s vavřínovým věncem. Autorem návrhu pomníku je podplukovník Chevalier Querlonde. Sochy pak vytvořil známý klasicistní sochař Václav Prachner.
15.)         Na rozdíl od lipských oslav, zde šlo ještě o 4. října 1813 náhle zesnulého Karla IV., knížete Schwarzenberga (Karl IV Friedrich Eduard Emanuel zu Schwarzenberg), jenž přes svůj původ a osobní přátelství s Františkem Ferdinandem d’Este byl v 54 letech svého věku toliko pouhým poručíkem v záloze, což jej ovšem jako vystudovaného právníka, statkáře-aristokrata a od roku 1904 i člena Panské sněmovny určitě trápilo pramálo, přesto bylo uváděno, že mu osudnou byla participace na velkých zářijových manévrech v okolí Tábora (byť nebylo upřesněno v jaké roli), kde citelně prochladl a již se ani přes spěšný návrat na Orlík nezotavil...
16.)         Ruský památník se nachází nedaleko Přestanova u silnice Teplice - Ústí nad Labem. Základní kámen byl položen 29. srpna 1835 (občas se objeví i září, ale to postrádá logiku). Při této příležitosti se zde sešli pruský král Fridrich Vilém III., ruský car Mikuláš I. (mladší bratr Alexandra a rovněž pamětník) a rakouský císař Ferdinand I. (V.). Pomník, jehož podobu navrhl architekt Pietro Nobile, tvoří litinový podstavec se sochou bohyně vítězství Niké, vyrývající do štítu datum bitvy u Chlumce a Přestanova, byl odhalen o dva roky později (29. srpna 1837). Jako zajímavost je uváděno, že údržba pomníků bojů z roku 1813 byla v době normalizace odůvodněna restaurací ruského památníku a to dokonce v rámci závazku k 50. výročí VŘSR!
17.)         Mnoho žel dnes nezůstalo ani z chlumeckého zámeckého parku, kde různé etapy územního rozvoje městečka „přežilo“ jen pár statných dubů v blízkosti starého zámeckého rybníčku, jenž se alespoň v hrubých obrysech rovněž „dochoval“ až dodnes... Doplňme ještě, že prý v pravé poledne onoho slavnostního dne roku 1813 odtud vzlétl balón „Böhmen“ či „Bohemia“ (podle toho, kdo referuje...), jež zjevně vydán napospas povětří přistál prý po sedmi hodinách letu kdesi v Sasku – nejspíše tu tak šlo o aerostat horkovzdušný a zdá se, že bez vzduchoplavců o nichž není nikde zmínky...
18.)         Kde k tomuto setkání mělo dojít naznačuje snad umístění pamětního kamene (o němž bude ještě řeč!), jenž nebyl umístěn nikde v areálu zámeckého parku, kde by bylo asi přirozené cosi podobného hledat, ale patrně přibližně v místech kudy přijížděl do města císař František, jenž nezůstal v Teplicích jako kurážnější car Alexandr I. a jeho stín král Fridrich Vilém III., ale před francouzskou hrozbou ujel až do Loun... (a „zlé jazyky“ tvrdily, že tu již již instruoval zvláštního posla aby Napoleonovi nabídl příměří a separátní mír...)
19.)         Zámecký vrch, Schlossberg (393 m.n.m.), je na hony vzdálen od teplického zámku. Jde o dnešní Doubravku, tj. o výšinu z níž měli ruský car a pruský král sledovat vývoj bitvy u Chlumce. Žádná budova podobná šlechtickému sídlu se tu tehdy ale nevypínala, jen zřícenina bývalého teplického hradu! Kopec nově ožil až od poloviny 19. století, kdy tu byl na místě ruin na sklonku 30-leté války zbořených fortifikací postaven výletně-pohostinský objekt, který se za sponzorství tehdejších Clary-Aldringenů (od roku 1634 vlastníků teplického panství), Edmunda a Carlose, rozrostl ve skutečně důstojný romantizující novogotický hrádek (interiér restaurace cíleně imitoval rytířský sál), jehož jedna zrekonstruovaná věž sloužila panstvu i jako rozhledna; další přilehlý objekt, jenž umožňoval již i důstojné nocování, pak má již všechny aspekty skutečného zámku...
20.)         General de charge! Fertig! Hoch an! FEUER! – v podstatě nic více, než synonymum čestné salvy...
21.)         Vytrasovat zmíněnou cestu není až tak složité, ale potíž s bližší lokací spočívá už v tom, že v současnosti je zde (min. webově) nedohledatelná už jen ona někdejší »heilige Adalbert statue« – leč světe div se, pro nás mnohem významnější pamětní kámen „Tří panovníků“ na severním úpatí Doubravky stále existuje!!! Na malém a při vyšším zatravnění sotva viditelném podstavečku, je hrubě tesaný kámen vzdáleně připomínající vztyčený prst, jehož „nehet“ pak tvoří oválný medailonek na němž je v současnosti už ne zrovna dobře čitelný (pokud 200. výročí něco nezměnilo k lepšímu) německý nápis: »Zur / Erinnerung an / die Jahrhundert / feier der Schlacht bei / Kulm an 31. August / - 1813 - / Errichtet von der / Badestadt / Teplitz-Schönau / 1913«. Tedy jestliže zde dnes něco podstatného nechybí, tak žádný Kaiser, žádný Zar, žádný König – pomineme-li data, pak jen: „K vzpomínce na stoleté výroční oslavy bitvy u Chlumce – zřízeno lázeňským městem Teplice-Šanov...“
22.)         V tomto případě jde o rozsáhlý zámecký komplex (v l. 1778-1826 byl jeho majitelem Jan Nepomuk Clary-Aldringen, za jehož éry bylo přistavěno divadélko [pro které r. 1812 napsal J. W. Goethe krátkou hru "Sázka"] a průčelí zámku upraveno v klasicistním stylu), v jehož budově dnes sídlí regionální muzeum. To zde byl v srpnu 1813 spojenecký hlavní stan a nocoval tu jak císař František, tak velkokníže Konstantin (ruský car se však měl ubytovat v protějším domě U zlatého kříže a pruský král zase v rohovém domě Morava). Tady se pak sešli roku 1835 panovníci vítězných mocností u příležitosti slavnostního odhalení ruského pomníku, pokud však jde o rok 1913, pak arcivévoda měl být ubytován na tehdejším Tržním náměstí v hotelu Stará radnice...
23.)         Lázně císařovny Alžběty (již řadu let zesnulé Sissi), dnes Kamenné lázně v Šanově, byly otevřeny jen o dva roky dříve (zjevně nějaký nový objekt, zdejší Kamenné lázně existovaly již v Napoleonových časech) a to rovněž za účasti arcivévody Karla Františka Josefa, budoucího posledního císaře rakouského a krále českého, jenž si Teplice mimořádně oblíbil a roku 1913 zde i s manželkou Zitou strávil i několik týdnů (květen-červen) léčebného pobytu...
24.)         Tyto poznámky svědčí, že jsem úvodní glosu snad ani nemyslel vážně a to jsem ještě opravdu jen okrajově využíval německé tisky, pokud však by měl někdo eminentní zájem dozvědět se více, pak 100% doporučuji místní Teplitz-Schönauer Anzeiger, zejména pondělní vydání z 1. září, jež chlumecko-teplickým oslavám věnuje plných osm stran hustého textu (!!!), žel na rozdíl od „titulu“ vše další v tehdy obvyklém švabachu. !!! – dnes to není již žádný velký problém, stačí zmíněný titul zadat vyhledávači na internetu a ev. ještě pro sichr dodat kouzelné slůvko ANNO – pak už zbývá jen zvolit rok – měsíc – den – a listovat a listovat...
25.)         Původně mnohem nižší pomník navržený a realizovaný architektem a sochařem Karlem Schinkelem na počest v bitvě padlých pruských vojáků, je nejstarším na tomto bojišti. Byl slavnostně odhalen již 8. září 1817 za osobní účasti velitele zúčastněné pruské brigády. O čtyřicet let později doznal výrazných změn, když byl obelisk s železným křížen na vrcholu pozdvižen o novou kamennou podestu s neogotickými ozdobnými prvky. Na přední straně monumentu můžeme číst německý nápis: »Padlým hrdinům věnuje vděčný král a vlast. Odpočívejte v pokoji - Kulm 30. srpna 1813«.
26.)         I Národní listy (jež zprávy z oslav přinesly na třikráte, dvakrát psaly o Chlumu, jednou o Chlumci...) sice stručně, ale výmluvně praví: „Pruská důstojnická delegace navštívila pruský pomník a prodlela tam až do příjezdu pana arcivévody, jenž také zde uctil památku padlých německých druhů ve zbrani položením věnce...
27.)         Šlo o sakrální stavbu jejíž zvonici navštívil svého času, za zářijové bitvy u Varvažova, mj. i císař Napoleon a měl odtud, z tzv. „císařského okna“ sledovat dění dole v údolí... Sv. Josef měl být postaven v letech 1679-83 na místě staršího kostela, doloženého již z husitských dob – žel v poválečném období zchátral a 28. dubna 1975 byl odstřelen, třebaže památkáři dokladovali, že demolice nevyjde o nic levněji, než oprava historicky cenné památky; jenže to zde již kdosi razil vizi velkolepého památníku Rudé armády (za 4,5 milionu tehdejších peněz, tedy sumy pro stavaře závratné a na rekonstrukci by postačila několikráte!), jež se však nikdy nerealizoval. Na místě někdejšího kostela je dnes již jen prostý kříž (máte-li štěstí s pamětnickou fotografií) a nedaleko je kamenný blok s destičkou a nápisem »Napoleon I. / 1813«, ten sem umístil v roce 1998 Klub přátel vojenské historie z Chlumce, prý snad na místo kde dle místní tradice 17. září 1813 stával štábní stan císaře Francouzů...
28.)         O to pak bylo tristnější, že »Kleistův pomník«, až donedávna jméno pruského generála doslova „TAJIL“, jak jinak vyjádřit fakt, že zde o něm na kamenném jehlanu nebyla žádná zmínka, jen rok »1813« a čtyřjazyčný nápis »VŠEM PADLÝM« – ba co více, z od silnice odvrácené strany jej zdobila rovněž čtyřjazyčná destička jež navozovala dojem, že tento malý pomníček (v porovnání s většinou ostatních v údolí) byl věnován vojákům I. francouzského sboru generála Vandamma... [podobný tu od roku 1911 vskutku je, ovšem zcela jinde, poblíž Stradova...].
29.)         V předchozí poznámce nastíněná historická křivda však byla konečně odstraněna v srpnu roku 2011, kdy zde byl obnoven původní historický text ve znění: Denkmal den Feldham / General Kleist / von Nollendorf und / General Ignaz Moese / von Nollendorf / und den im Jahre 1813 / gefalenen Helden / gewidmet von Kriegerverein / und der Gemeinde / Nollendorf / im Juni 1913; jakož připojena i počeštěná verze v podobě: Památník vojevůdcům / generálovi Kleistovi / von Nollendorf / a / generálovi Ignazovi Moese / von Nollendorf / a / padlým hrdinům v roce 1813. // Věnováno / vojenským spolkem / a obcí Nakléřov / v červnu 1913.
30.)         Pravděpodobně mohlo jít o potomka, či spíše vzdáleného příbuzného Heinricha von Reuss zu Köstritz (1784-1813), jenž je obecně považován za jednu z obětí chlumecké bitvy – byť i bojujíc tu na poražené straně... Zdá se však, že jeho muži bojovali u Stradova již bez svého generála, jenž své smrtelné zranění měl utrpět už u Hellendorfu, kde měl s utrženou nohou i vykrvácet, tedy zahynout ještě na saské straně Krušných hor. Jenže vzhledem k celé záplavě dalších Reussů, nelze vyloučit, že zde na bitvě kterýsi z nich nějak neparticipoval i na rakouské straně...

PT/
V témže tisku tu ještě následuje další příspěvek, ale třebaže je nadepsán Sobotka a plynule přiřazen, dle reportáže zjevně nejde o neznámou lokalitu z chlumeckého bojiště, dokonce ani naší „pojičínskou“ z Českého ráje, ale nepochybně o dolnoslezskou Sobótku, německy Zobten am Berge, tedy od roku 1742 (Vratislavského míru, ukončujícího první z nástupnických válek Marie Terezie) území Pruska, od roku 1871 pak německého císařství – přesto je to glosa nesporně zajímavá a připojím ji jako perličku – těžko by někdy vydala na samostatný příspěvek, byť možná...

Modlíci se lützowský bojovník, jezdecká socha T. von Gosena v dolnoslezské Sobótce
 Pomník modlícího se lützovského dobrovolníka
Ze Sobotky, dne 31. srpna.
V městě Sobotce byl dnes odhalen za přítomnosti korunního prince pomník lützovského dobrovolníka. Před slavností konala se bohoslužba v kostele rohovském, ve kterém sbor lützovských dobrovolníků byl před třemi [?!?] lety zasvěcen k boji proti Napoleonovi. Na slavnost dostavil se princ Vilém Bedřich pruský z Kamenice, vrchní president slezský dr. šl. Günther a mnoho vyšších důstojníků. V městě Sobotce konalo se odhalení pomníku modlícího se lützovského dobrovolníka, zbudovaného professorem Gosenem. Pak defiloval historický slavnostní průvod z doby války za svobodu. Spolky a 4500 mužů ozbrojené mládeže slavnostní průvod uzavíralo. Po skvělém průvodu opustil korunní princ za ovací obecenstva město.

Drobet mi tu však unikají souvislosti, neb nepochybně jde o Lützowsches Freikorps z roku 1813, ale ten „vznikl“ již v únoru ve Vratislavi, načež v době letního příměří poněkud záškodnicky operující »Černí myslivci« uvízli v hlubokém týlu Napoleonových sil a ty je přes příslib volného odchodu, prý pod záminkou, že nejde o řádné vojáky, ale bandity, u Kitzenu, nedaleko Lipska přepadly a zdecimovaly (generál Fournier prý mnohoznačně prohlásil: „Příměří platí pro všechny, pro vás ne!“), byť tu francouzská obhajoba mluví o tom, že Lutzowovi muži zastavení nepřátelství při své živelnosti a nacionalistické exaltovanosti sami nectili a zásah proti nim byl zcela legitimní... (ostatně hlavní pacifikační roli zde sehráli württemberští kavaleristé) – snad tedy jde o upomínku jakéhosi znovuvzkříšení této proslulé jednotky, neboť komandant Ludwig Adolph von Lützow, ač zraněn, nepříteli unikl a posílen novým přílivem dobrovolníků pokračoval v boji...

1 komentář:

Milan Lašťovka řekl(a)...

Pomník pod Doubravkou je opravený, nápisy již dobře čitelné.