středa 10. srpna 2011

NA KONI, NEBO NA OSLU?

Od Michala Šťovíčka po mé mírně zlomyslné připomínce přistál v poště příspěvek, doplňující jeho článek o Davidově svrchovaně ideologickém obrazu Bonaparta, překračujícího Velkého svatého Bernarda. Prolink na tento článek vkládám do nadpisu, čímž vám opět usnadňuji hledání a umožňuji plynulou návaznost mezi Davidovým Prvním konzulem na skotačivém plnokrevníkovi a plátnem Paula Delaroche, kde týž velký muž jede stejným průsmykem na mule, vedené místním horským vůdcem jménem Dorsaz, což odpovídá skutečnosti. Předpokládám, že jde o mulu či mula (Equus mulus, mezidruhový kříženec samce osla se samicí koně, tj. kobylou, který pak není až na výjimky schopen rozmnožování...), tak se to všude uvádí (a Michal to ostatně v textu píše), byť zoologové v onom zvířeti mohou objevit osla, či mezka (což je pro změnu kříženec samice osla domácího s koněm)...  Díky, Michale!
 
PRVNÍ NA KONI, DRUHÝ NA OSLU...
Michal Šťovíček
Poslušen nabádání majitele blogu doplňuji svůj předchozí příspěvek o Davidově obrazu Bonapartova přechodu přes Alpy o Delarochovo podání téže události (minule jsem jej úmyslně pouze zmínil, neboť příspěvek byl věnován výhradně Davidovi). Než se však začnu zabývat Delarochem, vrátím se k závěru minulého příspěvku, resp. k řádkům o moderních adaptacích Davidova díla. Zde jsou pro představu a pro srovnání ona tři zmíněná díla současných tvůrců a ještě jedno navíc:
Arroyo - Grand pas du Saint Bernard
Andy Warhol - Diana Vreeland Rampant
K. Wiley - Napoleon leading the Army...
Tentýž: Ingres meets Ice T.
No, a když jste se pokochali, přejděme k tématu.
Paul Delaroche (1797-1856) se inspiroval Davidovým obrazem, pravděpodobně poslední pátou, čili dnes tzv. druhou versailleskou verzí, kterou mohl vidět na výstavě v Bazar Bonne-Nouvelle v Paříži v r. 1846. Nesporně se mu nelíbila Davidova až přehnaná heroizující idealizace historické události. Na  stejné téma tedy vytvořil radikálně odlišné dílo, realistické a neidealizující ve stylu tehdejšího módního romantismu. Podle mínění jiných historiků jej však téma napadlo buď při četbě Thiersových Dějin konzulátu a císařství, nebo po vytvoření vlastního obrazu Charlemagne traversant les Alpes au Mont-Cenis défendu par les Lombards en 773(Karel Veliký přechází Alpy u Mont-cenis bráněný Lombarďany v r. 773). Přesný důvod ani první objednatel nejsou dodnes známi.
I u tohoto díla  existuje pět autorských verzí, z nichž hlavní jsou první dvě:
 -exemplář o rozměrech 222 x 289 cm (tedy ještě o něco málo větší než Davidův) a signovaný vlevo dole Paul Delaroche 1848 je dnes vystaven v Louvru a je všeobecně považován za první originál.
Tento obraz byl za neznámých okolností prodán neznámému kupci do USA, v r. 1853 jej odkoupil anglický sběratel John Naylor, v jehož sbírce zůstal až do r. 1967, v r. 1971 byl na druhý pokus prodán v aukční síni Christie´s do sbírky manželů Birkhauserových, kteří jej v r. 1982 darovali Louvru.
- exemplář 214 x 279 cm datovaný Nice 1850 je v liverpoolské Walker Art Gallery a byl dlouho mylně považován za první originál.

Obraz koupil (a zřejmě i objednal) Arthur George třetí Earl of Onslow, který se s malířem znal, liverpoolské muzeum jej při rozprodeji sbírky Onslowů získalo v r. 1893.
- další tři repliky menších rozměrů se dnes nacházejí v Thiersově knihovně v Paříži, v Buckinghamském paláci a v soukromé sbírce. Toto je exemplář v Buckinghamském paláci, zbývající dvě se mi nepodařilo vyhledat.
Podobně jako Davidovo dílo, bylo ve své době kritizováno i Delarochovo podání zejména co do realismu výjevu. Hlavně tehdejší angličtí kritici londýnské verze usoudili, že Delarochovi se pokus o vystižení Napoleonova génia realistickými prostředky nezdařil.
Delaroche zobrazil Bonaparta také v generálské uniformě, zahaleného však praktičtěji do obyčejného šedého „redingotu“, později tak proslulé součásti Napoleonova oblečení (uvozovky proto, že nejde o žádný redingot, což je ve skutečnosti v pase přiléhavý plášť, až od pasu dolů se rozšiřuje a jeho zadní část má podobné střižení jako frak. Pochází z Anglie, kde od pol. 18. stol. sloužil jako jezdecký oděv - název je také odvozen z anglického riding coat. Později se rozšířil do Francie, ale již jako vycházkový. Napoleonův „redingote grise“ je tudíž tehdejší vojenský normální erární polní plášť, který fasovali všichni od vojína po generála). Plášť má v silném větru (vidíme podle rozevláté spodní části) zapnutý otužile pouze u krku. Dále má Bonaparte na sobě rovněž bílé přiléhavé kožené kalhoty a prosté jezdecké boty, na hlavě dvourohý oprýmkovaný plsťák. Jede ovšem tentokrát zcela neheroicky leč mnohem realističtěji na mule (nebo mezkovi?), která byla pro cesty v horách každopádně mnohem a mnohem užitečnější než ušlechtilý kůň. Bonaparte tentokrát nemá rukavice, pravou ruku má svým typickým gestem zasunutou ve vestě, ale zřejmě bez jakékoli samolibosti, tady si ji spíš zahřívá na břiše. Druhou ruku má ovšem také v tom mrazu venku a otužile obnaženou jako u Davida, ovšem nikam jí velitelsky neukazuje. Nohy má realisticky zapřené ve třmeni a nikoli efektně po starořecku pokrčené, což by ostatně na mule působilo směšně. Zvíře neřídí a nechává je raději vést profesionálně tamním horalem - najatým průvodcem, který se opírá o dlouhou hůl, což byla a stále je ve velehorách zcela nezbytná pomůcka, sice zcela neokázalá, leč mnohem užitečnější než honosná šavle. Všimněte si, že mula ostatně žádné vedení za uzdu nepotřebuje a jde klidně sama, stačí dotek průvodcovy dlaně na její šíji a i ten pravděpodobněji slouží spíš za oporu průvodce samotného. V pozadí vidíme důstojníka přidržujícího si klobouk v prudkém bočním větru zprava zezadu. To by si logicky měl přidržovat klobouk i Bonaparte, ovšem jaký by to pak byl portrét?...
Mezi originálem v Louvru a autorskou kopií v Liverpoolu jsou zásadní rozdíly: na kopii není krajina tolik zasněžená (ani na té londýnské), odlišný je tvar skal vpravo i vlevo vpředu a „postroj“ muly na její hlavě (na londýnské kopii je zase podle originálu). Výrazně odlišný je i důstojník v pozadí: na originále je jeho kůň zakryt nohou Bonapartovy muly a nejsou vidět ani dvě ruce držící koňovu uzdu, což vše je na kopii naopak zřetelně vidět. Na originále je navíc těsně vpravo vzadu od důstojníkovy hlavy mlhavě vidět jiná hlava? Odlišné jsou i rozměry obou obrazů, viz výše. Výraz Bonapartovy tváře prameny nezmiňují, ani podle čeho ji Delaroche maloval, mně se však odlišný zdá - na originále hledí na diváka podle mě poněkud zlobněji zachmuřen („Co čumíte?“...), na kopii mi připadá mírně posmutnělý („Na co mě to posadili?...).
Závěrem dlužno pro všechny případy podotknout, že Delaroche skutečně neměl nijak v úmyslu Bonaparta a jeho přechod přes Alpy srážet z piedestalu či jej dokonce ironizovat, byl také Bonapartovým obdivovatelem (připomeňme jeho všeobecně známého tragického Napoleona po první abdikaci 1814). Zavrhl pouze veškerou idealizaci, heroizující nadsázku a ideologický balast. Oproti Davidovi měl ovšem výhodu naprosté tvůrčí svobody - netvořil na královskou objednávku a neměl Bonaparta za zády. To by mu zřejmě mula neprošla...

5 komentářů:

Theodor řekl(a)...

Ono to Davidovo plátno vůbec ponouká k různým poťouchlostem, obzvlášť v současnosti.
Zde např. "Napoleonátor" - steampunková verze Sama Van Olffena: http://vanolffen.blogspot.com/2007/05/blog-post.html
Nebo moto-variace: http://www.tribords.com/?napoleon-un-motard-meconnu

jiri kovarik řekl(a)...

S motorkou znám, roztomilé, to druhé ne... Dík

Anonymní řekl(a)...

I já tu persifláž s motorkou mám, chystal jsem si ji jako novoročenku, tak holt musím vymýšlet jinou...
MiŠ

Rai-che řekl(a)...

Výborný článěk! Těch "parodií" na překročení Alp je nespočet. Musím uznat, že před 3-mi lety jsem taky neodolala a udělala si pro pobavení svojí (:
http://tinyurl.com/3p9sl8f

jiri kovarik řekl(a)...

A musím uznat, že se vám to moc povedlo, je to šikézně kumštovní, padlo mi to do noty a rozesmálo, dík!!!