TRAGICKÁ SLAVNOST

Tragédie v tanečním sále podle R. A. Hillingforda

Obsáhlý příspěvek Michala Šťovíčka, skvělý, jako ostatně vždy, on sám označil jako téma trochu senzacechtivé, myslím si ale opak a děkuji mu, že se do tragické události, související i s našimi dějinami a historií velmi slavného rodu, ponořil.

TRAGICKÁ SLAVNOST

Michal Šťovíček

Snad žádné větší dílo o Napoleonovi se neopomene alespoň (a zároveň pouze) jednou-dvěma větami zmínit o dramatu, k němuž došlo 1. července 1810 na plese pořádaném na rakouském vyslanectví v Paříži v rámci oslav Napoleonovy svatby s Marií-Louisou Habsbursko-Lotrinskou.

Pro případné zájemce o detaily jsem si dovolil událost přiblížit s využitím textu vystoupení Chr. Fileauxe, předsedy sdružení Souvenir napoléonien, na kolokviu „1810 - obrat v dějinách císařství“ pořádaném v r. 2010, pamětí generála Lejeuna a pamětí komorníka Constanta, k nimž jsem přidal něco ze svého... Lejeune i Constant se v lecčems liší a zároveň v lecčems doplňují, proto cituji oba, nemoha zjistit, kdo z nich předkládá pravdivější verzi.
Přičemž bych skoro mohl parafrázovat floskuli z televizních zpráv: Upozorňuji, že následující reportáž by neměly číst děti...

     Součástí oslav sňatku Napoleona s Marií-Louisou byla řada plesů. Na závěr radovánek a po návratu novomanželů ze svatební cesty uspořádal kníže Karl Philipp von Schwarzenberg v neděli 1. července 1810 rovněž ples na počest dynastického svazku, na němž se jakožto tehdejší rakouský vyslanec v Paříži vydatně podílel.

     Rakouské vyslanectví sídlilo v Montessonském paláci, který architekt A.T.Brongniard postavil v 70. letech 18. stol. pro milenku vévody orléanského, paní de Montesson. Areál se rozkládal podél ulice Mont-Blanc, spojující bulvár des Italiens a ulici Saint-Lazare = dnes roh ulic Lafayette a soukromé komunikace Cité d´Antin - dříve Chaussée d´Antin v IX. pařížském obvodu. Palác vzal za své při asanaci Paříže baronem Haussmannem.

     Slavnost byla pečlivě připravena: v zahradách vyslanectví byl nad kašnou a záhony postaven provizorní dřevěný sál pro 1 200-1 500 hostů s krytou galérií. Pro lepší ochranu plesajících před avizovaným deštěm byly střešní trámy svrchu pokryty dehtovaným plátnem a zespodu potaženy voskovaným plátnem. Aby se vše stihlo včas, byla výmalba stěn na papírovém podkladě provedena lihovými barvami, které rychle schnou. Plastická výzdoba byla pestrá a honosná: střídali se francouzští a rakouští orlové, z oken visely mušelínové a hedvábné závěsy, na stěnách visela zrcadla ze sklárny v Saint-Gobain, odrážející do nekonečna záři svítidel, kolem dokola sálu visely jemné tkaniny, všude umělé květiny. Osvětlení zajišťoval obrovský lustr uprostřed stropu a 73 menších lustrů či svícnů? z masivního bronzu, každý se 40 svícemi. Celá ta nádhera byla dokonalá, ovšem jeden materiál hořlavější než druhý...

     Pro panovníky bylo postaveno vyvýšené pódium uprostřed pravé strany sálu s malým soukromým vchodem-východem, na pódium byly umístěny trůny potažené karmínovým sametem. Pro pozvané byly podél stěn rozmístěny lavice (rovněž potažené sametem) a k tanci připraven.přepečlivě navoskovaný parket.

Osmačtyřicet hodin před zahájením akce kohosi napadlo informovat velitele pařížských hasičů plukovníka Ledouxe, který se dostavil na místo a provedl obhlídku. Poté se rozhodl povolat na stanovený večer k zajištění protipožární bezpečnosti pouze dva poddůstojníky, čtyři hasiče a dvě ruční pumpy. Aby příliš okatá přítomnost hasičů nevzbuzovala obavy z požáru a nerušila účastníky zábavy, určil za stanoviště tohoto protipožárního týmu nádvoří rezidence hraběte Regnaulta de Saint-Angély, nacházející se téměř naproti vyslanectví. Pro zamezení jakéhokoli narušení slavnosti zvenčí byly do okolí vyslanectví rozmístěny hlídky a pro zajištění bezpečnosti pozvaných se do davu tanečníků měl vmísit policejní inspektor a několik policejních úředníků. Po těchto opatřeních odjel plukovník Ledoux na víkend na venkov, aniž si k tomu vyžádal svolení prefekta departementu Seine (pod něhož spadala Paříž), jak bylo jeho povinností...

    Pro boj proti požárům byla v r. 1716 zřízena kompanie „královských hasičů“, jejíž udržování a činnost byla pro obyvatele bezplatná, aby se z úsporných důvodů nezdráhali povolat hasiče do akce okamžitě. Revoluce kompanii zachovala, pouze zrušila jmenování velitelů hasičů z řad šlechty, za císařství došlo jen k nepatrným změnám. Používaly se ruční pumpy, které se pro lepší účinnost přistavovaly téměř až k ohni. Tady se pokrok zastavil a pro přívod vody se nadále používala metoda „lidského řetězu“, podávajícího si vědra nabíraná ve veřejné kašně a vylévaná do plachtové nádrže ruční pumpy.

Tehdejší vrchol požární techniky

     Před příchodem prvních hostů prohlédl naposled sál knížecí správce budov a nechal o své vůli zhasnout všechny svíce, které byly podle něho umístěny příliš blízko okenních závěsů.

    Na ples byla pozvána celá politická, vojenská a diplomatická smetánka Paříže i z provincií, celkem bylo rozesláno 1 500 pozvánek, nikdo pozvání s omluvou neodmítl, sjelo se údajně i dalších 500 jmenovitě nepozvaných. Hosté se v sále i v zahradách začali scházet již před 20. hodinou. Vyslanectví se rozzářilo jako pohádkový palác, v zahradách byly jako pozornost císařovně inscenovány živé pohyblivé krojované výjevy z jejího rakouského dětství.

Panovnický pár se dostavil za zvuků fanfár něco po 22. hodině, pozdravil všechny shromážděné v sále a poté všichni účastníci  sestoupili do zahrady, kde měla proběhout zahradní slavnost s vystoupením tanečníků a pěvců Opery a s oslnivým ohňostrojem. Onoho večera bylo horko a dusno, čekala se bouřka, chvílemi zadul silný vítr. Jak se dalo čekat, jedna z rachejtlí ohňostroje zapálila kus látky ve vnějším zahradním rohu galérie.  Přítomný architekt Pierre Nicolas (tehdy známý dekoratér, u příležitosti císařského sňatku slavnostně vyzdobil již ministerstva spravedlnosti, financí a zahraničí a budovu Státní pokladny) okamžitě nenápadně zalarmoval hasiče, kteří rychle zasáhli a oheň byl v zárodku uhašen, aniž si kdokoli čehokoli všiml. Jenže to byla teprve předehra k tragédii.

Po zahradním představení se hosté odebrali do tanečního sálu a kryté galérie. Orchestry daly signál, ples začal a stovky tanečních párů vyrazily na parket.

    Osudové drama začalo v okamžiku, kdy v průběhu taneční zábavy (již k půlnoci) náhlý poryv větru srazil hořící svíce z nástěnného svítidla ve velké galérii na mušelínový závěs, který okamžitě vzplanul. Císařův komoří hrabě Dumanoir vyskočil na lavici, aby závěs strhl, ale to už plamen zasáhl perlinku (druh síťové tkaniny, podobný gáze) zdobící strop a rozběhl se podél galérie. Pánové de Trobriand a de Castellane se vrhli Dumanoirovi na pomoc, ale to už hořely girlandy podél stěn a jiskry přeskakovaly a zapalovaly další textilní dekoraci. Několik dalších lidí se marně snažilo hořící textilie strhnout, oheň však mezitím bleskurychle zasáhl i strop a rychle jej změnil v ohnivý příkrov. Ani ne ve dvou minutách se požár rozšířil na celou galérii a pronikl i do sálu.

    Vznik požáru rekapituloval účastník plesu generál Lejeune:
    „Kníže nechal pro dvanáct až patnáct set hostů postavit velký prkenný sál, bohatě zdobený zrcadly, květinami, malbami, drapériemi a obrovským lustrem. Ples byl již hodinu v plném proudu, navzdory dusivému vedru se tančila skotská. Císařovna, královna neapolská, královna westfálská, kněžna Borghese, vyslancova švagrová kněžna Schwarzenbergová (i se svým manželem Josefem II. Janem Nepomukem - oba před plesem pomáhali vyslanci s přípravami), její dcery i stovka dalších dam se velice horlivě zúčastnily tohoto rychlého tance, když se jedna svíce na jednom z lustrů u vchodu do zahrady roztekla a zapálila drapérii. Pan plukovník de Tropbriant se k ní skokem vrhl a snažil se ji strhnout. Drapérie však tímto prudkým pohybem oheň rozdmýchala a v tomto sále, vymalovaném rychleschnoucími lihovými barvami a rozpáleném červencovým sluncem a hlavně množstvím svic, se oheň rozšířil po celém stropě rychlostí blesku a za hromového hukotu. Všichni účastníci se rázem ocitli pod ohnivou klenbou.“
     O události píše obšírně i komorník Constant, který však očitým svědkem nebyl:

    „K uspořádání plesu nechal (tj. vyslanec Schwarzenberg) ke stávajícím apartmánům přistavět prostorný dřevěný sál s galérií, zdobené záplavou květin, drapérií, víceramenných svícnů atd. V okamžiku, kdy se císař po dvou nebo třech hodinách chystal odejít, jeden ze závěsů zavlál v průvanu a chytil od jedné ze svic, které se nacházely příliš blízko oknu, a v mžiku vzplanul. Několik mladých mužů se marně snažilo oheň uhasit, strhnout drapérie a udusit plameny rukama. Závěsy, papíry i girlandy okamžitě shořely a začal hořet strop.“ 

    Císaře informovali ihned, jakmile vyskočily první plameny v galérii. Beze spěchu přešel k císařovně, vzal ji za ruku a klidně pronesl: „Pojďme odsud, hoří tu...“ Oba odešli vyhrazeným východem, následováni přítomnými vysokými hodnostáři. 

    Tančící dav si bezprostřední nebezpečí nestihl uvědomit: nahoru se evidentně nikdo ze stovek přítomných v kritických minutách nepodíval, šelest a praskot vyskakujících a šířících se plamenů přehlušila hudba. Hořelo však již přímo nad hlavami plesajících, oheň se rozběhl po girlandách a jiných cetkách rozvěšených pod stropem a ve chvíli hořel celý strop. Až když vzápětí místy chytly i nástěnné malby, rázem vypukla panika, ozvaly se zděšené výkřiky a nastal hromadný úprk. Od papírových maleb chytly okamžitě samotné dřevěné stěny a ze stropu již začal padat žhavý déšť jisker, hořících cárů a kapek rozžhaveného vosku a dehtu, od něhož chytaly vlasy a vzdušné róby, a který způsoboval ženám popáleniny na obnažených šíjích, ramenou, pažích a dekoltech. Natlačený dav se snažil utéct v obrovském zmatku, požár v galérii zahradil únikovou cestu do budovy vyslanectví a ponechal volný pouze hlavní vstup vedoucí ke schodišti do zahrady. K němu se drali všichni, ale přes tisíc lidí naráz samozřejmě pojmout nemohl a nastala před ním zoufalá tlačenice. všichni do sebe vráželi, odstrkovali se a strhávali vzad, kdo upadl, po tom se šlapalo... Oheň rychle propaloval i závěsné šňůry a stuhy lustrů, které se řítily k zemi, srážely lidi pod sebou, prorážely prkennou podlahu a vytvořily tak další překážky na cestě do bezpečí, o něž prchající zakopávali a do nichž se propadali.

    Policejní komisař Alletz z okrsku Mont-Blanc, který byl oním výše zmíněným policistou mezi hosty pověřeným dozorem nad jejich bezpečností, bezprostředně po tragické noci vypracoval zprávu o celé události a v ní mimo jiné uvedl: 

    „U vchodu se ocitly dvě převržené lavice a nesnáz ještě zvětšily; místo bylo v okamžení pokryto zmatenou hromadou upadnuvších a příšerně křičících žen i vyšňořených mužů, deroucích se přes sebe a plazících se ve snaze dostat se do zahrady...“

    Neapolská královna Karolína Muratová v davu také ječela hrůzou, když upadla, zvedli ji a vzali z každé strany za paži její bratr Jérôme a Metternich a museli ji vší silou táhnout ke vchodu, neboť se nepříčetně zmítala a hystericky se jim snažila vytrhnout.

    Eugène de Beauharnais zprvu nebezpečí podcenil, zůstal pozadu a pozdržel u sebe i svou těhotnou ženu Augustu Amálii Bavorskou, aby napřed nechal uniknout zpanikařený dav. Když si nebezpečí plně uvědomil, již nebylo možno se k ucpanému východu prodrat. Naštěstí objevil za dosud nehořící plátěnou dekorací mezeru v prknech (nebo snad skrytá dvířka?), kudy se i s manželkou zachránil.

    Dav, který takto beznadějně ucpal jedinou cestu do bezpečí, tím současně zatarasil hasičům jedinou přístupovou cestu k ohni.

    Drama pokračovalo i v zahradě. Všichni, jimž se tam podařilo uniknout před smrtelným nebezpečím, skýtali tragický obraz. Popálení dál křičeli bolestí, běhali po zahradě nebo padali na zem, zejména ženy, které oheň v sále zasáhl nejvíce, neboť na nich snadno vzpály lehoučké voály a padající a poletující žhavé cáry a kusy dekorací jim zasahovaly obnažené části těla. Méně popálení či zranění se s křikem snažili najít své nejbližší, hlavně opět ženy horečně hledaly své děti nebo manžele. Do zahrady již vzápětí za prvními vyváznuvšími vtrhlo služebnictvo, čekající v okolí, a lokajové i kočí se vrhli na pomoc svým paním a pánům. Do záchrany a péče o zoufalce se zapojili i sousedé z okolí vyslanectví a náhodní chodci, řada dobrovolníků plnila vědra vodou z veřejné kašny v ulici Mont-Blanc a nosila je hasičům. Hrabě Regnault de Saint-Jean–d’Angély otevřel svůj palác raněným, stejně jako obchodníci a živnostníci z okolí jim otevřeli své krámy a nebytové prostory. Hraběnka Potocka zaznamenala:

    „Bylo to děsivý a zároveň bizarní pohled, jak všichni ti lidé ve slavnostních plesových toaletách a s veselými květinovými ozdobami propadají zoufalství, naříkají a hroutí se v beznaději.“

     Protože lidský hyenismus obecně nezná prostorových, časových ani morálních hranic, i zde se mezi stovkami zoufalců, zachránců a dobrovolných záchranářů objevilo několik šibeničníků, kteří se pohybovali mezi nešťastníky a brali jim a sbírali po zemi vše, co mohlo mít nějakou cenu...

    Napoleon mezitím odvezl Marii-Louisu až k bariéře Saint-Cloud, poté přesedl do jiného vozu a vátil se do dějiště dramatu. Ve svém šedém plášti a v doprovodu Bessièrese se jal osobně asistovat Schwarzenbergovi a dohlížet na záchranné práce. Asi ve 3 hod. ráno oheň dohořel, naštěstí se díky přivolanému odřadu císařské gardy nerozšířil na samotné vyslanectví. Nastoupil také početný vojenský kordon a mimo jiné zasahoval proti všem, kteří zmatku využívali ke krádežím.

    Ve 4. hod ráno mohla již policie přistoupit k ohledávání místa tragédie, za prudkého lijáku, který se spustil na spáleniště, a začalo vyprošťování a zjišťování obětí.

Drama idealizované neznámým umělcem

Constant:

„Císař byl jedním z prvních, kdo oheň zpozorovali a vytušili, co bude následovat. Přešel k císařovně, která mu již vykročila v ústrety, a vyvedl ji ven, nikoli bez potíží, neboť dav se již vrhal ke vchodu. Královny holandská, neapolská a westfálská, kněžna Borghese atd. Jejich Veličenstva následovaly. Vicekrálovna italská, již několik měsíců těhotná, zůstala v sále na pódiu vyhrazeném císařské rodině. Vicekrál, který měl o svou ženu obavy stejnou měrou kvůli požáru i kvůli tlačenici, ji zachránil dvířky zřízenými za pódiem k přinášení občerstvení Jejich Veličenstvům. Před ním tato cesta ven nikoho nenapadla; několik jedinců tudy vyšlo spolu s ním. Její veličenstvo královna westfálská se ani na terase necítila v bezpečí, v hrůze vyběhla do ulice Taitbout (do níž se obracelo zadní průčelí vyslanectví), kde ji zachytil jakýsi chodec.

    Císař doprovodil císařovnu až na začátek Champs-Élysées, kde ji zanechal a vrátil se k požáru, a do Saint-Cloud přijel opět až ke čtvrté hodině ranní. Při císařovnině příjezdu se nás zmocnil hrozný strach; v zámku nebylo nikoho, kdo by se nestrachoval o císaře. Konečně přijel bez úhony, ale velmi unavený, oblečení v nepořádku a tvář rozpálenou; střevíce a punˇčochy měl zčernalé a ožehlé. Napřed zamířil přímo k císařovně, aby se ujistil, že se vzpamatovala ze zděšení+ poté se odebral do své komnaty, hodil klobouk na postel a klesl do křesla se zvoláním: „Bože můj, to tedy byla slavnost!“  Všiml jsem si, že císařovy ruce jsou celé začernělé, při požáru ztratil rukavice. Jeho Veličenstvo bylo hluboce zarmouceno. Zatímco jsem je svlékal, zeptalo se mě, jestli jsem byl na slavnosti: odpověděl jsem že ne, načež mi ráčilo o politováníhodné události něco povědět. Císař mluvil s pohnutím, které jsem u něho zaznamenal dosud jen dvakrát nebo třikrát, a které nedal najevo ani při vlastních pohromách. „Požár této noci, pravil císař, pohltil statečnou ženu. Švagrová knížete Schwarzenberga slyšela ze sálu křik a v domnění, že to křičí její starší dcera, se vrhla do plamenů. Prohořelá podlaha se pod ní prolomila a ona zmizela. Ubohá matka se zmýlila! všechny její děti byly mimo nebezpečí. Vytáhli ji z plamenů s neslýchaným úsilím, ale již mrtvou, a veškerá pomoc lékařů byla marná. Nešťastná kněžna byla ve velmi pokročilém jiném stavu; sám jsem radil knížeti, aby se pokusili zachránit alespoň dítě. Vyjmuli je živé z matčina mrtvého těla, ale žilo jen několik minut.“ (ovšem podle dokumentace uložené ve schwarzenberském archivu v Českém Krumlově bylo až při lékařském ohledání kněžnina těla zjištěno, že byla ve druhém měsíci těhotenství...)

(...) K ránu vypravil císař pážata ke všem raněným, aby jim poblahopřál k záchraně a poptal se po jejich zdraví. Přinesli Jeho Veličenstvu smutné zprávy: paní kněžna de la Layen (von der Layen), neteř knížete primase, svým zraněním podlehla. Již ztráceli naději na záchranu generála Touzarta, jeho ženy i dcery, kteří skutečně v průbehu dne zemřeli (omyl - generál baron Antoine-Etienne Tousard i jeho žena přežili). Obětí neštěstí bylo ještě více. Mezi těmi, kdož se po dlouhých mukách zachránili, byli kníže Kurakin a paní Durosnelová, manželka generála toho jména.

Vl. Borovikovskij: Alexandr Borisovič Kurakin (ještě před bustou Pavla I.)

Kníže Kurakin, vždy nápadný a obzvláště si libující v nádheře, se na ples oblékl do zlata; to ho zachránilo. Oheň a oharky po jeho obleku a četných vyznamenáních klouzaly jako po krunýři. Nicméně musel pak zůstat několik měsíců na lůžku. Ve vřavě při požáru upadl na záda a dlouho po něm šlapali a zraňovali ho, a vděčil za záchranu pouze duchapřítomnosti a síle jednoho z hudebníků, který ho zvedl a vyprostil z davu.“ 

    Podle očitých svědků utrpěl kníže Kurakin těžké popáleniny, shořely mu vlasy a řasy, nohy a ruce měl nafouknuté a poraněné, na jedné ruce se mu pokožka odloupala jako stažená rukavice... Zčásti ho zachránila silně pozlacená parádní uniforma, která nevzplanula, zlato se ale tak rozžhavilo, že se ho zachránci nemohli pořádně dotknout. Kromě zdraví přišel Kurakin také o své diamanty v hodnotě 70 000 franků... Podle slov tajemníka vyslanectví barona Krudinera byla příčinou Kurakinova neštěstí jeho galantnost a rytířský vztah k dámám: zůstal prý téměř poslední v hořící síni poté, co „ pomohl osobám krásného pohlaví a nepředešel je ani o krok". V důsledku toho „ byl stržen k zemi a šlapali po něm" - ovšem jestliže zůstal téměř poslední, těžko po něm mohly šlapat davy? Popáleniny ho trápily do konce života, musel nosit paruku a rukavice. Jeho údajné rytířské chování v krizové situaci mu vyneslo velkou slávu. Paříží koloval bonmot, že během požáru se dámy chovaly jako děti, pánové jako dámy, jen Rusové jako muži. Takto prý vzdala pařížská společnost hold starému knížeti (v r. 1810 bylo Kurakinovi 58 let). Generál Lejeune, který přitom byl uprostřed děje, se ovšem o nějakém Kurakinově hrdinství nezmiňuje - viz níže. Vyslancův bratr Alexis později napsal: 

    „Za svou spásu vděčil obleku ze zlatého sukna, který se značně rozpálil, ale nehořel. Lidé, kteří jej vyprostili z ohně, museli sebrat krajní odhodlání k tomu, aby na něho sáhli, tak velikou bolest jim jeho rozžhavený oděv způsoboval; kdyby byl býval z hedvábí, byla by po knížeti veta...“

Constant pokračuje:

    Generál Durosnel, jehož žena v tanečním sále omdlela, se vrhl do plamenů a vzápětí se objevil s drahocenným břemenem v náručí; takto odnesl paní Durosnelovou až do jednoho z domů na bulváru, kde ji uložil a vydal se hledat vůz, v němž ji nechal odvézt do svého paláce. Paní hraběnka Durosnelová byla krutě popálena, stonala přes dva roky. Generál po cestě z paláce vyslanectví na bulvár spatřil v záři požáru, jak se nějaký zloděj zmocnil hřebenu jeho omdlelé ženy. Hřeben byl zdoben diamanty a byl velmi cenný.“

    Lejeunova o něco odlišná verze událostí:

    „Jakmile císař usoudil, že nelze (oheň) uhasit, klidně vzal císařovnu za ruku a vyvedl ji ze zahrady. Každý napodobil jeho chladnokrevnost, nikdo ani nevykřikl, někteří tanečníci ještě ani nevěděli, čemu připsat více světla a tepla kolem, každý zprvu krokem zamířil k východu do zahrady v domnění, že k úniku do bezpečí je dost času. V několika vteřinách se však žár stal nesnesitelným; všichni zrychlili a začali si šlapat po šatech, což způsobilo hromadné pády na schodech do zahrady. Hořící cáry, snášející se současně ze stropu, spalovaly ramena a účesy dam, i ti nejsilnější muži byli strženi k zemi a jejich oděvy se vzněcovaly.
     Tato tlačenice popálených a hořících lidí byla příšerná na pohled. Dostal jsem se snadno ven jako jeden z prvních a vyvedl jsem kněžnu Sandizellovou (Sandizell bylo hrabství nikoli knížectví v Horním Bavorsku) a paní de Mathis, které neutrpěly žádnou újmu, a vrátil jsem se do salonu (sic), abych vyrval ohni další oběti. Jedním z prvních, koho se mi podařilo vyprostit, byl nešťastný kníže Kurakin, ruský vyslanec, který byl v hrozném stavu: jednou svou rukou, zbavenou kůže a zkrvavenou, se mi opřel o prsa a zanechal na nich krvavý otisk celé dlaně. Pod ním leželo několik napůl ohořelých dam, které bylo velmi těžké vyprostit z plamenů, přičemž se kordy mužů zachycovaly za šaty a ztěžovaly záchranu. Ze všech stran se ozýval bolestný a zoufalý křik matek volajících své dcery, mužů volajících své ženy. V zahradě bylo světlo jako ve dne, v mžiku ji zaplavil dav lidí svolávajících se s velkým křikem a snažících se uhasit na sobě hořící oděv. Dvě matky, kněžna Schwarzenbergová a kněžna de Layen nemohly najít v zahradě své dcery a přirozená mateřská něha jim dodala odvahy vrhnout se pro ně znovu do hořícího sálu; strop se na ně zřítil a pouze kněžně de Layen se podařilo dostat se ven, ale za hodinu poté zemřela.

Paulina Charlotta von Schwarzenberg

    Kněžnu de Schwartzenberg, která se v té hrůzné chvíli všem ztratila z očí, objevili a poznali pouze podle jejích diamantů v popelu spáleniště; její tělo bylo tak zohaveno, že ji bylo možno poznat jen podle jejích klenotů. Její stříbrná čelenka se roztavila a propálila jí hlubokou brázdu do lebky. Několik dam zemřelo ještě téže noci a jiné mnohem později, za strašného utrpení. Muži byli svým oděvem chráněni o něco lépe a byli popáleni o něco méně. Kníže Kurakin, jeden z nejvíce postižených, se zotavoval déle než půl roku, a paní hraběnka Durosnelová se zotavila až za déle než rok(...)

   Jakmile císař vsadil císařovnu do kočáru, vrátil se co nejrychleji, aby pomáhal obětem neštěstí, nepřetržitě řídil záchranné práce a zůstal tak až do rána.“  

    Tělo nejznámější oběti požáru, šestatřicetileté vyslancovy švagrové kněžny Pauliny Charlotty von Schwarzenberg, rozené d’Arenberg, našli až k ránu. Podle několika shodných svědectví se skutečně napřed dostala živa a zdráva do zahrady, ale když nemohla najít své dvě dcery, prodrala se pro ně prchajícím davem zpět do hořícího sálu. Našli ji rozdrcenou pod trámy, vedle vodní nádrže. Napřed mohli zjistit jen to, že jde o mrtvou ženu; celou hlavu měla k nepoznání ohořelou, záda i pravou paži zuhelnatělé, stejně jako dolní část levé nohy, vnitřnosti obnažené. Identifikovali ji pouze podle částečně roztavených šperků, které měla na sobě. Její starší dcera Marie Eleonora byla už v okamžiku matčina sebeobětování v bezpečí a nezraněna (i ona později ve svých 52 letech tragicky zahynula: právě ona byla tou manželkou zemského vojenského velitele v Čechách generála knížete Alfreda Windischgrätze, kterou na místě zabila kulka vypálená neznámým střelcem, když z okna svého bytu v prvním patře pražského domu na rohu Celetné ulice a Uhelného trhu sledovala pouliční střety demonstrantů s vojskem o svatodušních bouřích 12. 6. 1848). Kněžnina mladší dcera Marie Pauline mezitím již byla také v zahradě v péči lékařů.

    Kněžna von der Leyen (což byl jeden z efemérních státečků Rýnské konfederace) se také napřed zachránila a také se znovu vydala do plamenů hledat dceru. Když ji nalezli ještě živou a vyprostili, měla mimo jiné popáleniny kolem dokola hlavy vypálenou hlubokou brázdu od čelenky, kterou žár rozžhavil do běla. Kněžna zemřela ve svém pařížském sídle za několik chvil poté, co ji tam stihli dopravit. Manželka ruského konzula Françoise Labinská zemřela druhého dne. Přesný počet obětí nebyl nikdy spolehlivě zjištěn, pozdější svědectví se vesměs shodují, že v následujících dnech vyjelo postupně z paláce vyslanectví až 90 pohřebních vozů či průvodů.

Lejeune:

    „Na následky požáru zemřelo deset osob a stovka dalších byla velmi vážně raněna. V Paříži po rozšíření zprávy o této události zavládl velký zármutek; a všichni naši staří důstojníci, kteří byli nešťastní, že se císař žení s dcerou nejvytrvalejšího nepřítele Francie, neopomněli srovnat tuto chmurnou předpověď budoucnosti s hroznou oslavou sňatku Ludvíka XVI., při níž byly zraněny nebo ušlapány tři tisíce lidí na náměstí Ludvíka XV.“

    Zde Lejeune naráží na večerní slavnost 30. 5. 1770 na dnešním náměstí Concorde v rámci oslav svatby budoucího Ludvíka XVI. s Marií-Antoinettou, v jejímž průběhu byl vypalován rozsáhlý a dlouhý ohňostroj. Jelikož v kašnách na náměstí teklo víno, seběhly se z okolí i stovky nepozvaných... Jedna ze špatně namířených rachejtlí dopadla mezi prskavky připravené k závěrečnému světelnému dešti, které hromadně vyprskly a zapálily konstrukci dřevěného Hymenova chrámku zbudovaného pro tuto oslavu. Následovala všeobecná panika, při níž se zřítilo několik přetížených tribun, dále bylo v rue Royale na úprku ušlapáno a udusilo se několik desítek lidí (tehdy to byla jediná spojnice náměstí s Paříží, kudy tudíž utíkali všichni, tam také parkovaly a tudíž překážely všechny kočáry a nosítka vznešených hostů). Počet obětí dosáhl ovšem pouze 133, zraněných bylo samozřejmě mnohem více.

     I při požáru na rakouském vyslanectví o 40 let později bylo vážně raněných mnohem více, většinou popálených, mnozí i s vnitřními popáleninami od žhavého vzduchu. Kromě vyslance Kurakina a paní Durosnelové jsou doloženi např.: vévodkyně z Roviga, hraběnky von Löweinstein a von Buchholz - dvorní dámy královny westfálské, manželka generála Tousarda, generál ženistů Jahan s manželkou a dcerou, správce provincie Istrie Curuffa, Marie Pauline Schwarzenbergová - druhá dcera kněžny Pauliny Charlotty, paní Prévostová - manželka přednosty odboru ministerstva války, policejní komisař Alletz (přesto měl již druhý den hotovou komplexní a podrobnou zprávu).

Generál Lejeune k jedné z těchto zraněných dodává:

    „Mezi oběťmi se nacházela i jedna dáma, kterou jsem se svým přítelem plukovníkem Bontempsem vyrval požáru na schodišti do zahrady. Celé její tělo byla jedna velká rána, snášela bolest neobyčejně statečně, ale nebylo možno ji odnést v náručí ani uložit do vozu. Podpírali jsme ji zleva a zprava za podpaždí, což byla jediná místa, která oheň nezasáhl, a tak jsme ji vedli s potížemi dosti dlouhou trasu až do jejího domu v ulici Royale. jeden z jejích lidí vyběhl pro lékaře, zatímco jsme na něho čekali a nebyli si jisti, jestli v onu pokročilou noční hodinu vůbec přijde, můj přítel dostal šťastný nápad, nechal si přinést olivový olej, vaječné bílky a studenou vodu, vše ušlehal a namáčel v tom látkové obklady, které přiložil na spáleniny. Doktor přišel až dlouho po našem odchodu a vyjádřil se, že sám by ošetření nesvedl lépe. V této péči se dále pokračovalo a za šest týdnů se dáma úplně zotavila; šlo o manželku jednoho z našich nejlepších přátel pana Prévosta, přednosty odboru ministerstva války.“

    Stejné i další podrobnosti o tragédii se zachovaly v dopise Marie-Louisy otci do Vídně:

    " Jak víte, drahý tatínku, hned tak něčeho se nezděsím. Kníže Schwarzenberg a císař mě vyvedli do bezpečí, přičemž jsme museli projít strašným ohněm v zahradě. Byla jsem hrozně vylekaná, neboť jsem se obávala, že kníže opustil svou ženu i děti, jen aby mě zachránil. Zmatek a nával byly hrozné. Nemohli jsme najít ani velkovévodu wurzburského, ani královnu neapolskou a báli jsme se, že zahynuli v plamenech. Moje švagrová Kateřina (královna westfálská, manželka Jerôma Bonaparta) se domnívala, že její manžel zůstal v ohni, a omdlela. Byla jsem odtržena od svých kavalírů i dvorních dam. Generál Lauriston hledal svou ženu, hlasitě křičel a zatarasoval nám cestu. Velmi jsem se trápila, když mě císař opustil a vrátil se k požáru. Karolína zůstala se mnou až do čtyř hodin ráno, kdy se vrátil promočený až na kůži. Vévodkyně z Roviga je silně popálená, stejně jako hraběnky Löwensteinová a Buchholzová. Vévoda istrijský byl popálen od rukou až po nohy, když zachraňoval vážně raněnou ženu generála Touzarda. Kníže Kurakin na tom je špatně, je hrozně popálen. Zatímco ležel na zemi, doslova ho rozdupali. Kníže Metternich má popáleniny, ale nijak vážné. Kněžna Schwarzenbergová (vyslancova manželka), která nechtěla opustit místo, dokud se nepřesvědčí, že všichni se zachránili, je hrozně popálená, stejně jako její syn. Paulínu Schwarzenbergovou ještě nenašli... Právě se vrátil císař a oznámil mi hroznou zprávu: Paulína byla v zahradě, odtržená od svých dvou dcer a bála se, aby je neušlapali prchající, vytrhla se svým společníkům a vrhla se do plamenů, aby dcery zachránila. Myslíme si, že se pod ní propadla podlaha. Dnes při prohledávání popela nalezli její tělo: obličej, nohy a ruce byly úplně zuhelnatělé. Vedle ní ležely její diamanty a přívěsek s vepsanými jmény Eleonore a Pauline! Právě podle toho ji poznali. Zanechala po sobě devět dětí, z nichž nejstaršímu je dvanáct let, a čekala desáté (nejstarší Marii Eleonoře bylo tehdy ve skutečnosti 14 let, nejmladší byl patnáctiměsíční Bedřich, pozdější kardinál a pražský arcibiskup). Její rodina není k utišení a já se dojetím nemohu ani pohnout.“

    Mnozí postižení utrpěli kromě zdravotní újmy i nemalé materiální ztráty. Špičky aristokracie i stovky dalších pozvaných se na ples ošpendlili a ověsili všemi cennostmi, co mohli, všichni byli samý diamant, zlato, stříbro a perly. Jen kněžna Pauline Charlotte Schwarzenbergová měla na sobě 627 diamantů. V tlačenici a v boji o záchranu samozřejmě mnozí své šperky a ozdoby poztráceli. Proto policie v následujících dnech přistoupila k velice zevrubné prohlídce trosek a popela. K pomoci policii při hledání a identifikaci cenností byl prefektovým výnosem určen zlatník a klenotník Bouillier, jehož firma sídlila v č. 4 place des Victoires. Za pomoci dvou „čističů popela“ a osmi dělníků prosíval a třídil nálezy všeho druhu - drahokamy a perly, ale také např. spečeniny pozlaceného stříbra ze závěsníků a epolet, kordy a úlomky kordů, částečně roztavené hřebeny apod. Stranou odkládali ocel, měď, křišťál a sklo včetně zrcadel, většinou rovněž spečené. Práce bylo tolik, že museli povolat posilu a nakonec celkem 30 lidí prohledávalo spáleniště 10 dní. Při tomto pátrání mohlo být vlastníkům nebo jejich rodinám vráceno 1 890 diamantů.

    O tragédii tedy věděl a mluvil kdekdo, ovšem tisk zachovával krajní zdrženlivost a skutečný počet obětí nebyl nikdy zveřejněn. Oficiální tisk celou pohromu bagatelizoval a cenzura účinně zasáhla proti případným snahám konkretizovat počty mrtvých a raněných. „Moniteur universel“ ze 4. 7. 1810 ovšem nemohl pominout smrt kněžny Schwarzenbergové, neboť její návštěva a pak ani pohřeb veřejnosti neunikly. Oficiální verze přitom přiznala pouze jediné úmrtí, což je velice nevěrohodné.  

    „Gazette“ a „Journal de l’Empire“ rovněž sotva zmínily strkanici při společenské události, při níž ostýchavě zmínily „skon“ kněžny Pauline de Schwarzenberg a pospíšily si s dovětkem „...nikdo nezahynul...“, přičemž přiznaly obavy „...o život tří urozených dam...“.

    Současně se na události alespoň trochu popásla podlézavá napoleonská legenda a přestože císař svou choť odvedl do bezpečí včas a v klidu, prezentovala ho naivní veřejnosti v rozporu s veškerou realitou coby hrdinného záchranáře:

    Zastírání skutečnosti samozřejmě diktovala politika a zářný obraz velikosti a slávy císařství, na který nesměl padnout žádný stín. Císař chtěl zejména chránit čerstvé francouzsko-rakouské spojenectví a nehodlal je takto v zárodku podrobit zkoušce. Hlavně také nechtěl způsobit problémy knížeti Schwarzenbergovi, který sice tragédii přímo nezavinil, ale byl za ni přece jen odpovědný na prvním místě. Rovněž bylo třeba za každou cenu zamezit srovnání tohoto neštěstí s výše zmíněnou katastrofou z r. 1770, aby pověrčivý lid nenapadlo, že Rakušanky přinášejí neštěstí...

     Když byli mrtví pohřbeni a popálení ošetřeni, zbyvalo vyvodit z požáru závěry. Systém protipožární ochrany se ukázal jako totálně neúčinný, navíc přímo před očima hlavy státu. A jestliže se hlava státu jmenuje Napoleon Bonaparte, lze očekávat okamžitou a pádnou reakci...

    Šedesátiletý a dosud celkem úspěšný architekt Charles Joachim Bénard, který dohlížel na stavbu tanečního sálu, byl nakrátko uvězněn, událost ho připravila o reputaci a zůstal bez práce. Byl obviněn, že neupozornil na křehkost provizorní dřevěné stavby v nepoměru k počtu hostů, a že nenechal hasiče rozmístit přímo v paláci pod záminkou, že by hosty děsili. Policejnímu prefektovi Louisi Duboisovi Napoleon zazlíval jeho nepřítomnost v Paříži při tak významné události - prý trávil víkend na venkově. Ovšem určitá svědectví dokládají jeho přítomnost již na samém počátku pohromy; například komisař Alletz i se svými kolegy ještě téhož večera vypracovali „...kolektivní zprávu panu prefektovi...“, kromě toho prefekt vlastnoručně podepsal zprávu o identifikaci kněžny Schwarzenbergové, datovanou „... 2. července 1810 ve 4 hodiny ráno, v zahradě Jeho Excelence rakouského vyslance...“. Je na místě domnívat se, že byl odvolán spíše kvůli plenění a krádežím, k nimž došlo při a po tragédii. V říjnu 1810 jej nahradil baron Etienne Pasquier.

Záznamy o celé události poukázaly na četné anomálie, které přiměly císaře k rázným zásahům. Šetření pod vedením ministra vnitra Montaliveta přitom prokázalo nevinu všech šesti hasičů. Komisař Alletz ve zprávě z 2. července tvrdí, že viděl hasiče u pump v plné činnosti, stejně jako nosiče vody,  příležitostné pomocníky i vojsko. Vyšetřující rovněž uvedli, že hasiči nebyli opilí, jak císař zprvu předpokládal a jak některé prameny tvrdí dodnes, a že ani na okamžik neopustili své stanoviště. Ba co víc, iniciativně zlikvidovali v zárodku první plameny  od ohňostroje, poté tři z nich zůstali v zahradě s pumpou, mokrými houbami a vědry s vodou. Nemohli však zasáhnout včas a zabránit tragédii, neboť jediný přístup k ohni jim zatarasil příval prchajících. Ostatní tři hasiči byli příliš daleko na rychlý zásah. Závěry šetření však vedly ke konsternujícím zjištěním ohledně organizace hasičského sboru: žádná kázeň, nedostatek výcviku, mužstvo bez motivace, velení vzácně neschopné. Císař sesadil plukovníka Ledouxe, muže již věkovitého - byl ve službě od r. 1767 - a bez autority. Všichni jeho zástupci nebyli o nic lepší a také byli odvoláni. Inženýr a technik Audibert, který se tři roky v prostorách hasičského sboru neobjevil, byl zatčen, uvězněn a sesazen bez nároku na důchod. Reforma se ukázala jako naléhavě nutná.

    Hasičský sbor byl okamžitě rozpuštěn a již 10. 7. 1810 nahrazen vyčleněným útvarem ženistů-sapérů císařské gardy, kteří již zajišťovali protipožární bezpečnost císařských rezidencí. V září 1811 Napoleon tento oddíl dále reformoval a vytvořil striktně vojensky organizovaný batalion pařížských hasičů pod velením policejního prefekta, složený ze 4 kompanií o 142 mužích, s úkolem nejen hasit, ale rovněž předcházet požárům v hlavním městě. Podle této Napoleonovy reformy je protipožární bezpečnost Paříže organizována dodnes a dnešní francouzský název pro hasiče „sapeurs-pompiers“ je odvozen od souvislosti se sapéry císařské gardy. Jak se Paříž rozrůstala, batalion se v r. 1867 rozrostl na pluk a v r. 1967 na hasičskou brigádu města Paříže, která dnes čítá 7 330 mužů rozmístěných do 81 stanice. Mají klasické vojenské hodnosti a velí jim brigádní generál.

    Na tragickou událost dnes upomíná pamětní deska věnovaná zároveň zřízení a současnosti hasičského sboru města Paříže.

Tragickou událost připomíná deska věnovaná současně řízení a současnosti hasičského sboru města Paříže

    Závěrem poněkud od tématu = k mnohem známějšímu portrétu Pauliny Charlotty von Schwarzenberg, než je ten výše reprodukovaný. Pravděpodobně jste již dříve postřehli, že jsou ve skutečnosti dva = originál od Jana (Giovanni) Lampiho, malovaný podle skutečnosti, a jeho pozdější replika od Ch.L.Philippota. Ta byla zhotovena až dlouho po kněžnině smrti, která se dává na vědomost několika zakomponovanými symboly vyhaslého života: na zemi leží vedle povalených přesýpacích hodin převrácená Paulinina busta, reliéf na podstavci sloupů v pozadí zobrazuje místo původního motivu/výjevu pyramidový náhrobek s iniciálami PS = Pauline Schwarzenberg, a před náhrobkem sedí žena, k níž přistupují malé děti a podávají jí věnce - evidentně alegorie žalu sirotků. Rozmíchané barvy a štětec na podlaze pak připomínají umělecké nadání kněžny, stejně tak jako Paulinin lept zámku Hluboká, který sem malíř překreslil do otevřené knihy.

Originál vlevo a replika vpravo...

    A detail pro návštěvníky Třeboně: právě Pauline Charlotte rozhodla v r. 1804 o přeměně zámeckého parku v Třeboni z ovocnářského na současný přírodně krajinářský v anglickém stylu...

    Nejspíš nadbytečně, ale přece jen pro všechny případy ještě dodávám, že je pohřbena ve známé novogotické rodové hrobce v Domaníně-Třeboni, její srdce je uloženo rovněž vedle srdcí několika dalších Schwarzenbergů v boční kapli kostela sv. Víta v Českém Krumlově.