ROZHOVOR S BERNARDEM CORNWELLEM

Překlad tohoto rozhovoru z Daily Telegraph mi minulý týden poslal přítel Jiří Beneš, překladatel většiny románů Bernarda Cornwella, z těch, o nichž jsem na blogu psal, především "napoleonské" série o Richardu Sharpovi, úžasné "Pevnosti" a skvělého románu o středověké bitvě "Azincourt". V onom rozhovoru poodhalil Cornwell plány na dašlí knihu, na niž se dopředu těším. Bude mít středověké a válečnické témě s bitvou u Poitiers (najdete ji ve třetím svazku mých Rytířských bitev a osudů) z roku 1356 a co do hrdinů by měla navazovat na jeho trilogii o hledání Grálu (česky "Lušištník", "Inkvizitor" a "Kacířka"). Pokud vás tento autor zajímá víc a nemáte-li problém s angličtinou, prolink na jeho webové stránky vkládám do nadpisu. A Jiřímu Benešovi děkuji...!

Rozhovor Tobyho Harndena se spisovatelem, jehož příběhy milují muži i ženy

(Stránka v životě Bernarda Cornwella v překladu Jiřího Beneše)

Navštívil jsem Bernarda Cornwella v jeho vilce na jihozápadním výběžku mysu Cod, odkud se otevírá výhled na Stage Harbour. Právě končil nějakou práci na zahradě. Vitální sedmašedesátník s opálenou tváří mořeplavce, nepěstěným vousem a chraplavým smíchem se chová tak bezprostředně, že mu člověk klidně odpustí, když si dá nohy na stůl a udělá si pohodlí.

Cornwell je bezesporu jedním z nejplodnějších a nejúspěšnějších spisovatelů dnešní doby. Nový román Smrt králů, který vyšel koncem tohoto měsíce, je jeho devětačtyřicátou knihou a celkem se jich už prodalo po celém světě víc než dvacet milionů. Vedle čtyřiadvaceti dílů série o Richardu Sharpovi z napoleonských válek napsal Cornwell ještě čtyři knihy z americké občanské války, tři z doby Británie krále Artuše, tři o stoleté válce mezi Anglií a Francií, pět thrillerů ze současnosti a pět jednotlivých historických románů. Smrt králů je šestým dílem románové série ze saského období britských dějin.

Zatímco Bernard Cornwell vařil vodu a vybíral si pro yorkshirský čaj pamětní šálek s portréty Williama a Kate, stačil mi říct, že obvykle začíná pracovní den v půl sedmé až v sedm. Nejdřív si však vyjde na procházku se psem a k pracovnímu stolu usedne až kolem osmé. Zároveň připouští, že už nepíše dvě knihy ročně jako dříve, ale jenom jednu. Namítám, že to z něj přece nedělá lenocha.

„Prospívá to inspiraci,“ říká. „Člověk píše, co by chtěl číst.“ Postupně se dozvídám, že k tomu, aby vytvořil postavu hrdiny napoleonských válek Richarda Sharpa, ho přivedla láska k románové sérii C. S. Forestera s hlavním hrdinou kapitánem Hornblowerem. „Říkal jsem si, jak by se mi líbilo číst o někom, jako byl Hornblower, kdo by však nebojoval na moři, ale na souši. Roky jsem chodil do knihkupectví v naději, že nějakého suchozemského Hornblowera objevím, až jsem si jednoho dne řekl, tak proč ho, hrome, nenapíšeš ty?“

Skutečným důvodem, proč se Cornwell dal na spisovatelskou dráhu, však byla spíš životní nutnost. Všechno začalo v roce 1978, kdy pobýval jako pracovník BBC v Edinburghu. Jednou uviděl vystupovat z výtahu nějakou ženu a v okamžitém popudu řekl svému kolegovi: „To bude moje manželka.“

Ukázalo se však, že Judy je Američanka, a když Cornwell skončil u BBC a přestěhoval se do New Jersey ve Spojených státech, americké úřady odmítly jeho žádost o zelenou kartu. A to byla ta životní nutnost. Protože nemohl získat práci, napsal první knihu své slavné Sharpovské série.

Londýnský literární agent al jeho rukopis odmítl s odůvodněním, že o hrdinu vojáka britské armády nebude zájem. Jiný literární agent, s nímž se Cornwell náhodně setkal na módní přehlídce obchodního řetězce Macy’s v New Yorku, byl však opačného názoru a domluva s ním brzy vedla ke smlouvě na sedm knih s vydavatelstvím HarperCollins. A jak Cornwell rád říká, v následujících třiatřiceti letech měl ve své ženě Judy nejen manželku, ale i literární agentku a nakladatelku.

Když sledujete Cornwellovo nenucené chování, nikdy by vás nenapadlo, že prožil dětství, jež se spíš podobalo zlému snu. Narodil se v roce 1943 po krátkém vztahu mezi „velmi pěknou blondýnkou z East Endu, která sloužila v ženském sboru pomocných služeb RAF, a bohatým kanadským letcem původem ze střední třídy. Byla válka, on ji přivedl do jiného stavu a nechtěl se k tomu znát. Já chápu proč a ona to zřejmě pochopila také.“

Cornwel byl jedním z pěti dětí, které si osvojili Joe a Marjorie Wigginsovi, členové přísně protestantské fundamentalistické sekty Peculiar People se sídlem v Essexu. „Joe byl popudlivý člověk,“ říká Cornwell, „ale ne sadista. Opravdu věřil, že do mě může Boha vtlouct.“

Výchova v takovém prostředí však přivedla Cornwella k opaku puritánství, k přání žít život ve stylu víno, ženy, zpěv. A protože Peculiar People byli navíc pacifisté, přidal k tomu ještě stálý zájem o vše, co souvisí s vojenstvím.

Teprve v pozdním věku, kdy už mu bylo přes padesát let, objevil své biologické rodiče. Jeho matka Dorothy, tehdy už vdova, žila v Basingstoke a jistě není bez zajímavosti, že byla vášnivá čtenářka historických románů, kterých měla plný byt.

„Jednoho dne vzala do rukou v knihkupectví knihu od Bernarda Cornwella, a když uviděla na záložce obálky autorovu fotografii, pomyslela si, že je velmi podobný mému otci. Možná proto nebyla překvapená, když ode mě dostala dopis.“

Cornwellův otec William Oughtred, také ovdovělý, ale znovu ženatý, žil v Kanadské Victorii. „Ohromně se mi líbil, když jsem ho poznal, a od samého počátku se mezi námi vyvinul neformální rodinný vztah.“ Cornwell měl najednou šest nevlastních bratrů a sester, o nichž předtím neměl tušení.

„Poprvé v životě jsem se ocitl mezi lidmi, kteří byli jako já, smáli se tak, až přitom frkali, a měli stejný způsob chůze.“

Ukázalo se, že rodokmen Williama Oughtreda lze vysledovat až do šestého století v Británii, „do doby Idy Flamebearera, jednoho ze saských vůdců, kteří tehdy vtrhli do severní Anglie“.

Rod Oughtredů z Northumbrie inspiroval Cornwella k jeho sérii z doby Alfreda Velikého označované jako Saská kronika, jejíž poslední knihou je Smrt králů, a poskytl mu „malý příběh“, který hledal, aby s jeho pomocí mohl vyprávět „velký příběh“ o vytvoření Anglie.

Bernard Cornwell je často srovnáván s Patrickem O’Brianem, jehož romány s dvojicí hlavních hrdinů námořním kapitánem Jackem Aubreyem a lékařem a přírodovědcem Stephenem Maturinem jsou rovněž zasazené do napoleonského období, ale sám Cornwell říká, že O’Brian je považován za mnohem serióznějšího autora s větším důrazem na pravdivost historických podrobností, i když je to někdy na úkor vlastní románové zápletky. Pro Cornwella je však „nejzajímavějším okamžikem“ psaní to, čemu říká „vkládání dveří do slepých uliček“.

„Sharpe se mnohokrát ocitl ve dvanácté kapitole ve slepé uličce, tedy v zdánlivě neřešitelné situaci; sám se zlomeným palašem a prázdnou puškou proti dvaceti Francouzům. Zdá se, že tentokrát nemůže vyváznout. A v tomhle okamžiku vložíte do slepé uličky dveře a on jimi projde. Jenže když to uděláte takhle, bude se čtenář cítit podveden.

Vrátíte se tedy ke třetí kapitole a vložíte ty dveře tam. Když potom čtenář dojde ke dvanácté kapitole, v níž těmi dveřmi Sharpe projde, pomyslí si, jak je to chytré. Ale ono to vůbec není chytré. Vkládáním dveří do slepých uliček jsem ve svém životě strávil spoustu času.“

V prvním konceptu každé knihy jde Cornwellovi pouze o zápletku. „Jakmile máte základní koncept, je už další psaní jenom zábava, při níž můžete text rozvádět a obohacovat o podrobnosti.“

Když mu práce jde, je Cornwell schopen napsat šest tisíc slov za den. Nevěří na takzvaný spisovatelský blok, tedy stav, kdy spisovatel není schopen nic vymyslet. Výjimkou podle Cornwella je, když člověk v poledne něco vypije nebo píše svou první či poslední knihu a „mohou ho stihnout pochybnosti“.

Další výjimka platí pro ty, kteří píší „náročné knihy, v nichž se zabývají závažnými tématy“. Cornwell tento druh psaní přirovnává k „míření na velmi malý a velmi vzdálený cíl“, zatímco jeho romány jsou prý „střílením brokovnicí z pěti kroků do vrat stodoly“. Své knihy přirovnává k „mírně namazanému mladíkovi“ a přiznává, že mu příliš nejde psaní milostných scén a romantických vztahů. Přesto má velkou čtenářskou obec mezi ženami. „Mí hrdinové mají rádi ženy a usilují o jejich přízeň. A ženy zase mají rádi muže, kteří mají rádi ženy. Ženy v mých knihách bývají výrazné a vyhraněné postavy.“

Teď už Bernard Cornwell pracuje na své další knize, kterou se chystá začít psát v následujícím měsíci. „Uvažoval jsem o ní celé léto, rozmýšlel si zápletku a naslouchal rozhovorům, které mi zněly v hlavě. Už mám dokonce několik kapitol hotových, a to je dobrý začátek.“

Předtím však hodlá navštívit francouzské město Poitiers, aby se seznámil s místem, o němž chce psát, a sbíral tam historický materiál.

„Problém je, že nikdo ve skutečnosti neví, kde se bitva u Poitiersu konala. Pro mě je to však dobré, protože když se to neví, nikdo také nemůže říct, že se mýlím. Pojedu tam, budu se několik dní toulat po kraji a uvažovat, jak a kde se mohla bitva odehrát.“

O svých knihách říká, že to jsou „v podstatě dobrodružné příběhy zasazené do válečných událostí“, a dodává, že „válka je pro romanopisce úžasný dar, který mu klade drama přímo do klína“.

Cítím, že po všech těch letech si Bernard Cornwell udržuje nadšení, s nímž se kdysi pustil v New Jersey do svého prvního Sharpa, a stále nemůže doopravdy uvěřit, že se mu poštěstilo žít tak bohatý život.

(17. září 2011)