Co se týče prvního svazku mé dvoudílné knihy Napoleon v Rusku, který má podtitul Pochod na Moskvu, udělala se minulý týden tečka za autorskými i jazykovými korekturami a filmy jdou do tiskárny, nebo už v ní jsou. Stále tedy platí, že by se svazek mohl objevit jako novinka už na konci dubna, a pokud si jej chcete objednat přímo u vydavatele (sleva 25 % není marná), dávám vám adresu na stránky AKCENTu do prolinku v nadpisu. Slíbil jsem, že až nastane chvíle, kdy už se začíná tisknout, dám sem na ochutnávku ukázku textu. Zde je v podobě kapitoly, předcházející bojům o Smolensk, která se poněkud kacířsky snaží upozornit na jednu nepochopitelnou Napoleonovu chybu. Krom přebalu, který už znáte, přikládám i dvě ukázky grafického zpracování knihy, u kterých jsem jen tak pro oko pospojoval pár naprosto různých stránek, takže textovou souvislost v nich nehledejte.
NAPOLEON V RUSKU-1 (POCHOD NA MOSKVU)
(preview)
Skvělý manévr na nic
Petr Ivanovič Bagration se o přechodu Francouzů na levý dněperský břeh a nejspíš i o boji u Krasného dozvěděl den poté, co Barclay konečně zjistil francouzskou nepřítomnost v Porečí, nařídil obrat doleva do původního směru, čelem k Vitebsku a postup kupředu. Pro velitele Druhé západní to znamenalo opustit prostor Katyně a vydat se na severozápad k Rudnji, na Nadvu, kníže však pochopil, co hrozí. Rozhodl se ignorovat de Tollyho direktivy a nařídil obrátit ke Smolensku. První rozkaz, který svým pořízeným poslal, patřil pěšímu sboru generálporučíka N. N. Rajevského, kterému ukládal dojít co nejusilovnějším pochodem zpět do Smolenska a bránit jej stůj co stůj, dokud nepřijdou posily. Štěstí bylo, že se Rajevskij 3./15. srpna nacházel nepříliš daleko od města a dosud nevyrazil k západu, neboť čekal na 2. granátnickou divizi generálporučíka Karla Meklenburského, prince přes bratra spřízněného se samotným carem a veterána řady bitev včetně Pruského Jílového, Heilsbergu či Guttstadtu, budeme-li jmenovat jen rok 1807, jenže Karl August Christian von Mecklenburg-Schwerin se s vyražením o tři hodiny zpozdil.
„Strávil předešlou noc s přáteli, byl opilý (…) a následujícího dne se vzbudil velmi pozdě. Teprve pak byl schopen přikázat pochod,“ vzpomínal bez obalu Jermolov.
To byla věc, která by i u imperátorova příbuzného hrozila velkým trestem (opilství se s kodexem cti ruského důstojníka neslučovalo), jenže k němu nedošlo, neboť vážný prohřešek měl náhle nečekanou výhodu. Rajevskij díky tomu dorazil 4./16. srpna do Smolenska s kompletním sborem, prošel skrz město a spojil s Něverovským.
Barclay de Tolly ještě nějakou chvíli věřil, že na jihu u Krasného jde jen o útok k odvrácení pozornosti od hlavního směru, podrobnější hlášení pootevřela ale i jemu oči a on poslal konečně Bagrationovi rozkaz, aby Druhá západní překročila u Katyně Dněpr a postavila se spolu s Něverovským i Rajevským mezi Napoleona a Smolensk. K tomu došlo až 3./15. srpna a kníže téhož dne nařídil spustit most, z hlášení ale rychle pochopil, že na něco podobného je příliš pozdě. Kdyby pokračoval a direktivu plnil, padl by Velké armádě rovnou do náruče a riskoval by naprosté zničení. Okamžitě rozhodl, že znovu neposlechne, a vyrazil proti proudu Dněpru po pravém břehu do pravobřežní části města. Rajevskému poslal kratičký lístek, v němž stále jen toto:
„Vyrážím, abych se k vám přidal. Poběžím. Přál bych si mít křídla. Odvahu! Bůh vám pomáhej!“
Jenže 4./16. srpna bylo až dva dny po bitvě u Krasného a Rusům podle všeho pomáhal nejen Bůh. Posvátné město před pádem do francouzských rukou totiž nezachránil ani Všemohoucí, ani Karlem Meklenburským vypité šampaňské, či Bagrationovo rozhodnutí neposlechnout Tollyho, ale Napoleonovo neuvěřitelné a nepochopitelné otálení!
I Rajevskij pak s sebou přivedl jen 15 000 mužů a 72 děl, což by nestačilo, pokud by Velká armáda postupovala tak, jak mohla, neboť od Korytni, kde skončil 14. srpna večer boj s Něverovským, to bylo k levobřežní straně města necelých dvacet kilometrů, méně než jeden denní pochod.
Proč Napoleon nepokračoval rázně vpřed a nebyl pod smolenskými valy už 15. srpna? Lze věřit Chambrayovi, který píše, že zprávy, jež císař obdržel, mluvily o ruském ústupu od Smolenska a opuštěném městě, k němuž tedy nebylo třeba chvátat? Možná ano, jenže proč by pak čtrnáctého večer svým generálům a maršálům (podle Faina) říkal:
„Vzápětí dobudeme Smolensk, přejdeme tam Dněpr a napadneme nepřátelskou armádu z týlu.“
Tato věta praví, že stále věřil v úspěch svého obchvatu a v to, že Barclay dosud přešlapuje někde mezi Smolenskem a Rudnjou!
Jenže Fain vzápětí dodává:„Ve dni patnáctého se pokračovalo v postupu na Smolensk; s příchodem noci se zastavilo jen pár francouzských mil odtud. Naše předvoje rozbily bivaky v Lubni a císař se zastavil u pošty v Korytnji.“
Tady něco nehraje, Lubňa je deset kilometrů za Korytňou a deset před Smolenskem. Proč tak pomalý postup, při němž do Korytně došlo jen jádro armády a předvoj postoupil o pouhých deset kilometrů dále? Teprve šestnáctého v osm ráno dojely k jižní straně Smolenska přední jednotky Muratova jezdectva. Kde, jak a proč se tedy ztratil onen jeden den? Kdo nám pomůže, abychom se v tom vyznali. Jindy tak pečlivý Caulaincourt ne, neboť tvrdí, že císař dojel ke Smolensku už 15. srpna, což je nesmysl; kdyby tomu tak bylo, ubírala by se historie tažení jinými cestami! Mlčí o tom i Ségur a jeho kritik Gourgaud, prakticky všichni memoáristé, kteří měli k Napoleonovi nejblíže, až se skoro zdá, že cosi záměrně zamlčují!
Nezbývá než se vnořit do pátého svazku Fabryho monumentálního díla o kampani 1812 a všech dokumentů, které tu ke dnům 15. a 16. srpna publikoval.
Ráno patnáctého dostal císař zprávy od zajatců, že se ruská armáda rozptýlila mimo Smolensk, převážně směrem na Porečí. Pajolovo jezdectvo, jediné, jež bylo s Barclayovými silami v doteku, se nacházelo příliš daleko, aby mohlo podat informace.
„Bylo by tedy výhodné uspíšit pochod, pokud ale lze soudit, překonané vzdálenosti v momentě, kdy se vše stalo otázkou rychlosti, neodpovídají, jak se zdá, závažnosti okolností.
Je pro nás nemožné zjistit, jaké byly toho dne císařovy myšlenky, neboť hlášení od různých sborů se nezachovala,“ konstatuje Fabry.
Pár dokumentů ale přece jen našel a hlášení od Neyova III. sboru jasně říká, že ještě v devět ráno nevyrážel, neboť císař prováděl přehlídku sborového jezdectva. Nehnul se příliš ani poté, neboť do Lubni (desetikilometrový pochod) dorazil až v devět večer. Byl to čelní z armádních sborů a postoupil tedy nejdále.
Proč přehlídka, a jaká? Pro odpověď stačí nahlédnout do Castellanova deníku, co v něm stojí k 15. srpnu.
„Dne 15. srpna, den císařova svátku, mám službu. Jeho Veličenstvo provedlo na planině u Krasného přehlídku jezdeckých sborů generálů Nansoutyho a Montbruna. V jejich čele byl neapolský král. Následovali jsme Jeho Veličenstvo na koni; část cesty jel kočárem a svůj hlavní stan rozbil devět francouzských mil od Sinjaki a ležení u Korytni. Strávil jsem noc ve službě zčásti pod stanem, zčásti u táborového ohně a zčásti jízdou. Kníže z Eckmühlu měl svůj hlavní stan nedaleko od císařova; vévoda z Elchingenu je se svým sborem vpředu a generál Grouchy tvoří s jezdectvem přední stráž.“
Kde že se to nocovalo? U Korytni? Ani náhodou ne a Castellane, který neměl podrobnou mapu, leč celý den jezdil krajem, se nechal zmást. Jeho Sinjaki je současná ruská ves Simjaki, ta však neleží u Korytni, ale cca 9 km západně od Krasného směrem ke Dněpru. Je to logické, odtamtud očekával, jak potvrzují ty nemnohé dochované rozkazy, ruský pokus o přechod Dněpru a úder do svého levého boku, nebo pokus vražení ruského klínu mezi sebe a Smolensk. Proto patnáctého vyčkával? Jenže tu byl i Castellanem zmíněný svátek svatého Napoleona, oficiálně kodifikovaný a armádou patřičně slavený, proto ona přehlídka dvou jezdeckých sborů a Neyova sborového jezdectva! Podle Montesquiou-Fézensaca se ale onen svátek slavil roku 1812 méně.
„Císař, příliš pohlcený vojenskými operacemi, nechtěl přijímat žádná blahopřání ke dni svého svátku a večer strávil výslechem zajatců...“
Co tedy? Kombinace dne, ponechaného na stmelení těch, co zůstali pozadu, na orientaci v terénu a v tápání ohledně reakce protivníka (neboť manévr obchvatem o poloměru čtyř desítek kilometrů možná nepřítele zmátl a zaskočil, vlastní síly ale připravil o zprávy, získávané dosud z přímého kontaktu), od kterého Napoleon čeká, že se mu pokusí vést protiúder do levého boku? Nejspíš jedno ke druhému a výsledkem je pomalost, ne-li nerozhodnost ve chvílích, kdy by se mělo vsadit na rychlost a riskovat! V každém případě tu jde právě u Napoleona o velice neobvyklé počínání...
Teprve o půlnoci z 15. na 16. srpna odchází z hlavního stanu rozkaz italskému vicekráli, z něhož prosakuje císařovo přesvědčení, že se toho dne nejpozději do devíti ráno zmocní Smolenska sans coup férir, bez jediné rány! Totéž je patrno i z rozkazu Neyovi, který mu ukládá vyrazit spolu s jezdectvem neapolského krále šestnáctého ve tři ráno. K témuž datu se zde předpokládá vstup do Smolenska bez boje, což tu dokládají následující věty:
„S neapolským králem se domluvíte tak, abyste ve městě udrželi dobrou disciplínu a zabránili jakémukoliv nepořádku. Napřed necháte jít vaše sapéry a pontonýry s jejich velitelem, aby okamžitě opravili mosty přes Dněpr.“
Jenže (jak Fabry upozornil) Sołtykovy paměti uvádějí císařův rozkaz Muratovi prakticky z téže hodiny a shrnují jeho smysl takto:
„Najde-li král před Smolenskem jen ruské jezdectvo, musí vyrazit vpřed a zmocnit se města. Najde-li tam naopak rozestavěnou pěchotu, musí zastavit a podat Napoleonovi hlášení, aniž se pustí do boje.“
Jinak řečeno, císař neví a počítá se všemi možnostmi, proto ostatně svůj bataillon carré rozpouští na tři části, které postupují šestnáctého třemi proudy, z nichž se každý blíží ke Smolensku jinudy!
„Pokud se věří v šanci, že bude Smolensk neobsazený, patřilo by se jít na něj všemi silami a sledovat tento jediný zřetel. Celý ten velký manévr byl podniknut s jediným cílem: zmocnit se Smolenska. Když se to nečekanou náhodou povedlo a nadešel rozhodující okamžik, v němž šlo o hodiny a rychlost, zastaví se, připravují se dispozice k protipohybům Rusů, o kterých není nic známo, v Korytnji se nechá jádro sil, ačkoliv by se tam měla nechat jen prostá boční záštita; co ostatně na tom, kdyby Rusové provedli přechod od Katyně? To Smolenska a mostů přes Dněpr je nutno se zmocnit! Odtud by se ruská armáda odřízla od cesty na Moskvu. Byla by to rozhodující bitva, vyhledávaná od první chvíle tažení,“ píše Fabry svůj vlastní závěr.
Má naprostou pravdu a věděli to Fain, Chambray, Caulaincourt, Ségur, Gourgaud i mnozí jiní, kteří raději přešli ony dny mlčením, neboť by zpochybnili genialitu velkého vojevůdce! Měli líčit císaře, který je 16. srpna v sedm ráno nerozhodný a beze zpráv průzkumu v Korytni? Který pak posílá Montbruna na břeh proti Katyni, aby se ujistil, že tu Rusové nespouštějí most? Ne, to nelze...
V 10:30 píše Napoleonovi Murat, že vidí před hradbami sedm až osm batalionů a na hradbách že je kolem dvaceti děl. Možná je to jen Něverovskij, možná už za sebou má i Rajevského, stále to ale není mnoho sil na obranu. Jenže maršál Murat sem došel s Neyem a podle rozkazu, když našel brány zavřené, zastavil... V osm ráno se sice rozvinul dělostřelecký souboj mezi jednou baterií Beurmannovy brigády od Neyova sboru a jednou baterií ruskou, ten ale utichl a Murat ve výše uvedeném hlášení podotkl, že po sobě ani jedna strana nestřílí.
Teprve po poledni šestnáctého se císař objeví na dohled od jižních smolenských valů, osobně si je prohlíží dalekohledem, načež ruší předchozí rozkazy a volá nejkratší cestou ke Smolensku Eugènův sbor, svoji gardu, atd. Až kolem 13:00 dá Neyovi rozkaz vyrazit na zteč, jenže je to útok pouze z jednoho směru, který lze i s pomocí slabých sil odrazit. Jiné sbory se teprve blíží či rozvinují! Císař sám čeká ještě v 15:20, kdy dostává hlášení generála Sokolnickiho, že od Rudnji ke Smolensku míří kvapem velká ruská kolona vojska s povozy i děly!
Ta kolona musela patřit Bagrationovi s jádrem Druhé západní, chvátajícím od Katyně a císař Francouzů naprosto nepochopitelným způsobem závod ke Smolensku prohrál!
Celý obchvatný manévr (mnohými obdivovaný počínaje Rusem Buturlinem až po současné západní autory), který mohl být na menším prostoru manévrem od Ulmu roku 1805, se nezdařil. Vyhlížel sice skvěle a sofistikovaně, jenže výsledek se počítá, a tady byl nulový!
Přesněji šlo o výsledek záporný a skoro se chce vyslovit názor, že právě tady si Napoleon tažení do Ruska prohrál! V oněch dvou dnech promarnil šanci Smolensk obsadit a zaskočit Barclaye z týlu, čímž by podle všeho rozdrtil, nebo nesmírně ochromil jedinou armádu, kterou Rusko na hlavním směru mělo. Změna operační linie manévrem k jihu vyhlížela náramně efektně, avšak vytvořit bataillon carré u Rudnji přesunem Davoutova uskupení od Orši, případně ofenzíva od Rudnji, kombinovaná s Davoutovým postupem na Katyň, by možná znamenala větší úspěch. Ať tak či onak, francouzské pohyby na nějaký čas ustrnuly a bylo by hořkou ironií připustiti nejen mnou vyslovenou hypotézu, že k tomu všemu došlo jen kvůli císařským narozeninám...
Tisíckrát se bude psát (jak uvidíme) o tom, že v dalších dnech prohrál tažení Napoleonovi Junot, který neudeřil od Dněpru do Barclayova týlu v průběhu bitvy u Lubina, o tomto císařovu strategickém selhání, zaviněnému díky promarněnému „svátečnímu“ dni, se však bude mluvit jen v málo dílech o ruském tažení.
Žádné komentáře:
Okomentovat