čtvrtek 3. února 2011

HISTORIE V ANEKDOTÁCH

Slovo anecdote mělo v minulých stoletích poněkud jiný význam, mínila se jím krátká historka, zpravidla o známé osobnosti, v níž byl obsažen nějaký bonmot či cosi zábavného. Těch tradovaných se dochovalo poměrně dost a Michal Šťovíček, který mi v posledních měsících nesmírně šetří námahu s vymýšlením témat, některé z nich shromáždil:

Pravdivost některých níže uvedených příhod, dialogů či výroků je neověřená - jak jsem opsal, tak bez dalšího předávám. Snažil jsem se vybrat ty méně známé a zahrnul jsem pro zpestření i některé Bonapartovy/Napoleonovy současníky, kteří s ním nikdy nepřišli do styku.

Lekce z herectví
Napoleon jednou blahopřál herci Talmovi k jeho jevištnímu výkonu v roli Caesara. Zároveň se ho však zeptal, proč tolik křičí při rozkazu: Nechť stráže odejdou!
„Když já chci být sám,“ řekl mu, „jen lehce pokynu rukou a prostě normálním hlasem řeknu ´Pánové, prosím´, a to stačí, aby stráž ihned rychle odpochodovala...“

Doma je doma
Napoleon se po přistání z Elby setkal v Cannes s monackým knížetem a navrhl mu, aby se k němu připojil v tažení na Paříž.
Kníže však odmítl se slovy: „Promiňte, Sire, ale já se velice rád vracím domů.“
Na což Napoleon: „To já taky!“

Záhada
Zprávu o Talleyrandově smrti komentoval kancléř Metternich řečnickou otázkou:
„Zajímalo by mě, co tím sledoval?“

Pořadí
Talleyrand se choval bezohledně i při slavnostních příležitostech. Jeden anglický účastník ve svých pamětech vzpomíná na jakousi hostinu u Talleyranda:
„Byly odklizeny polévkové talíře a dalším chodem bylo hovězí maso. Nabízel je sám hostitel, přičemž dodržoval náležitý postup. Nejvýznamnějším hostům nabízel nejlepší kousky se slovy: Pane vévodo, smím mít tu čest a nabídnout vám uctivě to nejlepší hovězí maso? Dalším říkal: Pane hrabě, mám tu čest nabídnout vám výtečné hovězí maso. Poté přešel k méně významným hostům, jimž nabízel se slovy: Vezmete si kousek hovězího, barone? Máte je rád, příteli?
Nakonec přišel k hostům, kteří ho příliš nezajímali, bodl špičkou nože do plátku masa a lhostejně se zeptal: Hovězí?“

Otázka a odpověď
Maršál Suvorov si rád vymýšlel svérázné otázky, jimiž se snažil přivést tázaného do rozpaků. Jednoho silně mrazivého lednového večera se zastavil u hlídky a zeptal se vojáka: „Kolik hvězd svítí na nebi?“
Hlídkující svobodník si ihned věděl rady: „Posečkejte okamžik, vaše excelence, hned vám to řeknu.“ Zvedl hlavu k nebi a začal šeptem pomalu počítat: „Jedna, dvě, tři, čtyři, pět...“ Když se dopočítal ke stovce, promrzlý Suvorov nenápadně zacouval do tmy a běžel se ohřát. Druhého dne přikázal svobodníka povýšit.

Honorář
Jednou z nejznámějších operních pěvkyň 18. století byla sopranistka Catarina Gabrielli (zemřela 1796). Za jedno hostování ve vídeňské Opeře žádala 5 000 dukátů. Když se to doneslo Marii Terezii, rozhořčila se nad tak neslýchaným požadavkem a nařídila, aby umělkyni odepsali, že takovou sumu dostává rakouský polní maršál jako roční plat. Gabrielli se nedala a odpověděla: „Ať tedy Jejímu Veličenstvu zazpívá v opeře pan polní maršál.“
(stejná příhoda se vypráví o Gabrielli a carevně Kateřině II.)

Víra
„Věříte v Boha?“ zeptali se kdysi Talleyranda.
„Ne každý den,“ odpověděl bývalý biskup.

Čestné místo
Při jedné slavnostní hostině neusadil hostitel Talleyranda na nejčestnější místo u stolu. Po večeři jej pán domu prosil o prominutí a pochopení, že neseděl na čestném místě. „To nevadí,“ odpověděl chladně diplomat. „Čestné místo je vždycky právě tam, kde sedím já.“

Noční můra
Unavený pruský maršál Blücher večer po bitvě u Waterloo usnul v polním stanu. Náhle však jeho pobočník, trávící noc nedaleko, uslyšel z maršálova stanu křik. Vyskočil a vběhl dovnitř. Spatřil maršála válejícího se vedle lůžka na zemi, klekajícího a volajícího: Milost, milost! Když se mu podařilo maršála zklidnit a opět uložit, ukázalo se, že Blücherovi se zdálo, že Napoleon u Waterloo vyhrál a on, maršál Blücher, padl do zajetí...
(tohle určitě vymysleli a rozšířili Francouzi...)

Otevřená hlava
Císař Josef II. (zemřel 1790) byl velmi nespokojen s jedním návrhem zákona, který mu předložil kancléř Václav Kaunitz (zemřel 1794), a svou nespokojenost vyjádřil poznámkou na okraji spisu: „Kaunitz je osel. Josef II.“ Když se později státní kancléř dostavil ke čtení a k projednání návrhu, císař jej požádal, aby nahlas přečetl i uvedenou poznámku. Kancléř se zarazil a zdvořile odmítl s tím, že se nechce dopustit urážky veličenstva. Panovník to pokládal za výmluvu a trval na svém. Kaunitz tedy poslechl a poznámku přečetl takto: „Kaunitz je osel, Josef druhý.“
Císař se jen vesele zasmál a toho „osla“ vzal zpět.

Projev radosti
Rakouský generál později maršál E.G. Laudon (zemřel 1790, v napoleonských válkách bojoval jeho syn) míval zvláštní způsob vyjadřování. Jednou byl krajně nespokojen s průběhem a výsledky polního cvičení a na hodnotící poradě to svým důstojníkům sdělil takto: „Pánové, měl jsem dnes velikou radost, že jsem vás tu všechny viděl zdravé. Bohužel, byla to jediná radost.“

Pověst vojevůdce
Francouzský generál Moreau se vyznamenával zejména tehdy, když věci šly špatně. V jednom salonu se v Bonapartově přítomnosti začaly přetřásat talenty a schopnosti různých generálů a řeč přišla i na Moreaua.
„Významný vojevůdce,“ zhodnotil První konzul, „ale je jako buben.“
Na udivené a tázavé pohledy posluchačů dodal: „O bubnu taky neslyšíme dříve, než ho začnou bít.“

Dezertér
Začátkem prosince 1812 opustil Napoleon potají decimované zbytky armády a vyrazil s malou suitou do Francie. U Grodna se za ranního šera vydal na saních k Němenu. Cestou potkali jakéhosi rolníka-vozku a Napoleon jej oslovil: „Prošlo tudy už hodně francouzských dezertérů?“
„Ne,“ odpověděl vozka, který císaře zabaleného v kožešinách nepoznal. „Vy jste první.“

Co je moc, to je moc
Po mnoha schůzkách a jednáních s Metternichem si Napoleon na jeho adresu unaveně povzdechl: „Každý člověk občas lže, ale lhát neustále, to je příliš.“

Odmítnuté dvoření
Na plese u maďarského hraběte Pálffyho obdivoval car Alexandr I. krásu hraběnky Szechényiové.
„Váš manžel tu není,“ řekl jí, „muselo by být velmi příjemné obsadit jeho místo.“
Dáma odpověděla: „Pokládá mě snad Vaše veličenstvo za nějakou provincii?“

O pruském králi
Nejzajímavější figurkou Berlína byla svérázná, nebojácná, movitá a praktická Frau Dutitren.
Friedrich Wilhelm III. se jednou zamyšleně procházel ulicí Unter den Linden a v zadumání přeslechl pozdrav této výřečné dámy. Náhle ucítil, jak jej kdosi uchopil zezadu za rameno a již se na něho řítil příval slov: „Nó, co je to, majestátíčko? Jen ne tak pyšně - daně brát, to ano, ale bohatou paní Dutitren pozdravit, to né?!“
Král se rozesmál, s omluvou zdvořile pozdravil a na usmířenou podal dámě ruku. Ta si potom dala svou rukavičku zasklít s tímto nápisem: „Za tuto rukavičku uchopil mne můj král.“

Ctitel dam
Pruský generál Friedrich Wrangel (v r. 1815 plukovník) byl po celý život velkým ctitelem žen. Například i při svých jízdách městem rozdával ze sedla rukou polibky nalevo napravo. Jednou už ve stáří jej navštívila velká deputace berlínských žen, aby mu k čemusi blahopřála. Starý pán byl velmi milý, přistoupil k delegaci a začal delegátky popořadě líbat. Náhoda či uspořádání tomu chtěly, že vpředu stály samé mladé a půvabné dívky a Wrangel byl ve svém živlu. Potom se však obraz před jeho očima náhle změnil a na řadu přišla starší generace. Tehdy starému pánovi došly síly - obrátil se ke svému pobočníkovi a řekl mu:
„Líbej, dále, můj synu.“

Knižní dar

Pruský maršál Blücher měl dvě vášně - válku a hazard. Šel z dluhů do dluhů a král za něho několikrát musel jeho druhy ze hry vyrovnávat. Jako tehdy, když mu daroval k vánocům knihu a ke každému listu byla připevněna tisícimarkovka. Maršál stručně poděkoval a přijal knihu tak lhostejně, jako by šlo o sbírku básní nebo biblických citátů. Krále se to dotklo a při nejbližší příležitosti se maršála zeptal, jak se mu kniha líbila.
„Ale ano, moc líbila,“ odpověděl Blücher. „Přečetl jsem ji hned a už se těším na pokračování.“
Pokračování také přišlo o příštích vánocích, ve stejném rozsahu a stejném vybavení. Jen na titulním listu bylo pod názvem připsáno královou rukou: „Díl poslední.“

To dá rozum...
Historek o Talleyrandovi nebo spíše jeho výroků a aforismů je známa hezká řádka. Zde za všechny ještě dva:
Když se při jakési debatě Napoleon rozohňoval, že vládnout se dá jedině pomocí bodáků, Talleyrand mu připomněl: „Sire, s bajonety dokážete vše, jen se na ně nemůžete posadit.“
Když po mnoha letech skládal starý diplomat přísahu věrnosti do rukou krále Ludvíka Filipa, uchechtl se: „Ha, ha, Vaše Veličenstvo, to už je třináctá...“

A jedna moje oblíbená, kterou si dovolím k Michalovým přidat.

Král Slunce
Ludvík XIV. se jednoho dne rozhořčil nad neposlušností své aristokracie a pravil, že když král poručí, musí se jít ten, komu to nařídí, třeba i utopit. Na což si hrabě de Guiche (ano, ten z Mušketýrů po deseti letech) nasadil klobouk a kráčel ke dveřím. Jeho Veličenstvo jej překvapeně zarazilo:
"Kam jdete, hrabě?"

"Učit se plavat, Sire," opáčil s úklonou Guiche.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Moje oblíbená nenapoleonská je tahle:
Francouzský král Ludvík XI., svérázný panovník a liška podšitá, se nevyhýbal kontaktům s lidmi z nižších vrstev. Na jednom lovu v Burgundsku poznal sedláka jménem Canone a tak si ho oblíbil, že často býval hostem u jeho prostého vesnického stolu, kde mu řepa chutnala pomalu víc než lahůdky dvorních kuchařů. Canonova žena proto jednou vyzvala manžela, aby vybral nejlepší řepné bulvy a donesl je králi darem. Canone poslechl, ale dalekou cestou řípu snědl, až na jeden zvláště mohutný plod.
Král přijal sedláka srdečně a odměnou za jeho pozornost mu dal vyplatit tisíc zlaťáků.
To nedalo spát jednomu z králových dvořanů, který se rozhodl, že daruje Ludvíkovi svého výtečného koně a těšil se, jakou asi dostane fantastickou odměnu, když za pouhou řepu se král odměnil tak nesmírně velkoryse.
Mazaný panovník ovšem jeho záměr prohlédl. Koně přijal, neboť nebylo Ludvíkovým zvykem odmítat dary, a aby nebyl dvořan zkrácen, dal mu výměnou za koně "věc v hodnotě tisíc zlaťáků", a sice sedlákovu řepu, poněkud již zvadlou...
MiŠ