HISTORIE V ANEKDOTÁCH

Slovo anecdote mělo v minulých stoletích poněkud jiný význam, mínila se jím krátká historka, zpravidla o známé osobnosti, v níž byl obsažen nějaký bonmot či cosi zábavného. Těch tradovaných se dochovalo poměrně dost a Michal Šťovíček, který mi v posledních měsících nesmírně šetří námahu s vymýšlením témat, některé z nich shromáždil:

Pravdivost některých níže uvedených příhod, dialogů či výroků je neověřená - jak jsem opsal, tak bez dalšího předávám. Snažil jsem se vybrat ty méně známé a zahrnul jsem pro zpestření i některé Bonapartovy/Napoleonovy současníky, kteří s ním nikdy nepřišli do styku.

Lekce z herectví
Napoleon jednou blahopřál herci Talmovi k jeho jevištnímu výkonu v roli Caesara. Zároveň se ho však zeptal, proč tolik křičí při rozkazu: Nechť stráže odejdou!
„Když já chci být sám,“ řekl mu, „jen lehce pokynu rukou a prostě normálním hlasem řeknu ´Pánové, prosím´, a to stačí, aby stráž ihned rychle odpochodovala...“

Doma je doma
Napoleon se po přistání z Elby setkal v Cannes s monackým knížetem a navrhl mu, aby se k němu připojil v tažení na Paříž.
Kníže však odmítl se slovy: „Promiňte, Sire, ale já se velice rád vracím domů.“
Na což Napoleon: „To já taky!“

Záhada
Zprávu o Talleyrandově smrti komentoval kancléř Metternich řečnickou otázkou:
„Zajímalo by mě, co tím sledoval?“

Pořadí
Talleyrand se choval bezohledně i při slavnostních příležitostech. Jeden anglický účastník ve svých pamětech vzpomíná na jakousi hostinu u Talleyranda:
„Byly odklizeny polévkové talíře a dalším chodem bylo hovězí maso. Nabízel je sám hostitel, přičemž dodržoval náležitý postup. Nejvýznamnějším hostům nabízel nejlepší kousky se slovy: Pane vévodo, smím mít tu čest a nabídnout vám uctivě to nejlepší hovězí maso? Dalším říkal: Pane hrabě, mám tu čest nabídnout vám výtečné hovězí maso. Poté přešel k méně významným hostům, jimž nabízel se slovy: Vezmete si kousek hovězího, barone? Máte je rád, příteli?
Nakonec přišel k hostům, kteří ho příliš nezajímali, bodl špičkou nože do plátku masa a lhostejně se zeptal: Hovězí?“

Otázka a odpověď
Maršál Suvorov si rád vymýšlel svérázné otázky, jimiž se snažil přivést tázaného do rozpaků. Jednoho silně mrazivého lednového večera se zastavil u hlídky a zeptal se vojáka: „Kolik hvězd svítí na nebi?“
Hlídkující svobodník si ihned věděl rady: „Posečkejte okamžik, vaše excelence, hned vám to řeknu.“ Zvedl hlavu k nebi a začal šeptem pomalu počítat: „Jedna, dvě, tři, čtyři, pět...“ Když se dopočítal ke stovce, promrzlý Suvorov nenápadně zacouval do tmy a běžel se ohřát. Druhého dne přikázal svobodníka povýšit.

Honorář
Jednou z nejznámějších operních pěvkyň 18. století byla sopranistka Catarina Gabrielli (zemřela 1796). Za jedno hostování ve vídeňské Opeře žádala 5 000 dukátů. Když se to doneslo Marii Terezii, rozhořčila se nad tak neslýchaným požadavkem a nařídila, aby umělkyni odepsali, že takovou sumu dostává rakouský polní maršál jako roční plat. Gabrielli se nedala a odpověděla: „Ať tedy Jejímu Veličenstvu zazpívá v opeře pan polní maršál.“
(stejná příhoda se vypráví o Gabrielli a carevně Kateřině II.)

Víra
„Věříte v Boha?“ zeptali se kdysi Talleyranda.
„Ne každý den,“ odpověděl bývalý biskup.

Čestné místo
Při jedné slavnostní hostině neusadil hostitel Talleyranda na nejčestnější místo u stolu. Po večeři jej pán domu prosil o prominutí a pochopení, že neseděl na čestném místě. „To nevadí,“ odpověděl chladně diplomat. „Čestné místo je vždycky právě tam, kde sedím já.“

Noční můra
Unavený pruský maršál Blücher večer po bitvě u Waterloo usnul v polním stanu. Náhle však jeho pobočník, trávící noc nedaleko, uslyšel z maršálova stanu křik. Vyskočil a vběhl dovnitř. Spatřil maršála válejícího se vedle lůžka na zemi, klekajícího a volajícího: Milost, milost! Když se mu podařilo maršála zklidnit a opět uložit, ukázalo se, že Blücherovi se zdálo, že Napoleon u Waterloo vyhrál a on, maršál Blücher, padl do zajetí...
(tohle určitě vymysleli a rozšířili Francouzi...)

Otevřená hlava
Císař Josef II. (zemřel 1790) byl velmi nespokojen s jedním návrhem zákona, který mu předložil kancléř Václav Kaunitz (zemřel 1794), a svou nespokojenost vyjádřil poznámkou na okraji spisu: „Kaunitz je osel. Josef II.“ Když se později státní kancléř dostavil ke čtení a k projednání návrhu, císař jej požádal, aby nahlas přečetl i uvedenou poznámku. Kancléř se zarazil a zdvořile odmítl s tím, že se nechce dopustit urážky veličenstva. Panovník to pokládal za výmluvu a trval na svém. Kaunitz tedy poslechl a poznámku přečetl takto: „Kaunitz je osel, Josef druhý.“
Císař se jen vesele zasmál a toho „osla“ vzal zpět.

Projev radosti
Rakouský generál později maršál E.G. Laudon (zemřel 1790, v napoleonských válkách bojoval jeho syn) míval zvláštní způsob vyjadřování. Jednou byl krajně nespokojen s průběhem a výsledky polního cvičení a na hodnotící poradě to svým důstojníkům sdělil takto: „Pánové, měl jsem dnes velikou radost, že jsem vás tu všechny viděl zdravé. Bohužel, byla to jediná radost.“

Pověst vojevůdce
Francouzský generál Moreau se vyznamenával zejména tehdy, když věci šly špatně. V jednom salonu se v Bonapartově přítomnosti začaly přetřásat talenty a schopnosti různých generálů a řeč přišla i na Moreaua.
„Významný vojevůdce,“ zhodnotil První konzul, „ale je jako buben.“
Na udivené a tázavé pohledy posluchačů dodal: „O bubnu taky neslyšíme dříve, než ho začnou bít.“

Dezertér
Začátkem prosince 1812 opustil Napoleon potají decimované zbytky armády a vyrazil s malou suitou do Francie. U Grodna se za ranního šera vydal na saních k Němenu. Cestou potkali jakéhosi rolníka-vozku a Napoleon jej oslovil: „Prošlo tudy už hodně francouzských dezertérů?“
„Ne,“ odpověděl vozka, který císaře zabaleného v kožešinách nepoznal. „Vy jste první.“

Co je moc, to je moc
Po mnoha schůzkách a jednáních s Metternichem si Napoleon na jeho adresu unaveně povzdechl: „Každý člověk občas lže, ale lhát neustále, to je příliš.“

Odmítnuté dvoření
Na plese u maďarského hraběte Pálffyho obdivoval car Alexandr I. krásu hraběnky Szechényiové.
„Váš manžel tu není,“ řekl jí, „muselo by být velmi příjemné obsadit jeho místo.“
Dáma odpověděla: „Pokládá mě snad Vaše veličenstvo za nějakou provincii?“

O pruském králi
Nejzajímavější figurkou Berlína byla svérázná, nebojácná, movitá a praktická Frau Dutitren.
Friedrich Wilhelm III. se jednou zamyšleně procházel ulicí Unter den Linden a v zadumání přeslechl pozdrav této výřečné dámy. Náhle ucítil, jak jej kdosi uchopil zezadu za rameno a již se na něho řítil příval slov: „Nó, co je to, majestátíčko? Jen ne tak pyšně - daně brát, to ano, ale bohatou paní Dutitren pozdravit, to né?!“
Král se rozesmál, s omluvou zdvořile pozdravil a na usmířenou podal dámě ruku. Ta si potom dala svou rukavičku zasklít s tímto nápisem: „Za tuto rukavičku uchopil mne můj král.“

Ctitel dam
Pruský generál Friedrich Wrangel (v r. 1815 plukovník) byl po celý život velkým ctitelem žen. Například i při svých jízdách městem rozdával ze sedla rukou polibky nalevo napravo. Jednou už ve stáří jej navštívila velká deputace berlínských žen, aby mu k čemusi blahopřála. Starý pán byl velmi milý, přistoupil k delegaci a začal delegátky popořadě líbat. Náhoda či uspořádání tomu chtěly, že vpředu stály samé mladé a půvabné dívky a Wrangel byl ve svém živlu. Potom se však obraz před jeho očima náhle změnil a na řadu přišla starší generace. Tehdy starému pánovi došly síly - obrátil se ke svému pobočníkovi a řekl mu:
„Líbej, dále, můj synu.“

Knižní dar

Pruský maršál Blücher měl dvě vášně - válku a hazard. Šel z dluhů do dluhů a král za něho několikrát musel jeho druhy ze hry vyrovnávat. Jako tehdy, když mu daroval k vánocům knihu a ke každému listu byla připevněna tisícimarkovka. Maršál stručně poděkoval a přijal knihu tak lhostejně, jako by šlo o sbírku básní nebo biblických citátů. Krále se to dotklo a při nejbližší příležitosti se maršála zeptal, jak se mu kniha líbila.
„Ale ano, moc líbila,“ odpověděl Blücher. „Přečetl jsem ji hned a už se těším na pokračování.“
Pokračování také přišlo o příštích vánocích, ve stejném rozsahu a stejném vybavení. Jen na titulním listu bylo pod názvem připsáno královou rukou: „Díl poslední.“

To dá rozum...
Historek o Talleyrandovi nebo spíše jeho výroků a aforismů je známa hezká řádka. Zde za všechny ještě dva:
Když se při jakési debatě Napoleon rozohňoval, že vládnout se dá jedině pomocí bodáků, Talleyrand mu připomněl: „Sire, s bajonety dokážete vše, jen se na ně nemůžete posadit.“
Když po mnoha letech skládal starý diplomat přísahu věrnosti do rukou krále Ludvíka Filipa, uchechtl se: „Ha, ha, Vaše Veličenstvo, to už je třináctá...“

A jedna moje oblíbená, kterou si dovolím k Michalovým přidat.

Král Slunce
Ludvík XIV. se jednoho dne rozhořčil nad neposlušností své aristokracie a pravil, že když král poručí, musí se jít ten, komu to nařídí, třeba i utopit. Na což si hrabě de Guiche (ano, ten z Mušketýrů po deseti letech) nasadil klobouk a kráčel ke dveřím. Jeho Veličenstvo jej překvapeně zarazilo:
"Kam jdete, hrabě?"
"Učit se plavat, Sire," opáčil s úklonou Guiche.