POPELY A SOMOSIERRA

Nedávno mě upozornili na jedno video z youtube, zachycující epickou scénu z filmu, který jsem viděl hodně dávno a na nějž jsem už ke své škodě zapomněl. Jmenuje se Popely a v roce 1965 jej (ještě v černobílém formátu) natočil polský režisér Andrzej Wajda podle stejnojmenného románu Štefana Žeromského. Je to velice vlastenecké a současně umělecké dílo, krásné a současně náročné na pochopení, neboť na to musí být člověk trochu Polák, aby mu vše v kontextu bolestivé polské minulosti došlo. Daniel Olbrychski v něm ztvárnil mladého Rafaela, rozmařilého, požitkářského a snad trochu i připomínajícího Pierra Bezuchova na počátku Vojny a míru, jenž najde svůj cíl ve chvíli, kdy se potká s žebrákem, veteránem z polských legionů, a vydá se za těmi, kteří v Napoleonově armádě stále naivně sní, že císař Francouzů obnoví alespoň kus slávy bývalé Rzeczpospolitej. Co je ideál a co realita, co spatří a na vlastní kůži prožije při obléhání Zaragozy, při útoku na soutěsku Somosierra a nakonec i v ruské zimě roku 1812… Zmíněné video z youtubu (na tomto webu jsou z Popelů i další) zachycuje legendární útok polských švališerů (ještě ne švališerů-kopiníků) na španělské postavené v soutěsce Somosierra a kamera se zjevně inspirovala realistickým panoramatem Jerzyho Kossaka (viz jiný příspěvek na blogu), neboť nu nenaleznete nerealistické velehory, tvořící pozadí k jinému proslulému plátku Horace Verneta (obrázek máte zde).

Jistěže mě Popely navedly, abych ve stylu hesla pozitivistické historiografie wie es eigentlich gewessen war (jak to skutečně bylo) přidal úryvek ze své knihy Napoleonova invaze, prvního to dílu o Poloostrovní válce ve Španělsku a Portugalsku v letech 1818 až 1814:

Legenda o soutěsce Somosierra
Císař Francouzů dostal zprávu vítězství u Tudely 26. listopadu a v té době už byl čtvrtý den na pomalém pochodu od Burgosu k jihu, po hlavní silnici na Madrid směrem na Lermu a Arandu de Duero. V čele postupoval s jezdectvem Lasalle a vpravo od něj Milhaud, oba vítězové od Gamonalu, za nimi pochodovalo mohutné uskupení, tvořené jak I. sborem maršála Victora, tak i císařskou gardou, Latour-Maubourgovou i Lahoussayeho divizí ze Záložního jezdectva. Oněch 45 000 veteránů za sebou sice nechávalo prázdný prostor, ten však měly co nevidět vyplnit další jednotky, které se už k Pyrenejím blížily, armádní sbor pod velením maršála Mortiera a Junotovi vojáci, nedávno dopravení Brity do francouzských přístavů z Portugalska, což dávalo dohromady dalších 40 000 mužů. Stejně tolik jich bylo s Lannesem, Monecyem a Neyem v Aragonsku a jiných 40 000 dávalo to, s čím operoval podél severního pobřeží Španělska Soult s Lefebvrem.
Jakmile si Napoleon přečetl Lannesovo hlášení z bitvy u Tudely, přikázal vyrazit na hlavní město Španělska.
Madrid v té době neměl kdo hájit a Centrální junta, která se konečně vzbudila, volala na pomoc, co se dalo včetně Britů sira Johna Moora. Ti přešli portugalskou hranici a objevili se 13. listopadu v Salamance, odkud to měli ke španělské metropoli sedm, nanejvýš osm denních pochodů. Španělé ovšem stále věřili ve vlastní síly a na cizí pomoc se dívali nedůvěřivě i rozpačitě. Napoleonovy možnosti silně podcenili, odhadovali, že může mít na všech směrech nanejvýš 80 000 vojáků, jenže jich bylo za Pyrenejemi jednou tolik. Co proti tomu mohli postavit? Zhruba 9000 demoralizovaných vojáků hraběte Belvedera, kteří se z porážky u Gamonalu dosud nevzpamatovali, a pár tisícovek mužů dvou andaluských divizí, jejichž velitelé zbaběle unikli z bitvy u Tudely, aniž do ní příliš zasáhli. Spěšně se formovaly zálohy pro Extremadurskou armádu, v jejímž čele měl Belvedera vystřídat don José de L’hotellerie Fernández de Heredia (původem Valon), i to však mohlo dát jen snůšku nevycvičených odvedenců a dobrovolníků.
Vojsko hraběte de Belveder, představující jedinou sílu (byť je to slovo hodně přehnané), stojící Napoleonovi v cestě, ustupovalo a vyklízelo jedno místo po druhém, nejprve Lermu, pak Arandu, a jeho velitel mínil zastavit až v jediné příhodné pozici, v níž mohl obrovské přesile čelit. V soutěsce Somosierra, což byla, pomineme-li kozí stezky, nejbližší a téměř jediná schůdná cesta přes mohutný pás pohoří Sierra Guadarrama. Belvederovi důstojníci se však postavili proti, chtěli uhnout Napoleonovi z cesty, ustoupit pod horami směrem na Segovii a pranic je netrápilo, že by tím hlavní cestu na Madrid zcela odkryli. Jelikož takový směr představoval i nejpřímější cestu do mateřské provincie Extremadura, všichni vojáci zajásali, Belveder si však chtěl zachovat tvář a nakonec bylo dohodnuto, že v průsmyku Somosierra zůstane jen zlomek sil, který shromáždí i případné uprchlíky. Hrabě sám odvedl Extremadurskou armádu do Segovie, kde už na něho čekal Heredia, baron de Warsage, aby jej vystřídal. Za těchto okolností měl Madrid k obraně přístupů jedinou nevelkou sílu, část 3. andaluské divize, což bylo uskupení, které pod Redingem zvítězilo u Bailénu. Tyto jednotky se skládaly ze šesti batalionů pravidelné armády, dvou starých miličních batalionů, několika pomocných oddílů extremadurských i kastilských branců a jednotky dobrovolníků z Madridu, což dávalo dohromady 12 000 mužů. Velení svěřila Centrální junta prozatímně (než se rozhodne, zda tzv. Záložní armádu dostane generál Eguia, či markýz Castelar) generálu Benito San Juanovi, muži s pověstí dobrého vojáka a velitele, byť válečné zkušenosti získal pouze jako podplukovník husarů v krátké tzv. Pomerančové válce roku 1801.
San Juan (španělský současník Toreno jej uvádí ve tvaru Sanjuán) dostal kategorický rozkaz, aby soutěsku Somosierra s tím, co měl k dispozici, obsadil a uhájil. Udělal vše, co bylo v lidských silách, ačkoliv nejspíš chápal, že je to marnost nad marnost. Přehradil horskou silnici, vinoucí se vzhůru mnoha serpentinami, zátarasy, rozmístil kolmo na ni a stupňovitě baterie děl, rozvinul po obou stranách strání i srázů nad silnicí vojáky jako střelce, věděl však od počátku, že dříve či později nezbude než pozici vyklidit, neboť se dá, podobně jako každé opevnění, obejít. Byl prostě poslán na vartu předem ztracenou a do boje, v němž nešlo zvítězit. Hlídky vysunul na severozápad do podhůří, k městečku Sepúlveda, a čekal, zda mu přinesou dobrou, či špatnou zprávu, přesněji řečeno informaci o tom, jestli protivník směřuje k němu, či se stočil na Segovii.
Napoleon musel na Madrid projít buď přes Somosierru, nebo zabočit k jihozápadu a zamířit skrz pohoří přes už zmíněnou Segovii. Horskými stezkami mohl San Juanovo postavení s pěchotou obejít a donutit jej, aby soutěsku vyklidil, hořel však netrpělivostí, hnal se na čele, Španěly pokládal za mizerné vojáky, a proto si vybral nejkratší cestu a čelní útok. Devětadvacátého se objevil před Sepúlvedou, obhlédl terén a generála Savaryho vyslal s brigádou gardových fyzilírů, aby odtud Španěly vyhnal. Hned nato se rozjel s předvojem po silnici směrem k soutěsce, aby zjistil, jak se v ní protivník rozmístil.
Savary narazil v Sepúlvedě na dost houževnatý odpor, neboť obránci v čele s plukovníkem Sardenou využili městských hradeb a pozici vyklidili až v noční tmě, bohužel se však dali podhůřím na Segovii, čímž přišel San Juan zhruba o čtvrtinu sil, kvalitou navíc těch nejlepších. Pokud jde o děla, měl jich s největší pravděpodobností nanejvýš šestnáct.
Silnice se tehdy klikatila vzhůru ke vsi Somosierra údolím proti proudu říčky Duratón, zpočátku vlevo od něj, ve druhé polovině výstupu napravo. Svahy po stranách nejsou většinou tak příkré, aby po nich nemohla vyšplhat pěchota, údolí netvořilo žádnou sevřenou rokli a nabízelo řadu míst či stezek, kudy šlo překážky obejít, byť se jednalo o časově dosti dlouhé okliky, po fyzické stránce navíc hodně namáhavé. Císař Francouzů ovšem, jak už bylo řečeno, spěchal. Třicátého listopadu nechal vyslat po okolních stráních vzhůru odřady 9. lehkého a 24. řadového pluku, vojáci však stoupali jen zvolna a brzo zmizeli v příkrovu mlhy i závoji padajícího ledového deště. Opatrný průzkum stoupající silnice, provedený plukovníkem generálního štábu Lejeunem, přinesl informace o španělských bateriích i o tom, že stráně a silnici drží nepřátelské pěší jednotky. Poté nařídil císař rozvinout Ruffinovu divizi z Victorova sboru a 96. řadový pluk poslal vzhůru po hlavní silnici k první zjištěné baterii. Tyto bataliony provázela smůla, neboť vítr mlhu na nějaký čas rozehnal a na pěšáky se soustředila hustá palba z mušket, vedená ze stran. Nebyla chvilková, španělští střelci stáli rozvinutě podél výstupu v délce dobrých dvou kilometrů, přesto pěchota nezastavila a za opětované palby pomalu postupovala. V té chvíli dojel k šestadevadesátému štábem provázený císař, který poručil, ať předjede jedna gardová baterie a zahájí na nepřítele palbu. Gardoví dělostřelci rozkaz provedli, namířili hlavně směrem k nejbližší baterii španělské a zahájili palbu, její výsledek ale byl nulový.
„Císař se nalézal u úpatí hor při vstupu do soutěsky; o sto kroků dál už by se ocital v palbě první baterie, kterou kryl epaulement, flankovaný tirailléry, a před sebou měl dvakráte protržený most. Císař poručil, ať ihned ty průrvy překlenou trámy a prkny. Sapéři rozkaz provedli, měli ale značné ztráty. Pak poručil plukovníku Pirému, pobočníku prince z Neufchâtelu [knížete z Neuchâtelu], aby šel na průzkum a zjistil, je-li způsob, jímž by se dal riskovat jezdecký útok na první baterii. Piré vyrazil cvalem, přivítala jej palba a on se pak vrátil zaražen, načež hlasitě pravil, že ta věc je nemožná. To slovo i způsob, jímž bylo proneseno, císaře natolik rozvzteklilo, že švihl po Pirém bičíkem, čemuž se on vyhnul jen prudkým úskokem,“ vyprávěl Aymar de Gonneville.
Hippolyte Marie Guillaume de Rosnyvinen de Piré, muž bezesporu chrabrý, skvělý jezdec a později jeden z nejlepších jezdeckých velitelů, musel skutku vjet do pekla, aby se nechal vyvést z míry. Rozezlený Napoleon podle Ségura, jiného svého pobočníka, ještě posupně zvolal:
„Jak? Nemožné! To slovo neznám!“
Ztratil poslední zbytky trpělivosti a snad i proto, aby těm kolem sebe ukázal, že před sebou mají jen bandu nevycvičených sedláků, vydal rozkaz stejně neobvyklý jako unáhlený.
„V místě, kde jsme se nacházeli, nebyli než gardoví myslivci, polští gardoví kopiníci, dva pluky infanterie, jedna či dvě baterie gardy a naše divize,“ pokračoval Gonneville a opakoval velmi častý omyl: nešlo o kopiníky, ale o chevaux-légers polonais, polské švališery; kopími budou vyzbrojeni až později.
„Císař nařídil gardovým myslivcům útok na první baterii. Vyjeli cvalem v koloně po čtyřech a vrhli se vpřed odhodlaně, jak měli vždy ve zvyku, avšak v okamžiku, kdy se odkryli tím, že objeli část hory, co nás kryla, propukla palba z pušek i kanonáda s takovou prudkostí, až se vrátili ve značném nepořádku, čímž, dá se říci, ospravedlnili slova plukovníka Pirého. Plukovník polských kopiníků tehdy přistoupil k císaři a požádal ho o souhlas s pokusem o jeden útok, kteréžto povolení mu bylo dáno...“
Polští švališeři tvořili toho dne u císaře služební eskadronu v síle kolem stovky jezdců (podle Ségura osmdesát řadových příslušníků a sedm důstojníků) pod velením Jana Leona Hipolita Kozietulskiho. On i Napoleon zjevně sázeli na možnost, že část jezdců skrz děla projede, což vyvolá u obsluh i pěchoty paniku, v níž se obrana rozpadne. Útok první eskadrony měl podpořit jako druhý sled zbytek polského švališerského pluku a v nejhorším případě i gardoví jízdní myslivci.
To, co následovalo, vstoupilo do vítězných legend jak francouzských, tak i polských, ve skutečnosti šlo ale o sebevražedný nájezd, který by proti vycvičenějším a odhodlanějším jednotkám neměl sebemenší šanci. Onen bezesporu heroický útok popsali mnozí, z očitých svědků na francouzské straně císařův pobočník hrabě Ségur či štábní důstojník Lejeune (obě vzpomínky lze nalézt v pátém svazku mých Napoleonových tažení), z polské zejména Niegolewski, dodnes se však vedou spory, jak vlastně celý útok probhal i kdo se jej jmenovitě zúčastnil.
Kolem jedenácté dopolední zaútočila polská služební 3. eskadrona švališerů (3. kompanie kpt. Jana Dziewanowského, po níž následovala 7. kompanie kpt. Piotra Krasińského); četám veleli por. Stefan Krzyżanowski, podporučíci Gracjan Rowicki, Ignacy Rudowski a Benedikt Zielonka.
Podle dosti rozporných svědectví vedl polské jezdce zhruba do poloviny cesty generál Montbrun, pak ale útok zastavila hustá palba španělských mušket a jezdci hledali úkryt po stranách, v příkopu i korytu říčky. Jezdecký generál Walther si dovolil císaři navrhnout, aby přece jen počkal, až pozici zteče Victorova pěchota, byl ale odmrštěn vzteklou větou:
„Moji gardu nesmějí zastavit venkovani, natož pak ozbrojení banditi!“
Na svého pobočníka Ségura Napoleon křikl, ať doručí Kozietulskimu rozkaz, aby pokračoval, a hrabě ze své iniciativy dodal, že se na Poláky dívá sám císař.
Zbývalo ujet necelých dvě stě metrů k první baterii, avšak pod koncentrovanou palbou z pušek, k nimž se přidalo nejméně po jedné salvě z každé baterie. U poslední, v pořadí čtvrté, se už polský útok téměř rozpadal a musel následovat další. Zahájila jej četa gardových jízdních granátníků s četou por. Stanisława Rostworowského od 1. eskadrony polských švališerů, vedenou Tomaszem Łubieńskim, za nimž následoval zbytek oné eskadrony kpt. Francziska Łubieńského. Z osmaosmdesáti mužů první vlny (včetně Ségura) byli zabiti čtyři důstojníci a čtyřicet jezdců. Čtyři další důstojníci a dvě desítky mužů utrpěli zranění, většinou mnohačetná. Za zmínku stojí, že Napoleonův proslulý 13. bulletin, který se o útoku rozepsal doslova epicky, uvedl pouhých osm mrtvých a šestnáct raněných...
Poláci podle všeho dobyli za cenu velmi vysokých ztrát jen jednu baterii ze čtyř, i to však byl úspěch. Teprve druhý nápor (gardových myslivců s polskými švališery) pod velením generála Montbruna vedl ke konečnému prolomení San Juanovy obranné pozice, ke kterému už přispěli i pěšáci 96. řadového pluku pod velením generála Barroise. Ti postupovali za jezdci, přičemž ze strání pálili na cestu vojáci 9. lehkého a 24. řadového.
„Dostali jsme rozkaz podpořit postup Poláků a ujmout se čela kolony, jakmile vyjede na výšiny. Dílem náhod, které ve válce odvážné údery občas provázejí, byly tři baterie, umístěné mnohem lépe než ta první, opuštěny obránci v té chvíli, kdy spatřili úspěch Poláků. Nabitá děla zůstala na místě, aniž vypálila, a po celou dobu našeho výjezdu vzhůru, který trval dobrou hodinu, nepadl jediný výstřel z pušky,“ uzavřel svůj příběh Aymar de Goneville, tehdy důstojník 2. dragounského pluku v brigádě Rioulta d’Avenay z La Houssayeho (či Lahoussayeho) dragounské divize.
Tentokrát jezdci projeli skrz děla jak bouře a všech dělových hlavní se zmocnili. Španělská infanterie se při jejich nájezdu z větší části rozprchla a Poláci mnohé z nich za hřebenem soutěsky pronásledovali směrem dolů, na Buitrago. Ti Španělé, kteří se nacházeli na západních svazích Somosierry, ustupovali či prchali nikoliv na Madrid, ale na Segovii. Benito San Juan, jenž se marně pokoušel panice čelit, zůstal do poslední chvíle s hrstkou statečných u děl, kde utržil od polského důstojníka dva seky šavlí do hlavy.
Třicátého listopadu navečer vjel Napoleon do Buitraga a nazítří 1. prosince se Lasallovy i Latour-Maubourgovy přední stráže jezdectva objevily u severních předměstí Madridu. Pro císaře Napoleona to měl být cíl celého bleskového tažení.