VOJENSKÝ ŽIVOT PODLE KAPITÁNA BLAZEHO (PAMĚTI 3)

Elzéar Jean Louis Joseph Blaze, narozený v říjnu 1788, vyřazený z vojenské školy ve Fontainebleau roku 1806, podporučík 108. řadového o rok později, kapitán a pobočník generála Rottembourga roku 1811, zraněný u Wagramu a v Hamburku, po sobě zanechal mimořádné, velmi zvláštní, nepříliš objemné a hodně zábavné dílko s nepříliš výrazným názvem Souvenirs d´un officier de la Grande Armée (Vzpomínky jednoho důstojníka Velké armády). Podtitul La Vie militaire sous le Premier Empire (Život vojenský za prvního císařství) napoví mnohem víc. Nejde totiž o příběh jeho života, tažení či skutků, o těch psal velmi málo a jaksi okem, ale o soubor postřehů i anekdotických historek, jak to v Napoleonově armádě chodilo. Psal je s nadhledem, ironicky, humorně, prostě s pravým esprit gaullois, tím neodolatelným a duchaplným francouzským šarmem. Místy možná trochu přeháněl a zacházel v ironii daleko, stvořil však velmi plastický obraz počínaje prvními dny v armádě či ve vojenské škole přes všechno, s čím se setkal. Charakterizoval život v kasárnách, v poli, pochody, přehlídky, i táboření, šarvátky i pocity v bitvě, chvíle veselé stejně jako trpké. Jednu kapitolu věnoval i těm ženám, o nichž se většina jeho současníků zmínila pouze okrajově: markytánkám. Před pár lety jsem ji přeložil do své antologie Ať žije císař a připadá mí příhodné ji tady zopakovat. Už proto, že těch, které se věnují re-enacementu, několik znám a velice si jich vážím!
Přiložené obrázky zachycují markytánky francouzské, tyto ženy však byly ve všech armádách (a jejich vážnost v "naší" rakouské dokládá divadelní hra J. K. Tyla Paní Marjánka, matka pluku). Postupem doby dostaly cosi, co se silně podobalo uniformě, a staly se institucí, jak dokazuje závěrečná prastará fotografie (či spíše daguerrotypie) z časů Krymské války…
Blazeho vzpomínky vycházejí stále znovu a znovu, byť stará vydání jsou mnohem krásnější; to, které máte na snímku, vyzdobil vydavatel desítkami krásných litografií umělců jako byli Charlet, Raffet a mnozí další...

Kapitán Elzéar Blaze: Markytánky

Bývávalo krásné, to řemeslo markytánek. Tyto dámy obvykle začínaly tak, že šly za nějakým vojákem, jenž v nich vzbudil něžné city. Nejprve jste je vídali, jak cestují pěšky se soudkem pálenky přes rameno, za týden už ale seděly na nalezeném koni. Nalevo, napravo, před sebou i za sebou rozložily umně a vyváženě soudky i klobásy, sýr a jitrničky. Do měsíce měly zpravidla párem koní tažený povoz, který byl naložen zásobami všeho druhu nejen proto, aby se mohly chlubit vzkvétajícím řemeslem. (…). Důstojník jim dělal velikou radost, když si od nich půjčoval peníze: šance, že nějakého insolventního dlužníka spatří umírat, se obávaly mnohem méně než kozáků či tlup povalečů za armádou, které je přečasto připravily o poslední zlatku. (...)
V ležení představuje markytánčin stan rotní salon; je krčmičkou, kavárničkou, hlavním shromažďovacím místem. Hraje se, pije se tu, pokuřuje, neboť co dělat v táboře, když veškerá vaše zavazadla představuje srolovaný plášť dlouhý jak jitrnice a vy nemáte jedinou knížku? (...) Kantýnské prokazují armádě velkou službu a vydělávají přitom jmění, v jistých okolnostech pak jsou velice užitečné. Tyto ženy, obdařené energií, jenž sobě nemá příliš rovna, byly neúnavné. Čelily mrazu, vedru, dešti i sněhu jak staří granátníci a vždycky vyrážely na všechny strany, aby si opatřily to, co je pro jejich živnost nezbytné. Světáci, jimž nikdy v životě nic nezbytného nescházelo, si nedokáží představit, jak důležitá je za jistých okolností jediná láhev vína, jedinká sklenka pálenky.
Zkušená markytánka měla vždy něco v zásobě pro důstojníky, schovávala si to na těžké dny, což zdvojnásobovalo až ztrojnásobovalo cenu prokázané služby. Vskutku, jaké štěstí, jste-li v rozryté zemi, promáčení do morku kostí a předpokládáte, že spát půjdete bez polévky, když pak u vydatného ohně najdete plátek šunky či šálek horkého vína, případně oboje, což je nejlepší. Někdy to přišlo draho, jenže peníze jsou jen prostředek k získání potřebného. Ve chvíli, kdy nemůžete nominální hodnotu směnit za chléb, nemá zlato větší cenu než železo. V ruském tažení procházeli vojáci kolem furgonů plných zlata a nedotkli se jediné zlatky, protože široko daleko nebylo pekaře. (...)
Mnoho markytánek mělo odvahu jak staří granátníci. Tereza, ta z mojí roty, nosila vojákům kořalku v dešti kulek a kulí; dvakrát utrpěla zranění. Nemyslete si, že tomu nebezpečí čelila v naději na zisk, bylo to z ušlechtilejších pohnutek, neboť v bitvě nikdy nežádala, aby se platilo.
Madame Fromageot zkrášlovaly nesmírně šlechetné pohnutky, nicméně byla velice šeredná, avšak pramálo žen, které jsem spatřil (špatný, kdo o tom špatně smýšlí) měla tak krásně modelovanou nohu.
Bylo dosti směšné vidět ty dámy oděné do sametových a saténových rób, které jim vojáci prodávali za pár sklenek pálenky. Zbytek jejich toalety neladil, protože husarské boty či polní čapka tvořily celek dosti groteskní. Představte si pár těch rozvernic, jak sedí obkročmo na koni se dvěma obrovskými koši po stranách, a získáte u rázem představu o bizarním obraze, který to skýtalo. Tyto dámy rodily za pochodu někde pod stromem, pak vstaly a pokračovaly v cestě, přičemž se matka i dítě měly k světu. Nikdy je netrápily migrény, netrpěly na nervy, žádný ječný odvar ani bylinné extrakty v nich netlumily zápal, jež jim dodávaly alkoholické likéry. S touto dietou se těšily železnému zdraví a mě by zajímalo, co si o tom myslí páni lékaři pařížských dam.
Ve městě se o markytánky nikdo nestaral, v kasárnách je nechávali bydlet spolu s vojáky, a když jste je potkali na ulici, neuráčili jste jim věnovat pohled. Jenže v ležení to bylo úplně jinak, prokazovali jste jim jistou pozornost, z těch nejošklivějších se rázem stávaly krásky; i vyhladovělý lovec se s radostí zakousne do kusu tvrdého chleba, co najde na dně mošny. Chudáci manželé, či spíše ti, co jim bylo nosit toto jinak důstojné označení; je vám jasné, co se z nich stávalo! Vojákům nestačilo, aby se jejich přítomnosti zbavili. Jakákoliv záminka byla dobrá, aby pocítili trest a museli někde vartovat. Znal jsem některé z těch manželů, co měli pěknou ženu; půlku volného času strávili v base. Pokud si vyřídili účty s nějakým galánem své drahé choti, nastoupil na jeho místo další... (...)
Měli jsme v armádě markytánky, které se statečností a zásluhami svých manželů vyšvihly hodně vysoko. Jedny si dávaly říkat paní baronko, druhé paní generálko, pár se jich dokonce ráno probudilo a zjistilo, že jsou paními vévodkyněmi. Znal jsem některé z nich; nudily se ve svých krásných salonech a tesknily po bouřlivém životě plném událostí, který dřív vedly. Znal jsem i jiné, jezdily v ekvipáži tažené čtyřspřežím a shledávaly velice pobuřujícím, když je na cestě zdržovaly začátečnice na vzpurném koníku mezi dvěma soudky. Už zapomněly, jak jim kdysi setkání s honosným povozem vadilo. Ve Fontainebleau jednou hráli francouzští komici před císařem Figarovu svatbu. Když opona klesla, maršál Lannes zvolal:
„Když pomyslím, že jsem se kdysi dal málem umačkat, abych tuhle komedii viděl! A dneska v ní nevidím nic zábavného.“
„To je tím,“ odpověděl mu Napoleon, „že tehdy jste byl v přízemí a teď jste v první lóži.“