JÍZDNÍ MYSLIVEC JMÉNEM VICHR

Když Marc Robine, zpěvák, skladatel a hudební historik, vytvářel spolu s mnoha francouzskými folkaři monumentální cyklus CD a objemnou knihu s texty i notami, vše pod názvem Anthologie de la chanson française, rozhodl se pro řazení tématické, přičemž jedno z oněch dnes už legendárních CD nazval (přeloženo) Písně vojáků, odvedenců a dezertérů. Zařadil do této skupiny písně, které se zpívají i u nás a zdomácněly dík starším překladům Hanuše Jelínka ve Zpěvech sladké Francie ( Dezertér, což je ta o krásné plavovlásce, pro kterou se kdosi dal na vojnu, Tři tamboři) většina ale zůstává za francouzskými hranicemi neznámá. Jedna, co se mi obzvlášť zalíbila obsahem i melodií, pochází z Anjou z doby kolem přelomu XVIII. a XIX. století, má krásně táhlý nápěv, a i když jsme se o to snažil sebevíc, zachoval jsem z obsahu jen první sloku a dvě poslední. Dvě uprostřed nešly a nešly. Proč? Kvůli přezdívkám.

Je známo, že vojáci u pluků dostávali přezdívky. Byly jednodušší k zapamatování a někdy představovaly i nom de guerre, čestná jména, která si jejich vlastníci vydobyli činy. Hrdina (a nejspíš i autor) této písničky si říká La Tempête, což znamená Bouře, Bouřka, možná i Bouřlivák, trochu posunutě Vichr (mimochodem, stejnou přezdívku měl i Napoleonův generál Andoche Junot, vévoda z Abrantès), a ve druhé sloce mluví o sobě i o svých nerozlučných druzích. Jak ale přeložit Brise Barrière a Tranche Montagne, Travers mur a Sans quartier? Lamželezo, Bourák, Záhorák, Neúprosný? Třetí sloka mluví o tom, že Bouřka je z vojenského rodu: děd žandarm (což značí druh zbraně jezdectva, ne policajta), otec poručík, dva bratři „v předvoji“ , tedy u lehkého jezdectva, dva další u vojska někde v Piemontu… Takže jsem se s tím musel popasovat trochu jinak…

Jako spousta vojenských písniček je i tahle o loučení při odjezdu, o dávání sbohem především nějakým kráskám, a mně napadlo předhodit vám jako ilustraci něco z jiného soudku. Především jde o obraz Evretta-Millaise Černý Brunšvičan. Nepochybně jde o scénu za níž se skrývá atmosféra Bruselu v noci z 15. na 16. června 1815, kdy brunšvičtí důstojníci Černého houfu v britských službách vyráželi takřka z bálu u vévodkyně z Richmondu na jih, ke křižovatce jménem Quatre Bras, kde mnozí z nich včetně jejich vévody padli…

Druhý obraz je od jednoho z Kossaků a jmenuje se Raněný kyrysník. Scénerie navozuje atmosféru ústupu roku 1812 s náhodným setkáním, pomocí, ukázáním cesty, výstrahou před nebezpečím a možná i vzpomínkou, která zahřeje a pomůže v té psí zimě přežít…

Třetí má název Smutná zpráva, navozuje atmosféru napoleonských válek z rakouského pohledu, namaloval jej Peter Fendi a může tvořit za písničkou jakýsi epilog, neboť i ona naznačuje možnost smrti „špatným způsobem“.

Do přiloženého videa jsem tyto obrazy nepoužil, upřednostnil jsem tu jednoho známého Géricaulta a pár dalších klasiků, především ale litografie z francouzského vydání pamětí kapitána Parquina, které pro edici nakladatelství Bussod a Valadon ilustroval z velké části von Myrbach… Bouřka či Vichr byl přece, jak se zpívá francouzsky i česky, jízdní myslivec…

Vraťme se ale k písničce. Francouzský vydavatel soudí, že kontrast dvou částí, první vychloubačně euforické a druhé s pochmurnou vyhlídkou na konec, je pro vojenské písně typický: jako by první část skládal ještě rekrut, který neví, co jej čeká, a druhou dodal ten, co pochopil… Je to rub a líc, nebo, řečeno s názvem nádherné knihy Alfreda de Vignyho, vznešenost a bída života vojenského…

A když jsem si tuhle písničku přeložil, tak si ji také zazpívám!

LA TEMPETE /VICHR/
francouzská lidová z Anjou/překlad Jiří Kovařík

Ještě jednou projdu městem,
abych moh´ všem sbohem dát.
Sbohem všechněm holkám hezkejm,
co se po mě budou ptát,
stejně jako svojí nevěstě,
která pláče nastokrát.

Za rodinu mám své druhy,
Za lůžku pak tvrdou zem.
Šavle, čáko, kůň, ostruhy,
celý svět je domovem!
Mně se nevyrovná nikdo druhý!
Já jsem jízdním myslivcem.

Já jsem z vojenského rodu,
otec býval kapitán,
v žilách mám krev a ne vodu.
Můj kůň už je osedlán.
Zítra bude náš pluk na pochodu,
Potáhneme do všech stran.

Teď dostanem za potravu
jen pár kulí z kanónu.
Kule urazí nám hlavu
bez velkýho pardónu.
Krví napojíme v louce trávu
bez loučení, bez zvonů

Kule rozdrtí nám tělo,
to je naším osudem.
Ne, že by se nám to chtělo:
Umřem špatným způsobem!