DAVIDŮV OBRAZ NAPOLEONA

Michal Šťovíček
O JEDNOM ZNÁMÉM OBRAZU
J.-L. David: Napoleon ve své pracovně v Tuileriích, 1812, olej na plátně, 125 x 204 cm, signován vlevo dole: LVD.ci DAVID OPUS/1812, Washington, National Gallery of Art

Ten obraz jako takový všichni známe, ale na francouzském webu Aid´Art jsem se o něm dočetl i věci, které možná každý z nás nezná, a o něž bych se tedy s vámi po určitých úpravách rád podělil:

Svou intimností a současně promyšlenou pózou vnáší do portrétní ikonografie panovníků nebývale moderní rozměr. Obraz pravděpodobně sloužil za vzor všech oficiálních portrétů následujících vládců Francie, od Červencové monarchie po V. republiku. Objednávka na obraz však nevyšla z císařských kruhů, nýbrž od mocného skotského lorda, markýze Douglase, budoucího 10. vévody z Hamiltonu, zapáleného milovníka francouzského umění a Napoleonova nadšeného obdivovatele. Douglasovy pohnutky však nevycházely pouze z fascinace velikou osobností, ani ze záměru podtrhnout tradiční francouzsko-skotské spojenectví. Objednával si totiž i jiné „královské portréty“, určené k výzdobě jeho zámku a k symbolickému vyjádření jeho nároku na trůn. Poslal tedy Davidovi přes prostředníka dopis, který adresát obdržel v srpnu 1811. Malíř, který s oficiálními portréty císaře neměl štěstí - všechny byly odmítnuty - objednávku ihned přijal. Musel být mimo jiné polichocen, že jeho reputace přesahuje hranice císařství. Následujícího roku plátno dodal.

Markýzova objednávka byla zcela konkrétní: David měl „přenést na plátno rysy velikého muže a vypodobnit jej při některé z událostí, které jej učinily nesmrtelným“. Výraz „veliký muž“ ukazuje na Douglasovy záměry: nechtěl pompézní portrét, nýbrž spíše portrét v dějinných souvislostech, ve stylu Bonaparte na přechodu přes Alpy.

Na Davidově obraze císař stojí, oblečený do uniformy plukovníka gardových granátníků, před svým psacím stolem, vedle „reprezentačního křesla“, které David sám navrhl a které se ve skutečnosti nacházelo nikoli v pracovně, nýbrž v pokoji v Tuileriích. Hodiny na zdi v pozadí ukazují 4:15 hod, zatímco téměř dohořelé svíčky nasvědčují tomu, že císař pracoval celou noc. Chystá se opásat kordem ležícím na křesle, aby se vydal nejspíš na vojenskou přehlídku? David zjevně markýzovo očekávání zcela nesplnil, zadavatel si nejspíš přál zobrazení mimořádné události, z níž by bylo možno ihned rozpoznat historickou velikost osobnosti.
Malíř oprostil portrét od vznosné výjimečnosti a nahradil ji pečlivě aranžovaným soukromím: „Zobrazil jsem jej ve chvílích jeho života, které jsou mu nejvlastnější - při práci,“ napsal skotskému šlechtici 8. května 1812. David se možná inspiroval Garnierovou objednávkou z r. 1808 na obraz císaře v pracovně vyzdobené bustami antických velikánů. V tomto procesu, v němž zobrazení velkého muže nabývá vrchu nad jeho apoteózou, David při prvotním uchopení tématu kladl důraz realismus portrétu. Jednak všechny rekvizity (psací stůl, kord či uniforma) jsou malovány podle skutečnosti, jednak se malíř snažil vystihnout panovníkovy rysy co možná nejpřesněji a nejrealističtěji: vlasy rozcuchané, kruhy pod očima a tělnatost zdůrazněná bělostí kalhot, odpovídající co nejvěrněji skutečnosti. Císařovu neatletickou postavu podtrhuje David v přípravných kresbách (zde jedna z nich), na nichž neváhá zdůraznit tělnatost a nahrbenost modelu, avšak v definitivní verzi je vyjadřuje jemněji. Soustředění pozornosti na hlavu odpovídá charakteru obrazu jakožto portrétu, k němuž se přímo vztahují všechny předměty na obrazu, takže plátno samotným svým realismem nabývá symbolického rozměru, který „skutečné“ detaily nenápadně ozřejmují bez jakékoli násilné vyumělkovanosti: Napoleon si stačí sám.
Postoj svým uzákoněným a strojeným charakterem narušuje iluzi „realistického“ portrétu. Záhyby koberce pod císařovýma nohama vnášejí dynamickou notu a podtrhují energii osobnosti, přičemž David ještě o něco přirozeněji přejímá šablony okázalého portrétu, které před ním použil Gérard na svém Napoleonovi v korunovačním rouchu: horní část těla ze tří čtvrtin natočená čelem, zrak obrácený na diváka, levá noha v lehkém contrappostu, což v tomto konkrétním případě postavu nadlehčuje. Pouze pravá ruka za vestou je gestem císaři vlastním. David kromě toho zaměnil pompu oficiálního oděvu za skromnější oblečení, které Napoleon s oblibou nosil zejména v neděli a v přijímací dny. Škála barev důmyslně vyvolává asociaci s celonárodním rozměrem podobizny: kompozice vychází z velké bílé plochy ve středu plátna, jíž poněkud vlevo odpovídá modř uniformy, obložení zadní stěny a přehozu psacího stolu, poněkud napravo pak červená barva křesla, soklu psacího stolu, manžet a podšívky fraku.

David, který byl ve svých portrétech skoupý na rekvizity, jimi zde naopak nešetří a zobrazuje je s takřka zázračnou přesností, například svícen. Je tedy nutno pohlížet na tyto rekvizity, obklopující postavu, s největší pozorností, neboť skrz ně je symbolicky vylíčen význam portrétované osobnosti, jak požadoval zadavatel, a které by jinak v tuctovém portrétu selhávaly. Narážku na velké osobnosti antiky představuje kniha, Plutarchovy Paralelní životopisy (česky Životopisy slavnch Řeků a Římanů) na soklu psacího stolu. Uniforma, kord na křesle a mapa, na níž se David podepsal, znázorňují muže činu, vojevůdce v antickém duchu a zároveň hrdinu v duchu revolučním. Lev tvořící nohu psacího stolu, namalovaný s naléhavým realismem, svým čelným pohledem tvoří jakousi ozvěnu císařovy tváře a ještě jí přidává na rozhodnosti. Pero a papíry na stole naznačují, že císař celou noc sestavoval zákony. David zde obnovuje a oživuje Bonapartem tolik ceněnou ikonografii: obraz státníka-mírotvorce, jehož prototyp vytvořil Gros již v r. 1802 svým dílem Bonaparte, první konzul. Na srolovaném pergamenu lze číst pouze slovo „zákoník“. David ve svém popisu obrazu ztotožňuje tento detail s občanským zákoníkem, vydaným v r. 1804 a přejmenovaným v r. 1807 na Napoleonův zákoník. Zde Napoleon sám osobně pracuje a střeží spánek svého lidu, který je základem jeho legitimity zákonodárce, nikoli nějaké Boží či nadpřirozené řízení shora.
Jedná se tedy o regeneraci obrazu panovníka. Napoleon je na něm zbaven tradičních atributů moci a její okázalosti, a jeví se jako moderní státník, který zdroje své velikosti a opodstatnění své moci nalézá pouze sám v sobě. David určitým způsobem zavrhuje transcendentno a vrací člověka do středu zobrazení a zdůrazňuje hodnotu výstižnosti, která je portrétu vlastní. David dokazuje, že realismus jako nedílná součást žánru může být nositelem myšlenky, a že napětí mezi pravdivostí a dekorem, mezi mýtem a jeho ztělesněním, lze u portrétu panovníka vyřešit, aniž by přitom bylo třeba ustoupit od vnějších znaků. V r. 1812 však Napoleon ve své pracovně žádným oficiálním portrétem nebyl.

Závěrem stručný „životopis“ obrazu: v červnu 1811 objednán, v březnu 1812 dokončen, v listopadu 1812 odeslán do Skotska na zámek Hamilton, kde byl vystaven v jídelně, v r. 1882 prodán aukční síní Christie´s, přešel do Roseberyho sbírky, v r. 1951 prodán londýnské společnosti Wildenstein & Co., v r. 1954 jej získala Samuel H.Kress Foundation a darovala jej washingtonské National Gallery of Art.