NAPOLEON A NIKOTIN

Michal Šťovíček už mě několikrát překvapil naprosto neotřelými příspěvkem k napolenské tematice a jeho články vítám, neboť jsou zasvěcené, elegantní a blog důkladně oživující. Věřím, že po přečtení se mnou budete souhlasit, a děkuji mu!!!

NAPOLEON A NIKOTIN
Michal Šťovíček

Nekuřáky touto na první pohled absurdní souvislostí nejspíš pohorším a na druhé straně zklamu i kuřáky cigaret, o nichž vůbec nebude řeč.
Na úvod - je všeobecně známo, že Napoleon byl nekuřák, ač prakticky celá jeho (a nejen jeho) armáda kouřila. Jelikož průmyslové cigarety byly vynalezeny až těsně po roce 1840, jediným kuřáckým nástrojem té doby byla dýmka (i když údajně Napoleonovi vojáci ve Španělsku se seznámili s ručním balením cigaret či spíše cigár).
Berte to prosím jako fakt, nebudu se pouštět do sáhodlouhých úvah a historických esejů proč, odkdy, z čeho, jak a co se v tehdejších armádách kouřilo atd. Jen stručně - nejběžněší dýmky se vyráběly z pálené hlíny, dýmky lepší byly porcelánové a kuřáckou i cenovou špičku představovaly pěnovky („mořská pěna“ je ve skutečnosti nerost sepiolit = vodnatý zásaditý křemičitan hořečnatý, pro Evropu výhradně dovozový - monopol tehdy mělo Turecko), zpravidla s kovovým zdobením a zpevněním, na dlouhé dřevěné troubeli s kostěným náustkem. Všechno to byly materiály křehké, proto si každý voják své dýmky patřičně hleděl.
O rozšířenosti kouření v Napoleonově armádě svědčí dodnes používaný výraz „casser sa pipe“ = rozbít si fajfku = zemřít při operaci nebo amputaci - a že jich bylo požehnaně! Vojáci při nich totiž často tiskli mezi zuby svou dýmku-hliněnku, aby nekřičeli, a když při operaci zemřeli, uvolněná dýmka vypadla a rozbila se. Dnes se tímto výrazem familiárně opisuje slovo zemřít obecně.
V oné době bylo kouření dýmky vyhrazeno obecně nižší vrstvám obyvatelstva, včetně návštěvníků kaváren, vyšší vrstvy kouřily dýmku vzácně a kdyžtak výhradně doma. V armádě ovšem kouřili nemálo i generálové, kteří ostatně většinou také pocházeli z nižších vrstev a začínali od píky, byloť to jedno z mála potěšení v krušném vojenském životě (výstižně viz blog - Příspěvek kuřácký 22.10.2010).
Napoleon se ještě jako generál Bonaparte ovšem pokusil kouřit jen jednou, když mu v Egyptě věnoval dýmku perský (nebo turecký?) vyslanec. Jako správný začátečník se po prvním potáhnutí vydatně zakuckal, až mu vyhrkly slzy, dýmku vzápětí odložil a zůstal nekuřákem. Kouření navíc považoval za trestuhodné poflakování a kratochvíli lenochů, anžto s tehdejší dýmkou v ruce+ústech se dalo nanejvýš číst a klábosit, leč v armádě ho z pochopitelných důvodů moudře toleroval.
Vztah tehdejších vojáků všech hodností k dýmce názorně ilustrují 3 příhody, po nichž přejdu k dalším aspektům úlohy tabáku v Napoleonově životě (a vice versa).

La bouffarde

Toto je jeden z francouzských hovorových výrazů pro dýmku, překládá se zpravidla, leč nevýstižně jako „fajfka“ - sám bych se klonil k termínu „bánilka“, ač by nejsprávnější bylo ponechat prostě „bouffardka“ nebo chcete-li foneticky „bufardka“. Název je totiž odvozen od jména majitele jedné prosté dýmky, „bručouna“ Velké armády Bouffarda:
Nacházíme se na bitevním poli u Friedlandu, respektive v první fázi bitvy, kdy osamocený Lannesův sbor aktivně zaměstnává ruskou přesilu a maršál již netrpělivě vyhlíží Napoleona s hlavními silami. Jeho vlastní vyčerpané jednotky se po bůhví kolikáté stahují za terénní nerovnosti k přestávce před nástupem k dalšímu útoku, přičemž zůstávají v dostřelu ruských děl. K odpočinku se svou jednotkou usedá i řadový pěšák Bouffard a jak jinak, zapaluje si dýmku a spokojeně bafá. V příští minutě však poblíž exploduje ruský granát a urve mu obě ruce. Bouffarda ihned odvádějí na obvaziště a kamarádi mu běží pro ruce - snad se mu je podaří přišít... K překvapení všech jeho levá utržená ruka dosud svírá dýmku, která přežila explozi bez úhony a dosud se z ní kouří! Bouffard zůstal naživu, ale ruce mu nezachránili, zatímco epizoda s jeho „nezničitelnou“ dýmkou se rychle roznesla, přičemž jí ihned dali uvedené „válečné“ jméno (napřed s velkým B), pod nímž tato vojákova věrná společnice vstoupila do dějin a do slovníku.

Dýmka generála Lasalla

Jelikož Lasalle byl známý tím, že útoky vedl s dýmkou v ruce místo se šavlí, není divu, že v jeho ikonografii se dýmka objevuje takřka všude, včetně nejznámějšího obrazu posledního Lasallova útoku u Wagramu. V předvečer bitvy Lasalle cosi hledal ve svých zavazadlech a nalezl svou oblíbenou dýmku zlomenou ve dví. Vyložil si to jako zlé znamení a svému pobočníkovi řekl: „Ten den nepřežiju.“
Ve svém posledním dopise napsal manželce: „Miluji Tě jako tabákový dým a válečnou vřavu.“
Toto je jedna z jeho dýmek (Musée de l´Armée, Paris):Dýmky maršála Oudinota

Oudinot byl nejen vášnivý kuřák, ale i sběratel dýmek. Z jeho sbírky jsou známy zejména dvě:
Na polském tažení r.1807 v květnu byl tehdy ještě divizní generál Oudinot při posledním útoku na obléhaný Gdaňsk (Dantzig) vážně raněn. Na současné zprávy o dobytí města a o Oudinotově zranění císař poznamenal: „Nedivím se, když někde velí Oudinot, je třeba strachovat se jen o něj.“ I přes své zranění Oudinot o měsíc později v bitvě u Friedlandu velel svým granátníkům. Na jeho žádost o posily mu Napoleon vzkázal totéž: „Řekněte Oudinotovi, že tam, kde velí on, je třeba strachovat se jen o něj.“
Za Oudinotův výkon u Gdaňsku a u Friedlandu mu Napoleon zanedlouho věnoval nádhernou zlatem zdobenou dýmku. Přešťastný Oudinot si na ni nechal vyrýt výše uvedená císařova slova (někde se uvádí, že dýmku dostal již s tímto nápisem) a dlouho ji pokládal za největší odměnu, jíž se mu kdy od Napoleona dostalo.
Leč časy se mění a lidé s nimi. Z velebeného císaře se stal usurpátor, Oudinot odpřisáhl věrnost vrátivším se Bourbonům a doposud vážená dýmka se v jeho očích rázem stala kompromitujícím předmětem. Vrátit ji nebylo možno, vyhodit ji mu bylo líto, tak to vyřešil tím, že nápis nechal přerýt: „Kde velí Oudinot, není třeba se o krále strachovat“. Smutný morální poklesek hrdiny bitevních polí...

Příběh jeho druhé dýmky je stručnější, byť časové rozpětí nepoměrně delší:
Po osvobození Vídně od tureckého obléhání r. 1683 daroval její osvoboditel, poský král Jan Sobieski, městu malou památku - svou dýmku. Tuto dýmku pak uctivě věnovalo město Vídeň maršálu Oudinotovi při druhém vstupu Francouzů do Vídně r. 1809.

A jedna navíc - Napoleonova dýmka s velkým otazníkem

Že by zapřisáhlý nekuřák Napoleon vlastnil dýmku? Co by s ní dělal, proč by si ji kupoval nebo proč by mu ji někdo dával a proč by mu dokonce byla tak drahá, že by se od ní do poslední chvíle neodloučil? Nevím. V aukční síni v Edinburghu ovšem šla 31. března 2010 do aukce „Napoleonova dýmka“ s jeho emblémem „dvouhlavého orla“(!), pocházející údajně z rozprodeje jeho pozůstalosti v Longwoodu (na mou duši, v e-prospektu aukční síně se o ní praví: „Napoleon´s pipe with Napoleon´s double eagle armorial crest, with a hand written note stating that the pipe was purchased at the sale of his affects, Longwood House, St Helena, 1821, from the Briar collection.“)!!! V Napoleonově závěti, sepisující i osobní prádlo, přitom není o žádné dýmce zmínka. Vyvolávací cena nebyla nijak závratná = 800 GBP, čili bratru bídných 23 000 Kč, prodána byla nakonec za 3 200 GBP. Artefakt je na první pohled neúplný a ten „Napoleonův“ orel je naprosto nestylová kompozice. Řekl bych, že někdo naletěl...
Vztah Napoleona k tabáku má dvě roviny, z nichž první je státnická. K ní je ovšem nutný malý historický exkurs.
Vzápětí po rozšíření tabáku v Evropě v 16. století tehdejší monarchie kouření zprvu přísně zakazovaly, brzy si však uvědomily, jaké výhody a zisky jim poplynou ze státního monopolu na tuto plodinu a z jejího zdanění. Francie byla jednou z prvních - dovoz a spotřebu tabáku zdanil již kardinál Richelieu a výběr daně začlenil do systému nájmu královských důchodů (ferme-générale). Nebudu unavovat čísly a detaily, ale příjmy státní pokladny byly zajímavé (v r. 1790 dosáhla cena nájmu maxima 32 milionů livrů a zisk nájemce z něho činil 6 milionů). Současně bylo pěstování, dovoz, zpracování a prodej tabáku ve Francii striktně omezeno všehovšudy na sedm manufaktur a jakékoli přestoupení zákazu bylo trestáno jako daňový únik - nezřídka galejemi a dokonce i smrtí (brrr...).
Francouzská revoluce pochopitelně tento systém odporující zásadám rovnosti a volnosti brzy zavrhla a v r. 1791 vyhlásilo Národní shromáždění, „že každý jedinec může svobodně pěstovat, vyrábět a prodávat tabák na území království; že volný dovoz tabáku bude nadále zakázán, a že zahraniční listový tabák lze dovážet za poplatek 25 livrů za cent, přičemž u dovozu francouzskými plavidly přímo z Ameriky bude tento poplatek snížen o 3/4.“
Dřívější daňový systém byl tedy nahrazen prostým clem a příjmy státní pokladny z tabáku rázem klesly takřka na nulu. Nepomáhala žádná střídavá zvýšení či snížení tohoto cla, navíc byl jeho výběr za účelem odstranění utlačovatelských způsobů odporujících právům občanů svěřován místním orgánům, které pochopitelně přistupovaly k výběru značně shovívavě, a příjem státní pokladny se zvyšoval jen nepatrně. Teprve za Konzulátu se věci daly do pohybu. Po postupném razantním zvýšení a zpřísnění výběru cel, poplatků a daní dosáhl tento příjem v r. 1805 12 milionů livrů. Na to, aby se vyhoupl zpět na dřívějších 30 milionů, bylo třeba skoncovat s polovičatými opatřeními. Napoleon, který nebyl přítelem kompromisů, vydal 29. 12. 1810 výnos, v jehož úvodní části se praví:
„Zkušenosti nám ukázaly veškeré nevýhody dosavadních opatření. Výrobci byli nepočetní a dalo se předvídat, že jejich počet se musí v budoucnu ještě snížit. Cena tabáku byla stejně vysoká jako za časů nájemců královských důchodů. Státní pokladna získávala pouze malou část výnosů, jejich větší část si dělili výrobci mezi sebou. Mimo tyto nešvary jim také zemědělci byli vydáni na milost.
Po zralé úvaze jsme usoudili, že veškeré důvody, včetně zájmů zemědělství, si žádají, aby produkci tabáku řídila státní režie ve prospěch státní pokladny; že pěstování bude sdostatek zaručeno a chráněno, jestliže uložíme státní režii povinnost vyrábět tabákové výrobky pouze z tabáku pěstovaného na francouzské půdě; že při dosavadní stálé spotřebě tabáku neutrpí zemědělství zřízením státní režie žádné škody, a že posléze bez dalšího zatížení obyvatel získáme nový druh příjmu, odhadovaný na 80 milionů, což nám umožní snížit o tuto částku sazbu osobní a pozemkové daně.“
Stručně řečeno - jednalo se o obnovení státního monopolu v té podobě, v jaké je uplatňován dodnes (až na to současné snižování jiných daní...).
Za zmínku stojí, že v r. 1960 byla vydána ve Francii pamětní plaketa, na níž je dosti nesourodá dvojice s textem po obvodu:
QUADRICENTENAIRE JEAN NICOT 1560 - 1810 TROISIEME JUBILE DU MONOPOLE (Čtyřsté výročí Jeana Nicota 1560 - 1810 Stopadesátileté výročí monopolu):
K dvousetletému výročí tabákového monopolu již žádná plaketa vydána nebyla...

Libo-li šňupeček?

Druhou rovinou vztahu Napoleona k tabáku je rovina soukromo-spotřebitelská.
Napoleon totiž nekouřil, nýbrž šňupal, a to náruživě. Šňupání tabáku bylo ještě nedlouho před ním považováno div ne za všelék, zejména proti migrénám. V 18. století se však stalo hlavně společenským fenoménem a bylo rozšířeno přinejmenším stejně jako dnes cigarety. Na rozdíl od kouření dýmky šňupala i nejvyšší aristokracie včetně urozených dam. Šňupací tabák byl totiž téměř vždy aromatizován. Potěšení to bylo dostupné, vždy po ruce, nevyžadovalo přípravu ani čas. Šňupání a následné kýchání ve dvou či ve skupince bylo považováno za projev vzájemného porozumění a družnosti, nabídnout šňupeček bylo stejně zdvořilé gesto jako dnes podání ruky. Výroba šňupacího tabáku byla poměrně pracná a náročná, vyráběly jej specializované tabákové mlýny. Tabák se mlel na co nejjemnější prášek a přidávaly se do něho vonné rostlinné či ovocné esence. Projevem společenské úrovně pak byly krabičky na šňupací tabák čili tabatěrky, které se stávaly vnějším projevem bohatství a vkusu majitele či majitelky. Byly tak i ekonomicky nezanedbatelné - jejich výroba a zajištěný odbyt zaměstnávaly řady zlatníků, ebenistů, malířů, řezbářů kamejí a slonoviny... Sloužily totiž i jako jeden z nejčastějších dárků, asi jako dnes knihy (no, možná ještě o něco víc...). A protože ke šňupání jsou třeba i kapesníky či kapesníčky, o práci měli postaráno i pláteníci a krajkáři.
Tabatěrky se vyráběly takřka ze všeho, počínaje obyčejným dřevem a běžnými kovy a konče zlatem a diamanty. Při jejich zdobení se fantazii nekladly žádné meze a dodnes je na nich patrný vkus doby a prostředí.
Napoleon nešňupal, protože by potřeboval nebo chtěl tabák jako lék, šňupal jako statisíce ostatních, byl to pro něho prostě okamžik odreagování. Jeho spotřeba šňupacího tabáku byla i na tehdejší dobu impozantní:
Rok XIII : 3 dózy strouhaného tabáku („dóza“ zde může být cokoli - i třílitrák)
1811 : únor a duben: tabák za 144 franků (cca 10 kg)
1812 : 18 kg „dárkového“ mletého tabáku
1813 : 1 dubová truhlička s 12 kg tabáku v prášku, dvě dubové truhličky tabákových svitků
1814 : leden - 6 kg
(takhle to bylo kdesi převzato z časopisu Esprit médical, č. 129, r. 1936, bohužel víc než tento kusý údaj jsem nenašel)
Jelikož jeden šňupec představuje množství, které se vejde mezi lehce stisknuté špičky palce a ukazováčku, zkuste je spočítat...
Napoleonův tajemník baron de Méneval tvrdí, že Napoleon vlastně nešňupal, nýbrž k tabáku jen voněl, takže nekýchal, nesmrkal a nepotřeboval tudíž kapesník. Jakožto občasný „šňupák“ si dovolím polemizovat. Šňupací tabák je jako tmavohnědá mouka a abyste vůbec něco ucítili, musíte si jej přiblížit až k nosu, takže se chtě nechtě umažete. Šňupat lze stejně jako šlukovat - od letmého „polibku“ cigaretě až po naplnění celé kapacity plic, tj. od lehkého doteku nosu až po hluboké nasátí až někam do hlavy... Mělo by se skutečně šňupat jen takovou intenzitou nádechu, jako když chcete přivonět ke květině. Jenže i přitom vám prášek do nosu vnikne a sliznici podráždí, a není-li to přímo na kýchnutí, smrkat se za chvilku musí. K pouhému očichávání by se tabák nemusel mlít, stačilo by čichat ke smotku tabáku vcelku...
Na druhé straně Méneval vyvrací pověst, že Napoleon nosil šňupací tabák volně v kapsách vesty:
„Nechápu tu absurdní a často se objevující povídačku, že císař si bral tabák přímo z kapsy vesty. Jelikož to bylo zvykem velkého Fridricha (myšlen pruský král Friedrich II. veliký), lidé myslí, že císař ho v tom napodoboval. Jenže Fridrich byl špindíra, kdežto Napoleon byl úzkostlivě čistotný. Měl v komnatě neustále deset vždy plných obdélných tabatěrek s antickými medailony na víčku, které podle potřeby doplňoval. Tyto tabatěrky ho provázely na taženích a pomyšlení, že by si tabák bral jinak, by mu připadalo nechutné.“
Vyhrabal jsem dosti unikátní anonymní grafiku šňupajícího Napoleona (bez vysvětlujícího názvu „Šňupec tabáku“ by to ovšem vypadalo spíš, že se císař dloube v nose...).
Napoleon rovněž v duchu doby nabízel přátelské šňupečky svým vojákům, jak o tom svědčí následující mírně propagandistická postnapoleonská kresbička, bohužel s nečitelným komentářem:S Napoleonovými tabatěrkami se pojí i příběh o nezdařeném atentátu při stavebních úpravách čerstvě zakoupeného Malmaisonu - na webu ho citují podle Gazette de Québec ze 7. 5. 1801 a já se o něm dočítám poprvé v životě, tak k němu nemám co poznamenat:
„Následující řádky jsou výňatkem z dopisu došlého z Paříže a datovaného 4 ledna 1801. Právě došlo k dalšímu spiknutí proti Buonapartovi, naštěstí včas odhalenému. Když před dvěma dny vstupoval do svého apartmá (tj, v Malmaisonu), spatřil na římse tabatěrku velmi podobnou té, kterou obvykle nosí.Už chtěl po ní vztáhnout ruku, když řízením Štěstěny nebo uvážlivě sáhl do kapsy, kde nahmátl svou vlastní tabatěrku. Ihned pojal podezření, a když vstoupil jeho lékař, společně podnikli pokus na psovi, který na místě pošel.“
Atentátníkem byl zjevně jeden ze stavebních dělníků, o jeho odhalení se však nic nepraví.
Pokud jde o tabatěrky obecně, Napoleon je opět v duchu doby používal jako diplomatické i přátelské dary, měl za tím účelem vyhotoven celý seznam. Nešetřilo se na nich zlatem, drahokamy apod. V kurzu byly zejména tabatěrky s portrétními miniaturami jeho a rodinných příslušníků. Ostatní uživatelé si pochopitelně nechali na tento navýsost intimní předmět vypodobnit také sebe či své příbuzné - muži zpravidla ženy a naopak. Mnohé z nich byly dílem malíře Isabeye, který se na tento druh malby specializoval (nemaloval je pochopitelně při tom množství jen on sám, podílel se na nich celý jeho ateliér) a ve společnosti byly přes určitou jejich inflaci velmi ceněny.
Takto zaměřených osobností bylo víc, vynikal mezi nimi sběratel tabatěrek, Druhý konzul a později velkokancléř J.-J. R. de Cambacérès, o němž bylo známo, že kdo od něho něco chtěl, musel svou žádost podepřít drahou tabatěrkou, jinak byl bez šance.

Ukázky, vybrané z desítek dostupných, začnu ovšem tabatěrkou nedrahocennou, resp. vzácnou pouze tím, že patřila samotnému Napoleonovi:Nápis na rakvičce: PENSE A TA FIN, ELLE EST PŘES DE TOI = Mysli na svůj konec, je blízkoJiná, již skutečně císařská Napoleonova tabatěrka

Tabatěrka samé zlato a diamanty, kterou Napoleon daroval velkokomořímu hraběti de Mercy d´Argenteau

Typické tabatěrky s Napoleonovými miniaturami od Isabeye

Tabatěrka z malachitu a achátu, dar velvyslance Kurakina Cambacérèsovi

Tabatěrka generála Frianta (zlacené stříbro, dar přítele generála Moranda):

A na závěr jedna opravdu unikátní, k níž se váže příhoda:
Po korunovaci byly Napoleonovy korunovační klenoty vystaveny v Notre-Dame, odkud byly v r. 1815 odvezeny a v r. 1819 roztaveny v pařížské mincovně.
Pouze z císařova zlatého „vavřínového“ věnce, složeného ze 44 velkých listů, 12 menších a 42 bobulí, se zachoval jeden lístek. Napoleon jej věnoval malíři Isabeyovi, který později příhodu vylíčil takto: „V roce 1805 jsem v Saint-Cloud zkoušel císařovi královskou korunu, kterou si měl při korunovaci Italským králem v Miláně nasadit na zlatý věnec z pařížské korunovace. Jeden lístek věnce se přitom uvolnil a upadl. Chtěl jsem ho předat prvnímu komořímu, ale Jeho Veličenstvo mi řeklo: Nechte si ho v upomínku na vaši nešikovnost.“ V r. 1852 nechal Isabey u zlatnické firmy Leferre zhotovit pro lepší zachování cenné relikvie tuto tabatěrku.