Překlad a komentář Miloslav Kolomazník
Alexej Petrovič Jermolov na malbě z r. 1825 |
Alexej Petrovič Jermolov patřil mezi
nejlepší dělostřelecké důstojníky v ruské armádě napoleonské epochy. Byl
pokračovatelem vznešeného rodu z Orlovské gubernie a podle ruského juliánského
kalendáře se narodil 4. června 1772 v Moskvě, kde také absolvoval internátní
školu. V lednu 1787 se nechal zapsat k elitnímu Preobraženskému pluku carovy osobní
stráže. Po čtyřech letech byl povýšen na poručíka a následně, v hodnosti
kapitána, byl přeložen k Nižegorodskému dragounskému pluku. Krátce vyučoval na
Dělostřelecké kadetní škole, ale záhy byl odeslán do Polska, kde se měl v roce
1794 zapojit do potlačení tamního povstání. O rok později se zúčastnil tzv.
Perského tažení při Kaspickém moři. Za
údajnou účast na spiknutí proti caru Pavlovi I. byl v lednu 1799 zatčen a
poslán do vyhnanství. Po dvou letech ho nový car Alexandr I. povolal zpět a ještě
v témže roce byl zařazen k 8. dělostřeleckému pluku, a posléze k jízdní
dělostřelecké artilerii.
V polním tažení proti francouzskému císaři Napoleonovi v roce 1805,
přijímal úkoly jak v předním, tak i v zadním voji Kutuzovovy armády. Vyznamenal
se u Amstettenu a u Slavkova, načež byl v červenci 1806 povýšen do hodnosti
plukovníka. V následujícím roce se s Francouzy utkal v krvavé bitvě u Eylau, dále
u Guttstadtu, Heilsbergu a Friedlandu. V březnu 1808 mu byla přiznána hodnost
generálmajora a zároveň byl jmenován inspektorem jednotek jízního
dělostřelectva. Ve válečném roce 1809 velel zálohám dislokovaným na Volyni. V
roce 1811 mu byla nabídnuta funkce velitele gardového dělostřelectva a o rok
později se stal náčelníkem štábu 1. Západní armády. Po ústupu ke Smolensku, v
osudovém roce 1812, sehrál důležitou roli ve sporu generálů Barclaye de Tolly a
Bagrationa. Nesouhlasil s Barclayovou strategií ústupu a apeloval na cara
Alexandra, aby vrchního velitele nahradil právě Bagrationem. Po spojení ruských
armád bojoval u Smolenska a Lubina (Valutiny Gory), zacož byl povýšen na
generálporučíka. U Borodina vedl protiútok na pověstnou Velkou redutu a utrpěl zde
lehké zranění. V říjnu a listopadu podléhal veliteli předního voje generálu
Miloradovičovi a zúčastnil se s ním bitev u Vjazmy a Krasného. Na konci
listopadu se pod generálem Rosenem zapojil do bojů na řece Berezině, aby jej o
pár dní později opět povolali do hlavního štábu, kde okamžitě převzal post
náčelníka štábu Ruské armády a krátce před koncem roku 1812 pak byl jmenován
velitelem dělostřelectva všech ruských armád. V první fázi bojů na saské půdě
se zúčastnil obou květnových bitev - u Lützenu a u Bautzenu. Neúspěch u Lützenu
mu vynesl obviněmí z neposlušnosti a přeložení k 1. gardové divizi. Na konci
srpna 1813 se po ústupu od Drážďan ocitl znovu na českém území a na dohled od
Teplic, během heroického boje ruských gardových jednotek s početně silnějšími
Francouzy od Vandammova I. sboru, byl u Přestanova (Stradova) opět zraněn. Zpět
k armádě se vrátil krátce před vstupem koaličních vojsk do Paříže.
Pro častou kritiku, pro níž nikdy nechodil příliš daleko, a své sklony k
intrikaření, obzvláště pak vůči svým nadřízeným, nebyl mezi důstojnickým sborem
příliš oblíbený. Jeho nevyzpytatelná osobnost mu tak u současníků vynesla nelichotivé
označení “Novodobá Sfinga”. Zároveň byl ale přesvědčený patriot a spolehlivý
velitel, jemuž nechyběla potřebná tvrdost, tedy vlastnosti, které se dokonale
hodily pro jeho příští dlouholeté “angažmá” na divokém a neklidném Zakavkazsku.
V Gruzii, v níž, coby vrchní velitel všech ruských jednotek, pevnou rukou “vládl”
více než jedenáct let, ho v roce 1818 zastihlo povýšení do hodnosti generála
pěchoty. Pro kritiku generála Paskjeviče, jednoho z oblastních velitelů a oblíbence
cara Mikuláše I., byl v dubnu 1827 z Gruzie odvolán a penzionován. Stejný
panovník ho pak o čtyři roky později jmenoval státním radou. Zemřel v Moskvě 23.
dubna (5. května – podle gregoriánského kalendáře) 1861.
První svazek dvoudílného vydání Jermolovových
pamětí, které v originále nesou název “Записки”, vyšel poprvé v roce 1865 a
v roce 1868 ho následoval svazek druhý. Jermolov v nich mapuje svoji vojenskou
kariéru v rozmezí let 1796-1826, přičemž ale nejvíce prostoru logicky věnuje boji
s napoleonskou Francií, zejména pak během polní kampaně v roce 1812, v níž
Francouzi postoupili až do Moskvy. Své komentáře k válečným letům 1813-1814
(stejně tak k ranému období jeho vojenské služby, kdy např. v Polsku sloužil
pod generálem Suvorovem) po sobě bohužel nezanechal, a tak s ohledem na bitvu u Přestanova a Chlumce, jež byla svedena
na našem území na konci srpna roku 1813 a v níž Jermolov sehrál jednu z
klíčových úloh, nezbývá než litovat, že zůstaneme navždy ochuzeni o jeho cenné
svědectví.
Jermolovův epizodický příspěvek k jiné
“české” napoleonské bitvě – u Slavkova, jíž se zúčastnil jako podplukovník a
velitel roty jízdního dělostřelectva, patrně nikdy nebude patřit k tomu nejlepšímu,
co v memoárové literatuře na dané téma vzniklo, přesto, a pokud v jím
předkládaném textu pomineme četné nepřesnosti a mnohá zjednodušení, lze tuto relaci
považovat za zajímavou sondu do nálad, jež v tomto období panovaly v jinak
nesourodém táboře Spojenců. On sám k tomu ještě dodává a vysvětluje:
A. P. Jermolov
v roce 1843 a na sklonku svého života.
|
“Bitvu u Slavkova jsem nerozepisoval příliš
zeširoka, neboť je provázena mnoha podivnými událostmi. Vyslechl jsem na toto
téma názory mnoha významných důstojníků, ale nikdo z nich pro ně neměl jasné
vysvětlení. Jediné na čem se shodovali, byly události, jimž však nebyli svědky.
(…) Je snadnější popsat několik lokálních bojů, než jak spolu souvisely a
navzájem na sebe navazovaly.”
„Vrchní
velitel [Kutuzov] mezitím projel Brnem [Brunn] a spojil se s vojskem
hraběte Buxhöwdena.[1]
Když jsme dosáhli Vyškova [Wischau], část jeho mužů nás vystřídala v zadním voji.
Náš panovník se spolu s rakouským císařem nacházeli v pevnosti
Olomouc [Olmutz]. Velkokníže Konstantin Pavlovič měl brzy dorazit s ruskou
gardou. (…)
Mezi
nově sloučenými armádami byly patrné rozdíly. Příchozí jednotky z Ruska byly
dobře udržované a v lepším pořádku, zatímco naše armáda dlouhodobě strádala a
byla vyčerpaná nedostatkem potravin a ze špatného podzimního počasí. Uniformy
byly dočista obnošené, vojáci neměli téměř žádné boty. Většina armádních
úředníků byla navlečena v rozličných, a k tomu ještě směšných oděvech.
Car
Alexander vyjel armádě naproti a s ohledem na způsob, jakým se zdravil s mnoha
důstojníky, se zdálo, že byl spokojen s výkonem jeho udatných a věrných armád. Byl
jsem mezi důstojníky, kterým vyjádřil svou vděčnost za jejich služby. Pak vydal
příkaz k odpočinku.
Jednotky
se rozložily v těsné blízkosti hradeb olomoucké pevnosti, pod jejíž ochranou
byl zřízen vojenský tábor a na mnohých místech vybudována různá opevnění.
Zásoby byly vydávány pravidelně a byla přijata opatření i k zajištění
dalších dodávek. Náš stav se během následujícího týdne začal viditelně
zlepšovat.
Oba
císaři měli hlavní stan v Olomouci. Zadní voj, jemuž nově velel kníže
Bagration, se rozložil poblíž Vyškova. (…)
Zatímco
vojsko postávalo v Olomouci, u Vyškova se odehrálo několik potyček. Kníže
Bagration si povšiml, že nepřítel má ve městě více kavalerie než pěchoty, nařídil
proto veliteli Mariupolského husarského pluku, generálmajoru hraběti
Wittgensteinovi, rozmístit jeho jednotky na výjezdech z města, tak aby znemožnil
nepříteli uniknout, a pak přikázal pěchotě zaútočit na město. Nepřátelskému
jezdectvu se přesto podařilo uniknout a hrabě Wittgenstein nestačil nic udělat.
Opuštěnou pěchotu o síle necelé stovky mužů vzal do zajetí generální pobočník
kníže Dolgorukovov, který plnil úkoly u zadního voje[2]. Význam této události byl značně přeceňován,
načež kníže Bagration, mazaný to člověk, připsal úspěch Dolgorukovovi. Věděl,
že by mu [Dolgorukov] mohl být užitečný, jelikož car choval k tomuto
urozenému člověku hlubokou důvěru.[3]
Nepřítel ustoupil k Brnu, kde, jak známo, se nacházely jeho hlavní síly.
Celý náš hlavní stan byl tímto vítězstvím povzbuzen a připravoval se na dobití nových.
Naše
armáda obdržela rozkaz postoupit vpřed. Generál Kutuzov byl opačného mínění,
což na uvedené téma přineslo mnoho diskuzí a úvah. Mnozí věřili, že Francouzi
ustoupili jen proto, aby nás vylákali z našich výhodných pozic, které se u
Olomouce neodvažovali napadnout. Zároveň ale nabádali k tomu, abychom setrvali
na místě a počkali na spojení se sborem generálporučíka Essena I., jenž
přicházel ze Slezska.[4]
Jiní zase byli toho názoru, že kdyby se nás nepřítel rozhodl napadnout, měli
bychom ustoupit a umožnit armádě arcivévody Karla, jež se blížila k Vídni,
aby se postavila v nepřátelském týlu. Napoleon by se ale nevystavil takové
nebezpečné situaci. Buď by ustoupil, a nebo by proti nám postavil jen část
svých sil, a se zbytkem by táhl proti arcivévodovi Karlovi. Je pravděpodobné,
že Napoleon by si vybral druhé řešení, jelikož by nemohl ustoupit jinudy, než kudy
jsme před ním prošli my, tedy po naprosto zničené komunikaci, načež by jeho
armáda musela čelit hladovění. Pokud by arcivévodu Karla porazil, nemusel by již
pochybovat o tom, že rakouský císař opustí naši alianci a my se mu postavili na
odpor sami. Napoleon však nemohl ustoupit, neboť by tím přišel o důležité
výhody, kterých dosáhl svým vítězstvím u Ulmu, jež mu vyneslo obrovský kus
rakouského území, donutilo Rakušany ustoupit z Itálie a opustit rovněž Tyrolsko.
Mnozí se domnívali, že kdyby se Napoleon obrátil na arcivévodu Karla, nemohl by
proti nám ponechat dostatečné síly, které by nás mohli zadržet, a proto mysleli,
že bychom měli vyrazit, sledovat ho a sevřít mezi dvě armády. Panoval rovněž
takový názor, že jakmile vyrazíme, levé křídlo by se mělo okamžitě stočit k Uhrám,
zajistit spojení s arcivévodou Karlem a získat podporu Maďarů, bojovného
národa. Pokud by Napoleon napadl naší armádu a my snad nemohli přijmout bitvu,
byla by hornatá krajina Uher příhodná pro obranu. Oprávněně se ale předpokládalo,
že Napoleon nebude moci marnit čas a bude trvat na rychlé a rozhodné akci.
Mé zanedbatelné
postavení v armádě mi neumožňovalo znát přesné záměry mých nadřízených, ale všeobecně se povídalo, že se
car neztotožňuje s Kutuzovovým názorem a vyjádřil podporu rakouskému návrhu.[5]
Naše
armáda tedy vyrazila vpřed. Vypracováním potřebných plánů byl pověřen rakouský generál-ubytovatel
Weyrother.[6]
Prováděli jsme krátké, ale natolik zmatené pochody, že jen zřídka trvaly méně
než deset nebo dvanáct hodin. Některé kolony si navzájem křížily trasy postupu,
jiné zase marnily čas čekáním na ostatní.
Po tři
dny střežil brněnskou silnici jen slabý nepřátelský oddíl. Pokaždé když se
objevil náš předvoj, tato jednotka se vždy bez boje stáhla.
Moje rota
jízdního dělostřelectva byla přidělena k jezdecké divizi generálního
pobočníka Uvarova.[7]
Čtvrtého dne večer jsme narazili na nepřátelské jezdectvo, které jsme po nevelké
přestřelce zahnali.
Tma nás přiměla zastavit na dobrém místě na
vrcholku výšin. Zbytek armády tábořil nedaleko od nás.[8]
Linii nepřátelských předních stráží označovaly plápolající ohně. Říkalo se, a
všichni tomu věřili, že je nepřítel na ústupu. Kolem půlnoci, nedaleko jednoho
z kopců, na němž spočinula naše divize, náhle osvítili dlouhý úsek země
četné ohně. Pohled na obrovský tábor a pohybující se masy lidí jen posílil naši
víru v ústup nepřítele, který ho zřejmě přestal maskovat. Některým se naopak
tato událost zdála být podezřelá. Později
jsme se dozvěděli, že ohně byly zapalovány
k oslavě samotného Napoleona, který zavítal mezi své vojáky.“
Napoleon
mezi svou císařskou gardou
|
„Generální pobočník Uvarov byl povolán na
hlavní velitelství, odkud se zakrátko vrátil a přivezl několik popsaných listů
papíru s rozkazy. Byly přeplněny obtížnými názvy vesnic, rybníků, potoků, údolí
a kopců. Vše bylo tak matoucí, že jsme si nemohli nic zapamatovat, natož něco
pochopit. Nebylo nám ani umožněno udělat si kopii, jelikož plán, který po nás
mělo přečíst ještě mnoho velitelů, byl k dispozici jen v několika
exemplářích. Musím přiznat, že když jsem ho [rozkaz] slyšel číst nahlas,
porozuměl jsem jen velmi málu z toho, co bylo myšleno. Jediné, co jsem
pochopil, bylo, že příštího dne zaútočíme.
Ze
strachu, že by se nepřítel mohl příliš vzdálit, vyrazila armáda před úsvitem
vpřed. Vojsko mělo postoupit do určených míst, jenže jednotlivé kolony do sebe
buď narážely, nebo se navzájem proplétaly, což způsobilo velký zmatek, který tma
ještě znásobila. Jednotky se rozptýlily, promíchaly a za tmy pro ně bylo obtížné
najít své místo. Kolony pěchoty se skládaly z velkého počtu pluků, nebyly ale
doprovázeny jediným jezdcem[9],
a tak neměly žádné ponětí o tom, co se děje před nimi, natož o postaveních a
pohybech sousedních jednotek, s nimiž měly být v součinnosti. Byl jsem
svědkem toho, jak generál Miloradovič, aby zabezpečil přenos důležitých zpráv, se
naléhavě obrátil na velitele jednoho pluku a žádal o dvacet husarů. Zde musí
být doplněno, že ani jedna kolona neměla vlastní předvoj. Hlavní předvoj [Bagration]
byl na samém kraji
pravého křídla a jen o málo vpředu než
ostatní, takže armáda zůstala ve svém pohybu nekryta. Divize generálního
pobočníka Uvarova byla odvelena daleko dozadu, aby se mohla přemístit na pravý
bok, kde se soustředila téměř všechna kavalerie.
S
falešným pocitem bezpečí se tedy kolony vydaly vpřed, přičemž mezi nimi zely
široké mezery, jelikož se měly rozvinout do linie až krátce před dotykem s
nepřítelem.
Za
rozbřesku, zatímco jsme se domnívali, že se nacházíme ještě daleko od nepřítele
a mysleli jen na to, jak napravit zmatek způsobený temnou nocí, jsme ve
vzdálenosti ani ne dvě versty od nás [1 versta = asi 1 067 m] spatřili celou
francouzskou armádu, rozestavenou do bojového postavení.
Ruská mapa bitvy u Slavkova z díla Michajlovského-Danilevského o kampani 1805
|
Z toho všeho je možné vyvodit, kolik
věrohodných zpráv o ústupu nepřítele jsme měli k dispozici a zač vděčíme
těm nemožným rakouským směrnicím, které se podobaly spíše topografickému popisu
brněnského kraje, nežli armádním dispozicím, určeným k přípravě a svedení bitvy.
Perfektní
připravenost nepřítele dokazuje, jak dobře byli informováni o našich plánech. Vůbec
se neobtěžovali zjišťováním našeho pohybu, jelikož se v prostoru před
jejich pozicemi nenacházela ani jedna přední stráž. Jejich jednotky zůstávaly v nečinnosti,
snad z překvapení nad poněkud zvláštním vystoupením naší armády, neboť muselo
být obtížné si představit, aby armáda prováděla před nepřítelem, nacházejícím
se v bojovém rozestavení, takovýto manévr a neměla připravený žádný
rafinovaný plán. Kromě toho kryl zvrásněný
terén naše síly. Když jsme překročili bažinatý a blátivý potok [Zlatý potok] a
několik našich kolon proniklo do vesnic, situovaných mezi velkými rybníky
v údolí, které se táhlo až k úpatí nepřítelem ovládaných výšin, a
jakmile se odkryly všechny naše síly a
mezi nimi obrovské mezery, spustila se strašlivá dělostřelecká palba a
nepřítel, využívaje přitom výhod vyvýšeného postavení, vyrazil směrem
k nám. Některé z našich kolon byly napadeny z boku, a proto se nedokázaly
rozvinout. Jiným se své pluky podařilo přemístit, jenže se jim buď nedostalo podpory,
a nebo byly obklíčeny a nemohly odolávat nepřátelské přesile. Ve velmi krátké
době se mnohé části naší armády ocitly v hrozném zmatku. Většina opatření,
jež vycházela z předpokladu, že se nepřítel nachází daleko, a že se jednotky
budou moci spojit, již od samého počátku neodpovídala skutečnosti.
Boj se
brzy rozpadl. Jednotky nebylo možné svést dohromady, neboť neexistovalo vzájemné
spojení. Mezery mezi námi byly tak veliké, že gardový sbor Velkoknížete
Konstantina, který byl ustanoven jako záloha, musel hned na počátku bitvy
postoupit do přední linie a pokrýt zde tolik prostoru, že už nemohl postrádat síly
na vytvoření druhé linie. Levé křídlo, pod velením generála Buxhöwdena, se na
stejných výšinách, na nichž byla dřívě
rozložena divize generálního pobočníka Uvarova, drželo dlouho a ustoupilo s menšími
ztrátami na životech. Nicméně 24 děl a část pěchoty, která je bránila, v údolí
padly do rukou nepřátel, neboť se pod vedoucím dělem zřítil most [dřevěný “Kraví
most” přes říčku Litavu] a znemožnil tak ostatním jejich ústup. Na středu byla kolona
generála Miloradoviče po tvrdém odporu rozehnána; kolona generálporučíka
Przybyszewského nedbale pokračovala skrze vesnici, byla obklíčena a utrpěla
těžké ztráty, včetně velkého počtu zajatých, mezi nimiž se nacházel i sám velitel.
Kolona generálporučíka Langerona se kvůli obtížnému terénu bránila jen krátce,
i tak ale utrpěla vysoké ztráty. Gardové pluky osobní stráže podnikly několik
neúspěšných a neuspořádaných útoků. Vinou nedostatku bojových zkušeností se
nechaly unést svou chrabrostí, jejich úsilí však vyšlo naprázdno a oni utrpěly
těžké ztráty. S velkou neohrožeností si počínaly Kavalergardský a Gardový jezdecký pluk. Část
poslední uvedené jednotky prorazila francouzským jezdectvem a ukořistila orla[10],
utrpěla ale ztráty a byla rovněž zahnána.“
Willewalde:
Ukořistění praporu 4. řadového pluku u Slavkova (1887)
|
„Když
nepřítel dosáhl těchto úspěchů, obrátil své síly proti Bagrationově předvoji a proti
kavalerii, jíž velel rakouský generál kníže Liechtenstein. Divize generálporučíka
Essena II. a generálního pobočníka Uvarova setrvávala dál na svých pozicích,
neboť o ně prozatím nepřítel nejevil
zájem (…). Mnoho pluků se tedy vklínilo mezi nepřátelská vojska, musely ale
ustoupit přesile. Na samém počátku bitvy podnikl generálmajor baron
Müller-Zakomelskij v čele hulánského pluku velkoknížete Konstantina [Hulánský
pluk Jeho Výsosti careviče Konstantina
Pavloviče] brilantní útok. Než těžké zranění zmařilo jeho úspěch, on padl do rukou
nepřátel a jeho jednotka byla rozehnána, podařilo se mu rozprášit nepřátelské
jezdectvo a jejich pěchotu.[11]
Naše jezdectvo, stejně jako zbytek naší armády, jednalo na vlastní pěst a bez
jakékoliv snahy o vzájemnou podporu.
Na celé
frontě, od jednoho konce až po druhý, byly naše síly rozvráceny, obráceny na
útěk a pronásledovány. Naše ztráty ještě vzrostly, jakmile se jednotky nahromadily
podél bahnité strouhy [Rakovec], přes níž nebylo možné přejít jinak, než po
několika málo můstcích. Mnoho prchajících jezdců a koní, kteří hledali brod, v
ní utonulo. Opuštěn pluky, k nimž jsem náležel, rozhodl jsem se zastavit,
zahájit palbu a zadržet dotírající kavalerii. Sotva jsme však odkolesnili první
děla a stačili vypálit pár ran, přihnal se nepřítel, obsluhu pobil, děla uchvátil
a já padl do zajetí. Hlavní nepřátelské síly se nepustily dále do údolí. Zastavily
se na výšinách a nechaly nás stíhat jen nevelkým oddílem. Divize generálního
pobočníka Uvarova, shluknuvší se u
mostu, prohlédla tento záměr a nepřítele, který se za námi hnal, na hlavu porazila
a na dohled od francouzkých linií mě zakrátko vysvobodila ze zajetí.[12]
Připojil
jsem se ke zbytkům mé potlučené roty a na úpatí kopce, na němž se nacházel sám car,
jsem našel svou divizi. Kopec držely Granátnický pluk osobní stráže a rota gardových
dělostřelců, kteří si navzdory předchozímu boji dokázaly udržet pořádek. Nebyl
tam skoro nikdo z carského doprovodu. Výraz v panovníkově obličeji
vyjadřoval velký smutek a oči měl zalité slzami. Torzo naší armády se
soustředilo právě v těcho místech, a tak zatímco nás obezřetné dispozice
rozdělily, porážka nás sjednotila. Na bojišti jsme zanechali více než šedesát
děl a začali ustupovat. Bagrationovy jednotky utrpěly v boji menší ztráty
než ostatní; část jeho pěchoty se ocitla v nesnázích díky nepřátelské
kavalerii. Tu však nikdo v útoku nepodpořil, a tak zaplatila za svoji
troufalost vysokou cenu, i tak ale bylo ztraceno několik dalších dělových
hlavní. Z těchto jednotek se znovu zformoval zadní voj pod knížetem
Bagrationem. Jeden oddíl, jehož velitelem jsem se ocitl být, neboť o jeho
nevděčný úkol pravděpodobně nikdo jiný nejevil zájem, zaujmul pozici na silnici
vedoucí přímo do Slavkova [Austerlitz], přes který naše jednotky musely projít.[13]
Naštěstí
pro nás se schylovalo k večeru a nepřítel nás po překročení potoka přestal pronásledovat. Jeho vítězství bylo natolik
zřejmé, že se už ani neobtěžoval získat několik set dalších zajatců z mé
malé jednotky, a když potřeboval vodu, spokojil se jen s tím, že odehnal
mé přední stráže od potoka. Z nepřátelského tábora k nám doléhaly útržky
písní a výkřiky radosti. Terčem posměchu se staly pokřiky ruského „Urá!“. Kolem půlnoci jsem obdržel
rozkaz ustoupit, což se mělo stát mnohem dříve, ale poslaný důstojník ke mně nikdy
nedorazil. V městečku Slavkově, který dal název této památné bitvě, jsem
zastihl Bagrationův zadní voj. Kníže nebyl z Uvarovova rozhodnutí nijak
nadšen a nemohl uvěřit, že jsem byl ponechán šest verst před jeho vojem. O
čtyři versty dál jsem se znovu připojil k armádě, ale ne všichni tu byli. Postrádali
jsme informace. Zmatek dospěl tak daleko, že se jednotlivé pluky rozpadly do
zmatených pestrobarevných hloučků. Car nevěděl, kde se nachází Kutuzov a Kutuzov
se zase strachoval o cara. Uvarov, jemuž jsem byl povinován podat hlašení, měl
z jednotky, jíž sám ustanovil, radost a přídával na jejím významu. Pochodovali
jsme po celou noc a na opozdilce nebrali žádné ohledy. Za rozbřesku se naše
roztažené jednotky začaly znovu scházet. Kolem 10 hodiny dopoledne se objevilo
nepřátelské jezdectvo a pozorovalo náš ústup. Koně už byli natolik vyčerpaní,
že jsme museli podél silnice zanechat právě tolik kanonů, o kolik jsme přišli
během bitvy.
Ruská mapa závěrečné fáze a ústupu z bitvy u Slavkova z díla Michajlovského-Danilevského o kampani 1805 |
Dorazili jsme do Holíče [Golič] na hranicích
s Uhrami, kterými jsme na cestě do Ruska museli projít. Zadní voj, aby
nebyl odříznut, neboť jsme byli všude obklopeni francouzským jezdectvem, se
musel přiblížit na dotek k hlavní armádě.
V příměří,
jež Rakušané vyjednali, bylo sice uvedeno, že Rusové budou mít volný průchod,
čas a směr nám byl ale navržen, jak Francouzi říkají, á journées d´etapes [po denních etapách].
Takovou
shovívavost nám bylo zbytečné prokazovat, obzvláště pokud se nás nepřítel
neodvážil pronásledovat do země, jako jsou Uhry, a k tomu ještě na počátku
zimy. Nemohli si být totiž jisti, že Rakousko, maje ve Znojmě [Znaim] nachystané
jednotky arcivévody Karla a arcivévody Ferdinanda[14],
neporuší příměří a nepřivede tak Napoleona do svízelné situace.
Výjev z bitvy u Slavkova
podle Josepha Swebach-Desfontainea (1769-1823)
|
Po
rozbitých cestách a v příšerném počasí jsme postupovali jedním
z nejchudších krajů v Uhrách. Minuli jsme Košice [Kaschau], Prešov
[Eperies], u Bardejova [Bartfeld] překročili Karpaty a poblíž Dukly [Dukla]
sestoupili do Haliče.
Všude v
Uhrách jsme se setkali jen s tím nejpřátelštějším chováním, našim vyčerpaným
vojákům nebylo nikdy nic odepřeno. Zdejší aristokracie přivítala našeho
vrchního velitele se vší úctou. Byly nám uspořádány dvě oslavy. Překvapivě se mezi
námi našlo mnoho takových, kteří se po tak ostudné porážce chtěli bavit, téměř
jako bychom nepřítele porazili a zničili my, a ne on nás.
Maďaři
memohli při pohledu na naše jednotky uvěřit, že nás Francouzi dokázali porazit.
Byli tím viditelně zklamáni, ale neobtěžovali nás svou lítostí. Jedinou možnou
příčinu naší porážky spatřovali ve zradě rakouských generálů, což samo o sobě
jen dokazovalo, jak moc nám věřili! Neobeznámeni tím, že ovládám latinský jazyk,
někteří se vyjadřovali o minulosti velmi otevřeně a málokoho [z Rakušanů] přitom
chválili.
Sboru generálporučíka
Essena scházelo v průběhu bitvy u Slavkova urazit k bojišti už jen krátký úsek,
ustoupil jiným směrem a spojil se s námi v Haliči. Rovněž těžké dělostřelectvo,
odeslané do olomoucké pevnosti, se k nám znovu úspěšně připojilo.
Panovník
se u armády nenacházel, opustil ji už v Holíči a odjel do Ruska.”
Poznámky:
[1] Ke spojení Volyňské armády generála
pěchoty Fedora Fedoroviče Buxhöwdena
(1750-1811) a Kutuzovovy Podolské armády u Vyškova došlo 19. listopadu
1805.
[2] Petr Petrovič kníže Dolgorukov (1777-1806) velel
v Bagrationově předvoji pěchotní brigádě o velikosti dvou mysliveckých pluků. O
den později (29. listopadu) se tento příslušník prominentního petrohradského
rodu zúčastnil u Pozořické pošty pověstného setkání s Napoleonem, kde
francouzskému císaři neúspěšně tlumočil mírové podmínky svého cara.
[3] O ruském carovi se traduje, že svoji vůbec první
bojovou zkušenost absolvoval právě u Vyškova. Ke knížeti Petru Ivanoviči Bagrationovi
(1765-1812) se měl Alexander připojit někde mezi Vyškovem a Rousínovem (Rausnitz).
Probíhající boje ho zpočátku naplňovaly vzrušením, avšak pohled na mrtvé a
zraněné jím natolik otřásl, že mu údajně způsobil náhlou nevolnost. Následně prý
ustoupil dozadu a po celý zbytek dne odmítal stravu.
[4] Přibližně 20 000, podle jiných “jen” 14 000
sbor Ivana Nikolajeviče Essena (1758-1813) byl na cestě od Brestu Litevského (Brèst,
Brest-Litovsk). V okamžiku bitvy u Slavkova se nacházel v prostoru někde mezi
Opavou (Troppau) a Hranicemi (Weiskirch) a do kampaně se už nestačil zapojit.
[6] Generálmajor
Franz svobodný pán von Weyrother (1754-1806) nahradil ve funkci náčelníka štábu
Kutuzovovy armády velice schopného podmaršálka Heinricha svobodného pána von
Schmitt, který byl 11. listopadu 1805 zabit v bitvě u Dürnsteinu.
[7] Fedor
Petrovič Uvarov (1773-1824) byl velitelem jedné ze dvou jezdeckých brigád,
které tvořily ruskou část 5. (jezdecké) kolony rakouského podmaršálka Jana I.
Josefa knížete Liechtensteina (1760-1836).
[8] V noci na 2.
prosince 1805 se jednotlivé spojenecké kolony nacházely v následujícím postavení. Západně od
Újezdu u Brna (Augezd), ze všech uskupení nejvíce na jih, se zastavil rakouský předvoj
podmaršálka Michaela svobodného pána von Kienmayer (1755-1828), který byl operačně
podřízen velitelství 1. kolony. Na temeni Prackého návrší, nad Hostěrádkami (Klein
Hostieradek) a Rešovem (Reschow), se rozložily 1. kolona generálporučíka Dmitrije
Sergejeviče Dochturova (1756-1816) a 2. kolona generálporučíka Alexandra
Andraulta hraběte de Langeron (1763-1831). Téměř v Praci (Pratze) postával se svou jízdou podmaršálek kníže
Liechtenstein. Severovýchodně odtud, na Starých vinohradech, se nacházela 3.
kolona generálporučíka Ignatije Jakovleviče Przybyszewského (1755-18??) a za ní, směrem ke Křenovicím (Krzenowitz), 4. kolona, jejíž
ruské části velel generálporučík Michail Andrejevič Miloradovič (1771-1825) a té
rakouské polní zbrojmistr Jan Nepomuk hrabě Kolowrat-Krakowský (1748-1816). Carův bratr, velkokníže Konstantin Pavlovič (1779-1831),
stál s gardou severně od Křenovic. Pravé, severní křídlo, obsadil mezi
Holubicemi (Holubitz) a Kovalovicemi (Kowalowitz) ruský předvoj knížete
Bagrationa.
[9] Ordre de
Battaille pro rusko-rakouskou armádu v den bitvy u Slavkova uvádí, že všechny kolony
pěchoty, kromě 3. kolony generála Przybyszewského, měly ve svých sestavách několik
stovek jezdců. U Dochturova se nacházely dvě sotně kozáků, u Langerona dvě
eskadrony ruských dragounů a dvě sotně kozáků a Miloradovič s Kolowratem-Krakowským
měli disponovat dvěma eskadronami rakouských dragounů.
[10] Čtveřici jízdních gardistů,
která se na Starých vinohradech zasloužila o ukořistění orlice 1. praporu 4.
řadového pluku, tvořili (jmenovitě): Elij Omeltčenko, Zacharij Lazunov, Fedor
Ušakov a jakýsi Gavrilov, jehož křestní jméno neznáme.
[11] K tomuto
útoku, jenž byl zároveň také posledním v jeho životě, vydal pokyn generálporučík
Alexandr Alexandrovič Essen II. (1748-1805). Tisícovka hulánů, v jejichž čele
se Essen pohyboval, obrátila na ústup husary z Picardovy lehké jezdecké brigády,
avšak Debillyho francouzskou řadovou pěchotu, která přikryla své vlastní jezdce
a přivítala Rusy neprostupnou palbou, se mu rozehnat nepodařilo. Ze sedel bylo střelbou
sraženo několik stovek útočníků. Francouzští husaři se mezitím stačili zformovat
a jali se otřesené hulány pronásledovat. Co nezvládla palba francouzských děl a
mušket u Blažovic (Blaziowitz), to dokonala nedaleká úvozová cesta na Sivice (Siwitz),
kde se pádem smrtelně zranilo mnoho koní i jezdců. Útok zaplatilo životem na čtyři
stovky jezdců. Jegor Ivanovič Müller-Zakomelskij (1767-1830), o kterém se
Jermolov výslovně zmiňuje, byl z francouzského zajetí propuštěn v následujícím
roce.
[12] Jermolov “pod
čarou” dodává, že za své vysvobození vděčil plukovníku Vasiliji
Ivanoviči Shauovi od Jelizavetgradského husarského pluku a několika dragounům
od Charkovského pluku.
[13] Jermolovův
provizorní oddíl údajně zahrnoval jednu rotu granátníků
osobní stráže, jednu sotni gardových kozáků osobní stráže, jednu eskadronu
černigovských dragounů, jednu eskadronu kyrysníků osobní stráže Jejího
Veličenstva císařovny, jednu eskadronu jelizavetgradských husarů a dvě děla
jízdní artilerie.
[14] Ani jeden z
uvedených sborů se ve Znojmu nenacházel. Arcivévoda
Karel (1771-1847) byl 6. prosince 1805 v uherském (maďarském) Körmendu, asi 100
km na východ od Štýrského Hradce (Graz). Arcivévoda Ferdinand D´Este (1781-1854)
svedl o den dříve u Štoků (Stöcken), nedaleko Jihlavy (Iglau), vítěznou bitvu s
bavorským sborem generálporučíka Karla Philippa von Wrede (1767-1838). Po
přijetí zprávy o příměří se jeho sbor stáhl k Čáslavi (Časlau).
3 komentáře:
Děkuji za pěkný článek. Asi dost vypovídá o náladě na ruské straně bojiště. Jeho upřímná výpověď: "Jediné, co jsem pochopil, bylo, že příštího dne zaútočíme." vypovídá za vše a nemohlo asi dobře skončit...v ruské armádě má tento druh válčení dlouhou tradici.
Petr Sládek
Ďakujem za ďalší skvelý príspevok, k slavkovskej bitke. :-) Chcem sa ešte spýtať, či náhodou nemáte informácie o Danilevského práci, bola niekedy preložená do angličtiny??
S pozdravom Oliver Zajac.
Rovněž i já děkuji, Vám, za Vaše díky:-)S pracemi Michajlovkého-Danilevského jsem se v uplynulých letech, přesněji dvou posledních, kdy mě na jeho práci upozornil pan Kovařík, setkal pouze v německém jazyce a přiznám se, ruskou ani anglickou verzi jsem doposud nikde nehledal. Připojuji odkaz na přehled několika jeho prací v NJ, dokonce se tam zatoulala i relace o bitvě u Slavkova, přeložená z ruštiny panem Ustohalem: http://www.google.cz/search?hl=cs&tbo=p&tbm=bks&q=inauthor:%22Aleksandr+Ivanovi%C4%8D+Michajlovskij-Danilevskij%22
Zdravím M.Kolomazník
Okomentovat