BITVA U SLAVKOVA PODLE GENERÁLA ALEXEJE P. JERMOLOVA

Překlad a komentář Miloslav Kolomazník

Alexej Petrovič Jermolov na malbě z r. 1825

Alexej Petrovič Jermolov patřil mezi nejlepší dělostřelecké důstojníky v ruské armádě napoleonské epochy. Byl pokračovatelem vznešeného rodu z Orlovské gubernie a podle ruského juliánského kalendáře se narodil 4. června 1772 v Moskvě, kde také absolvoval internátní školu. V lednu 1787 se nechal zapsat k elitnímu Preobraženskému pluku carovy osobní stráže. Po čtyřech letech byl povýšen na poručíka a následně, v hodnosti kapitána, byl přeložen k Nižegorodskému dragounskému pluku. Krátce vyučoval na Dělostřelecké kadetní škole, ale záhy byl odeslán do Polska, kde se měl v roce 1794 zapojit do potlačení tamního povstání. O rok později se zúčastnil tzv. Perského tažení při  Kaspickém moři. Za údajnou účast na spiknutí proti caru Pavlovi I. byl v lednu 1799 zatčen a poslán do vyhnanství. Po dvou letech ho nový car Alexandr I. povolal zpět a ještě v témže roce byl zařazen k 8. dělostřeleckému pluku, a posléze k jízdní dělostřelecké artilerii.

    V polním tažení proti francouzskému císaři Napoleonovi v roce 1805, přijímal úkoly jak v předním, tak i v zadním voji Kutuzovovy armády. Vyznamenal se u Amstettenu a u Slavkova, načež byl v červenci 1806 povýšen do hodnosti plukovníka. V následujícím roce se s Francouzy utkal v krvavé bitvě u Eylau, dále u Guttstadtu, Heilsbergu a Friedlandu. V březnu 1808 mu byla přiznána hodnost generálmajora a zároveň byl jmenován inspektorem jednotek jízního dělostřelectva. Ve válečném roce 1809 velel zálohám dislokovaným na Volyni. V roce 1811 mu byla nabídnuta funkce velitele gardového dělostřelectva a o rok později se stal náčelníkem štábu 1. Západní armády. Po ústupu ke Smolensku, v osudovém roce 1812, sehrál důležitou roli ve sporu generálů Barclaye de Tolly a Bagrationa. Nesouhlasil s Barclayovou strategií ústupu a apeloval na cara Alexandra, aby vrchního velitele nahradil právě Bagrationem. Po spojení ruských armád bojoval u Smolenska a Lubina (Valutiny Gory), zacož byl povýšen na generálporučíka. U Borodina vedl protiútok na pověstnou Velkou redutu a utrpěl zde lehké zranění. V říjnu a listopadu podléhal veliteli předního voje generálu Miloradovičovi a zúčastnil se s ním bitev u Vjazmy a Krasného. Na konci listopadu se pod generálem Rosenem zapojil do bojů na řece Berezině, aby jej o pár dní později opět povolali do hlavního štábu, kde okamžitě převzal post náčelníka štábu Ruské armády a krátce před koncem roku 1812 pak byl jmenován velitelem dělostřelectva všech ruských armád. V první fázi bojů na saské půdě se zúčastnil obou květnových bitev - u Lützenu a u Bautzenu. Neúspěch u Lützenu mu vynesl obviněmí z neposlušnosti a přeložení k 1. gardové divizi. Na konci srpna 1813 se po ústupu od Drážďan ocitl znovu na českém území a na dohled od Teplic, během heroického boje ruských gardových jednotek s početně silnějšími Francouzy od Vandammova I. sboru, byl u Přestanova (Stradova) opět zraněn. Zpět k armádě se vrátil krátce před vstupem koaličních vojsk do Paříže.

    Pro častou kritiku, pro níž nikdy nechodil příliš daleko, a své sklony k intrikaření, obzvláště pak vůči svým nadřízeným, nebyl mezi důstojnickým sborem příliš oblíbený. Jeho nevyzpytatelná osobnost mu tak u současníků vynesla nelichotivé označení “Novodobá Sfinga”. Zároveň byl ale přesvědčený patriot a spolehlivý velitel, jemuž nechyběla potřebná tvrdost, tedy vlastnosti, které se dokonale hodily pro jeho příští dlouholeté “angažmá” na divokém a neklidném Zakavkazsku. V Gruzii, v níž, coby vrchní velitel všech ruských jednotek, pevnou rukou “vládl” více než jedenáct let, ho v roce 1818 zastihlo povýšení do hodnosti generála pěchoty. Pro kritiku generála Paskjeviče, jednoho z oblastních velitelů a oblíbence cara Mikuláše I., byl v dubnu 1827 z Gruzie odvolán a penzionován. Stejný panovník ho pak o čtyři roky později jmenoval státním radou. Zemřel v Moskvě 23. dubna (5. května – podle gregoriánského kalendáře) 1861.

    První svazek dvoudílného vydání Jermolovových pamětí, které v originále nesou název “Записки”, vyšel poprvé v roce 1865 a v roce 1868 ho následoval svazek druhý. Jermolov v nich mapuje svoji vojenskou kariéru v rozmezí let 1796-1826, přičemž ale nejvíce prostoru logicky věnuje boji s napoleonskou Francií, zejména pak během polní kampaně v roce 1812, v níž Francouzi postoupili až do Moskvy. Své komentáře k válečným letům 1813-1814 (stejně tak k ranému období jeho vojenské služby, kdy např. v Polsku sloužil pod generálem Suvorovem) po sobě bohužel nezanechal, a tak s ohledem na bitvu u Přestanova a Chlumce, jež byla svedena na našem území na konci srpna roku 1813 a v níž Jermolov sehrál jednu z klíčových úloh, nezbývá než litovat, že zůstaneme navždy ochuzeni o jeho cenné svědectví.

    Jermolovův epizodický příspěvek k jiné “české” napoleonské bitvě – u Slavkova, jíž se zúčastnil jako podplukovník a velitel roty jízdního dělostřelectva, patrně nikdy nebude patřit k tomu nejlepšímu, co v memoárové literatuře na dané téma vzniklo, přesto, a pokud v jím předkládaném textu pomineme četné nepřesnosti a mnohá zjednodušení, lze tuto relaci považovat za zajímavou sondu do nálad, jež v tomto období panovaly v jinak nesourodém táboře Spojenců. On sám k tomu ještě dodává a vysvětluje: 

A. P. Jermolov v roce 1843 a na sklonku svého života.

  “Bitvu u Slavkova jsem nerozepisoval příliš zeširoka, neboť je provázena mnoha podivnými událostmi. Vyslechl jsem na toto téma názory mnoha významných důstojníků, ale nikdo z nich pro ně neměl jasné vysvětlení. Jediné na čem se shodovali, byly události, jimž však nebyli svědky. (…) Je snadnější popsat několik lokálních bojů, než jak spolu souvisely a navzájem na sebe navazovaly.”

    „Vrchní velitel [Kutuzov] mezitím projel Brnem [Brunn] a spojil se s vojskem hraběte Buxhöwdena.[1] Když jsme dosáhli Vyškova [Wischau], část jeho mužů nás vystřídala v zadním voji. Náš panovník se spolu s rakouským císařem nacházeli v pevnosti Olomouc [Olmutz]. Velkokníže Konstantin Pavlovič měl brzy dorazit s ruskou gardou. (…)

    Mezi nově sloučenými armádami byly patrné rozdíly. Příchozí jednotky z Ruska byly dobře udržované a v lepším pořádku, zatímco naše armáda dlouhodobě strádala a byla vyčerpaná nedostatkem potravin a ze špatného podzimního počasí. Uniformy byly dočista obnošené, vojáci neměli téměř žádné boty. Většina armádních úředníků byla navlečena v rozličných, a k tomu ještě směšných oděvech.

    Car Alexander vyjel armádě naproti a s ohledem na způsob, jakým se zdravil s mnoha důstojníky, se zdálo, že byl spokojen s výkonem jeho udatných a věrných armád. Byl jsem mezi důstojníky, kterým vyjádřil svou vděčnost za jejich služby. Pak vydal příkaz k odpočinku.

    Jednotky se rozložily v těsné blízkosti hradeb olomoucké pevnosti, pod jejíž ochranou byl zřízen vojenský tábor a na mnohých místech vybudována různá opevnění. Zásoby byly vydávány pravidelně a byla přijata opatření i k zajištění dalších dodávek. Náš stav se během následujícího týdne začal viditelně zlepšovat.

    Oba císaři měli hlavní stan v Olomouci. Zadní voj, jemuž nově velel kníže Bagration, se rozložil poblíž Vyškova. (…)

    Zatímco vojsko postávalo v Olomouci, u Vyškova se odehrálo několik potyček. Kníže Bagration si povšiml, že nepřítel má ve městě více kavalerie než pěchoty, nařídil proto veliteli Mariupolského husarského pluku, generálmajoru hraběti Wittgensteinovi, rozmístit jeho jednotky na výjezdech z města, tak aby znemožnil nepříteli uniknout, a pak přikázal pěchotě zaútočit na město. Nepřátelskému jezdectvu se přesto podařilo uniknout a hrabě Wittgenstein nestačil nic udělat. Opuštěnou pěchotu o síle necelé stovky mužů vzal do zajetí generální pobočník kníže Dolgorukovov, který plnil úkoly u zadního voje[2].  Význam této události byl značně přeceňován, načež kníže Bagration, mazaný to člověk, připsal úspěch Dolgorukovovi. Věděl, že by mu [Dolgorukov] mohl být užitečný, jelikož car choval k tomuto urozenému člověku hlubokou důvěru.[3] Nepřítel ustoupil k Brnu, kde, jak známo, se nacházely jeho hlavní síly. Celý náš hlavní stan byl tímto vítězstvím povzbuzen a připravoval se na dobití nových.

    Naše armáda obdržela rozkaz postoupit vpřed. Generál Kutuzov byl opačného mínění, což na uvedené téma přineslo mnoho diskuzí a úvah. Mnozí věřili, že Francouzi ustoupili jen proto, aby nás vylákali z našich výhodných pozic, které se u Olomouce neodvažovali napadnout. Zároveň ale nabádali k tomu, abychom setrvali na místě a počkali na spojení se sborem generálporučíka Essena I., jenž přicházel ze Slezska.[4] Jiní zase byli toho názoru, že kdyby se nás nepřítel rozhodl napadnout, měli bychom ustoupit a umožnit armádě arcivévody Karla, jež se blížila k Vídni, aby se postavila v nepřátelském týlu. Napoleon by se ale nevystavil takové nebezpečné situaci. Buď by ustoupil, a nebo by proti nám postavil jen část svých sil, a se zbytkem by táhl proti arcivévodovi Karlovi. Je pravděpodobné, že Napoleon by si vybral druhé řešení, jelikož by nemohl ustoupit jinudy, než kudy jsme před ním prošli my, tedy po naprosto zničené komunikaci, načež by jeho armáda musela čelit hladovění. Pokud by arcivévodu Karla porazil, nemusel by již pochybovat o tom, že rakouský císař opustí naši alianci a my se mu postavili na odpor sami. Napoleon však nemohl ustoupit, neboť by tím přišel o důležité výhody, kterých dosáhl svým vítězstvím u Ulmu, jež mu vyneslo obrovský kus rakouského území, donutilo Rakušany ustoupit z Itálie a opustit rovněž Tyrolsko. Mnozí se domnívali, že kdyby se Napoleon obrátil na arcivévodu Karla, nemohl by proti nám ponechat dostatečné síly, které by nás mohli zadržet, a proto mysleli, že bychom měli vyrazit, sledovat ho a sevřít mezi dvě armády. Panoval rovněž takový názor, že jakmile vyrazíme, levé křídlo by se mělo okamžitě stočit k Uhrám, zajistit spojení s arcivévodou Karlem a získat podporu Maďarů, bojovného národa. Pokud by Napoleon napadl naší armádu a my snad nemohli přijmout bitvu, byla by hornatá krajina Uher příhodná pro obranu. Oprávněně se ale předpokládalo, že Napoleon nebude moci marnit čas a bude trvat na rychlé a rozhodné akci.

    Mé zanedbatelné postavení v armádě mi neumožňovalo znát přesné záměry mých  nadřízených, ale všeobecně se povídalo, že se car neztotožňuje s Kutuzovovým názorem a vyjádřil podporu rakouskému návrhu.[5]

    Naše armáda tedy vyrazila vpřed. Vypracováním potřebných plánů byl pověřen rakouský generál-ubytovatel Weyrother.[6] Prováděli jsme krátké, ale natolik zmatené pochody, že jen zřídka trvaly méně než deset nebo dvanáct hodin. Některé kolony si navzájem křížily trasy postupu, jiné zase marnily čas čekáním na ostatní.

    Po tři dny střežil brněnskou silnici jen slabý nepřátelský oddíl. Pokaždé když se objevil náš předvoj, tato jednotka se vždy bez boje stáhla.

    Moje rota jízdního dělostřelectva byla přidělena k jezdecké divizi generálního pobočníka Uvarova.[7] Čtvrtého dne večer jsme narazili na nepřátelské jezdectvo, které jsme po nevelké přestřelce zahnali.

     Tma nás přiměla zastavit na dobrém místě na vrcholku výšin. Zbytek armády tábořil nedaleko od nás.[8] Linii nepřátelských předních stráží označovaly plápolající ohně. Říkalo se, a všichni tomu věřili, že je nepřítel na ústupu. Kolem půlnoci, nedaleko jednoho z kopců, na němž spočinula naše divize, náhle osvítili dlouhý úsek země četné ohně. Pohled na obrovský tábor a pohybující se masy lidí jen posílil naši víru v ústup nepřítele, který ho zřejmě přestal maskovat. Některým se naopak tato událost zdála být podezřelá. Později

Napoleon mezi svou císařskou gardou 

jsme se dozvěděli, že ohně byly zapalovány k oslavě samotného Napoleona, který zavítal mezi své vojáky.“

     „Generální pobočník Uvarov byl povolán na hlavní velitelství, odkud se zakrátko vrátil a přivezl několik popsaných listů papíru s rozkazy. Byly přeplněny obtížnými názvy vesnic, rybníků, potoků, údolí a kopců. Vše bylo tak matoucí, že jsme si nemohli nic zapamatovat, natož něco pochopit. Nebylo nám ani umožněno udělat si kopii, jelikož plán, který po nás mělo přečíst ještě mnoho velitelů, byl k dispozici jen v několika exemplářích. Musím přiznat, že když jsem ho [rozkaz] slyšel číst nahlas, porozuměl jsem jen velmi málu z toho, co bylo myšleno. Jediné, co jsem pochopil, bylo, že příštího dne zaútočíme.

    Ze strachu, že by se nepřítel mohl příliš vzdálit, vyrazila armáda před úsvitem vpřed. Vojsko mělo postoupit do určených míst, jenže jednotlivé kolony do sebe buď narážely, nebo se navzájem proplétaly, což způsobilo velký zmatek, který tma ještě znásobila. Jednotky se rozptýlily, promíchaly a za tmy pro ně bylo obtížné najít své místo. Kolony pěchoty se skládaly z velkého počtu pluků, nebyly ale doprovázeny jediným jezdcem[9], a tak neměly žádné ponětí o tom, co se děje před nimi, natož o postaveních a pohybech sousedních jednotek, s nimiž měly být v součinnosti. Byl jsem svědkem toho, jak generál Miloradovič, aby zabezpečil přenos důležitých zpráv, se naléhavě obrátil na velitele jednoho pluku a žádal o dvacet husarů. Zde musí být doplněno, že ani jedna kolona neměla vlastní předvoj. Hlavní předvoj [Bagration] byl na samém kraji pravého křídla a jen o málo vpředu než ostatní, takže armáda zůstala ve svém pohybu nekryta. Divize generálního pobočníka Uvarova byla odvelena daleko dozadu, aby se mohla přemístit na pravý bok, kde se soustředila téměř všechna kavalerie.

    S falešným pocitem bezpečí se tedy kolony vydaly vpřed, přičemž mezi nimi zely široké mezery, jelikož se měly rozvinout do linie až krátce před dotykem s nepřítelem.

    Za rozbřesku, zatímco jsme se domnívali, že se nacházíme ještě daleko od nepřítele a mysleli jen na to, jak napravit zmatek způsobený temnou nocí, jsme ve vzdálenosti ani ne dvě versty od nás [1 versta = asi 1 067 m] spatřili celou francouzskou armádu, rozestavenou do bojového postavení.  

Ruská mapa bitvy u Slavkova  z díla Michajlovského-Danilevského o kampani 1805

    Z toho všeho je možné vyvodit, kolik věrohodných zpráv o ústupu nepřítele jsme měli k dispozici a zač vděčíme těm nemožným rakouským směrnicím, které se podobaly spíše topografickému popisu brněnského kraje, nežli armádním dispozicím, určeným k přípravě a svedení bitvy.

    Perfektní připravenost nepřítele dokazuje, jak dobře byli informováni o našich plánech. Vůbec se neobtěžovali zjišťováním našeho pohybu, jelikož se v prostoru před jejich pozicemi nenacházela ani jedna přední stráž. Jejich jednotky zůstávaly v nečinnosti, snad z překvapení nad poněkud zvláštním vystoupením naší armády, neboť muselo být obtížné si představit, aby armáda prováděla před nepřítelem, nacházejícím se v bojovém rozestavení, takovýto manévr a neměla připravený žádný rafinovaný plán. Kromě toho  kryl zvrásněný terén naše síly. Když jsme překročili bažinatý a blátivý potok [Zlatý potok] a několik našich kolon proniklo do vesnic, situovaných mezi velkými rybníky v údolí, které se táhlo až k úpatí nepřítelem ovládaných výšin, a jakmile se odkryly  všechny naše síly a mezi nimi obrovské mezery, spustila se strašlivá dělostřelecká palba a nepřítel, využívaje přitom výhod vyvýšeného postavení, vyrazil směrem k nám. Některé z našich kolon byly napadeny z boku, a proto se nedokázaly rozvinout. Jiným se své pluky podařilo přemístit, jenže se jim buď nedostalo podpory, a nebo byly obklíčeny a nemohly odolávat nepřátelské přesile. Ve velmi krátké době se mnohé části naší armády ocitly v hrozném zmatku. Většina opatření, jež vycházela z předpokladu, že se nepřítel nachází daleko, a že se jednotky budou moci spojit, již od samého počátku neodpovídala skutečnosti.

    Boj se brzy rozpadl. Jednotky nebylo možné svést dohromady, neboť neexistovalo vzájemné spojení. Mezery mezi námi byly tak veliké, že gardový sbor Velkoknížete Konstantina, který byl ustanoven jako záloha, musel hned na počátku bitvy postoupit do přední linie a pokrýt zde tolik prostoru, že už nemohl postrádat síly na vytvoření druhé linie. Levé křídlo, pod velením generála Buxhöwdena, se na stejných výšinách, na nichž  byla dřívě rozložena divize generálního pobočníka Uvarova, drželo dlouho a ustoupilo s menšími ztrátami na životech. Nicméně 24 děl a část pěchoty, která je bránila, v údolí padly do rukou nepřátel, neboť se pod vedoucím dělem zřítil most [dřevěný “Kraví most” přes říčku Litavu] a znemožnil tak ostatním jejich ústup. Na středu byla kolona generála Miloradoviče po tvrdém odporu rozehnána; kolona generálporučíka Przybyszewského nedbale pokračovala skrze vesnici, byla obklíčena a utrpěla těžké ztráty, včetně velkého počtu zajatých, mezi nimiž se nacházel i sám velitel. Kolona generálporučíka Langerona se kvůli obtížnému terénu bránila jen krátce, i tak ale utrpěla vysoké ztráty. Gardové pluky osobní stráže podnikly několik neúspěšných a neuspořádaných útoků. Vinou nedostatku bojových zkušeností se nechaly unést svou chrabrostí, jejich úsilí však vyšlo naprázdno a oni utrpěly těžké ztráty. S velkou neohrožeností si počínaly  Kavalergardský a Gardový jezdecký pluk. Část poslední uvedené jednotky prorazila francouzským jezdectvem a ukořistila orla[10], utrpěla ale ztráty a byla rovněž zahnána.“

Willewalde: Ukořistění praporu 4. řadového pluku u Slavkova (1887)

     „Když nepřítel dosáhl těchto úspěchů, obrátil své síly proti Bagrationově předvoji a proti kavalerii, jíž velel rakouský generál kníže Liechtenstein. Divize generálporučíka Essena II. a generálního pobočníka Uvarova setrvávala dál na svých pozicích, neboť o ně  prozatím nepřítel nejevil zájem (…). Mnoho pluků se tedy vklínilo mezi nepřátelská vojska, musely ale ustoupit přesile. Na samém počátku bitvy podnikl generálmajor baron Müller-Zakomelskij v čele hulánského pluku velkoknížete Konstantina [Hulánský pluk Jeho Výsosti careviče  Konstantina Pavloviče] brilantní útok. Než těžké zranění zmařilo jeho úspěch, on padl do rukou nepřátel a jeho jednotka byla rozehnána, podařilo se mu rozprášit nepřátelské jezdectvo a jejich pěchotu.[11] Naše jezdectvo, stejně jako zbytek naší armády, jednalo na vlastní pěst a bez jakékoliv snahy o vzájemnou podporu.

    Na celé frontě, od jednoho konce až po druhý, byly naše síly rozvráceny, obráceny na útěk a pronásledovány. Naše ztráty ještě vzrostly, jakmile se jednotky nahromadily podél bahnité strouhy [Rakovec], přes níž nebylo možné přejít jinak, než po několika málo můstcích. Mnoho prchajících jezdců a koní, kteří hledali brod, v ní utonulo. Opuštěn pluky, k nimž jsem náležel, rozhodl jsem se zastavit, zahájit palbu a zadržet dotírající kavalerii. Sotva jsme však odkolesnili první děla a stačili vypálit pár ran, přihnal se nepřítel, obsluhu pobil, děla uchvátil a já padl do zajetí. Hlavní nepřátelské síly se nepustily dále do údolí. Zastavily se na výšinách a nechaly nás stíhat jen nevelkým oddílem. Divize generálního pobočníka Uvarova,  shluknuvší se u mostu, prohlédla tento záměr a nepřítele, který se za námi hnal, na hlavu porazila a na dohled od francouzkých linií mě zakrátko vysvobodila ze zajetí.[12]

    Připojil jsem se ke zbytkům mé potlučené roty a na úpatí kopce, na němž se nacházel sám car, jsem našel svou divizi. Kopec držely Granátnický pluk osobní stráže a rota gardových dělostřelců, kteří si navzdory předchozímu boji dokázaly udržet pořádek. Nebyl tam skoro nikdo z carského doprovodu. Výraz v panovníkově obličeji vyjadřoval velký smutek a oči měl zalité slzami. Torzo naší armády se soustředilo právě v těcho místech, a tak zatímco nás obezřetné dispozice rozdělily, porážka nás sjednotila. Na bojišti jsme zanechali více než šedesát děl a začali ustupovat. Bagrationovy jednotky utrpěly v boji menší ztráty než ostatní; část jeho pěchoty se ocitla v nesnázích díky nepřátelské kavalerii. Tu však nikdo v útoku nepodpořil, a tak zaplatila za svoji troufalost vysokou cenu, i tak ale bylo ztraceno několik dalších dělových hlavní. Z těchto jednotek se znovu zformoval zadní voj pod knížetem Bagrationem. Jeden oddíl, jehož velitelem jsem se ocitl být, neboť o jeho nevděčný úkol pravděpodobně nikdo jiný nejevil zájem, zaujmul pozici na silnici vedoucí přímo do Slavkova [Austerlitz], přes který naše jednotky musely projít.[13]

    Naštěstí pro nás se schylovalo k večeru a nepřítel nás po překročení potoka  přestal pronásledovat. Jeho vítězství bylo natolik zřejmé, že se už ani neobtěžoval získat několik set dalších zajatců z mé malé jednotky, a když potřeboval vodu, spokojil se jen s tím, že odehnal mé přední stráže od potoka. Z nepřátelského tábora k nám doléhaly útržky písní a výkřiky radosti. Terčem posměchu se staly pokřiky ruského „Urá!“. Kolem půlnoci jsem obdržel rozkaz ustoupit, což se mělo stát mnohem dříve, ale poslaný důstojník ke mně nikdy nedorazil. V městečku Slavkově, který dal název této památné bitvě, jsem zastihl Bagrationův zadní voj. Kníže nebyl z Uvarovova rozhodnutí nijak nadšen a nemohl uvěřit, že jsem byl ponechán šest verst před jeho vojem. O čtyři versty dál jsem se znovu připojil k armádě, ale ne všichni tu byli. Postrádali jsme informace. Zmatek dospěl tak daleko, že se jednotlivé pluky rozpadly do zmatených pestrobarevných hloučků. Car nevěděl, kde se nachází Kutuzov a Kutuzov se zase strachoval o cara. Uvarov, jemuž jsem byl povinován podat hlašení, měl z jednotky, jíž sám ustanovil, radost a přídával na jejím významu. Pochodovali jsme po celou noc a na opozdilce nebrali žádné ohledy. Za rozbřesku se naše roztažené jednotky začaly znovu scházet. Kolem 10 hodiny dopoledne se objevilo nepřátelské jezdectvo a pozorovalo náš ústup. Koně už byli natolik vyčerpaní, že jsme museli podél silnice zanechat právě tolik kanonů, o kolik jsme přišli během bitvy. 

Ruská mapa závěrečné fáze a ústupu z bitvy u Slavkova  z díla Michajlovského-Danilevského o kampani 1805

      Brzy jsme se dozvěděli, že, za příslib mírových jednání, uzavřel rakouský císař  s Napoleonem přímeří. Od Rakušanů jsme už nemohli očekávat žádnou další podporu.

    Dorazili jsme do Holíče [Golič] na hranicích s Uhrami, kterými jsme na cestě do Ruska museli projít. Zadní voj, aby nebyl odříznut, neboť jsme byli všude obklopeni francouzským jezdectvem, se musel přiblížit na dotek k hlavní armádě.

    V příměří, jež Rakušané vyjednali, bylo sice uvedeno, že Rusové budou mít volný průchod, čas a směr nám byl ale navržen, jak Francouzi říkají, á journées d´etapes [po denních etapách].

    Takovou shovívavost nám bylo zbytečné prokazovat, obzvláště pokud se nás nepřítel neodvážil pronásledovat do země, jako jsou Uhry, a k tomu ještě na počátku zimy. Nemohli si být totiž jisti, že Rakousko, maje ve Znojmě [Znaim] nachystané jednotky arcivévody Karla a arcivévody Ferdinanda[14], neporuší příměří a nepřivede tak Napoleona do svízelné situace.

Výjev z bitvy u Slavkova podle Josepha Swebach-Desfontainea (1769-1823)

    Po rozbitých cestách a v příšerném počasí jsme postupovali jedním z nejchudších krajů v Uhrách. Minuli jsme Košice [Kaschau], Prešov [Eperies], u Bardejova [Bartfeld] překročili Karpaty a poblíž Dukly [Dukla] sestoupili do Haliče.

    Všude v Uhrách jsme se setkali jen s tím nejpřátelštějším chováním, našim vyčerpaným vojákům nebylo nikdy nic odepřeno. Zdejší aristokracie přivítala našeho vrchního velitele se vší úctou. Byly nám uspořádány dvě oslavy. Překvapivě se mezi námi našlo mnoho takových, kteří se po tak ostudné porážce chtěli bavit, téměř jako bychom nepřítele porazili a zničili my, a ne on nás.

    Maďaři memohli při pohledu na naše jednotky uvěřit, že nás Francouzi dokázali porazit. Byli tím viditelně zklamáni, ale neobtěžovali nás svou lítostí. Jedinou možnou příčinu naší porážky spatřovali ve zradě rakouských generálů, což samo o sobě jen dokazovalo, jak moc nám věřili! Neobeznámeni tím, že ovládám latinský jazyk, někteří se vyjadřovali o minulosti velmi otevřeně a málokoho [z Rakušanů] přitom chválili.

    Sboru generálporučíka Essena scházelo v průběhu bitvy u Slavkova urazit k bojišti už jen krátký úsek, ustoupil jiným směrem a spojil se s námi v Haliči. Rovněž těžké dělostřelectvo, odeslané do olomoucké pevnosti, se k nám znovu úspěšně připojilo.   

    Panovník se u armády nenacházel, opustil ji už v Holíči a odjel do Ruska.” 

Poznámky:

---

[1] Ke spojení Volyňské armády generála pěchoty Fedora Fedoroviče Buxhöwdena (1750-1811) a Kutuzovovy Podolské armády u Vyškova došlo 19. listopadu 1805.

[2] Petr Petrovič kníže Dolgorukov (1777-1806) velel v Bagrationově předvoji pěchotní brigádě o velikosti dvou mysliveckých pluků. O den později (29. listopadu) se tento příslušník prominentního petrohradského rodu zúčastnil u Pozořické pošty pověstného setkání s Napoleonem, kde francouzskému císaři neúspěšně tlumočil mírové podmínky svého cara.

[3] O ruském carovi se traduje, že svoji vůbec první bojovou zkušenost absolvoval právě u Vyškova. Ke knížeti Petru Ivanoviči Bagrationovi (1765-1812) se měl Alexander připojit někde mezi Vyškovem a Rousínovem (Rausnitz). Probíhající boje ho zpočátku naplňovaly vzrušením, avšak pohled na mrtvé a zraněné jím natolik otřásl, že mu údajně způsobil náhlou nevolnost. Následně prý ustoupil dozadu a po celý zbytek dne odmítal stravu.

[4] Přibližně 20 000, podle jiných “jen” 14 000 sbor Ivana Nikolajeviče Essena (1758-1813) byl na cestě od Brestu Litevského (Brèst, Brest-Litovsk). V okamžiku bitvy u Slavkova se nacházel v prostoru někde mezi Opavou (Troppau) a Hranicemi (Weiskirch) a do kampaně se už nestačil zapojit.

[5] Vyrazit nepříteli vstříc a svést s ním rozhodující bitvu.

[6] Generálmajor Franz svobodný pán von Weyrother (1754-1806) nahradil ve funkci náčelníka štábu Kutuzovovy armády velice schopného podmaršálka Heinricha svobodného pána von Schmitt, který byl 11. listopadu 1805 zabit v bitvě u Dürnsteinu.

[7] Fedor Petrovič Uvarov (1773-1824) byl velitelem jedné ze dvou jezdeckých brigád, které tvořily ruskou část 5. (jezdecké) kolony rakouského podmaršálka Jana I. Josefa knížete Liechtensteina (1760-1836).

[8] V noci na 2. prosince 1805 se jednotlivé spojenecké kolony nacházely v následujícím postavení. Západně od Újezdu u Brna (Augezd), ze všech uskupení nejvíce na jih, se zastavil rakouský předvoj podmaršálka Michaela svobodného pána von Kienmayer (1755-1828), který byl operačně podřízen velitelství 1. kolony. Na temeni Prackého návrší, nad Hostěrádkami (Klein Hostieradek) a Rešovem (Reschow), se rozložily 1. kolona generálporučíka Dmitrije Sergejeviče Dochturova (1756-1816) a 2. kolona generálporučíka Alexandra Andraulta hraběte de Langeron (1763-1831). Téměř v Praci (Pratze) postával se svou jízdou podmaršálek kníže Liechtenstein. Severovýchodně odtud, na Starých vinohradech, se nacházela 3. kolona generálporučíka Ignatije Jakovleviče Przybyszewského (1755-18??) a za ní, směrem ke  Křenovicím (Krzenowitz), 4. kolona, jejíž ruské části velel generálporučík Michail Andrejevič Miloradovič (1771-1825) a té rakouské polní zbrojmistr Jan Nepomuk hrabě Kolowrat-Krakowský (1748-1816). Carův bratr, velkokníže Konstantin Pavlovič (1779-1831), stál s gardou severně od Křenovic. Pravé, severní křídlo, obsadil mezi Holubicemi (Holubitz) a Kovalovicemi (Kowalowitz) ruský předvoj knížete Bagrationa.

[9] Ordre de Battaille pro rusko-rakouskou armádu v den bitvy u Slavkova uvádí, že všechny kolony pěchoty, kromě 3. kolony generála Przybyszewského, měly ve svých sestavách několik stovek jezdců. U Dochturova se nacházely dvě sotně kozáků, u Langerona dvě eskadrony ruských dragounů a dvě sotně kozáků a Miloradovič s Kolowratem-Krakowským měli disponovat dvěma eskadronami rakouských dragounů.

[10] Čtveřici jízdních gardistů, která se na Starých vinohradech zasloužila o ukořistění orlice 1. praporu 4. řadového pluku, tvořili (jmenovitě): Elij Omeltčenko, Zacharij Lazunov, Fedor Ušakov a jakýsi Gavrilov, jehož křestní jméno neznáme.

[11] K tomuto útoku, jenž byl zároveň také posledním v jeho životě, vydal pokyn generálporučík Alexandr Alexandrovič Essen II. (1748-1805). Tisícovka hulánů, v jejichž čele se Essen pohyboval, obrátila na ústup husary z Picardovy lehké jezdecké brigády, avšak Debillyho francouzskou řadovou pěchotu, která přikryla své vlastní jezdce a přivítala Rusy neprostupnou palbou, se mu rozehnat nepodařilo. Ze sedel bylo střelbou sraženo několik stovek útočníků. Francouzští husaři se mezitím stačili zformovat a jali se otřesené hulány pronásledovat. Co nezvládla palba francouzských děl a mušket u Blažovic (Blaziowitz), to dokonala nedaleká úvozová cesta na Sivice (Siwitz), kde se pádem smrtelně zranilo mnoho koní i jezdců. Útok zaplatilo životem na čtyři stovky jezdců. Jegor Ivanovič Müller-Zakomelskij (1767-1830), o kterém se Jermolov výslovně zmiňuje, byl z francouzského zajetí propuštěn v následujícím roce.

[12] Jermolov “pod čarou” dodává, že za své vysvobození vděčil plukovníku Vasiliji Ivanoviči Shauovi od Jelizavetgradského husarského pluku a několika dragounům od Charkovského pluku.

[13] Jermolovův provizorní oddíl údajně zahrnoval jednu rotu granátníků osobní stráže, jednu sotni gardových kozáků osobní stráže, jednu eskadronu černigovských dragounů, jednu eskadronu kyrysníků osobní stráže Jejího Veličenstva císařovny, jednu eskadronu jelizavetgradských husarů a dvě děla jízdní artilerie.

[14] Ani jeden z uvedených sborů se ve Znojmu nenacházel. Arcivévoda Karel (1771-1847) byl 6. prosince 1805 v uherském (maďarském) Körmendu, asi 100 km na východ od Štýrského Hradce (Graz). Arcivévoda Ferdinand D´Este (1781-1854) svedl o den dříve u Štoků (Stöcken), nedaleko Jihlavy (Iglau), vítěznou bitvu s bavorským sborem generálporučíka Karla Philippa von Wrede (1767-1838). Po přijetí zprávy o příměří se jeho sbor stáhl k Čáslavi (Časlau).