NAPOLEON A JEHO RODNÝ OSTROV

Letecký pohled na Napoleonovo rodné Ajaccio

Na tomto blogu už se objevilo několik příspěvků o místě jeho posledního pobytu, ostrově Svaté Heleny, na Korsiku, kde se narodil, jsem ale jaksi zapomněl, byť mám, pár let tomu na zad, na svědomí nevelkou knížku o korsické historii i výletech po ní. Při brouzdáním nahromaděných věcí v počítači mě napadlo, že bych mohl nějakou kapitolku oprášeně použít a vybral jsem jednu poněkud kacířskou o tom, jak to vlastně s císařovým vztahem k rodnému ostrovu bylo. Možná se k tomuto tématu ještě vrátím kapitolkami o Bonapartově mládí, neboť na ten ostrov mezi mořem a nebem mám krásné, byť trochu nostalgické vzpomínky...

Ajaccio, Casa Buonaparte v Rue Bonaparte

Napoleon Bonaparte se stal bez diskuse nejslavnějším korsickým rodákem a žádná jiná historická postava se mu nevyrovná. Můžete ignorovat „otce vlasti“ Pasquale Paoliho, nemusíte ani jedinkrát narazit na jména Sampiera Corsa či krále Theodora, Bonapartům ale neuniknete. Těžko spočítat, kolik soch mu bylo na ostrově postaveno; snad v každém městečku jej něco připomíná. Kromě Napoleonových, císařových či Bonapartových ulic, tříd a náměstí tu naleznete ulice některých z jeho bratří i sester a nepochybně také ulice Madame Mère, Paní matky, tedy Laetizie Bonapartové. Ve stáncích a obchodech se suvenýry se na vás budou dívat malé i větší busty muže v nezbytném dvourohém klobouku, místo obrázku ostrova můžete poslat pohlednici Bonaparta jako konzula, Bonaparta na koni v průsmyku Velkého svatého Bernarda, Bonaparta jako císaře Napoleona. Tisíce talířků, podšálku, šálku, slánek i cukřenek tu nesou kýčovitý portrétek, obyčejně v páru s císařovnou Josefinou, která na Korsice nebyla za celý život ani minutu.

            Jak to s tou slávou vlastně je a čím si zasloužil Napolione Buonaparte takovou popularitu? Není to jenom odraz slávy jednoho z nejslavnějších a nejznámějších vojevůdců světových dějin, z nějž turistický průmysl těží? Má být Korsika Napoleonovi zač vděčná? A sahá ten vděk někam hlouběji, než jen k tomu, že jde o muže, který proslavil jméno ostrova po celém světě?

            Vše při výletech do korsické minulosti říká, že Korsičan je vlastenec, milující svobodu i nezávislost a v tomto smyslu ztělesňuje korsickou touhu po samostatnosti odkaz Pasquale Paoliho. Bonaparte však představuje jeho protipól, muže, který usiloval o to, aby se osudy Korsiky spojily s Francií. Přitom stačilo velmi málo, jen to, aby byl počat o pár měsíců dříve, a nikdy by o sobě nemohl říci, že je rodilý Francouz.

Ajaccio, Place d´Austerlitz...

            Paoli volil ideál korsické nezávislosti a pokusil se ji realizovat s pomocí Britů. Bonaparte naopak usiloval a absolutní přičlenění Korsiky k Francii. Nikdy nezapomněl, jak musel z ostrova utéci, a sotva francouzská republika upevnila svoje postavení natolik, že mohla proti na Korsice uplatnit svoji autoritu, radil Direktoriu, tehdejší vládě:

            „Vymažte z paměti Korsiky Paoliho jméno!“

            Jeho další rady, které sepsal, jsou mnohem drsnější a pragmatičtější. Generál Napoleon Bonaparte, velitel Italské armády, tehdy doporučoval:

            „Neumisťujte do úřadů, jimiž vláda na ostrově disponuje, žádného Korsičana.“

            Když se stal roku 1800 prvním konzulem a de facto tak na sebe strhl veškerou moc, okamžitě zakázal na Korsice platnost republikánské ústavy z revolučního roku VIII. Vyslal na ostrov plnými mocemi vybaveného radu André-Françoise Miota de Melito, který tu měl zavést zvláštní, takřka stanné právo. Písemně mu nařídil:

            „Začnete ustavením mimořádného tribunálu a necháte popravit všechny ty, kteří jsou drženi ve vězeních Ajaccia jako zloději, vrazi či povstalečtí provokatéři.“

            Spolu s Melitem odpluly na Korsiku brigády žandarmerie, vojenské policejní jednotky, a velitelé jednotlivých brigád dostali tento rozkaz:

Napoleon na vrcholu pyramidy, Place d´Austelitz na konci Leclercovy třídy

            „Domy hlavních rebelů budou spáleny (…) a expedice skončí teprve tehdy, až budou všichni rebelové pochytání a donuceni ostrov opustit.“

            Byla to politika biče a cukroví, třebaže se Miot de Melito snažil represivní opatření, jež měla z ostrova vymítit paolistické separatisty, kompenzovat. V roce 1801 založil s podporou Napoleonových bratří Josefa a Luciena v Ajacciu veřejnou knihovnu, botanickou zahradu. Ajaccio a Corte, donedávna „tajné hlavní město“ paolistů, spojil přes lesnaté pohoří Vizzavony silnicí, po níž mohly jezdit kočáry.

Napoleonovi se smířlivost nelíbila, v roce 1802 byl Melito odvolán a jeho místo zaujal generál Joseph Morand. Ten na Korsice nastolil okamžitě po příjezdu policejní systém, jemuž se říkalo Giustizia Morandina, Morandova spravedlnost, a až do roku 1811 vládl na Korsice ve jménu Francie železnou rukou. Jak? Příklad vísky ve Fiumorbu není zdaleka ojedinělý. Za útok na jednoho žandarma bylo všech 167 obyvatel, mužů, starců, žen i dětí, na návsi svázáno a rozděleno do tří skupin: část mužů k zastřelení, ženy s dětmi k deportaci, zbytek do vězení.

Nepřipomíná vám to jiná místa, pozdější staletí a jiné režimy? Takové věci se turista nedočte ani v příručkách, ani v Napoleonových životopisech. Mohla být Korsika na svého nejslavnějšího rodáka pyšná? Lze se divit, že když v roce 1814 hvězda poraženého Napoleona I., císaře Francouzů, zapadala, svrhli v Ajacciu, Bonapartově rodišti, jeho busto do moře? A že v Bastii, na protilehlé straně ostrova, přivítali obyvatelé vítězné Angličany jásotem a nadšením?

Přitom není pochyb, že Napoleon rodný ostrov miloval, avšak onou nostalgickou láskou k rodnímu kraji i místům dětství. Ve svém posledním exilu, na Ostrově svaté Heleny, se před Las Casesem, který pečlivě zaznamenával každou větu pronesenou padlým velikánem, pronesl:

„Kolik vzpomínek se mi usadí v paměti, když dají myšlenkám pokoj politické úvahy či urážky onoho Hudsona Lawa a ony se upnou k prvním dojmům mého mužného života. V těch klidných okamžicích se mi stále zdá, že mít dvanáct tisíc liber renty a žít jako dobrý otec rodiny se ženou i synem v našem domě v Ajacciu, bych byl nejšťastnějším ze smrtelníků. Rodná země má neviditelné kouzlo a vzpomínky ji na všechny způsoby zkrášlují: až k vůni půdy, která je vašim smyslům tak blízká, že byste s očima zavřenýma poznali zemi, po níž vedly vaše první dětské kroky…“

V úvahách, které Las Cases zaznamenával, na Korsiku vzpomínal jako na chudý ostrov s ubohým obyvatelstvem. Nic však neudělal, aby chudobu odstranil. Vzal lidem pocit svobody i nezávislosti a ničím jej nenahradil.

Trvalo několik desetiletí, než Korsika zapomněla na Giustizia Morandina a drakonické represe. Ve Francii se rodila napoleonské legenda a ostrov nemohla minout. Lidská paměť je krátká: když se dostal k moci Ludvík Bonaparte, nejprve jako prezident a posléze jako císař Napoleon III., začal se na Korsice zpívat kuplet Ajaccienne. Ostrov v něm slavil návrat dynastie Bonapartů na trůn jako probuzení svobody a světla po dvou desetiletích temnoty…

Bonapartové se vraceli z vyhnanství a jejich potomci navštěvovali Korsiku. Dne 15. dubna 1848 přistál v Ajacciu syn Napoleonova bratra, bývalého vestfálského krále Jérôma Bonaoparta a nedlouho po něm navštívil kolébku rodiny Buonapartů i syn Luciena, dalšího z Napoleonových bratří.

Napoleon III., synovec Napoleona Bonaparta, nenechal ostrov nepovšimnutý. V září 1860 jej navštívil spolu se svojí chotí, císařovnou Eugénií. Po připlutí prohlásil:

Ajaccio, Avenue Antoine Serafini, krásné místo plné kaváren...

„Korsika není departement jako každý jiný, pro mne znační rodinu. (…) Připlula jsem, abych studovala její potřeby a budu šťastná, když je uspokojím.“

Už předtím začaly na ostrov přitékat dotace a subvence na podporu průmyslu, zemědělství, vzdělanosti. Bylo zahájeno vysušování mokřin a bažin, značně úspěšně se dařilo vymítiti z pobřeží malárii, systém zavlažování a drenáží zúrodňoval půdu. Intenzivně vznikaly silnice a mosty, stát podporoval pěstování révy, oliv, hovězího dobytka. Průmysl neměl na Korsice mnoho šancí, omezil se na dřevařství a metalurgii, rudu však bylo nutno dovážet z Elby. Vznikly ale první skutečně obchodní přístavy, nejprve v Bastii a poté v Ile-Rousse. Ani pravidelná lodní přeprava cestujících na sebe nedala dlouho čekat.

A další Napoleon, opět Ajaccio, Place du Diamant...

Éra Napoleona III. vzala za své porážkou Francie v prusko-francouzské válce roku 1870. Na Napoleona a bonapartismus se rychle zapomnělo. Vzpomínku, která do značné míry souvisela i s politickou orientací, uchovávalo pouze pár jedinců v Ajacciu., kde bonapartisté založili roku 1908 malinkou politickou stranu. V roce 1908 se z ní stal Comité central bonapartise, Ústřední bonapartistický výbor. Existuje dodnes, do jisté míry jako pravicově orientované politické sdružení, jehož členové kandidují tu samostatně, tu v rámci jiných stran. Omezena zůstává pouze na Ajaccio, kde se její činnost orientuje do značné míry na pořádání napoleonských slavností. Jakých? Takových, jakými jsou Napoleonské dny v Ajacciu, které mohou do jisté míry připomínat oslavy, jaké se odehrávají na bojišti u Slavkova na Moravě. Konají se od roku 1997 v polovině června a zpravidla se na nich sejde několik stovek nadšenců v uniformách jednotek z období napoleonských válek. Dva dny se pak na náměstí Miot v Ajacciu bojuje jako před téměř dvěma stovkami let.