pondělí 6. ledna 2014

DRSNÉ PAMĚTI KARABINÍKA ABBEELA



Nedávno se mi dostal do rukou útlý svazek v Belgii vydaných vzpomínek jednoho napoleonského vojáka, nazvaný docela prostě „Mémoires dʼ un carabinier (Paměti karabiníkovy)“. Napsal je Joseph Abbeel, původem z Flander, v letech 1806 až 1812 příslušník 2. pluku karabiníků, pohřešovaný od ústupu z Ruska v prosinci 1812. Tento jezdec, který byl odvelen k Napoleonově armádě ve dvaceti, zažil bitvy u Friedlandu, Aspern/Esslingu, Wagramu, Smolenska, Borodina i ruské mrazy, padl do ruského zajetí v Prusku a putoval až do Asie, což vše popsal bez zveličování či okázalosti. Místo velkých bitevních scén líčil spíše svoje útrapy, strachy, naděje, mizérii vojenského života či strasti vojáků i civilistů… Jsou to osudy barvité, dramatické, mnohdy drsné, vyrovnají se příběhům slavných osobností a odkrývají spíše rub toho, co francouzský spisovatel de Vigny nazval vznešeností a bídou života vojenského. Posuďte ostatně sami…

Choval jsem se jako moji druzi
Vojenský registr o Josephu Abbeelovi, narozeném roku 1786 ve vsi Vrasene ve Flandrech prozrazuje, že byl 1,79 m vysoký, měl oválnou tvář, kaštanové oči i vlasy, dlouhý nos i bradu a že jej odvedli roku 1806 v Gentu, načež byl zařazen v listopadu k 1. eskadroně 2. pluku karabiníků. V první části svých memoárů, kterou výstižně nazval „Počátky mých strastí“ přiznával, že se pokoušel ze služby vykoupit prostřednictvím náhradník, měl ale smůlu a jako rekrut se ocitl v jednom klášteře, proměněném na kasárna.
„V noci se spár nedalo, soldateska dělala hrozný rámus, rozbíjela oltáře, dveře, okna a štípala všechen nábytek. Pokládal jsem to za rouhačství, za dílo bezbožníků a přesto už ve středu… jsem se choval jako moji druzi,“ psal o svém prvním týdnu v armádě a byl šťasten, že odtud může k pluku.
Cestoval k němu v doprovodu starého seržanta do Lunéville, nocoval v hostincích, nedostával jíst a pomýšlel na dezerci, leč pochopil, že by si tím nepomohl. Štěstí mu přálo, karabiníci měli kasárna v bývalém zámku polského krále Stanislava II. a on tu našel kamaráda, který měl z domova dost peněz a nenechával si je pro sebe. Až do února 1807 si tak mohl přilepšovat v hospodách ve městě a žil, jak napsal, „jako ryba ve vodě“. Pak sladký čas skončil a následovala další posádka.
„Hned začal intenzivní výcvik: jezdecký cvičení, zacházení se zbraní,“ poznamenal.
Vůbec se nešířil o nějakém nadšení pro uniformu, která vypadá na starých vyobrazeních přenádherně: vysoké boty nad kolena, modrý kabát do pasu, vzadu se šosy, na prsou s rudým revérem, stejně barevným límcem i vyložením a na hlavě vysoká černá medvědice. Vyzbrojeni byli jízdní karabiníci palašem, karabinou a párem pistolí.
„Pak jsme se dostali do Polska, kde jsme mizerně žili a nakonec jsme se vydali vstříc Rusům,“ dodal a mezi řádky lze pochopit, že výcvik trval jen krátce, neboť císař Francouzů potřeboval doplnit svoje pluky.
Napoleon, který porazil na podzim 1806 Prusy, táhl od bitevních plání u Jeny i Auerstedtu dál na východ, přes Vislu do Východních Prus, kde mu šel vstříc spojenec poraženého Pruska, ruská armáda generála Bennigsena. Josepha čekala jeho první válka.

Polské tažení
Do bitvy u Pruského Jílové karabinické zálohy dojet nestačily, což bylo možná Abbeelovo štěstí, neboť v téhle bitvě (8. 2. 1807) Napoleon málem prohrál a utrpěl obrovské ztráty. Na odplatu čekala jeho Velká armáda až do 14. června a karabiník Joseph od čtyř ráno zakoušel, co ruští dělostřelci umí. Pluk stál nečinně a čekal, kdy na něj přijde řada, což byl krutý křest ohněm:
„Nepřítel po nás dál pálil z děl a pobil řadu našich. Několikrát jsme plukovníka Blancarda, velitele našeho tělesa, prosili, ať smíme zaútočit. Opakovaně nám říkal, že zaútočíme, až to bude výhodné. Dokonce nám zakázal všímat si projektilů, kulí i granátů, které jsme slyšeli, nebo viděli přilétat. Dával nám příklad: navzdory spršce střel setrvával v sedle koně bez hnutí a s rukama
Stará karabinická uniforma (A. de Marbot)
zkříženýma.“
Nepsal, že by útočil, a k závěru bitvy, pro Francouze drtivě vítězné, jen poznamenal:
„Můj kůň se zhroutil, kulka ho zasáhla do hlavy; jak jsem se zvedal, dostal jsem kulku do ramene.“
Zranění nebylo vážné, brzo se zotavil, načež s plukem putoval na ostrov Nogant, neboť v Tylži uzavřeli ruský Alexandr a francouzský Napoleon mír. Pro něj to nebyl dobrý čas, a když tuto severní část bývalého Polska v půli září opouštěl, čekala jej kalvárie v podobě nemoci, na niž málem zemřel.
„Za první etapy jsem provázel povozy. Najednou cítím, jak mě přepadává horečka a průjem, že mi ani nezbyl čas seskočit z koně; všechno se rozstříklo do mých kalhot a bot. Navečer, když jsem svou kompanii dojel, už jsem měl přidělené ložírování vedle naší světnice. Přivázal jsem koně u stodoly a neměl odvahu vejít do domu, jen jsem se svalil na kus slámy a drkotal zuby. Nazítří ráno mě jistý Boyen de Saint-Tron, o němž budu mluvit dál, v tomhle stavu našel. Stáhl mi boty, očistil, jak nejlíp svedl, a odešel hlásit mou příhodu kapitánovi. Ten mě poslal do špitálu v Kroningenu.“

Málem zaživa pohřbený…
Jenže špitál už lékaři opustili a Joseph tu strávil se sedmi kyrysníky osm dní bez medikamentů a bez ošetření. Pak odjel na voze do Štětína a k pluku v Neuwedelu dorazil rozpalovaný horečkou. Plukovní doktor mu sice našel slušný dům s čistou postelí, stav pacienta se ale dramaticky horšil:
„Na druhý den jsem se nedokázal zvednout a můj stav se stále horšil. Zachovával jsem si dobrou mysl, i když bylo až ke mně slyšet salvy, co je vypalovali nad hroby mých druhů od pluku. Čtrnáctého dne jsem znovu slyšel střílení a zeptal se kamaráda, který mě přišel navštívit, koho že to zakopávají. Byl to maréchal des logis Gaenaerd z naši kompanie, bratr ubytovatelův. ,Dobrý a statečný voják,ʽ pomyslel jsem si, ,a zítra tohle řeknou i o mně!ʽ Nazítří mi už bylo tak slabo, až jsem hostitele pořádal o pero a papír: chtěl jsem sepsat svoje vlastní pořízení. Nepovedlo se mi to, omdlel jsem při tom. Kamarád, co mě chodil navštěvovat, pak řekl, že na Gaenardově pohřbu potkal mého starého druha Vloerse, s nímž jsem se dělíval o postel; šel o berlích, nakopl ho předtím kůň. Majitel domu, kde jsem bydlel, mě moc často slýchal vyslovovat Vloersovo jméno, dokonce i v horečkách, a v noci se ho vydal hledat. Vloers, který spal, volání neoslyšel, přišel k oknu. Můj patron mu vysvětlil, jak na tom jsme. Vloers slíbil, že mě hned časně ráno navštíví, a dodal: ,Nemít ty berly, šel bych s vámi hned, s nimi to ale v noci nejde.ʽ Za rozbřesku byl Vloers u mojí postele. Já ho viděl i slyšel mluvit, slovo jsem ale vypravit nesvedl, ani očima hnout nešlo. Dlouho se na mne díval a majiteli povídal: ,Je mrtvý! Nic nedělejte, jdu za doktorem ʽ Lékař přišel v osm, vyndal mi ruku zpod peřiny, pleskl mě po tváři: žádná reakce. Dal mi zrcátko před ústa: nezapařilo se. Když neviděl ani stopu života, řekl mým domácím, až z prostěradla sešijí pytel jako rubáš. Že mě hned navečer pohřbí! Ta slova jsem slyšel zřetelně a viděl i domácího a jeho dceru, jak pytel šijí. Kolem páté dorazilo pár karabiníků, jedni se zbraní, druzí bez ní. Dali mě do pytle a odnášeli ke hřbitovu, kam je ostatní provázeli, ježto měli za úkol, až mě strčí do země, vypálit po vojenském zvyku pár ran. Jak mě nesli, jeden z nosičů si všiml, že se hýbe něco, co by nemělo. Rychle se vrátili a dali mě na postel. Nahonem přivolaný chirurg mě prohlédl, předepsal pár medikamentů a poručil, ať piju, co to jde nejvíc. Jistý Carpentier z mojí kompanie se uvolil, že mi bude dávat pít celou noc. (…).
To všechno, co jsem o svojí nemoci vyprávěl, mi řekl až později Carpentier, z jeho úst to vím. Rychle jsem se uzdravoval: tři dny po mém vzkříšení mi doktor povídal, ať se přidám ke své kompanii ve vsi, protože regiment odjíždí z Pruska do Hannoveru a musí s sebou vzít i marody.“

Bitvy na Dunaji
Na jaře 1809 vypukla nová válka, kterou vyvolalo rakouské císařství, a u Landshutu spatřil Abbeel, poprvé toho, kterému už tři roky sloužil:
„Seděl u ohně obklopený štábem. A my mysleli, že je ještě v Paříži!“ podivil se, císařův zjev ho ale nejspíš neoslnil.
Napoleon se vskutku objevil u napadené armády nečekaně, několika skvělými údery zahnal většinu vojska arcivévody Karla k Řeznu, kde došlo k dalšímu boji, z něhož náš karabiník zaznamenal jen to, co prožil:
„Pár mužů pochopilo, že nám neutečou. Lehli si na zem a dělali mrtvé. Nechal jsem svého koně kroužit a vidím jednoho z těch kujónů vstávat. Zabodl svůj bodák do zadku koně karabiníka přede mnou. Pobodl jsem svého a sekl šavlí Rakušanovi po rameni; ta rána byla tak vzteklá, že se čepel zarazila až o klíční kost, zatímco hrot vnikl do těla a zasáhl i bok. Infanterie byla pozajímaná a my útočili na kavalerii, která se stáhla do města: byli bychom tam vnikli, ale zavřeli nám brány před nosem. (…) Palba z města byla hustá jak krupobití a nás donutila ustoupit.“
Tito Rakušané ustoupili z Řezna do Čech a Napoleon pokračoval v patách podmaršálku Hillerovi na Vídeň. Obsadil ji, avšak na druhém břehu Dunaje už čekal Karel Rakouský a císař Francouzů přešel řeku za ním. Následovala dvoudenní bitva u Aspern a Esslingu, kterou Francouzi prohráli, u ní ale Joseph nebyl. Císaře podruhé spatřil nedlouho nato, při výcviku prováděném pěšky tak, že se mu to pranic nelíbilo:
„Nespokojený se špatným provedením seskočil vedle našeho generála na zem a křikl: ,Pacholci zatracení, do sedel!‛ Pak se konalo předávání křížů čestné legie a povyšování důstojníků.“
Den nato došlo k bitvě u Wagramu, sice vyhrané, ale s obrovským úsilím a za cenu velkých ztrát:
„Na nás zaútočilo několik dragounských pluků a donutily nás k ústupu. Ve chvíli útoku těch rakouských dragounů přerazila děloví kule mému koni obě přední. S námahou jsem se vyprostil a na útěk se pustil tak, že jsem se držel ohonů našich dvou koní. (…) Běžel jsem tak dobrých sto kroků, až do mne kůň z druhé řady vrazil, šlápl mi na chodidlo a já se svalil do písku. Přimáčkl jsem se k zemi, nepřátelský útok, ženoucí se za našimi, se přehnal nade mnou. Rakušané se vrátili a šikovali se znovu do boje kousek ode mne. Zůstal jsem bez hnutí a mrtvý strachy skoro půl hodiny. Naši se vrátili do útoku, já se právě zvedal, když vedle mne dopadla kule a posypala mě pískem. Dal jsem se na útěk za malou vyvýšeninu, co byla blízko, a zastavil u mrtvého karabiníka. Ležel vedle koně s vyhřezlými vnitřnostmi.“
Udělal to, co dělali všichni v podobné situaci, sebral mrtvému vše užitečné, pak našel koně bez jezdce a vlekl se dozadu, až narazil na ambulance:
„Tam to bylo jak na jatkách. Všude promíchaní mrtví i ranění, uřezané nohy a ruce. Vodu tu nešlo najít! Umíral jsem žízní po té celodenní bitvě ve sluneční peci a hustím prachu. (…) I šest franků bych dal za sklenku vody! (…) Ranění plakali a křičeli; všechno utíkalo, i ti ranění, co se sotva vlekli. Napříč poli bylo vidět jen hloučky prchajících: zahazovali šavle, pušky, kyrysy. Dokonce i markytánky vyhazovali věci z vozů a všichni pádili k mostům přes Dunaj.“
V těch chvílích myslel, že je Napoleon poražen, což jen dokládá, jak malý přehled měl obyčejný voják o jakékoliv bitvě. Myslel jen na sebe, došel ke vsi Enzersdorf, kde našel tucet svých druhů a soudek rumu. Opil se, usnul a teprve nazítří zjistil, že Napoleon vyhrál…
„Ten den 6. července byl pro nás zničující. Naše kompanie čítala dvaasedmdesát mužů a večer jich v sedle zůstalo jen sedm,“ tak zněly věty, jimiž ono další vítězství ocenil

Nová uniforma
Mír trval pak až do půli roku 1812 a karabiníci během něho, v roce 1811, dostali novou uniformu, na pohled nejkrásnější z celé Napoleonovy armády.
„Bílý kabát s rudým vyložením, měděný kyrys o váze dvaadvacet liber, měděnou přilbu ,jako Římani‛ o váze šest až sedm liber a také pár neohebných bot,“ tak ji popsal a nezdá se, že by byl s té nádhery, zdůrazněné červenou housenkou na hřebeni přilby nadšen.
Nebylo divu, dvoudílný a dvouvrstvý kyrys z bílého železa potaženého mědí, sice vážil jen 16 liber, ne dvacet či dvaadvacet, ale těch 8 kg v přepočtu činilo víc, než dvojdílné pláty kyrysníků a byl i draží. Stál 63 franků, zatímco kyrys z bílého železa pro kyrysníka přišel jen na 40 franků. Takto vyšňořený se vydal Joseph Abbeel v březnu 1812 z Francie přes Rýn do Němec. Dojel do Saska, spojeneckého království, žil tu, jak má voják žít v cizí zemi, na úkor místních obyvatel, přičemž si ani
Uniforma z roku 1811 s kyrysem (A. de Marbot)
on, ani jeho druzi, nedělali s ničím starosti, jenže pak pokračoval do bývalého Polska, už předtím chudého a teď mohutnou armádou, valící se na východ, ještě zbídačenějšího:
„Sebemenší věc se tu nedala získat ani dobrotou, ani násilím. (…) Vesničané, na nichž jsme si vylévali vztek, se nechali týrat, prchali ze vsí a hledali útočiště v lesích. Osady byly opuštěné a my naráželi jen na vojáky. Aby se jednotka uživila, musela vyrážet na třicet mil dokola a kořistit. Brali jsme všechno, dobytek, potravu, oděvy a těm ubožákům zbývaly jen oči pro pláč. Při těch našich vyjížďkách jsme narazili na hloučky pěti až šesti Poláků, co umírali vyčerpáním. Potkávali jsme rodiny s dětmi umírajícími hladem…“
Je to drsný obraz části Polska, z něhož vytvořil Napoleon velkovévodství Varšavsko a které mu dodávalo věrné, statečné vojáky, přičemž císařská armáda si zde počínala jak v cizí zemi, Nic jiného jí nezbývalo, neboť vojska se směrem na východ přesunovalo víc než půl milionu a armádní logistika nebyla schopna takovou masu zabezpečit. Sám císař ostatně tvrdil, že válka se musí živit válkou, že tedy jeho muže a koně musí nasytit kraj, kterým táhnou…

Pochod ke Smolensku
Ty obrovské armádní kolony táhly až k řece Němen, na jejímž opačném břehu už leželo Rusko, a karabiník Abbeel do něj vjel 24, června 1812.
„Předpokládali jsme, že nazítří narazíme na nepřítele a přirozeně jej porazíme, načež se zmocníme země! Krom toho nás při pomyšlení na to, jak se budeme bít, lákala postranní myšlenka: utržíme lehké zranění. Cožpak to nebyl jediný způsob, jak uniknout službě?“ přiznal bez obalu náš karabiník.
Dodal pak, že se těšil, jak tu bude hojnost jídla, které už řadu dní postrádal…
Jenže jídlo nebylo a bitva, která by vše jedním rázem rozhodla, také ne! Rusové ničili vše ve skladech i na polích, dobytek odváděli, jídlo zakopávali a nasytit se z útočníků mohli jen jednotky v prvních sledech, které stihly vše vyjíst. Karabiníci měli to štěstí, že jeli dost vpředu, i tak ale se závistí sledovali, jak se zpět kolem nich vrací vozy markytánek přeplněné kořistí, kterou pak vojákům draze prodávaly. Abbeel vzpomínal, jak rozhořčený divizní generál Defrance brigádnímu generálu Chouardovi řekl:
„Ukážeme těm potvorám, že nemají v čele armády co dělat, Jsou to jen supové a zlodějky. Vykradou vesnice, co jsme dobyli, a nám pak draho prodávají, co nekoupily. Za láhev kořalky chtějí i zlaťák. (…) Naučme je, jak to chodí. Co vy na to, generále?“
Chouardovi nemusel podobnou věc říkat dvakrát:
„Generál dal znenadání vytrubovat signál k ústupu; jezdci obrátili čelem vzad, pobodli koně do cvalu a řvali: ,Rusové jedou! Rusové jedou!‛. Markytánek se zmocnila panika. Nechali svoje vozy i kolesny a vzaly nohy na ramena. Pár se jich pokusilo povozy obrátit, leč marně. Koně ponechaní sami sobě se plašili, vráželi do sebe. (…) A po našem předstíraném ústupu se mi podařilo zmocnit soudku rumu. (…) Konvoj markytánek se celý vyraboval…“
Jenže po světlé a pro vojáky humorné epizodě přišly krušné dny, nekonečné pochody tropickým vedrem s oblaky prachu, střídaných ledovými lijáky a tunami bláta na cestách, vedoucích z Vilna k Vitebsku a odtud přes Dněpr do Smolensku. Bojovalo se málo, umíralo hodně, na nemoci, podchlazení, úpaly, angíny, otravy mizerným alkoholem a desítkami dalších věcí…
Den 21. srpna vjel Abbel do Smolenska, dobytého Francouzi a Rusy i dělostřelbou zapáleného:
„Při průjezdu hořícím městem se srst našich koní škvařila a vypadli pak jak oholení. Ulice byly plné zuhelnatělých mrtvol, z nich se zvedal nesnesitelný puch. Nejdřív jsme se pokoušeli projet krokem a zakrývat si ústa i nosy šátky, nakonec jsme se ale rozhodli, že skrz to peklo procváláme.“
Den nato vjel do jiného pekla, do bitvy jménem Valutina hora či Lubino, to podle dvou blízko sebe ležících lokalit:
„Mluvilo se o patnácti tisících z boje vyřazených mužů. Pronásledovali jsme nepřítele a nestarali se o mrtvé; kanóny a vozy přes ně jezdily. Následkem toho byly ti mrtví rozmašírování tak, že za našeho ústupu od Moskvy, když se tudy šlo znovu, jsme nacházeli mrtvolami pokrytou zem. Nic už na nich nebylo lidského a ani jedno jediné tělo se za tu dobu nepohřbilo!“

Bitva u řeky Moskvy
O čtyři dny později, u Dorogobuží, zabili pod Abeelem koně.
„Vzal jsem si jiného od jednoho raněného; bylo to dobré zvíře, jen mělo, bohužel, trochu tvrdou hubu,“ konstatoval.
Pak už se věnoval jen strastem nekonečného pochodu, na němž bylo čím dál míň jídla:
„Když jsme narazili na obilí, muselo se semlít a dělat z něho chleba bez kvásku. Když už jsme měli mouku, musela se najít pec. Pokud jsme narazili na maso, chyběl nám kastrol. (…) Při hledání vody pro nás i pro koně jsme často nacházeli studny znečištěné mršinami. Nástrahy tohohle života z nás nadělaly mlynáře, pekaře, řezníky a příležitostné řemeslníky.“
Vyjížděli zdaleka ve snaze něco najít a vracelo se jich méně, neboť venkované, kteří zůstali, se chápali zbraní, vojáky přepadali a oni opláceli tím, že pálili celé vsi. Nejednou se bránili nájezdům kozáků a modlili se, aby toho Napoleon buď nechal, nebo aby Rusové už konečně přijali bitvu. Když se k ní konečně schylovala, zbývalo každému z karabiníků půl libry mizerného chleba a jejich zvířatům byla vidět žebra… Když ráno pak jim před bitvou četli povzbudivá slova Napoleonovy proklamace, řvali „Ať žije císař!“ v naději, že zvítězí, dojdou do Moskvy a tam se zotaví i nají…
V onen den 7. září, zvaný pro Rusy bitvou u Borodina a Francouzi bitvou u řeky Moskvy, viděl Abbeel smrt dvou generálů těžkého jezdectva následující rychle za sebou a popsal ji takto:
„Projel kolem nás generál Montbrun, provázený jednotkou jízdních myslivců. Jak projížděl kolem plukovníka Blancarda, měl k němu mu říci těchto pár slov: ,Doufám, že dneska naučíme Rusy tancovat kvapík. Už dlouho nám pijí krev. Těším se, že zítra večer uvidíme hlavní město.‛ Pak se postavil kavalerii do čela. Nepřešlo ani deset minut a náš plukovník se vrátil i se svými pobočníky: nesl Montbrunův klobouk. Skoro plakal, když nám oznamoval smrt toho hrdiny! Ta událost na nás zjevně dolehla, nemohli jsme se ale ubránit myšlence: ,Má štěstí, že padnul na poli cti! On už má tu bídu za sebou!‛ Generál Caulaincourt nastoupil na jeho místo, a než bys napočítal sto, už měl taky střiženo na rubáš…"
Pro Abbeela samotného skončil boj dobře, i když ne úplně. Vyvázl se zraněním od ruského palaše, který přeťal uzdu jeho koně a jemu naseknul palec s malíčkem.
„Přehodil jsem si hned uzdu do zkrvavené ruky a pobodl koně. Můj soupeř si myslel, že mi unikne, nedojel ale daleko, protože neměl kyrys jako my. Sek mého palaše krýt nedokázal. Já se vrátil se zkrvavenou čepelí do řadu…“
Odmítl se dát ošetřit, i když ho poručík posílal pryč, podstoupil ještě hlavní útok na Velkou
redutu a dozadu odejel až se dvěma průstřely v už zraněné ruce. Chtěli mu ji amputovat, on ale chirurga přemluvil, nechal si ránu jen vymýt a sotva obvázaný, už onomu doktorovi pomáhal:
„Chystal jsem se odejít, když mě přinutil držet jednoho nebožáka, kterému se chystal uříznout nohu: ten raněný nám umřel pod rukama a tak ho hodili na stranu jako kus dřeva.“
Joseph měl štěstí a se zvolna se hojícími ranami dojel v konvoji raněných nebožáků do Moskvy, kterou Kutuzov vyklidil a již Francouzi obsadili.

Spálená Moskva
Moskva zapálená ustupujícími Rusy, neopatrnými Napoleonovými vojáky i agenty gubernátora Rostopčina vzplanula v noci ze 17. na 18. září.
„Tamboři bili na poplach. Z města byla zakrátko jen hromada popela. Bylo slyšet řev vojáků, kteří se snažili z výhně dostat. Nic však se nevyrovnalo hrůze, kterou odhalilo město nazítří po požáru; všude zuhelnatělá těla včetně těl celých rodin.“
Ze starého města zbyl jen Kreml, z nějž musel Napoleon uprchnout, a Abbeel vzpomínal, že tábor pro raněné v blízkosti města, kde přebýval, začali napadat kozáci.
„Nic jiného pod zub jsme neměli než koňské maso a nikde se nedal sehnat chléb, i když jste nabízeli dva louisdory za libru té cenné hmoty. Chybělo nám vše. Mráz byl stále citelnější a někteří naši kamarádi zmrzli. Spálili jsme naše baráky a stejně nám zakrátko došlo dřevo. A hmyz, který nás od táboření v Ozias neopouštěl, nás stále sužoval,“ psal Joseph a podotkl, že blechám či vším začali všichni říkat „moskalé“.
Dodal, že děla už neměla zápřahy a že už neviděl ani svoje generály, ani důstojníky.
V poslední zářijové dekádě nezbylo Napoleonovi než Moskvu opustit, stále si však myslel, že Kutuzova na jih od ní donutí k bitvě. U Malojaroslavce sice porazil jeho předvoj, starý vojevůdce ale znovu ustoupil a císaři Francouzů nezbylo než se dát na pochod zpět k Francii.
Na pochod, který se změnil v katastrofu a tragédii.

Mosty přes Berezinu
„Časně ráno 23. října 1812 jsme vyráželi, většina z nás zraněných a beze zbraní, po skupinách 20, 30 a 40 na cestu, která nás měla dovést do Francie. Žádný z nás neměl jídlo, někteří byli napůl zmrzlí, bosí, nohy jim krvácely, jiní měli otevřené rány a brodili jsme se blátem až po břicha,“ psal karabiník Josef a spočítal si, že do Francie to má 600 až 700 hodin cesty…
On i jeho nebozí druzi šli rovnou na západ, ne oklikou jako ti bojeschopní, přesto vzhledem k podmínkám překvapuje, že dorazil do Smolensku už 10. či 11. listopadu, jak sám napsal, aniž ztratili víc než třetinu lidí, zemřelých většinou hladem a mrazem, zejména v noci z šestého na sedmého.
Jak se dostal přes Dněpr a odtud dál k řece Berezině, o tom mnoho neprozradil, jen to, že se držel hlavní trasy, byť ji zavál sníh.
„Byl velký mráz a k dovršení všeho zlého napadlo 26. listopadu tolik sněhu, že zem zakryl v tlouštce přes dvě stopy. Cesty už nebylo vidět a mrzlo, až praštělo. Té noci řeka, jakkoliv široká a zvlněná, zamrzla. (…) Císař Napoleon (…) nechal stavět dva mosty, jeden lodní, druhý na pilotech. Všichni se vrhli do práce: pontonýři byli ve vodě a rozbitém ledu po krk. Křičeli ,Vive lʼEmpereur!‛ a ježto se na ně díval, pracovali jak o závod,“ psal a za těmi řádky se skrývá snad největší sebeobětování v celém tažení roku 1812, neboť z pontonýrů generála Eblého nepřežil onu dobrovolně podstoupenou ledovou lázeň snad ani jediný.
Jenže k levému i pravobřežnímu předmostí se blížili Rusové a propukla bitva, poslední v onom tažení, vedená se zbytky sil, zoufalá a přece pro francouzskou stranu vítězná. Katastrofou se ovšem stala pro neozbrojené, dezorganizované a vyčerpané houfy, které s přechodem mostů dlouho váhaly a hnaly se na ně na poslední chvíli, kdy se doslechly o rozkaze, že mají být strženy či zapáleny…
„Most, stavěný pro povozy, měl zakrátko mostovku celou proděravělou, jak přes něj všechno přejíždělo, a vše se propadlo do hrozného zmatku. Nepřítel přicházel a jeho děla střílela na mosty tisíce ran, až tam leželi mrtví promíchaní s raněnými. Ti, co žili, se přes ně hnali a jedni vraždili druhé. (…) Masakr byl z obou stran tak krutý a velký, až byste věřili v začátek konce světa. Cožpak tu nezabíjel druh druha? Spatřil jsem kyrysníka spadlého z koně, jak volá kamarády na pomoc, a když viděl, že jsou k němu hluší, sám si uhryzal prsty. (…) Řekou pluli mrtví a zápach spálených těl se nedal snést. Všechno, co jsem do té doby zažil, bylo ve srovnání s tímhle jen dětskou hrou…“
Dál na Západ se od Bereziny vlekly jen trosky toho, co bývalo Velkou armádou. Císař ji opustil, v saních chvátal zachránit korunu, když už nedokázal zachránit své vojáky.

Pryč z Ruska
Joseph se vlekl s ostatními v mrazu a přežíval dík troše jídla, které popsal takto:
„Kaše, co vypadala těstovitě a dělala se smícháním rozehřátého sněhu s moukou. Byla šedá, skoro černá, to kvůli špinavé vodě a také z toho důvodu, že se do ní místo soli přidával střelný prach z nábojů.“
Šťastný ovšem ten, kdo našel v nějaké chalupě trochu mouky a unikl přitom ozbrojeným vesničanům, partyzánům či kozákům…
„Objevil jsem mrtvého, zabitého padesáti ranami vidlí. Jak jsem řekl, byl ještě teplý…,“ psal Abbeel a přiznával, že neměl jiné volby než hledat chalupy: mráz dosáhl v některé dny takové intenzity, že ten, kdo nenašel přístřeší, zemřel.
V tom mraze se karabiníkovy rány, stále nezhojené, otevřely a v nich se zrodily larvy, které doslova ožily… Jak přežil, to sám nechápal, dovlekl se ale do Vilna a nemohl dál. Tři dny zde ležel jak mátoha, až v něm dunění ruských děl vyburcovalo něco sil a on pokračoval na Kovno. Dokázal přejít hraniční Němen a v prvním špitále za ním klesl. Když nabral trochu sil, nezbylo mu než jít, znovu pěšky s jiným karabiníkem, na 40 hodin pochodu vzdálený Königsberg.
„Šli jsme dnem i nocí, s nepřítelem za patami. Avšak se čtyřmi ranami otevřenými, s nohama omrzlýma a hladem v břiše se nedalo dojít daleko. Pátého dne jsem za soumraku padl celý nemocný do příkopu a usínal tam, protože dál jsem jít nesvedl.“
Kamarád ho neopustil, dovlekl jej do sto metrů vzdáleného stavení, kde se v noci objevili Sasové, účastníci téhož tažení na Napoleonově straně, se saněmi, jídlem a slitovným srdcem. Až dosud přálo Abbeelovi neuvěřitelné štěstí, dostal se do východopruského Königsbergu, jenže k tomu došli 3. ledna 1813 Rusové a Joseph opět prchal. Dne 18. ledna padl do ruského zajetí, čímž začala poslední část jeho kalvárie, drsná cesta zpět, zprvu pěšky a nejednou s provazem na krku, pak lodí a znovu po svých až do Saratova na Volze, dobrých 900 km jihovýchodně od Moskvy.

Návrat beze slávy
Teprve na jaře 1814, po Napoleonově první abdikaci, se on a stovky ostatních směly vydat zpět domů, většinou zas pěšky. Do rodných Flander se dostal až v v prvních měsících roku 1815 a přivítání tu nebylo skvělé.
„Ve Valeciennes nám spílali tak, jak jsme to nezažili v žádné nepřátelské zemi. Lidé s námi jednali jako s bonapartisty (…) a Francouzi s námi zacházeli jako se psy.“
Časy se změnily, z velkého císaře byl náhle uzurpátor a, jak to bývá, mnozí si vybíjeli vztek na nevinných, tehdy tím spíše, že právě v té době uprchl Napoleon z Elby:
„Když jsme byli nějaký čas v Lille, dozvěděli jsme se, že se ve Francii znovu objevil Bonaparte. Nás zavřeli v citadele. Trojbarevný prapor zavlál místo bílého. Bylo vidět vojáky, jak se radují, a civily ve smutku. (…) Nás tu ale nechali beze zbraní a nečinné, bez jediného rozkazu či pokynu, čemuž jsme se velmi divili.“
Nová Napoleonova vláda vydržela jen symbolických sto dní a po prohře u Waterloo 18. června bylo rozhodnuto. Nedlouho nato se do Paříže opět vrátil na jaře vyhnaný král Ludvík XVIII a nad Lille znovu zavlál jeho bílý prapor. Napoleonská epopej, z níž viděl náš karabiník spíše rub slávy, skončila.
„Když jsem viděl marnost toho všeho, dal jsem 27. srpna 1815 sbohem Lille i mým nebohým druhům. Nazítří jsem dorazil do Casteru. Deset let jsem předtím sloužil ve 2. regimentu jízdních karabiníků a utržil deset ran v taženích Pruskem, Rakouskem, Polskem i Ruskem, aniž se mi dostalo ze strany francouzské války nějaké odměny,“ těmito slovy, v nichž je cítit trochu hořkosti, udělal 17. července 1817 Joseph Abbeel za svými memoáry tečku.
Jaký byl jeho další život, to už nikdo nezaznamenal…

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Trochu jiný pohled na válku než tak jak ji popisuje Marbot nebo Parquin ale musím říct, že se mi to dost líbí ale na druhou stranu mi ho je líto...teda hlavně jak dopadl.Ani vyznamenání nedostal a deset zranění mi přijde dost ale někdo má prostě smůlu.

Jiri Kovarik řekl(a)...

Právě tohle je ten druhý pohled na N. války, od prostých jezdců, kteří neumějí moc psát a nejsou to ti ženami obletovaní důstojníci a la Parquin, Brack, Marbot... Je to pohled kmína, stejně zajímavý, i když jiný..., a v chystaných Napoleonových jezdcích bych chtěl pár podobných memoárů zohlednit i připomenout...

Lucie Vychodilová řekl(a)...

Dobrý den,
toto jsou moc zajímavé paměti - nevíte, kde by se daly sehnat? Jsou vydány i v češtině?

Jiri Kovarik řekl(a)...

Dají, třeba tady
http://livre.fnac.com/a2905072/Rene-Henri-Willems-Carabinier-a-cheval-1806-1815
nebo tady
http://www.amazon.co.uk/1806-1815-m%C3%A9moires-carabinier-Joseph-Abbeel/dp/2874661481
Česky ovšem nikoliv, jen francouzsky...