Sharpova čest-ukázka
Asi míli na severovýchod od Gamarry Mayor, ve vesnici
jménem Durana, přeťaly španělské jednotky Velkou cestu. A právě Duranu bránily
španělské regimenty ve službách Francouzů.
Jedni Španělé tedy v nenávistném střetu bojovali
proti druhým a kolem páté odpoledne Wellingtonovi Španělé, věrní Španělsku,
dobyli most. Velká cesta byla zahrazena.
Španělští vojáci přelézali hromady mrtvých a stříleli, až
měli hlavně mušket rozžhavené doruda. Takhle vybojovali velké vítězství a
Velkou cestu zablokovali.
Přesto Francouzi stále měli šanci dostat se dál. Mohli se
ukrýt na západě a pak na vyčerpané a zkrvavené Španěly vrhnout své obrovské
kolony. Jenže ve zmatku kouře, který se válel na pláni, nikdo nevěděl, jak
malou sílu jejich nepřátelští krajané představují. A celou tu dobu, minutu po
minutě, postupovaly od západu britské bataliony, zatímco koule z těžkých
děl, soustředěných na Wellingtonův příkaz na malém prostoru těsně vedle sebe,
vyrážely ve francouzské linii krvavé mezery.
A Francouzi se zlomili.
Armáda krále Josefa, která zahájila den se sebedůvěrou,
jakou Francouzi ve Španělsku nepamatovali šest let, se zhroutila.
Stalo se to neuvěřitelně rychle, třebaže k tomu
docházelo postupně. Jedna brigáda se snažila bojovat a pevně držet své
postavení, kdežto jiná se už rozpadala a obracela na útěk při první britské
salvě. Francouzská děla přestávala jedno po druhém střílet, obsluhy je
nakolesňovaly a odvlékaly směrem k městu. Generálové ztráceli kontakt se
svými jednotkami, dožadovali se zpráv z bojiště, křičeli na vojáky, ale
francouzská linie se pod pravidelnými salvami britských batalionů dál drobila,
zatímco nad hlavami jejích ustupujících vojáků vybuchovaly britské granáty. A
pak se rozšířila zpráva, že Velkou cestu zablokovaly jednotky nepřítele, které
přišly ze severu. Pravda však byla taková, že francouzská děla stále držela
Brity ve vesnici Gamarra Mayor a Španělé severně od vesnice byli vyčerpaní a
v příliš malém počtu na to, aby mohli vést útok na jih. Ale právě zvěst o
útoku na Velkou cestu nakonec Francouze zlomila a pak už se obrátila na útěk
celá jejich armáda.
Den se klonil k večeru a nastávala doba, kdy pstruzi
v řece pod opuštěným mostem u Gamarry Mayor vyskakují nad hladinu po
hmyzu. Francouzští vojáci, kteří předtím most tak dobře střežili, viděli, že
jejich druhové prchají, a nechali se jimi strhnout.
A tak těm, co pozorovali bojiště z hor na západě
nebo z výšin Puebla de Argazón, se naskytl úžasný pohled, jenž je dopřán
jen málo lidem – pohled na vítězství z orlí perspektivy.
Kouř z pláně pomalu uplýval a odhaloval armádu
postupující vpřed. Ne v přehlídkovém pořádku, ale přesto velkolepou. Celou
pláň v šíři dvou mil, od hor k řece, zaplavily spojenecké regimenty a
postupovaly spálenou a zkrvavenou zemí dál. Pochodovaly pod svými zástavami a
slunce vrhalo mezi přetrvávajícími chuchvalci kouře ostré pruhy, v jejichž
záři vynikaly červené, bílé, modré a zlaté barvy potrhaných vlajek a na
některých také rudé skvrny ještě nezaschlé krve. Bojištěm táhly regiment za
regimentem, brigáda za brigádou a stoupaly do nízkých kopců, kde ještě nedávno
stála druhá francouzská linie. Jejich stíny se pohybovaly před nimi a všechno
to množství vojska mířilo k městu zlatých věží.
Ženy, které boj sledovaly ze své galerie, už věděly, že
bitva je rozhodnutá a Francouzi prohráli. Viděly francouzské vojsko prchat a
rychle opouštěly svá místa. Zpráva o porážce Francouzů se šířila dům od domu a
všichni, kteří francouzské vojsko provázeli, od kupců a majitelů bordelů po
ženy a milenky vojáků, už na nic nečekali a vyrazili k vlastnímu překotnému
úprku z Vitorie. Hnaly je k tomu mimo jiné polední rozkazy maršála
Jourdana rozhlašované spěšně vyslanými kavaleristy, kteří volali na Francouze,
aby mířili k Salvatieře.
Velká cesta byla zablokovaná, takže zbývala jediná
možnost ústupu k Salvatieře a odtud do Pamplony. Z Pamplony se pak
mohla armáda dostat po křivolakých horských cestách přes Pyreneje zpátky do
Francie.
Nastával zmatek. Úzké ulice byly přeplněné lidmi, kočáry,
vozy a koňmi, zatímco od západu pochodovaly pod zapadajícím sluncem, zastřeným
kouřem z boje, spojenecké bataliony směrem k městu. Celá pláň
ztemněla vítězným vojskem se vztyčenými zástavami.
Cesta do Pamplony byla široká sotva pro jeden kočár nebo
dělo, navíc se z ní nedalo vyjet na krajnice, protože ty, stejně jako pole
po obou stranách, byly po deštích rozměklé.
Po takové cestě tedy ustupovala a snažila se dostat do
bezpečí celá francouzská armáda, s více než dvaceti tisíci civilistů,
kteří ji doprovázeli, s přibližně třemi tisíci vozů a se sto padesáti děly a
kolesnami.
Celý den naslouchali v bagážním parku dunění děl a
pozorovali kouř, jenž stoupal nad věže katedrály, a teď přišel rozkaz
k ústupu. Ne však po Velké cestě, ale přímo na východ, směrem
k Salvatieře a Pamploně.
Biče práskaly, voli bučeli po ranách bodci s kovovými
hroty, kterými je poháněči pobízeli, a z půltuctu polních cest a
z přeplněných ulic města vyjížděly vozy směrem k jediné úzké cestě. A
do tohoto zmatku si razila cestu děla, kodrcající z bojiště, a ještě
zvyšovala tlačenici bagážních vozů a zvířat.
První vůz uvízl pouhých sto metrů za místem, kde vedlejší
cesty ústily na hlavní, a kočár, který se ho snažil objet, se na měkké krajnici
převrátil. Vzápětí se tomu všemu snažilo vyhnout jedno z děl, ale na měkké
půdě dostalo smyk a dvě tuny železa narazily do kočáru. Dělostřelci popadali na
zem, koně řičeli a cesta byla rázem zatarasená. Voli, koně, kočáry, vozy, káry,
děla, houfnice, pojízdné kovárny, zdravotní vozy a kolesny, všechno to zůstalo
uvězněno v prostoru mezi zataraseným místem a postupujícími Brity.
Kolem vozů se to jen rojilo lidmi. Vojáci prchající
z města, vozkové, civilisté armády, všichni utíkali přes bagážní park.
Někteří začali rozřezávat plachty vozů a vytahovat z nákladu bedny.
Práskaly výstřely z mušket, jak se strážci snažili chránit císařův
majetek, ale později i oni usoudili, že už o něj císař tak jako tak přišel, a
kdo se k němu dostal, ať si ho nechá. Nakonec se připojili
k drancířům.
Vozy, které zablokovaly cestu, obcházely tisíce pěších
francouzských vojáků, zdupávaly obilná pole široko kolem a mířily na východ.
Generálové jeli s kavalerií a v duchu si připravovali výmluvy, proč
bitvu prohráli, zatímco do chaosu vozů v bagážním parku mířili další
vojáci a zoufale hledali své ženy a děti.
Kočár s králem Josefem právě přijížděl k místu, kde
došlo k zatarasení cesty, když zazněl dusot kopyt, zablýskly se tasené
šavle a do zmatku a paniky prchajících vpadla první eskadrona britské jízdy,
vyslaná kolem městských hradeb.
Král Josef unikl pouze za cenu, že opustil kočár.
Vyskočil ven pravými dvířky ve chvíli, kdy se už britští jezdci málem dostávali
do kočáru dvířky levými. Všechny své osobní věci nechal uvnitř a prchal
nekrálovsky pěšky v davu svých někdejších poddaných.
Odevšad se ozýval křik a pláč žen a dětí. Většina
z nich neměla tušení, kde jsou jejich muži. Věděly jen to, že se armáda
rozpadla a proměnila v panický dav a že musejí utíkat. Stovky jich však
zůstávaly v bagážním parku a rabovaly ve vozech, aniž dbaly na to, že
přijíždí britští kavaleristé. Zřejmě si říkali, že je lepší být pár minut
bohatý než věčně chudý. Z města navíc přicházeli Španělé, mnozí vyzbrojeni
dlouhými noži a připraveni zabíjet.
Poznámka o historii
„Kořist, kterou Britové po bitvě u Vitorie získali, byla
obrovská – taková, jaké se nezmocnila žádná armáda od dob drancování tábora
perského krále po bitvě u Issu vojskem Alexandra Makedonského,“ napsal Charles
Oman ve své skvělé History of the
Peninsular War.
„Mnozí z našich mužů, a zvlášť ti, co našli
diamanty, se stali toho dne boháči,“ psal zase vojenský intendant Schaumann.
Střelec Edward Costello odhadoval, že večer po bitvě
získal kořist v hodnotě nejméně jednoho tisíce liber, k níž mu
pomohlo „pár úderů pažbou pušky“.
Kořist od Vitorie byla opravdu neskutečná. Až na dvě
získali Britové všechna francouzská děla, celkem sto padesát, a z těch
dvou, která se Francouzům podařilo zachránit, se navíc jedno během ústupu
ztratilo. Ale děla byla to poslední, co vojáky při drancování zajímalo.
Nikdo se už nedozví, jaká byla skutečná hodnota všeho
toho majetku a peněz, které si drancíři odnesli. Já osobně si myslím, že pět
milionů liber je příliš nízký odhad, a mohlo to být až sedm milionů. Přepočteno
na současné peníze by to tedy dalo asi sto padesát čtyři milionů liber nebo,
chcete-li, dvě stě třicet čtyři milionů amerických dolarů. Většinu lupu navíc
tvořily předměty těžko směnitelné hodnoty, jako jsou Rubensovy obrazy, třebaže
použité jen jako nepromokavé plátno na ochranu před deštěm. Naštěstí se tyto
obrazy podařilo zachránit a některé z nich, jež později dostal darem
Wellington od krále Ferdinanda VII., lze vidět ve Wellingtonově sídle na zámku
ve Stratfield Saye nebo v jeho londýnském sídle Apsley House. Jediný předmět,
který se však zachránit nepodařilo, byla španělská královská koruna.
Naproti tomu část kořisti byla velmi snadno směnitelná, a
nešlo jen o zlato. Německý důstojník ve Wellingtonově armádě Schaumann, jeden
z těch, kteří se bavili na oslavě vítězství ve vitorijském hotelu,
zaznamenává velký počet zajatých žen, z nichž mnohé byly oblečené
v kavaleristických uniformách, speciálně pro ně ušitých. Schaumann, jenž
měl během tažení zvlášť všímavé oči pro ženy, uvádí, že francouzské ženy si
během drancování hledaly nepřátelské vojáky, jimž za jejich ochranu nabízely
svou věrnost. Těm, které se jako markýza chtěly vrátit do Francie se svým
majetkem, poskytli vítězové eskortu k zajištění jejich bezpečí. Slova
„jsme kočovný bordel“ řekl Wellingtonovi zajatý francouzský důstojník.
Sám Wellington odhadoval, že britští vojáci si při
drancování přišli na milion liber ve zlatých mincích (a to se dostali do
bagážního parku až po prchajících Francouzích a obyvatelích Vitorie), zatímco
on získal pro armádní pokladnici pouze sto tisíc stříbrných dolarů. Z ostatních
trofejí to byl stříbrný nočník krále Josefa (dodnes používaný regimentem, jenž
ho ukořistil, i když ne k původnímu účelu, ale k rozlévání vína při
oslavách), a také Jourdanova maršálská hůl, kterou Wellington poslal princi
regentovi. Princ mu na tento dar odpověděl takto: „Vy jste mi poslal hůl
francouzského maršála a já vám na oplátku posílám maršálskou hůl anglickou.“ A
protože do té doby žádná taková „hůl“ neexistovala, bylo třeba navrhnout ji a
zhotovit. Takhle se tedy Wellington stal polním maršálem.
A nutno dodat, že velmi nešťastným polním maršálem, i
když se to zdá po takovém vítězství zvláštní. O vojácích, kteří po bitvě
vydrancovali nepřátelský bagážní park, se vyjádřil jako o spodině a za tento
výrok byl později velmi kritizován. Mnozí z jeho mužů si však tohle
označení nepochybně zasloužili, i když v žádném případě ne všichni, a ti,
co tento výrok citují jako důkaz Wellingtonova pohrdavého pohledu na prosté
vojáky jeho armády, obvykle zapomínají na to, co generál rád dodával: „Ale je
úžasné, jaké skvělé chlapíky jsme z nich udělali.“ Wellington měl ke svému
hněvu nad drancováním důvod, neboť doufal, že použije kořist Francouzů
k financování svého tažení. Přesto i tak mohl těžko předpopkládat, že
obyčejní vojáci, kteří dostávali jeden šilink denně, odolají pokušení, jež se
jim tak náhle naskytlo na „zlaté pláni“ po vítězství u Vitorie. Přesto to mnozí
dokázali. Některé regimenty uměly udržet mezi svými vojáky pořádek a prošly
přes pláň bez drancování. Takže pro Sharpa a Harpera nemám omluvu.
Inkvizici ve Španělsku zakázala španělská junta a znovu
ji obnovil v roce 1814 král Ferdinand. Nemám žádný důkaz o tom, že by se
v politickém dění, které provázelo návrat Ferdinanda na španělský trůn,
inkvizice jakkoli angažovala, ale nic bych za to nedal. Španělská inkvizice
byla definitivně rozpuštěna v roce 1834.
Myšlenka, že by návrat Ferdinanda VII. mohl vést
k uzavření míru s Francií a vypuzení Britů ze Španělska, není fikce.
Tvořila základ dohody podepsané ve Valençay Napoleonem a Ferdinandem – dohody,
jež měla podporu těch Španělů, kteří si přáli obnovu slávy staré španělské říše
a porážku nových liberálů. Tato smlouva však nakonec nebyla nikdy naplněna.
Napoleon sice dodržel to, k čemu se v ní zavázal (že umožní návrat
Ferdinanda VII. na trůn), ale bylo to především veřejné mínění ve Španělsku, co
Ferdinandovi zabránilo uzavřít s Francouzi mír, na základě něhož by
vypudil Wellingtonovu armádu a umožnil vlastní armádě obnovit španělskou říši
za hranicemi.
Bitva u Vitorie nebyla největší z těch, které
Wellington na Poloostrově vybojoval, ale její výsledek měl ty nejdalekosáhlejší
důsledky. V době, kdy se zdálo, že se po katastrofální porážce
v Rusku štěstěna opět obrací v Napoleonův prospěch, povzbudila prohra
Francouzů u Vitorie severní spojence k tomu, aby pokračovali v boji, jenž
pak v následujícím roce vedl k velkému vítězství u Lipska.
Výsledek bitvy u Vitorie v podstatě vyhnal Francouze
ze Španělska, i když si tam ještě nějakou dobu udrželi posádky ve třech
pevnostech. V boji padlo osm tisíc Francouzů a něco přes pět tisíc
Wellingtonových mužů. Drancování francouzské bagáže a prohýřená noc, která
následovala po bitvě, znemožnily Britům jakékoliv pronásledování, a tak se
zbytkům Josefovy armády podařilo překonat po strmých stezkách severně od Pamplony
Pyreneje a dostat se do Francie.
Nakladatelství OLDAG, přeložil Jiří Beneš, vázaná s přebalem, počet stran: 312, Cena: 289,-
Kč
ISBN 978-80-7411-074-0, EAN 9788074110740
Žádné komentáře:
Okomentovat