Věci cti
Prohlížel si
šavli, rukojeť svíral v pěsti a chvilku si pohrával s odlesky lampy
na čepeli. Pak si Fréderic položil šavli na kolena a s hrdostí se na ni
díval: čepel neměla chybu. „aby sekla do živého,“ ozval se jeho druh.
Arturo Pérez-Reverte: El húsar
V žádném vojsku tolik nekvetly souboje jako ve francouzské armádě
v době koaličních válek, za vlády Direktoria, Bonapartova konzulátu a
Napoleonova císařství.
„Dobrý duelant je špatný voják,“ tvrdil sice císař Francouzů, to
však bylo téměř jediné, co krom občasného zastavení služebního postupu či
převelení proti soubojům v armádě podnikl.
„V té době,“ vyprávěl Octave
Levavasseur, pobočník maršála Neye, a mínil tím pobyt v ležení
v Boulogne roku 1804, „trápil armádu bič soubojů: konaly se den co den a i
já jsem jeden měl s přítelem Déminem, podporučíkem 10. mysliveckého. Hádka
začala mým hloupým žertem. Zasadil jsem Déminovi sek šavlí, jenž mu málem uťal
ruku. (…) Potyčky se staly tak nesnesitelnými, že vrchní velitel musel vydat
proklamaci, v níž vojákům připomínal, čeho si mají považovat, že se mají
milovat a schovat si odvahu na nepřítele, že jsou všichni stateční a není
třeba, aby to dokazovali jeden proti druhému…“
Občas, šlo-li o plukovní čest (či
spíše řevnivost mezi regimenty), se souboj změnil v hromadné klání; tak tomu
bylo mezi 12. husarským a 15. jízdním mysliveckým plukem. Obě jednotky nakonec
vybraly po čtyřech mužích, kteří se střetli v improvizovaném kolbišti, které
pluky obklopily, zčásti ze zvědavosti, zčásti proto, aby zabránily jakémukoliv
vměšování zvenčí.
Nejeden souboj začal v krčmě či
pod vlivem alkoholu. Elzéar Blaze ve svých vzpomínkách líčí, jak jeden vínem
notně posilněný profous šel po štětínském mostě, na němž jiný voják chytal
ryby. Mezi oběma se rozvinul následující dialog:
„Sháním někoho, kdo by se chtěl trošku
osvěžit se šavlí, a ne a ne někoho najít. Provokuju je všechny a žádnej se
neurazí.“
„Jestli chceš, tak ti tu službu prokážu!“
„To je řeč! Nejvyšší čas! Vždycky jsem
tvrdil, že je na tebe spoleh! Pojď, ať tě obejmu. Jsi Francouz, jsi přítel!
Kamarád k pohledání!“
„Chvilku počkej, než vytáhnu udici. Za minutu
jsem tvůj!“
Souboj se kupodivu nekonal, profous i granátník se jen chvíli přeli, čí šavle je „ostrá
jako břitva rotního holiče“, načež usoudili, že než vyrazí do polí za bránu
Dam, posilní se lahvinkou červeného, u níž už zůstali...
Mladý rekrut 57. řadového pluku
Scheltens si zašel do tančírny a tady mu šermířský instruktor řekl, ať
vyprovokuje jízdního myslivce, který si odložil čáko na parket, čímž si
rezervoval místo pro další tanec.
„,Jdi a nakopni čáko toho
nevychovaného jezdce!‘
,Tím se ale dostanu do pěkné
šlamastyky,‘ odpověděl jsem.
,No a co, nějak začít musíš!‘
Jak řekl, tak se stalo, a větší
kopanec vojenská pokrývka hlavy nikdy nedostala. Čáko se zakutálelo deset stop
pod stůl...“
A byl tu souboj, před ním ale maître d’armes, šermířský mistr
jednotky, rekruta uklidnil:
„Jestli tě pošle na věčnost,
zabiju ho místo tebe!“
Scheltens vyhrál, a pak si
vyčítal, že možná myslivce, kterého vůbec neznal, nadosmrti zmrzačil.
Zelenáč musel okusit souboj, to
bylo téměř pravidlo, které staré kníry, jak se říkalo mazákům, velice rádi
prosazovali. Proč, to říká Morvan ve svém fundamentálním díle Soldat impérial:
„V kasárnách i v táborech se
v rekrutovi či v komkoliv jiném nejdříve ze všeho vypěstoval vědomí
pojmu cti. (...) Když nováček dostatečně zvládl denní povinnosti, musel mít
souboj, aby se zaskvěl v očích svých druhů. Bez souboje, nebo alespoň beze
sporu byl dobrý granátník nemyslitelný...“
To byl důvod, proč se tak dbalo
na point d’honneur, věc cti!
Marcellina de Marbot, bezvousého
nováčka u husarů, do duelu vehnal do duelu s jedním jízdním dělostřelcem
jeho mentor, voják, kterého mu
otec-generál dal jako učitele:
„Létající
kanonýři byli proslulí odvahou a také sklony k šarvátkám. Ten, kterému
moje šavle zavadila o nohu, se na mě hrubě a hlasitě rozkřikl: ,Husare...! moc
ti plandá šavle...!‘ Beze slova jsem šel dál. Tu do mě Pertelay šťouchnul a
pošeptal: ,Řekni mu: Tak ji zvedni!‘ A já dělostřelci řekl: ,Pojď ji zvednout!‘
,Nic snazšího,‘ odpověděl on. A Pertelay mi znovu šeptem napoví:,„To se uvidí!‘
Po těch slovech se kanonýr, spíš Goliáš, protože měřil šest stop, zvedne ze židle
s výhružným výrazem... ale mentor se vrhne mezi něj a mne. Všichni dělostřelci,
co jsou v zahradě, se postaví za svého kamaráda, dav husarů se ale připojí ke
mně a k Pertelayovi. Rozčilujeme se, křičíme, všichni mluví naráz, myslím si,
že se všechno sepere, protože ale husarů bylo jednou tolik, vše se utišilo.
Dělostřelci pochopili, že budou-li tasit, budou v menšině, a nakonec dali
obrovi na srozuměnou, že jsem ho dotekem šavle nechtěl nijak urazit a že bychom
se měli v dobrém rozejít. Jenže v té tlačenici mi dvacetiletý dělostřelecký
trubač řekl pár nadávek a já do něj strčil tak prudce, až upadl po hlavě do
škarpy plné bláta. Skončilo to tak, že jsem se s chlapcem měl bít na šavle.
 |
| Marcellin de Marbot |
Vyšli jsme tedy
ze zahrady v doprovodu všech přítomných až k pevnému písčitému břehu, jako
stvořenému ke zkřížení čepelí. Pertelay věděl, že se šavlí zacházím obstojně;
přesto mi dal několik rad, jak na protivníka zaútočit, a přivázal mi jílec
šavle velkým šátkem k zápěstí. (...)
Otočil jsem se
zády k Savoně, můj protivník k ní stál tváří. Sotva jsme začali šermovat,
trubač uskočil, popadl svůj dolman a prchal...! „Zbabělče!“ křičel jsem,
„utíkáš...!“ A chtěl jsem jej pronásledovat, když mě pár železných paží uchopil
zezadu za límec...! Otočím hlavu... a kolem mne osm či deset četníků...!
Pochopil jsem, proč můj protivník uprchl i se svědky, které jsem viděl s
Pertelayem pádit pryč, protože nikdo nechtěl být zatčen a předveden
generálovi....“
Generál, Marbotův otec, nechal syna nakrátko vsadit do
savonské citadely, aby horká hlava vychladla...
I
první duel jezdce Charlese Parquina začal v hostinci hádkou mezi husary 8.
pluku a jízdními myslivci:
V jednom z těch hostincům (...)
propukla mezi husary 8. pluku a našimi myslivci hádka pro hloupost, skrze
popěvek, a já byl u toho. Popineau, jeden brigadýr elitní kompanie a hlavní
šermířský mistr pluku, zvýšil hlas a zeptal se, aby učinil veškeré hádce
přítrž, zda tu také není šermířský mistr od 8. husarského. Vstal nějaký Čestnou
legií ozdobený trompette major a prohlásil, že šermířským mistrem 8.
husarského je on. Hádání okamžitě utichlo. Brigadýr Popineau mi dal znamení,
abych šel k němu, a řekl mi:
,Toto je záležitost, která se
týká jednotky. Spoléhám na vás, furýre. Doufám, že když podlehnu, smyjete
z pluku urážku.‘
,K službám,‘ odpověděl jsem.
Pak jsme, já a trubačův svědek, uchopili lucerny, neb byla noc, a svítili
na cestu. Odebrali jsme se na louku za dům. Osmý husarský tudy jen projížděl,
nazítří se měl připojit k armádnímu sboru.
Přípravy netrvaly dlouho, omezily se pouze na přeměření délky zbraní, které
byly stejného druhu. Každý s protivníků držel svoji šavli čepelí vzhůru,
žádná jiná zbraň se nepovolovala. Body a odbody následovaly v rychlém sledu a bylo jasné, že tady zkřížili zbraně dva šermířští
mistři. Pak přišlo několik seků, zasazených i vykrytých stejně obratně, jenže
Popineau kryl příliš pozdě sek ze sekundy. Naštěstí ho protivník zasáhl jen
lehce, nicméně jej vyřadil z boje. Já okamžitě svlékl plášť, požádal, aby
se v partii pokračovalo, a Popineau si ode mne vzal lucernu. Třebaže
trpěl, mohl nám v sedě ještě prokázat službu a svítit.“
Pozorně jsem předtím sledoval
způsob, jímž se trompette major
s Popineauem bil. Jednalo se o leváka a s takovými lidmi je třeba se
mít na pozoru. Vzápětí po zaujetí střehu předstíral úhyb stranou, já ale ihned
podnikl výpad ostřím čepele obráceným dovnitř a hrotem jsem ho zasáhl hluboko
do místa prsní bradavky. Trubač klesl a my se chvíli strachovali, aby nešlo o
zranění smrtelné. Naštěstí tomu tak nebylo. Řekli mu, ať zakašle, což on učinil
a necítil přitom bolest, i když se krev vyřinula mnohem silněji. Plukovní
chirurg, kterého jsme vyhledali, přišel do hostince oba raněné ošetřit. Trubač
osmého nemohl nazítří se svojí kompanií odjet, zůstal u nás a my se o něj
pečlivě starali...“
Maître d’armes, šermířský mistr, byl u
každého pluku a vojáci jej respektovali mnohdy víc než plukovníka. Šermířský
mistr učil vojáky umění zacházet s chladnou zbraní. Každý mistr měl ještě
pomocníky a právě oni představovali největší rváče, křiklouny a násilníky u
pluku.
„Je zvláštní, že právě ti, kteří nejvíc
harašili zbraněmi, patřili většinou mezi nejhorší vojáky. Muž, který sází na
svoji sílu a napadá slabé, je nutně zbabělec. V den bitvy také měli všichni ti
rváči nějakou novou výmluvu, aby zůstali vzadu. Obvykle se ukázali až nazítří,“
napsal Elzéar Blaze, důstojník napoleonské pěchoty a autor pozoruhodného spisu
o životě v této armádě.
Celou jednu kapitolu v ní
věnoval duelům a okrášlil ji mnoha historkami. Toto je jedna z nich:
„Jeden
důstojník z mého pluku se jednoho večera pohádal s jedním kapitánem, který přebýval v Courbevoie. Hádka
se rozhořela a na zítřek se domluvila schůzka v Bouloňském lesíku, aby se
věc vyřešila. Byla téměř půlnoc, kapitán nás chtěl právě opustit a my jej
varovali, že co chvíli propukne bouřka. On odvětil, že v tuto hodinu ho
v žádném slušném hotelu nepřijmou:
,Vezmu si kabriolet,‘ dodal, ,z bouřky
strach nemám.‘
Tu k němu přistoupil jeho protivník a pravil:
,Zůstaňte u mne, rozdělím se s vámi o postel. Ráno
odjedeme do lesíka spolu, bude to o to příjemnější, že nebudeme jeden na
druhého čekat.‘
,Přijímám. Bít se ale budeme!‘
,Jistěže, nabízel bych vám jinak půl svojí postele?‘
Oba našinci spolu spali, rozprávěli o politice,
manévrech, galantních dobrodružstvích a nazítří, když pojedli studenou drůbež,
zvesela vyrazili, aby si podřezali krky. Jeden z nich byl těžce zraněn,
neumřel však z toho.“
Jinou historku dovodil Blaze obecnějším postřehem:
„Znal
jsem mnoho důstojníků posedlých duelománií; domnívali se, že musí mít čestný
spor měsíc co měsíc.
Měli jsme i generály, kteří tohle provozovali; zabít
v souboji člověka pro ně představovalo ukrácení dlouhé chvíle. Zažívání
jim to nenarušovalo a spali poté ještě lépe; bylo to pro ně, jako když
my
zabijeme pár koroptví. Jeden generál, jejž nechci jmenovat, se bil na pistole
s jedním advokátem.
 |
| "Dost řečí! Teď se půjdeme ovívat šavlí!" (Charlet) |
,Uražený jste vy, pane, střílejte první, je to vaše
právo, snažte se ale mířit přesně, neboť jestli minete, jste mrtev.‘
Mladík vypálil.
,Hlupáku. Vaše kule je mezi stromy, ta moje zasáhne třetí
knoflík vašeho fraku a prolétne srdcem, ani to nebude bolet.‘
A podoben kočce, která prodlužuje agónii myši, již drží
v drápech, generál dlouze mířil.
,Ano,‘
povídal, ,je to škoda, umřít ve třiceti letech, na prahu tolika slibných
nadějí, na počátku advokátské slávy, milenku nepochybně také máte…, chápu, čeho
musíte litovat…, neměl
jste mi zkřížit cestu. Nuže, rozžehnejte se.‘
Načež vyšla rána; mladík byl mrtev.“
Po krutém příběhu nicméně přidal
jiný, který ukazoval, že se i zkušený duelant může přepočítat. Odehrál se
v létě 1809 před bitvou u Wagramu:
„Čtyřicet
dnů před touto velkou bitvou pracovala celá armáda na opevněních ostrova Lobau.
Naši vojáci dostávali slušnou mzdu, padesát centimů denně. Jeden ženijní
důstojník, jenž byl pověřen dohledem nad pracemi, spatřil, kterak granátníci
dlouho odpočívají, a přišel jim to vytknout. Ti si hned šli stěžovat svému
kapitánovi na způsoby, jakými s nimi pan Problém [tak říkali pěšáci ženijním
důstojníkům] jednal. Tak totiž říkali
ženijním důstojníkům, byť je málo vídali.
Kapitán
se rozzuřil, že si někdo jiný dovoluje peskovat jeho granátníky, nakroutil si
kníry a chvátal za důstojníkem, aby žádal o vysvětlení. Byl to jeden
z těch borců, kteří stále vykřikují, že něco rozmlátí a rozsekají, patřil
k sortě lidí, kteří, mohu-li použít Molièreova slova, jsou od rány, a jimž naši vojáci říkávali obchodníci s náhlou
smrtí.
,Pane,
vy jste si dovolil říci, že moji granátníci…‘
,Nepracují. Ano, pane, a je to pravda.‘
,Já tě naučím, ti mrňavej holobrádku, že máš držet jazyk
za zuby.‘
,Holobrádku! Holobrádku!‘
,Ano, holobrádku, zelenáči, a hned ti to dokážu.‘
,Ale, kapitáne, myslíte, že mi s těmi vousiskami
naženete strach? Určitě si myslíte, jaký z vás
jde strach, když jste se
čtrnáct dnů neholil. Víte, pane, kdybych chtěl, taky bych se neholil.‘
 |
| Souboj dvou kyrysníků v Lipsku r. 1808 |
,Zdá
se, že si ze mne tropíš blázny! Uvidíme, jestli budeš žertovat, až ti proženu
tělem šavli.‘
,Opatrně, pane, když na to dojde, doufám, že ji proženu
tělem já vám.‘
,Dosti slov, do střehu!‘
,Do střehu, s radostí, dovolím si ale poznamenat, že
já jsem klidný, vy rozzuřený, to není vyrovnané, nechme to na zítřek.‘
,Na zítřek? Zítra už budeš čtyřiadvacet hodin mrtev,
střeva ti rozpářu, duši z tebe vyrazím. Do střehu! Chci, aby tě moji
granátníci zakopali pod těmi tvými opevněními, na tom budou pracovat moc rádi.‘
„Jak chcete, pane, jsem připraven.‘
Mladý absolvent Polytechnické školy a kníratý kapitán
vytáhli provětrat čepele a začali se bít před zraky dělníků, kteří rádi
odložili lopaty a krumpáče, aby se podívali, jaký trest
sklidí onen nepříjemný dozorce. První kapitánův výpad ženijní důstojník vykryl,
jeho šavle dopadla na protivníkovu ruku, zasáhla malíček a téměř jej odsekla.
,Jste zraněn, pane,“ povídal mu, „nechme toho, je-li vám
libo.‘
,Ty lotře! Nevíš, že coup de manchette [doslova sek na zápěstí] neplatí?‘
,Nevím nic, pane, protože se biji poprvé; sekám, jak
mohu, dělejte totéž.‘
,Ty zasr… zelenáči, dostaneš lekci, na kterou si budeš
pamatovat!‘
,Pane, jste zraněn, mám nad vámi příliš velkou převahu,
nechme toho.‘
,Do střehu, lotře, do střehu!‘
,K službám.‘
Po několika zasazených a odražených secích utržil kapitán
sečnou ránu, která začínala nahoře na stehně a končila u kolena. Musel se
přestat bít, těžko však nějak vylíčit jeho vztek nad tím, že utržil dvakrát
zranění od mládence bez vousů, od holobrádka, zelenáče!“
Následující příběh má v podání
Elzéara Blazeho navzdory tragédii tak komický nádech, až se podobá renesančním
historkám Boccaciovým:
„Jeden
kapitán dostal v Gdaňsku od kvartýrmajstra zpětně vyplaceno služné ve výši
1500 franků. Vracel se k sobě, vzpomněl si ale, že je ve službě a že se
musí hned vrátit do kasáren. Dal tedy váček s penězi svému poručíkovi:
,Odcházíte domů,‘ pravil, ,a ježto
jsme sousedi, prokažte mi laskavost a dejte ty peníze mojí ženě.‘
Poručík
se vypravil hned za dámou, a jak vešel, položil měšec na stůl. Rozprávěl, byl
milý, a tak dále, a tak dále, až dospěl k vyznání. Nejprve byl odmrštěn,
odvahu ale neztratil, hrál notně zamilovaného a vášnivého muže, rozpálil se a
klesl kapitánově choti k nohám. Žádná oběť se mu nezdála velkou, tak se
snažil, aby byl vyslyšen. Byl by dal život za čtvrthodinku slasti.
,Právě jsem dostal služné za rok nazpět, a jestli těch
1500 franků chcete, jsou vaše.‘
Mnohé ženy by shledaly takový návrh silně impertinentním,
tato o tom ale soudila jinak. Manžel jí dával na toalety jen nezbytně nutné, a
třebaže byla velice pěkná, na večírcích ji vždy jiné zastínily. Démon
koketnosti jí mával před očima rohem hojnosti plným rób a klobouků, náramečků a
cetek, zbytečností, které ženy nade vše milují, to všechno za 1500 franků!
S tím mohla zazářit, přičemž by se manžel při troše šikovnosti a dobré
výmluvě nic nedozvěděl. Poručík využil onoho chvilkového váhání, začal naléhat
a dáma podlehla.
Nazítří se kapitán vracel ze služby a mladého poručíka
potkal. Nepohodli se spolu skrze jakousi služební záležitost, řekli si pár
poněkud ostrých slov a každý se odebral po svém. Kapitán se vrátil k ženě
celý rozzlobený.
,Co ti je, můj milý?‘
,Ten lump, ještě o mně uslyší!‘
,Kdopak?‘
,Můj
poručík, právě jsem mu napařil dva týdny basy.‘
,Pročpak?‘
,Pak ti to řeknu. A kde je těch 1500 franků?‘
,Cože?‘ povídá žena a strnula.
,Cožpak ti nedal 1500 franků?‘ zařval kapitán celý
vzteklý.
,Co tím chceš říci?‘
,Už ani slovo! Dal ti je, ano, či ne?‘
,Tady jsou,‘ zvolala žena a padla před manželem na
kolena. ,Odpusť! Smilování! Využil chvilky mé slabosti…‘
,Co to povídáš?‘
,Že je hanebnost, že ti to prozradil.‘
Měl-li kapitán vztek, už když vcházel, můžete si
představit, jaká krize následovala po odhalení podivného tajemství, jež vyšlo
najevo tak zvláštním způsobem. Vyříkali si to, žena, která se už předtím
prozradila, nemohla couvnout a přiznala všechno, jen aby jí prominul. Oněch
1500 franků, které choť požadoval, ji utvrdily v přesvědčení, že poručík nebyl
diskrétní.
„Zabiju ho,‘ prohlašovala.
„O to se postarám já, ztrestám ho, a pak si to srovnám
s tebou.‘
Uražený manžel pádil ke svému sokovi,
hned se šlo na louku, šavle letěly z pochev; dvě minuty nato byl
kapitán mrtev.“
Císař se sice stavěl
k soubojům shovívavě, duealanti se však dočkali jeho přízně málokdy a
spíše náhodou, omylem, či mimoděk. Parquin vypráví, jak se císař zastavil u
jednoho jízdního myslivce, jenž měl na tváři mohutnou jizvu, a zeptal se, kde
k ní přišel.
„U Ulmu, sire,“ odvětil pyšně
myslivec.
„Ať mu dají kříž,“ opáčil císař potěšeně a
netušil, že onen jezdec ke zranění sice přišel u Ulmu, avšak roku 1800 při
souboji, ne o pět let později v bojích s Mackovou armádou…
Jeden z těžko uvěřitelných příkladů Marbot vylíčil, když vyprávěl o
bojích v prostoru Burgosu:
„V
oné bitvě se však odehrála výjimečná a naštěstí velice ojedinělá událost. Dva
podporučíci od pěchoty maršála Lannese se pohádali a v souboji se bili před
svými prapory v dešti nepřátelských střel... Jednomu šavle rozťala tvář.
Plukovník je zatkl a předvedl před maršála, který je poslal do citadely v
Burgosu a zpravil o tom císaře. Ten trest zvýšil tak, že oněm důstojníkům na
měsíc zakázal zúčastnit se v jejich rotách bojů. Po uplynutí onoho času se pluk
obou těch bláznů nalézal v Madridu. Císař při přehlídce plukovníkovi nakázal,
aby mu podle zvyku navrhl lidi na místa zabitých důstojníků. Podporučík s
rozseknutou tváří byl vynikající voják. Plukovník byl přesvědčen, že jej nemá
právo připravit o postup za chybu, která, jakkoliv vážná, v sobě neskrývala
žádnou hanbu. Navrhl jej tedy císaři, který si, sotva spatřil na tváři mladíka
čerstvou jizvu, vzpomněl na souboj před Burgosem a onoho důstojníka se stroze
zeptal: ,Kde jste byl zraněn?‘ Tehdy se podporučík, který nechtěl ani lhát, ani
přiznat poklesek, obratně nesnázím vyhnul. Prstem ukázal na tvář a odvětil:
,Tady, Sire...!‘ Císař pochopil, a protože měl rád lidi pohotového ducha, nijak
jej ojedinělá odpověď nepohoršila. Usmál se a důstojníkovi řekl: ,Váš plukovník
vás navrhuje do hodnosti poručíka. Dávám vám ji. Do budoucna buďte uvážlivější,
nebo vás degraduji...!‘...“
Pokud
jde o statistiku, Fantin des Odoards ve svých memoárech poznamenal, že
v jeho pluku zahynulo v důsledku soubojů kolem padesátky mužů...
Žádné komentáře:
Okomentovat