NAPOLEON V ČESKÉ BELETRII A ČESKÉM DIVADLE (2)

Michal ŠŤOVÍČEK
(2. část)

JOSEF FRANTIŠEK KARAS: NÁSTRAHY

J. F. Karas (1876-1931) svůj život prožil na Valašsku. Nedokončil brněnské gymnázium, živil se nejrůznějšími zaměstnáními. Později přispíval svými články do různých časopisů, pracoval jako novinář v brněnském Pokroku a Ostravských listech, stal se redaktorem přerovských časopisů Obzor a Haná. Napsal přes 140 knih!, většinou se jedná o historické prózy, ale psal i divadelní hry a dobrodružné knihy pro mládež. Nejčastěji si vybíral náměty z historie (Valdštýnův tábor, Hasnoucí půlměsíc, Na Žižkově válečném voze, O kalich a národ, Valašská vojna). Byl označován za průkopníka českého historického románu na Moravě a ve své době byl údajně čtenější než A. Jirásek.

Román Nástrahy (vyd. 1926) líčí osudy mladého dragounského poručíka Hynka ze Stražku uprostřed událostí let 1812-1813: v létě 1812 je vyslán z Vídně jako kurýr k Napoleonovi do Drážďan, cestou se spřátelí s francouzským štábním důstojníkem hrabětem Claudem Brunem, ale dostihne císaře až za Němenem a absolvuje v jeho štábu i s přítelem Brunem celé ruské tažení (jemuž je věnována dobrá polovina knihy). Před odjezdem zanechal v Praze svou lásku komtesu Lucii Malotovou, která na něho čeká, ale kterou se mu za jeho nepřítomnosti pokouší odloudit jistý Siegesfeld, gauner a podvodník bažící po značném majetku jejího otce. Hynek s Claudem jsou mezitím na ústupu z Ruska přepadeni kozáky a Hynek stihne požádat Clauda, aby kdyžtak po jeho smrti v Praze vyhledal Lucii a referoval jí. Vzápětí je v šarvátce sražen, kdežto Claude kozákům unikne a Hynkovo přání splní. V Praze přitom narazí na Siegesfelda a poznává v něm italského falešného hráče a anglického agenta z Paříže z nedávné doby. Siegesfeld se ho rychle pokouší zlikvidovat, ale Claude vyvázne a nechá darebáka zatknout a uvěznit. Poté se sám zamiluje do nešťastné Lucie a ožení se s ní. Oba netuší, že Hynek přežil, neboť těžce raněného našla náhodně projíždějící ruská šlechtična, odvezla ho do bezpečí a pečovala o něho. Hynek však azyl opustil, podaří se mu vrátit do Prahy, kde se dozví o Luciině sňatku, ale nemá odvahu se teď před Lucií ani před přítelem objevit. Vrací se k armádě do činné služby a v jejích řadách se s Claudem setká jako s protivníkem v bitvě u Lipska. Do jejich dialogu vtrhne rakouský infanterista - pomstychtivý Siegesfeld, který unikl z vězení, a Clauda zastřelí. Jeho vzápětí probodne napoleonský kopiník... Hynek je uprostřed bitvy odeslán z bojiště jako kurýr, dalších bojů už se nezúčastní, po Napoleonově abdikaci zamýšlí začít nový život za mořem, ale na exkurzi po lipském bojišti se setkává s Lucií a vrací se s ní natrvalo do Prahy.

Román amatéra a dnes šíře neznámého provinčního redaktora překvapuje čtivostí i fundovaností - četné pasáže jsou spíše beletrizovanou literaturou faktu a charakteristiky postav a dialogy jsou místy vyloženě lahůdkové.

Nebylo ovšem tehdy obvyklo, aby pán se bavil se sluhou, důstojník s prostým vojákem, ale poručík měl Matěje rád pro jeho samorostlost a ostatně na silnici nebylo živé duše, před kým by se tedy ostýchal mluvit s podřízeným? Řekl:

"Tys byl u Slavkova?"

"Byl! Ovšemže byl! Tehdy jsem právě nastoupil u našeho pluku. Od pěchoty, víme-li. Nedalo mi dobře dělat, nechtělo se mi chodit pěšky u Rajneráků, v Netálii. Ještě jsem ani neuměl pořádně palaš v pěsti držet, už jsme musili do vojny, ja, člověk si nevymění, leda že chleba prodá, kudlu koupí. Napoleon zajal Macka, přepral Rusy, zahnal onoho Pakráčióna - "

"Bagrationa", opravil Hynek.

"A tož třeba, ďas aby se v těch tatarských jménech vyznal, ale to je pravda, vojáci říkali, že se ten Pakráčión držel u Šéngrabenu excelent a Francouze hodně potrápil. My táhli k Pratci alou marš, uvázli jsme v jedné dědině nedaleko velkých rybníků, bylo zimno, škaredý čas, prosinec začínal, však rybníky už byly zamrzlé. Rusů všude jako much. A najednou, k ránu, začal alarm. Francouzové, kteří přitáhli od Brna, chtějí bitvu, tož Kutuzov, měl komando, řekl, že může být. A po chvíli už řvala děla, hej, tehdy jsem ponejprv slyšel řev tolika velkých kanonů, ačkoliv jsem leta sloužil u pěchoty. Až vlasy na hlavě se ježily. Na sto kroků nevidět, ba co, na padesát kroků ne! Ještě se v údolinách válela hustá mlha, nad ní plynul čpavý kouř a v dýmu, pohleděl-li člověk na některý kopec, viděl matné, rudé záblesky. To od těch děl. Nic víc nevidět. Jen slyšet hlomozný křik, tu hurá, tam víflempér. A najednou jiný, děsivý pokřik, že Francouzi vyhrávají; už prý dole pod kopcem Rusy porazili a jeden z těch Napoleonových čertů maršálů hnal se na nás. Vyrazili jsme koňák vedle koňáka, palaše v hrsti, ale začali do nás bít hrubými koulemi i malými a nežli jsme se mohli pořádně rozejet, zahnali nás kamsi za kopec, do nějakého chumlu, v němž jsme se nemohli vyznat. Naši pomísili se tam s Rusy, Poláky, Maďary, Charvaty, jeden klnul po našem, druhý maďarsky, třetí rusky, důstojníci křičeli jeden přes druhého, ale kdo by oficírů poslouchal, když je zle. Nadarmo trubači jako o soudném dni troubili, každý hnal se jinam, kde myslil, že je bezpečno a za námi fičely koule francouzské, však jsem též jednu dostal tuhle do ramene, ale na štěstí roztrhla jen maso, kost nechala. Povídám si: Matěji, teď je s tebou amen, utrum, ja, neštěstí nechodí samo po horách, za jednou bídou sedm jiných přiběhne, teďs dostal malou, za chvilku přiletí velká!"

"Tedy jste utekli."

"Ano. Daleko. Hůře na tom byli Rusové, stateční vojáci, těch prý se mnoho nahrnulo na zamrzlé rybníky a led praskl pod nimi. Jářku, neviděl jsem, povídali jiní, ale možná věc. Tenhle Napoleon má z pekla štěstí a snad opravdu je s čertem ve spojení, jak povídal náš pan regimentskaplan. Kde nás napadl, všude nám hrubě namlel, jen dole u Ošprů jsme se drželi. Byl jsem i tam, bylo všelijak. (...) To je pravda, Francouzi se bijí znamenitě, radost hledět, rozběhnou se jako čerti na člověka, víflemperér! Naše jízda není špatná, to ne, ale na jejich přece nestačí. V útoku jsou naši první, ale chybí jim... hm, jak bych to řekl -"

"Francouzská pohyblivost."

"Ano, to je to pravé slovo. Takový Francouz je skutečně jako sršeň, ošiješ se levačkou, už je opět jinde a zlobí tě, až se unáhlíš, nu a pak jsi jeho kořist! Říkám, komár je, ale velký dobytek před ním uteče, jako erchercog Khódl u Ogruně. A jejich Myra, co pravda, to pravda, podniká přímo zběsilé útoky. Dobré vojsko! Semele-li se něco, pak nevím, nevím."

-------------------------------

Měl stanout před císařem, kterého jedni líčili jako šelmu krvežíznivou, hydru neúkojnou, jiní opět jako opravdového Titána, Promethea, génia vojny. Viděn z dálky, nezdál se duch Napoleonův tak velkým, uchvacujícím, jako uprostřed velké armády, nadšené svým malým kaprálem. Z dálky bylo možno posuzovat císaře Francouzů všelijak, ale blízkost stiskla, bezpodmínečně podmaňovala.

Napoleon seděl u stolu, neveliký, přitloustlý člověk v prostém bílém stejnokroji, ale s velikou zlatou hvězdou posetou diamanty, a s šerpou přes prsa, červenou jako plamen, bezvousý, silného nosu a s velkým podbradkem; jeho prsty byly krátké a tlusté, pečlivě pěstěné, ale právě trochu pošpiněné inkoustem a šňupavým tabákem. Bonaparte nevypadal v té chvíli jako veliký císař a šťastný vojevůdce, spíše připomínal dobře najedeného měšťáka, jenž stará se o svůj obchod a svoji kuchyni, má rád svou famílii; pouze vrásky na širokém čele a občasné blýskavé pohledy z pod hustých řas prozrazovaly, že v přitloustlém měšťáku bubnujícím na svou tabatěrku - zlatá byla, posetá rubíny a smaragdy vroubícími pěknou miniaturku Marie Louisy - sídlí nepokojný, podnikavý duch. Občas tvář Napoleonova měnívala se v jediný prudký, strhující výraz energie, známý vojákům od Lodi, Marenga, Arcoly, Slavkova, ale ve chvíli, kdy pan ze Stražku vstoupil do jizby, ve tvářnosti Napoleonově nebylo ani sebe menší stopy oné pověstné energie lví. Spíše unylost a únava. Císař špatně spal, snad jej štípali komáři litevských bažin, snad znepokojovaly ohlasy kročejů pluků, i v noci postupujících vpřed. A ráno postrádal své obvyklé koupele, jeho vana také kdesi uvázla, mameluk Rustan byl proto zoufalý. Únava a nechutenství hleděly z Napoleonovy tváře, protože čokoláda nechutnala a nemohl najít právě dost zvučné věty pro bulletin.

Kniha je bez ilustrací, takže zde Girodetova skica "dobře najedeného měšťáka"...

Bonapartův pobočník hlásil:

"Rakouský kurýr pan de Strascheke."

Císař letmo pohleděl na poručíka:

"Kurýr? Odkud?"

"Z Vídně, sire."

"Ústní vzkaz?"

"Nikoli, sire. Pouze listiny - "

"Dobře, odevzdejte je, pane důstojníku, hraběti de Turenne. Voilá, tak mladý a už jste pověřen službou velmi zodpovědnou? Bude-li třeba odpovědi, uvidíme. Přihlaste se zítra, pane poručíku, u Berthiera. Ne, přímo u mne. A vy, pane, postarejte se, aby pan de Strascheke neměl příčiny naříkat na francouzské pohostinství. Jsme tu v cizí zemi, ale - "

"Ano, sire", řekl pobočník.

Napoleon pokynul rukou.

Pan ze Stražku porozuměl, že je propuštěn, pozdravil po vojensku a vzpřímený jako struna opustil místnost. V duchu bylo mu všelijak. Viděl právě velikého císaře, slyšel jeho hlas. Viděl genia vojny, proslavivšího se v nesčetných bitvách, ale tím, co viděl, nebyl příliš nadšen. Sráželo. Nežli vešel do jizby, utvořil si o Napoleonovi představu. Když z ní vyšel, byla představa ta tam, skutečnost jí nedosahovala. Něco tu chybělo. Zřejmě odlesk oné velikosti, o níž často mluvili tisícové, fascinující nimbus.

------------------------

Kutuzov, bělohlavý, přitloustlý stařík s klipcem na oku, vláčných pohybů, často na pohled netečný, ospalý, býval v mládí energickým vojákem, uměl hledět smrti do očí a ještě v stáří měl chvíle, v nichž se bývalá energie budila k životu. Kutuzov byl zkušený voják, starý praktik, uvážlivý člověk, znalec ruské duše, trochu filosof, trochu vtipálek v generálském kabátci s epauletami, které ne vždycky bývaly čisty jako sklo.

Když se ho ptali, porazil-li by Napoleona, Kutuzov pokrčil rameny, řekl: Že bych porazil, nemyslím, ale že oklamu francouzského císaře, to ano.

Rusko vítalo v Michalu Ilarionoviči osvoboditele vlasti, básníci oslavovali jeho jmenování generalissimem verši obšírnými jako sama bílá mátuška Rossija a vojsko jásalo, všude hlučení, jakoby se objevili nový Minin a Požarský v jedné osobě. Konečně byl tu Rus, pravoslavný člověk, jenž povede je na tu francouzskou šelmu rohatou, na niž archimandriti, popové i ďáčci svolávají den co den všechno prokletí nebes. Vojsko toužilo po bitvě (snad o ni nestál prosťák Feďa nebo Matrěv, ale poručila prevoschoditelstva, aby o ni stál, čort znájeť proč, nu, tedy stojí o ni), národ volal po rozhodné bitvě s Napoleonem usurpatorem trůnu (a opět leckdo nevěděl proč, co z toho vykvete), car Alexandr poroučel Kutuzovu, aby svedl bitvu co nejdříve, ale jednooký stařík prohlédl vojsko, pronesl šťastnou řeč, která nějaký týden kolovala od úst k ústům - a nařídil nový ústup, že prý Napoleon příliš horce tlačí a radno polévku nechat aspoň trochu vychladnout. Rusové opět uhybali před Francouzi, ale těšili se, že nyní velí pravý Rus, pravoslavný člověk a že pekelníkům zatopí, jakmile se jen udá vhodná příležitost. Všeobecně se věřilo, že Kutuzov ustupuje pouze proto, aby vyhledal si vhodnou posici k bitvě. Ale Michal Ilarionovič ovšem ustupoval k Možajsku jen proto, že nevěděl, co dělat. Má se postavit Napoleonovi, jehož vojsko je dosud četnější? A což, bude-li poražen, rozbit? Kutuzov už často měřil se v poli s Francouzi a věděl, jaká to perná práce. (...)

Kníže Goleniščev Kutuzov byl filosofem po svém způsobu; věděl, že zítřejší jitro bývá moudřejší dnešního večera a proto hleděl oddálit rozhodnutí; čas je nejlepším spojencem vojevůdcovým, nemá-li dost prostředků, aby uskutečnil své předsevzetí; snad čas přinese nějakou okolnost, která prospěje ustupujícím.

Pravoslavný člověk a filosof po svém způsobu...

 --------------------

Kutuzov měl své lidi v Moskvě a věděl, že Francouzové již i koně porážejí a jedí, z hladu vrány střílejí, věděl, že nemají mouky, obilí, chleba, sucharů, že prostě nemohou se v Moskvě udržet - proč by je tedy vyháněl? Co zbude Napoleonovi? Buď uteče z Ruska před zimou, nebo potáhne dál, na Kalugu, nebo na Petrohrad. Uteče-li, prohraje letošní vojnu tak jako tak a na jaře bude, jak Bůh dá i štěstí moloděcké, kdo by si lámal hlavu předpovídáním, co bude za rok! Potáhne-li na Kalugu, do sýpky Ruska, narazí na armádu, které by Čičagov mohl přispěchat na pomoc, kdyby prohrávala. Potáhne-li na Petrohrad, zničí jeho vojsko mráz i bída, půjde územím pustým jako země hrůzy. Michal Ilarionovič však také věděl, co se děje ve Španělsku a v Paříži. Doslechl o porážkách Francouzů poblíž Salamanky a o zmatcích v Paříži... Jeho generálové naléhali, aby svedl bitvu s Muratem, ale stařík, jenž si za hlavní pomocníky vyvolil čas, trpělivost a počasí, nedovolil jim postupovat. Bylo mu blaze v Tarubině, proč by se namáhal a rozčiloval, když snad už vůbec není zapotřebí lidské námahy a rozčilování se?

--------------------

Jen zazněly trouby avantgard a bubny plukovních tamborů, lidé vybíhali z chalup i stodol a hleděli užasle na vojska pestrých krojů, vysokých čepic, na výložky a torby, v duchu oceňovali koně vojáků, důstojníků a baterní tahouny širokých hrudí, tlustých hnátů; nejvíce hlavami kroutili nad kozáky.

Na neúhledných, drobných koních, často huňatých jako rousnatí psíci, seděli neúhlední jezdcové, zarostlí vousy a nad jejich papachami trčel celý hustý les kopí, dlouhých jako rahna. Lidé se divili, že kozáci i v létě nosí kožichy nebo tlusté burky a beranice chlupaté, divili se, že mluví "skorem tak jako my, ale přece trochu jináč" a ovšem nejvíce se divili ruskému apetitu. Nejeden molojec shltl dvě mírky nedozrálých švestek, zapil hrncem podmáslí a nic mu nebylo! Náš člověk by z toho umřel. Ti asi mají žaludky - lidé žasli a křižovali se. Jeden kozák se napil čirého lihu z apatyky, ale nic neuškodilo, jen odplivl, ošklíbl se a konstatoval, že mají Austrijci trochu ostřejší vodku, nežli bývá na Rusi. A kouřili tabák černý jako uschlá kolomaz, páchnoucí jako hnůj. Lidem neubližovali molojci, na ženské jen tu a tam zašilhali, usmáli se, ale husám běda, kachnám ouvé, ba i kurám na dvoře, kozácký baťko moh kázat co chtěl, kradlo se přece - molojci opravdu měli nenasytné žaludky!

--------------------

Časně ráno boj se rozpoutal s novou zuřivostí. Pan ze Stražku právě stál u slovenské setniny kdesi Barclayem sehnané (byla z Trenčanska, od Hessen-Homburgovy divise), když to začalo; nějaký mladíček, pěkný vojáček v nepěkném kašketě povídal staršímu, již zkušenějšímu: Povedz ma, ujček milý, akože bude - ale nedoptal se neborak, akože bude, zablesklo se náhle nad francouzským valem u Chabařovic, přiletěla dělová koule posupně hvízdající a padl roztržen i kdo se pýtal, i milý ujček. Generál Haxo počal bezuzdně pálit ze všech kusů, běhutý oheň požíral gardy, Vandamme podnikl od Chlumu zběsilý útok. Již zdálo se, že Francouzi prorazí střed a obchvátí křídla nebo vrhnou Rusy na Teplice - bojováno jen bodáky, zoufale, urputně - car Alexandr a pruský král Fridrich na to hleděli s výšiny od zámku teplického, najednou zabělaly se na kopcích za francouzskými zády kabáty rakouských pěšáků, vrhajících se jako bouře na posice a výšiny střížovické, za nimi rojily se vysoké chocholy Knorringovy ruské gardy a papachy kozáků, tatarské špičaté čepice. Bianchi svou divisí slovenskou podepřel Colloreda, ukázali se i Sorbenburgovi kyrysníci v týle Francouzů, Vandamme nyní musel bojovat na dvou frontách, jeho křídlo u Střížovic bylo obklopováno, Češi Colloredovi a Slováci Bianchiho se rvali jako lvi, opanovali již několik francouzských baterií, levé křídlo tlačili na Chlumec.

Vandamme chápal, že je bitva prohrána. Ještě zbývala naděje, že přijde saskou cestou Mortier nebo Saint Cyr, ale míjela hodina za hodinou, nikdo nešel, zdálo se, že císař Napoleon úplně zapomenul na tuto operaci; nadarmo svá skla obracel směrem k Nakléřovu (...)

Konečně ukázalo se nějaké vojsko; sestupovalo s nakléřovských výšin k Dolní Ždírnici, po cestě, kterou přišel sem Vandamme. Francouzi se zaradovali. Nebylo dosud možno rozeznat barev jednotlivých praporů a uniforem, ale které jiné vojsko by mohlo přijít s té strany od Saska, ne-li francouzské? Je to maršál Victor nebo Gouvion Saint Cyr - myslili Vandamme, Haxo, Corbineau. Ale jedno překvapovalo. Dlouho očekávané, konečně přicházející vojsko počalo se šikovat jako k bitvě a jeho děla rozjížděla se po vůkolních stráních, ulpěla na výšinách, zaujala postavení, z něhož nebylo lze dostřelit na Rusy. Vandamme jezdící v dešti kulí jako ďábel, pokynul jednomu z pobočníků:

"Vidíte tam ty sbory u Nakléřova? Nechápu, co činí. Hlupáci! Jeďte tam a vyřiďte veliteli, že je nutno, aby s částí vojska rychle sestoupil k nám a druhou částí je třeba udeřit na Rakušany bok Užína. Musíme ty chlapíky dostat do dvojího ohně a pochod na Užín je možný. Ať nelení. Hoříme tu. Každá minuta drahá."

"Rozuměl jsem."

A pobočník zdravil tasenou šavlí, pobodl koně. Jel kus cesty ventre à terre, stále nedůvěřivěji pohlížeje na šiky, rozložené po úbočích jako vějíř. Vůčihledě se k nim blížil, ale pojednou koně obrátil jako by potkal smrt a zděšen, co mohl, cesta necesta, pádil zpět, už z daleka volal:
"Generále, je zle!"

"Co je, co se vám stalo? Proč jste nevyřídil můj rozkaz veliteli?"
"Tamti nejsou naši!"

"Máte vlčí mhu?"

Pobočník neodpověděl a nebylo už třeba odpovědi; nad jednou z baterií, které se prve objevily na úbočí nakléřovských kopců, šlehl dým, vyvalil se hrubý chuchval kouře; jen se zablýsklo, dělová koule udeřila do čety francouzských lancierů, stojících nedaleko Vandammova štábu. Několik vojáků bylo smeteno.

"U čerta!" zvolal Vandamme.

"To jsou Prusové," mínil Haxo.

"Nemožno. A přece - "

Druhá koule udeřila nedaleko první. Zároveň pěší zástupy počaly s velkým křikem sestupovat na Ždírnici a luka pod ní. Vandamme už nemohl pochybovat, že má kolem sebe trojici nepřátel; v předu Rusy, jejichž houževnatost včera dokonale poznal i ocenil, v týle Čechy, Slováky a Rusy Knorringovy, přímo vztekle dotírající na jeho divise a v boku Prusy, zastupující mu jedinou silnici, po níž lze ustoupit k maršálům. Pouze to nemohl pochopit, kterak Prusové dovedli nepozorovaně protáhnout se mezi vojskem Cyrovým a Mortierovým. (...)

Ale smělý Vandamme nehodlal se poddat. Mezi dvěma quel diable, jediným pohledem Francouz přehlédl bojiště.

"Zdá se, že Prusů není mnoho", řekl generálu Corbineauovi, jenž stál vedle něho, očekávaje rozkazů. Ten pohlédl na stráně, zahučel:
"Pravda."

"Napadneme je tedy jízdou."

"A účel?"

"Prosekat se, generále, u všech čertů!"

"Vy tedy myslíte - "

"Starého ďábla! Musíme zpět, půjde-li to, k Mortierovi nebo Saint Cyrovi."

"Ano, myslím, že by bylo možno prosekat se. Opravdu, vždyť nic jiného nám nezbývá, nežli umřít nebo probít se."

"Tedy jeďte, Corbineau, otevřete nám cestu do nakléřovského průsmyku."

"Otevru ji nebo padnu!" emfaticky zvolal Corbineau a spěchal soustředit jízdu.

Po chvilce zaduněla jako v bouři zem pod kopyty massy koní, řítících se na pruské šiky s větrem o závod; byla to úžasná podívaná; blýskavice šavlí a lancierských kopí, záplava chocholů. Prusové ji hned postřehli i v dělovém dýmu, splývavě běžícím nad zemí dosud mokrou jako houba a jejich důstojníci počali křičet, generál Kleist zelenal a bledl; vojáci v kamaších a vysokých čepicích granátnických pobíhali sem a tam, jak drnčely bubny, spěšně až úzkostně stavěli se do čtverhranů, aby snáz odolali nárazu jízdy, pruští dělostřelci, jakmile postřehli nebezpečný francouzský pohyb, obrátili ústí svých houfnic na útočící kolonu, ale generál Corbineau hnal se jako bouře dál, nedbaje koulí, jimiž Prusové zasypávali jeho eskadrony. Vzdálenosti rychle ubývalo (dělostřelci už pálili kartáči), jízda posléze narazila jako obrovský železný klín, vbíjený do dřeva ohromnou palicí, na prvé šiky pruské, rozrazila několik granátnických čtverhranů a smetla řadu střelců, kteří dosud stáli roztroušeni na úpatí pahorkatiny, kryjící Nakléřov. Jako vichr padla na pruská děla, pošavlovala rozptýlené dělostřelce a hnala se dál, s bezuzdností uraganu smetajíc vše, co jí stálo v cestě. Kleistovi Prusové se rozprchli na všechny strany jako zajíci když zaslechnou psa, drápali se výše na stráně, ale jakmile minuli jezdci bitevní čáru, granátníci se vraceli, ohlížejíce se za strašnou jízdou, stavěli se do řad jak bubny kázaly a znovu stříleli na francouzskou pěchotu.

FRANTIŠEK JOSEF ČEČETKA: ORLOVÉ VELKÉ ARMÁDY; MALÝ BUBENÍK OD SLAVKOVA

Jiráskův a Karasův mladší současník F.J.Čečetka (1871-1942) také podobným "jiráskovským" stylem napsal mj. dobrodružnou románovou fresku z napoleonských válek Orlové Velké armády. Počtem stran možná překonal i Tolstého, ale děj pojal striktně dobrodružně a i když se netajil sympatiemi třeba k Polákům a Francouzům, oprostil se od jakéhokoli přepjatého vlastenectví a protiválečného poselství:

I. díl Slavkov - 2 svazky = období 1805 - 1808

II. Berezina - 2 svazky = 1809 - 1813

III. Waterloo - 2 svazky = 1813 - 1821

IV. Orlík - 2 svazky

 Děj začíná v létě 1805 na zámku Křinec u Nymburka: panský myslivec Pavel Kordina v důsledku šikany a hrozby nuceného zverbování uprchne z panství i z Čech, kde zanechává milovanou baronesu, a jakožto sympatizující s idejemi Francouzské revoluce za hranicemi vstoupí k jízdním myslivcům Napoleonovy armády. Vypracuje se až na štábního kurýra maršála Berthiera, je Napoleonem osobně přidělen k doprovodu Marie Walewské atd. Je tedy zejména jako posel hlavního stanu přímým účastníkem mnoha tažení a bojů i života ve vojsku a v zázemí napoleonských válek. Na mnoha místech děje vystupuje Napoleon osobně, ale víc nedodám, neboť jsem epopej zatím prolistoval sotva do poloviny.

Čečetka se podobně jako Jirásek drží základních historických událostí poctivě, ale v detailech silně povoluje uzdu fantazii,  jak vidno např. z vylíčení bitvy u Wagramu:

Rakouská armáda stála po stráni od Ašprů k Vagramu a podél Ruského potoka k Neusiedelu.

Ordonance létaly, bitevní linie se rozvinovaly, bodáky se leskly ve čtverhranech pěchoty, prapory s orly třepetaly se v jasném vzduchu.

Vojáci otvírali nábojnice, nabijáky zvonily v hlavních pušek.

Vějířovitě se rozdělovaly sbory Davoustovy, Oudinotovy, Eugenovy a Massenovy. Za nimi postupoval Bernadotte se Sasy, gardy a Marmont s jízdními zálohami. Pluky se protahovaly v dlouhé kolony a postupovaly rychlým pochodem. Všichni měli srdce v ohni, v hlavách dunělo a bouřilo.

Země se třásla dusotem koní a hukotem děl.

Obě armády srazily se velmi prudce, sloupy kouře, ohně i vyryté půdy zahalily bojiště. V bitevním pekle řvala vražedná děla, ječely tisíce hlasů. Jako železná pěst doléhaly rány, vojáci hynuli v šíleném vraždění.

Všichni zápasili o palmu vítězství, jediný ješitný Bernadotte zklamal.

Poslal jedenáct saských batalionů na hořící Vagram. Vojsko proniklo v dešti kartáčů až do špinavého městečka, ale tam byl každý dům proměněn v pevnost, plameny šlehaly do očí, rány kosily.

Malý zbytek se vrátil s hrůzou do vsi Aderklaa.

Bernadotte se svalil na lože jako těžký měch a spal zcela dobře.

Zato u vsi Ebersdorfu levé křídlo velké armády si vedlo statečně, odrazilo Rakušany, třeba přitom prolilo mnoho krve a vojáci padali pod srpem velikého žence.

Pozdě večer boj ustal. Napoleon nebyl nijak spokojen výsledky prvního dne. Celá noc uplynula v horečných přípravách pro další boj. Sem tam zdřímli vojáci v kupkách trávy u pyramid karabin, ale většina jich bděla v teplé letní noci.

Od časného rána zuřil boj znova.

Macdonald v čele italského vojska podnikl skvělý bodákový útok. Odrazil Rakušany, třeba jeho pluky byly silně oslabeny drtivým deštěm granátů. Massena již umdléval, arcikníže Karel pronikal k Dunaji, mosty byly ohroženy. V pravou chvíli zabránila pohromě nepřemožitelná Drouotova garda.

V boji byly všecky švadrony, pekelné vytí děl se stupňovalo, praskalo to, hučelo, tvrdí a bradatí gardisté v šílené odvaze vedli ostatní vojska, stříleli, padali.

V té chvíli rozhodovalo se znova o osudech Evropy.

Císař, podoben bronzové soše, na svém koni na pahorku nad Raschdorfen hleděl v rozhořelém vzduchu na pohyby vojska. Dalekohledu nedal od oka. Rakušané právě napadli ves Aderklaa a Bernadotte se dal před nimi se Sasy na útěk. Arcikníže Karel využil zmatku a tlačil levé křídlo francouzské k Dunaji.

Všecko se řítilo, burácelo, chřestilo a dunělo, peklo rozpoutalo své síly, bitva se převalovala v krvi. Vysoko plálo sežehující slunce.

Generál St. Cyr zápasil s Rakušany o ves Aderklaa, pozbyl již dvou třetin mužů, jeho dělostřelecký park byl ztracen.

"Prokletá zbabělost!" vyrazil císař, pozoruje prchající Sasy. "Vedro jim vysušilo mozky! Rakušané obkličují levé křídlo." A nápadně ztvrdl.

Jako divý rozletěl se maršál Berthier bojištěm přes vysoké obilí, za ním v dýmu se hnala garda, řinčela artilerie, aby zabránily pohromě. Kule drtily stromy, odrážely kůru, šuměly praskajícími větvemi. Obě strany se srazily, vojáci se rvali, šlapali po sobě, na obou stranách byly veliké ztráty, ale nikdo jich nedbal.

Nablízku císaře trefila dělová kule maršála Bessièresa do nohy, až se otrlý muž zapotácel a spadl s koně. Napoleon držel právě dalekohled u oka. Sledoval napiatě postup Berthierův, jak v nebezpečném okamžiku baterie z Lobavy pálí na nepřítele u mostu, jak Massena a s ním generálové Molitor, Legrand a Boudet se bijí jako lvi. Všecko splývalo, bzukot a praskot znova vyrostly.

Hlásili císaři, jaké neštěstí potkalo istrijského vévodu. Napoleon se ani neohlédl. Jeho mysl byla v té chvíli rozjitřena k šílenství, oči se mu podlévaly krví.

Na svém bělouši se rozletěl k levému křídlu. Za ním jeho pobočníci, dvacet čtyři švadrony jízdy, tři divise Macdonaldových střelců.

(...)

"Sire, pravé křídlo je na postupu!" hlásil d´Ornano s nepokojem mladé, horoucí krve.

"Oh, ten hlaváč Davoust nikdy nezklame!" Císař se rozhlížel po bojišti. "Rakušané páchají chybu na chybu, jsou ztraceni!" pronášel svůj soud. Oko se mu zalesklo, vyslýchal ordonance a dával rozkazy.

Massena vítězil a již jen sípěl, Macdonald rozrazil nepřátelský střed, hrabě Emanuel Grouchy zahnal jízdu a Vandammeva kyrysnická divise dovršila úspěchy.

Ocelové zornice císaři jen svítily.

Polští gardoví švališeři a Konopkovi huláni pod praporem s bílou orlicí ve dvojí frontě švadron srazili se prostřed zdupaného pšeničného pole s rakouskou jízdou Schwarzenberkovou.

Palaše se zkřížily, do výstřelů a rzaní koní mísily se polské a české výkřiky. Vojáci dvou bratrských národů bojovali na obou stranách, potírali se na život a na smrt a německé velení mezi tím mělo nádech výsměchu.

"Za císaře, za Rakousko!" volal jakýsi důstojník a nabíjel pistol. V řevu zanikl jeho výkřik, důstojník se převalil naznak.

V nejprudší seči vzepial se Machotkův kůň. V té chvíli rakouský dragon, muž hromské síly, se šrámy v tváři, namířil s prudkostí na hulána svoje kopí. Včas zachytil Brániš ještě praporeček, ale ostří přece jen zasáhlo Machotkův bok.

Rozvášněný hulán nedbal poranění, třeba ucítil ostrou bolest. Ranou z pistole se osvobodil od dotírajícího dragona.

Lidé padali bez křiku, ale koně řvali divokým, strašlivě lidským hlasem. Zápas na šavle i pěsti vrcholil.

Pole, poseté sty těl, zalité krví i pražícím sluncem, počalo hořeti. Ohnivé jazyky se plazily, kotouče dýmu dusily.

Machotka, oslabený ztrátou krve, která promáčela šat, najednou klesal mdlobou v sedle, řítil se kamsi do propasti, plné temnoty.

Brániš jej zachytil a těžko se s ním dostával z hořícího pole. Konečně vypadli z houfu, chladný, temný stín lesíka je pojal ve svou náruč. Ale i tam byly stromy rozbité, výhonky zurážené, mladý les popleněn. Prokáceným lesíkem dojeli k děravé a prohnuté chalupě, která stála o samotě za bitevní linií. Byla hojně zpustošena. Kus naježeného hřebenu a opálené zdi, nad kterými vyrážel kouř, svědčily, že tam také před chvílí zuřila bitva.

Dostali se až do jakési černé kuchyně. Brániš tam stíral ssedlou krev s Machotkovy rány a nakvap mu ji ovazoval.

Hluboce utkvěl oběma v mysli zvláštní výjev. Na dvoře hudrovaly dosud tři krůty, objevila se černá slepice s chocholkou. Kdož ví, jakou náhodou byla drůbež ušetřena? Ve slunečním zlatém pruhu mušky se kmitaly.

Machotka se díval ztrnule na dvůr a jako by náhle ožila vzpomínka na domov, tvář jeho se zjasnila.

"Bolí tě rána?" ptal se ho Brániš.

"Psia krev, trochu pálí, ale čím je to proti životu, který vidím před sebou!" odpověděl rozradostněn druhovi. "Kdybys věděl, co to pro mne znamená! Právě tak to vyhlíží u nás doma ve dvoře!"
Na zápraží se objevilo několik poplašených vojáků, jeden s hlavou v ovazu, hledali také v chalupě útočiště. Byli to bílí rakouští pěšáci. Jak uviděli v síni Francouze, s hrůzou klopýtali dále.

A co hledal Brániš po stavení něco k občerstvení, vyšel ze sklepa uděšený stařík. S hrůzou vyprávěl vojákům, že se skryl ve stavení a ve sklepě přečkal nejprudší palbu. Snesl jim, co bylo po ruce a jen prosil, aby ho nezabíjeli. Syna měl na vojně, rodina uprchla, zůstal sám ve své spálené chalupě.

Vyvedli jej a dali v ochranu vojákům v lazaretě.

Střed ještě bojoval. Tam padl Gauchier, hrdina od Auerstadtu. Ale již vše splývalo v podivnou změť. Vojáci se potáceli, chřípě se chvěla, ztrnulé oči pálily. Těla, žízní zmučená, se nakláněla, nohy klopýtaly, kolena klesala. V pražícím slunci smysly se pomátly, každé vydechnutí bylo bolestné a pěna stála jim na ústech.

Lasalle, mistr nad mistry, divoký a odvážný, rozhodl u Vagramu se svou lehkou jízdou o vítězství. Voják, prudší Murata a odvážnější Neye, zachoval svěžest do poslední chvíle. Hnal se do klubka nepřátel v čele jízdy, tiskl hlavu ke hřívě svého ryzáka. Husarský pláštík se mu nadýmal, vítr shodil čapku. Palašem rozdával rány a bylo mu, jako by své nitro vystavil očistné koupeli.

"Kupředu!" volal. "Jde o víru, kterou v nás má císař!"

A císař se na něj díval.

Kule bzučely, v křížovém ohni zasypal jej déšť olova.

Lasalle padl, střelen do hlavy, a s ním i nejbližší jeho zelení dragoni.

"Jdu za Lannesem!" Byla jeho poslední slova. Z úst mu vyrazila krev.

Nebylo již odvážného vojáka, který sváděl nejkrásnější ženy Paříže, který skládal pro švališery veselé písničky, který prohrával i propíjel svoje jmění a závodil s Muratem v odvážných kouscích. Ležel na bojišti mrtev se strašnou ranou v hlavě.

Madame Berthierová, kdysi milenka smělého Lasalla, kvůli níž způsobili před časem Angličané evropský skandál, ovdověla. Také černá baronka Adelaine Ohrenbergová marně čekala svého kavalíra v Kytheřině pavilonku.

Ornano přinesl zprávu císaři.

Vzpomněl psaní, které mu odvážný voják v předtuše smrti poslal po Ornanovi před několika dny.

"Ztratil jsem přítele," řekl Ornano. "Teprve nyní rozumím jeho slovům, která mě pověděl: Zbabělec umírá stokrát, ale udatný jednou a kde chce." Císař přikývl.

Na návrší zatloukali Francouzové hřeby dobyté rakouské baterie. Armáda arciknížete Karla prchala v nepořádku na všech stranách, pouze arcikníže Jan nastavil prsa, aby svým sborem chránil čest přemožených.

Po Marchfeldu vlekly se prapory prachem, děla umlkla, vozy stály opuštěny.

Rakouští vojáci vysíleni padali, zdvihali ruce a vzdávali se.

Rudé slunce západem jako planoucí růže na ňadrech večera ozařovalo naposledy bojiště, signály trubek hlásaly vítězství.

Modrá noc stoupala z vlhkých polí.

Vydání Jos. Vilímka z r. 1928 zhodnocují působivé černobílé ilustrace Zd. Buriana (kromě Orlíka), který se pokud vím vojenské tématice věnoval jen vzácně. Uniformologie proto občas diskrétně zapláče, ale to lze pochopit a tolerovat, uměleckou kvalitu ilustrací to nijak výrazně nesnižuje. Burian se ovšem jinak evidentně dokumentoval a inspiroval ikonografií napoleonské doby, porovnejte si třeba jeho ilustraci Napoleonova zranění u Řezna se známým obrazem C. Gautherola, a o něco níže Napoleona na koni (a před ním Murata...) s Meissonierovým obrazem "1814":...

 

...a na jeho kresbách tak lze snadno poznat např. Berthiera, Augereaua, Soulta, Bernadotta, Murata, Talleyranda... Zde první obrázek ovšem neilustruje Wagram, nýbrž Slavkov - boje u Telnice a ústup Rusů přes žatčanské rybníky.

Malý bubeník od Slavkova

Tato povídka byla uveřejněna na pokračování v časopise Malý čtenář v r. 1935, rovněž s ilustracemi Zd. Buriana. Čili u nás asi první a na dlouhá léta jediná "napoleonská" literatura pro děti a mládež!

Hrdinou je český chlapec Toník Horák, jehož se na bojišti u Marenga ujali francouzští granátníci poté, co jeho otec - ženista rakouské armády v bitvě padl, zařadili ho jako "syna pluku" a tambora a dali mu přezdívku Dodo (cosi jako "Hají" nebo "Hajánek"). Večer před Slavkovem se hošík jako znalec okolí dobrovolně přihlásí samotnému Napoleonovi na noční výzvědy rakousko-ruských pozic. Úkol splní, ale místo aby se pak na pokyn svých "patronů" granátníků stáhl do týlu, přidá se do první linie útoku na Prace a u kostela padne hrdinskou smrtí.

Císař obešel stráže, pohovořil s vojáky a vracel se v mlhavé noci do slaměné boudy na Žuráni.

Lucerna na rozviklaném stolku osvětlovala slabě podivný brloh.

Komorník Constant předkládal Napoleonovi chudou večeři, brambory s cibulí.

Císař s chutí pojedl s oběma pobočníky a rozmlouval s nimi při jídle o podrobnostech ranního útoku. Hostinu dovršila sklenice čaje.

Také mameluk Rustan, osobní strážce císařův, orientálec jako hora, dostal svůj díl a lehl znova u prahu boudy, aby svým tělem chránil Napoleona, kdyby někdo chtěl násilně vniknouti dovnitř.

Náčelník generálního štábu Berthier zasedl znova s oběma pobočníky k mapě. Císař psal před bitvou do Paříže list své choti Josefině. Načrtal chvatně několik řádků, přiložil na list pečeť orla a potom seděl zamyšleně na pelesti své železné postele.

Divné sny honily se jeho hlavou, zaujala jej cele hra myšlenek.

Před rokem vstavil si v Notre-Dame na hlavu zlatý vavřín jako francouzský císař - a jak se od té doby mnoho změnilo! Celá Evropa stála proti němu nepřátelsky, obzory se zachmuřily, a koalice nelenila, aby jej zbavila žezla.

Před několika dny potřeli Angličané u španělského Trafalgaru jeho lodi, ale ztratili svého admirála Nelsona. Z Italie právě došla zvěst, že Masséna byl poražen u Caldiera od rakouského arciknížete Karla. Zprávy opravdu neveselé!

A zítra? Změří své síly se dvěma mocnými císaři, všecko bylo v sázce.

Rozpálený jeho mozek horečně pracoval.

Do chyše vcházel marnivý maršál Murat v zeleném sametě, pod kloboukem s peřím, a plášť s červenou podšívkou měl přehozený přes ramena. Uniforma byla samá šňůra, zlaté růžice se mu třpytily na límci.

"Sire, což zůstanete i dnes v téhle zatuchlé díře?" oslovil Murat císaře, svého švakra, a upřel na něj své temné oči.

"Moji vojáci nemají ani takového přepychu," řekl císař s úsměvem

"Potřebujete nabrati sil!"

"Teď již je pozdě! Za chvíli pojedeme se Soultem k Sokolnici, později dohlédnu ještě několikráte za noc k strážím," řekl klidně císař Muratovi, jehož miloval pro jeho udatnost, ale posmíval se mu pro jeho ješitnost.

(...)

Vstoupil pobočník Savary a odevzdával císaři novou depeši.

"Kurýr Davoustovy pěchoty přinesl list."

Císař nahlédl do psaní a slabě se usmíval.

"Všecko se daří!" řekl více pro sebe a pálil depeši nad svíčkou. (...)

"Disposice pro zítřek se nemění?" tázal se Murat.

"Zatím zůstává rozkaz, který jsem vydal, ovšem nezhatí-li naše plány dvorní tabule ve slavkovském zámku."

Napoleon složil ruce vzad a v zamyšlení přecházel.

"A jak se o tom dozvíme?" Murat zneklidněl.

"Čekám zprávu, jinak poví nám všecko zítřek."

Důvěrník Duroc ohlašoval příchod, malého chlapce Doda, dítěte prvního pluku granátníků.

"Ať vejde malý bubeník! Čekám na něj!"

Dovnitř vstoupil Dodo, červený a udýchaný, celý umazán, stanul u dveří.

"Co jsi viděl?" zeptal se ho vlídně císař a položil mu ruku na rameno.

"Nepřátelské vojsko sestupuje od Pratce v sražených řadách ke Kobylnici a k Telnici," řekl jedním dechem odvážný hoch.

"Viděl jsi je na vlastní oči?"

"Ano, sire, byl jsem nablízku, když kolony táhly s vrchu za svitu pochodní k Újezdu."

Císař otočil se k Muratovi a v jasné náladě zamnul si ruce.

"Jdou tedy přece do pasti, vydávají se nám," řekl vzrušeně.

KAREL ČAPEK: KNIHA APOKRYFŮ

Jen připomínám, že sbírečka obsahuje 29 krátkých příběhů (původně uveřejňovaných samostatně v Lidových novinách, souborně vyšly až v r. 1945), ve kterých se K.Č. z pohledu své doby zamýšlí nad známými příběhy  a postavami z dějin, Bible nebo z divadelních her. Vytváří smyšlené, lehce filozoficky podané a humanisticky vyznívající alternativní děje, nebo interpretuje po svém důvody jednání hlavních postav. Právě Čapek svými apokryfy  položil základ k dnešním četným moderním (vážným i parodickým) zpracováním známých historických příběhů a skutečností.  Napoleonovi je věnován poslední apokryf:

NAPOLEON

Mlle Claire (od Comédie française) ani nedutala; věděla, že se císař občas takto zamyslí a je nerad vyrušován. Ostatně, mezi námi, o čem s ním mluvit? Co chcete, je to přece jen císař; člověk se tu necítí doma, není-liž pravda? (Je to přese vše cizinec, dumá Mlle Claire, pas très Parisien.) (Nicméně takto u krbu má dost hezkou tvář.) (Kdyby ovšem nebyl tak zavalitý.) (La là, nemá to ani žádný krk, c’est drôle.) (Ale víte, mohl by být poněkud zdvořilejší!)

Na krbu tikají těžké mramorové hodiny. Zítra, myslí si císař, musím přijmout zástupce měst – je to hloupé, ale co dělat; jistě si budou naříkat na daně. Potom rakouský vyslanec – pořád ta historie. Pak se přijdou představit noví soudní prezidenti – musím si předtím přečíst, kde který z nich působil; ty lidi to těší, že o nich něco vím. Císař počítá na prstech. Ještě něco? Ano, comte Ventura, zas bude donášet na papeže – – Napoleon potlačil zívnutí. Bože, jaká otrava! Měl bych si zavolat toho – jak se jmenuje? toho obratného človíčka, co se teď vrátil z Anglie. Jak se ten chlapík jenom jmenuje – porco, vždyť je to můj nejlepší zvěd!

“Sacrebleu,” bručí císař, “jak se ten chlap jmenuje!”

Mlle Claire poposedla a účastně mlčela.

To je jedno, myslí si císař, ať se jmenuje jak chce; ale jeho zprávy bývají výtečné. Potřebný člověk, ten – ten – maledetto! Hloupé, jak někdy člověku vypadne jméno! Mám přece dobrou paměť na jména, diví se císař. Kolik tisíc jmen nosím v hlavě – jen těch vojáků co znám jménem! Vsadil bych se, že bych si podnes vzpomněl na jména svých spolužáků z kadetky – i na kamarády z dětství. Počkejme, to byl Tonio zvaný Biglia, Francio alias Riccintello, Tonio Zufolo, Mario Barbabietola, Luca řečený Peto (císař se usmál), Andrea zvaný Puzzo nebo Tirone – Všechny si je pamatuju jménem, říká si císař, ale teď ne a ne si vzpomenout na toho – tonnerre!

“Madame,” praví císař zahloubaně, “máte také takovou prapodivnou paměť? Člověk si pamatuje jména svých dětských kumpánů, ale nemůže přijít na jméno člověku, se kterým mluvil před měsícem.”

“Naprosto, Sire,” děla Mlle Claire. “To je tak zvláštní, že ano?” Mlle Claire se pokoušela vzpomenout si na nějaké jméno ze svého dětství; ale žádné se jí nevynořilo, vzpomněla si jen na svého prvního milence. Byl to nějaký Henry. Ano, Henry to byl.

“Zvláštní,” bručel císař hledě upřeně do planoucího krbu. “Všechny si je dovedu představit. Gamba, Zufolo, Briccone, Barbabietola, malý Puzzo, Biglia, Mattaccio, Mazzasette, Beccajo, Ciondolone, Panciuto – Bylo nás asi dvanáct darebů, madame. Mně říkali Polio, il Capitano.”

“Rozkošné,” zvolala Mlle Claire. “A to jste byl, Sire, jejich kapitánem?”

“Pravdaže,” povídal císař zamyšleně. “Buď jsem byl kapitánem loupežníků, nebo četníků, podle okolností. Já je vedl, víte? Jednou jsem dokonce kázal oběsit Mattaccia pro neposlušnost. Tak tak že ho starý hlídač Zoppo včas odřízl. Tehdy, madame, se to jinak vládlo. Takový Capitano byl svrchovaným pánem svých lidí – Byla tam nepřátelská tlupa kluků, tu vedl nějaký Zani. Potom se opravdu stal náčelníkem banditů na Korsice. Před třemi léty jsem ho dal zastřelit.”

“Je vidět,” vydechla Mlle Claire, “že Vaše Veličenstvo se už narodilo jako vůdce.”

Císař potřásl hlavou. “Myslíte? Tehdy, jako Capitano, jsem cítil svou vlastní moc daleko silněji. Vládnout, madame, není jako poroučet. Poroučet bez rozpaků a ohledů – nestarat se o možné následky – madame, to bylo to suverénní na věci, že to byla jenom hra, že jsem věděl, že to je jenom hra –”

Mlle Claire se dovtípila, že do toho nemá co mluvit; budiž jí to připočteno k dobru.

“A i teď, i teď,” pokračoval císař víceméně pro sebe. “Často mne napadne z ničeho nic: Polio, vždyť je to jenom hra! Říkají ti Sire, říkají ti Vaše Veličenstvo, protože si na to hrajeme, my všichni. Ti vojáci v pozoru – ti ministři a vyslanci, co se klanějí až po zem – samá hra. A nikdo přitom ani nešťouchne loktem druhého, nikdo se nedá do smíchu – Jako děti jsme si také tak vážně hráli. To už patří k té hře, madame: tvářit se, jako by to všechno bylo doopravdy –”

Na krbu tikaly těžké mramorové hodiny. Císař je divný, myslila si Mlle Claire nejistě.

“Snad teprve za dveřmi na sebe mrknou,” mluví císař zahloubaně. “A snad si šeptají: Čtverák, ten Polio, jak si dovede hrát na císaře; ani brvou nehne, – kdyby to nebyla hra, mohlo by se říci, že to bere vážně!” Císař zafrkal, jako by se uvnitř smál. “Komické, že, madame? A já na ně dávám tak pozor, – jakmile se šťouchnou, abych se dal první do smíchu. Ale oni nic. Někdy mám pocit, že jsou smluveni, abych jim naběhl. Rozumíte, abych uvěřil, že to není hra, – a pak se mi vychechtat: Polio, Polio, to jsme tě dostali!” Císař se tiše zasmál. “Nene! Mne nedostanou! Já vím, co vím –”

Polio, přemýšlela Mlle Claire. Až bude něžný, budu ho tak jmenovat. Polio. Mon petit Polio.

“Prosím?” tázal se císař ostře.

“Nic, Sire,” bránila se Mlle Claire.

“Proto. Myslel jsem, že jste něco řekla.” Císař se naklonil k ohni. “Zvláštní, u žen jsem to tak nepozoroval; ale u mužů to bývá častěji. V hloubi duše nepřestanou nikdy být kloučky. Proto nadělají v životě tolik věcí, že si vlastně hrají. Proto dělají věci tak vášnivě a soustředěně, že je to vlastně hra, nemyslíte? Což může být někdo vážně císařem, hm? Já vím, že je to jen švanda.”

Bylo ticho. “Nenene,” mumlal císař. “Nevěřte tomu. Ale někdy si člověk není jist, víte? Někdy se najednou lekne – vždyť jsem ještě malý Polio a toto všecko je jen tak, že ano? Mon Dieu, ale až to praskne! To je právě to, že si člověk nemůže být jist –” Císař zvedl oči a podíval se upřeně na Mlle Claire. “Jenom vůči ženě, madame, jenom v lásce si je jist, že – že – že už není dítětem; tu aspoň ví, že je mužem, u čerta!”

Císař vyskočil. “Allons, madame!”

Byl náhle velmi vášnivý a bezohledný.

“Ah, Sire,” vydechla Mlle Claire, “comme vous êtes grand!”

JAN PALOVIC: SPIKLENCI

J. Palovic (1892-1966), vl. jménem Karel Žalud, absolvent gymnázia v Praze-Vinohradech. Kancelářský pomocník u okresního hejtmanství v Čáslavi, účastník bojů 1. světové války, v r. 1919 sloužil v československé armádě. V l. 1919-1920 působil na Zemské správě politické v Praze. Od r. 1920 účetní asistent ministerstva zahraničních věcí, v r. 1934 dosáhl hodnosti vrchního účetního tajemníka. V l. 1940-1945 pracovník účtárny, později prezídia Zemského úřadu v Praze, 1945-1947 aktuárský ředitel, 1947-1948 pracovník Úřadovny ústřední reparační a restituční komise, téhož roku odešel do výslužby. Po soukromých studií malířství ůsobil též jako malíř (hlavně akvarely) a uměleckoprůmyslový výtvarník; je autorem románů, např. volné trilogie Spiklenci z r. 1930-1935, historických rozhlasových her (Metternich, Eliška Přemyslovna aj.), fejetonů a beletrizovaných úvah.

První díl Spiklenců se odehrává za Francouzské revoluce a s Napoleonem vůbec nesouvisí, teprve druhý díl je o royalistickém spiknutí proti Bonapartovi r. 1803-1804. Kromě skutečných postav

(Bonaparte, Josefína, Cadoudal, Moreau, Pichegru, vévoda d´Enghien, Réal, Savary, Ordener...) jsou hlavními postavami smyšlený ruský hrabě Černikov - obdivovatel Bonaparta a proti němu stojící rovněž smyšlený royalistický emigrant Filip de Creuze , kteří kromě rozdílných politických názorů spolu soupeří o jednu ženu. Román začíná na jaře 1803 v Petrohradě u carského dvora a ve Varšavě u emigrantského dvora hraběte de Provence, později se děj přesouvá přes zastávku v Ettenheimu u vévody d´Enghien do Paříže, kde Černikov nastoupí na ruské vyslanectví a Creuze se zapojuje do spiknutí. Pro tento příspěvek jsou však oba vedlejší, neboť děj nijak výrazně neovlivní. Román podává celkem věrně všeobecně známou verzi událostí a končí popravou vévody d´Enghien a odsouzením spiklenců, rovněž v souladu s historickou skutečností (smyšleného Creuze nechává autor uprchnout do Anglie).

Regnier byl prefectus praetorio republiky, ale prefectus bez moci a práva, ježto Bonaparte, který byl vším: vojevůdcem, diplomatem, zákonodárcem, byl ve skutečnosti i nejvyšším soudcem, a Regnier zastával tento úřad jen proto, že Bonaparte nemohl rozděliti svoji fysickou osobu na tolik dílů, kolik bylo úřadů v republice. Proto všichni, kteří mu sloužili, museli tak často slyšeti výtku, že mu slouží špatně a neochotně, že generálové jsou liknaví, policie ospalá, prefekti v departementech úplatní a omotaní předivem nejrůznějších pletich. To způsobilo vzájemnou řevnivost mezi nejvyššími úředníky, i také jejich horlivost byla tím podnícena a Fouché i Savary i Regnier snažili se o překot, aby předstihli jeden druhého.

Od zřízení doživotního Konsulátu nebylo samostatného policejního ministerstva; nejvyšší soudce Regnier byl zároveň i šéfem policie, kterou vlastně řídil státní rada Réal, člověk vtipný a čilý, ale ovšem nedosahující chytrosti a prozíravosti Fouchého; jemu pomáhal druhý státní rada Desmarest a policejní prefekt Dubois, velitel to armády policistů, agentů a komisařů.

Policejní instituce, kterou dříve nenáviděli, dokud stál jí v čele Fouché, byla nyní předmětem posměchu, když Fouché odešel. Fouché sám, nudící se jako senátor, udržoval i dále styky se svými bývalými spolupracovníky, kteří oceňovali jeho schopnosti i sami z nich těžili, neboť je-li hlava jasná, jsou i údy čilé a obratné. Fouché byl darebák, ale ve svém oboru geniem; Regnier byl člověk řádný a poctivý a proto nehodil se za policejního úředníka; důvěřoval lidem a neviděl jejich dvojí tváře, navenek oddané, uvnitř zrádné. To věděl o něm i Bonaparte.

"Nuže, Regniere, povězte vše, co víte!" pravil Bonaparte, když osaměl s nejvyšším soudcem ve svém kabinetu. "Jakže se jmenuje ten člověk?"

"Querelle, občane První konsule. Byl zatčen v říjnu loňského roku, ještě se dvěma jinými royalisty. Dubois a Bertrand vyšetřovali tu záležitost. Bylo třeba podrobně zkoumati každou stopu i každou výpověď. Teprve když policie měla důkazy..."

"Já vím, Fouché vám je opatřil!" vskočil mu do řeči Bonaparte. "Dále!"

"Teprve, když policie měla důkazy," opakoval Regnier, zrudnuv, "byli všichni tři postaveni před vojenskou komisi a odsouzeni k smrti. Dva zemřeli bez protestů (Regnier zamlčel, že před smrtí propukli ve vášnivé kletby proti Prvnímu konsulovi), třetí, Querelle, když uzřel proti sobě dvanáct otvorů pušek, prohlásil, že chce mluvit. A doznal všecko. Víme nyní, že v srpnu loňského roku přijelo tajně z Anglie několik chouanů, opatřených anglickými penězi na vyvolání nepokojů a spiknutí. Přistáli v Normandii; tajnými cestami, které již známe, dostali se a ž do Paříže. V čele jejich Cadoudal..."

"Cadoudal!" vzkřikl Bonaparte, zblednuv hrůzou a vztekem. "Cadoudal v Paříži? A to jste dříve nevěděli?"

Regnier cítil, že se pod ním třesou nohy. Bonaparte přecházel rychlými kroky po kabinetu, ruce založeny vzadu, tvář střídavě bledá a rudá; vše svědčilo o krajním jeho vzrušení.

"Cadoudal v Paříži!" opakoval několikrát za sebou. "Georges, ten bídák, kterého jsem měl dát popravit ihned tehdy, když byl tady u mě v Tuileriích! Čerta jsem se měl starati o to, že bylo tehdy mezi námi příměří! Takoví lidé nezasluhují ohledů... Vždycky jsem měl tušení, že ten člověk neustane, až buďto já nebo on bude zahuben.  A proto již dávno jsem ho chtěl zneškodnit. Dvakráte jsem vzkázal z Italie, aby ho zatkli a do čtyřiadvaceti hodin zastřelili. Ale Bernadotte váhal... I Fouché byl zehdy na rozpacích! Nevím, jaké měli k tomu důvody. A takhle se mi slouží!" sípěl Bonaparte, nemoha již rozčilením mluvit, hlas mu přeskakoval a nohy vypověděly službu. Unaven, usedl.

"A kde je Cadoudal?" ptal se po chvíli.

"Nevíme..." řekl Regnier tak tiše, že mu sotva bylo rozumět.

"Nevíte! A to se odvažujete říci mně, který jsem vás pověřil nejdůležitějším úřadem republiky? Takto si ceníte mé důvěry? Každý desátník mé gardy by dovedl zastávati váš úřad lépe!"

Bonaparte věděl, že všichni jeho ministři nejsou než vykonavateli vlastní jeho vůle a že on sám řekne zítra tatáž slova třeba ministrovi války nebo námořnictví, ale chtěl u každého vzbuditi přesvědčení, že úřad, který právě zastává, je nejdůležitější z celé státní správy a že tedy nemůže nikdy projeviti dosti horlivosti, aby se zdárně zhostil svého úkolu. V tomto zdůrazňování důležitosti a pak i v tom, jak popichoval všecky své služebníky navzájem proti sobě, hleděl vyvolati v nich vzájemnou žárlivost a tím i vynutiti z nich onu pracovitost a vrcholnou výkonnost, jakou se sám vyznamenával.

"A to nedovedete donutit toho Querella, aby řekl vše? Aby prozradil, kde se Cadoudal skrývá? Dejte rozkaz, ať policie použije všech prostředků, i kdyby měla..."

Bonaparte nedopověděl, ale Regnier porozuměl, co má jeho velitel na mysli. Tím více se mu srdce zatetelilo strachem, když musil oznámit, že Querelle byl i po svém doznání ukvapeností velícího důstojníka zastřelen.

"Hlupáci!" vzkřikl Bonaparte, vymrštiv se z křesla, v němž seděl. "Ani tohle nedovedou! Míti v rukou člověka, který toho tolik ví a nedonutiti ho, aby mluvil - toť příliš! Jen lidé bez ambicí jsou schopni dopustiti se takové pošetilosti. A takových lidí nemohu potřebovat. Dám rozkaz, aby onen důstojník byl přeložen z trestu do Pyrenejí; tam ať přemýšlí o tom, jak si počínat, abychom službu, kterou konáme, konali řádně. A vy, pane nejvyšší soudče," dodal ironicky, přistupuje až k samému Regnierovi, "hleďte si opatřit co nejdříve nějakého nového Querella. A radím vám, abyste byl tentokráte opatrnější!"

Nato pokynul a obrátil se k svému psacímu stolu, dávaje tím najevo, že audience je skončena.

-------------------------

Téhož dne, tj. 10. března svolal Bonaparte na večer do Tuilerií velikou státní radu, jíž se zúčastnili: oba druzí konsulové, Lebrun a Cambacérès, dále Talleyrand, Maret a Regnier; a byl přibrán i Fouché, jehož rady a pomoci nemohl Bonaparte postrádati nikdy tam, kde běželo o to, rozplésti uzel, zamotaný intrikou.

Mapa Porýní ležela na stole; Bonaparte shrnul krátce dosavadní výsledky vyšetřování, udivil ty, kteří o tom ještě nevěděli, posledními zprávami ze Štrasburku a řekl:

"Blaho a mír Francie žádá, aby těmto zločinným rejdům byla učiněna rázně a navždy přítrž. Jest mým úmyslem dát zatknouti tohoto vévodu d´Enghien a postaviti ho před zvláštní vojenský soud; bude souzen podle vojenských zákonů republiky, poněvadž jako voják tasil meč proti své vlasti, byl a je dosud v anglickém žoldu a zúčastnil se spiknutí, osnovaných touto mocností proti vnitřní i vnější bezpečnosti Francie."

Pánové pohlédli na sebe. Ač zvyklí všemu, čím naplněny byly dějiny posledních let, v nichž doznívalo echo revoluce, přec zjevná pochybenost tohoto kroku i vše, co by mohl vyvolati, je zarazila. Kdyby se byl Bonaparte lépe podíval po svých rádcích, byl by se setkal s rozpačitými tvářemi, nedůvěřivými pohledy nebo i s tajemným klidem, který spočíval na tváři Talleyranda a Fouchého. On však neviděl nic z toho všeho, neboť jeho pohled byl upřen na mapu, z níž vyzírala k němu příšera záludné jakési moci, vztahující ruce až k němu, aby podvrátila křeslo, v němž seděl. Bonaparte měl nepříjemný pocit, že nebezpečí, skrývající se v této mapě, rozšířilo se náhle po celé síni, usadilo se u téhož stolu, u něhož sám seděl a že všichni, kteří tu byli s ním, stali se rovněž jeho nepřáteli.

Aby přerušil ticho (dusné a nepříjemné, jak se mu zdálo), které zaplavilo prostor kolem něho po jeho slovech, vyzval Bonaparte přítomné, aby projevili svá mínění.

S počátku nikdo nechtěl promluviti první; Cambacérès, nejstarší podle hodnosti, se mračil, váhaje s odpovědí; ozval se tedy Lebrun, třetí z konsulského triumvirátu:

"Obávám se, občane První konsule, že by toto opatření vzbudilo nemalý odpor celé Evropy. Veřejné mínění..."

Zrudl a zakoktal se, nevěda, co dále říci; pohlédl ustrašeně na Bonaparta i na ostatní, jako by je chtěl přivolati na pomoc.

"Mé svědomí mi velí vysloviti se proti tomuto návrhu," ozval se pojednou Cambacérès; byl klidný, ale odhodlaný a jeho tvář nejevila již rozpaků, ač všechny pohledy byly naň upřeny. "Nanejvýše by bylo možno podržeti vévodu d´Enghien jako rukojmí a záruku bezpečnosti Prvního konsula," pravil. "Naprosto musím však odmítnouti záměr postaviti ho před vojenský soud, poněvadž výsledek tohoto procesu je nepochybný: obžalován ze zločinů, jež jsme tu slyšeli, musil by býti vévoda bezvýjimečně zastřelen. A toto nemožno, podle mého názoru, připustiti v zájmu vnitřní i vnější bezpečnosti státu. Bylo by povážlivé zatknouti a zastřeliti královského prince na půdě francouzské, natož na cizí! Není ostatně nic dokázáno... Neznáme korespondence vévodovy, ani jeho způsobu života. Nevíme, s kým se stýká, ani čím se zabývá. Musilo by se vše podrobně vyšetřiti. Jinak každý násilný krok proti němu byl by nezbytně vykládán jako zneužití moci... Zapřisahám vás, občane konsule," obrátil se Cambacérès přímo k Bonapartovi, "nesnižujte svoji vládu na úroveň vlády revoluční! Bonaparte byl dosti šťasten," rozhlédl se opět po přítomných, "že se dosud vyvaroval všech zločinů, jež páchala revoluce. Neměl by se tedy brániti ze všech sil, aby neupadl to těchže chyb?"

Zase bylo chvíli ticho a zase hleděl Bonaparte do mapy, aby nemusil popatřiti do očí těm, kteří se odvážili býti jiného mínění než jejich velitel.  Černě oděný Talleyrand v bílé paruce seděl nehnutě, poklepávaje lehce prstem na koleno pravé nohy; Maret, který byl zapisovatelem této schůze, psal horlivě, nezdvihaje hlavy.

Cambacérès ujal se ještě jednou slova a navrhoval, aby se vyčkalo, až by princ sám vstoupil na francouzskou půdu, aby mohl býti souzen podle francouzských zákonů. Takto nebude porušeno mezinárodní právo a nikdo nebude moci proti tomu žalovati.

Všichni cítili oprávněnost námitek Cambacérèsových, ale cítili také, že třeba je podepříti dalšími důvody, mají-li dosáhnouti svého cíle. Fouché, který chvíli pohyboval tiše svými úzkými rty, konečně promluvil.

"Myslím, že princ už teď nepřijde, když zpráva o zatčení spiklenců dostala se jistě až za hranice," pravil Fouché. "U prince budou však jistě nalezeny listiny, kompromitující všecky royalisty. Nemožno dále trpěti jejich rejdů před samými branami Francie. Také německým knížatům nutno dáti lekci, aby na svém území netrpěla intrik. Kurfiřt badenský bude rád, stane-li se to bez jeho vůle: byl by v nesnázích, má-li vydati prince či nikoli, kdyby byl o to požádán. Jde zatím o to, zajistiti si osobu princovu - ostatní podle jeho papírů a výpovědí. Neboť především nutno míti důkazy."

"A nač je tu třeba důkazů?" vybuchl Bonaparte. "Není-li to Bourbon, a to ze všech nejnebezpečnější? Neřekl jste i vy i vaši přátelé stokrát, že se ze mne stane francouzský Monck a že uvedu Bourbony zpět na trůn? Nuže, vidíte," pravil, hledě Fouchému upřeně do očí, "ode dneška není žádného z p ě t ! Jaké silnější záruky mohu dáti  j á  revoluci, kterou vy jste zpečetil krví krále?... Ostatně nutno udělat již jednou konec. Jsem obklopen intrikány a zrádci. Buďto naženu spiklencům strachu nebo zahynu sám!"

Fouché, kralovrah, pochopil, že nemožno mu v této chvíli uvésti již ani jediného důvodu, který by nevzbudil domněnku, že věc Bourbonů je také jeho osobní věcí; a proto neřekl již ani slova.

Regnier rozložil své papíry a jal se probírati vše, co v protokolech o výslechu obžalovaných  se týkalo královských princů, ale nikdo ho neposlouchal. Bonaparte, rozmrzelý, že porada trvá dlouho, bubnoval netrpělivě prsty na stůl a ohlížel se po dveřích. Všichni pochopili, že byl dávno již rozhodnut zmocniti se této kořisti, která byla na dosah ruky, a že porada tato jest jen formalitou, nutnou k tomu, aby byla zaznamenána v historii, a historikům aby byla vzata možnost výtky, že První konsul jednal svévolně, nevyslechnuv hlasů svých rádců. Jakmile si to však uvědomili, počali účastníci této porady najednou hleděti veseleji, jako by tíha, která na nich dosud spočívala, byla sňata rukou, řídící osudy jejich i toho, o němž se tu mluvilo.

"Chce-li on na sebe vzíti veškerou odpovědnost, proč bychom mu v tom bránili?" zdály se říkati tváře pánů ministrů. "Učinili jsme svou povinnost tím, že jsme vyslovili určité námitky. Nemožno-li změniti běhu věcí, co bychom se dále do toho pletli?"

Přes to však Talleyrand, aby okrášlil zahanbující výsledek této porady, zahanbující proto, že řada mužů představujících francouzskou vládu, nebyla s to v této celkem podřadné věci (jednalo se o život jediného člověka, byť i z krve královské) shodnouti se s hlavou této vlády, považoval za nutné říci několik slov na omluvu rozhodnutí, které bylo učiněno; pravil, že povinností všech, kdož byli povoláni spravovati záležitosti republiky, jest podporovati Prvního konsula, který vykonal pro blaho republiky již tolik a který neváhá před ničím, co k tomu cíli přispívá; že obavy před důsledky učiněného rozhodnutí jsou bezpodstatné, ježto vévoda d´Enghien svou činností proti republice postavil se sám mimo zákon; že povždy bude s jeho strany hroziti nebezpečí; a že tudíž opatření proti němu, diktovaná prostým zákonem sebeobrany, ospravedlňují i určité výjimky, které by snad nesouhlasily se zvyklostmi, zachovávanými atd.

"A kurfiřt badenský?" otázal se Lebrun.

"Dostane omluvnou notu," řekl Talleyrand.

Jako by čekal na tento okamžik, zdvihl se Bonaparte a prohlásil, že porada je u konce. Spěch, s jakým tak učinil, prozrazoval, že jen nerad podrobil se jednání, které mu bylo nepříjemno, a že je rád, má-li tuto proceduru za sebou. Všichni přítomní podepsali protokol a vzdálili se, nevyměnivše mezi sebou ani slova; ostýchali se i na sebe pohlédnout.

Cambacérès, který odcházel poslední, zastavil se přede dveřmi síně, přemýšleje o čemsi a pojednou, obrátiv se, odešel spěšnými kroky za Bonapartem do jeho kabinetu. Zde se ještě jednou pokusil odvrátiti svého kolegu a představeného od jeho úmyslu. Avšak marně; nic nebylo již s to přiměti Prvního konsula k tomu, aby změnil, k čemu se rozhodl.

Bonaparte, aby ukázal, že nehněvá se na svého prvního rádce pro otevřenost, s jakou se postavil proti jeho vůli, naladil tvář k dojatému výrazu a pravil, položiv Cambacérèsu ruku na rameno:

"Znám důvod, který vás nutí takto mluviti. Je to vaše oddanost ke mně. Děkuji vám za to; avšak nedám se zabíti, aniž bych se bránil. Donutím ty lidi, aby se třásli a ty, kdož je poslechli, aby se chovali klidně."

Třetí díl trilogie pojednává o smyšleném royalistickém spiknutí proti Napoleonovi v Paříži r. 1808. Zde opět mezi skutečnými historickými postavami stojí tentokrát Napoleonovi věrný pobočník plukovník René de Beauchamp, zamilovaný do Blanky d´Allambaye, dvorní dámy Pauliny Borghese. Je však nešťastný, protože Blanka ho váhá vyslyšet a navíc ho znepokojuje, že se mu co chvíli plete do cesty Fouché - Beauchamp totiž netuší, že Blanka je skalní royalistka a navíc sestra a aktivní pomahačka royalistického spiklence Etienna de Vertcourt, osnujícího právě v oné době s několika dalšími pomocníky atentát na Napoleona, a že Fouché už je spiknutí na stopě a tudíž dohlíží i na

něho. Etienne se po celou dobu dovedně kamufluje jako klenotník Rocher, který dodává i dámám od císařského dvora a buduje tak spiklencům přístupovou cestu do Tuilerií, neboť atentát má být spáchán v paláci. Beauchamp tudíž mylně vidí v Rocherovi-Vertcourtovi pouze soka v lásce, až na poslední chvíli spiknutí odhalí a běží atentátu zabránit., přičemž v chodbách Tuilerií už se setká s policií, která atentátníky včas zneškodní. Blance se podaří vyklouznout a ujet z Paříže, Vercourt putuje na galeje a zhrzený Beauchamp, povýšený na generála se hlásí dobrovolně k armádě do Španělska. Blanka se pak až za Restaurace dozví, již provdána za vůdčího royalistu Hyda de Neuville, který vlastně celou akci na dálku řídil (skutečná postava, ale v té době žil ve Spojených státech a nic řídit nemohl), že bratr zahynul na galejích a Beauchamp ve Španělsku padl.     

    

Když byl cele odpoledne ztrávil poradou s ministry, poobědval Napoleon s Josefinou, Pavlínou, jejím chotěm a knížetem Berthierem, jsa v dobré náladě a při dobré chuti. Berthier vyprávěl, kterak plukovník Délélec, hrdina od včerejšího odpoledne, jsa na obědě u maršála Davousta, tak se rozhodnil při vyhlídce na to, že zase stane v čele svého pluku, že shodil na zem šálek s kávou, načež upadl do takových rozpaků, že na otázku vévodkyně z Auerstädtu, kolik let jest jeho ženě, odpověděl: "Třiaosmdesát" v domnění, že hostitelka ptá se ho na číslo jeho bývalého pluku. Císař se ohromně bavil touto historkou, smál se, až slzel, a opakoval několikráte svůj vlastní vtip, který se mu zalíbil. "Délélec zapomněl," pravil Napoleon, "že za dobu, co nebyl ve službě, se stav armády ztrojnásobil. Dám ho přeložiti k poslednímu pluku pěchoty! Pak si dá aspoň pozor, aby neříkal, že jeho ženě je dvěstěpětačtyřicet let!"

Po obědě odebral se Napoleon do pokojů císařovny Josefiny, kam ho následovali jeho spolustolovníci, jakož i důstojníci a dámy, kteří byli mezitím poobědvali u tabule "Service de Cour". Této tabuli předsedal Duroc a směli se jí zúčastniti jen dámy a důstojníci ve službě.

Jako se stalo již několikráte, byli toho večera u této tabule i slečna d´Allambaye a plukovník de Beauchamp. Nemluvili však spolu a nebyli by se mohli ani dorozuměti; Blanka seděla na jednom konci stolu, René na druhém.

Teprve v komnatách jejího veličenstva, když se rozproudila zábava, utvořily se skupinky a začaly se hráti různé hry, mohl se René přiblížiti k dívce. (...)

Stáli u krbu, zpola zakryti velkou japonskou zástěnou. Salonek, v němž se zrovna nalézali, byl skoro prázdný. Blízkost zbožňované dívky začínala účinkovati na mladého muže. Sklonil se k ní, chtěje políbiti bílé prstíky její ruky, když tu zaslechl za sebou hlas:
"Ejhle, pan de Beauchamp! Neviděli jsme se již dlouho, zdá se mi. Doufám, že se vám daří dobře?"

Byl to Fouché, který právě přicházel s vévodou z Bassana. Uklonil se slečně d´Allambaye a šel dále, nevyčkávaje odpovědi mladého muže a směje se svým nepříjemným suchým smíchem.

Někteří lidé mají tu vlastnost, že odpuzují, i když se tváří co nejpříjemněji. Jejich pohled jest výstrahou, jejich smích odmítnutím. Fouché působil takovým dojmem.

Plukovník de Beauchamp pobouřen jeho přítomností i vzpomínkou na jeho nevítané zakročení dnešního jitra u vodopádu Longchampského (Fouché mu překazil souboj s domnělým sokem v lásce Rocherem-Vertcourtem), chtěl se rozběhnouti za ním a byl by mu byl jistě řekl něco nerozvážného, avšak na štěstí oba ministři vešli již zatím do velikého salonu, v němž dlel Napoleon a kde paní de Tallouet zpívala arii z "Cosi fan tutte", doprovázena na klavíru slečnou d´Avrillon.

Napoleon sotvaže zočil Mareta, vzpomněl si, že státní sekretář měl mu předložiti listinu emigrantů, kteří dostali povolení k návratu.

"Nuže, vévodo," zvolal, "co je s emigranty? Jest onen klenotník na listině?"

"Nikoli, Sire. Jméno Jacques Rocher se na seznamu nevyskytuje. A není vůbec známo, že by náleželo některému rodu ze staré šlechty. Buď tedy lhala pověst, že je to emigrant, nebo onen klenotník nejmenuje se tak, jak si nadepsal nad krámem."

Napoleon obrátil se k vévodovi z Otranta s pohledem, jejž Fouché znal již více než dobře.

"Co tomu říká policejní ministr?" tázal se Napoleon.

"Policejní ministr, Sire, učiní jistě vše, co jest povinností ministra, ale neuznal ještě za vhodno, aby do toho promluvila policie."

"Pošlete do toho obchodu," rozhodl Napoleon. "Předvoláte toho klenotníka a podrobíte ho výslechu."
"Stane se, Sire," děl Fouché. (A řekl si v duchu: To víš, čekal jsem na tebe, až co mně poručíš! Bohudíky, vévoda z Otranta ví, co a kdy má dělati!)

Mluvilo se dlouho o emigrantech. Od klenotníka z ulice St. Honoré přešlo se na kteréhosi prince, přebývajícího tou dobou v Hartwellu (...) a na interesantního mladého muže z ulice St. Honoré se zapomnělo.

Ostatně Fouché "neuznal ještě za vhodno" zmíniti se o tom, co se dnes dělo v klenotnickém obchodě pana Rochera.

Kněžna Borghese, naslouchajíc hovoru, vzpomněla si však na svou dvorní dámu a řekla si, že by to byla nyní vhodná příležitost pověsiti slečnu d´Allambaye na krk tomu plukovníkovi. Krásná Pavlína se dlouho nerozmýšlela. Zahájila útok na celé čáře a se všemi silami, kterými disponovala. Byl to útok bonapartovský.

Domluvivši se s Josefinou, která uzavírala sňatky neméně ráda než její choť, přistoupila Pavlína k Napoleonovi, a když její císařský bratr dohrál partii šachu, oslovila ho:
"Víte-li pak, Sire, že onen klenotník z ulice St. Honoré byl by málem způsobil revoluci v samém císařském paláci?"

"Jak to, revoluci, Pavlínko?"

"Oblíbil si mou dvorní dámu, slečnu d´Allambaye, o kterou se však uchází jeden z vašich pobočníků."

"Který?"

"Pan de Beauchamp."

"Ten?"

"Ano. Poněvadž však je to pán poněkud horkokrevný, je to Gaskoněc, ovšem, jest obava, aby se oba sokové nestřetli a nevznikl skandál. Praví se, že již na plese u Champagnyho podplukovník Montgoud..."

"Dobrá. Promluvím s ním," řekl Napoleon.

Nastala sháňka po panu de Beauchamp. Pan de Beauchamp byl nalezen - seděl se slečnou d´Allambaye na pohovce v čínském salonku, on roztoužený, ona dojatá. Pan de Beauchamp objevil se před císařem.
"Nuže, Beauchampe," oslovil Napoleon svého věrného vojáka, "co je s tebou? Slyšel jsem, že se chceš oženiti. Dobře děláš. A ona?"

"Nechce mne, Sire."

"Že nechce? A proč?"

"Nevím. Nemohl jsem tomu přijíti na kloub. Slíbila mně sice svou ruku, avšak její chování v poslední době jest nepochopitelné. Zdá se, jako by nějaký zvláštní důvod jí zabraňoval, aby se stala mou ženou a..."

"Zavolej ji!"

Plukovník de Beauchamp v postoji pobočníka ve službě, jako bůh Války stanul před Blankou.

"Slečno d´Allambaye, císař přeje si s vámi mluviti!"

Chvějíc se na celém těle, cítíc, jak kolena pod ní klesají, přiblížila se Blanka k nepřemožitelnému vojevůdci. Napoleon stál u krbu vedle Josefiny, která se vlídně usmívala na mladou dívku.

"Slyšel jsem," začal císař, "že plukovník de Beauchamp požádal o vaši ruku a že jste mu ji slíbila. Jsem tomu rád, vidím-li, že moji důstojníci vyhledávají si své nevěsty v předních kruzích společnosti. Jsou poněkud hřmotní, ti chlapíci, avšak půvaby jejich žen je zjemní. Je to pro obě strany dobře. Nemáte-li tedy vy nic proti tomuto sňatku..."

"Sire..."

"Nu?"

"N... ne -- ano -- ale -- -- nikoli..."

"Velmi dobře!" řekl Napoleon a vzal si z tabatěrky šňupec. "Sňatek se může konati příštího týdne. Drahá Josefino, jaký dárek dáme novomanželům?"

Byl spokojen. Na jeho tváři, plné a dosud mladistvé, bylo zříti výraz onoho vnitřního uspokojení, jaké může způsobiti pouze vědomí, že jsme někomu udělali radost. Přistoupil ke krbu. Opřev se jednou rukou o mramorovou desku krbu a druhou zasunuv mezi dva knoflíky vesty, pohlížel do plamenů. Zář jejich oblila jeho tvář a uniformu, zablyštěly se epauletty, bílá vesta zahořela nachem. Démanty řádu Velikého orla zamihotaly se tisíci blesků.

"A budete míti mnoho dítek," pokračoval Napoleon. "Ano, velmi mnoho dítek! Rád vidím, mají-li moji poddaní hodně dětí. Jest jich třeba. Vytýkají mně, že vylidňuji Francii. U Polluxa! což nevidí oni karatelé, že na druhé straně se starám, jak ji zalidniti?"

Po tomto čistě napoleonském projevu státnické moudrosti políbil Napoleon ruku Josefině prohlásiv, že musí se nyní, jako obyčejně, odebrati do své pracovny, kde čeká již jistě Ménéval s kupou listin, depeší a usnesení Zákonodárného sboru.

----------------------------

Blanka neměla pochybnosti o tom, že by bylo nejlépe, kdyby ten vášnivý mladý muž odešel. Nerozmýšlela se tudíž dlouho.

"Zůstaňte!" řekla. (= protože věděla, že atentátníci už jsou na místě a Beauchamp by na ně mohl narazit)

Vtom někdo zaklepal na dveře. Plukovník de Beauchamp zvedl hlavu. - Vojenský kůň, přivázaný ke stanu svého pána, takto větří.

Zaklepání ozvalo se poznovu. někdo klepal na malé tapetové dveře, vedoucí na chodbu.

René se vrhl ke dveřím. Otevřel je a uzřel vyděšenou tvář Baptistovu. Baptist položil prst na ústa.

"Co jest, Baptiste?"

"Hledám vás po všech pokojích, pane plukovníku."

"A proč? Stalo se něco?"

"Jsou tam dva, pane plukovníku."
"Jací dva?" Kdo? A kde?"

"Tam! Na chodbě, která vede ke kabinetu císařovu. Jsou dva. V livreji. Ale byli mně nějak podezřelí..."

Plukovník de Beauchamp vyběhl ze dveří a utíkal chodbou, následován Baptistem.

Blanka sklesla do křesla, se srdcem bušícím a polomrtvá hrůzou z toho, co ten člověk asi sděloval plukovníkovi. Nerozuměla z toho ani slova, ale tušila. A tušiti, toť asi jako dívati se skrze závoj; člověk nevidí dobře, ale nelze říci, že by neviděl ničeho.

René doběhl k točitým schodům, vedoucím k císařovu kabinetu, a zde se zarazil. Rozhlédl se bleskem.

Uzřel dva sloužící v livreji, stojící u zdi pod lampou. Hleděli s jakýmsi úzkostlivým výrazem ve tváři do tmavé chodby, která se tu křižovala s chodbou osvětlenou. René tam pohlédl a rozeznal ve tmě bílé punčochy a paruky jiných dvou sloužících, kteří tu, jak se zdálo, číhali, přikrčeni ke zdi. Za nimi se něco pohnulo, zazvonilo a zablýsklo. René s hrůzou seznal, že to, co se hýbe, jsou lidé, a to, co zvoní a blýská se, jsou zbraně.

Tu jedna z těch postav, která byla nejblíže, učinila několik kroků kupředu. Vyšla ze tmy a přiblížila se ke světlu.

Nerozmýšleje se, vrhl se plukovník na ni.

Byl to opravdu sloužící v císařské livreji. Ale mohl to býti i nějaký spiklenec. Pan de Beauchamp srazil ho jedinou radou k zemi a klekl mu na prsa. Začal ho škrtiti. Muž se bránil, kopaje nohama a snaže se oddáliti ruce plukovníkovy, které ho svíraly jako kleště. Podařilo se mu uvolniti na okamžik hrdlo. Byl celý zrudlý ve tváři. Koktal:

"U čerta! Co to dě - děláte, plukovníku!"

René ucítil, že jakási ruka položila se mu na rameno. Uslyšel jakýsi řezavý, výsměšný hlas, který pravil:

"Copak vám udělali moji lidé, pane de Beauchamp, že je škrtíte?"

René se vztyčil jako had, jemuž šlápli na ocas. Proti němu stál Fouché.

Po třetí již během tohoto dne objevil se policejní ministr ve chvíli, kdy by ho byl René očekával nejméně. (...)

Fouché pokynul. Z temné chodby vyřítilo se několik četníků. Byli buď převlečeni do livreje nebo v uniformách. Vrhli se na ony dva lokaje, stojící pod lampou.

Nebránili se. Byli okamžitě spoutáni. Byli to Bonpard a Guillaumet.

Bonpard neměl ani času, aby své dýky, jež byla určena pro někoho jiného, použil proti četníkům.

Vše bylo hotovo v několika vteřinách.

Tu ozval se se schodů hněvivý hlas:

"Co se tu děje?"

Byl to Napoleon, provázený Ménévalem.

S úžasem pohlédl na Fouchého, četníky i na oba lokaje, svázané a ležící na zemi.

Fouché předstoupil. Pravil ukláněje se a ukazuje na Reného:

"Co se děje? Atentát na vaše veličenstvo! Zde pan de Beauchamp svou ostražitostí zabránil útoku na vaši osobu, Sire. Přemohl spiklence!"

Než se mohl René probrati z úžasu, přistoupil k němu Napoleon a vzal ho majestátně za ucho. Plukovník zrudl ve tváři jako školák.

"Velmi dobře, Beauchampe!" pravil Napoleon. "Prokázal jsi stejnou odvahu v mé osobní službě jako na bojišti. Nezapomenu vám toho nikdy, generále!"

René vzhlédl se slzami v očích a nejsa mocen slova. Jeho zraky setkaly se s ironickým a záhadným výrazem ve tváři vévody z Otranta.