NAPOLEON V ČESKÉ BELETRII A ČESKÉM DIVADLE (3)

Michal ŠŤOVÍČEK
(3. část)

                                FRANTIŠEK GUSTAV VACEK: ČERNÍ KYRYSNÍCI
K Čapkově generaci patří amatérský literát a dramatik, dnes zcela neznámý a nevydávaný F.G.Vacek (1896 - 1945). Vyučil se obchodníkem, byl členem čs. legií v Rusku a na čas vstoupil do Rudé armády. Pracoval jako dělník v textilce, pak byl úředníkem ve firmě Lesna Roztoky. Od r. 1930 byl aktivním členem Dělnického divadelního ochotnictva v Praze 2. Angažoval se v komunistickém a dělnickém hnutí, za války vězněn v Terezíně, pak pracoval jako lesní dělník. V poslední den Květnového povstání ho pro podezření z kolaborace zastřelili sovětští vojáci. Psal legionářské, dobrodružné a historické romány, napsal i přes dvacet divadelních her. Jednou z nich je i hra se zpěvy Černí kyrysníci, volně podle výše uvedené povídky V.B.Třebízského: 
Důstojník rakouských černých kyrysníků, polský hrabě Volinskij, se kdysi na zastávce v nejmenované české vsi zamiloval do rychtářovy dcery (jen domnělé, ale to zde není podstatné) - ona do něho také a její otec (= pěstoun) mu ji přislíbil. Po čase tudy Volinskij táhne znovu k Drážďanům proti Napoleonovi, opět se ubytuje u rychtáře a potvrzuje úmysl oženit se s jeho dcerou. Rychtář si ale pro ni mezitím vyhlédl místního statkáře a aby se Volinského zbavil, domluví se s novým nápadníkem a lživě Volinského udá ruským kozákům jako Napoleonova polského špiona - spoléhá na popravu bez soudu... Kozácký velitel, který Volinského zajme, je však náhodou jeho přítel z dětství, tudíž Volinskému umožní útěk. Když rychtář o několik měsíců později nešťastnou dceru vdává, vtrhne na svatbu domněle mrtvý Volinskij právě včas, aby dobro zvítězilo a zlo bylo potrestáno.

VACHMISTR 
(křičí za středními dveřmi) Prokletí chámové, což nejsme svoji lidé, že se tak bojíte?! Odsedlat a nakrmit naše koně! (vchází hlučně středem na scénu, za ním Volinskij s několika kyrysníky, jež zůstanou státi v pozadí) 
VOLINSKIJ
Jsme zde dobře u Hladíků? (hledí na Marjánku).
MARJÁNKA 
Dobře, pánové. Buďte nám vítáni (odejde středem) 
RYCHTÁŘ 
(uklání se) Vítám vás, vzácní hosté! 
VACHMISTR 
Nevítej a dej co máš. Jedeme od rána. (usedá) 
VOLINSKIJ 
Zdá se, že jsme přišli do nejlepšího. (Rozhlíží se) Všechno je zde po starém, za těch několik let nic se nezměnilo. 

VACHMISTR 
(rozkřikne se) Hni se, selská kůže, nebo... Nikdy nebyli u tebe takoví páni jako dnes. 
VOLINSKIJ 
(zastaví odcházejícího rychtáře) Počkej, sedláče, to byla tvoje dcera? 
RYCHTÁŘ 
Moje, pane. 
VACHMISTR 
Svobodná ještě? 
RYCHTÁŘ 
Svobodná, pane 
VOLINSKIJ 
Nu a panímáma - dosud živa - zdráva? 
RYCHTÁŘ 
(nejistě) Děkuji za optání, milostivý pane, zdráva. Našinec nemá času stonati. 
VOLINSKIJ 
Dobrá, sedláče, nyní zaskoč k židovi pro konev vína. Ty umíš přinésti vždy dobré - později si spolu pohovoříme. 
RYCHTÁŘ 
(zaváhá) Milostivý pane - ? 
VACHMISTR
 (dupne) Táhneš, chlape! 
VOLINSKIJ 

O své dítě se bát nemusíš. Dokud my zde budem, ani vlásek jí nikdo nezkřiví. 
(Rychtář odejde středem) 
VACHMISTR 
Spokojení lidé pod těmihle doškovými střechami. Až vojny se skončí, postavím si někde takovou chalupu a udělám ze sebe pořádného člověka. 
VOLINSKIJ 
Ale kdy to bude? 
VACHMISTR 
Pane hrabě, ten potměšilý rychtář se docela nezměnil, ba naopak, tváří se, jakoby nás neznal. (Přejde ke kyrysníkům) Hej, hoši, s dovolením pana rytmistra zanotujeme mu tu naši vojáckou píseň, při které nepřátelé zalézají jako krtkové. 
VOLINSKIJ 
Zazpívejme, bratci, kdo ví, bude-li moci zítra z nás kdo zpívati. 
VŠICHNI (zpívají) 
My, černí kyrysníci, za vlast svou umíráme, 
ji za třesku a palby zbraní v srdci máme, 
smrt neděsí nás v boji, jsme zoceleni strázní, 
my probijem se v posled nejkrvavější lázní. 
Když večerky zvuk čárný zní táborem již válným, 
on provázel nás vším cizím krajem dálným, 
zvuk večerky nám domov před zraky kouzlí drahý, 
vždyť návratu se k milce okamžik blíží blahý.
VOLINSKIJ
A teď je čas, hoši, dohlédnout, zdali jsou všichni naši pod střechou a vy, vachmistře, rozestavte stráže. Čert málokdy spí. Hlavně dbejte, aby se nic nepřihodilo, čím by náš pluk utrpěl na své pověsti. Pan plukovník je v takových případech velice přísný.

VACHMISTR

Podle rozkazu, pane hrabě. Hej, chlapci, hněte se, služba je služba. Však si ještě odpočinete, až budeme hotovi s Napoleonem. (Odchází s vojíny středem)

Pozdější výstup, přivádějící na scénu kozáky, nepostrádá komičnosti, ovšem dojista  nechtěné a ve světle spisovatelova konce již spíše mrazivé...

KAPITÁN

(vejde vesele středem, provázen svými druhy) Dobrého zdraví, chazajko.

SELKA

Pěkně vás vítám, páni vojáci!

TOVAROV

Neboj se, mátuško, jsme svoji lidé.

ILJA

Dovolíš-li, staruško, vyspíme se u tebe, koně pokrmíme, zazpíváme a ráno zase hajdy do světa. (Všichni usedají)

SELKA

Božínku, host do domu, Bůh do domu. Pantáta je někde na poli, ale sama vás obsloužím (Má se k odchodu)

TOVAROV

Jen hodně navař - máslem nešetři - a něco k pití.

KAPITÁN

Hoj, mátuško, kdo včera u vás přenocoval?

SELKA

Nikdo, pane.

ILJA

Slyšeli jsme, že se v tomto kraji ukrývá Napoleonův zvěd; neslyšela jsi nic o tom?

SELKA

Pánbůh chraň nás něčeho takového.

KAPITÁN

Však až ho dopadnem, přivážeme ho koňům k chvostům a usmýkáme k smrti. Zrádce a špeh - horší prašivého psa.

TOVAROV

U čerta, proč se chvěješ? Jsme lidé jako ty, v jednoho Boha věříme.

SELKA

Ale, to já jen tak - našinec nepřivykl lidem -

KAPITÁN

Charašo. - Zajatým modrokabátníkům rozestel ve stodole slámu. Psí děti nezaslouží, aby je tato země nosila.

SELKA

Všechno obstarám, sami mnoho nemáme, protože mnoho spotřebovala vojska, která tudy táhla (Odejde středem)

ILJA

Pěkně je zde, skoro jako u nás v Zabajkálí, ale zdá se mi, že selka nemá čisté svědomí.

KAPITÁN

Ech, bojí se, starucha - není také divu. (Natáhne nohy a zavadí o pod stolem ukrytého Halamu, který vykřikne. Halama je obecní dráb)

TOVAROV (a všichni vyskočí)

Kdo je to zde?

HALAMA

(pod stolem, ustrašeně) Já, Halama...

VŠICHNI

Špion!

ILJA

Zvěd Bonapartův!

TOVAROV

Ven, chlape!

HALAMA

(pod stolem) Smilování - já, já jsem nevinen, já jsem Halama. (Vyleze)

TOVAROV

Podivné jméno, jistě francouzské. Za to budeš viset.

HALAMA

(křižuje se) Pane na nebesích, já to tušil.

ILJA

Přiznej se, psí synu!

HALAMA

To já ne, to rychtář Hladík.

TOVAROV

Ah, tvůj spojenec?! Kde je?

HALAMA

Utekl.

KAPITÁN

Proklatec! Ataman měl pravdu. Hoši, prohledejte celou chalupu! (Jde ku dveřím vpravo, odkud vystoupí Marjánka nesoucí láhve a číše)

MARJÁNKA

Vodka, páni vojáci, vodka.

KAPITÁN

Kdo je tenhle chlap, dívčinko?

MARJÁNKA

To je náš Halama.

HALAMA

Věrný poddaný milostivé vrchnosti.

MARJÁNKA

Je od narození lekavý.

HALAMA

Já, lekavý - kdo to může říct!?

TOVAROV

Ticho a děkuj Hospodinu, že jsi zůstal živ. A běda ti, potkáme-li tě ještě jednou!

HALAMA

Postarám se, aby se tak nestalo. (Po zpátku odejde středem)

FRANTIŠEK ZAVŘEL: NAPOLEON

F. Zavřel (1885-1947) vystudoval gymnázium v Chrudimi a Právnickou fakultu UK v Praze. Od roku 1909 byl soudním úředníkem v Praze a v Chrudimi. V letech 1941-1945 byl vyšším úředníkem ministerstva osvěty. Patřil ke krajní pravici a netajil se sympatiemi k fašistickému hnutí, patřil k nejrozhodnějším kritikům masarykovského „demokratického“ režimu a byl jím často perzekuován: jeho knihy byly zabavovány, hry odkládány nebo raději vůbec bojkotovány; on sám byl předčasně penzionován a zažil mnohá jiná příkoří a šikanování, k čemuž přispíval i jeho odbojný, útočný temperament.

Exkomunikován společností „slušných lidí“, byl zván na kulturní večery Národní obce fašistické. Ač zapálený vlastenec, pohrdal Čechami „malých lidí“, Čechami Švejků, čapkoviny, a kořil se ideálu „velkého člověka“, vůdce, myslitele, válečníka, ať už to byl Napoleon, Nietzsche nebo Mussolini; do velkých států Evropy, hlavně do Itálie, opakovaně nakrátko utíkal před malodušnou nenávistí domácí „luzy v cylindrech“.

Roku 1941 byl rehabilitován a znovu povolán do úřední služby na ministerstvu lidové osvěty, což se mu stalo osudným. V květnu 1945 byl zatčen a v pankrácké věznici vyšetřován pro podezření z kolaborantství. Podezření se sice neprokázalo a musel být propuštěn, ale zásahem starého nepřítele, prezidenta Beneše, byl zbaven možnosti slušné existence; ještě ve vazbě také dostal výpověď z bytu, což pro šedesátiletého, již zcela izolovaného „fašistu“ znamenalo de facto rozsudek smrti. V listopadu 1947 byl zcela zubožený nalezen v pražských Letenských sadech a ihned převezen do nemocnice, kde za necelý měsíc zemřel.

Drama Napoleon, vyd. 1941, je poslední částí dramatické pentalogie o dějinných velikánech "nadlidech" (Caesar, Kristus, Hus, Valdštýn, Napoleon). Skládá se z 5 dějství, kde se s Napoleonem postupně objevují další hlavní postavy =  Marie Walewska, Císařovna Josefína, Madame Laetitia, Maršál Soult, Hudson Lowe, Profesor Dionýsos:

v prvním dějství na Žuráni se Napoleon v dialogu se Soultem chystá svést bitvu; v druhém navštíví Napoleona na Elbě Marie Walewska a rozmlouvají spolu o své lásce, přičemž jí Napoleon prozradí svůj chystaný útěk; ve třetím se Napoleon po Waterloo v Malmaisonu napřed loučí s matkou, která mu rozmluví sebevraždu, vzápětí se mu zjeví duch zemřelé Josefíny a oba rekapitulují svůj vztah, přičemž Josefínin duch přesvědčuje váhajícího Napoleona, že musí trpět a zemřít jako Kristus a pak se stane také tak nesmrtelným; ve čtvrtém na Svaté Heleně chrání Napoleonův doprovod císaře před Hudsonem Lowem a předkládá Napoleonovi plán útěku, který on, přijímaje svůj osud, odmítne; v pátém v Turíně v ústavu pro duševně choré rozmlouvá fanatický a blouznivý Napoleonův obdivovatel, profesor Dionýsos s duchem zemřelého Napoleona a filozofují spolu o pojmu nadčlověk a jeho úloze v dějinách.

V prvních čtyřech dějstvích vystupují rovněž dva anonymní napoleonští důstojníci, kteří komentují děj nebo do něho i zasahují.

(Hudson Lowe, hubený pán v prostředních letech, zrzavý a pihovatý, s nápadně světlými brvami nad malýma, skoro krtčíma očima a velkým lišejem na tváři, v anglické uniformě. vejde se dvěma dalekohledy v ruce, které si střídavě nasazuje k očím. Je zřejmě rozčilen.

Dva důstojníci jdou mu v patách)

PRVNÍ           Co tu chcete?

LOWE                        Hledám generála. Musím ho spatřit na vlastní oči.

DRUHÝ         Nespatříte ho nikdy.

LOWE                        Co jste to řekl? Uprchl?

PRVNÍ           Neuprchl, bohužel.

LOWE                        Bohužel? Víte, kdo jsem?

DRUHÝ         Kdo by to nevěděl? Každé dítě vás zná. Hudson Lowe. Vykonavatel vůle anglických ministrů. Maličký človíček, mučící obra. Žoldnéř, který plive na kříž, na kterém je přibit - on! Veš na těle lva. Jste znám až příliš.

LOWE                        Jak se opovažujete?

PRVNÍ           Vy se opovažujete! Plížíte se za císařem jako had, špehujete jeho každý krok, zadržujete jeho korespondenci a současně se vtíráte do jeho příbytku, ačkoli jste byl dvakrát vyhozen - kde k tomu berete odvahu?

LOWE                        Není mi třeba žádné odvahy. Plním prostě svou povinnost. Bylo mi nařízeno, abych podal své vládě zprávu o tom, že jsem spatřil generála na vlastní oči.

DRUHÝ         Nikdy ho nespatříte.

LOWE                        Tedy přece uprchl!

PRVNÍ           Neuprchl. Vzdor tomu ho nespatříte.

LOWE                        Proč?

DRUHÝ         Proto, poněvadž tu žádný generál nikdy nebyl. Pokud se týká císaře, nespatříte ho, poněvadž si to nepřeje.

LOWE                        Řídím se vůlí anglické vlády.

PRVNÍ           Císař se řídí svojí vlastní.

LOWE                        Vzdor tomu ho spatřím.

DRUHÝ         Nemáte dost na jedné návštěvě? Je vám známo, co o vás řekl císař? "Je to tvář šibeničníka! Zašilhal na mne očima hyeny, která se chytila do pasti. Snad je to můj kat."

LOWE                        Řídím se podle předpisů.

PRVNÍ           Zabíjíte císaře. Dal byste mu jed, kdybyste k tomu měl odvahu nebo rozkaz. Je nám známo, co jste řekl. "Zařídím, aby mohl opět vyjížděti, neboť jinak by mohl zemříti mrtvicí a to by nám způsobilo rozpaky. Považuji za lepší, zemře-li zdlouhavou chorobou, aby lékař mohl konstatovati přirozenou příčinu smrti."

LOWE                        Neřekl jsem to.

DRUHÝ         Řekl. Svědci to potvrdí.

LOWE                        Proč tedy nevyjíždí?

PRVNÍ           Poněvadž vás nechce spatřit.

LOWE                        Vzdor tomu mne spatří a to velmi brzy.

DRUHÝ         Neradím vám, abyste se o to pokusil. Císař nosí právě jen za tím účelem u sebe pistoli.

LOWE                        To je pohrůžka násilím.

PRVNÍ           Nic jiného na vás neplatí.

LOWE                        Budu o tom referovat anglické vládě.

DRUHÝ         Referujte! Referujte! Můžete se přitom zmínit o nekonečných urážkách, kterými zahrnujete vy, ani ne trpaslík, největšího člověka dějin. Můžete se zmínit o shnilém mase, které mu posíláte na stůl, ačkoli je vám dobře známo, že trpí žaludečním neduhem. Lékař vás na to upozornil. Ale vy to činíte dál. jediná věc, kterou jste zařídil, byla, že jste tohoto lékaře, který požíval důvěry císařovy, okamžitě zbavil služby. Referujte o tom! nezapomeňte také ještě referovat o kletbě, kterou císař vyslovil před tváří nebes i země. Tato kletba se netýká vás - jste na ni příliš malý.

LOWE                        Koho se týká?

PRVNÍ           Vaší vlády, která nakládá s poraženým císařem, jako by to byl obyčejný zločinec.

LOWE                        Což jím není?

DRUHÝ         Není jím, věru. Mohl jste se poučit u vašeho největšího básníka, který před ním klečí v prachu.

LOWE                        Kdo je to?

PRVNÍ           Lord Byron.

LOWE                        Neslyšel jsem to jméno nikdy, ale budu si je pamatovat.

DRUHÝ         Namáháte se zbytečně. Ani vy ani vaše vláda se mu nebudou moci pomstít.

LOWE                        Proč?

PRVNÍ           Poněvadž vám unikl. Anglický básník byl prozíravější než francouzský císař. Žije daleko od své milované vlasti.

LOWE                        Kde, prosím?

DRUHÝ         Mimo váš dosah, lorde. V Italii.

LOWE                        Nezapomenu. Lord Byron.

PRVNÍ           Je to on, který vedle Goetha položil první vavříny k nohám císařovým. Vavříny, které nikdy neuvadnou.

LOWE                        Zrádce!

DRUHÝ         Vy jste poslední, který ho bude soudit.

PRVNÍ           Za to jste podle pořadu první, který bude souzen.

LOWE                        Co si to dovolujete?

DRUHÝ         Opusťte toto místo!

LOWE                        Proč?

PRVNÍ           Poněvadž je to místo, kam přichází císař.

LOWE                        Právě proto zde stojím.

DRUHÝ         Právě proto musíte odtud.

LOWE                        Jsem zástupcem anglické vlády.

PRVNÍ           I kdybyste byl zástupcem všech vlád na světě, půjdete odtud.

LOWE                        Opovažujete se mi vyhrožovat?

DRUHÝ         Právě naopak. Pečujeme o vás, výsosti. Kdyby vás tady spatřil císař, zastřelí vás jako vzteklého psa.

PRVNÍ           Zmizte!

LOWE                        Odpykáte si to.

DRUHÝ         Vy také. Vaše pykání bude trvat mnohem déle.

(PRVNÍ namíří proti němu pistoli)

LOWE                        Následky si přičtěte sami!

DRUHÝ         Jakoby se stalo! (Násilím ho vyžene se skály)

--------------------

DIONÝSOS   Probíjím se k vám celý život.

NAPOLEON Vím o tom.

DIONÝSOS   Konečně stojíte přede mnou! Cíl, ke kterému jsem směřoval. Slovo, které bylo učiněno tělem. To jste tedy vy!

NAPOLEON Podívejte se na mne pozorně! Nejste zklamán?

DIONÝSOS   Zklamán? Nejúžasnějším okamžikem, který mi byl popřán?

NAPOLEON Nepřehánějte, prosím! Nesnesu pathos. Každá věc má svůj rub.

DIONÝSOS   Někdo, kdo vás uctíval zbožněji a důsledněji než já, také nebyl zklamán, když vás uviděl.

NAPOLEON Kdo to byl?

DIONÝSOS   Goethe.

NAPOLEON Pamatuji se. Bylo to před ruskou výpravou. Tuším v Erfurtu. Nádherný člověk!

DIONÝSOS   Nikdo z vašich vrstevníků vám nerozuměl lépe.

NAPOLEON Myslím, že mne přeceňoval.

DIONÝSOS   Viděl ve vás poloboha, který spěje od bitvy k bitvě, od vítězství k vítězství.

NAPOLEON Na porážku zapomněl.

DIONÝSOS   Planutí a zatemnění člověka dělají jeho osud. Váš byl proto tak skvělý, poněvadž jste žil ve stavu nepřetržitého planutí.

J.-B. Mauzaisse: Napoleon se zapisuje do dějin

NAPOLEON Řekl to, máte pravdu. Zapomněl na tmu, která všechno pohltila.

DIONÝSOS   V jeho očích jste byl více než člověkem, něčím, co je povýšeno nade všechno lidské. Polobůh, prasíla, démon byla slova, kterých užíval, jestliže mluvil o vás.

NAPOLEON Řekl jsem, že mne přeceňoval.

DIONÝSOS   Přeceňoval? Byl jste jeho nejhlubším zážitkem.

NAPOLEON Proč ne? Miloval Italii tak jako ji milujete vy.

DIONÝSOS   Italii?

NAPOLEON Ovšem. Vycítil ji ve mně. Jsem přece Ital. Francouzi mne milovali, pokud jsem měl úspěch. V okamžiku tísně se ke mně obrátili zády. Poznali ve mně cizince. Jeden z nich, chtěje mne odsoudit, zařadil mne mezi italské kondotiery.

DIONÝSOS   Nikoli nejhorší společnost.

NAPOLEON To bych prosil! Udělal jsem ve velkém, co oni udělali v malém: spoutal jsem chaos.

DIONÝSOS   Komu se to podaří po vás?

NAPOLEON Někomu, kdo bude silnější než já.

DIONÝSOS   Proč silnější?

NAPOLEON Poněvadž chaos, který se proti němu postaví, bude daleko nebezpečnější nežli ten, který se rozevřel přede mnou. Spoutá jej pouze titan, spoutá-li jej vůbec.

DIONÝSOS   Hlásám jeho příchod.

NAPOLEON Vím o tom.

DIONÝSOS   Všechno veliké se vrací

NAPOLEON Bohužel vrací se také všechno malé.

DIONÝSOS   Jenom proto, aby to bylo překonáno.           

NAPOLEON Kdo to dovede?

DIONÝSOS   Nadčlověk.    

NAPOLEON Nazvete ho jak chcete! Na slovech nezáleží. Ten, kdo to bude chtít učinit, musí být tvrdý.

DIONÝSOS   Bude vaším žákem.               

NAPOLEON Nesmí jím být! Dopustil jsem se hrubých chyb právě proto, poněvadž jsem byl příliš měkký. Nezničil jsem svoje odpůrce, třebaže jsem je měl několikrát v rukou, ku příkladu ruského cara. Tito odpůrci, uniknuvše, zničili mne.

   

J. WERICH & M. HORNÍČEK: HUSAŘI

Toto není úplně původní dílo, nýbrž adaptace stejnojmenné divadelní hry P.-A. Bréala z r. 1953, ovšem adaptace natolik originální a opatřená typickými werichovskými psanými i na jevišti improvizovanými změnami a vsuvkami, že ji lze pokládat za originální dílo.

Pierre-Aristide Bréal (1905-1990) byl dentista a svůj půltucet historických her napsal mezi lety 1935 - 1977 při výkonu povolání.

Tragikomedie Husaři se odehrává v r. 1796 při Bonapartově tažení Itálií. Dva husaři na jízdní patrole - desátník Le Gouce a vojín Flicot přijdou z nedbalosti o koně a aby se vyhnuli trestu, obviní obyvatele nejbližší vesnice z přepadení a uloupení koní. Sepíší takto nepravdivé hlášení, načež je jejich kapitán donutí, aby mu ty vesnické lupiče předvedli k potrestání. Husaři mu po domluvě vybrané vesničany předhodí, ale když chce kapitán údajné lapené viníky nechat popravit, obou husarů se zmocní výčitky svědomí a dělají vše pro to, aby popravám nevinných zabránili, byť hrozí poprava pro změnu jim, když kapitán odhalí pravdu.

Husaři byli zfilmováni ve fr.-it. koprodukci v r. 1955 ještě černobíle, v titulních rolích Bourvil a Bernard Blier (a ve vedlejší roli kostelníka L. de Funès):

Finále originálu resp. filmu (původní Bréalův text jsem nesehnal) a Werichovy adaptace se rozcházejí: ve filmu oba husaři se svým oddílem ubrání vesnici před útokem Rakušanů (husarský kapitán přitom padne), čímž si místo trestu vyslouží pochvalu a vyznamenání od samotného generála Bonaparta. U Wericha zajmou kapitána vesnické ženy a donutí ho dát milost vesničanům i oběma husarům.

Werichovi Husaři se hráli v Divadle satiry v l. 1956-57 - Werich protiválečnou rovinu ještě o něco víc akcentoval a "počeštil". Do titulních rolí obsadil samozřejmě sebe + Horníčka , dále hráli např. J. Adamová, S. Zázvorková, J. Zíma, V. Trégl, O. Lackovič. O generálu Bonapartovi se v původní i adaptované hře jen mluví, toliko ve filmu se krátce objeví ke konci pouze jako silueta za stanovým plátnem.

V r. 2002 vyšel výběr scén na dvou CD (není mi známo, proč ne celá hra), ale žádnou fotku z nějakého představení jsem nevypátral. V archivu Divadla ABC jsem si však mohl okopírovat celý Werichův text s pozdějšími inscenačními poznámkami a úpravami, z něhož ukázky:

(scéna se odehrává v místnosti zdánlivě opuštěného vesnického stavení, kde jsou na pultě rozloženy láhve vína, které si oba husaři hned po příchodu načnou)

FLICOT

Tak co budeme dělat?

LE GOUCE

Abychom něco mohli dělat, tak musíme mít rozkaz. Máme rozkaz? Nemáme rozkaz. Tak co chceš dělat?

FLICOT

Ke škadroně pěšky se vrátit nemůžeme!

LE GOUCE

To vím, ale co teď ?

FLICOT

Jsi velitel, dávej rozkazy.

LE GOUCE

Ty jsi starší než já. Ty bys měl vědět rady!

FLICOT

Já jsem sice starší, ale já jsem vobyčejnej voják. Já jsem ucho. Ty jsi šarže. Rozkazuj a já to musím udělat.

LE GOUCE

Flicote, uvažuj! Kdo to řek´, že se potřebuje vyvenčit?

FLICOT

Tys to řek´, že se potřebuješ vyvenčit.

LE GOUCE

Tys to řek´ první.

FLICOT

Mně se chtělo víc, já jsem taky víc pil.

LE GOUCE

Dobrá. Ty jsi víc pil. Ty jsi taky starší. Ty to tak neudržíš.

FLICOT

Nech si tydle řeči. Ty jsi seskočil, já jsem seskočil...

LE GOUCE

Ty jsi seskočil první!

FLICOT

Dobrá, tak jsem seskočil první, ale ty jsi seskočil potom a oba jsme porušili předpis. Je to tak nebo to tak není.

LE GOUCE

No, je to tak. To se nedá popřít. Když jde husar pěšky, musí vždycky, i v největší tísni, držet koně za uzdu. To je případ pro vojenský soud.

FLICOT

To bych rád věděl, kterej soud může rozhodnout, kterou rukou máš držet koně a kterou si rozepínat pásek u kalhot. Copak to vůbec jednou rukou jde?

LE GOUCE

Jde to těžko, ale je na to soud.

FLICOT

Leda, že by někdo tvrdil, že když jsou dva, že jeden může držet dva koně a ten druhej...

LE GOUCE

... vodepínat pásky! Taky by se to dalo tak u soudu vobhajovat.

FLICOT

To je setsakramentská smůla. Já jenom nevím, jak ten chlap vypadal. Já ho viděl než zezadu.

LE GOUCE

A co jsi vlastně viděl?

FLICOT

Já viděl utíkat kobyly s kopce a chlapa do kopce. A než jsem se rozkoukal, všecko bylo pryč.

LE GOUCE

Kdyby ten náš kapitán nebyl aspoň - nebyl tak náramně komisní. Já ti říkám, to je případ pro vojenský soud.

FLICOT

A co když se vrátíme ke škadroně, tedy bez kobyl a budeme to všecko vypravovat... No jo, sakra, to nejde. Na to je ten válečnej soud.

LE GOUCE

Kriminál nás nemine. To je jistý. Sakra, ty maj´ dobrý víno.

(Po celou dobu tohoto rozhovoru oba husaři pijí z lahví, které jsou na pultě)

FLICOT

Vidíš a říkal jsi, že naše je lepší. Poslouchej, a co kdybychom řekli, že jsme byli přepadený, že nám koně zabili v boji, že jsme rubali kolem sebe, že si raněný a mrtvý vodnesli a tím bysme přeci jenom zachránili čest a dalo by se vysvětlit, proč se vracíme pěšky. Co říkáš?

LE GOUCE

No, nápad to není špatnej.

FLICOT

(vezme různé předměty na pultě - láhve, nůžky, balíčky, prostě cokoliv a začne jimi znázorňovat strategickou situaci přepadu) Podívej se. Tadyhle jedeme. To jsme my. Z týhle strany najednou jsme zaskočený. Co bys udělal? Otočíš se...

LE GOUCE

Nikdy se neotočíš, když jseš zaskočenej, vždycky se musíš prosekat.

FLICOT

Když Bonaparte velí. Ale když jseš bez Bonaparteho, tak se votočíš přece.

LE GOUCE

Nevotočím. Ustoupím dolů, abych nebyl v křížovým vohni.

FLICOT

Kde máš křížovej voheň ?

LE GOUCE

(popadne dvě škatulky, položí je na pult, do posice) Tadyhle. Tady střílej seshora.

FLICOT

No, to jsem nevěděl. To jsme v křížovým vohni. A potom můžeme tadyhle ustoupit dozadu...

LE GOUCE

... vodsaď nás napadne záloha, tyhle porubáme, (shazuje se stolu různé věci) na tyhle zaútočíme. (tlačí láhve s pultu dolů)

FLICOT

Tyhle nech bejt. Ty nám nejsou škodlivý. Vezmeme to zadem, tadyhle, tyhle zajmeme (vezme všecky láhve do náručí) a deme. (Odchází ke dveřím)

LE GOUCE

Kam deš?

FLICOT

Pěšky. Ke škadroně!

LE GOUCE

Blázne! Eště máš pořád koně. Vždyť jsme neztratili v té šarvátce koně!

FLICOT

To se ňák vysvětlí. Pojď vodsaď.

LE GOUCE

Tak dobrá. Aby bylo jasno. Kobyly jsme strhli na zem, lehli si za ně a pálili do posledního náboje. A aby byly flinty teplý a aby byl z nich cejtit prach, teď po cestě budem střílet brabce a vrány.

FLICOT

To je nápad. Eště připusť, že maj´ aspoň stejně dobrý víno jako my, a dem.

LE GOUCE

My máme lepší!

FLICOT

S tebou není žádná sranda.

--------------------

 (z finále, v téže usedlosti:)

KAPITÁN

Flicote a Le Gouci. Uvažoval jsem o hlášení, které jste mě učinili a po prozkoumání úseku, na kterém jste byli přepadeni jsem došel k názoru...

(V tom je slyšet bušení na dveře. Kapitán se ohlédne, Cosima otevře závoru. Dovnitř vletí písař, postaví se do pozoru a podává kapitánovi svitek a krabici, v jaké bývají metály)

PÍSAŘ

Pane kapitáne, hlášení od generála Bonaparta.

KAPITÁN

(mu vytrhne z ruky dopis a čte za napjatého ticha. Krabičku drží stále písař. Po malé chvíli kapitán zvedne hlavu, postaví se do ztrnulého pozoru a vzkřikne) Pozor! Právě mi bylo doručeno poselství od generála Bonaparta. Za prvé: škadrona byla citována v rozkaze, za druhé: dávka vína a masa pro vojáky! Za třetí: rozkaz se škadronou okamžitě zpátky do Milána a bez zastávky. Táhneme na Rakousko! A za čtvrté: (podívá se dlouze na Lippiovou a opakuje) A za čtvrté: kříž pro mne za hrdinné chování v bitvě u Lodi! (...) (Prohlíží si oba husary) Tak kde jsme přestali. No, konečně na tom už nezáleží. Abych vám dokázal, že jsem velitel, který dovede trestat, ale také odpouštět, navrhuji vám, abyste zase zaujali svá místa ve škadroně.

LE GOUCE

S vámi, pane kapitáne, a s generálem pojedu až do Číny, když budete chtít!

KAPITÁN

Le Gouci, zde je o vás zmínka. Pro hrdinné chování v boji jste povýšen na četaře. Podepsán generál Bonaparte. Čtěte sám!

LE GOUCE

(bere papír obráceně) Ange Marie Le Gouce, desátník z Landernau. (Kapitán mu obrací listinu) Ať žije generál! Ať žije generál! Ať žije generál! Napsal moje jméno vlastnoručně! Byl jsem vyznamenán! Ať žije generál Bonaparte! Ať žije generál Bonaparte!

KAPITÁN

To stačí, Le Gouci!

LE GOUCE

Ano, to stačí, pane kapitáne (Stojí v pozoru)

FLICOT

A o mně tam není nic?

KAPITÁN

A buďte rád, Flicote. Kdyby tam mělo o vás být co je o vás pravda...

FLICOT

Já si vůbec nestěžoval, pane kapitáne...

KAPITÁN

(se obrátí k Lippiové a popojde s ní trochu stranou) Tak. Spokojena?

LIPPIOVÁ

Děkuju.

KAPITÁN

Ale milost dal vlastně generál Bonaparte a ne vy, ani já.

LIPPIOVÁ

Vždyť přeci jde jenom o to, aby milost byla, ať ji dává, kdo ji dává...

KAPITÁN

(vezme krabičku z rukou písaře, otevře a vyjme metál. Chvíli se na něj dívá se zalíbením. Pak rázně přistoupí k Lippiové a přišpendlí ho. Zasalutuje a rázně odchází. Po cestě se ještě zastaví u Flicota a mluví k němu) Dávám ti pět minut. Nepokoušej se zdrhnout, nebo ke zdi, rozuměls?

FLICOT

Ano, pane kapitáne, rozuměls, e, já teda rozuměl. (Kapitán odejde) No a jsme tam, kde jsme byli. Ke zdi. Co udělá civil, když uvidí zeď? Zastaví se a že ano... dál to nemusím rozvádět. Co udělá voják, když uvidí zeď? Postaví k ní někoho a zastřelí ho. No. Ať žije civil, nedá se nic dělat. Ale musíme na vojnu.

COSIMA

Tak zastřelej někoho?

FLICOT

Ne. Nikoho nezastřelej. Toho povýšili na četaře a já táhnu na Rakousko. Zase pro změnu.

COSIMA

A pak těm Francouzům má člověk rozumět. Hned se střílej, hned se objímaj. Zastřelím tě, obejmu tě, obejmu tě, zastřelím tě, kdo se v nich má vyznat!

FLICOT

No, uvidíme Vídeň.

COSIMA

Vídeň?

FLICOT

No, musím. Buď Vídeň nebo ke zdi. Tak to radši do Vídně. Třeba ňák proklouznu.

(Na dokreslení Werichovy originality při adaptaci hry existuje článek na http://www.militaria.cz/cz/clanky/benes-noviny/husari-vzpominka-kulisakova.html)

MILOŠ VÁCLAV KRATOCHVÍL: NAPOLEON Z ČERNÉHO OSTROVA

vydalo SNDK 1966 v záhy po "plyšáku" zaniklé edici pro školní mládež Knihy odvahy a dobrodružství - KOD, ilustrace V. Kovářík.

U nás jde tedy o chvályhodnou vzácnost = rovnou celá kniha z napoleonské doby pro -náctileté (dalšími takovými knihami jsou již jen níže uvedená kniha V. Steklače a překlad - J.Fabricius: Tonek z Napoleonovy armády, vydaný v téže edici).

Hlavní postavou románu je známý černošský lídr Toussaint-Louverture a děj se v duchu tehdejší "ideově pokrokové" dětské literatury soustředí na jeho boj za vymanění ostrova Saint Domingue (dnes Haiti) z koloniálního područí a za zrušení otroctví - viz upoutávka na přebalu: "...jeho dílo okysličilo krev světové revoluce a jeho příklad zůstane nezapomenutelný v dějinách černošského osvobozovacího hnutí." Toussaint zde přitom není ani příliš idealizován,  takže navzdory této koncepci není kniha žádným brakem. Autor se při vší fabulaci drží základních faktů, uvádí na scénu skutečné historické osobnosti, cituje (volně?) korespondenci, přidává i doslov o dějinách Haiti a seznam hlavní použité literatury (s potměšilou poznámkou, která možná unikla cenzuře: "Nejnovější literaturu shrnuje kniha amerického historika R. Korngolda, která však nebyla autorovi v průběhu jeho práce dostupná.").

Napoleon jako První konzul je zde celkově vedlejší postavou, ale vystupuje právě ve dvou stěžejních pasážích = o přípravě expedice na Saint Domingue, jíž je věnována čtvrtina knihy, a o konečném řešení celého problému.

Francouzská vláda bedlivě sledovala revoluční dění ve své nejbohatší a nejvýznamnější kolonii. Z revoluce zrozená, měla mít vlastně největší pochopení pro černou revoluci haitskou, která rovněž smetla s povrchu ostrova bývalé royalisty, bílé plantážníky, věrné svržené francouzské monarchii. Jenže...

Jenže věc nebyla tak jednoduchá! Rovnost lidí bez rozdílu pleti je krásná a vznešená myšlenka, ovšem v praxi? V saintdomingské praxi to najednou začíná vypadat tak, že se černí chtějí stát pány i nad bělochy! Nad námi, Francouzi! A nezapomínejte: Saint Domingue je vskutku naše nejvýznamnější a hlavně nejvýnosnější kolonie. Náš zámořský obchod, dovoz třtinového cukru, kávy, kakaa, indiga, tropických plodů, vzácných dřev - - -

Co říci třeba tomu, že dovoz cukru, který obnášel roku 1791 přes sedmdesát milionů liber, poklesl za pouhých deset let na pouhých šestnáct tisíc! Dovoz kávy poklesl o pětadvacet milionů liber, dovoz bavlny se snížil na třetinu, u dřeva a gumy na pětinu a o indigu se nedalo ani mluvit: v roce 1791 se ho ještě dovezlo téměř milion liber, kdežto nyní - osm set čtyři! Doslova!

Francouzští loďaři, dovozci, obchodníci zuří. Na Saint Domingu je třeba udělat pořádek! (...)

Ano, my spravedlivě uznáváme, že každý člověk se narodil svobodný a že má právo mluvit do státních věcí. Jenže musí být k tomu zralý, musí chápat ty složité souvislosti mezi hospodářstvím a politikou! A o tom přece nemohou oni mít ani tušení! Jsou to pořád ještě děti a nechtějí uznat, že my jsme jejich otci, kteří nesou odpovědnost i za ně.

A Napoleon sám?

Měl velké plány. Tak velké, že se vtěsnaly jen do jeho snů, ale kupodivu se z nich časem prodíraly i do pozemského světa a stávaly se skutečností. Byly to plány tak veliké, že stály za jakoukoli oběť, tak byl o tom aspoň sám Napoleon přesvědčen.

Saint Domingue?

To je ten ostrov tam někde mezi Severní a Jižní Amerikou, že ano? Ovšem, pamatuji se. Naši obchodníci a finančníci mi o něm hučí do uší od rána do večera. Nemám, proč bych jim nevěřil, že je důležitý, opravdu důležitý. Podrobné cifry mne nezajímají, ale vím, že jedině cifrám se dá věřit. Nuže dobrá, tak co je s tím ostrovem?

Nic víc a nic míň, že i on musí sloužit k podpoře mých velkých plánů. A je-li tak důležitý, jak o něm mluví obchodní bilance, tím větší je jeho povinnost pomáhat mému přebudování světa! Je znepokojivé, jestli nějací tamní předáci usilují o příliš samostatný vývoj. Chápu, že mohou mít své vlastní cíle, které vyplývají z tamních podmínek, ale ať jsou jakékoli, nemohou být tak důležité, aby křížily naše základní plány tady v Evropě!

--------------------

Jak je to podivné.

Toussaint kdysi řekl: Abychom mohli lidu, národu rozkazovat, musíme jej napřed milovat.

Toussaint vskutku miloval bratry své krve, bratry černé pleti, ale protože jim musel v jejich vlastním zájmu nařizovat a rozkazovat, začali ho nenávidět. Ve chvíli, kdy si uvědomil, že mu přestávají rozumět, sáhl po násilí. Co bylo platné, že to dobře myslel?

I Napoleon byl skálopevně přesvědčen, že to dobře myslí a že správně a spravedlivě přiděluje Saint Domingu ten podřízený úkol, který přísluší jeho významu ve světovém měřítku. A když se černý ostrov vzpouzel tomuto služebnímu zařazení, sáhl Napoleon k násilí.

Co bylo platné, že to dobře myslel?

(...)

Byl pak jeden člověk na světě, kterého měl Napoleon tak rád, že mu nemohl nic odepřít; tímto člověkem byla Paulina, jeho sestra, mimořádná kráska, nesmírně sobecká a ctižádostivá. Nedalo jí ani mnoho práce přemluvit svého mocného bratra, aby hlavním velitelem výpravy byl jmenován její muž, generál Charles Victor Leclerc.

Napoleon se s ním znal ještě ze začátků své vojenské dráhy, byl jeho druhem při obléhání Toulonu a byl mu zavázán i za podporu v době, kdy si vynutil svůj první konzulát. Stejně dobře však o tomto svém švagru věděl, že není velkého ducha. Byl nepochybně čestný a věrný, ovšem jeho cestu a rozhodování řídila spíš něžná ruka jeho náročné manželky. Paulina viděla v saintdomingském podniku skvělé dobrodružství. Samozřejmě že tam pojede se  svým mužem! Výprava přinese Leclercovi nehynoucí vavříny, a nejen vavříny, cožpak se všude nemluví o nesmírných pokladech ostrova, o jeho bohatství, pro něž stačí se jen shýbnout? (...)

Napoleonův sekretář nediskrétně zaznamenal výrok svého pána při příležitosti, kdy pověřoval Leclerca vedením výpravy:
"Zde jsou vaše instrukce. Máte krásnou příležitost se obohatit. Jděte a neunavujte mě již svým věčným škemráním o peníze!"

Napoleon věnoval mimořádnou péči politické přípravě výpravy; nesmírně mu záleželo na tom, aby jejím vedoucím účastníkům byl naprosto jasný její cíl, a zároveň aby těm, proti nimž výprava mířila, zůstalo naopak její poslání co nejdéle v mlhách.

Právě v té době si dal zvlášť záležet na tom, aby bylo z jeho úst slyšet v různých obměnách co nejčastěji: "Prohlašuji, že posvátné zásady svobody a rovnosti černých nikdy nebudou umenšeny a dotčeny!" Přitom v důvěrnějším kroužku s radostí opakoval zprávy, které docházely ze Saint Domingua a které mluvily o důsledném a často krutém vynucování pracovní kázně, jak je prosazoval na ostrově Toussaint. "Byl by to použitelný chlapík, kdyby ze sebe nedělal diktátora," poznamenával k tomu první konzul. "Jenže my potřebujeme kolonii, a ne nějaký černošský stát, který by si za chvilku dělal, co chce. A ostatně to už dělá - cožpak ta jejich ústava? Bez našeho schválení! A Toussaint doživotním guvernérem!"

Neodporovali mu. Jen jednou se stalo, že se ve státní radě ozval ministr Truguet, který nesměle hájil právo Saint Domingua na určitou samosprávu.

Napoleon k němu pozvedl svůj chladný pohled:

"Jak myslíte, pane Truguete. Ale kdybyste byl přišel do Egypta, dokud jsme tam byli, a začal tam hlásat právo černochů a Arabů na svobodu, byli bychom vás pověsili na vrcholek stěžně. Kdyby bylo Revoluční národní shromáždění tušilo, co z toho kolonie vyvodí, cožpak věříte, že by jim bylo rovnost a svobodu nabídlo?"

(...)

Pro Leclerca však nadiktoval Napoleon sám provolání ke všem obyvatelům ostrova, které měl nejvyšší velitel ihned po přistání a co nejrychleji rozšířit mezi lid a především mezi černochy. Proklamace zněla:

"Obyvatelé Saint Domingua! Ať je váš původ a barva jakákoli, všichni jste Francouzi. Jste svobodní a zcela rovní před bohem a republikou. Francie prošla stejně jako Saint Domingue obdobím vnitřních svárů, nepokojů a rozervanosti, občanskými boji a válkou se zahraničními mocnostmi. Ale tyto časy jsou již za námi. Všechny národy se setkaly v náruči Francie, přísahajíce si mír a přátelství. Také všichni Francouzi se spojili a slíbili si být přáteli a bratry. Pojďte i vy v naše objetí a radujte se, že jste v nás našli své přátele a bratry! Vláda vám posílá generála Leclerca, který s sebou přivádí početné síly, aby vás hájily proti nepřátelům vašim i nepřátelům Francouzské republiky. Jestli vám někdo řekne: Přišli vám vzít svobodu, - odpovězte: Francouzská republika to nedopustí!
Seskupte se kolem velícího generála Leclerca!
Přináší vám mír a hojnost!

Kdo by jej opustil, zradí svou vlast a pohrdání republiky jej zničí tak, jako plamen stráví vyschlou cukrovou třtinu.

                                                           První konzul

                                                                                  Napoleon Bonaparte"

"A poslyšte, Leclercu," Napoleon si přitáhl k sobě švagra za výložky vojenského kabátu. "S tím jejich pohlavárem Toussaintem si to představuji obdobně. Bude mnohem jednodušší, když nad ním zvítězíme slovy rozumu. Myšlenky jsou lacinější než střelivo. Aspoň někdy. Snažte se s ním prostě dostat do styku dřív, než začnete po sobě pálit z děl. Dovoluji vám slíbit mu, co vás zrovna napadne, abyste si ho získal. Oslňte ho slávou, namluvte mu, že není daleko doba, kdy černé legie pod francouzskými orly budou dobývat svět! Ať si připadá jako první zástupce Francouzské republiky na Saint Domingu. Hlavně ať proboha nepojme ani stín podezření, jaký je náš konečný cíl! Ten černoch je chytrý, velmi chytrý! V tom jej všichni podceňujete. Je určitě chytřejší...," - už chtěl říci než vy všichni, ale v poslední chvíli se přece jen zarazil - "...víc než tušíte. A s tím já právě počítám. Až uvidí naši moc, ty flotily korábů, dělových člunů... A když mu současně hodíte tu udičku... Úplně bych k němu ztratil úctu, kdyby si v rychlosti všechno nespočítal na prstech a nedohodl se s námi. Navenek, vůči jeho krajanům, mu necháme slávu strážce svobody, samostatnosti, co bude chtít. Jen když bude ve skutečnosti s námi spolupracovat. Mám rád chytrého nepřítele. Jen tupec a blázen jedná mimo všechen řád a mimo logiku a dopouští se tak těch nejnebezpečnějších nesmyslů."

Napoleon domluvil a zadíval se na svého švagra.

Leclerc zíral s vytřeštěnýma očima, na jejichž dně bylo téměř vidět zástup zcela beznadějných otazníků.

Napoleon ho s povzdechem požádal, aby mu večer poslal svou manželku. Teprve jí pak podrobně vysvětlil, co od Leclerca čeká. Paulina pochopila ihned. Sebejistě se usmála: zařídí to. Bratříček se může spolehnout!

Jelikož  rozuzlení příběhu je historií předem dáno, není zde prostor pro překvapení a lze je tedy prozradit, uvádím rovnou i onu druhou stěžejní pasáž:

Přibližně v tutéž hodinu končila audience policejního ministra Fouchého u prvního konzula. Fouché již ukládal svá hlášení do safiánových desek, které držel v podpaždí, když dodal jen jako poznámku, na kterou div nezapomněl:

"Ještě je tu ta ostrovní záležitost - Toussaint je v Templu."

Napoleon zvedl prudce hlavu:
"Co je to za nesmysl?"

"Váš pan švagr," pokračoval klidně ministr, "generál Leclerc, uznal za správné odstranit tuto zápalnou látku ze Saint Domingua, a tak nám milého Toussainta poslal do Paříže, kde aspoň nemůže nic napáchat."

"Nepamatuji se, že bych byl něco takového nařídil."

Fouché povzdychl - ale povzdychl tak, aby si toho první konzul nevšiml - s mocnými pány je vždycky kříž. Může člověk dělat v jejich zájmu sebe větší špinavosti, přesto předstírají hněv a rozhořčení. Uvnitř se radují, ale navenek hrají ušlechtilé, kterých se špína nesmí dotknout ani práškem. Napoleon přece sám poslal Leclerca, aby obsadil Saint Domingue a zajistil jej Francii. A stejně je jasné, že si v tom tropickém hrnci nemohl nechat Toussainta pod pokličkou, aby mu ji každou chvilku vyrazil - i s hrncem! Ovšem čest prvního konzula musí zůstat nedotčená, Napoleon vůbec nemusí vědět, jakým způsobem se dostal Toussaint do Leclercových rukou, a Fouché je si jist, že se ho na to Napoleon nezeptá. Pro klid svědomí prvního konzula je však třeba vymyslit zákonné odůvodnění, proč byl Toussaint zatčen a uvězněn. To ovšem není pro Fouchého žádný problém:

"Dovoluji si upozornit, že se Toussaint dopustil vlastizrady."
V  Napoleonových očích to zablýsklo úsměškem:
"Vlastizrady? Toussaint zradil Saint Domingue?"

Fouché sklopil víčka, aby neprozradil vztek, který mu vstoupil do očí - Napoleon je škodolibý jak opice, vždycky si ještě udělá čas, aby druhého chytil za slovo a ukázal mu svou převahu. Ale budiž, ať si má první konzul toto potěšení -

"Samozřejmě, že má první konzul pravdu," pokračoval s neochvějným klidem. "Jako vždy. Nevyjádřil jsem se přesně. Toussaint se nedopustil vlastizrady, nýbrž velezrady. Pozvedl zbraň proti Francii, jejímž byl služebníkem."

"Co tedy navrhujete?"

"Na to je jediný trest. Nejvyšší."

Teď stačilo, aby Napoleon kývl. Nemusel říci ani slovo. Stačilo jen kývnout hlavou, a vše bylo odbyto.

Ale Napoleon nekývl. Seděl, díval se do země a poklepával špičkou střevíce na parkety audienčního salónku.

Tentokrát nebyl Fouché pohoršen. Chápal a rozuměl. Napoleonovi byl Toussaint - určitým způsobem - blízký. Jako všichni, kdo dokázali sebe celého vrhnout do zápasu, jemuž uvěřili, kdo dovedli obětovat vše, i svůj život, za dosažení cíle, který si vytkli. Napoleon v nich větřil něco sourodého, příbuzného, něco, co i jeho neslo, unášelo výš, stále kupředu -

Fouché klidně chvilku vyčkal, a pak ukápl přesně onu kapku jedu, které bylo třeba, aby Napoleon řekl, co měl říci.

"Jsem si vědom, že osud tohoto Černého Napoleona, jak mu říkají, spadá celkem do oboru mého úřadu. Přesto bych byl vděčen za radu, dobrozdání, za mínění prvního konzula. Právě že jde v Toussaintově případě o Prvního mezi černými."

Fouché nečekal, že teď Napoleon vzrušeně vyskočí a projeví pohoršení nad svými tituly, jichž ten černý údajně zneužil. Takto okázale Napoleon jistě svou zasaženou ješitnost neodhalí. Stačí, že obě narážky slyšel.

A Napoleon se vskutku ozve hlasem zcela netečným:
"Vaše mínění?"

"Mortui non mordent - mrtví nekoušou."

Napoleon se zamračil:

"To by ovšem předpokládalo proces, rozsudek - Nezapomínejte, že jde o francouzského maršála!" (= autorova fantazie: v r. 1796 získal Toussaint tehdy nejvyšší možnou hodnost général de division s funkcí velitele všech francouzských vojsk na Saint-Domingue. Kratochvíl nejspíš překroutil i fakt, že Toussaint jeden čas sloužil Španělům v hodnosti mariscal de campo = polní maršálek, což je ale brigádní generál).

"Nezapomínám," Fouché se neznatelně pousmál. "Proto také navrhuji - Joux."

"Co to je?"
"Pevnost při západních hranicích, na svazích Jurského pohoří ve Franche Comté. Prostě příkaz, aby se tam zdržoval a toto místo nikdy neopouštěl." I těmito slovy lze konečně opsat - uvěznění.

Napoleon nespouštěl oči z Fouchého nepohnuté tváře -

"A dál?"

"Dál?" Fouché udiveně povytáhl obočí. "Nevím, co bych k tomu ještě dodal - Snad jen to, že je tamější podnebí pochopitelně poněkud odlišné od tropického klimatu na Saint Domingu, zvláště v zimě. Ale slyšel jsem, že tamní horalé, uvyklí na drsnost mrazů a vichrů, jsou vesměs otužilí a zdraví lidé."

První konzul a jeho policejní ministr si hleděli chvíli do očí. Žádný neuhnul pohledem.

Neměli proč. Rozuměli si.

JIŘÍ ŠOTOLA: WATERLOO; KUŘE NA ROŽNI

Scénář tv inscenace Waterloo z r. 1967, tento nesporný a v naší tvorbě myšlenkově nejhlubší klenot napoleonské tématiky známe pravděpodobně všichni z televize, přesto zde předkládám úryvky z textu, který +obsahuje některé pozměněné repliky a také některé pasáže navíc, zejména scény, v nichž Fouché v Napoleonově nepřítomnosti donutí ke spolupráci generála a mnicha, aby se nechali předvést jako údajní vrahové (oproti tv inscenaci jsou v textu takto pouze dva).

Ještě předtím si ale dovolím malou didaktickou odbočku, dokládající Šotolovu fundovanost: smyšlenými postavami jsou toliko údajní vrahové a veterán "pucflek" Pierre. Historickou postavou je totiž i nepříliš známý pan de Chaboulon (L. Munzar), v r. 1815 Napoleonův osobní tajemník: baron Pierre Alexandre Édouard Fleury de Chaboulon (1779-1835), za císařství tajemník Státní rady, v r. 1814 jako remešský prefekt vzdoroval invazi, pomáhal připravit útěk z Elby, jmenován tajemníkem císařova kabinetu a skutečně s ním táhl do Belgie (ještě předtím byl vyslán na misi k rakouskému císaři). Po Waterloo emigroval do Anglie, kde v r. 1820 vydal vzpomínky na Sto dní, které si Napoleon na Sv. Heleně ještě stihl přečíst, ale nelíbily se mu pro příliš důvěrná odhalení... Po vzetí na milost a návratu v r. 1823 řediteloval Chaboulon jedné z prvních francouzských pojišťoven, Královské životní.

NAPOLEON

Správně. Skončili jsme. Pane de Chaboulon, vévoda Otrantský tady zůstane přes noc. (Ostře). Postarejte se o něho.

(Paulina vytřeštila oči. I Chaboulon je překvapen. Ticho. A teď teprve se začne ukazovat, co všechno Fouché umí)

FOUCHÉ

(s ledovým klidem, s úsměvem, společensky, zdvořile) Děkuji za příjemný večer, kněžno. Příjemný a zajímavý večer. (Napoleonovi) Rád tu zůstanu přes noc. Spoléhal jsem na vaši laskavost (Bere svůj plášť, podá ho Chaboulonovi) Pomohl byste stárnoucímu muži, pane de Chaboulon? (Chaboulon chtě nechtě mu pomáhá obléci plášť) Tisíceré díky, pane de Chaboulon. (Zamíří ke dveřím. Ale ještě se pootočí. Napoleonovi, jakoby mimochodem) Máte, veličenstvo, spolehlivé zprávy o lidech kolem sebe?

NAPOLEON

Jděte mi z očí. Jste zrádce. Domluvili jsme.

FOUCHÉ

A pan de Chaboulon netušil, že jsem zrádce? Pozoruhodné. Nechá mě s vámi tête à tête... a ani nepostaví stráž. (Elegantně vytáhne skrytou tenkou dýku) Promiňte, kněžno. (Chaboulonovi) Daruji vám ji, mladý muži. my vévodové nezůstáváme dlužni, když nám někdo... pomůže do pláště.

NAPOLEON

(se chytá za hlavu) Tahle můra si dovolí... Vždyť on mě málem zabil v mém vlastním hlavním stanu! Jsem ještě císař nebo ne? (Chaboulon mu odevzdává dýku, Napoleon ji vztekle odhodí) Nač si tě platím?

FOUCHÉ

(klidně pokračuje) Krom toho... kdybychom připustili moje zrádné úmysly... nezdá se vám povážlivé, že mě před chvílí, ještě jsem měl jednu nohu v kočáře, váš náčelník štábu požádal o důvěrný rozhovor?

NAPOLEON

Soult?

FOUCHÉ

Maršál Soult. Hádám, že na mě dosud čeká. (Napoleon zatne zuby, pohlédne na Chaboulona, mlčí) On samozřejmě není zrádce. Ale... máte, Sire, spolehlivé zprávy o svých maršálech?

NAPOLEON

(nasupeně) Pojďte blíž!

FOUCHÉ

Přejete si vědět, kolik nabídli Angličané vašemu pobočníkovi za plán ranního rozmístění vašich armád? Nebo vám o tom už řekl? Zdá se, že si to ještě rozmýšlí...

(Napoleon mlčí, hryže si nehty, hoří zvědavostí i vztekem, že Fouché má zřejmě informace, jaké mu nikdo jiný nemůže dát. Fouché pokračuje čím dál klidněji a s větší jistotou. Není samozřejmě jasné, jsou-li to informace pravé či vymyšlené, ale pro Napoleona znějí až příliš věrohodně.)

NAPOLEON

Dál!

FOUCHÉ

Který lékař je tu s vámi? Baron Corvisart?

NAPOLEON

Co je s ním?

FOUCHÉ

Ne, ani baron není zrádce. Mám jenom seznam jeho nedávných pařížských nákupů. Byl přece minulý týden v Paříži?...

NAPOLEON

Byl...

FOUCHÉ

Nakupoval některé prostředky, které jsou jaksi... k uzdravení nepotřebné. Spíš naopak. Tuším ale, že i pan de Chaboulon ten seznam má.

NAPOLEON

(upře pohled na Chaboulona) Co víte o něm?

FOUCHÉ

Panu de Chaboulon jste přikázal sledovat mne. Už proto o něm nemohu povědět nic nepříznivého.

NAPOLEON

Kolik jste mu nabídl? (Chaboulon chce protestovat) Ty mlč!

FOUCHÉ

(s úsměvem) Hodně. Nepřijal. Je to čestný mladý pán. Přiznávám, že já bych na jeho místě přijal. Peníze nejsou k zahození. A omyl soupeře, který se domnívá, že si mě koupil, také není k zahození. - Pojďme, pane de Chaboulon. Konejte svou povinnost. (Jde ke dveřím, ještě se otočí) Kde budete dnes v noci spát, Sire?

NAPOLEON

Spát? Tady. Jestli budu spát. (Vstává, připíná si obyčejný kord, bere si plášť. Chaboulonovi) Jedu obhlédnout vojska. Vrátím se za hodinu.

FOUCHÉ

Tady? (Starostlivě Chaboulonovi) Snad nezapomenete na osobní stráž! (Napoleonovi) Pan de Chaboulon vám už jistě řekl o těch dvou vrazích...

NAPOLEON

Cože?

FOUCHÉ

Neřekl? Hm... Patrně o tom tedy ještě neví. Ale on přeci zná lidi, které tady mám... a kudy chodí a na čem pracují...

NAPOLEON

Dovím se to konečně?

FOUCHÉ

Promiňte. Moji agenti chytli dva ničemy, kteří vás chtěli zabít. Zřejmě dnes v noci. Bylo to diletantsky připravené. Nicméně, toť se rozumí...

NAPOLEON

(hledí střídavě na Chaboulona i na Fouchého) Zabít? Už zas? Dnes v noci? - Mlčet! Nikdo se ani nepohne!

PAULINA

To je hrůza...

NAPOLEON

(se na ni trpce usměje) Všechno je hrůza, kněžno. Už asi dvacet let... (Fouchému) Kde jsou?

FOUCHÉ

Ale vy odcházíte. Není kdy na podrobnosti.

NAPOLEON

Pan de Chaboulon mě zastoupí. Aspoň se doví, co měl už dávno vědět. Pokud to nevěděl. (Nasadí si klobouk) Za pár hodin začíná bitva, vévodo. Budeme válčit. Utěšené zaměstnání. Zapomeneme při něm na vrahy. (Bere Paulinu kolem ramen) Snad bych i zkusil dělat něco jiného... ale opravdu nevím co.

 --------------------

CORVISART

Pusťte ty vězně.

NAPOLEON

Už zas? To je zrovna teď ze všeho nejdůležitější! Najednou vám to vadí! Jsou jen dva. Bývalo jich víc, ne? A nevadilo to. Nikdy nikdo neprotestoval. Ani vy ne.

CORVISART

Ano. Asi se něco... změnilo, Sire.

NAPOLEON

Co by se změnilo?

CORVISART

Asi už nikdo neví, proč se to má stát. Nemá to smysl.

NAPOLEON

Já vám povím, co se změnilo. Prohráváme. Dokud jsme vyhrávali, všecko mělo smysl. Kdybych si dal botu na hlavu, mělo to smysl. Nikdo o ničem nepochyboval.

CORVISART

Nepřemýšlel.

NAPOLEON

A teď? Nastalo přemýšlení, co? Všichni přemýšlejí... a vidíte, kam to vede! Blázinec! Co vám najednou vlezlo na mozek? Svoboda! Spravedlnost! To jste chtěli vždycky?

CORVISART

Vždycky. A vy jste nám to nesl.

NAPOLEON

Já?

CORVISART

Zdálo se to tak

NAPOLEON

Zdálo! A teď nesu co?

CORVISART

Teď? Nevím. Nic. Oklamal jste nás.

NAPOLEON

Přáli jste si to tak. A teď si to zase už nepřejete. Vy jste mě oklamali.

CORVISART

Ne. Mysleli jsme, že jste císař revoluce. Teď se vidí, že jste jen císař. Císař... ničeho.

NAPOLEON

Ničeho? (Po chvíli) No prosím. Ano, máte pravdu. A co z toho? Jak z toho? - Tenhle chlív má už jenom jedny dveře. Jednu díru ve zdi. Jinudy nevylezem. Je to tak?

CORVISART

Nerozumím.

NAPOLEON

(vážně, těžce) Podívejte se, já na to myslím celou noc: Mám válčit? Nemám válčit?: Bylo by ještě něco? Něco jiného? No a teď jsme na to konečně přišli, my dva spolu. Není. Nic není. Nic nemůže být. Takže... budeme válčit. Imperátor umírá vstoje. Budem se prát. I mně totiž jedna pravda ještě zbývá: pravda vyhraného masakru. Nebo prohraného, já vím. Ale nic jiného není. Tak ať se aspoň střílí! (...)

(u okna) Nebude to pěkný den. Kdyby se tak dal přeskočit...

POBOČNÍK

(vstoupí) Maršál Ney.

NAPOLEON

Ať počká. - A kurýra do Paříže! Rezervní vojsko sem! Celé. Hned. (Pobočník odejde. Jen co se za ním zavřely dveře) Pobočník! (Pobočník se vrátí) O těch pruských kolonách... žádná nová zpráva?

POBOČNÍK

Žádná.

NAPOLEON

Zmiz. - Ne, počkat. (křičí) Chaboulon! (Chaboulon vstoupí. Napoleon ukazuje na pobočníka) Nabídli mu, že od něho koupí plán rozmístění mých armád?

CHABOULON

Nabídli.

NAPOLEON

Prodal?

CHABOULON

Ne.

NAPOLEON

(Pobočníkovi) Máš štěstí. Zmiz. (Pobočník odejde. Chaboulonovi) Co štáb?

CHABOULON

Čeká.

NAPOLEON

Pošli své lidi do pozic. Kde není velitel na místě, najít ho, pistoli do týla a hnát ho ke mně. I kdyby to byl maršál. Zmiz. (Chaboulon odejde) (...) (Vstoupí Ney. Také nevyspalý, vážný, ale klidný) Co vy tu pohledáváte?

NEY

Chci, abychom se poradili. Jako generál s generálem. Než bude pozdě.

NAPOLEON

Už dávno je pozdě... Poslouchám.

NEY

Bitvu nevyhrajeme. A proto je zbytečná. Sám jste řekl: potřebujeme všechno nebo nic. Nechme toho. Seberte vojsko a ustupme do Paříže.

NAPOLEON

Co tam?

NEY

Bránit Paříž.

NAPOLEON

Neubráníme ji.

NEY

Ubráníme, když budete abdikovat a navrhnete lidu, aby si vyhlásil republiku.

NAPOLEON

Republiku? Slyšel jsem dobře, knížecí jasnosti?

NEY

Naplivat na knížecí jasnost. Co s ní, až budu viset na hrušce?

NAPOLEON

Bojíte se?
NEY

Čeho?

NAPOLEON

Že budete viset na hrušce. Jen mi to řekněte, mě to zajímá. Bojíte se?

NEY

(po chvilce) Bojím.

NAPOLEON

(šeptá) Pověsí nás jako psy. Hlavou dolů. Hrozná smrt, člověče.

NEY

Ustupme do Paříže

NAPOLEON

A vy si myslíte, že Pařížané... když budou mít tu svou republiku... že nás nepověsí? Jestli ne vás, mne určitě.

NEY

Nabídněte jim své služby. Neobejdou se bez nich.

NAPOLEON

Tak? A čím bych byl, nevíte. Vrátným ve sněmovně?
NEY

Velitelem obrany Paříže Ne jako císař. Jako generál republiky. Budete bránit Paříž, ale ne pro sebe. Pro ně.

NAPOLEON

(po chvíli rozmýšlení) To jste vymyslel sám?

NEY

Sám.

NAPOLEON

Je to vidět. Hleďte si vojska a a nepleťte se do politiky. Nikdy jste jí nerozuměl. - Co jsme načali, musíme dodělat. Ať se nám to zamlouvá nebo ne. Jděte do háje s vaší republikou. Kdo si myslíte, že já jsem? Mám dělat slouhu domovnicím a filozofům? Prosit je? Handrkovat se? S nimi? Kdepak. I kdyby chtěli. Jako že oni by ani nechtěli. - Armáda, maršále, armáda je naše filozofie. A naše politika. A naše svoboda, či jak se tomu říká. Už dávno nám nic jiného nezbývá. Armáda... a snad ještě policie. Všecko ostatní jsou chiméry, anarchie, provaz na pověšení. Když už máme viset, aspoň nelezme na šibenici dobrovolně. Smáli by se nám. Chci umřít jako císař. A ne jako obyčejný zloděj. Dejte rozkazy k bitvě!

NEY

Je prohraná.

NAPOLEON

Tak dejte rozkazy k prohrané bitvě! (Připjal si kord. Hlasy zvenčí: Ať žije císař!)

NEY

Jak myslíte... Dám rozkazy k bitvě.

NAPOLEON

Ale pořádně, maršále!

NEY

Jsem zvyklý dělat bitvu pořádně.

NAPOLEON

I prohranou?

NEY

Každou.

Kuře na rožni

J. Šotola napsal v r. 1972 i historický román z napoleonských válek (někdy označovaný za historizující, je celý protkán vnitřními dialogy; poslední vydání z 80. let ilustroval A.Born.) o boji člověka s osudem =  o posledním období života českého potulného loutkáře Matěje Kuřete ze Střenic (dnes Trstěnice u Litomyšle).

Časový rámec děje tvoří období mezi dvěma bitvami - Marengo a Slavkov. Hlavním hrdinou je Matěj Kuře, čtyřicetiletý komediant-loutkař, který již v mládí dobrovolně opustil rodnou chalupu a toulal se světem, aby si zachoval svobodu, ale je soustavně pronásledován nepřízní osudu. Přes vysoký věk ho zverbovali a táhl proti Bonapartovi do Itálie, bitvu však zaspal a po ní dezertoval. Při svém dalším putování jako vojenský zběh nemohl a ani nechtěl nikde dlouho zůstat, až se přes Benátky a Korutany ocitl zpátky v Čechách. V Litomyšli jej jako divadelního odborníka přijal do zámeckých služeb hrabě z Valdštejna, ale Matěj se neosvědčil a byl vyhnán. Další dočasné útočiště před žandarmy nalezl v klášteře, kde se za azyl "odvděčil" krádeží a putoval se svým dřevěným divadélkem a s bratrovou nevlastní dcerou křížem krážem dál pod falešným jménem. Byl však lapen, znovu odveden k vojsku na tažení proti Napoleonovi a od Slavkova opět zběhl. Zakrátko poté v jakési boudě za nejmenovanou vsí vysílením zemřel a jeho tělo našli až na jaře.

Na samém počátku jiného století, na jaře roku tisícího osmistého, bylo v Čechách velké braní na vojnu. Vyšlo na povrch, že noviny vloni lhaly; Bonaparte se v Egyptě neuškvařil, Bonaparte se vrátil, Bonaparte se dal v Paříži zvolit prvním konzulem, do Tuilerií se nastěhoval, a byla naděje, že dějiny se brzy přizdobí novým šperkem, bitvou, mírem, korunovací, anexí, svět vypínal pod kabátkem prsa, touže být dekorován. V Čechách bylo braní na vojnu. Francouzský generál Masséna se zavřel s vojskem v Janově. Rakouský polní maršál Melas mocně vtáhl na Riviéru. Generál Ott oblehl generála Massénu. Generál Elsnitz pronásledoval generála Sucheta. Od Dijonu i z Paříže spěchali k Ženevě generálové Lannes, Victor, Marmont, Murat, Dupont. V Čechách se pilně bralo na vojnu. V kraji chrudimském, na panství knížat Kinských, byl zadržen jistý Matěj Kuře, čtyřicetiletý, bez cestovního pasu, dle všeho komediant, osoba těkající, vagabund. Nedbajíc jeho pokročilého věku a očividné sešlosti, komise ho odvedla k pěšímu pluku Colloredo-Waldsee, jehož vojáci měli kabáty a spodky bílé, knoflíky žluté, výložky v barvě rozkvetlého lnu. Byl stručně vycvičen a s ostatními rychle odeslán k jihu, přes Rakousy, Štýrsko, Benátsko až do Piemontu. Dějiny se zatím posunuly vstříc slávě, baron von Melas shromáždil své vojsko u Alessandrie za řekou Bormidou; stateční Rakušané hleděli k východu, do roviny, byl večer, vesnice před nimi se jmenovala Marengo, stoupal z ní malý kouř. Bylo třináctého června. Infanterista Matěj Kuře seděl v suché trávě nad vodou, kdesi okolo něho čekalo ještě asi třicet tisíc infanteristů a karabiníků a granátníků a švališérů, vlast jim uložila vykonat rázné činy, Sieg oder Tod, kdesi v nevelké dálce před nimi čekalo asi dvaadvacet tisíc jiných statečných střelců, grenadýrů, karabiniérů, gardistů, i jejich vlast jim uložila vykonat rázné a jednoznačné činy, vaincre ou mourir. Ráno v sedm to začalo.

"Drazemilovaná!!

Ustupujeme za Mincio, přešli jsme už osm řek, a neustále jdeme dál, neboť jsme poraženi. Srdce mé dlí u Vás. Gnädige Frau! Té potupy!

Je tomu sotva týden, s chocholy ve větru a zbraní naleštěnou jsme čekali na povel k útoku. Sieg oder Tod! Vysocectěný polní maršál baron von Melas vydal rozkazy. Adjutanti tryskem ujížděli k regimentům. Zněly polnice. Ráno v sedm hodin celá naše bitevní čára prudce vyrazila. Náš prapor plukovníkův, v němž mám čest býti velitelem páté setniny, neboť můj pan hejtman ochuravěl na Riviéře, kde jsme prožili několik radostných dnů, a já co službou nejstarší Oberlieutenant jsem převzal jeho setninu, jež byla nyní před bitvou, žel na poslední chvíli, doplněna rekruty z Čech, kteří došli transportem a jsou unmöglich vycvičení a špatně obutí a vojenskou kázeň ani nadšení pro vlast si neosvojili, hanba míti takové krajany! Naše nádherná armáda, čtyřicet osm bataliónů, padesát pět švadron, 24 500 mužů infanterie, 8 500 jízdních, dělostřelectvo s 92 kusy! Vyrazili jsme na celé bit. čáře. Srdnatým útokem napadli nepřítele. Já se svou setninou, jíž mám čest velet, ač teprve Oberlieutenant. Pršely proti nám kulky různé ráže, náš prapor plukovníkův svižně útočil na vesnici, které říkají Marengo. Dvakrát odraženi, potřetí se nám útok podařil. Vesnice byla malá, všude prach a kouř, zůstavše ein bisschen pozadu snažili jsme se zabránit drancování ostře povzbuzujíce své mužstvo, neboť hlavně rekruti hleděli spíše co ukrást anebo které slepici zakroutit krkem, Schweinerei! Po krátkém rastu já jako velitel setniny dal jsem shánět své poddůstojníky, neboť mužstvo mé, bylo právě k polednímu, se rozptýlilo nemajíc zájem o bitvu, o slávu a o svou vlast, čímž jsem byl sám v nebezpečí, kdyby se objevil vyšší důstojník a spatřil rozprchlou po staveních a kurnících setninu, jíž velet já mám čest. Vtom victoria, přiběhla radostná zpráva, že nepřítel je mezitím na spěšném ústupu po celé bit. čáře. Vítězný pokřik zněl ze všech stran.  I já jsem ukončil svůj osobní odpočinek a moji vojáci se zvědavě sbíhali vylézajíce z různých vrat, bylo právě poledne. Zoceleni odvahou vyrazili jsme dále a za vsí spatřili poněkud vlevo naši slavnou kavalerii pronásledující rozprášeného nepřítele. Jásali jsme z plných plic. Konec těch pyšných Francouzů a jejich Plauderei o svobodě, konec krvavého Bonaparta! Jaká radost pro našeho nejmilostivějšího J. M. Císaře! Má vlasti! Milko má!

Drazemilovaná!

Náš ctěný polní maršál baron von Melas maje bitvu za dostatečně vyhranou a že byl lehce raněn, navracel se již z bojiště do pevnosti Alessandria připraviti pro Vídeň depeše o vítězství. Per Dio! Naše vojsko bylo seřazeno do sevřených útvarů a zvolna se jalo pochodovati po silnici za nepřítelem, jako na přehlídce. Madame! Bylo to krásné vojsko. Pochodovali jsme skvěle vyřízeni, loket na lokti. Podél silnice se váleli mrtví a ranění Francouzové. Oči nám plály. Byl to pochod hrdých vítězů. Gott im Himmel! Před vsí, které říkají tuším Sanžuliano, dostali jsme se náhle do ohně. Nepříteli musely dorazit posily, anebo samo peklo fatálně zvrátilo běh událostí? Na všech stranách to zničehožnic práskalo a byli jsme ostřelováni z kanónů a houfnic, všude křik a kouř a nikdo nevěděl, co se to děje. Došlo k útoku na bodák. K francouzskému, žel, útoku. Francouzská jízda se vyřítila z vinohradů a začala nás šavlovat z boku. Krvavá lázeň! Naše statečná kavalérie v hrůze prchala ze všech sil.

Drazemilovaná!

Raněné jsme ani nestačili sebrat, zůstali na bojišti celou noc a ráno nejspíše padli do zajetí. Naše armáda ztratila deset tisíc mužů mrtvých, raněných a zajatých. Jen idiot mohl prohrát tuto slavnou bitvu, která již byla vyhraná! Cožpak se nepřítel pronásleduje přehlídkovým pochodem? Tak nyní mluví zde mnoho pp. důstojníků. I já si to v skrytu své duše myslím. Jen idiot! Anebo zrádce...? Dovídáme se, že pan maršál von Melas bude prý postaven před vojenský soud. Ustupujeme za řeku Mincio, jak znějí podmínky, jež diktoval Bonapart. (...) Z mé setniny, které mám dosud čest velet, zbylo velice málo mužů. Kteří nebyli zabiti, byli raněni. Kteří nebyli raněni, byli zajati. A obávám se, že v nastalém zmatku někteří i zběhli. Hanba míti takové krajany! Srdce mé dlí u Vás. Sedíme ve špinavé světnici a chybí nám všechno, maso, brambory, voda, styděl bych se Vám střevíc zavázat, neb jsem zarostlý a špinavý. (...) Nemohu se dočkati, až ve vyhřátém salónu zlíbám Vaši ručku. I jiná místa, jež jsou jinak tajná všem, smím-li sladce doufat... Té potupy! Uctivé pozdravení panu choti.

Herzlichst

                                                                                  Franz B.

                                                                                  Oberlieutenant"

V den oné bitvy u Marenga, 14. června roku 1800, se infanterista Matěj Kuře ztratil, neznámo kam. Mrtvola nebyla nalezena. Padlí po této bitvě byli ovšem sebráni teprve za několik dní a soupisy jejich jmen se podařilo sestavit jen částečně.

Pozdějšího generalpardonu pro zběhlé a k regimentům se navrátivší vojáky infanterista Matěj Kuře nevyužil. Z jeho rodiště ani odjinud nebylo jeho dopadení hlášeno. Ze seznamů pěšího pluku č. 57 Colloredo-Waldsee byl v prosinci 1803 vymazán.

FRANTIŠEK NEUŽIL: PLEMENO HAMRŮ; RANĚNÉ POLE

Plodný, leč dnes málo čtený Fr. Neužil (1907-1995), rodák z Pozořic, se ve svých prózách věnoval převážně rodnému kraji a blízké Drahánské vrchovině, přičemž události r. 1805 nemohl pominout.

Plemeno Hamrů

Román (první vydání r. 1940) se odehrává v letech 1802-1805, líčí příběh vesnického rodu ze samoty, stiženého prokletím, tragédie i lásky, hříchy i vykoupení... Souběžnými hlavními postavami jsou pozořický farář Kvapil, ušlechtilý lidumil, žák Dobrovského a stoupenec Napoleona, od něhož bláhově očekává osvobození Čech z rakouského područí, a v Pozořicích žijící francouzský royalistický emigrant Jacquier ("Žakijé"), v nichž autor konfrontuje tehdejší vyhraněné názory na Napoleona a Francouzskou revoluci. Válka a slavkovská bitva jsou do děje zakomponovány z pohledu obyvatel Pozořic, kteří se o průběhu války dovídali jen zprostředkovaně, zasáhla je pouze

průchodem vojsk a vlastní bitva se jim těsně vyhnula. O Napoleonově noclehu na pozořické poště je však v románu jen zmínka půltuctem slov... Farář Kvapil v závěru ze svých ideálů vystřízliví, když mu Francouzi po bitvě vydrancují faru a vykradou kostel, a když se zúčastní pohřbívání nesčetných obětí bitvy.

Po císařské silnici teď proudí ve dne v noci vojsko. Jedni směřují nahoru k olomoucké pevnosti, proti nim se valí oddíly a pluky dolů k Brnu a pak dál k jihu, Bůh ví kam. O Pozořice by nezavadil ani jeden utrmácený houf, nebýt kostela, který je vidět na půl světa cesty. V neděli, zrovna když vycházejí lidé po deváté z kostela, zarazí tu osmahlí kyrysníci na koních, naberou vody a píce a už je zase čerti kamsi nesou. Vyjíždějí z městečka tryskem, splihlé chocholy se jim potřásají na vysokých přilbách. Ohlásí se pěchota v promoklých, umazaných pláštích, velitelé se ptají hartusivě po rychtáři. Přespí zde ještě oddíl granátníků, jsou to cizinci, švadroní neznámou řečí a lidé si po jejich odchodu oddychnou. Chvála Bohu! Vyjedli by chalupy, mnohým sousedům rozkradli nádobí a z komor jídlo.

--------------------

Jednooký generál Kutuzov, chvátající rakouské armádě u Ulmu na pomoc, se náhle za řekou Innem obrací, oh, vytušil dobře ten starý turkobijce nebezpečí obchvatu od francouzské armády, nebude přece riskovat to, nač skončil neslavně podmaršál Mack, vrací se, chvatně se vrací se svými udatnými sbory, zkoušenými hladem, překračuje Dunaj, Vídni se vyhýbá. Na ústupu rozdrtí v soutěsce u Dürnsteinu osamocenou  francouzskou divizi Gazanovu a spouští se od Kremže přes Znojmo na Moravu.

Mezitím však padá Vídeň, francouzské voje tam dorazily bystře jak orlové. Napoleona zlobí únik starého lišáka Kutuzova, jen rychle za ním, dopadněte ho i s jeho vojskem, kdekoli chcete, jen ať se nespojí s ruskou armádou, která spěchá z východu na Moravu! Proto za Kutuzovem letí jízda prince Murata, Bůh však chrání mužiky pravoslavné Rusi, unikli francouzským šavlím včas, zadržel nepřítele ruský generál Bagration. Kutuzov tedy unikl, pod Brnem se spojil s rakouským sborem, míří k Vyškovu a odtud k Olomouci, kde je stanoviště spojeneckých vojsk proti Napoleonovi. Má tedy vyhráno!

(...)

Zatím zůstane padesátitisícová francouzská armáda kolem Brna, tak nařídil šestatřicetiletý vojevůdce, jehož prostý polní plášť udivuje zevlující Brňany, část jízdy je ovšem třeba posunout proti spojencům na východ, aby se předešlo překvapení. Provede to mužstvo lehké jezdecké brigády pod generálem Treilhardem a Milhaudem, rozjíždějí se hned jak vichr po olomoucké císařské silnici na východ, jen dál a vpřed, pěknou silnici jsi nám vystavěl, mocnáři Karle VI., zvoní pod kopyty koní, i když na okolních polích leží těžká hlína, napitá podzimními dešti, jen těch vylekaných formanů a vozků kdyby nebylo, pletou se do cesty, mnohý se křižuje a zapomíná zavřít zarostlou hubu, to nejsou naši, Kriste Ježíši, to už jsou Francouzi, ďáblové, už je tu jejich císař! Od všeho zlého vysvoboď nás, Pane!

Dochové dědinky s napitými došky, ublácené návsi s černými večery a syrovou mlhou, kterou nemůže rozkřísnout ani krev rozžaté louče, budete se třást za okamžik úzkostí a strachem, až na rámy okének, na čela dveří a vrat dopadne chlapská pěst nebo kopanec těžké jezdecké boty: Vstávejte, spáči, ale hned koňům připravte suchou stáj s pící a nám někde teplé místo, třeba na lávce vedle stolu a pece! Tak alou! Není času! Po půlnoci, ještě bude tma jak v pytli, zase koně vyrazí do psího nečasu.

Je to cizí řeč, co, divíte se rychlé, podivné mluvě, ukysané a roztřesené babky, sedící na pelesti s růženci, nebojte se, s vámi voják nebojuje, ani vy, ustrašená a polonahá děcka, která máte oči navrch hlavy jako uzlíky hrůzy, kdo by sahal na kus jídla, který si právě berete z mísy, tady máte, křečkové, hrstku sous, rozdělte se, také my máme doma děti!

Také Mikuláš Kvapil dostane dnes návštěvu, snil přece o dětech Francie, sám generál Milhaud s patnácti jezdci přibude na pozorskou faru a přenocuje tu.

Před rozlehlým kostelem v Pozořicích se již generálova družina zastavuje, je mlhavý večer, je jasně vidět jen široké průčelí chrámu, obě věže tonou v bílé, hluché tmě.

Zajímá jezdce rozlehlost stavby? Bláhovci. Spíš útulné lůžko, ale ne v protivné, dusné chatrči, údy by se rády natáhly po hromské jízdě v něčem měkčím a pořádnějším, vždyť tu stojí honosné stavení s osmnácti okny, vojenské oko, které bylo tolikrát vypouleno horečkou bitvy u Millesima, Mantuy nebo u egyptských pyramid či u Marenga, odhadne na první pohled, kde je široká střecha a hojný stůl. Už se rozjíždějí dva muži k vratům, tlukou netrpělivě na dřevo, otvírá se však okno faráře Kvapila, kdo to probůh tolik naléhá?

Je to strach, který padá do tvých očí, Mikuláši? Ne, spíše bázeň před něčím neznámým a velikým, kněz přece vidí v mléčné mlze až u samého okna obrys vysokého koně, na něm jezdce ve vlnitém plášti, tak nejsou ustrojeni obyčejní vojáci, poznává třírohý klobouk se stříbrem, ale hlavně to hrdé držení těla jej mate a mlčení neznámého, zatím co ostatní jsou kolem této postavy shromážděni spíše v uctivém seskupení a hlomozí.

Křičí na něho, není pochybnosti, na faráře Kvapila, to není němčina ani ruština, tak přece hovoří pan Žakijé z pozorské pošty! Přijela francouzská hlídka? Mikulášovi se rozbušilo srdce. (...)

Je však zklamán, hrubě zklamán, nač by to také zapíral! Co vlastně čekal jiného než to, co se právě stalo? Snad nemyslil, že se s ním generál Milhaud posadí a pokusí se mluvit lámanou němčinou, aby farář milostivě porozuměl! Jsi kněz a farář, obyčejný človíček kdesi pod horami moravské země, takových jsme potkali sta a sta, kamaráde, takoví před námi i zděšeně prchali, zejména za velké revoluce, brachu, cos čekal ode mne, jsi v zemi rakouského mocnáře, kterého vbrzku můj císař porazí na hlavu, jsi vlastně tak trochu zajatec, nestůj už a přines něco na stůl! Pečeni, studenou pečeni a víno, oh, víno, francouzské sice není, ale lepší něco než nic!

Do pokoje, kde generál večeří, přichází voják, drsně šlape po koberci, jeho škorně jsou plny bláta, bude leštit honosnou generálovu uniformu s cetkami a epoletami, vzácný host však nepoví bé ani cé, jen hltavě jí a pije, farář tiše pozdraví, přeje dobrou noc, co tu budu stát, neřekl bys mi slova a potřebuješ spánku jako soli!

Na lůžku však farář nezamhouří oka, stále se mu vrací před oči ten obraz zamyšleného generála, který mu sotva ruku podal, proč sem přijel a kdy odjede? Přitáhne sem i jeho císař?

Kvapil se dočkává odpovědi za několik hodin. V tichých zdech fary se zvedá hlomoz, kroky na schodech dusají, slyšet ostré i rozespalé hlasy, pak zaskřípají farská vrata a do sychravé noci vyjíždí skupina jezdců. (...) Generál Milhaud s průvodem odjel, nerozloučil se, nezabouchal na faráře, nic, odjeli tak, ač je hospodářem. Vždyť by jim byl přál i dobré pořízení!

Raněné pole

Samotná bitva u Slavkova je vylíčena očima řadového vojáka v Neužilově dalším románu, vyd. Melantrich 1981. Tato kniha je jinak svým dějem již částečně poplatná době vydání, kdy byla porůznu upřednostňována témata dělnicko-rolnická v realistickém podání, bez prokletí a podobných náboženských "rekvizit"..., viz upoutávka:

"...František Hrubý, moravský synek z Olomučan, který se na konci 18. století vyvázal z lichtensteinského poddanství a odešel raději do hamrů jako rubač dříví, uhlíř i dělník u pecí. Ve službách starohraběte Huga Františka Salma, syna majitele blanenského a rájeckého panství, se dostal do Anglie, odkud za blokády v průmyslově špionážním poslání pašovali plány parních strojů pro brněnské podnikatele. Po zkušenostech z Anglie, kde viděl mezi dělnictvem mnoho bídy tam, kde byly zavedeny nové stroje - místo propuštěných mužů pracovaly pak ženy a děti - se doma postavil na odpor, když mu byla nabídnuta práce v nové dílně, a za to byl odveden na vojnu, vězněn v pevnosti a roku 1805 se ocitl v bitvě u Slavkova na ´raněném poli´."

Bitvu se štěstím přežil - raněného ho našli na bojišti a díky přímluvě vesničanů a nařízené shovívavosti vítězů ho dopravili domů.

Přesně o půl osmé ranní objeví se nad hlavou modré nebe a za Křenovicemi se zrcadlí oranžový kotouč slunce. Hřeje do zad, v celé koloně lidí i zvířat je hned veseleji.

Už je všem jasno, provazec čekání se přetrhl. Něco se bude dít, zaplaťpánbůh. Lichtensteinova kolona se řadí do sledů. Muž vedle muže, kůň vedle koně. Dávej pozor na trubku, ať nepropaseš ani jediný povel! Její vysoký hlas se třepotá jako pták. Poprvé vzlétl a pomíchaný chumel lidí a zvířat se podivuhodně seřadil, koně bijí kopyty, pohazují bujně hřívou. Podruhé se vznesl, sledy eskadron se zasouvají jeden za druhým, potřetí zamával křídly a kyrysníci pocítili mravenčení v rukou. Tasili palaše a přiklonili jejich hrot k rameni.

Trubka. A kolona zmrtvěla. Trubky a mnoho trubek. Jasně ohlašují eskadronám příjezd generála knížete Jana Lichtensteina, velitele páté kolony.

Zastavil se suitou uprostřed, bílý, s péřovým kloboukem, dává ruku k čelu. Odpoví mu hromové zvolání. Proslov musí být krátký. Tlumočí jej do české, uherské a ruské řeči. Mlhy chválabohu spadly, ale odhalily nebezpečí. Nepřítel zaujal jiné pozice, nežli se předpokládalo. Tolik na vysvětlenou.

Zatímco kníže mluví, zvedl se třeskot pušek. Daleko v dolině pod nimi. Zrnečko to zná, teče tam velatický potok. Napoleon už tedy začal. Pátá kolona není sama. Vlevo Kienmayer, Przybyszewski, Dochturov, Kolowrat, napravo Bagration. Naše místo, kam se přemístíme, leží mezi Blažovicemi a holubickou hospodou. Budeme zatím v defenzívě a krýt pravé křídlo. Kyrysníci císaře Františka s dragouny ruského cara nezklamou! Kupředu, mé děti! Hurá!

A pak už se eskadrony hnou. Zrychlují klus, přecházejí v cval. Vojáci nemluví, vedou uzdou koně, není čas na vlastní myšlenky.

Kolona zastavila. Koně jsou uřícené. Vidíme Františka a Zrnečko. Zčervenali vzrušením. Jejich 7. kyrysnický pluk stojí na levém okraji. Rytmistr Schenk vyjíždí ze sledu, vrací se zpět. Pozor, za námi je hluboký úvoz, ať některému bláznovi nenapadne tam zajet, polámal by si hřbet!

Pociťuji strach. Nikdy jsem nic takového nezažil. Stojím se svým koněm Sternem v prvním sledu. Nevím, proč nás dali jako nováčky hned dopředu. Zprava je Zrnečko, zleva Ublacker. Nikomu není do žertu. jenom strach, strach. Vidím, že staří kyrysníci otvírají čutory a pijí. Taky zahánějí tu všudypřítomnou bestii?

Mohli bychom zavřít oči, nevidět nic a nalhat si, že nemáme s tím obrazem před námi nic společného. I koně to však cítí. Chvěje se jim drobounce svalstvo, po jejich kůži občas přeběhne úzkostné vlnění.

(...)

Podívali jsme se vpravo, běží tam pod lípovým stromořadím císařská silnice. A za ní vidět Sivice, Pozořice. Ne, nic tam není. Nevidím nic. Zato za tou silnicí na lánech polí, rovných jako stůl, žene se od tvaroženského kopečku jízda, proti ní útočí naše ruská, práskají pušky, duní děla, hluk, plameny, hněvivé brumlání jako mašiny ve fabrice. Lichtensteinova kolona se obrací napravo, trubky ječí, jedeme na pomoc. Je to cval? Je to trysk?

Sledy se nám trochu trhají, nemůžu nabýt klid, podíval jsem se na Ublackera, má vytřeštěné oči, drží podle předpisu palaš šikmo vzhůru, Zrnečko má pootevřená ústa, jako by lapal po dechu, co je ti, Václave?

Trubka a zas trubka. Sled se sevřel, nevidím nic, jen jakousi vlnu koní a lidí ženoucí se proti nám, je to francouzská jízda, jejich palaše se míhají jako blesky, už je slyšet řev a pobízení, my také křičíme, nejsem to já, to křičí ve mně strach.

Pak je hrozný chumel, křesá o sebe ocel, roste křik, nadávky, řičení zvířat, zapomněl jsem na předpis, že mám bít nepřítelova koně po hlavě. Zapomněl jsem na Zrnečka, na Ublackera, všecko kolem se proměnilo ve vřící mlhu, mně z ní vystoupil jen protivníkův obličej, červený a snědý, s černými vlasy a vousy, vidím jeho oči, spalují mě, hledají na mně místo, kam by se mohl umístit palaš, mám kyrys, hlupáku, jak je to dobře! Postřehl jsem, že chlap má na sobě cosi zeleného, ne kyrys, odrazím jeho výpad a celý vyjevený bodnu Francouze hluboko pod hrdlo.

Máš ještě strach? Trubka se pojednou vzepjala do výšky, zatetelila se ve mně radost, hornist nás obrací, ustupujeme. Sledy jsou pomíchány, nevidím kamarády, kolem se míhají samé cizí obličeje. Schnell, schnell, pobízejí nás zadní kyrysníci.

Kniha je bez ilustrací, tak aspoň odjinud...

(...)

Dostal jsem nové sousedy. Ten po pravé ruce je zase Rakušan, mluví německy, říkají mu Hans, krvácí mu na hřbetě ruka, vytáhl z torby u sedla plátno, roztrhl je, ty, kamerad, buď od té dobroty a zavaž mně to, krev, bestie, teče po prstech. Je to starý kyrysník, byl už v Itálii, dívá se před sebe. Znám to, mumlá, bitva sílí, slyšet víc děla, dívej se před nás na pěšácký kolony, je to jak housenka, a pojednou jakoby z jejího dlouhýho těla vyklovával pták celý sousta. To jsou, kamaráde, kartáče, strašná pakáž, zůstávají po nich na zemi hromady masa. Jak se dostaneme před děla, bude po legraci.

Hledím, poslouchám, oči mně zabloudily na tasený palaš, který jsem položil Sternovi na krk, to si utři, napomíná mě levý soused, mluví nářečím, něco jako Slovák z horní uherské země, jmenuje se Jánoš, odstraň tu krev, ta se nemá po ráně na ostří nechávat, přivolá to smůlu, vždycky ji otři koňovi o hřívu.

Poslechl jsem, plivám na čepel, jde to ztěžka, kdo to asi byl, kterému jsem pomohl na onen svět? Chtěl bych se ptát, kdo vyhrává, kdo prohrává, houby ale na tom záleží, důležité je, půjdeme-li do toho či nepůjdeme. Chlapi ve sledech mluví tlumeně, někdo i rozpačitě zažertuje, koně hrabou podkovami. Třeba vyhrává Napoleon, možná ten starý pán s jedním okem, co jsme ho viděli sedět v kočáře.

Obraz před námi se náhle rozsvítí větším ohněm, koně se chvějí, cítí hrůzu lépe nežli my, před námi zahřměla děla, kozel ví, která, když vítr odvane dým, hemží se tam vojáčci, ne větší než mák. Pak děla oněmí, ztratí se ve vlnách jízdy, která jede proti nám.

Jezdci se zvětšují, to není sevřený útvar, Rakušan vedle křičí, to přece jedou Rusové, prchají. Ty já znám, mažou si to vesele, jen co je pravda, zastaví se až na pravém křídle, uvidíte. Kdosi říká, že proti nám stojí zjizvený Walther s kyrysníky, to znamená ďábly převlečenými za vojáky, plivněte si chlapci na ruce, bude soudný den, kdyby někdo potřeboval, tak se raději zavčas vymočte přes sedlo.

Nevím nic. Nevím, že v té mezeře před očima se už dávno vyšplhal na pratecký kopec maršál Soult a že před námi řádí Kellermann, že mu to ufiklo nohu, neslyším ani povely u francouzských děl, aby střílela granáty a kartáči, je mi lhostejné, která pěchota se před nimi motá jako vyplašené slepice, naše nebo ruská. To je fuk. Cítím v morku kostí, že to není s námi v bitvě v pořádku. (...) Kde je nepřítel? Asi všude, dává nám na frak.

Už ale vřeští trubky. Jejich tóny vystřelují jako ohniví ptáci z brázd a třepetají se nám nad hlavami. Všichni jim rozumíme.

Rovnám si přilbu, hladím koně po krku, tak, Sterne, nes mě dobře, možná tě laskám naposledy. Už nás pohání vichřice, hornisti dují do plechů jako u posledním soudu. Jedeme, palaše kolmo vzhůru. Nejprve klusem, potom cvalem, kdy bude trysk?

Jsem nováček, poznávám to, protože nedovedu klidně uvažovat. Dělám, co druzí, můj kůň je, myslím, moudřejší nežli já, Rakušan Hans mlaská jazykem, to patří jeho zvířeti, vpravo Jánoš mě povzbuzuje, jen se, bráško, neboj, každý musíme nějak umřít, hlavně, ať odrazíš první seknutí palašem. Miř pod krk nebo do obličeje, jinde se rána odrazí! A buď pevný v třmenech. Kdybys ji dostal, nenech se za nic na světě táhnout koněm!

Už se ocitám v pekle, maminko a tatínku, už jsem v pekle. Nevím ani pořádně, co dělám. Asi to, co ostatní. Náš sled se roztrhl. Kolem se motají prchající děla, chlapi bijí přípřeže jako zjančení, vidíme i zděšené pěšáky. Naše, cizí? Čert je vem!

Teď nastalo pravé peklo. Horší nežli to předchozí. Máme proti sobě kyrysníky zjizveného velitele.

Biji kolem sebe jako blázen. Vpravo, vlevo. Mlátím na všechny strany z hrůzy a ze strachu. Projíždím na Sternovi šťastně dopředu jakousi mezerou mezi útočícími jezdci, snad i v takové vřavě platí náhoda, možná je to proto, že rozdávám rány, jako by to byl železný pajcr u vysoké pece na odpich.

Ztratil jsem Hanse i Jánoše, přede mnou se objevila nová vlna toho zjizveného, Francouzi řvou, bodají ostruhami zvířata. Teď to přijde, nemohu jim přece proklouznout jako duch mezi koňmi. Útočí nás na rakouské straně víc, žádný sled, už jsou to jednotlivci, posedlí vztekem a vědomím, že musí nelítostně dorážet, jinak je nepřítel smete.

I na mě připadl protivník. Ráno to byl napoleonský myslivec, tento má na fialovém kabátci blýskavý kyrys, žluté koženky jako kanárek, přilbu někde ztratil, vidět mu čupřinu vlasů a rozevřená ústa, ta obnažená hlava ti přijde draho! Zpozoroval, že jdu na něho, švihnu palašem po jeho krku, sehnul se, sám mě sekl do levého ramene, ťal dobře, protože cítím palčivou bolest a zdá se mi, že mně něco teplá pod košilí. Vtom na mě naráží zleva chumel rakouských kyrysníků, ženou se jak pominutí, uslyšel jsem Schenkův hlas, je tu s námi rytmistr, to mě potěšilo, seber toho vlasatého přes krk, pobízí mě, sám se pořádá s jakýmsi hromotlukem. Vlasatý bodá, křičí, plivá, znovu mě ťal do levé ruky, to už poznávám, že mně paže zemdlela, taktak že ovládám uzdu. Naposledy sekám drzouna přes hlavu, teď bych mohl mít štěstí. Na Francouze se však přitlačil z boku náš kyrysník, nejspíše zkušený bitec, a zarazil mu čepel do slabin mezi dva plechy kyrysu.

Je mně už mdlo. Ruka dřevění, cosi se stále mele kolem mě, dostal jsem ještě ránu do přilby, někdo ťal mého Sterna po šíji, kůň se začal stavět na zadní. Pak jsem uslyšel výt naši trubku. Obrátit, ústup, dostali jsme se do dělostřelecké palby. Všecko se to motá, bije se to hlava nehlava, koně nás táhnou zpět, cítí, že je vpředu záchrana. Ranění padají, kdo sletí na zem, je s ním amen, toho rozšlapou nemilosrdně zadní jezdci. Všecko se to řítí k úvozu.