Michal ŠŤOVÍČEK
(2. část)
JOSEF FRANTIŠEK KARAS: NÁSTRAHY
J. F. Karas (1876-1931) svůj život prožil na Valašsku.
Nedokončil brněnské gymnázium, živil se nejrůznějšími zaměstnáními. Později
přispíval svými články do různých časopisů, pracoval jako novinář v brněnském
Pokroku a Ostravských listech, stal se redaktorem přerovských časopisů Obzor a
Haná. Napsal přes 140 knih!, většinou se jedná o historické prózy, ale psal i
divadelní hry a dobrodružné knihy pro mládež. Nejčastěji si vybíral náměty z
historie (Valdštýnův tábor, Hasnoucí půlměsíc, Na Žižkově válečném voze, O
kalich a národ, Valašská vojna). Byl označován za průkopníka českého
historického románu na Moravě a ve své době byl údajně čtenější než A. Jirásek.
Román Nástrahy (vyd.
1926) líčí osudy mladého dragounského poručíka Hynka ze Stražku uprostřed
událostí let 1812-1813: v létě 1812 je vyslán z Vídně jako kurýr k Napoleonovi
do Drážďan, cestou se spřátelí s francouzským štábním důstojníkem hrabětem
Claudem Brunem, ale dostihne císaře až za Němenem a absolvuje v jeho štábu i s
přítelem Brunem celé ruské tažení (jemuž je věnována dobrá polovina knihy).
Před odjezdem zanechal v Praze svou lásku komtesu Lucii Malotovou, která na
něho čeká, ale kterou se mu za jeho nepřítomnosti pokouší odloudit jistý
Siegesfeld, gauner a podvodník bažící po značném majetku jejího otce. Hynek s
Claudem jsou mezitím na ústupu z Ruska přepadeni kozáky a Hynek stihne požádat
Clauda, aby kdyžtak po jeho smrti v Praze vyhledal Lucii a referoval jí.
Vzápětí je v šarvátce sražen, kdežto Claude kozákům unikne a Hynkovo přání splní.
V Praze přitom narazí na Siegesfelda a poznává v něm italského falešného hráče
a anglického agenta z Paříže z nedávné doby. Siegesfeld se ho rychle pokouší
zlikvidovat, ale Claude vyvázne a nechá darebáka zatknout a uvěznit. Poté se
sám zamiluje do nešťastné Lucie a ožení se s ní. Oba netuší, že Hynek přežil,
neboť těžce raněného našla náhodně projíždějící ruská šlechtična, odvezla ho do
bezpečí a pečovala o něho. Hynek však azyl opustil, podaří se mu vrátit do
Prahy, kde se dozví o Luciině sňatku, ale nemá odvahu se teď před Lucií ani
před přítelem objevit. Vrací se k armádě do činné služby a v jejích řadách se s
Claudem setká jako s protivníkem v bitvě u Lipska. Do jejich dialogu vtrhne
rakouský infanterista - pomstychtivý Siegesfeld, který unikl z vězení, a Clauda
zastřelí. Jeho vzápětí probodne napoleonský kopiník... Hynek je uprostřed bitvy
odeslán z bojiště jako kurýr, dalších bojů už se nezúčastní, po Napoleonově
abdikaci zamýšlí začít nový život za mořem, ale na exkurzi po lipském bojišti se
setkává s Lucií a vrací se s ní natrvalo do Prahy.
Román amatéra a dnes šíře
neznámého provinčního redaktora překvapuje čtivostí i fundovaností - četné pasáže
jsou spíše beletrizovanou literaturou faktu a charakteristiky postav a dialogy
jsou místy vyloženě lahůdkové.
Nebylo ovšem tehdy obvyklo, aby pán se bavil se sluhou,
důstojník s prostým vojákem, ale poručík měl Matěje rád pro jeho samorostlost a
ostatně na silnici nebylo živé duše, před kým by se tedy ostýchal mluvit s
podřízeným? Řekl:
"Tys byl u Slavkova?"
"Byl! Ovšemže byl! Tehdy jsem právě nastoupil u našeho
pluku. Od pěchoty, víme-li. Nedalo mi dobře dělat, nechtělo se mi chodit pěšky
u Rajneráků, v Netálii. Ještě jsem ani neuměl pořádně palaš v pěsti držet, už
jsme musili do vojny, ja, člověk si nevymění, leda že chleba prodá, kudlu
koupí. Napoleon zajal Macka, přepral Rusy, zahnal onoho Pakráčióna - "
"Bagrationa", opravil Hynek.
"A tož třeba, ďas aby se v těch tatarských jménech
vyznal, ale to je pravda, vojáci říkali, že se ten Pakráčión držel u Šéngrabenu
excelent a Francouze hodně potrápil. My táhli k Pratci alou marš, uvázli jsme v
jedné dědině nedaleko velkých rybníků, bylo zimno, škaredý čas, prosinec
začínal, však rybníky už byly zamrzlé. Rusů všude jako much. A najednou, k
ránu, začal alarm. Francouzové, kteří přitáhli od Brna, chtějí bitvu, tož
Kutuzov, měl komando, řekl, že může být. A po chvíli už řvala děla, hej, tehdy
jsem ponejprv slyšel řev tolika velkých kanonů, ačkoliv jsem leta sloužil u
pěchoty. Až vlasy na hlavě se ježily. Na sto kroků nevidět, ba co, na padesát
kroků ne! Ještě se v údolinách válela hustá mlha, nad ní plynul čpavý kouř a v
dýmu, pohleděl-li člověk na některý kopec, viděl matné, rudé záblesky. To od
těch děl. Nic víc nevidět. Jen slyšet hlomozný křik, tu hurá, tam víflempér. A
najednou jiný, děsivý pokřik, že Francouzi vyhrávají; už prý dole pod kopcem
Rusy porazili a jeden z těch Napoleonových čertů maršálů hnal se na nás.
Vyrazili jsme koňák vedle koňáka, palaše v hrsti, ale začali do nás bít hrubými
koulemi i malými a nežli jsme se mohli pořádně rozejet, zahnali nás kamsi za
kopec, do nějakého chumlu, v němž jsme se nemohli vyznat. Naši pomísili se tam
s Rusy, Poláky, Maďary, Charvaty, jeden klnul po našem, druhý maďarsky, třetí
rusky, důstojníci křičeli jeden přes druhého, ale kdo by oficírů poslouchal,
když je zle. Nadarmo trubači jako o soudném dni troubili, každý hnal se jinam,
kde myslil, že je bezpečno a za námi fičely koule francouzské, však jsem též
jednu dostal tuhle do ramene, ale na štěstí roztrhla jen maso, kost nechala.
Povídám si: Matěji, teď je s tebou amen, utrum, ja, neštěstí nechodí samo po
horách, za jednou bídou sedm jiných přiběhne, teďs dostal malou, za chvilku
přiletí velká!"
"Tedy jste utekli."
"Ano. Daleko. Hůře na tom byli Rusové, stateční vojáci,
těch prý se mnoho nahrnulo na zamrzlé rybníky a led praskl pod nimi. Jářku,
neviděl jsem, povídali jiní, ale možná věc. Tenhle Napoleon má z pekla štěstí a
snad opravdu je s čertem ve spojení, jak povídal náš pan regimentskaplan. Kde
nás napadl, všude nám hrubě namlel, jen dole u Ošprů jsme se drželi. Byl jsem i
tam, bylo všelijak. (...) To je pravda, Francouzi se bijí znamenitě, radost
hledět, rozběhnou se jako čerti na člověka, víflemperér! Naše jízda není
špatná, to ne, ale na jejich přece nestačí. V útoku jsou naši první, ale chybí
jim... hm, jak bych to řekl -"
"Francouzská pohyblivost."
"Ano, to je to pravé slovo. Takový Francouz je skutečně
jako sršeň, ošiješ se levačkou, už je opět jinde a zlobí tě, až se unáhlíš, nu
a pak jsi jeho kořist! Říkám, komár je, ale velký dobytek před ním uteče, jako
erchercog Khódl u Ogruně. A jejich Myra, co pravda, to pravda, podniká přímo
zběsilé útoky. Dobré vojsko! Semele-li se něco, pak nevím, nevím."
-------------------------------
Měl stanout před císařem, kterého jedni líčili jako šelmu
krvežíznivou, hydru neúkojnou, jiní opět jako opravdového Titána, Promethea,
génia vojny. Viděn z dálky, nezdál se duch Napoleonův tak velkým, uchvacujícím,
jako uprostřed velké armády, nadšené svým malým kaprálem. Z dálky bylo možno
posuzovat císaře Francouzů všelijak, ale blízkost stiskla, bezpodmínečně
podmaňovala.
Napoleon seděl u stolu, neveliký, přitloustlý člověk v
prostém bílém stejnokroji, ale s velikou zlatou hvězdou posetou diamanty, a s
šerpou přes prsa, červenou jako plamen, bezvousý, silného nosu a s velkým
podbradkem; jeho prsty byly krátké a tlusté, pečlivě pěstěné, ale právě trochu
pošpiněné inkoustem a šňupavým tabákem. Bonaparte nevypadal v té chvíli jako
veliký císař a šťastný vojevůdce, spíše připomínal dobře najedeného měšťáka,
jenž stará se o svůj obchod a svoji kuchyni, má rád svou famílii; pouze vrásky
na širokém čele a občasné blýskavé pohledy z pod hustých řas prozrazovaly, že v
přitloustlém měšťáku bubnujícím na svou tabatěrku - zlatá byla, posetá rubíny a
smaragdy vroubícími pěknou miniaturku Marie Louisy - sídlí nepokojný, podnikavý
duch. Občas tvář Napoleonova měnívala se v jediný prudký, strhující výraz
energie, známý vojákům od Lodi, Marenga, Arcoly, Slavkova, ale ve chvíli, kdy
pan ze Stražku vstoupil do jizby, ve tvářnosti Napoleonově nebylo ani sebe
menší stopy oné pověstné energie lví. Spíše unylost a únava. Císař špatně spal,
snad jej štípali komáři litevských bažin, snad znepokojovaly ohlasy kročejů
pluků, i v noci postupujících vpřed. A ráno postrádal své obvyklé koupele, jeho
vana také kdesi uvázla, mameluk Rustan byl proto zoufalý. Únava a nechutenství
hleděly z Napoleonovy tváře, protože čokoláda nechutnala a nemohl najít právě
dost zvučné věty pro bulletin.
Kniha je bez ilustrací, takže zde Girodetova skica "dobře najedeného měšťáka"... |
Bonapartův pobočník hlásil:
"Rakouský kurýr pan de Strascheke."
Císař letmo pohleděl na poručíka:
"Kurýr? Odkud?"
"Z Vídně, sire."
"Ústní vzkaz?"
"Nikoli, sire. Pouze listiny - "
"Dobře, odevzdejte je, pane důstojníku, hraběti de
Turenne. Voilá, tak mladý a už jste pověřen službou velmi zodpovědnou? Bude-li
třeba odpovědi, uvidíme. Přihlaste se zítra, pane poručíku, u Berthiera. Ne,
přímo u mne. A vy, pane, postarejte se, aby pan de Strascheke neměl příčiny
naříkat na francouzské pohostinství. Jsme tu v cizí zemi, ale - "
"Ano, sire", řekl pobočník.
Napoleon pokynul rukou.
Pan ze Stražku porozuměl, že je propuštěn, pozdravil po
vojensku a vzpřímený jako struna opustil místnost. V duchu bylo mu všelijak.
Viděl právě velikého císaře, slyšel jeho hlas. Viděl genia vojny, proslavivšího
se v nesčetných bitvách, ale tím, co viděl, nebyl příliš nadšen. Sráželo. Nežli
vešel do jizby, utvořil si o Napoleonovi představu. Když z ní vyšel, byla
představa ta tam, skutečnost jí nedosahovala. Něco tu chybělo. Zřejmě odlesk
oné velikosti, o níž často mluvili tisícové, fascinující nimbus.
------------------------
Kutuzov, bělohlavý, přitloustlý stařík s klipcem na oku,
vláčných pohybů, často na pohled netečný, ospalý, býval v mládí energickým
vojákem, uměl hledět smrti do očí a ještě v stáří měl chvíle, v nichž se bývalá
energie budila k životu. Kutuzov byl zkušený voják, starý praktik, uvážlivý
člověk, znalec ruské duše, trochu filosof, trochu vtipálek v generálském
kabátci s epauletami, které ne vždycky bývaly čisty jako sklo.
Když se ho ptali, porazil-li by Napoleona, Kutuzov pokrčil
rameny, řekl: Že bych porazil, nemyslím, ale že oklamu francouzského císaře, to
ano.
Rusko vítalo v Michalu Ilarionoviči osvoboditele vlasti, básníci
oslavovali jeho jmenování generalissimem verši obšírnými jako sama bílá mátuška
Rossija a vojsko jásalo, všude hlučení, jakoby se objevili nový Minin a
Požarský v jedné osobě. Konečně byl tu Rus, pravoslavný člověk, jenž povede je
na tu francouzskou šelmu rohatou, na niž archimandriti, popové i ďáčci
svolávají den co den všechno prokletí nebes. Vojsko toužilo po bitvě (snad o ni
nestál prosťák Feďa nebo Matrěv, ale poručila prevoschoditelstva, aby o ni
stál, čort znájeť proč, nu, tedy stojí o ni), národ volal po rozhodné bitvě s
Napoleonem usurpatorem trůnu (a opět leckdo nevěděl proč, co z toho vykvete),
car Alexandr poroučel Kutuzovu, aby svedl bitvu co nejdříve, ale jednooký
stařík prohlédl vojsko, pronesl šťastnou řeč, která nějaký týden kolovala od
úst k ústům - a nařídil nový ústup, že prý Napoleon příliš horce tlačí a radno
polévku nechat aspoň trochu vychladnout. Rusové opět uhybali před Francouzi,
ale těšili se, že nyní velí pravý Rus, pravoslavný člověk a že pekelníkům
zatopí, jakmile se jen udá vhodná příležitost. Všeobecně se věřilo, že Kutuzov
ustupuje pouze proto, aby vyhledal si vhodnou posici k bitvě. Ale Michal
Ilarionovič ovšem ustupoval k Možajsku jen proto, že nevěděl, co dělat. Má se
postavit Napoleonovi, jehož vojsko je dosud četnější? A což, bude-li poražen,
rozbit? Kutuzov už často měřil se v poli s Francouzi a věděl, jaká to perná
práce. (...)
Kníže Goleniščev Kutuzov byl filosofem po svém způsobu;
věděl, že zítřejší jitro bývá moudřejší dnešního večera a proto hleděl oddálit
rozhodnutí; čas je nejlepším spojencem vojevůdcovým, nemá-li dost prostředků,
aby uskutečnil své předsevzetí; snad čas přinese nějakou okolnost, která
prospěje ustupujícím.
Pravoslavný člověk a filosof po svém způsobu... |
--------------------
Kutuzov měl své lidi v Moskvě a věděl, že Francouzové již i
koně porážejí a jedí, z hladu vrány střílejí, věděl, že nemají mouky, obilí,
chleba, sucharů, že prostě nemohou se v Moskvě udržet - proč by je tedy
vyháněl? Co zbude Napoleonovi? Buď uteče z Ruska před zimou, nebo potáhne dál,
na Kalugu, nebo na Petrohrad. Uteče-li, prohraje letošní vojnu tak jako tak a
na jaře bude, jak Bůh dá i štěstí moloděcké, kdo by si lámal hlavu
předpovídáním, co bude za rok! Potáhne-li na Kalugu, do sýpky Ruska, narazí na
armádu, které by Čičagov mohl přispěchat na pomoc, kdyby prohrávala. Potáhne-li
na Petrohrad, zničí jeho vojsko mráz i bída, půjde územím pustým jako země
hrůzy. Michal Ilarionovič však také věděl, co se děje ve Španělsku a v Paříži.
Doslechl o porážkách Francouzů poblíž Salamanky a o zmatcích v Paříži... Jeho
generálové naléhali, aby svedl bitvu s Muratem, ale stařík, jenž si za hlavní
pomocníky vyvolil čas, trpělivost a počasí, nedovolil jim postupovat. Bylo mu
blaze v Tarubině, proč by se namáhal a rozčiloval, když snad už vůbec není
zapotřebí lidské námahy a rozčilování se?
--------------------
Jen zazněly trouby avantgard a bubny plukovních tamborů,
lidé vybíhali z chalup i stodol a hleděli užasle na vojska pestrých krojů,
vysokých čepic, na výložky a torby, v duchu oceňovali koně vojáků, důstojníků a
baterní tahouny širokých hrudí, tlustých hnátů; nejvíce hlavami kroutili nad
kozáky.
Na neúhledných, drobných koních, často huňatých jako
rousnatí psíci, seděli neúhlední jezdcové, zarostlí vousy a nad jejich
papachami trčel celý hustý les kopí, dlouhých jako rahna. Lidé se divili, že
kozáci i v létě nosí kožichy nebo tlusté burky a beranice chlupaté, divili se,
že mluví "skorem tak jako my, ale přece trochu jináč" a ovšem nejvíce
se divili ruskému apetitu. Nejeden molojec shltl dvě mírky nedozrálých švestek,
zapil hrncem podmáslí a nic mu nebylo! Náš člověk by z toho umřel. Ti asi mají
žaludky - lidé žasli a křižovali se. Jeden kozák se napil čirého lihu z
apatyky, ale nic neuškodilo, jen odplivl, ošklíbl se a konstatoval, že mají
Austrijci trochu ostřejší vodku, nežli bývá na Rusi. A kouřili tabák černý jako
uschlá kolomaz, páchnoucí jako hnůj. Lidem neubližovali molojci, na ženské jen
tu a tam zašilhali, usmáli se, ale husám běda, kachnám ouvé, ba i kurám na
dvoře, kozácký baťko moh kázat co chtěl, kradlo se přece - molojci opravdu měli
nenasytné žaludky!
--------------------
Časně ráno boj se rozpoutal s novou zuřivostí. Pan ze
Stražku právě stál u slovenské setniny kdesi Barclayem sehnané (byla z
Trenčanska, od Hessen-Homburgovy divise), když to začalo; nějaký mladíček,
pěkný vojáček v nepěkném kašketě povídal staršímu, již zkušenějšímu: Povedz ma,
ujček milý, akože bude - ale nedoptal se neborak, akože bude, zablesklo se
náhle nad francouzským valem u Chabařovic, přiletěla dělová koule posupně
hvízdající a padl roztržen i kdo se pýtal, i milý ujček. Generál Haxo počal
bezuzdně pálit ze všech kusů, běhutý oheň požíral gardy, Vandamme podnikl od
Chlumu zběsilý útok. Již zdálo se, že Francouzi prorazí střed a obchvátí křídla
nebo vrhnou Rusy na Teplice - bojováno jen bodáky, zoufale, urputně - car
Alexandr a pruský král Fridrich na to hleděli s výšiny od zámku teplického,
najednou zabělaly se na kopcích za francouzskými zády kabáty rakouských pěšáků,
vrhajících se jako bouře na posice a výšiny střížovické, za nimi rojily se
vysoké chocholy Knorringovy ruské gardy a papachy kozáků, tatarské špičaté
čepice. Bianchi svou divisí slovenskou podepřel Colloreda, ukázali se i
Sorbenburgovi kyrysníci v týle Francouzů, Vandamme nyní musel bojovat na dvou
frontách, jeho křídlo u Střížovic bylo obklopováno, Češi Colloredovi a Slováci
Bianchiho se rvali jako lvi, opanovali již několik francouzských baterií, levé
křídlo tlačili na Chlumec.
Vandamme chápal, že je bitva prohrána. Ještě zbývala naděje,
že přijde saskou cestou Mortier nebo Saint Cyr, ale míjela hodina za hodinou,
nikdo nešel, zdálo se, že císař Napoleon úplně zapomenul na tuto operaci;
nadarmo svá skla obracel směrem k Nakléřovu (...)
Konečně ukázalo se nějaké vojsko; sestupovalo s
nakléřovských výšin k Dolní Ždírnici, po cestě, kterou přišel sem Vandamme.
Francouzi se zaradovali. Nebylo dosud možno rozeznat barev jednotlivých praporů
a uniforem, ale které jiné vojsko by mohlo přijít s té strany od Saska, ne-li
francouzské? Je to maršál Victor nebo Gouvion Saint Cyr - myslili Vandamme,
Haxo, Corbineau. Ale jedno překvapovalo. Dlouho očekávané, konečně přicházející
vojsko počalo se šikovat jako k bitvě a jeho děla rozjížděla se po vůkolních
stráních, ulpěla na výšinách, zaujala postavení, z něhož nebylo lze dostřelit
na Rusy. Vandamme jezdící v dešti kulí jako ďábel, pokynul jednomu z pobočníků:
"Vidíte tam ty sbory u Nakléřova? Nechápu, co činí.
Hlupáci! Jeďte tam a vyřiďte veliteli, že je nutno, aby s částí vojska rychle
sestoupil k nám a druhou částí je třeba udeřit na Rakušany bok Užína. Musíme ty
chlapíky dostat do dvojího ohně a pochod na Užín je možný. Ať nelení. Hoříme
tu. Každá minuta drahá."
"Rozuměl jsem."
A pobočník zdravil tasenou šavlí, pobodl koně. Jel kus cesty
ventre à terre, stále nedůvěřivěji pohlížeje na šiky, rozložené po úbočích jako
vějíř. Vůčihledě se k nim blížil, ale pojednou koně obrátil jako by potkal smrt
a zděšen, co mohl, cesta necesta, pádil zpět, už z daleka volal:
"Generále, je zle!"
"Generále, je zle!"
"Co je, co se vám stalo? Proč jste nevyřídil můj rozkaz
veliteli?"
"Tamti nejsou naši!"
"Tamti nejsou naši!"
"Máte vlčí mhu?"
Pobočník neodpověděl a nebylo už třeba odpovědi; nad jednou
z baterií, které se prve objevily na úbočí nakléřovských kopců, šlehl dým,
vyvalil se hrubý chuchval kouře; jen se zablýsklo, dělová koule udeřila do čety
francouzských lancierů, stojících nedaleko Vandammova štábu. Několik vojáků
bylo smeteno.
"U čerta!" zvolal Vandamme.
"To jsou Prusové," mínil Haxo.
"Nemožno. A přece - "
Druhá koule udeřila nedaleko první. Zároveň pěší zástupy
počaly s velkým křikem sestupovat na Ždírnici a luka pod ní. Vandamme už nemohl
pochybovat, že má kolem sebe trojici nepřátel; v předu Rusy, jejichž
houževnatost včera dokonale poznal i ocenil, v týle Čechy, Slováky a Rusy
Knorringovy, přímo vztekle dotírající na jeho divise a v boku Prusy,
zastupující mu jedinou silnici, po níž lze ustoupit k maršálům. Pouze to nemohl
pochopit, kterak Prusové dovedli nepozorovaně protáhnout se mezi vojskem
Cyrovým a Mortierovým. (...)
Ale smělý Vandamme nehodlal se poddat. Mezi dvěma quel
diable, jediným pohledem Francouz přehlédl bojiště.
"Zdá se, že Prusů není mnoho", řekl generálu
Corbineauovi, jenž stál vedle něho, očekávaje rozkazů. Ten pohlédl na stráně,
zahučel:
"Pravda."
"Pravda."
"Napadneme je tedy jízdou."
"A účel?"
"Prosekat se, generále, u všech čertů!"
"Vy tedy myslíte - "
"Starého ďábla! Musíme zpět, půjde-li to, k Mortierovi
nebo Saint Cyrovi."
"Ano, myslím, že by bylo možno prosekat se. Opravdu,
vždyť nic jiného nám nezbývá, nežli umřít nebo probít se."
"Tedy jeďte, Corbineau, otevřete nám cestu do
nakléřovského průsmyku."
"Otevru ji nebo padnu!" emfaticky zvolal Corbineau
a spěchal soustředit jízdu.
Po chvilce zaduněla jako v bouři zem pod kopyty massy koní,
řítících se na pruské šiky s větrem o závod; byla to úžasná podívaná;
blýskavice šavlí a lancierských kopí, záplava chocholů. Prusové ji hned
postřehli i v dělovém dýmu, splývavě běžícím nad zemí dosud mokrou jako houba a
jejich důstojníci počali křičet, generál Kleist zelenal a bledl; vojáci v kamaších
a vysokých čepicích granátnických pobíhali sem a tam, jak drnčely bubny, spěšně
až úzkostně stavěli se do čtverhranů, aby snáz odolali nárazu jízdy, pruští
dělostřelci, jakmile postřehli nebezpečný francouzský pohyb, obrátili ústí
svých houfnic na útočící kolonu, ale generál Corbineau hnal se jako bouře dál,
nedbaje koulí, jimiž Prusové zasypávali jeho eskadrony. Vzdálenosti rychle
ubývalo (dělostřelci už pálili kartáči), jízda posléze narazila jako obrovský
železný klín, vbíjený do dřeva ohromnou palicí, na prvé šiky pruské, rozrazila
několik granátnických čtverhranů a smetla řadu střelců, kteří dosud stáli
roztroušeni na úpatí pahorkatiny, kryjící Nakléřov. Jako vichr padla na pruská
děla, pošavlovala rozptýlené dělostřelce a hnala se dál, s bezuzdností uraganu
smetajíc vše, co jí stálo v cestě. Kleistovi Prusové se rozprchli na všechny
strany jako zajíci když zaslechnou psa, drápali se výše na stráně, ale jakmile
minuli jezdci bitevní čáru, granátníci se vraceli, ohlížejíce se za strašnou
jízdou, stavěli se do řad jak bubny kázaly a znovu stříleli na francouzskou
pěchotu.
FRANTIŠEK JOSEF ČEČETKA: ORLOVÉ VELKÉ ARMÁDY; MALÝ BUBENÍK
OD SLAVKOVA
Jiráskův a Karasův mladší
současník F.J.Čečetka (1871-1942) také podobným "jiráskovským" stylem
napsal mj. dobrodružnou románovou fresku z napoleonských válek Orlové Velké
armády. Počtem stran možná překonal i Tolstého, ale děj pojal striktně
dobrodružně a i když se netajil sympatiemi třeba k Polákům a Francouzům, oprostil
se od jakéhokoli přepjatého vlastenectví a protiválečného poselství:
I. díl Slavkov - 2
svazky = období 1805 - 1808
II. Berezina - 2
svazky = 1809 - 1813
III. Waterloo - 2
svazky = 1813 - 1821
IV. Orlík - 2 svazky
Děj začíná v létě 1805
na zámku Křinec u Nymburka: panský myslivec Pavel Kordina v důsledku šikany a
hrozby nuceného zverbování uprchne z panství i z Čech, kde zanechává milovanou baronesu,
a jakožto sympatizující s idejemi Francouzské revoluce za hranicemi vstoupí k
jízdním myslivcům Napoleonovy armády. Vypracuje se až na štábního kurýra
maršála Berthiera, je Napoleonem osobně přidělen k doprovodu Marie Walewské
atd. Je tedy zejména jako posel hlavního stanu přímým účastníkem mnoha tažení a
bojů i života ve vojsku a v zázemí napoleonských válek. Na mnoha místech děje
vystupuje Napoleon osobně, ale víc nedodám, neboť jsem epopej zatím prolistoval
sotva do poloviny.
Čečetka se podobně
jako Jirásek drží základních historických událostí poctivě, ale v detailech
silně povoluje uzdu fantazii, jak vidno
např. z vylíčení bitvy u Wagramu:
Rakouská armáda stála po stráni od Ašprů k Vagramu a podél
Ruského potoka k Neusiedelu.
Ordonance létaly, bitevní linie se rozvinovaly, bodáky se
leskly ve čtverhranech pěchoty, prapory s orly třepetaly se v jasném vzduchu.
Vojáci otvírali nábojnice, nabijáky zvonily v hlavních
pušek.
Vějířovitě se rozdělovaly sbory Davoustovy, Oudinotovy,
Eugenovy a Massenovy. Za nimi postupoval Bernadotte se Sasy, gardy a Marmont s
jízdními zálohami. Pluky se protahovaly v dlouhé kolony a postupovaly rychlým
pochodem. Všichni měli srdce v ohni, v hlavách dunělo a bouřilo.
Země se třásla dusotem koní a hukotem děl.
Obě armády srazily se velmi prudce, sloupy kouře, ohně i
vyryté půdy zahalily bojiště. V bitevním pekle řvala vražedná děla, ječely
tisíce hlasů. Jako železná pěst doléhaly rány, vojáci hynuli v šíleném
vraždění.
Všichni zápasili o palmu vítězství, jediný ješitný
Bernadotte zklamal.
Poslal jedenáct saských batalionů na hořící Vagram. Vojsko
proniklo v dešti kartáčů až do špinavého městečka, ale tam byl každý dům
proměněn v pevnost, plameny šlehaly do očí, rány kosily.
Malý zbytek se vrátil s hrůzou do vsi Aderklaa.
Bernadotte se svalil na lože jako těžký měch a spal zcela
dobře.
Zato u vsi Ebersdorfu levé křídlo velké armády si vedlo
statečně, odrazilo Rakušany, třeba přitom prolilo mnoho krve a vojáci padali
pod srpem velikého žence.
Pozdě večer boj ustal. Napoleon nebyl nijak spokojen
výsledky prvního dne. Celá noc uplynula v horečných přípravách pro další boj.
Sem tam zdřímli vojáci v kupkách trávy u pyramid karabin, ale většina jich
bděla v teplé letní noci.
Od časného rána zuřil boj znova.
Macdonald v čele italského vojska podnikl skvělý bodákový
útok. Odrazil Rakušany, třeba jeho pluky byly silně oslabeny drtivým deštěm
granátů. Massena již umdléval, arcikníže Karel pronikal k Dunaji, mosty byly
ohroženy. V pravou chvíli zabránila pohromě nepřemožitelná Drouotova garda.
V boji byly všecky švadrony, pekelné vytí děl se stupňovalo,
praskalo to, hučelo, tvrdí a bradatí gardisté v šílené odvaze vedli ostatní
vojska, stříleli, padali.
V té chvíli rozhodovalo se znova o osudech Evropy.
Císař, podoben bronzové soše, na svém koni na pahorku nad
Raschdorfen hleděl v rozhořelém vzduchu na pohyby vojska. Dalekohledu nedal od
oka. Rakušané právě napadli ves Aderklaa a Bernadotte se dal před nimi se Sasy
na útěk. Arcikníže Karel využil zmatku a tlačil levé křídlo francouzské k
Dunaji.
Všecko se řítilo, burácelo, chřestilo a dunělo, peklo
rozpoutalo své síly, bitva se převalovala v krvi. Vysoko plálo sežehující
slunce.
Generál St. Cyr zápasil s Rakušany o ves Aderklaa, pozbyl
již dvou třetin mužů, jeho dělostřelecký park byl ztracen.
"Prokletá zbabělost!" vyrazil císař, pozoruje
prchající Sasy. "Vedro jim vysušilo mozky! Rakušané obkličují levé
křídlo." A nápadně ztvrdl.
Jako divý rozletěl se maršál Berthier bojištěm přes vysoké
obilí, za ním v dýmu se hnala garda, řinčela artilerie, aby zabránily pohromě.
Kule drtily stromy, odrážely kůru, šuměly praskajícími větvemi. Obě strany se
srazily, vojáci se rvali, šlapali po sobě, na obou stranách byly veliké ztráty,
ale nikdo jich nedbal.
Nablízku císaře trefila dělová kule maršála Bessièresa do
nohy, až se otrlý muž zapotácel a spadl s koně. Napoleon držel právě dalekohled
u oka. Sledoval napiatě postup Berthierův, jak v nebezpečném okamžiku baterie z
Lobavy pálí na nepřítele u mostu, jak Massena a s ním generálové Molitor,
Legrand a Boudet se bijí jako lvi. Všecko splývalo, bzukot a praskot znova
vyrostly.
Hlásili císaři, jaké neštěstí potkalo istrijského vévodu.
Napoleon se ani neohlédl. Jeho mysl byla v té chvíli rozjitřena k šílenství,
oči se mu podlévaly krví.
Na svém bělouši se rozletěl k levému křídlu. Za ním jeho
pobočníci, dvacet čtyři švadrony jízdy, tři divise Macdonaldových střelců.
(...)
"Sire, pravé křídlo je na postupu!" hlásil
d´Ornano s nepokojem mladé, horoucí krve.
"Oh, ten hlaváč Davoust nikdy nezklame!" Císař se
rozhlížel po bojišti. "Rakušané páchají chybu na chybu, jsou
ztraceni!" pronášel svůj soud. Oko se mu zalesklo, vyslýchal ordonance a
dával rozkazy.
Massena vítězil a již jen sípěl, Macdonald rozrazil
nepřátelský střed, hrabě Emanuel Grouchy zahnal jízdu a Vandammeva kyrysnická
divise dovršila úspěchy.
Ocelové zornice císaři jen svítily.
Polští gardoví švališeři a Konopkovi huláni pod praporem s
bílou orlicí ve dvojí frontě švadron srazili se prostřed zdupaného pšeničného
pole s rakouskou jízdou Schwarzenberkovou.
Palaše se zkřížily, do výstřelů a rzaní koní mísily se
polské a české výkřiky. Vojáci dvou bratrských národů bojovali na obou
stranách, potírali se na život a na smrt a německé velení mezi tím mělo nádech
výsměchu.
"Za císaře, za Rakousko!" volal jakýsi důstojník a
nabíjel pistol. V řevu zanikl jeho výkřik, důstojník se převalil naznak.
V nejprudší seči vzepial se Machotkův kůň. V té chvíli
rakouský dragon, muž hromské síly, se šrámy v tváři, namířil s prudkostí na
hulána svoje kopí. Včas zachytil Brániš ještě praporeček, ale ostří přece jen
zasáhlo Machotkův bok.
Rozvášněný hulán nedbal poranění, třeba ucítil ostrou
bolest. Ranou z pistole se osvobodil od dotírajícího dragona.
Lidé padali bez křiku, ale koně řvali divokým, strašlivě
lidským hlasem. Zápas na šavle i pěsti vrcholil.
Pole, poseté sty těl, zalité krví i pražícím sluncem, počalo
hořeti. Ohnivé jazyky se plazily, kotouče dýmu dusily.
Machotka, oslabený ztrátou krve, která promáčela šat,
najednou klesal mdlobou v sedle, řítil se kamsi do propasti, plné temnoty.
Brániš jej zachytil a těžko se s ním dostával z hořícího
pole. Konečně vypadli z houfu, chladný, temný stín lesíka je pojal ve svou náruč.
Ale i tam byly stromy rozbité, výhonky zurážené, mladý les popleněn. Prokáceným
lesíkem dojeli k děravé a prohnuté chalupě, která stála o samotě za bitevní
linií. Byla hojně zpustošena. Kus naježeného hřebenu a opálené zdi, nad kterými
vyrážel kouř, svědčily, že tam také před chvílí zuřila bitva.
Dostali se až do jakési černé kuchyně. Brániš tam stíral
ssedlou krev s Machotkovy rány a nakvap mu ji ovazoval.
Hluboce utkvěl oběma v mysli zvláštní výjev. Na dvoře
hudrovaly dosud tři krůty, objevila se černá slepice s chocholkou. Kdož ví,
jakou náhodou byla drůbež ušetřena? Ve slunečním zlatém pruhu mušky se kmitaly.
Machotka se díval ztrnule na dvůr a jako by náhle ožila
vzpomínka na domov, tvář jeho se zjasnila.
"Bolí tě rána?" ptal se ho Brániš.
"Psia krev, trochu pálí, ale čím je to proti životu,
který vidím před sebou!" odpověděl rozradostněn druhovi. "Kdybys
věděl, co to pro mne znamená! Právě tak to vyhlíží u nás doma ve dvoře!"
Na zápraží se objevilo několik poplašených vojáků, jeden s hlavou v ovazu, hledali také v chalupě útočiště. Byli to bílí rakouští pěšáci. Jak uviděli v síni Francouze, s hrůzou klopýtali dále.
Na zápraží se objevilo několik poplašených vojáků, jeden s hlavou v ovazu, hledali také v chalupě útočiště. Byli to bílí rakouští pěšáci. Jak uviděli v síni Francouze, s hrůzou klopýtali dále.
A co hledal Brániš po stavení něco k občerstvení, vyšel ze
sklepa uděšený stařík. S hrůzou vyprávěl vojákům, že se skryl ve stavení a ve
sklepě přečkal nejprudší palbu. Snesl jim, co bylo po ruce a jen prosil, aby ho
nezabíjeli. Syna měl na vojně, rodina uprchla, zůstal sám ve své spálené
chalupě.
Vyvedli jej a dali v ochranu vojákům v lazaretě.
Střed ještě bojoval. Tam padl Gauchier, hrdina od
Auerstadtu. Ale již vše splývalo v podivnou změť. Vojáci se potáceli, chřípě se
chvěla, ztrnulé oči pálily. Těla, žízní zmučená, se nakláněla, nohy klopýtaly,
kolena klesala. V pražícím slunci smysly se pomátly, každé vydechnutí bylo
bolestné a pěna stála jim na ústech.
Lasalle, mistr nad mistry, divoký a odvážný, rozhodl u
Vagramu se svou lehkou jízdou o vítězství. Voják, prudší Murata a odvážnější
Neye, zachoval svěžest do poslední chvíle. Hnal se do klubka nepřátel v čele
jízdy, tiskl hlavu ke hřívě svého ryzáka. Husarský pláštík se mu nadýmal, vítr
shodil čapku. Palašem rozdával rány a bylo mu, jako by své nitro vystavil
očistné koupeli.
"Kupředu!" volal. "Jde o víru, kterou v nás
má císař!"
A císař se na něj díval.
Kule bzučely, v křížovém ohni zasypal jej déšť olova.
Lasalle padl, střelen do hlavy, a s ním i nejbližší jeho
zelení dragoni.
"Jdu za Lannesem!" Byla jeho poslední slova. Z úst
mu vyrazila krev.
Nebylo již odvážného vojáka, který sváděl nejkrásnější ženy
Paříže, který skládal pro švališery veselé písničky, který prohrával i propíjel
svoje jmění a závodil s Muratem v odvážných kouscích. Ležel na bojišti mrtev se
strašnou ranou v hlavě.
Madame Berthierová, kdysi milenka smělého Lasalla, kvůli níž
způsobili před časem Angličané evropský skandál, ovdověla. Také černá baronka
Adelaine Ohrenbergová marně čekala svého kavalíra v Kytheřině pavilonku.
Ornano přinesl zprávu císaři.
Vzpomněl psaní, které mu odvážný voják v předtuše smrti
poslal po Ornanovi před několika dny.
"Ztratil jsem přítele," řekl Ornano. "Teprve
nyní rozumím jeho slovům, která mě pověděl: Zbabělec umírá stokrát, ale udatný
jednou a kde chce." Císař přikývl.
Na návrší zatloukali Francouzové hřeby dobyté rakouské
baterie. Armáda arciknížete Karla prchala v nepořádku na všech stranách, pouze
arcikníže Jan nastavil prsa, aby svým sborem chránil čest přemožených.
Po Marchfeldu vlekly se prapory prachem, děla umlkla, vozy
stály opuštěny.
Rakouští vojáci vysíleni padali, zdvihali ruce a vzdávali
se.
Rudé slunce západem jako planoucí růže na ňadrech večera
ozařovalo naposledy bojiště, signály trubek hlásaly vítězství.
Modrá noc stoupala z vlhkých polí.
Malý bubeník od
Slavkova
Tato povídka byla
uveřejněna na pokračování v časopise Malý čtenář v r. 1935, rovněž s
ilustracemi Zd. Buriana. Čili u nás asi první a na dlouhá léta jediná "napoleonská"
literatura pro děti a mládež!
Hrdinou je český
chlapec Toník Horák, jehož se na bojišti u Marenga ujali francouzští granátníci
poté, co jeho otec - ženista rakouské armády v bitvě padl, zařadili ho jako
"syna pluku" a tambora a dali mu přezdívku Dodo (cosi jako "Hají"
nebo "Hajánek"). Večer před Slavkovem se hošík jako znalec okolí dobrovolně
přihlásí samotnému Napoleonovi na noční výzvědy rakousko-ruských pozic. Úkol
splní, ale místo aby se pak na pokyn svých "patronů" granátníků stáhl
do týlu, přidá se do první linie útoku na Prace a u kostela padne hrdinskou
smrtí.
Císař obešel stráže, pohovořil s vojáky a vracel se v mlhavé
noci do slaměné boudy na Žuráni.
Lucerna na rozviklaném stolku osvětlovala slabě podivný
brloh.
Komorník Constant předkládal Napoleonovi chudou večeři,
brambory s cibulí.
Císař s chutí pojedl s oběma pobočníky a rozmlouval s nimi
při jídle o podrobnostech ranního útoku. Hostinu dovršila sklenice čaje.
Také mameluk Rustan, osobní strážce císařův, orientálec jako
hora, dostal svůj díl a lehl znova u prahu boudy, aby svým tělem chránil
Napoleona, kdyby někdo chtěl násilně vniknouti dovnitř.
Náčelník generálního štábu Berthier zasedl znova s oběma
pobočníky k mapě. Císař psal před bitvou do Paříže list své choti Josefině.
Načrtal chvatně několik řádků, přiložil na list pečeť orla a potom seděl
zamyšleně na pelesti své železné postele.
Divné sny honily se jeho hlavou, zaujala jej cele hra
myšlenek.
Před rokem vstavil si v Notre-Dame na hlavu zlatý vavřín
jako francouzský císař - a jak se od té doby mnoho změnilo! Celá Evropa stála
proti němu nepřátelsky, obzory se zachmuřily, a koalice nelenila, aby jej
zbavila žezla.
Před několika dny potřeli Angličané u španělského Trafalgaru
jeho lodi, ale ztratili svého admirála Nelsona. Z Italie právě došla zvěst, že
Masséna byl poražen u Caldiera od rakouského arciknížete Karla. Zprávy opravdu
neveselé!
A zítra? Změří své síly se dvěma mocnými císaři, všecko bylo
v sázce.
Rozpálený jeho mozek horečně pracoval.
Do chyše vcházel marnivý maršál Murat v zeleném sametě, pod
kloboukem s peřím, a plášť s červenou podšívkou měl přehozený přes ramena.
Uniforma byla samá šňůra, zlaté růžice se mu třpytily na límci.
"Sire, což zůstanete i dnes v téhle zatuchlé
díře?" oslovil Murat císaře, svého švakra, a upřel na něj své temné oči.
"Moji vojáci nemají ani takového přepychu," řekl
císař s úsměvem
"Potřebujete nabrati sil!"
"Teď již je pozdě! Za chvíli pojedeme se Soultem k
Sokolnici, později dohlédnu ještě několikráte za noc k strážím," řekl
klidně císař Muratovi, jehož miloval pro jeho udatnost, ale posmíval se mu pro
jeho ješitnost.
(...)
Vstoupil pobočník Savary a odevzdával císaři novou depeši.
"Kurýr Davoustovy pěchoty přinesl list."
Císař nahlédl do psaní a slabě se usmíval.
"Všecko se daří!" řekl více pro sebe a pálil
depeši nad svíčkou. (...)
"Disposice pro zítřek se nemění?" tázal se Murat.
"Zatím zůstává rozkaz, který jsem vydal, ovšem
nezhatí-li naše plány dvorní tabule ve slavkovském zámku."
Napoleon složil ruce vzad a v zamyšlení přecházel.
"A jak se o tom dozvíme?" Murat zneklidněl.
"Čekám zprávu, jinak poví nám všecko zítřek."
Důvěrník Duroc ohlašoval příchod, malého chlapce Doda,
dítěte prvního pluku granátníků.
"Ať vejde malý bubeník! Čekám na něj!"
Dovnitř vstoupil Dodo, červený a udýchaný, celý umazán,
stanul u dveří.
"Co jsi viděl?" zeptal se ho vlídně císař a
položil mu ruku na rameno.
"Nepřátelské vojsko sestupuje od Pratce v sražených
řadách ke Kobylnici a k Telnici," řekl jedním dechem odvážný hoch.
"Viděl jsi je na vlastní oči?"
"Ano, sire, byl jsem nablízku, když kolony táhly s
vrchu za svitu pochodní k Újezdu."
Císař otočil se k Muratovi a v jasné náladě zamnul si ruce.
"Jdou tedy přece do pasti, vydávají se nám," řekl
vzrušeně.
KAREL ČAPEK: KNIHA APOKRYFŮ
Jen připomínám, že
sbírečka obsahuje 29 krátkých příběhů (původně uveřejňovaných samostatně v Lidových
novinách, souborně vyšly až v r. 1945), ve kterých se K.Č. z
pohledu své doby zamýšlí nad známými příběhy a postavami z dějin, Bible nebo z divadelních
her. Vytváří smyšlené, lehce filozoficky podané a humanisticky vyznívající alternativní
děje, nebo interpretuje po svém důvody jednání hlavních postav. Právě Čapek
svými apokryfy položil základ k dnešním četným
moderním (vážným i parodickým) zpracováním známých historických příběhů a
skutečností. Napoleonovi je věnován poslední
apokryf:
Mlle
Claire (od Comédie française) ani nedutala; věděla, že se císař občas takto
zamyslí a je nerad vyrušován. Ostatně, mezi námi, o čem s ním mluvit? Co
chcete, je to přece jen císař; člověk se tu necítí doma, není-liž pravda? (Je
to přese vše cizinec, dumá Mlle Claire, pas très Parisien.) (Nicméně takto u krbu má dost
hezkou tvář.) (Kdyby ovšem nebyl tak zavalitý.) (La là, nemá to ani žádný krk,
c’est drôle.) (Ale víte, mohl by být poněkud zdvořilejší!)
Na krbu
tikají těžké mramorové hodiny. Zítra, myslí si císař, musím přijmout zástupce
měst – je to hloupé, ale co dělat; jistě si budou naříkat na daně. Potom
rakouský vyslanec – pořád ta historie. Pak se přijdou představit noví soudní
prezidenti – musím si předtím přečíst, kde který z nich působil; ty lidi to
těší, že o nich něco vím. Císař počítá na prstech. Ještě něco? Ano, comte
Ventura, zas bude donášet na papeže – – Napoleon potlačil zívnutí. Bože, jaká
otrava! Měl bych si zavolat toho – jak se jmenuje? toho obratného človíčka, co
se teď vrátil z Anglie. Jak se ten chlapík jenom jmenuje – porco, vždyť je to
můj nejlepší zvěd!
“Sacrebleu,”
bručí císař, “jak se ten chlap jmenuje!”
Mlle Claire poposedla a účastně mlčela.
To je
jedno, myslí si císař, ať se jmenuje jak chce; ale jeho zprávy bývají výtečné.
Potřebný člověk, ten – ten – maledetto! Hloupé, jak někdy člověku vypadne jméno!
Mám přece dobrou paměť na jména, diví se císař. Kolik tisíc jmen nosím v hlavě
– jen těch vojáků co znám jménem! Vsadil bych se, že bych si podnes vzpomněl na
jména svých spolužáků z kadetky – i na kamarády z dětství. Počkejme, to byl
Tonio zvaný Biglia, Francio alias Riccintello, Tonio Zufolo, Mario
Barbabietola, Luca řečený Peto (císař se usmál), Andrea zvaný Puzzo nebo Tirone
– Všechny si je pamatuju jménem, říká si císař, ale teď ne a ne si vzpomenout
na toho – tonnerre!
“Madame,”
praví císař zahloubaně, “máte také takovou prapodivnou paměť? Člověk si
pamatuje jména svých dětských kumpánů, ale nemůže přijít na jméno člověku, se
kterým mluvil před měsícem.”
“Naprosto,
Sire,” děla Mlle Claire. “To je tak zvláštní, že ano?” Mlle Claire se pokoušela vzpomenout
si na nějaké jméno ze svého dětství; ale žádné se jí nevynořilo, vzpomněla si
jen na svého prvního milence. Byl to nějaký Henry. Ano, Henry to byl.
“Zvláštní,”
bručel císař hledě upřeně do planoucího krbu. “Všechny si je dovedu představit.
Gamba, Zufolo, Briccone, Barbabietola, malý Puzzo, Biglia, Mattaccio,
Mazzasette, Beccajo, Ciondolone, Panciuto – Bylo nás asi dvanáct darebů,
madame. Mně říkali Polio, il Capitano.”
“Rozkošné,”
zvolala Mlle Claire. “A to jste byl, Sire, jejich kapitánem?”
“Pravdaže,”
povídal císař zamyšleně. “Buď jsem byl kapitánem loupežníků, nebo četníků,
podle okolností. Já je vedl, víte? Jednou jsem dokonce kázal oběsit Mattaccia
pro neposlušnost. Tak tak že ho starý hlídač Zoppo včas odřízl. Tehdy, madame,
se to jinak vládlo. Takový Capitano byl svrchovaným pánem svých lidí – Byla tam
nepřátelská tlupa kluků, tu vedl nějaký Zani. Potom se opravdu stal náčelníkem
banditů na Korsice. Před třemi léty jsem ho dal zastřelit.”
“Je
vidět,” vydechla Mlle Claire, “že Vaše Veličenstvo se už narodilo jako vůdce.”
Císař
potřásl hlavou. “Myslíte? Tehdy, jako Capitano, jsem cítil svou vlastní moc
daleko silněji. Vládnout, madame, není jako poroučet. Poroučet bez rozpaků a
ohledů – nestarat se o možné následky – madame, to bylo to suverénní na věci,
že to byla jenom hra, že jsem věděl, že to je jenom hra –”
Mlle
Claire se dovtípila, že do toho nemá co mluvit; budiž jí to připočteno k dobru.
“A i
teď, i teď,” pokračoval císař víceméně pro sebe. “Často mne napadne z ničeho
nic: Polio, vždyť je to jenom hra! Říkají ti Sire, říkají ti Vaše Veličenstvo,
protože si na to hrajeme, my všichni. Ti vojáci v pozoru – ti ministři a
vyslanci, co se klanějí až po zem – samá hra. A nikdo přitom ani nešťouchne
loktem druhého, nikdo se nedá do smíchu – Jako děti jsme si také tak vážně
hráli. To už patří k té hře, madame: tvářit se, jako by to všechno bylo
doopravdy –”
Na krbu
tikaly těžké mramorové hodiny. Císař je divný, myslila si Mlle Claire nejistě.
“Snad
teprve za dveřmi na sebe mrknou,” mluví císař zahloubaně. “A snad si šeptají:
Čtverák, ten Polio, jak si dovede hrát na císaře; ani brvou nehne, – kdyby to
nebyla hra, mohlo by se říci, že to bere vážně!” Císař zafrkal, jako by se
uvnitř smál. “Komické, že, madame? A já na ně dávám tak pozor, – jakmile se šťouchnou,
abych se dal první do smíchu. Ale oni nic. Někdy mám pocit, že jsou smluveni,
abych jim naběhl. Rozumíte, abych uvěřil, že to není hra, – a pak se mi
vychechtat: Polio, Polio, to jsme tě dostali!” Císař se tiše zasmál. “Nene! Mne
nedostanou! Já vím, co vím –”
Polio,
přemýšlela Mlle Claire. Až bude něžný, budu ho tak jmenovat. Polio.
Mon petit Polio.
“Prosím?”
tázal se císař ostře.
“Nic,
Sire,” bránila se Mlle Claire.
“Proto.
Myslel jsem, že jste něco řekla.” Císař se naklonil k ohni. “Zvláštní, u žen
jsem to tak nepozoroval; ale u mužů to bývá častěji. V hloubi duše nepřestanou
nikdy být kloučky. Proto nadělají v životě tolik věcí, že si vlastně hrají.
Proto dělají věci tak vášnivě a soustředěně, že je to vlastně hra, nemyslíte?
Což může být někdo vážně císařem, hm? Já vím, že je to jen švanda.”
Bylo
ticho. “Nenene,” mumlal císař. “Nevěřte tomu. Ale někdy si člověk není jist,
víte? Někdy se najednou lekne – vždyť jsem ještě malý Polio a toto všecko je
jen tak, že ano? Mon Dieu, ale až to praskne! To je právě to, že si člověk
nemůže být jist –” Císař zvedl oči a podíval se upřeně na Mlle Claire. “Jenom
vůči ženě, madame, jenom v lásce si je jist, že – že – že už není dítětem; tu
aspoň ví, že je mužem, u čerta!”
Císař
vyskočil. “Allons, madame!”
Byl náhle
velmi vášnivý a bezohledný.
“Ah, Sire,” vydechla Mlle Claire, “comme vous êtes grand!”
JAN
PALOVIC: SPIKLENCI
J. Palovic (1892-1966), vl. jménem Karel Žalud, absolvent
gymnázia v Praze-Vinohradech. Kancelářský pomocník u okresního hejtmanství v
Čáslavi, účastník bojů 1. světové války, v r. 1919 sloužil v československé
armádě. V l. 1919-1920 působil na Zemské správě politické v Praze. Od r. 1920
účetní asistent ministerstva zahraničních věcí, v r. 1934 dosáhl hodnosti
vrchního účetního tajemníka. V l. 1940-1945 pracovník účtárny, později prezídia
Zemského úřadu v Praze, 1945-1947 aktuárský ředitel, 1947-1948 pracovník
Úřadovny ústřední reparační a restituční komise, téhož roku odešel do výslužby.
Po soukromých studií malířství ůsobil též jako malíř (hlavně akvarely) a
uměleckoprůmyslový výtvarník; je autorem románů, např. volné trilogie Spiklenci
z r. 1930-1935, historických rozhlasových her (Metternich, Eliška Přemyslovna
aj.), fejetonů a beletrizovaných úvah.
První díl Spiklenců se odehrává za Francouzské revoluce a s
Napoleonem vůbec nesouvisí, teprve druhý díl je o royalistickém spiknutí proti
Bonapartovi r. 1803-1804. Kromě skutečných postav
(Bonaparte, Josefína,
Cadoudal, Moreau, Pichegru, vévoda d´Enghien, Réal, Savary, Ordener...) jsou
hlavními postavami smyšlený ruský hrabě Černikov - obdivovatel Bonaparta a
proti němu stojící rovněž smyšlený royalistický emigrant Filip de Creuze ,
kteří kromě rozdílných politických názorů spolu soupeří o jednu ženu. Román začíná
na jaře 1803 v Petrohradě u carského dvora a ve Varšavě u emigrantského dvora hraběte
de Provence, později se děj přesouvá přes zastávku v Ettenheimu u vévody
d´Enghien do Paříže, kde Černikov nastoupí na ruské vyslanectví a Creuze se
zapojuje do spiknutí. Pro tento příspěvek jsou však oba vedlejší, neboť děj
nijak výrazně neovlivní. Román podává celkem věrně všeobecně známou verzi
událostí a končí popravou vévody d´Enghien a odsouzením spiklenců, rovněž v
souladu s historickou skutečností (smyšleného Creuze nechává autor uprchnout do
Anglie).
Regnier byl prefectus praetorio
republiky, ale prefectus bez moci a práva, ježto Bonaparte, který byl vším:
vojevůdcem, diplomatem, zákonodárcem, byl ve skutečnosti i nejvyšším soudcem, a
Regnier zastával tento úřad jen proto, že Bonaparte nemohl rozděliti svoji
fysickou osobu na tolik dílů, kolik bylo úřadů v republice. Proto všichni,
kteří mu sloužili, museli tak často slyšeti výtku, že mu slouží špatně a
neochotně, že generálové jsou liknaví, policie ospalá, prefekti v
departementech úplatní a omotaní předivem nejrůznějších pletich. To způsobilo
vzájemnou řevnivost mezi nejvyššími úředníky, i také jejich horlivost byla tím
podnícena a Fouché i Savary i Regnier snažili se o překot, aby předstihli jeden
druhého.
Od zřízení doživotního Konsulátu
nebylo samostatného policejního ministerstva; nejvyšší soudce Regnier byl
zároveň i šéfem policie, kterou vlastně řídil státní rada Réal, člověk vtipný a
čilý, ale ovšem nedosahující chytrosti a prozíravosti Fouchého; jemu pomáhal
druhý státní rada Desmarest a policejní prefekt Dubois, velitel to armády
policistů, agentů a komisařů.
Policejní instituce, kterou dříve
nenáviděli, dokud stál jí v čele Fouché, byla nyní předmětem posměchu, když
Fouché odešel. Fouché sám, nudící se jako senátor, udržoval i dále styky se
svými bývalými spolupracovníky, kteří oceňovali jeho schopnosti i sami z nich
těžili, neboť je-li hlava jasná, jsou i údy čilé a obratné. Fouché byl darebák,
ale ve svém oboru geniem; Regnier byl člověk řádný a poctivý a proto nehodil se
za policejního úředníka; důvěřoval lidem a neviděl jejich dvojí tváře, navenek
oddané, uvnitř zrádné. To věděl o něm i Bonaparte.
"Nuže, Regniere, povězte vše, co
víte!" pravil Bonaparte, když osaměl s nejvyšším soudcem ve svém kabinetu.
"Jakže se jmenuje ten člověk?"
"Querelle, občane První konsule.
Byl zatčen v říjnu loňského roku, ještě se dvěma jinými royalisty. Dubois a
Bertrand vyšetřovali tu záležitost. Bylo třeba podrobně zkoumati každou stopu i
každou výpověď. Teprve když policie měla důkazy..."
"Já vím, Fouché vám je
opatřil!" vskočil mu do řeči Bonaparte. "Dále!"
"Teprve, když policie měla
důkazy," opakoval Regnier, zrudnuv, "byli všichni tři postaveni před
vojenskou komisi a odsouzeni k smrti. Dva zemřeli bez protestů (Regnier
zamlčel, že před smrtí propukli ve vášnivé kletby proti Prvnímu konsulovi),
třetí, Querelle, když uzřel proti sobě dvanáct otvorů pušek, prohlásil, že chce
mluvit. A doznal všecko. Víme nyní, že v srpnu loňského roku přijelo tajně z
Anglie několik chouanů, opatřených anglickými penězi na vyvolání nepokojů a
spiknutí. Přistáli v Normandii; tajnými cestami, které již známe, dostali se a
ž do Paříže. V čele jejich Cadoudal..."
"Cadoudal!" vzkřikl
Bonaparte, zblednuv hrůzou a vztekem. "Cadoudal v Paříži? A to jste dříve
nevěděli?"
Regnier cítil, že se pod ním třesou
nohy. Bonaparte přecházel rychlými kroky po kabinetu, ruce založeny vzadu, tvář
střídavě bledá a rudá; vše svědčilo o krajním jeho vzrušení.
"Cadoudal v Paříži!"
opakoval několikrát za sebou. "Georges, ten bídák, kterého jsem měl dát
popravit ihned tehdy, když byl tady u mě v Tuileriích! Čerta jsem se měl
starati o to, že bylo tehdy mezi námi příměří! Takoví lidé nezasluhují
ohledů... Vždycky jsem měl tušení, že ten člověk neustane, až buďto já nebo on
bude zahuben. A proto již dávno jsem ho
chtěl zneškodnit. Dvakráte jsem vzkázal z Italie, aby ho zatkli a do
čtyřiadvaceti hodin zastřelili. Ale Bernadotte váhal... I Fouché byl zehdy na
rozpacích! Nevím, jaké měli k tomu důvody. A takhle se mi slouží!" sípěl
Bonaparte, nemoha již rozčilením mluvit, hlas mu přeskakoval a nohy vypověděly
službu. Unaven, usedl.
"A kde je Cadoudal?" ptal
se po chvíli.
"Nevíme..." řekl Regnier
tak tiše, že mu sotva bylo rozumět.
"Nevíte! A to se odvažujete říci
mně, který jsem vás pověřil nejdůležitějším úřadem republiky? Takto si ceníte
mé důvěry? Každý desátník mé gardy by dovedl zastávati váš úřad lépe!"
Bonaparte věděl, že všichni jeho
ministři nejsou než vykonavateli vlastní jeho vůle a že on sám řekne zítra
tatáž slova třeba ministrovi války nebo námořnictví, ale chtěl u každého
vzbuditi přesvědčení, že úřad, který právě zastává, je nejdůležitější z celé
státní správy a že tedy nemůže nikdy projeviti dosti horlivosti, aby se zdárně
zhostil svého úkolu. V tomto zdůrazňování důležitosti a pak i v tom, jak
popichoval všecky své služebníky navzájem proti sobě, hleděl vyvolati v nich
vzájemnou žárlivost a tím i vynutiti z nich onu pracovitost a vrcholnou
výkonnost, jakou se sám vyznamenával.
"A to nedovedete donutit toho
Querella, aby řekl vše? Aby prozradil, kde se Cadoudal skrývá? Dejte rozkaz, ať
policie použije všech prostředků, i kdyby měla..."
Bonaparte nedopověděl, ale Regnier
porozuměl, co má jeho velitel na mysli. Tím více se mu srdce zatetelilo
strachem, když musil oznámit, že Querelle byl i po svém doznání ukvapeností
velícího důstojníka zastřelen.
"Hlupáci!" vzkřikl
Bonaparte, vymrštiv se z křesla, v němž seděl. "Ani tohle nedovedou! Míti
v rukou člověka, který toho tolik ví a nedonutiti ho, aby mluvil - toť příliš!
Jen lidé bez ambicí jsou schopni dopustiti se takové pošetilosti. A takových
lidí nemohu potřebovat. Dám rozkaz, aby onen důstojník byl přeložen z trestu do
Pyrenejí; tam ať přemýšlí o tom, jak si počínat, abychom službu, kterou konáme,
konali řádně. A vy, pane nejvyšší soudče," dodal ironicky, přistupuje až k
samému Regnierovi, "hleďte si opatřit co nejdříve nějakého nového
Querella. A radím vám, abyste byl tentokráte opatrnější!"
Nato pokynul a obrátil se k svému
psacímu stolu, dávaje tím najevo, že audience je skončena.
-------------------------
Téhož dne, tj. 10. března svolal
Bonaparte na večer do Tuilerií velikou státní radu, jíž se zúčastnili: oba
druzí konsulové, Lebrun a Cambacérès, dále
Talleyrand, Maret a Regnier; a byl přibrán i Fouché, jehož rady a pomoci nemohl
Bonaparte postrádati nikdy tam, kde běželo o to, rozplésti uzel, zamotaný
intrikou.
Mapa Porýní ležela na stole;
Bonaparte shrnul krátce dosavadní výsledky vyšetřování, udivil ty, kteří o tom
ještě nevěděli, posledními zprávami ze Štrasburku a řekl:
"Blaho a mír Francie žádá, aby
těmto zločinným rejdům byla učiněna rázně a navždy přítrž. Jest mým úmyslem dát
zatknouti tohoto vévodu d´Enghien a postaviti ho před zvláštní vojenský soud;
bude souzen podle vojenských zákonů republiky, poněvadž jako voják tasil meč
proti své vlasti, byl a je dosud v anglickém žoldu a zúčastnil se spiknutí,
osnovaných touto mocností proti vnitřní i vnější bezpečnosti Francie."
Pánové pohlédli na sebe. Ač zvyklí
všemu, čím naplněny byly dějiny posledních let, v nichž doznívalo echo revoluce,
přec zjevná pochybenost tohoto kroku i vše, co by mohl vyvolati, je zarazila.
Kdyby se byl Bonaparte lépe podíval po svých rádcích, byl by se setkal s
rozpačitými tvářemi, nedůvěřivými pohledy nebo i s tajemným klidem, který
spočíval na tváři Talleyranda a Fouchého. On však neviděl nic z toho všeho,
neboť jeho pohled byl upřen na mapu, z níž vyzírala k němu příšera záludné
jakési moci, vztahující ruce až k němu, aby podvrátila křeslo, v němž seděl.
Bonaparte měl nepříjemný pocit, že nebezpečí, skrývající se v této mapě,
rozšířilo se náhle po celé síni, usadilo se u téhož stolu, u něhož sám seděl a
že všichni, kteří tu byli s ním, stali se rovněž jeho nepřáteli.
Aby přerušil ticho (dusné a
nepříjemné, jak se mu zdálo), které zaplavilo prostor kolem něho po jeho slovech,
vyzval Bonaparte přítomné, aby projevili svá mínění.
S počátku nikdo nechtěl promluviti
první; Cambacérès, nejstarší podle hodnosti, se
mračil, váhaje s odpovědí; ozval se tedy Lebrun, třetí z konsulského
triumvirátu:
"Obávám se, občane První konsule,
že by toto opatření vzbudilo nemalý odpor celé Evropy. Veřejné mínění..."
Zrudl a zakoktal se, nevěda, co dále
říci; pohlédl ustrašeně na Bonaparta i na ostatní, jako by je chtěl přivolati
na pomoc.
"Mé svědomí mi velí vysloviti se
proti tomuto návrhu," ozval se pojednou Cambacérès; byl klidný, ale odhodlaný a jeho tvář nejevila již
rozpaků, ač všechny pohledy byly naň upřeny. "Nanejvýše by bylo možno
podržeti vévodu d´Enghien jako rukojmí a záruku bezpečnosti Prvního
konsula," pravil. "Naprosto musím však odmítnouti záměr postaviti ho
před vojenský soud, poněvadž výsledek tohoto procesu je nepochybný: obžalován
ze zločinů, jež jsme tu slyšeli, musil by býti vévoda bezvýjimečně zastřelen. A
toto nemožno, podle mého názoru, připustiti v zájmu vnitřní i vnější
bezpečnosti státu. Bylo by povážlivé zatknouti a zastřeliti královského prince
na půdě francouzské, natož na cizí! Není ostatně nic dokázáno... Neznáme
korespondence vévodovy, ani jeho způsobu života. Nevíme, s kým se stýká, ani
čím se zabývá. Musilo by se vše podrobně vyšetřiti. Jinak každý násilný krok
proti němu byl by nezbytně vykládán jako zneužití moci... Zapřisahám vás,
občane konsule," obrátil se Cambacérès přímo k
Bonapartovi, "nesnižujte svoji vládu na úroveň vlády revoluční! Bonaparte
byl dosti šťasten," rozhlédl se opět po přítomných, "že se dosud
vyvaroval všech zločinů, jež páchala revoluce. Neměl by se tedy brániti ze
všech sil, aby neupadl to těchže chyb?"
Zase bylo chvíli ticho a zase hleděl
Bonaparte do mapy, aby nemusil popatřiti do očí těm, kteří se odvážili býti
jiného mínění než jejich velitel. Černě
oděný Talleyrand v bílé paruce seděl nehnutě, poklepávaje lehce prstem na
koleno pravé nohy; Maret, který byl zapisovatelem této schůze, psal horlivě,
nezdvihaje hlavy.
Cambacérès ujal se ještě jednou slova a navrhoval, aby se vyčkalo, až
by princ sám vstoupil na francouzskou půdu, aby mohl býti souzen podle
francouzských zákonů. Takto nebude porušeno mezinárodní právo a nikdo nebude
moci proti tomu žalovati.
Všichni cítili oprávněnost námitek
Cambacérèsových, ale cítili také, že třeba je
podepříti dalšími důvody, mají-li dosáhnouti svého cíle. Fouché, který chvíli
pohyboval tiše svými úzkými rty, konečně promluvil.
"Myslím, že princ už teď
nepřijde, když zpráva o zatčení spiklenců dostala se jistě až za hranice,"
pravil Fouché. "U prince budou však jistě nalezeny listiny, kompromitující
všecky royalisty. Nemožno dále trpěti jejich rejdů před samými branami Francie.
Také německým knížatům nutno dáti lekci, aby na svém území netrpěla intrik.
Kurfiřt badenský bude rád, stane-li se to bez jeho vůle: byl by v nesnázích,
má-li vydati prince či nikoli, kdyby byl o to požádán. Jde zatím o to,
zajistiti si osobu princovu - ostatní podle jeho papírů a výpovědí. Neboť
především nutno míti důkazy."
"A nač je tu třeba důkazů?"
vybuchl Bonaparte. "Není-li to Bourbon, a to ze všech nejnebezpečnější?
Neřekl jste i vy i vaši přátelé stokrát, že se ze mne stane francouzský Monck a
že uvedu Bourbony zpět na trůn? Nuže, vidíte," pravil, hledě Fouchému
upřeně do očí, "ode dneška není žádného z p ě t ! Jaké silnější záruky
mohu dáti j á revoluci, kterou vy jste zpečetil krví
krále?... Ostatně nutno udělat již jednou konec. Jsem obklopen intrikány a
zrádci. Buďto naženu spiklencům strachu nebo zahynu sám!"
Fouché, kralovrah, pochopil, že
nemožno mu v této chvíli uvésti již ani jediného důvodu, který by nevzbudil
domněnku, že věc Bourbonů je také jeho osobní věcí; a proto neřekl již ani
slova.
Regnier rozložil své papíry a jal se
probírati vše, co v protokolech o výslechu obžalovaných se týkalo královských princů, ale nikdo ho
neposlouchal. Bonaparte, rozmrzelý, že porada trvá dlouho, bubnoval netrpělivě
prsty na stůl a ohlížel se po dveřích. Všichni pochopili, že byl dávno již
rozhodnut zmocniti se této kořisti, která byla na dosah ruky, a že porada tato
jest jen formalitou, nutnou k tomu, aby byla zaznamenána v historii, a
historikům aby byla vzata možnost výtky, že První konsul jednal svévolně,
nevyslechnuv hlasů svých rádců. Jakmile si to však uvědomili, počali účastníci
této porady najednou hleděti veseleji, jako by tíha, která na nich dosud
spočívala, byla sňata rukou, řídící osudy jejich i toho, o němž se tu mluvilo.
"Chce-li on na sebe vzíti
veškerou odpovědnost, proč bychom mu v tom bránili?" zdály se říkati tváře
pánů ministrů. "Učinili jsme svou povinnost tím, že jsme vyslovili určité
námitky. Nemožno-li změniti běhu věcí, co bychom se dále do toho pletli?"
Přes to však Talleyrand, aby okrášlil
zahanbující výsledek této porady, zahanbující proto, že řada mužů
představujících francouzskou vládu, nebyla s to v této celkem podřadné věci
(jednalo se o život jediného člověka, byť i z krve královské) shodnouti se s
hlavou této vlády, považoval za nutné říci několik slov na omluvu rozhodnutí,
které bylo učiněno; pravil, že povinností všech, kdož byli povoláni spravovati
záležitosti republiky, jest podporovati Prvního konsula, který vykonal pro
blaho republiky již tolik a který neváhá před ničím, co k tomu cíli přispívá;
že obavy před důsledky učiněného rozhodnutí jsou bezpodstatné, ježto vévoda
d´Enghien svou činností proti republice postavil se sám mimo zákon; že povždy
bude s jeho strany hroziti nebezpečí; a že tudíž opatření proti němu, diktovaná
prostým zákonem sebeobrany, ospravedlňují i určité výjimky, které by snad
nesouhlasily se zvyklostmi, zachovávanými atd.
"A kurfiřt badenský?"
otázal se Lebrun.
"Dostane omluvnou notu,"
řekl Talleyrand.
Jako by čekal na tento okamžik,
zdvihl se Bonaparte a prohlásil, že porada je u konce. Spěch, s jakým tak
učinil, prozrazoval, že jen nerad podrobil se jednání, které mu bylo
nepříjemno, a že je rád, má-li tuto proceduru za sebou. Všichni přítomní
podepsali protokol a vzdálili se, nevyměnivše mezi sebou ani slova; ostýchali
se i na sebe pohlédnout.
Cambacérès, který odcházel poslední, zastavil se přede dveřmi síně,
přemýšleje o čemsi a pojednou, obrátiv se, odešel spěšnými kroky za Bonapartem
do jeho kabinetu. Zde se ještě jednou pokusil odvrátiti svého kolegu a
představeného od jeho úmyslu. Avšak marně; nic nebylo již s to přiměti Prvního
konsula k tomu, aby změnil, k čemu se rozhodl.
Bonaparte, aby ukázal, že nehněvá se
na svého prvního rádce pro otevřenost, s jakou se postavil proti jeho vůli,
naladil tvář k dojatému výrazu a pravil, položiv Cambacérèsu ruku na rameno:
"Znám důvod, který vás nutí
takto mluviti. Je to vaše oddanost ke mně. Děkuji vám za to; avšak nedám se
zabíti, aniž bych se bránil. Donutím ty lidi, aby se třásli a ty, kdož je
poslechli, aby se chovali klidně."
Třetí díl trilogie pojednává o smyšleném royalistickém
spiknutí proti Napoleonovi v Paříži r. 1808. Zde opět mezi skutečnými
historickými postavami stojí tentokrát Napoleonovi věrný pobočník plukovník René
de Beauchamp, zamilovaný do Blanky d´Allambaye, dvorní dámy Pauliny Borghese. Je
však nešťastný, protože Blanka ho váhá vyslyšet a navíc ho znepokojuje, že se
mu co chvíli plete do cesty Fouché - Beauchamp totiž netuší, že Blanka je skalní
royalistka a navíc sestra a aktivní pomahačka royalistického spiklence Etienna
de Vertcourt, osnujícího právě v oné době s několika dalšími pomocníky atentát na
Napoleona, a že Fouché už je spiknutí na stopě a tudíž dohlíží i na
něho.
Etienne se po celou dobu dovedně kamufluje jako klenotník Rocher, který dodává
i dámám od císařského dvora a buduje tak spiklencům přístupovou cestu do
Tuilerií, neboť atentát má být spáchán v paláci. Beauchamp tudíž mylně vidí v Rocherovi-Vertcourtovi
pouze soka v lásce, až na poslední chvíli spiknutí odhalí a běží atentátu
zabránit., přičemž v chodbách Tuilerií už se setká s policií, která atentátníky
včas zneškodní. Blance se podaří vyklouznout a ujet z Paříže, Vercourt putuje
na galeje a zhrzený Beauchamp, povýšený na generála se hlásí dobrovolně k
armádě do Španělska. Blanka se pak až za Restaurace dozví, již provdána za vůdčího
royalistu Hyda de Neuville, který vlastně celou akci na dálku řídil (skutečná
postava, ale v té době žil ve Spojených státech a nic řídit nemohl), že bratr
zahynul na galejích a Beauchamp ve Španělsku padl.
Když byl cele odpoledne ztrávil poradou s ministry,
poobědval Napoleon s Josefinou, Pavlínou, jejím chotěm a knížetem Berthierem,
jsa v dobré náladě a při dobré chuti. Berthier vyprávěl, kterak plukovník
Délélec, hrdina od včerejšího odpoledne, jsa na obědě u maršála Davousta, tak
se rozhodnil při vyhlídce na to, že zase stane v čele svého pluku, že shodil na
zem šálek s kávou, načež upadl do takových rozpaků, že na otázku vévodkyně z
Auerstädtu,
kolik let jest jeho ženě, odpověděl: "Třiaosmdesát" v domnění, že
hostitelka ptá se ho na číslo jeho bývalého pluku. Císař se ohromně bavil touto
historkou, smál se, až slzel, a opakoval několikráte svůj vlastní vtip, který
se mu zalíbil. "Délélec zapomněl," pravil Napoleon, "že za dobu,
co nebyl ve službě, se stav armády ztrojnásobil. Dám ho přeložiti k poslednímu
pluku pěchoty! Pak si dá aspoň pozor, aby neříkal, že jeho ženě je
dvěstěpětačtyřicet let!"
Po obědě odebral se Napoleon do pokojů císařovny Josefiny,
kam ho následovali jeho spolustolovníci, jakož i důstojníci a dámy, kteří byli
mezitím poobědvali u tabule "Service de Cour". Této tabuli předsedal
Duroc a směli se jí zúčastniti jen dámy a důstojníci ve službě.
Jako se stalo již několikráte, byli toho večera u této
tabule i slečna d´Allambaye a plukovník de Beauchamp. Nemluvili však spolu a
nebyli by se mohli ani dorozuměti; Blanka seděla na jednom konci stolu, René na
druhém.
Teprve v komnatách jejího veličenstva, když se rozproudila
zábava, utvořily se skupinky a začaly se hráti různé hry, mohl se René
přiblížiti k dívce. (...)
Stáli u krbu, zpola zakryti velkou japonskou zástěnou.
Salonek, v němž se zrovna nalézali, byl skoro prázdný. Blízkost zbožňované
dívky začínala účinkovati na mladého muže. Sklonil se k ní, chtěje políbiti
bílé prstíky její ruky, když tu zaslechl za sebou hlas:
"Ejhle, pan de Beauchamp! Neviděli jsme se již dlouho, zdá se mi. Doufám, že se vám daří dobře?"
"Ejhle, pan de Beauchamp! Neviděli jsme se již dlouho, zdá se mi. Doufám, že se vám daří dobře?"
Byl to Fouché, který právě přicházel s vévodou z Bassana.
Uklonil se slečně d´Allambaye a šel dále, nevyčkávaje odpovědi mladého muže a
směje se svým nepříjemným suchým smíchem.
Někteří lidé mají tu vlastnost, že odpuzují, i když se tváří
co nejpříjemněji. Jejich pohled jest výstrahou, jejich smích odmítnutím. Fouché
působil takovým dojmem.
Plukovník de Beauchamp pobouřen jeho přítomností i
vzpomínkou na jeho nevítané zakročení dnešního jitra u vodopádu Longchampského
(Fouché mu překazil souboj s domnělým
sokem v lásce Rocherem-Vertcourtem), chtěl se rozběhnouti za ním a byl by
mu byl jistě řekl něco nerozvážného, avšak na štěstí oba ministři vešli již
zatím do velikého salonu, v němž dlel Napoleon a kde paní de Tallouet zpívala
arii z "Cosi fan tutte", doprovázena na klavíru slečnou d´Avrillon.
Napoleon sotvaže zočil Mareta, vzpomněl si, že státní
sekretář měl mu předložiti listinu emigrantů, kteří dostali povolení k návratu.
"Nuže, vévodo," zvolal, "co je s emigranty?
Jest onen klenotník na listině?"
"Nikoli, Sire. Jméno Jacques Rocher se na seznamu
nevyskytuje. A není vůbec známo, že by náleželo některému rodu ze staré
šlechty. Buď tedy lhala pověst, že je to emigrant, nebo onen klenotník
nejmenuje se tak, jak si nadepsal nad krámem."
Napoleon obrátil se k vévodovi z Otranta s pohledem, jejž
Fouché znal již více než dobře.
"Co tomu říká policejní ministr?" tázal se
Napoleon.
"Policejní ministr, Sire, učiní jistě vše, co jest
povinností ministra, ale neuznal
ještě za vhodno, aby do toho promluvila policie."
"Pošlete do toho obchodu," rozhodl Napoleon.
"Předvoláte toho klenotníka a podrobíte ho výslechu."
"Stane se, Sire," děl Fouché. (A řekl si v duchu: To víš, čekal jsem na tebe, až co mně poručíš! Bohudíky, vévoda z Otranta ví, co a kdy má dělati!)
"Stane se, Sire," děl Fouché. (A řekl si v duchu: To víš, čekal jsem na tebe, až co mně poručíš! Bohudíky, vévoda z Otranta ví, co a kdy má dělati!)
Mluvilo se dlouho o emigrantech. Od klenotníka z ulice St.
Honoré přešlo se na kteréhosi prince, přebývajícího tou dobou v Hartwellu (...)
a na interesantního mladého muže z ulice St. Honoré se zapomnělo.
Ostatně Fouché "neuznal ještě za vhodno" zmíniti
se o tom, co se dnes dělo v klenotnickém obchodě pana Rochera.
Kněžna Borghese, naslouchajíc hovoru, vzpomněla si však na
svou dvorní dámu a řekla si, že by to byla nyní vhodná příležitost pověsiti
slečnu d´Allambaye na krk tomu plukovníkovi. Krásná Pavlína se dlouho
nerozmýšlela. Zahájila útok na celé čáře a se všemi silami, kterými
disponovala. Byl to útok bonapartovský.
Domluvivši se s Josefinou, která uzavírala sňatky neméně ráda
než její choť, přistoupila Pavlína k Napoleonovi, a když její císařský bratr
dohrál partii šachu, oslovila ho:
"Víte-li pak, Sire, že onen klenotník z ulice St. Honoré byl by málem způsobil revoluci v samém císařském paláci?"
"Víte-li pak, Sire, že onen klenotník z ulice St. Honoré byl by málem způsobil revoluci v samém císařském paláci?"
"Jak to, revoluci, Pavlínko?"
"Oblíbil si mou dvorní dámu, slečnu d´Allambaye, o
kterou se však uchází jeden z vašich pobočníků."
"Který?"
"Pan de Beauchamp."
"Ten?"
"Ano. Poněvadž však je to pán poněkud horkokrevný, je
to Gaskoněc, ovšem, jest obava, aby se oba sokové nestřetli a nevznikl skandál.
Praví se, že již na plese u Champagnyho podplukovník Montgoud..."
"Dobrá. Promluvím s ním," řekl Napoleon.
Nastala sháňka po panu de Beauchamp. Pan de Beauchamp byl
nalezen - seděl se slečnou d´Allambaye na pohovce v čínském salonku, on roztoužený,
ona dojatá. Pan de Beauchamp objevil se před císařem.
"Nuže, Beauchampe," oslovil Napoleon svého věrného vojáka, "co je s tebou? Slyšel jsem, že se chceš oženiti. Dobře děláš. A ona?"
"Nuže, Beauchampe," oslovil Napoleon svého věrného vojáka, "co je s tebou? Slyšel jsem, že se chceš oženiti. Dobře děláš. A ona?"
"Nechce mne, Sire."
"Že nechce? A proč?"
"Nevím. Nemohl jsem tomu přijíti na kloub. Slíbila mně
sice svou ruku, avšak její chování v poslední době jest nepochopitelné. Zdá se,
jako by nějaký zvláštní důvod jí zabraňoval, aby se stala mou ženou a..."
"Zavolej ji!"
Plukovník de Beauchamp v postoji pobočníka ve službě, jako
bůh Války stanul před Blankou.
"Slečno d´Allambaye, císař přeje si s vámi
mluviti!"
Chvějíc se na celém těle, cítíc, jak kolena pod ní klesají,
přiblížila se Blanka k nepřemožitelnému vojevůdci. Napoleon stál u krbu vedle
Josefiny, která se vlídně usmívala na mladou dívku.
"Slyšel jsem," začal císař, "že plukovník de
Beauchamp požádal o vaši ruku a že jste mu ji slíbila. Jsem tomu rád, vidím-li,
že moji důstojníci vyhledávají si své nevěsty v předních kruzích společnosti.
Jsou poněkud hřmotní, ti chlapíci, avšak půvaby jejich žen je zjemní. Je to pro
obě strany dobře. Nemáte-li tedy vy nic proti tomuto sňatku..."
"Sire..."
"Nu?"
"N... ne -- ano -- ale -- -- nikoli..."
"Velmi dobře!" řekl Napoleon a vzal si z tabatěrky
šňupec. "Sňatek se může konati příštího týdne. Drahá Josefino, jaký dárek
dáme novomanželům?"
Byl spokojen. Na jeho tváři, plné a dosud mladistvé, bylo
zříti výraz onoho vnitřního uspokojení, jaké může způsobiti pouze vědomí, že
jsme někomu udělali radost. Přistoupil ke krbu. Opřev se jednou rukou o
mramorovou desku krbu a druhou zasunuv mezi dva knoflíky vesty, pohlížel do
plamenů. Zář jejich oblila jeho tvář a uniformu, zablyštěly se epauletty, bílá
vesta zahořela nachem. Démanty řádu Velikého orla zamihotaly se tisíci blesků.
"A budete míti mnoho dítek," pokračoval Napoleon.
"Ano, velmi mnoho dítek! Rád vidím, mají-li moji poddaní hodně dětí. Jest
jich třeba. Vytýkají mně, že vylidňuji Francii. U Polluxa! což nevidí oni
karatelé, že na druhé straně se starám, jak ji zalidniti?"
Po tomto čistě napoleonském projevu státnické moudrosti
políbil Napoleon ruku Josefině prohlásiv, že musí se nyní, jako obyčejně,
odebrati do své pracovny, kde čeká již jistě Ménéval s kupou listin, depeší a
usnesení Zákonodárného sboru.
----------------------------
Blanka neměla pochybnosti o tom, že by bylo nejlépe, kdyby
ten vášnivý mladý muž odešel. Nerozmýšlela se tudíž dlouho.
"Zůstaňte!" řekla. (= protože věděla, že atentátníci už jsou na místě a Beauchamp by na ně
mohl narazit)
Vtom někdo zaklepal na dveře. Plukovník de Beauchamp zvedl
hlavu. - Vojenský kůň, přivázaný ke stanu svého pána, takto větří.
Zaklepání ozvalo se poznovu. někdo klepal na malé tapetové
dveře, vedoucí na chodbu.
René se vrhl ke dveřím. Otevřel je a uzřel vyděšenou tvář
Baptistovu. Baptist položil prst na ústa.
"Co jest, Baptiste?"
"Hledám vás po všech pokojích, pane plukovníku."
"A proč? Stalo se něco?"
"Jsou tam dva, pane plukovníku."
"Jací dva?" Kdo? A kde?"
"Jací dva?" Kdo? A kde?"
"Tam! Na chodbě, která vede ke kabinetu císařovu. Jsou
dva. V livreji. Ale byli mně nějak podezřelí..."
Plukovník de Beauchamp vyběhl ze dveří a utíkal chodbou,
následován Baptistem.
Blanka sklesla do křesla, se srdcem bušícím a polomrtvá
hrůzou z toho, co ten člověk asi sděloval plukovníkovi. Nerozuměla z toho ani
slova, ale tušila. A tušiti, toť asi jako dívati se skrze závoj; člověk nevidí
dobře, ale nelze říci, že by neviděl ničeho.
René doběhl k točitým schodům, vedoucím k císařovu kabinetu,
a zde se zarazil. Rozhlédl se bleskem.
Uzřel dva sloužící v livreji, stojící u zdi pod lampou.
Hleděli s jakýmsi úzkostlivým výrazem ve tváři do tmavé chodby, která se tu
křižovala s chodbou osvětlenou. René tam pohlédl a rozeznal ve tmě bílé
punčochy a paruky jiných dvou sloužících, kteří tu, jak se zdálo, číhali,
přikrčeni ke zdi. Za nimi se něco pohnulo, zazvonilo a zablýsklo. René s hrůzou
seznal, že to, co se hýbe, jsou lidé, a to, co zvoní a blýská se, jsou zbraně.
Tu jedna z těch postav, která byla nejblíže, učinila několik
kroků kupředu. Vyšla ze tmy a přiblížila se ke světlu.
Nerozmýšleje se, vrhl se plukovník na ni.
Byl to opravdu sloužící v císařské livreji. Ale mohl to býti
i nějaký spiklenec. Pan de Beauchamp srazil ho jedinou radou k zemi a klekl mu
na prsa. Začal ho škrtiti. Muž se bránil, kopaje nohama a snaže se oddáliti
ruce plukovníkovy, které ho svíraly jako kleště. Podařilo se mu uvolniti na
okamžik hrdlo. Byl celý zrudlý ve tváři. Koktal:
"U čerta! Co to dě - děláte, plukovníku!"
René ucítil, že jakási ruka položila se mu na rameno.
Uslyšel jakýsi řezavý, výsměšný hlas, který pravil:
"Copak vám udělali moji lidé, pane de Beauchamp, že je
škrtíte?"
René se vztyčil jako had, jemuž šlápli na ocas. Proti němu
stál Fouché.
Po třetí již během tohoto dne objevil se policejní ministr
ve chvíli, kdy by ho byl René očekával nejméně. (...)
Fouché pokynul. Z temné chodby vyřítilo se několik četníků.
Byli buď převlečeni do livreje nebo v uniformách. Vrhli se na ony dva lokaje,
stojící pod lampou.
Nebránili se. Byli okamžitě spoutáni. Byli to Bonpard a
Guillaumet.
Bonpard neměl ani času, aby své dýky, jež byla určena pro někoho jiného, použil proti četníkům.
Vše bylo hotovo v několika vteřinách.
Tu ozval se se schodů hněvivý hlas:
"Co se tu děje?"
Byl to Napoleon, provázený Ménévalem.
S úžasem pohlédl na Fouchého, četníky i na oba lokaje, svázané
a ležící na zemi.
Fouché předstoupil. Pravil ukláněje se a ukazuje na Reného:
"Co se děje? Atentát na vaše veličenstvo! Zde pan de
Beauchamp svou ostražitostí zabránil útoku na vaši osobu, Sire. Přemohl
spiklence!"
Než se mohl René probrati z úžasu, přistoupil k němu
Napoleon a vzal ho majestátně za ucho. Plukovník zrudl ve tváři jako školák.
"Velmi dobře, Beauchampe!" pravil Napoleon.
"Prokázal jsi stejnou odvahu v mé osobní službě jako na bojišti. Nezapomenu vám toho nikdy, generále!"
René vzhlédl se slzami v očích a nejsa mocen slova. Jeho
zraky setkaly se s ironickým a záhadným výrazem ve tváři vévody z Otranta.
2 komentáře:
Velký dík panu Michalu Šťovíčkovi za tento seriál!
Jen pro upřesnění, aby někoho obrázek obálky nezmátl: "Březnová noc" je právě ten první díl volné trilogie, který o napoleonské době není. Druhý díl SPIKLENCŮ má podtitul "Bouřlivé léto".
Ovšem výběr Girodetovy skici pro ilustraci "dobře najedeného měšťáka" je přímo geniální! Také medailon "svérázného pravoslavného filosofa" je moc pěkný.
TG
Díky za uznání! Vám uznání za literární přehled - říkal jsem si, že dílo dnes už bude sotva kdo znát... Ve vydání, které vlastním, se ten první díl, netýkající se Napoleona, jmenuje Bouřlivé léto. Po jiných vydáních jsem nepátral. Ale to je nepodstatné? Zdravím. MiŠ
Okomentovat