DENÍK BRITSKÉHO DĚLOSTŘELCE OD WATERLOO

Nakladatelství Elka Press v těchto dnech vydává knihu, kterou lze právem označit za počin. Jde o deník kapitána Royal Horse Artillery, britského jízdního dělostřelectva, a později generála Cavalié Mercera o všem, co zažil v souvislosti s bitvou Waterloo. Jeho baterie v ní hrála na pravém křídle dosti rozhodující roli a krom toho bojovala i den předtím u Quatre-Bras. Cavalié Mercer si ostatně vystřelil po samotném Napoleonovi, pak ale ujížděl doslova o život...
    Mercerův DENÍK líčí celé tažení z britského pohledu od připlutí do Ostende až po příchod Wellingtonovy armády do Paříže a obsahuje spousty živých postřehů, které autor doprovází jako výtvarně nadaný muž i svými vlastními kresbami. 
   Český vydavatel učinil věc nesmírně záslužnou, koupil autorská práva kritického britského vydání včetně doprovodných studií editora, vojenského historika Andrewa Uffindela,  nejen o Mercerově životě a jeho jednotce, ale (což je v české historické literatuře naprosto výjimečné a ojedinělé) i o britském dělostřelectvu napoleonských válek.
   Měl jsem to potěšení rukopis s ohledem na vojenskou terminologii i francouzské výrazy prolétnout a Leonid Křížek, vydavatel i majitel Elka Pressu, mi dal souhlas zveřejnit pasáž, která by vám dala o Mercerově knize i jeho stylu představu, což tímto činím... 

Waterloo a pomník na posledním palebném postavené Mercerovy baterie

Na cestě do Charleroi a na planině byla malá vesnice (Frasnes) s kostelem a hned za ní cesta stoupala do výšiny, na jejíž nezalesněné části, mezi cestou a lesem nalevo, byl tábor francouzské armády stojící proti nám. Jejich předsunuté hlídky byly v údolí blízko Frasnes a proti nim zase naše – hlavní část naší armády totiž obsadila území mezi Quatre Bras a lesem nalevo. Mezi živými ploty, o nichž jsem se již zmínil, zrovna probíhala drobná šarvátka, a odtud také pocházela střelba, kterou jsme slyšeli celé ráno. Všude okolo nás leželi pěšáci, čistili si zbraně, vařili a bavili se, zcela bez ohledu na tu potyčku. Pro mne to však byla z naší pozice velice zajímavá podívaná, protože sklon terénu mi umožňoval zřetelně vidět všechny manévry obou stran, jako na nějakém bitevním plánu. Po spoustě střelby z okraje lesa, proti němuž naši střelci obsadili všechny živé ploty, jsem najednou uviděl, jak se ze všech stran vyrojili francouzští myslivci, přičemž střelba našich začala být hustší a častější než předtím. Mnozí z myslivců pelášili přes nekrytá pole, dokud se nedostali k nejbližším plotům, zatímco jiní běželi přikrčení v krytu plotů kolmých k jejich liniím, až se celé jednotce podařilo vybudovat si pozici – a tak naše muže zatlačit a postoupit vpřed. Pak znovu střelba zesílila víc než kdy jindy – někdy byli Francouzi odraženi a zahnáni zpátky; a tyhle změny jsem pozoroval s velkým zájmem, dokud mě nepovolal major M’Donald, jenž nám přinesl denní rozkazy. Od něj jsem se poprvé dozvěděl, jak dopadla akce z předešlého dne – že Prusové ustupují, a že my musíme také ustoupit. Jeho pokyny byly, pokud šlo o mne, že bych měl jet s nějakými jednotkami pěchoty, nebo něco podobného; avšak to, co následovalo, způsobilo, že jsem je všechny mohl pustit z hlavy. „Setnina majora Ramsaye,“ řekl, „zůstane vzadu s jezdectvem a bude krýt ústup; nebudu však před vámi skrývat, že spadá pod vaši pravomoc to udělat také tak, pokud se tak rozhodnete.“ Když major tohle prohlásil, vypadalo to, že ho hryže svědomí, takže abych mu to ulehčil, požádal jsem ho, aby byl spravedlivý a nechal na mě, jak se zachovám. Všichni tedy odtáhli, a jelikož bylo nepravděpodobné, že se bezprostředně bude něco dít, zabavili jsme se znovu sledováním šarvátky.

Detail pomníku Mercerovy baterie

Právě v tu chvíli nastal mezi pěšáky na farmě ohromující rozruch, rozběhli se v chaotickém davu směrem k nám, přitom křičeli, vráželi do sebe a strkali se. Byl jsem si už jistý, že mezi ně vtrhli nepřátelští jezdci, zvlášť když zrovna střelba myslivců zhoustla a podle všeho se ozývala z bližší vzdálenosti, když vtom celou záležitost vysvětlilo velké prase, kvičící, jako kdyby už bylo zapíchnuté, které se vyřítilo z davu, jenž ho ze všech stran obkličoval. Někteří na něj útočili sekyrami, jiní pažbami svých mušket, další ho bodali bajonety. Ten lov by byl legrační, kdyby nebyl tak krutý; a zřídkakdy jsem pocítil větší úděs, než když to ubohé zvíře, vrávorající po opakovaných ranách, bylo nakonec sraženo k zemi přinejmenším půltuctem bajonetů, současně do něj zabodnutých.

Celou tu dobu náš ústup probíhal velice poklidně. Jednotky od Quatre Bras odešly časně zrána a byly vystřídány jinými zleva a tak to neustále pokračovalo – každá jednotka se na jistou dobu zastavila na poli poblíž Quatre Bras, dokud nedorazila jiná z levé strany, a pak se vydala hlavní cestou k Bruselu a uvolnila tak místo nově příchozím.

Nejdřív všichni jásali nad včerejším úspěchem – nepřítel byl odražen s hrstkou mužů, abych tak řekl, bez podpory jezdectva a s velmi málo děly – a teď, když byla naše armáda pohromadě, nečekali nic menšího, než okamžitý útok na francouzské pozice. Byl to pro nás smutný šok, když jsme se dozvěděli, že je nutné ustoupit. Marně nám říkali, že ústup je jen manévr k soustředění sil; všechna naše srdce sevřely ty nejchmurnější předtuchy. Někdy tou dobou mě navštívil sir Alexander Dickson, jenž právě přijel z New Orleansu, kde velel dělostřelectvu, aby se stal zástupcem náčelníka generálního štábu naší armády. Zdržel se jen několik minut.

Jak se zmenšoval počet pěších jednotek na planině, střelba při šarvátce mezi živými ploty postupně polevovala, až nakonec ustala – naši střelci se stáhli a následovali ustupující jednotky. Nakonec, kolem poledne, jsem zjistil, že jsem zůstal se svou setninou na čele pozice u farmy Quatre Bras zcela sám – na dohled byla jedině malá předsunutá hlídka husarů poblíž vesnice Frasnes na pláni pod námi; několik dalších v našem týlu, ale trochu dál, mezi domy; a brigáda husarů[1] daleko nalevo (asi dvě míle), vedle lesa. Tak osamělý, abych tak řekl, jsem měl dostatek volného času k pozorování spouště kolem sebe, tak podivně v rozporu s jinak radostnou krajinou. Všude jsem viděl připomínky včerejšího krvavého boje – pošlapané obilí a země, obzvlášť na rovině, hojně posetá těly zabitých. Přímo před farmou Quatre Bras byla děsivá scéna masakru – všude kolem byla zem hustě posetá mrtvolami skotských střelců a kyrysníků. Vypadalo to, že kyrysníci zaútočili z cesty z Charleroi, na které a v jejím nejbližším okolí jich leželo nejvíc.

Když mi major M’Donald předával rozkazy k ústupu, znovu zopakoval rozkaz připojit se neprodleně k brigádě sira Edwarda Sommerseta, ale pořád ještě mi nemohl říci, kde se ta brigáda nalézá. Mezitím se před domy zformovala brigáda lehkých dragounů sira Ormsbyho Vandeleura, a já jsem se proto domníval, že celé naše jezdectvo musí být nedaleko. Proto jsem jako první krok k nalezení lorda Edwarda přejel cestu po pravé straně těchto dragounů a pokračoval směrem k místům, kde, jak jsem již uvedl, světlo stínily stromy a keře. Když jsem jimi projížděl, měl jsem nerušený výhled na míle do krajiny, avšak tím směrem nebyl vidět žádný voják, dokonce žádná lidská bytost. Když jsem pobízel svého koně skrz houští, najednou se zastavil, začal frkat a vykazoval jednoznačné známky strachu. Pobídl jsem ho, aby jel dál, avšak sám jsem se zarazil, když jsem uviděl pod keřem ležet do naha svlečenou mrtvolu nějakého muže. Tato oběť války byl mladík pěkné postavy, s jemnou světlou pokožkou a tváří jen o trochu tmavší; jeho horní ret zdobil zárodek kníru a rysy jeho obličeje, dokonce i ve smrti, byly nádherné. Domníval jsem se, že to je Francouz, ale ani na něm, ani na jeho koni nebyl ani kousek oblečení, který by naznačoval, jaké je národnosti. Jestli to je Francouz, jak se mohlo stát, že se dostal sem, aby umřel osamělý tak daleko za našimi liniemi? Nevím proč, ale tohle setkání s osamělou mrtvolou mělo na moje rozpoložení úžasný vliv – zcela jiný, než co jsem cítil, když jsem hleděl na bitevní pole pod námi, zatarasené hromadami těl. Jen zřídka jsem zažil takovou sklíčenost – takový pokles mysli – jako když jsem stál nad tou pěknou postavou takhle oloupenou, zapomenutou, která se nejspíš brzy stane kořistí vlků a vran – nad miláčkem nějaké laskavé matky, zbožňovaným nějaké půvabné dívky. Jeho kůň, obraný o všechno stejně jako jeho pán, ležel poblíž – osud je stihl současně. Když jsem se vrátil ke své setnině, našel jsem tam sira Augusta Frazera, který přijel s příkazem dopravit moje muniční povozy do týlu, aby ústup byl co nejméně zatěžován, a aby mi řekl, že munici spotřebovanou ten den si mohu doplnit, když pro ni pošlu do Langeveldtu, při cestě do Bruselu, v místě, kde se od ní odvětvuje cesta do Wavre.

Když jsme byli takhle zbaveni munice, bylo mi jasné, že náš ústup musí být rychlý, protože s pouhými padesáti náboji na jedno dělo (což bylo jejich množství na kolesnách),[2] se nedalo čekat, že budeme držet jakoukoli pozici déle než pár minut. Nakonec tohle opatření málem vedlo k velice nepříjemným důsledkům, jak velmi brzy uvidíme.

Teď bylo kolem jedné hodiny po poledni. Moje setnina stála rozmístěná na vrcholku svahu, s pravou částí poblíž zdi farmy, zcela osamělá; jediné jednotky na dohled byly, jak už jsem uvedl, předsunutá hlídka a pár husarů rozptýlených ve směru na Fresnes, lehcí dragouni sira O. Vandeleura dvě až tři stovky yardů v našem týlu a husaři sira H. Viviana hodně daleko nalevo. Francouzská armáda přesto neprojevovala žádnou snahu o útok. Tahle nečinnost byla nevysvětlitelná. K čelu mé setniny přijel lord Uxbridge doprovázený pobočníkem, sesedl a posadil se na zem; já a pobočník jsme se k němu přidali. Jeho lordstvo pozorovalo polním dalekohledem francouzské pozice; a všichni tři jsme se divili nečinnosti nepřátel a zřejmě chabému průzkumu, když umožnili nejen naší pěchotě v klidu ustoupit, ale pořád ještě zůstávali na místě svého bivakování. „Teď už to nebude dlouho trvat, než na nás zaútočí,“ řekl pobočník, „protože oni vždycky obědvají, než se pohnou, a ten kouř zřejmě znamená, že zrovna vaří.“ Měl pravdu; údolím se zanedlouho přihnal jiný pobočník s hlášením, že mezerou mezi lesy nalevo od Gembloux postupuje silná jezdecká kolona.[3] V tu chvíli jsme je zřetelně zpozorovali; lord Uxbridge si je chvíli dalekohledem pozorně prohlížel a pak vyskočil a s radostným zvoláním: „Chvála Bohu, jsou to Prusové!“ nasedl na koně a v doprovodu svých dvou pobočníků pádil jako vítr přivítat je. Chvíli jsem tam stál a pozoroval oba, jak se ženou dolů svahem a neubránil jsem se údivu, jak se tam Prusové dostali. Ve svém zmatení jsem však dlouho nezůstal, protože když jsem stočil pohled k francouzským pozicím, viděl jsem, že celá jejich armáda z nich sestupuje ve třech nebo čtyřech temných masách, zatímco jejich předsunutá jezdecká hlídka už bojuje s našimi husary a zatlačuje je.

 Najednou mi bleskla hlavou celá pravda a začal jsem se znepokojovat o bezpečí lorda Uxbridge a jeho společníků, teď už daleko vpředu na cestě dolů do údolí a dost možná nenávratně odříznutých. Moje situace teď vypadala dost ošemetně: byl jsem ponechán bez rozkazů a zcela sám na vrcholu našich pozic – husarské hlídky se hnaly tryskem pryč, jak jen stačily – celá francouzská armáda postupovala a už nebyla daleko. V tomto dilema jsem se rozhodl stáhnout se mírnou proláklinou, jež mě oddělovala od sira O. Vandeleura a zaujmout pozici před jeho jízdními oddíly, odkud, jakmile se Francouzi dostanou na naší předchozí pozici, bych po salvě na ně měl dost času ustoupit mezerami v jeho sestavě a vyklidit mu prostor k protiútoku. Tenhle manévr byl okamžitě proveden; děla však byla sotva odpojena od kolesen, když se objevil sir Ormsby, celý rozlícený, a křičel: „Co tady děláte, pane? Zatarasil jste mi čelo a my nebudeme moci zaútočit. Odvezte svá děla pryč! A to hned, povídám – odvezte je pryč!“ Marně jsem se odvážil vysvětlit mu své úmysly, a přesvědčit ho, že by mu moje palba umožnila zaútočit s vyšší účinností. „Ne, ne; odstraňte mi je z cesty, pane!“ byla celá odpověď, které se mi dostalo; a já jsem se tedy připravoval poslechnout, když se najednou objevil lord Uxbridge a scéna se v tu ránu změnila. „Kapitáne Mercere, máte nabito?“ „Ano, můj pane.“ „Tak jim dejte salvu, až vystoupí na kopec, a pak co nejrychleji ustupte.“ „Lehcí dragouni, ve třech proudech napravo, klusem, na pochod!“ a pak nějaké rozkazy siru Ormsbymu, jehož jsem pak ten den už neviděl. „Zrovna jdou vzhůru do kopce,“ řekl lord Uxbridge. „Nechte je dojít pěkně nahoru, než vypálíte. Myslíte, že pak můžete dost rychle ustoupit?“ „Tím jsem si jist, můj pane.“ „Tak dobrá, držte pečlivě hlídku a dobře miřte.“

Často jsem toužil uvidět Napoleona, toho mocného válečníka – toho úžasného genia, který si vydobyl světové renomé. Teď jsem ho viděl a v tomto setkání, jemuž se sotva něco vyrovná, byla jistá míra velkoleposti. Od rána byla obloha zatažená a v tu chvíli poskytovala velice nezvyklý pohled. Nad námi visely nevšední mohutné masy bouřkových mračen té nejhlubší, téměř inkoustové černi, s dolními okraji ostrými a zřetelně vymezenými, a vlekly se, jako kdyby se každou chvíli měly protrhnout; zahalovaly naši pozici a všechno na ní do hlubokého a ponurého šera, zatímco vzdálený kopec nedávno obsazený francouzskou armádou se pořád ještě koupal v jasné sluneční záři. Lord Uxbridge ještě mluvil, když na plató, které jsem před chvílí tryskem opustil, vyjel jediný jezdec,[4][J1]  okamžitě následovaný několika dalšími, jejichž temné postavy byly silným kontrastem s ozářeným pozadím opticky přiblížené, takže se zdálo, že jsou mnohem blíž, než ve skutečnosti byly. Na chvíli se zarazili a prohlíželi si nás; pak na plató rychle vjelo několik jízdních oddílů a lord Uxbridge vykřikl: „Pal! –  pal!“ a když jsme na ně vypálili jednu salvu, rychle jsme nakolesnili, abychom mohli ustupovat. Vtom se na nás jezdci vyřítili s podporou několika kusů jízdního dělostřelectva, které na nás zahájily palbu ještě dřív, než jsme mohli tento manévr dokončit, avšak bez většího účinku, protože jediným zasaženým byl major Whinyates, jehož zranila do nohy střepina granátu z houfnice.

---

[1] [MERCER:] Domnívám se, že husaři sira Hussey Viviana.

[2] Mercerův údaj o padesáti nábojích na dělo je nepřesný, to platilo jen pro šestiliberní kanony. Když začaly boje, měl devítiliberní děla, přitom každé z nich na své kolesce vezlo jen dvaatřicet nábojů. Franklin, British Napoleonic field artillery, str. 279–280.

[3] [MERCER:] Zdálo se mi, že to jsou Milhaudovi kyrysníci spolu s lehkým jezdectvem sboru pod velením hraběte Lobaua, vyslaní jako posila Neyovi při útoku na Quatre Bras. – Viz O’Meara, Translation of Memoir of Napoleon, kniha IX, kapitola V, str. 109.

[4] [MERCER:] Že to byl Napoleon, to máme z důvěryhodného zdroje, od generála Gourganda, který uvedl, že Napoleon, rozzlobený zpožděním maršála Neye, se sám postavil do čela lehkého jezdectva (myslím), a hnal se vpřed v naději, že ještě bude moci dostihnout náš zadní voj.

---

WATERLOO-DENÍK Z TAŽENÍ
Generál Alexander Cavalié Mercer
Vydal Elka Press PrahaRozsah 400 stran
Cena 399 Kč
ISBN 978-80-87057-32-2