čtvrtek 10. března 2011

ROMÁN O ROCE 1813 ANEB TIP PRO NAKLADATELE

Jeden z vás, čtenářů blogu, mi připomněl romány dvojice francouzských autorů Erckmanna a Chatriana, s tím, že bych se o nich měl zmínit. Činím tak rád tím spíše, že romány, o nichž bude řeč, mám velice rád a už nějaký čas se snažím některého nakladatele přemluvit na moderní překlad tohoto čtivého a autorskými právy už nezatíženého díla.

Émile Erckmann (1822-1899) a Alexandre Chatrian (1826-1890) vytvořila ve francouzské literatuře prototyp lidového románu, tj. díla zobrazujícího osudy obyčejných a prostých lidí. Postavy z jejich novel a románů pocházejí většinou z Alsaska či Lortinska a v nejednom případě se děj odehrává v dobách Francouzské revoluce či napoleonských válek. Do těch druhých je zasazen především pozoruhodný román o brancích roku 1813, v němž o odvedení, výcviku, pochodu do Saska, bitvách u Lützenu a u Lipska jakož i o tragickém ústupu zpět k Rýnu vypráví alsaský conscrit Joseph Bertha, zařazený ve III. sboru maršála Neye do divize generála Souhama. Spisovatelská dvojice napsala příběh svrchovaně autentický a dokonale podložený realitou i reáliemi. Sami autoři se netajili, že při tom používali rukopis pochodového deníku kapitána Vidala, který se nám, bohužel, nezachoval, pozdější bádání však ukázalo, že to nebyla jediná vzpomínka; stejně tak se opírali o memoáry Jeana-Baptista Barrèse. Román měl úspěch, vychází ostatně dodnes, jak to dokládají obrázky přebalů, do češtiny byl však přeložen pouze v roce 1919 a tento překlad (který má dost chyb) už velmi zastaral (nedej pámbu, aby ho někdo vydal ve sto let staré podobě a zničil tak knihu podobně, jako se to povedlo Mobě s Kapitánem Richardem od Alexandra Dumase). Zůstává ovšem sběratelskou záležitostí a není tak těžké jej na internetových antikvariátech za rozumnou cenu sehnat. Já dosti dlouhé pasáže překládal z francouzštiny pro pátý svazek svých Napoleonových tažení (Ať žije císař!) a přikládám dosti dlouhou pasáž o bitvě u Lützenu. Dodávám, že oba Francouzi sepsali rukou společnou i pokračování s názvem Waterloo, o tom však zase jindy…

Jen co jsme přešli na druhý břeh (Sály, pozn. překl.), vytvořil každý pluk karé se zbraněmi u nohou. Kolem páté už přešla celá divize. Slunce rozhánělo mlhu; zhruba na tři čtvrtě francouzské míle napravo jsme viděli staré město, špičaté střechy, baňatou zvonici s břidlicovou krytinou a křížem nahoře a dál za ní zámek: to byl Weissenfels.
Mezi námi a městem se rozkládala hluboká proláklina. Maršál Ney, jenž právě dojel, chtěl hlavně vědět, co se tam skrývá. Dvě kompanie sedmadvacátého rozvinuly střelecké řetězy a čtverhrany se daly na pochod rychlostí pas ordinaire: důstojníci, sapéři a tamboři uvnitř, děla v mezerách, kolesny za poslední řadou. (…)
Občas jsem se koutkem oka podíval na druhé karé, které postupovalo na stejné úrovni s námi, a viděl jsem maršála vprostřed jeho štábu. Všichni natahovali hlavy a klobouky měli napříč, to aby viděli dopředu, co se děje. Tirailléři konečně došli ke křovinami a živými ploty lemované rokli. Už pár minut předtím jsem zpozoroval, že se o trochu dál a na druhé straně cosi hýbe a blýská, jako kdyby vítr rozevlával klasy; napadlo mě, že tam mohou docela dobře být Rusové se šavlemi a kopími, nicméně jsem tomu nepřikládal moc víry. Jak se ale naši tirailléři přiblížili ke křoviskům a když na několika místech propukla střelba, jasně jsem viděl, že to jsou kopí. Takřka současně se zablesklo a zadunělo dělo. Rusové měli děla, právě na nás vypálili, nevím už, co za hluk mě přimělo otočit hlavu, a já spatřil, že v řadách nalevo zeje díra. Současně jsem slyšel, jak plukovník Zapfel klidně říká:
„Sevřete řady!“
Odehrálo se to tak rychle, že jsem neměl čas uvažovat. Avšak o padesát kroků dál se znovu zablesklo, v řadách se ozval podobný hluk, jak když tudy proletí silný závan větru, a já spatřil novou díru, tentokrát napravo. (…) Neodvažoval jsem se na to myslet, snažil jsme se být duchem jinde, když tu vjel do našeho karé generál Chemineau2) a mohutným hlasem řval:
„Stát!“
Podíval jsem se a viděl, že se k nám hromadně blíží Rusové.
„První řada, zakleknout…, bodák vztyč! K palbě připravit!“ křičel generál.
Ježto Zébédé poklekl, ocitnul jsem se svým způsobem v první řadě. Stále se mi zdá, že vidím, jak se k nám v linii blíží celá ta masa koní s Rusy předkloněnými a se šavlemi v pěstích, přičemž slýchám generála, kterak za námi klidně, jako na cvičišti, říká:
„K palbě připravit. K líci zbraň… Pal!“
Vystřelili jsme, čtyři karé naráz; jako kdyby se sesypalo nebe. Jen co se kouř trochu zvedl, viděli jsme, že Rusové tryskem ujíždějí, naše děla ale burácela a kule letěly rychleji než jejich koně.
„Nabíjet!“ křičel generál.
Myslím, že jsem nikdy v životě nepocítil podobnou radost.
„Vida, vida, prchají!“ říkal jsem si sám pro sebe.
A ze všech stran bylo slyšet volání:
„Vive l´Empereur!“
Z radosti jsem začal křičet jako ostatní. Trvalo to dobrou minutu. Karé se opět dala na pochod, zdálo se, že je po všem; jenže na dvě stě až tři sta kroků od rokle se ozval velký rámus a generál podruhé zvolal:
„Stát…! Zakleknout…! Bodák vztyč!“
Rusové vyrazili z úvozu jako vítr, aby se na nás vrhli. Přijížděli všichni naráz; zem se chvěla. Už nebylo slyšet povely. (…) Několik z těch Rusů dojíždělo až k nám; viděli jsme je skrze dým vztyčené a chvíli poté nebylo vidět nic. Za několik okamžiků, v nichž se jen nabíjelo a střílelo, zazněl mohutný hlas generála Chemineaua, který volal:
„Palbu stav!“
Skoro jsme se neodvažovali poslechnout; každý pospíchal, aby ještě vystřelil, dým se však rozptyloval a my viděli velkou spoustu jezdectva, jak vyjíždí druhou stranou rokle. Hned nato se karé rozvinula k pochodu v kolonách. Bubeníci bubnovali do útoku, naše děla duněla.
„Kupředu! Kupředu…! Ať žije císař!“
Sestupovali jsme do rokle přes hromady ruských koní, kteří sebou na zemi dosud škubali, a pak jsme stoupali zrychleným krokem směrem k Weissenfelsu. Všichni ti kozáci a myslivci před námi ujížděli skloněni a s patrontaškami na zádech tak rychle, jak to svedli: bitva byla vyhraná!
Jenže v okamžení, kdy jsme došli k městským zahradám, zastavila se za něčím, co připomínalo sady, ujíždějící děla a poslala po nás kule, z nichž jedna přerazila sapéru Merlinovi sekeru a jemu ustřelila hlavu. (…)
Do města jsme vešli třemi kolonami: prodrali jsme se křovím, zahradami, chmelnicemi a přeskákali zdi. (…) Když se dým rozptýlil, projel před čelem našeho šiku maršál kníže Moskevský (Ney, pozn. překl.) a zvesela nám povídal:
„Skvělé…! Skvělé…! Jsem s vámi spokojen…! Císař uslyší, že jste si vedli dobře. Dobré je to!“
Dalšího dne postoupila Souhamova divize dál na východ a zaujala postavení jižně od Lützenu, ve vsi Gross-Görschen, kde přenocovala. Všichni včetně generála Souhama předpokládali, že nepřítel je daleko a stále ustupuje, přičemž míří na Lipsko. Zdálo se, že Souhamovu sboru nic nehrozí, že tvoří jen boční a možná zadní zajištění. Ve skutečnosti na něj pochodovaly hlavní rusko-pruské síly. Bitva u Lützenu (nazývaná také bitvou u Gross-Görschen) měla začít co nevidět; Neyův (Souhamův) sbor v ní nesl hlavní tíhu bojů.
Neměl jsem čas už myslet na nic jiného, ježto bubny bily na poplach na všech stranách; každý pádil k jehlanům své roty a chvátal, aby si vzal pušku. Důstojníci nás řadili do bojového šiku, děla přijížděla cvalem ze vsi, rozmisťovala se na pahorku, trošku vzadu, ježto jim hřeben svahu sloužil jako předprseň. Kolesny přijížděly také. A o něco dál, ve vesnicích Rahna, Kaja, Klein-Görschen, tam se vše hýbalo, my však byli první, na koho měla ta masa narazit.
Nepřítel zastavil na dva dostřely z děl a jeho jezdci se točili po stranách jak vítr, aby si nás prohlédli. Na březích Flossgrabenu nebylo vidět než ta mračna Prusů, oba břehy se jimi doslova černaly, a protože jejich první řady začínaly vytvářet kolony, řekl jsem si pro sebe:
„Tentokrát, Josefe, je všechno ztraceno, je konec se vším…, už to nezvládneš… Jediné, co můžeš udělat, je pomstít se, bránit se, nemít s ničím slitování… Braň se, braň se…!“
Když mi to letělo hlavou, projel osamělý generál Chemineau před čelem šiku, přičemž na nás křičel:
„Vytvořte karé!“
Všichni důstojníci nalevo, napravo i vzadu opakovali týž rozkaz. Vytvořila se čtyři karé, každé ze čtyř batalionů. (…) V téže chvíli se ozval rachot děl, která Prusové vyvezli na kopec vlevo, začala však hřmít jinak než u Weissenfelsu, nemělo to konce! Měli na té straně tři desítky hrubých kusů, z toho si můžete představit, jaké díry v nás dělaly. Kule svištěly tu vzduchem, tu řadami, tu se zarývaly do země, kterou se strašlivým rámusem přeorávaly. I naše děla střílela, což nám zčásti nedovolovalo slyšet sykot a bručení těch druhých, jenže nás deprimovalo, jak důstojníci soustavně opakovali:
„Sevřete řady! Sevřete řady!“
Byli jsme vprostřed neobyčejného dýmu a ještě jsme nevypálili. Říkal jsem si:
„Jestli tu zůstaneme ještě čtvrthodinu, zmasakrují nás bezbranné!“
To mi připadalo obzvlášť trudné. Náhle se před námi objevily první kolony Prušáků, přicházely mezi dvěma kopci, dělaly přitom zvláštní hluk, jako když stoupá příval. V tu chvíli tři strany našeho karé, čelní a ty našikmo vpravo i vlevo, spustily palbu. Ví Bůh, kolik Prušáků v proláklině zůstalo! Jejich kamarádi, místo aby zastavili, se však drali dál a vyli jak vlci:
„Vaterland! Vaterland!“
Načež po nás vypálili na sto kroků po batalionech, takřka na dotek.
Poté došlo na bajonety a kolby, když se přes nás chtěli převalit; byli jak vzteklí. Celý život si budu pamatovat, že jeden batalion těch Prušáků došel přímo až k nám a bodal po nás bodáky, což my jim opláceli, aniž jsme opustili řady, a že je pak smetla dvě děla, která měla palebné postavení padesát kroků za čtverhranem. Ustupovali z kopce, my nabili pušky, abychom je vyhladili do posledního, když tu jejich děla obnovila palbu a my uslyšeli vpravo veliký rámus: bylo to jejich jezdectvo, které přijíždělo, aby využilo děr, co jejich děla nadělala! Nic jsem z toho útoku neviděl, protože se odehrával na opačném konci divize, avšak zatímco jsme čekali, pršely kule po tuctech. Generálu Chemineauovi to právě utrhlo nohu, dlouho jsme se v tom už držet nemohli, když tu přišel rozkaz bubnovat na ústup, což jsme udělali s pochopitelnou radostí. Prošli jsme kolem Gross-Görschen, Prusové nás sledovali, stříleli nás a my je. Dvě tisícovky mužů, co byly ve vsi, zastavily nepřítele valivou palbou ze všech oken, zatímco my šplhali stranou, abychom se dostali do druhé vsi, do Klein-Görschen. Jenže tu přijelo z boku veškeré pruské jezdectvo, aby nám odřízlo ústup a aby nás donutilo zůstat v palbě jejich děl stát. (…)
Pochodovali jsme neustále nazpět, když tu na nás kdosi zvolal:
„Stát!“
A v téže chvíli dopadla na husary, kteří už pádili na nás, strašlivá salva kartáčů, jež je srážela po stovkách. Byla to divize chrabrého generála Girarda, co nám chvátala na pomoc od Klein-Görschen; postavila šestnáct děl do baterie trochu nalevo. Byl to dobrý zásah, husaři mizeli ještě rychleji než se objevili a šest karé Girardovy divize se spojilo v Klein-Görschen s našimi, aby zastavila pruskou pěchotu, která stále postupovala, na čele první tři kolony a tři neméně silné za nimi.
Přišli jsme o Gross-Görschen a mezi Klein-Görschen a Rahnou propukl boj ještě zuřivější. Já už nemyslel než na pomstu. Takřka jsem zešílel vztekem a zlostí na ty, co mě chtějí připravit o život, majetek, který si každý člověk chrání, jak nejlépe umí. Zakoušel jsem jistý druh nenávisti vůči těm Prušákům, jejichž řev a drzý vzhled mi pěnily krev. (…)
První tři nepřátelské kolony se zastavily na pahorku u Gross-Görschen, aby počkaly na tři další, které se blížily s puškami na ramenou. Ves mezi námi a údolím hořela, doškové střechy plápolaly, dým stoupal až k nebi a po svahu, mezi námi a údolím, jsme viděli, jak přes rozorané pole postupuje dlouhý had děl, která nás chtějí vzít z boku.
Mohlo být poledne, když se šest kolon dalo na pochod a když se z obou stran Gross-Görschen začaly rozvinovat spousty husarů i jízdních myslivců. Naše dělostřelectvo, umístěné za čtverhrany nahoře na kopci, spustilo strašlivou palbu po pruských kanonýrech, kteří jim v celé délce linie odpovídali. Naši tamboři vprostřed čtverhranů začínali bít do bubnů, aby nás upozornili, že se nepřítel přibližuje, znělo to trochu jak bzučení mouchy před bouřkou, a Prušáci v údolí naráz všichni zařvali:
„Vaterland! Vaterland!“
Jak pálili po batalionech, když šplhali na kopec, začal nás zahalovat dým, protože vítr vál k nám, což nám bránilo ve výhledu. Navzdory tomu jsme zahájili palbu po řadách. Neslyšeli jsme se a neviděli na sebe nejméně čtvrt hodiny, když tu náhle byli pruští husaři v našem karé. Nevím, jak k tomu došlo, nicméně byli vevnitř, kroužili nalevo i napravo a skláněli se ze svých koníků, aby nás bez milosti rozsekali. My po nich bodali bajonety, řvali jsme, oni po nás pálili z pistolí, prostě to bylo příšerné. (…) Celý život budu mít před očima ty bledé obličeje s kníry zakroucenými směrem až za uši, malá čáka přitažená podbradníky, ržání koní vzpínajících se nad hromadami mrtvých i raněných. (…) Nikdy nepochopím, jak jsme se z toho dostali, kráčeli jsme naslepo dýmem a kroužili vprostřed výstřelů i ran šavlí. Jediné, nač si vzpomínám, je, že na mne Zébédé co chvíli křičel:
„Pojď! Pojď!“
A také, že jsme se, seržant Pinto a sedm či osm dalších z kompanie, nakonec ocitli v poli na svahu za čtverhranem, jenž se stále držel. Vypadali jsme jak řezníci.
„Nabíjet!“ řekl nám seržant.
Nuže, jak jsem nabíjel, vidím na konci svého bodáku krev a vlasy, z čehož mi svitlo, že jsem musel v zápalu vzteku rozdávat strašlivé rány. Po minutě starý Pinto povídá:
„Pluk je poražený…, ti prašiví Prušáci jej způli rozsekali… Najdeme ho později… Teď je nutné nepříteli zabránit, aby se zmocnil vesnice. Vlevo zatočit, pochodem, vchod!“
Vylezli jsme po schůdkách, co vedly do zahrady v Klein-Görschen, a vešli do domu, načež seržant zabarikádoval dveře do zahrady velkým kuchyňským stolem. Pak ukázal rukou do ulice a povídá:
„Tady je naše ústupová cesta.“
Poté jsme vylezli do patra, do dosti velké nárožní světnice; měla okna ke vsi a dvě další k pahorku skrytému v dýmu, odkud bylo slyšet práskání pokračující palby a rachocení děl. (…) Jen co seržant otevřel okno, už vystřelil do ulice, kudy se prodírali mezi hromadou povozů a hnojištěm dva či tři pruští husaři. Zébédé a ostatní stáli za ním se zbraněmi připravenými. Podíval jsem se do strany, abych viděl, jestli se karé stále drží, a uviděl jsem je na pět či šest stovek kroků daleko, jak spořádaně ustupuje a střílí ze všech čtyř stran do masy jezdectva, která je obklopovala. Skrze dým jsem zahlédl plukovníka, byl zavalitý a malý, seděl na koni, šavli v pěsti, hned vedle vlál prapor tak rozedraný, že z něj zbyl jen cár zapletený kolem žerdi. Dál vlevo vyrážela z ohybu cesty kolona a postupovala na Klein-Görschen. Tato kolona nám chtěla odříznout ústupovou cestu ze vsi, stovky rozprášených vojáků se však shlukly podobně jako my, další muži ještě ze všech stran přibíhali, někteří se každých padesát kroků obraceli, aby vystřelili z pušky, jiní, zjevně ranění, se vlekli někam do úkrytu. Vbíhali do domů, a jak se kolona blížila, spustila se ze všech oken valivá palba. To ji zastavilo tím spíše, že se ve stejné chvíli začaly napravo rozvíjet Brenierova a Marchandova divize, které nám poslal kníže Moskevský na pomoc. Později jsme se dozvěděli, že maršál Ney byl s císařem u Lipska a že vyrazil zpět, jen co zaslechl děla.
Nuže, Prušáci zastavili tam, co byli, a palba z obou stran utichla. Naše karé a kolony se stahovaly směrem na Starsiedel a všichni, kdo byli ve vsi, chvatně vyklízeli domy, aby se přidali ke svým plukům. (…)
Naneštěstí to ještě nebyl konec, neboť Prušáci, jichž se při pohledu na náš ústup opět zmocnila troufalost, ježto jim přicházely značné posily, začínali pomýšlet na útok na Kaju. Při pohledu na to jsem si pomyslel, že jakkoliv je císař velkým generálem, měl špatný nápad, když se roztáhl k Lipsku a připustil, aby nás zaskočila více než stotisícová armáda.
Jak jsme se tak formovali za Brenierovou divizí, začalo osmnáct tisíc starých vojáků pruské gardy stoupat útočným krokem do svahu, přičemž napíchali na znamení vítězství na hroty svých bajonetů čáka našich mrtvých. Ve stejné době se dál bojovalo nalevo, mezi Klein-Görschen a Starsiedelem. Masa ruského jezdectva, kterou jsme ráno spatřili, jak se blyští ve slunci za potokem Grünabach, nás chtěla objet, VI. sbor však dorazil, kryl nás a pluky námořníků stály jak zeď. Celá pláň připomínala jednolitý mrak, z nějž blýskaly tisíce přilbic, kyrysů a kopí.
Stále jsme ustupovali, když kolem nás cosi proletělo jako blesk: byl to maršál Ney! Přijížděl cvalem, jeho štáb za ním. Nikdy jsme neviděl podobný obličej; oči se blýskaly, tváře se třásly vztekem! Ve vteřině projel skrze celu naši linii a byl v čele našich kolon. Všichni vyrazili za ním, jako kdyby je strhla nějaká zvláštní síla. Místo ústupu jsme pochodovali vstříc Prusům a do deseti minut bylo vše v jednom ohni. Nepřítel se nicméně držel důkladně; už si myslel, že ovládl bojiště, a nemínil se vítězství vzdát. Krom toho mu neustále přicházely posily, přičemž my zeslábli pětihodinovým bojem.
Náš batalion byl tentokrát ve druhé linii, kule létaly před nás, rámus však byl mnohem větší. Co mi drásalo nervy, byl cinkot kartáčů o bodáky: pískalo to a rozléhalo se široko daleko jako nějaká zběsilá muzika. Vprostřed řevu, povelů a střelby z pušek jsme nicméně začínali sestupovat přes hromady mrtvých dolů. Naše divize vstoupily do Klein-Görschen; tam se bojovalo tělo na tělo, v hlavní ulici nebylo vidět než kolby nad hlavami a generály na koních se šavlemi v rukách, kteří se bili jako prostí vojáci. Trvalo to několik minut a my si v řadu říkali:
„Jde to dobře! Jde to dobře! Postupujeme…“
Jenže Prušákům přicházely nové a nové jednotky, my museli podruhé couvat, tentokrát naneštěstí tak rychle, že spousta lidí utíkala až ke Kaje. Ta ves ležela stranou a byla poslední na cestě k Lützenu. Tvořil ji dlouhý had domů oddělených jeden od druhého zahrádkami, stájemi a včelíny. Jestli nás nepřítel srazí na Kaju, rozetne naši armádu vedví. (…). Začínalo se to obracet špatným koncem.
Dorazil jsem do Kajy na pravou stranu vesnice, překračoval jsem keře a přeskakoval plaňkové ploty mezi zahrádkami. Právě jsem zahýbal za roh stodoly, když tu, jak jsem zvedl hlavu, spatřil jsem padesátku důstojníků na koních, kteří se zastavili na vrcholku protějšího kopce. Dál za nimi se po cestě od Lipska zběsile hnaly spousty dělostřelectva. Zbystřil jsem a poznal, že kousek za ostatními je císař. Rozvaloval se na svém běloušovi jak ve fotelu. Jasně jsem ho viděl proti šedé obloze. Nehýbal se a studoval bitvu dalekohledem.
Ten pohled mě rozveselil, až jsem začal ze všech sil volat:
„Vive l´Empereur!“
Pak jsem vyběhl alejí mezi dvěma starými domy na hlavní ulici. Byl jsem jedním z prvních a ještě jsem stihl postřehnout, jak se vesničané, muži, ženy i děti, spěchají ukrýt ve sklepích. Mnozí z těch, jimž jsem to pak vyprávěl, mi vyčítali, že jsem tak pádil, ale já jim odpovídal, že když může ustupovat maršál Ney, může ustupovat i Josef Bertha. (…)
Současně ze všech stran, z uliček, zpoza křoví a zahradních plotů vybíhali naši vojáci, kteří se přitom otáčeli a stříleli. Od všech regimentů, bez čák, zedraní, zmazaní od krve, s rozvzteklenými tvářemi a všechno to byly, když na to po tolika letech vzpomínám, děti, opravdické děti, z patnácti či dvaceti neměl ani jeden knír, jen kuráž, tu měli francouzskou!
Blížící se Prušáky, přikrčené jak vlčí smečka, aby běželi rychleji, vedli staří důstojníci, kteří křičeli:
„Vorwärts! Vorwärts!“
A jak přicházeli, nás dvacet či třicet přimáčknutých k rohu stodoly, kde byl malý včelín a velká višeň v květu, jak dnes to vidím, spustilo valivou palbu na ty pacholky, kteří houfně klesali za běhu k zemi, jenže nevím odkud, ale přibíhali další a další. Stovky kulek nám svištěly kolem uší a zarážely se o kameny, omítka se sypala, z trámů padala sláma, velká vrata vlevo byla děravá a my za stodolou nabíjeli a pak vybíhali, abychom do toho houfu vypálili, trvalo to jen tu chvíli, co bylo třeba zamířit a stisknout spoušť, přesto pět či šest našich na rohu seníku kleslo, nos zabořili do země, náš vztek byl nicméně převeliký a nebrali jsme na to ohled.
Když jsem se vracel snad podesáté a zalícil, vypadla mi puška z ruky. Sklonil jsem se, abych ji zdvihl, a padl jsem také; kulku jsem měl v rameni a krev mi máčela břicho jak teplá voda. Pokusil jsem se zvednout, avšak jediné, co jsem svedl, bylo, že jsem si sedl opřený o zeď. Krev mi stékala na stehna a já si pomyslel, že tu za okamžik zemřu, z čehož mi naskočila husí kůže.
Kamarádi mi dál stříleli přes hlavu a Prušáci jim neustále odpovídali. S myšlenkou, že mě další kulka může dodělat, jsem se s pomocí pravačky dovlekl k rohu, kde jsem sklouznul do škarpy, co sloužila k odvádění vody z ulice do zahrady. Levačku jsem měl jak z olova, hlava se mi motala, stále jsem slyšel střelbu, avšak jako ve snu.. Asi to nějaký čas trvalo. Když jsem zas otevřel oči, nastávala noc…

4 komentáře:

Andrej řekl(a)...

Pane Kovařík, ja si viem predstaviť aj nové vydanie týchto úžasných románov v prvorepublikovej češtine, v ktorej som ich s takou pasiou prečítal už aspoň 2x. Myslím, že by im to pridávalo ešte viac na autentičnosti. No ale samozrejme budem rád, ak sa vôbec podarí znovuvydanie oboch titulov (najlepšie v jednej knižke). Verím, že by toto dielo ocenili mnohí čitatelia.

Mimochodom, práve som na ČT1 v Túlavej kamere vzhliadol reportáž z provensálskej dedinky Banon, v ktorej je úžasné a veľké kníhkupectvo pána Gattefossea. Proste paráda. Ak ste to nevideli, odporúčam pozrieť web ČT.

Srdečne pozdravujem od tête de pont de Presbourg. ☺

jiri kovarik řekl(a)...

Zdravím předmostí... Podívám...! Teď jsem si ho našel na internetu..., to by se mi líbilo, tam bych na slušných pár hodin zkejsnul.

Theodor řekl(a)...

Ten úryvek je úžasný! Strhující čtení. Jestli je i zbytek podobný, pak by to nepochybně mělo stejný úspěch jako paměti Parquinovy nebo Marbotovy.

Chtěl bych se jen - pro případ, že bych v antikvariátu narazil na nějaký výtisk – ujistit, zda rozumím tomu, co uvádíte, správně a jestli se v něčem nepletu. Předpokládám, že vzdor různosti názvů i počtu stran se jedná o tutéž knihu.

První překlad (nevím od koho) je z r.1885 a vyšel pod názvem „Z pamětí rekruty z roku 1813 : Román z dob Napoleona I.“ (212 s.) jako příloha Národních listů; druhý – ten, o němž píšete – je z r.1919, vyšel u A. Neuberta s názvem „1813“ (263 s.) a přeložil jej Jarka Nevole; obrázek ve Vašem článku ukazuje třetí překlad, od Karla Popelky z r.1925 – jako „Příhody nováčka z roku 1813“ (180 s.) vyšel v nakl. Vesmír (edice Z dílny osudu, sv. 2). (J. Nevole i K. Popelka pak pokračovali v oněch vydavatelstvích zmiňovaným románem Waterloo.)

TG

jiri kovarik řekl(a)...

Ano, jde o jednu a tutéž věc; já sám vlastním ono vydání 1919 (plus pokračování s názvem "Waterloo"), to, co je na obrízku, jsem objeviljako nabídku internetové knihkupectví po zadání už nevím jakého hesla přes google (erckmann chatrian 1813 ???). Ten Nevoleho překlad už je archaický, místy má chybky ve jménech generálů, ale jinak to není špatné, nicméně originál je originál; je to dokonce tak slavné, že fr. fulltext visí na guttenberg.org... jakož i pár dalších věcí té dvojice