neděle 12. srpna 2012

CUŠIMA-KNIHA O NÁMOŘNÍ BITVĚ PRÁVĚ VYCHÁZÍ

S náramnou radostí si vás dovolím upozornit, že v následujícím týdnu by se měla na knihkupeckých pultech objevit další moje kniha, tentokrát na zcela nenapoleonské téma. Jmenuje se CUŠIMA, nese podtitul Poslední bitva rusko-japonské války na moři a je o epické, bezpříkladné plavbě 2. tichooceánské eskadry admirála Rožestvenského z Baltu do Japonského moře, kde ji až na pár výjimek celou zničilo ve dvoudenní bitvě, jaká nemá v historii obdoby, japonské loďstvo admirála Tógóa. Text provází 184 černobílých ilustrací (včetně nákresů všech lodí obou stran v tematických blocích na koncích kapitol), osmistránková barevná příloha a dvanáct map. Pokud máte s knihkupci problémy, můžete si ji objednat u AKCENTu (které vám ji pošle s 25% slevou); prolink na něj vkládám do nadpisu. A jak je už zvykem, přikládám jednu epickou kapitolu na ochutnání, což kořením ukázkami grafického zpracování knihy.


Osljabja jde ke dnu
(Ukázka kapitoly z knihy CUŠIMA)
Osljabja, dosti krutě v oněch šestnácti minutách poničená, už nebojovala s nepřítelem, ale o přežití. Další granát pak dopadl do uhelné jámy č. 10 a rozervaným bokem se valila dovnitř voda. Pracovní komanda pod velením kapitána 2. stupně Pochvisněva, lodního inženýra Značinského a mechanika poručíka Uspenského začala bojovat o záchranu lodi, jedovaté plyny po výbuchu jim ale znemožňovaly práci v uhelném bunkru, v němž ani elektrické svítilny nedokázaly prosvítit vzduch plný černého prachu. Přestože se všemožně snažili otvor ucpat, podepřít ucpávky a zabránit moři v cestě dovnitř, nořila se loď přídí ještě víc a ke všemu se začínala naklánět. Kvůli vyrovnání náklonu se zatopily koridory na pravoboku a s nimi i skladiště střeliva, zanoření však snižovalo rychlost i ztěžovalo ovládání plavidla a japonská palba nepolevovala. Nástavby byly poničené, utrpěl velitelský můstek, jehož podpěry se hroutily, i stožár s vlajkou, která musela být přenesena. Přední dělová věž dostala zásah takřka v téže chvíli, jako zmíněná uhelná komora; granát prorazil střechu, vybuchl uvnitř, pobil téměř celou obsluhu, zničil přístroje, vytrhl děla z lafet a vše doslova vyrval z uložení v barbetě. Mičman Majkov, velitel věže, který zůstal jako zázrakem naživu, přešel s pár dalšími k dělům v levoboční kasematě, aby pokračovali v boji. Schopnost obrněnce vzdorovat palbou slábla, i když horní baterie v bocích zůstala dobrou půlhodinu od začátku boje nepoškozená a odpovídala Japoncům jak šestipalcovými děly, tak ráží 75 mm. Pak byla zasažena přední kasemata a krom toho se zvyšoval boční i podélný náklon natolik, že to znesnadňovalo a nakonec znemožnilo zaměřování. Množství vody v děravém trupu zvyšovaly i požární hadice, s nimiž se námořníci snažili zabránit šíření ohně, moře se dralo ventilačními trubkami a v důsledku zatopení i poškození přestávala na mnoha místech fungovat elektřina. Všechna vnitřní pojítka oněměla a důstojníkům z některých úseků nezbylo než námořníky evakuovat na přímý rozkaz.
„Obrněnec nyní ostřelovalo nejméně šest japonských křižníků. Moře se kolem jen vařilo. Při zásazích do bočních pancířů v čáře ponoru vybuchovaly, zvedajíce do výše komínů ohromné sloupy vody, které se pak řítily na loď, zaplavujíce celou horní palubu a dělové věže. Sténání, chroptění umírajících, naříkání zmrzačených a šílících hrůzou se mísilo s burácením výbuchů, praskáním plamenů a řinkotem drceného železa. Dělostřelectvo, vyřazené z boje, zmlklo. Velitel jednoho z plutongů, poručík Nedermiller, propustil svoje dělostřelce, a když viděl, že je situace beznadějná, zastřelil se. Všechny nadstavy lodi byly zachváceny ohněm. Plameny šlehaly pod můstkem na zádi. Na spardek se z horní paluby valil hustý dým a průniky i trhlinami vyrážely tančící ohnivé jazyky. Hořely důstojnické a admirálské ubikace. Lidé z hasičských oddílů se míhali v oblacích dýmu jako přízraky. Obrněnec Osljabja, zabořen přídí do moře až po průvlačnice, nemohl se už bránit; rozbit a zmrzačen se jen stěží pohyboval a bezmocně očekával svůj konečný zánik. A ten neváhal přijít s novou rozhodující trhlinou. Dvacetipudový granát zasáhl bok lodi právě uprostřed na čáře ponoru mezi stanovištěm levého torpédního přístroje a koupelnami. Nýty, kterými byly upevněny pancéřové pláty, byly už tak otřesené, že při každé nové ráně odpadaly jako omítka na staré budově. Na to místo dopadl ještě jeden granát a prorazil v boku celá vrata, jimiž by byl mohl projet kočár. Do nitra lodi se řítila voda, rozlévala se po svahu dělové paluby a vnikala do muničních sklepů. K vyspravení otvoru poslali skladištní oddíl v čele s inženýrem Zmačinským. Marně se lidé snažili ucpat otvor dřevěnými terči, podpírajíce je trámy: vlny podpěry vyrážely a bylo nutno pracovat po pás ve vodě. Vychýlení se začalo rychle zvětšovat,“ takto, s trochou fabulace, ale na základě autentických svědectví, popsal poslední chvíle lodi Novikov.
Osljabja vybočil ve 14:25/14:45 vpravo, mimo kýlovou linii floty, v níž se dosud potácel. Přišel rozkaz zastavit všechny tři stroje tak, aby lodní šrouby nedrtily ty, kteří se vrhnou do moře, až půjde loď ke dnu, a strojníci opouštěli strojovnu, byť z důstojníků a praporčíků se odtud nezachránil ani jediný. Poručík Kazmičev poručil své obsluze vyklidit zadní, dosud neporušenou věž, z níž už se nedalo po nepříteli pálit, a stejně si krátce nato počínali i velitelé posledních kasematových zbraní. Po jednatřiceti minutách od prvních velkých škod dosáhl náklon už jen stěží ovladatelné lodi 12o, přesto loď plula přibližně dalších pět minut paralelně s eskadrou a na pravoboku od ní, pak se ale začala stáčet do velkého kruhu.
„Kolem 2 hodin 20 min silně poničený Osljabja s rozbitou příďovou částí, přední desetipalcovou dělovou věží a přední šestipalcovou kasematou, s náklonem okolo 12o na levobok a požárem na rostrech vybočil napravo ze sestavy a takřka současně s ním se napravo odvalil obrněnec Borodino. Tímto způsobem se Osljabja, Borodino a Orel téměř semkly a nepřítel neprodleně přenesl na tyto tři lodě palbu. Ve 2.26 přestalo na Suvorovu fungovat kormidlo,“ stojí v sedmém svazku ruských štábních dějin.
Nechme osud Borodina, Orla a dalších lodí stranou, berme tuto informaci jen jako nastínění souhrnného obrazu bitvy na ruském čele i celkové situace a soustřeďme se na obrněnec typu Peresvět, přesněji na jeho hořký konec s posledními minutami existence.
Na tyto okamžiky vzpomínal torpédový důstojník poručík Sablin, který se z lodi zachránil a měl ještě zažít zánik Dmitrije Donského:
„Když jsem viděl, že je zkáza Osljabji nevyhnutelná, seběhl jsem na ubytovací palubu a velel: ,Všichni z paluby pryč!‛. Já sám odešel na horní můstek, abych veliteli hlásil, co jsem udělal a jaké jsem vydal rozkazy. Mužstvo začalo ubytovací palubu opouštět až po mém rozkazu. Do té doby ani jeden muž neopustil svoje místo bez souhlasu mého či mičmana Ivanova. (…) Když jsem vyšplhal na můstek, spatřil jsem v bojové místnosti velitele, staršího dělostřeleckého důstojníka a praporčíka Boldyreva. Veliteli jsem vše hlásil a velitel mi odpověděl: ,Ano, potápíme se, sbohem.‛. Všichni jsme se rozloučili. V té chvíli byl náklon tak veliký, že jsem se musel chytit za sloupek plachtového přístřešku vpravo od budky. Převracející se loď odhodila do vody všechny, co se na můstku nacházeli. Velitel se mezi zachráněnými neobjevil.“
Kapitán 1. stupně Vladimír Josifovič Ber byl podle Novikova starý mládenec přibližně pětačtyřicetiletý, s lysou hlavou, mírně prošedivělým hnědým knírem, plnovousem a velkým hrbatým nosem. Měl rád dobré jídlo, elegantní oděv, dámské společnosti se vůbec nevyhýbal, byť nezvykle málo pil. Uměl několik jazyků, pobýval v USA, kde přebíral obrněnec Retvizan i křižník Varjag, pracoval jako námořní atašé ve Francii a jako nadřízený patřil nejspíš mezi puntičkáře, kontrolující čistotu na své lodi v bílých rukavicích a rozdílející neúprosně tresty, což mu na oblibě u mužstva nepřidávalo. Po Felkerzamově smrti velel formálně 2. obrněnému odřadu, v praxi si tak ale nepočínal (a těžko vlastně mohl, když měla Felkerzamova smrt zůstat v tajnosti). Hned na začátku boje utržil zranění, přesto byl plně při vědomí a schopný rozhodovat i velet. Stál ve velitelské věži, kterou už střepiny uvnitř poničily, přežil tu nejspíš jako jeden z mála a s cigaretou v ústech vydal rozkaz k opuštění umírající lodi, sám však chtěl zjevně zemřít se svou lodí. 
Na můstku byli právě poručík Sablin, starší dělostřelecký důstojník Genke a praporčík Boldyrev. Z velitelské věže k nim vyšel Ber, bez čepice a s krvavou ránou na lysé hlavě, ale s cigaretou v ústech. Přidržel se sloupku plachtového přístřešku, široce se rozkročil a řekl svým důstojníkům:
,Ano, toneme, sbohem.ʽ
Pak naposledy vtáhl kouř z cigarety a burácivě zavelel:
,Zachraň se, kdo můžeš! Přes palubu! Pospěšte! Rychle přes palubu!ʽ
Ale vhodná chvíle už byla ta tam…,“ pokračoval v příběhu Novikov-Priboj.
Dodejme ještě další odstavec z knihy tohoto autora, v němž složil kapitánu Berovi nelíčený hold:
„Velitel Ber, nedbaje vzrůstajícího požáru kolem sebe, neopouštěl svůj můstek, všichni viděli, že je rozhodnut zahynout se svou lodí. Zdálo se, že všechna jeho péče směřovala jen k tomu, aby se jeho podřízení mohli řádně zachránit. Držel se rukama za sloupek stanového přístřešku, téměř na něm visel, a snaže se překřičet nářek ostatních, nařizoval:
,Dál od lodi! K čertu, stáhne vás vír! Plavte dál!ʽ
V této chvíli, před tváří smrti, byl nádherný.“
Ve 14:40 ruského času se Osljabja položil na levý bok a v devadesátistupňovém náklonu plul pár vteřin. Ze zbytků třech komínů se stále valil dým, klesající na hladinu a zčásti tak zakrývající Japoncům výstřel. Pak se obrněnec převrátil a před očima posledních lodí Něbogatovova uskupení klesal ke dnu.
„Statečná loď, první, která nastavila hruď nepříteli a první i zahynula. Už vybočila z řady. Sisoj Velikij a další lodě proplouvaly kolem. Obklopený dýmem, silně nakloněný na levobok a s rozervanou přídí, zanořenou až po kotevní skluzy, se sraženým zadním komínem a bez přední věže nabral Osljabja opačný kurz, ocitl se na traverzu vpravo 10 kabelů od Avrory a, zasahovaný dalšími a dalšími granáty, prožíval agónii. Zarýval se přídí, začal se pokládat na levý bok, klesl na něj, přes komíny se převalila voda, odhalil bezmocně se otáčející pravý lodní šroub. Lidé, kteří předtím šplhali přes boky do vody, nezadržitelně padali z nejrůznějších míst paluby i z otvorů, a v této poloze, aniž plně zvedl kýl vzhůru, šla loď ke dnu. Lidé se snažili dostat od vodního víru, chytali se plovoucích předmětů, skákali…,“ psal Vladimír Kravčenko, lodní lékař, plující onoho dne na Avroře.
A jeden z těch, co zánik sledovali z Něbogatovových lodí, dodal:
„Nedej Bože, aby někdy musel ruský námořník znovu spatřit obraz, který se otevřel mým očím a byl prvním z řady hrůz onoho dne. Osljabja, který se k nám obrátil přídí, ležel plně na levém boku. Obnažená část pravého boku, skrytá předtím pod hladinou, vypadala jako hora a na hřebeni té hory se hemžilo mraveniště lidí nakupených v očekávání poslední minuty… A ta minuta, ta na sebe nenechala čekat. Osljabja se převrátil celý, vzduch proťaly šrouby, vynořil se kýl, a pak byl všemu konec...“
Obrněnec typu Peresvět, k němuž patřil i Osljabja
Ruské štábní dějiny se omezily jen na velmi lakonické konstatování:
„Kolem 2 hodin 40 min se Osljabja před očima celé eskadry převrátil; okamžitě k němu vypluly Bravyj, Bujnyj, Bystryj a Svir, které zachránily několik důstojníků a kolem poloviny podřízených členů posádky.“
Mimořádně dramatické a svrchovaně autentické svědectví o zániku obrněnce zanechal kapitán torpédoborce Bujnyj Nikolaj Nikolajevič Kolomejcev (či Kolomejcov):
„Kolem 3 hod. spatřen náklon Osljabji na levobok a já to vše sledoval v očekávání, že vypluje ze sestavy. Zanedlouho se obrněnec položil na levý bok. Plnou parou jsem se k němu přiblížil, doplul téměř vedle něj a dal zpětný chod, protože v téže chvíli lehl Osljabja na levý bok, ukázal pravý šroub i hřídel a šel ke dnu přídí napřed. Stroje měl už zastavené. Na hladině mezi vyvrženými troskami zůstalo kolem 300 lidí, část z nich plavala sama, jiní se chytali vyvrženého a rozbitého člunu, parního kutru a různých úlomků. Všichni křičeli o pomoc a byl to hrozný obraz! Spustil jsem člun a poslal na něm mičmana Chrabro-Vasiljevského, aby sebral ty, co plavali daleko. Sám jsem se držel v závětří a zachraňoval ty, kteří se přiblížili (…).
Admirál Felkerzam mezi zachráněnými stále nebyl, což mě velice mrzelo, než mi nakonec zachránění důstojníci sdělili, že umřel už desátého a je v rakvi v kapli obrněnce, kde čeká na pohřeb ve Vladivostoku.
V tu dobu připluly ještě minomosce Bravyj, jakož i Bezuprečnyj i další, a i když čluny nespustily, myslím, že se jim podařilo nemálo lidí zachránit.
Nakonec připlul Bědovyj, jehož objevení se mne zarazilo, neboť jsem viděl, že Suvorov opustil sestavu. Bědovyj se měl samozřejmě nacházet tam, aby poskytl pomoc veliteli eskadry.
Zatímco jsme stáli v místě zániku Osljabji, proplula naše eskadra kolem nás a k nám se začaly přibližovat japonské křižníky, tisknoucí eskadru zezadu.
Všichni byli zachraňováním lidí tak pohlceni, že si nepřítele všimli, až když spustil prudkou palbu, pobíjející plavající lidi.
Naše minonosce se teď ještě nevzdalovaly…“
Nemohly se vzdálit, v moři stále plavali lidé a Kolomejcev musel čekat na svůj přeplněný člun. Teprve, když nalodil dvě stovky lidí a vyzdvihl loďku, mohl opětovat palbu (což byl vzhledem k ráži jediného děla akt spíše symbolický) a v 15:30 plnou parou zmizet. 
Čas, kdy Osljabja zmizela pod hladinou, byl podle japonských štábních dějin 14:50 hodin, což by mělo odpovídat ruskému času 14:30 (ruské dějiny uvádějí 14:20), desetiminutová diference ruského a japonského údaje ale nehraje tak velkou roli...
Přes 480 mužů kleslo s Osljabjou ke dnu, či zemřelo na následky zranění; byli mezi nimi kapitán Ber, starší důstojník Pochvisněv, starší dělostřelecký důstojník Genke, starší murmanský důstojník Ďjačenkov, jedním slovem většina velitelského sboru. Ty, co zápasili o život v moři, lovil zprostřed plovoucích trosek vedle Bujného i torpédoborec Bravyj. Do oněch míst však vedly dál hustou palbu Urijúovy lehké křižníky a Blestjaščij, jenž rovněž vyplul zachraňovat nebožáky, zaplatil za obětavost smrtí svého velitele, kapitána 2. stupně Šamova. Další trosečníky braly na palubu Bystryj i parník Svir, které pak většinu zachráněných předávaly na pancéřový křižník Dmitrij Donskoj. Zachránilo se 376 lidí, pět ale ještě zahyne na Bravém a 22 na Dmitriji Donském
Novikov ještě dodal:
„Ze strojníků a mechaniků se nedostal z lodi ani jeden. Všichni, všech dvě stě lidí, zůstalo uzavřeno ve svých strojovnách. Každý námořník si dovede představit, co se s nimi stalo. Když se obrněnec převracel, padali všichni hlavou dolů zároveň s předměty, které nebyly připevněny. V horké tmě splýval jejich nářek s rachotem a třeskotem padajících břemen. Jeden ze tří strojů ještě nějakou chvíli pracoval a ty, kteří naň spadli, trhal. Voda nevnikla do těchto uzavřených prostor hned. To znamená, že ti, kteří nebyli zabiti, ještě dlouho zůstávali na živu, řítíce se na dno mořské hlubiny. A možná uplynula nejedna hodina, než je smrt osvobodila.“
Spolu s nimi našel věčný hrob v trupu Osljabji mrtvý Felkerzam, jemuž se tak dostalo gigantického náhrobku, o který by bezpochyby vůbec nestál... Podle Novikova-Priboje se sice rakev z trosek vyprostila, vyplula na hladinu a pohupovala se na vlnách, to však je s největší pravděpodobností na efekt cílená fabulace hodně beletrizujícího pamětníka.
Olender na základě dostupných zpráv i výpovědí odhadoval, že tento nešťastný obrněnce dostal 9 až 10 zásahů rážemi 305–254 mm, 20 zásahů ráží v rozmezí 229–203 mm a 25 rážemi 152–120 mm. Jím publikovaná statistika uvádí (polarizací různících se údajů), že bylo zabito 531 a raněno 76 osob, což znamená celkem 607 mužů. Je to obrovské číslo, zdaleka však ne největší na ruských lodích v průběhu bitvy u Cušimy…

12 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Huráááá....dočkal sem se. Těšim se že to bude podobná nádhera jako Trafalger.

Jiri Kovarik řekl(a)...

Já doufám, že se Vám bude líbit, alespoň graficky, ještě víc...
:-)

Matto řekl(a)...

Skvělé, už píšu do Akcentu ... nebude barevná PDF příloha?

Nechali jsme se snadno rozmazlit ...
Každopádně gratuluji k tempu aneb "vy nás ale zásobujete"

Jiri Kovarik řekl(a)...

Nebude, přesněji je osm barevných stran přímo v knize... Takže až ke dvojce Ruska...

J. Lukáš řekl(a)...

Gratuluji k vydání další dozajisté skvělé knihy. Už se těším až bude doma. A už teď se těším na vydání 2. dílu Napoleona v Rusku. Fandím Vám! Jen tak dál.

Jiri Kovarik řekl(a)...

Co na to říci jiného, než že jste mi udělal radost a že děkuji.
Co se druhého dílu týče, do konce srpna paní Zemanová dodělá nalití sazby a může se na korektury tak, aby to v říjnu (doufám) bylo na pultech. V každém případě to bude ještě letos!
JK

Anonymní řekl(a)...

Krásná kniha, která v české historiografii chyběla.

Jiri Kovarik řekl(a)...

Díky za poklonu...!

Ender řekl(a)...

Teď jsem dočetl a jsem velice spokojen. Diky!

Jiri Kovarik řekl(a)...

To jsem rád. Mám totiž za lubem příští rok Jutsko 1916, jestli ukecám nakladatele...

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den, vaše knika Cušima je užasná, nejlepší jakou jsem na dané téma četl ale mám dotaz dal by se sehnat 1.díl vaší řady Ritířská krev? mám 2.,3. a 4. díl ae¨le první bohužel nemhu sehnat?

Jiri Kovarik řekl(a)...

Tohle je přes dotisk beznadějně rozebráno, takže nezbývá než zkoušet internetové antikvariáty...