SHARPŮV HNĚV
Bernard Cornwell
(ukázka z překladu Jiřího Beneše)
Byl to zmatek, neuvěřitelný zmatek a sir Thomas Graham zuřil. „Nic jiného se nedalo čekat,“ prohlásil lord William Russell klidně.
„Aby to čert vzal!“ vybuchl sir Thomas.
„Do posledního písmene přesně to, co jsme mohli předpokládat,“ řekl lord William s překvapivým nadhledem.
„A aby čert vzal i vás!“ zavrčel sir Thomas vztekle. „Zatracenej chlap!“ vybuchl znovu a švihl si bičíkem přes pravou botu. „To nemyslím na vás, Willie. Však víte na koho. Na něj!“
„What bloody man is that?“ zadeklamoval major John Hope, synovec sira Thomase.
Sir Thomas poznal, že major cituje z Macbetha, ale byl příliš rozčilený na to, aby i on odpověděl citátem. Místo toho kývl na svého pobočníka, pobídl koně a rozjel se směrem k čelu kolony, kde generál La Peña vyhlásil další zastávku.
Přitom to mělo být jednoduché, tak zatraceně jednoduché. Měli se vylodit u Tarify a tam se spojit s britskými jednotkami, které vyslala gibraltarská posádka. To se také stalo, i když kvůli nepřízni počasí byli nuceni vylodit se až u Algecirasu. Ale to ještě žádná velká komplikace nebyla. Ta nastala až v Tarifě, kde museli čekat celé dva dny na Španěly a spotřebovávali přitom zbytečně zásoby určené pro pochod. A když konečně La Peña se svou armádou připlul, vyloďovací čluny se neodvážily překonat pobřežní příboj, takže vojáci se museli na břeh přebrodit vodou a dostali se na pevninu promočení, prochladlí a hladoví, zkrátka v žádném případě v takovém stavu, aby se mohli vydat na pochod. A to znamenalo ztrátu dalšího dne.
Na začátku pochodu se zdálo, že generál La Peña je stejně dychtivý boje jako sir Thomas. Dobře si uvědomoval, že musejí postupovat rychle a nedopřát maršálu Victorovi čas k tomu, aby si našel místo, v němž by mohl zaujmout výhodné postavení. Spojenci měli vtrhnout do nechráněného týlu francouzské linie jako bouře. Sir Thomas si představoval, jak se jeho muži ženou přes nepřátelské tábory, pustoší dělostřelecké parky, vyhazují do vzduchu muniční sklady a ženou Francouze zachvácené zmatkem přímo proti dělům britské linie, která bránila Isla de León. Tohle všechno předpokládalo rychlost, rychlost a zase rychlost. Jenže pak se druhý den pochodu La Peña rozhodl dopřát svým vojákům odpočinek a místo toho pokračovat následující noc. A i to nemuselo být špatné rozhodnutí, kdyby se španělští vůdci dokázali v noční tmě orientovat a armáda nezačala pod hvězdami bloudit. „K čertu s nimi!“ zaklel znovu sir Thomas. „Copak nevidí Severku?“
„Jsou tu bažiny, sire Thomasi,“ snažil se je hájit španělský styčný důstojník.
„K čertu s bažinami! Přece stačí sledovat cestu!“
Jenže cestu nesledovali a armáda bloudila, potom se zastavila a vojáci si posedali na zem a někteří usnuli. Zem byla mokrá a noc překvapivě chladná, takže si málokdo dokázal odpočinout. Britové si zapalovali krátké hliněné dýmky a důstojničtí sluhové prováděli sem a tam koně svých pánů, zatímco se španělští vůdci dohadovali tak dlouho, až jim nakonec ukázali cestu na Medinu Sidonii cikáni, které vzbudili v jejich táboře v háji korkových dubů. Armáda už pochodovala dvanáct hodin, včetně zastávky během dne, a za tu dobu urazila pouze šest mil, i když se jezdcům královské německé legie, kteří sloužili pod velením sira Thomase, podařilo překvapit půlbatalion francouzské pěchoty na výpravě za potravinami, tucet nepřátel zabít a dvakrát tolik zajmout.
Generál La Peña v návalu energie navrhl, že budou znovu pochodovat odpoledne, ale muži byli po noci promarněné blouděním vyčerpaní a hladoví. Proto se poradil se sirem Thomasem, že počkají, až se vojáci najedí, a pak rozhodl, že by se měli vyspat a vyrazit dál za úsvitu. Přesto když začalo svítat, nebyl připraven k dalšímu pochodu ani sám La Peña. A pak se ukázal důvod jeho váhání. Jeden z francouzských důstojníků, kterého zajali němečtí jezdci, mu prozradil, že maršál Victor poslal posádce v Medině Sidonii posily, takže teď tam údajně bylo víc než tisíc mužů. „Tam jít nemůžeme,“ prohlásil přihrbený La Peña s nervózně těkajícíma očima, které zůstaly málokdy v klidu. „Tři tisíce mužů! Jistě, můžeme je porazit, ale za jakou cenu? Za cenu zdržení, sire Thomasi. Budou nás zdržovat tak dlouho, dokud nás Victor neobejde.“ Rozmáchlým gestem ukázal, jak je bude francouzské vojsko obcházet, a potom srazil ruce k sobě. „Musíme do Vejeru. A ještě dnes!“ rozhodl s vojevůdcovskou rázností. „Z Vejeru pak můžeme zaútočit na Chiclanu od jihu.“
To byl plán, který se dal uskutečnit. Zajatý francouzský důstojník, obrýlený kapitán jménem Brouard, vypil s generálem La Peñou spoustu vína a ochotně mu prozradil, že ve Vejeru žádná posádka není. Sir Thomas věděl, že z Vejeru vede cesta na sever, takže by se spojenecká armáda mohla přiblížit k francouzské linii obležení spíš od jihu než od východu. A i když nebyl La Peñovým rozhodnutím nadšený, uznal, že to není zase tak nerozumné.
Jenže než se po změně rozkazů pohnuli k dalšímu pochodu, bylo téměř poledne.
Vejer, město s bílými domy na vrcholu kopce, které náhle vystupovalo z okolní roviny na severozápadním obzoru, už bylo téměř vidět, a přesto španělští vůdci zamířili s armádou na jihovýchod. Sir Thomas dojel k La Peñovi a co nejdiplomatičtěji ukázal na město a nadhodil, že by bylo lepší pokračovat tím směrem. Po delší konzultaci La Peña souhlasil, a tak se armáda obrátila. Jenže to je opět stálo čas, protože španělský předvoj se musel vracet podél cesty, která byla nyní plná vojáků. Konečně se však pohnuli správným směrem, a teď se tedy zastavili znovu. Jenom se zastavili. Nikdo nevěděl proč. Do zadní části kolony nedorazila žádná zpráva, která by to vysvětlovala, a tak všichni čekali. Španělští vojáci se dokonce rozcházeli a zapalovali si papírové ruličky s vlhkým tabákem.
„Zatracený chlap!“ zaklel sir Thomas a znovu se rozjel dopředu, aby našel generála La Peñu. Ve chvíli, kdy se kolona zastavila, byl sir Thomas právě na jejím konci. Měl ve zvyku popojíždět podél svých jednotek, aby mohl posoudit, jak na tom jeho muži jsou, a měl radost, když viděl, jak pochodují. Uvědomovali si, že mají špatné velení a že v koloně panuje zmatek, a přesto si udržovali dobrou náladu. Celou kolonu uzavíral druhý batalion sedmačtyřicátého řadového regimentu, jehož vojákům se říkalo Cauliflowers, tedy Květáci, protože měli červené kabáty s bílým vyložením, i když jeho důstojníci raději říkali svým lancashirským Wolfovi chlapci podle milovaného generála, který padl v bitvě u Quebeku. Tento spolehlivý batalion z cádizské posádky posílily dvě roty Kominíků, střelců v zelených kabátech z třetího batalionu pětadevadesátého regimentu. Sir Thomas pozvedl klobouk směrem k důstojníkům a pak stejně pozdravil vojáky dvou portugalských batalionů, kteří připluli z Cádizu. Všichni se na něj usmívali a on znovu a znovu smekal klobouk. A s uspokojením si všiml, že i caçadoři dvou portugalských lehkých rot mají dobrou náladu. Jeden z jejich kaplanů v sutaně zamazané od bláta s mušketou na rameni a křížkem pověšeným na krku se ho zeptal, kdy konečně začnou zabíjet Francouze. „Už brzy,“ slíbil mu sir Thomas a doufal, že říká pravdu.
Před Portugalci šli gibraltarští flankéři, provizorní jednotka sestavená z lehkých a granátnických rot tří batalionů gibraltarské posádky, všechno prvotřídní vojáci, jejichž úkolem bylo krýt boky pochodující kolony. Dále dvě roty z osmadvacátého gloucesterského regimentu, dvě z dvaaosmdesátého lancashirského a dvě z devátého norfolského známí jako Holy Boys, Svatí hoši, protože jejich štítky na čákách ozdobené obrázkem Británie pokládali Španělé za obrázek Panny Marie. Kamkoli se Svatí hoši ve Španělsku vrtli, padaly před nimi ženy na kolena a křižovaly se. Za gibraltarskými flankéry pochodovali irští Faughs ze sedmaosmdesátého regiment, kterým se tak říkalo podle jejich mota faugh a ballagh, a sir Thomas se dotkl klobouku v odpovědi na pozdrav majora Gougha. „Je to zmatek, Hughu, co?“ zavolal na něj.
„My se v něm nějak vyznáme, sire Thomasi,“ odpověděl major.
„Aye, to jistě, to jistě.“
Před sedmaosmdesátým šel druhý batalion sedmašedesátého hampshirského regimentu, jehož vojáci připluli teprve nedávno z Anglie a do oné noci, v níž se podíleli na útoku na zápalné vory, ještě neprošli bojem. Dobrý regiment, pomyslel si sir Thomas, stejně jako zbývajících osm rot osmadvacátého, které teď stály a čekaly před nimi. Osmadvacátý byl další ze spolehlivých regimentů postavený v anglických hrabstvích. Také tihle muži přišli z gibraltarské posádky a sir Thomas byl rád, že je vidí, neboť si Gloucestershirské pamatoval od La Coruni. Bojovali ten den statečně a stejně tak umírali, jako by chtěli usvědčit ze lži své přezdívky Dandies, Frajeři, nebo Silver Tails, Stříbrné šosy, které vznikly, když jejich důstojníci prosadili, že budou mít u kabátů zvlášť dlouhé šosy bohatě vyšívané stříbrem. Vojáci osmadvacátého si však zakládali na jiné přezdívce Slashers, Šmikači, jež připomínala den, kdy v kanadském Montrealu uřízli část pravého ucha policejnímu soudci, který ztrpčoval vojákům osmadvacátého život. Jejich podplukovník teď hovořil s plukovníkem Wheatleym, velitelem všech jednotek, které stály na cestě za ním a tvořily jednu ze dvou brigád, na něž byl rozdělen britský kontingent. Jakmile Wheatley uviděl, že přijíždí sir Thomas, zavolal, aby mu přivedli koně.
Před Stříbrnými šosy stál na cestě major Duncan se svými dvěma bateriemi, z nichž každá měla pět děl. Duncan, opřený o kolesnu, zvedl směrem k projíždějícímu siru Thomasovi obočí a ten mu odpověděl pokrčením ramen. „Další zmatek, ale i s tím se vypořádáme,“ dodal a doufal, že má pravdu.
A před dělostřelci už byla jeho první brigáda a on si znovu uvědomil, jaké je štěstí, že má pod svým velením takovou jednotku. Byly to pouze dva bataliony, ale každý pevný a spolehlivý. Ten zadní byl další kombinovaný batalion složený ze dvou rot Coldstream Guards, dvou rot střelců a tří rot třetího gardového pěšího regimentu. Všichni Skotové! Jediná skotská pěchota pod jeho velením a sir Thomas před nimi smekl na pozdrav klobouk. Se Skoty dokážu prolomit třeba i brány pekelné, pomyslel si a cítil, že se mu stáhlo hrdlo, když míjel červenokabátníky s modrým vyložením. Sir Thomas byl citově založený člověk a své vojáky miloval. Dříve si myslel, že všichni ti, co oblékají červený kabát, jsou zloději a vrazi, zkrátka spodina vyrostlá na ulici, a když vstoupil do armády, zjistil, že je to pravda. Zároveň se však naučil mít je rád. Miloval je takové, jací byli, ale hlavně obdivoval jejich statečnost. Často přemýšlel o tom, že kdyby měl předčasně zemřít a shledat se ve skotském nebi se svou Mary, přál by si, aby ho smrt zastihla mezi jeho vojáky, jako to osud dopřál siru Johnu Moorovi, velkému Skotovi, který padl u La Coruni. Sir Thomas uchovával Moorovu rudou šerpu jako připomínku na ten den – šerpu poznamenanou tmavými skvrnami zaschlé krve hrdiny. Uvažoval, že smrt vojáka je šťastná smrt, neboť takový muž umírá, třebaže v bolestech a utrpení, v nejlepší společnosti, jakou si lze představit. Otočil se v sedle a pohlédl na svého synovce. „Až umřu, Johne, postarej se, aby mě uložili vedle mé Mary.“
„Ale proč byste umíral, pane?“
„Pohřbi mě v Balgowanu,“ řekl sir Thomas a dotkl se snubního prstenu, který stále nosil. „Peněz na převoz mého těla domů je dost, uvidíš,“ dodal, ztěžka polkl a jel dál podél Skotů k čelu své kolony, kterou vedl druhý batalion prvního gardového pěšího regimentu. Říkalo se mu Uhlíři, protože jejich důstojníci před lety pronajímali vojáky na nošení uhlí, aby tím vydělali peníze na opravu důstojnické jídelny v paláci St. James. Byl to nejlepší batalion, který kdy táhl do boje. Všechny jednotky gardové pěchoty vedl brigádní generál Dilkes, jenž se nyní dotkl prsty rohu klobouku, připojil se k plukovníku Wheatleymu a spolu s ním následoval sira Thomase podél španělských jednotek k místu, kde seděl na koni bezradný generál La Peña.
Ten pohlédl ustaraně na sira Thomase a povzdechl, jako by jeho příjezd čekal a považoval ho za další z řady nepříjemností, jež mu ztrpčují život. Ukázal k vzdálenému Vejeru. „Inundación,“ řekl pomalu a zřetelně a pak udělal rukou gesto, které nemohlo znamenat nic jiného, než že situace je beznadějná. Nic se nedá dělat. Prohra způsobená řízením osudu. Zkrátka konec.
„Cesta je zaplavená, sire Thomasi,“ tlumočil styčný důstojník to, co bylo jasné i bez jeho vysvětlení. „Generál velmi lituje, ale je to tak.“ Španělský generál žádnou lítost nevyjádřil, ale styčný důstojník považoval za rozumné to dodat. „Je to smutné, sire Thomasi, velmi smutné.“
Generál La Peña upíral na sira Thomase truchlivý pohled a cosi v jeho výrazu naznačovalo, že za to všechno viní jeho. „Inundación,“ řekl znovu a pokrčil rameny.
„Ano, cesta je skutečně zaplavená,“ souhlasil sir Thomas španělsky. Zaplavený úsek se nacházel v místě, kde cesta překonávala bažiny, jež se táhly kolem laguny Janda, a i když vedla po zvýšeném náspu, po silných deštích se voda v laguně zvedla a rozlila se, takže asi čtvrt míle cesty se ocitlo pod vodou. „Je sice zaplavená, ale myslím, seňore, že se po ní dá projít,“ pokračoval sir Thomas trpělivě. Nečekal, co na to generál odpoví, vjel do vody a opatrně vedl koně dál. Voda stoupala a kůň začal být neklidný. Pohazoval hlavou a koulel očima, ale sir Thomas ho vedl pevnou rukou a jel dál podél řady vrbových prutů, které označovaly okraje zvýšeného náspu. Asi v polovině zaplaveného úseku, když mu voda sahala po třmeny, zastavil. „Dá se to překonat!“ křikl zpátky hlasem, jímž byl zvyklý volat na větrných skotských pláních při lovu. „Měli bychom jít dál! Slyšíte mě? Přejdeme tu vodu!“
„Ale děla tam neprojedou,“ odpověděl La Peña, „a objet to taky nejde,“ ukázal na sever, kde se za okrajem vody táhly další mokřiny.
Znovu to pak zopakoval, když se sir Thomas vrátil zpátky. Ten přikývl na znamení, že to bere na vědomí, a pak si zavolal kapitána ženistů Vetche, který likvidoval zápalné vory a nyní byl součástí předvoje právě proto, aby takové situace posuzoval. „Prozkoumejte to, kapitáne, a řekněte mi, jestli tam mohou děla projet.“
Vetch tedy vjel do vody podobně jako sir Thomas a vrátil se s tím, že zaplavená cesta je zcela průchodná. Generál La Peña však trval na tom, že zvýšený násep cesty může být vodou podemletý a je třeba ho pořádně prozkoumat, a pokud to bude nutné, opravit. Teprve pak budou moct pokračovat dál i s děly. „Tak aspoň pošlete na druhou stranu pěchotu,“ navrhl sir Thomas a po chvíli La Peña váhavě souhlasil s tím, že by to pěchota mohla zkusit.
„Přiveďte své jednotky,“ řekl sir Thomas brigádnímu generálu Dilkesovi a plukovníku Wheatleymu. „Nechci, aby se vaše brigády táhly podél cesty.“ Z toho, že by se brigády táhly do dálky, žádné nebezpečí nehrozilo, ale sir Thomas doufal, že by před očima britských a portugalských vojáků mohli Španělé prokázat větší horlivost.
Obě brigády se tedy přesunuly blíž ke břehu laguny, i když děla nechaly na cestě. Jejich příchod však neměl na Španěly žádný vliv. Vojáci si váhavě začaly stahovat boty a teprve pak opatrně vstoupili do zaplaveného úseku cesty. Většina La Peñových důstojníků neměla koně, protože sloužili několik měsíců na felúkách, a ti teď požadovali, aby je jejich vojáci přes vodu přenesli na zádech. Všichni ale postupovali zoufale pomalu, jako by se báli, že se pod nimi náhle zem propadne a voda je pohltí. „Bože na nebesích,“ zamumlal sir Thomas, když sledoval menší skupinu španělských důstojníků na koních, kteří uprostřed zaplaveného úseku nervózně zkoumali cestu dlouhými tyčemi. „Johne,“ obrátil se na svého synovce, „vyřiď můj pozdrav majoru Duncanovi a řekni mu, aby sem přijel s děly, že je chci mít během odpoledne za tím zatraceným jezerem.“
Major Hope se tedy rozjel pro děla. Lord William Russell sesedl, vytáhl ze sedlové brašny dalekohled, opřel si ho o koňský hřbet a začal si prohlížet kraj na severu. Byla to rovina ohraničená na obzoru nezalesněnými horami, na nichž v zimním slunci svítily bílé domky vesnic. Na pláni byly sem tam vidět zvláštní jehličnaté stromy, které vypadaly přesně tak, jak stromy kreslí děti. Čněly do výšky, měly tmavý holý kmen a nad ním širokou homolovitou korunu. „Pěkné stromy, líbí se mi,“ poznamenal lord Russell, aniž se přestal dívat dalekohledem.
„Sciadopitys verticillata,“ řekl sir Thomas. „Mé drahé Mary se taky líbily. Poznala je na našich cestách,“ dodal, když viděl, že na něho lord William hledí s úžasem. „Snažili jsme se je pěstovat i v Balgowanu, ale nevydržely tam. Myslel byste si, že v Perthshiru by se mohlo borovicím dařit, ale není to tak. Po první zimě uschly.“ Mluvil klidně, ale lord William si všiml, že generál nervózně bubnuje prsty do hrušky sedla. Lord William se vrátil k dalekohledu a pomalu posouval zorné pole přes menší vesničku zpola ukrytou za olivovým hájkem. A pak pohyb zastavil a chvíli se jen díval.
„Někdo nás pozoruje, sire Thomasi,“ řekl.
„Aye, mělo mě to napadnou. Maršál Victor není žádný hlupák. Jsou to dragouni?“
„Skupina jezdců,“ odpověděl lord William a snažil se dalekohled lépe zaostřit. „Není jich moc, asi dvacet,“ dodal po chvíli. Zelené uniformy jezdců bylo na pozadí bílých zdí domů dobře vidět. „Ano, dragouni, sire Thomasi, a jsou ve vesnici mezi dvěma nízkými kopci asi tři míle odtud.“ Na střeše jednoho domku se krátce zablesklo a lord William usoudil, že je tam nějaký Francouz s dalekohledem. „Zdá se, že nás jenom pozorují.“
„Pozorují a posílají o nás zprávy,“ poznamenal sir Thomas zasmušile. „Mají rozkaz nás sledovat, nic jiného, Willie. Jenom to. A vsadím celé vévodství tvého otce proti chalupě některého z mých myslivců, že už proti nám maršál Victor vytáhl.“
Lord William začal obhlížet kopce na druhé straně vesnice, ale tam už nikoho neobjevil. „Neměli bychom to říct doně Manolito?“ zeptal se, a tentokrát sir Thomas proti La Peñově zesměšňující přezdívce nic nenamítl. „Nechte ho na pokoji,“ řekl tiše a krátce na španělského generála pohlédl. „Kdyby se dozvěděl, že ho sledují francouzští zelenokabátníci, nejspíš by se otočil a utekl by jako malý kluk. Ale už to neopakujte, Willie.“
„Jsem diskrétnost sama, pane,“ odpověděl lord William, složil dalekohled a vrátil ho do sedlové brašny. „Ale jestli už maršál Victor táhne proti nám, pane…,“ začal, nechal však větu nedopovězenou, jako by si na svou otázku odpověděl sám.
„Že nám zatarasí cestu?“ řekl sir Thomas téměř vesele. „To znamená, že budeme muset bojovat. A my boj potřebujeme. Kdybychom se mu vyhnuli, řekli by ti bastardští právníci v Cádizu, že jsou Francouzi neporazitelní. Domáhají se toho, abychom s nimi uzavřeli mír, a pak by nás z Cádizu vyhodili a místo nás tam pozvali Francouze. Musíme bojovat, Willie, a musíme ukázat Španělům, že umíme vítězit. Podívejte se na ně,“ ukázal na čekající muže v červených a zelených kabátech. „Jsou to nejlepší vojáci na světě. Takže přinuťme Francouze k boji. Konejme to, kvůli čemu jsme sem přišli.“
Španělští pěšáci, kteří čekali na přechod přes vodu, museli spěšně vyklidit cestu, aby mohly vodou projet dvě baterie britských děl. A ty se s klapotem kopyt, drkotáním kol a řinčením řetězů blížily. Když generál La Peña viděl, že se jeho vojáci rozcházejí do stran, vyrazil na koni k siru Thomasovi a podrážděně žádal vysvětlení, proč Britové porušují řazení kolony.
„Děla budete na druhé straně potřebovat,“ odpověděl sir Thomas. „Co kdyby Francouzi zaútočili v době, kdy se ještě budou vaši stateční muži brodit vodou?“ Mávl rukou na první dělo, aby vjelo do vody. „Rychle!“ zavolal na důstojníka, který dělu velel. „Popožeňte ty herky!“
„Ano, pane,“ odpověděl poručík a zazubil se.
Jako doprovod šla s děly rota střelců. Vojáci předaly patrontašky svým druhům a v zatopeném úseku se rozestavili po okraji zvýšené cesty, aby uklidnili poháněče koňských zápřahů. První baterie pod velením kapitána Shenleye vjela do vody. Ta sice sahala až k nápravám kolesen, ale čtyři devítiliberní děla a pětapůlpalcová houfnice, každá zbraň tažená osmi koňmi, projely bez problémů na druhou stranu. Kolesny bylo třeba vyprázdnit, aby voda nezničila dvacetiliberní vaky s prachem, a tak je přeložili na jeden z vozů baterie, který byl dostatečně vysoký, aby na něm zůstaly v suchu. Vůz kromě toho vezl sto koulí zásobní munice. „A teď druhá baterie!“ zvolal sir Thomas, teď už v dobré náladě, protože Shenleyova baterie hnala opozdilé Španěly k druhému břehu. Náhle byl všude patrný spěch.
A pak se to stalo. První dělo druhé baterie cestu zatarasilo. Sir Thomas neviděl, k čemu došlo, ale později mu řekli, že jeden z koní zakopl, spřežení se stočilo doleva, poháněči je tahali zpátky a dělo, které se smýklo za kolesnou, sklouzlo z okraje vyvýšeného náspu do hluboké vody.
Generál La Peña pomalu otočil hlavu a vrhl na sira Thomase pohled, z něhož bylo zřejmé, že ze všeho viní jeho.
Dělostřelci švihali koně, ti škubali opratěmi, ale dělo se nepohnulo.
A na druhé straně se za širokou plání bažin v odpoledním slunci zaleskly zbraně.
Dragouni.
Z historického doslovu:
Sir Thomas Graham je jedním z nejsympatičtějších generálů Poloostrovní války. Příběh jeho života, který jsem v Sharpově hněvu nastínil, je pravdivý. Do chvíle, než francouzští vojáci zneuctili tělo jeho zemřelé ženy, s Francouzi a s jejich revolucí velmi sympatizoval. Ale potom začal být tak přesvědčen o zlu, které se za okázalými slovy o svobodě, rovnosti a bratrství skrývá, že z vlastních prostředků postavil devadesátý regiment a sám vstoupil do armády, aby proti Francouzům bojoval. A Barrosa byl jeho nejlepší boj, hrozná bitva, v níž britská pěchota za významné pomocí skvělého dělostřelectva majora Duncana dobyla úžasného vítězství. Vojáci byli unavení, šli proti přesile, museli se obejít bez Španělů generála La Peni, a přesto zvítězili. Maršál Victor měl mít po porážce od Wellingtona u Talavery představu o síle britské palby z mušket, přesto znovu útočil v kolonách, a tak znemožnil většině svých vojáků odpovídat na jejich salvy svou palbou. Opět se tedy ukázalo, jak skvělou zbraní je britská linie o dvou řadech. Byla to téměř ztracená bitva, ale nakonec přece jen skončila vítězstvím, o němž rozhodly bodáky.
Španělé z ní vyšli zahanbeni vinou neschopnosti a pasivity generál La Peni. Přitom jejich vojáci uměli dobře bojovat. Dokázali to v bitvě u Bailénu, kde v roce 1808 dosáhli proti Francouzům drtivého vítězství (a ukořistili při něm orla), a generál Zayas a jeho muži necelé dva měsíce po bitvě u Barrosy bojovali skvěle u Albuery. Zayas chtěl svým spojencům u Barrosy pomoct, ale La Peña mu k tomu odmítl dát svolení. Španělská vláda si dobře uvědomila, co pro ni Graham dokázal, a chtěla mu udělit titul Duque del Cerro del Puerco, tedy vévoda z Cerra del Puerka. Graham ho však odmítl, neboť to považoval za úplatek, aby mlčel o tom, jak se zachoval generál La Peña.
Bernard Cornwell: Sharpův hněv. Oldag 2011. 259,- Kč. ISBN: 978-80-7411-045-0
4 komentáře:
Dobrý večer.
Jak jste to myslel s tím posledním svazkem? Zbytek jeho příběhů, je už dílem někoho jiného?
Ale ne!!! To jsme si nerozuměli... Cornwell psal Sharpy na přeskáčku, začal Sharpovým orlem, tuším, a když to mělo úspěch, začal přidávat. Tím pádem z celého cyklu (tuším 21 svazků plus pár povídek)napsal Sharpův hněv jako poslední, byť už za sebou měl jeho dobrodružství v Indii, Sharpovo Waterloo a snad i Sharopva ďábla, což je chronologicky poslendí svazek...
Tak to jste mě uklidnil. Ale i to, že to psal na přeskáčku, je pro mě novinka. Myslel jsem, že je psal postupně. Četl jste od něj román Kat čeká? Co vím, tak to po knihovnách a knihkupectvích moc není k sehnání, mám dojem ale, že to česky vyšlo...
Vyšlo to česky v r. 2002, ale nečetl jsem, měla by to být historická detektivka. Kompletní seznam Sharpů a posloupnost, jak byly napsány, je tady:
http://en.wikipedia.org/wiki/Sharpe_%28novel_series%29
Okomentovat