Louis Aragon
VELIKONOČNÍ TÝDEN
(překlad A. J. Liehm)
...Jako třeba Berthier. Ten nešťastný Berthier v Lille, který si hryže nehty, je celý žlutý, těžký, břichatý, velký jak moje holínka, v kloubech mu praská, má bolesti a srdce mu chvílemi bije jako šílené. Desetkrát napsal už za ten den dopis a desetkrát ho roztrhal. Bylo by přirozeně prostší nepsat nic, zmizet do Paříže, nebo na poslední chvíli prohlásit: Ne, nechci opustit francouzskou půdu... Jenomže je tu Marie. Elisabeth, Marie-Elisabeth s dětmi, tam, v Bavorsku. Kéž by je tam byl neposlal. Jsou v Bambergu, to je ono. Jet pro ně, přivézt je zpátky... dovolí mu, aby je vzal zpátky? Jeho tchán jistě. Ale rakouský císař? Bude třeba napsat jedenáctý dopis. Se vší tou hrůzou, ponížením. Bůhví, jak to Napoleon přijme! Po kom ho poslat? Po Mortierovi, zůstane-li Mortier...
Všechno se Alexandrovi plete v hlavě. Francie, hanba stát se emigrantem. Co pro něj po celý život znamenalo to slovo! A zoufalství nad tím, že má opustit svá panství. Má rád Gros-Bois, má rád Chambord, svůj palác na bulváru de Capucines. Vždyť tohle je konec konců jeho život. Muži jsou od určitého věku jako psi: přilnou k domům. A Berthier se vší silou snaží odvést své myšlenky jiným směrem, zahnat svou největší úzkost. Giuseppa...
 |
| Maršál Berthier |
Těch několik Macdonaldových slov, ta nehoda v Saint-Denis. Ví, co to je, má už zkušenost z loňska, ví, co mu tenkrát řekl lékař ... a i když se z toho paní Viscontiová dostane, je to přece jen další krok vstříc smrti. Z jednoho má větší strach než z čehokoli jiného, ze světa, kde by byl sám, ze světa, v němž by už nebyla Giuseppa. Může ji opustit, nevídat se s ní, na to si zvykl při všech těch válkách. A pak, není už, jako býval kdysi v Egyptě, v jeho věku už není toho fyzického otroctví, té posedlosti pohlavím, toho každodenního šílenství. Ale kdyby ji už neměl spatřit, kdyby zůstal z nich obou sám naživu... Takový krutý rozchod s celou minulostí. Ach, člověk může ztratit otce, matku: to zraní jenom dětství! Ale Giuseppa... kdyby zemřela Giuseppa, to by zmizelo všechno, co bylo, jediná bytost, jíž stačí říci půl slova, která mu vždycky rozumí, protože ona ví o všech těch maličkostech i velkých věcech, o tom, co bylo trpké a co ho opájí. Bože můj, Bože můj, nechtěl bych ji přežít. Cítí, jak ho bolí srdce, ach, jak je tomu srdci vděčný, že tak bije! možná, že ho to srdce zabije dřív... Dřív, než se doví... Ale ne, jsem hlupák. Nic to nebylo, obyčejná ne volnost. Zrovna tak, jako se sebrala po tom záchvatu loni! Vypadala líp než předtím... Tvář docela mladou, hebkou, hebounkou... Na okamžik ho přepadá někdejší šílenství, obrazy, které ho pronásledovaly... Och, já vím, starý muž, který má na okamžik hlavu zase plnou pastelových záležitostí, který vrhá příliš mnoho světla na věci, jež je zvykem ponechávat ve tmě, který myslí se snadno nechutnou přesností na to, co bylo nejenom mládím jeho vlastního těla a těla té ženy, ale i na dlouhotrvající vychutnávání života, v němž se okouzlení prvních let mění ve zkušenost, virtuozitu, spojenectví... Jak je to odporné pro jiné oči než jeho vlastní! Protože tady nejde o ideální lásku, o vznešené myšlenky, které někdo zhudební, ale prostě o lásku, pochopte, o pravou lásku, tu, jež žije touhou a jejím naplněním, jako fénix, znovu se rodící ze své únavy, o lásku, báječnou fyzickou lásku, která necouvá před ničím a znovu se vrací k milenci pokrytému potem, aby shořela v jeho síle a v jeho představivosti. A i v Lille, i ve vší té hloubi neštěstí se ten starý muž, na půl cesty od milenky k ženě, na konci země, jejíž prapor pomáhal nést dodaleka po celé čtvrtstoletí, všemi svými schopnostmi, a řekněme to rovnou, celým svým géniem... Uprostřed toho zmatku v duši, vzrušení svého srdce z masa a krve, a při nevolnosti, jež se ho zmocňuje, revmatismu... Rozerván, zmaten... Jak se jen mohl stát tím, čím je, octnout se až tady s tím prchajícím podagristickým králem, mezi těmi parukami, v té zkrachovalé bandě, on, on, Berthier, kníže wagramský a neufchátelský... Jak? Ale i tehdy se ten starý muž obrací zády ke svému neštěstí a ke své hanbě, zapomíná na ně pro slunce, jež není sluncem slavkovským, pro to slunce, jímž je Giuseppa v jeho náručí, snažící se vyprostit, prosící o milost, Giuseppa, které se znovu zmocňuje rozkoš a vrhá ji k němu, vydávajíc mu ji na milost, na milost na zmačkaných prostěradlech, skutečná krvavá řež v alkovně, a ta bolest v paži, určitě se nějak špatně opřel, příliš dlouho, a tíha ženina i jeho... Ach, ať se mu smějí, když je to baví, ať se smějí, až puknou, jak by mohl zapomenout na nezapomenutelné?
 |
| Géricault: Jízdní myslivec císařské gardy |
Ubohý, ubohý Berthier... Naivní milenec, po tolika letech stále podobný mladíkovi! Který v sobě objevil moc donutit ženu ke křiku, stále podobný chlapcům, kteří vycházejí z alkovny okouzleni sami sebou i životem a jež lze spatřit, jak zcela sami zpívají a tančí v opuštěných ulicích lunárního města! A přitom nedovede mlčet o věcech, zavřít za sebou dveře, nedat se překvapit. Žil obklopen ironickými čumily. Co považuje za svůj nejtajnější poklad, bylo po celý čas vystaveno pohledům všech. Co se mu navysmívali! A vysmívají se dál. Nepřestali si na příklad tropit smích z té historky s ukradenými dopisy. Ani dnes, ani v Lille, v Lille plném beznaděje. Měli jste slyšet pátera Elisée, jak se vší oplzlostí svých lesklých rtů, rukama, zvyklýma všemu, před chvílí spíš hrál, než vyprávěl tu historii. Něco si bezpochyby přibásnil, ale o to nejde. V přítomnosti Jaucoudově a Bourriennově, v jednom ze salónů de Brigodova paláce, plném už hodně ohořelých svící, z nichž jedna náhle zhasla a teď už jenom čoudí... Ta věc s ukradenými dopisy. Víte, pro nikoho to nebyla novinka... Vždycky se o tom vědělo... Dovedete si jistě představit, že všechny ty nesmyslné dopisy, posílané od armád už od časů republiky, zdobené drobnými kresbičkami, plné zarážejících podrobností, psané jazykem zamilovaného, který docela zhloupl a nesmlčel ani věci nejméně určené pro cizí uši, ani rafinované sny, spřádané představivostí vojáka, kterou nevyčerpá ani válka... Dovedete si představit, že to všechno bylo známo, při existenci vojenské cenzury, černé kanceláře... Nu, však to znáte! Ale když v Portugalsku všechno prasklo... Jak to v Portugalsku? Berthier nikdy' nebyl v Portugalsku. Nechte mne domluvit. V Portugalsku. A tentokrát to už nebylo veřejné tajemství černých kanceláří, kdy věci putují od policie ke štábům, k představitelům direktoria v okolí prvního konzula, ne, tentokrát se to dostalo na veřejnost, dopisy putovaly z ruky do ruky, mluvilo se o nich v novinách, ach, samozřejmě, takové dopisy nebylo možno otisknout, ale psalo se o tom, jaké jsou... Všechno zosnovali Angličané. O Angličanech se vypráví spousta směšných historek. Ale v jednom zaslouží uznání. V organizování špionáže se jim nikdo nevyrovná. Vím, o čem mluvím! Pittovi a Koburgovi agenti, jak říkávali ti pitomci sansculotti, a víte, že v Quíberonu... ale zůstaňme u Portugalska. Ve skutečnosti nebyly ty dopisy samozřejmě ukradeny v Portugalsku ... Ale docela jednoduše v Paříži, na Voltairově nábřeží, na bývalém velvyslanectví Cisalpinské republiky. Paní Viscontiová často střídala pokojské, dovedla se snadno rozčilit, vyhazovala služky kvůli skvrně na hrnečku, ztracenému kapesníčku... A k tomu byla nepořádná, nic nezamykala, a také příliš důvěřivá, ochotná kdykoli vykládat holkám, které u ní sloužily, věci týkající se jenom maršála ... zkrátka, byl jsem v Londýně, když tam došla ta ohromující korespondence, a protože mi prokazovali tu čest a radívali se se mnou o francouzských záležitostech ... Panenko skákavá! Všechny holky z Leicester Square za mnou chodily, abych jim ty dopisy ukázal ... a že tam byly podrobnosti! A jaké podrobnosti! Alespoň na šest měsíců se tehdy stalo v Londýně módou milovat a la Berthier... Jak se to dělá? Nu, pánové, snad byste nechtěli, abych ve svém šatě, při svém úřadu ... ! Nu ale, tak tedy... A tři hlavy se skoro srazily, Jaucourtova docela ve stylu osmnáctého století, Bourriennova z profese a páterova uprostřed... Jenomže rysem anglického génia je umět vyčkat... Nevím už přesně, jak dlouho, snad pět šest let. Až jednoho krásného dne, když byl Soult v Lisabonu a užuž se chystal ustoupit naléhání dobrého portugalského lidu, který hořel touhou mít ho za krále... z anglických korábů, které blokovaly pobřeží, poslali na zem ... jenomže vy si nedovedete představit jak! V lahvích, které moře vyplavilo na pláž... stovky kopií korespondence krásné Giuseppy a jejího malého Sandra... Venkované a rybáři je sbírali... nosili to místní policii, která neumí dost francouzsky, aby mohla rozumět některým technickým termínům... snažila se najít pomoc ve slovnících... ale marně. Milý Bourrienne, vaši lidé by byli nepochybně měli lepší čich a důkladně by se vyptali holek, které určitě pochytily od císařské soldatesky slovník, který se nikde netiskne... Zkrátka, nakonec se to všechno dostalo do rukou jednoho agenta, který pracoval na obě strany, a ten to zanesl na francouzské velitelství. Když tam pochopili, oč jde, dovedete si představit ten řehot... jenomže záhy zjistili, že už nejsou pány toho tajemství... Láhve se totiž dostaly až na písek na březích Taja, jednou je našli tam, podruhé onde, a pro Portugalce to byla hotová pastva...
Žádné komentáře:
Okomentovat