pondělí 29. září 2014

SOUMRAK RYTÍŘSKÝCH VOJSK: KDY A PROČ?

Následující příspěvek vznikl v jádru jako článek pro časopis Živá historie a dal mi trochu zabrat. On napoleonských témat je pár století vzdálený a opírá se především o jednu knihu, které jsem ve Francii neodolal (Chauviré, F.: Histoire de la Cavalerie. Perrin 2013.). Možná je v závěrech trochu slovem do pranice, to ale není nikdy na škodu... 
Francouzští gens d´armes kol. r. 1494 (A. de Marbot)
 DUEL KULE A ZBROJE

Obecně se píše, že nástup střelných zbraní znamenal konec rytířských časů, pokud tím myslíme války a bitvy, v nichž hráli rozhodující roli do železné zbroje zakutí jezdci, tedy obrněné jezdectvo. Tvrzení vypadá logicky, jenže není tak zcela pravdivé a celý proces trval dosti dlouho, přičemž procházel řadou proměn.

Kule pro rytíře bez bázně a hany
Začít lze příběhem z doby tzv. italských válek, konfliktu, táhnoucímu se mezi Francií a španělskými Chevalier sans peur et sans reproche, Rytíř bez bázně a hany. Tento muž, pravé ztělesnění uvadajících rytířských ideálů, ustupoval, jak se slušelo, se zadním vojem, vzoroval dotírajícím Španělům, při přechodu řeky Sesie jej ale štěstí opustilo.
Pierre du Terail řečený Bayard
Na podzim roku 1523 se francouzská armáda admirála de Bonniveta snažila dobýt Miláno, na jaře následujícího roku ji ale španělská protiofenzíva donutila zatroubit na ústup. U vesničky Ravissino byl Bonnivet raněn a velení předal Pierru du Terrail, známému pod jménem Bayard, proslulému a nesmírně slavnému válečníkovi ryzího charakteru, jemuž přátelé i nepřátelé přezdívaliRytíř bez bázně a hany.
„Dobrý rytíř, klidný jako by byl u sebe a ve svém domě, kráčel se zbrojenci a zvolna ustupoval s tváří neustále obrácenou k nepříteli a s mečem v pěsti tak, že jim naháněl strach víc než stovka jiných, z Božího dopuštění ale kdosi vystřelil ránu z hákovnice, z níž kámen pronikl ledvím a jemu přerazil velkou kost páteřní. Když ránu ucítil, vykřikl: ,Ježíši! Pak dodal: , Škoda, Bože, mrtev!῾ Uchopil meč za záštitu jako znamení kříže  (…), celý pobledl a jako bez ducha začal padat, stihl se ale zachytit hrušky sedla, než mu jeden z mladých šlechticů (…) pomohl dolů a položil jej pod strom,“ popsal Bayardův konec Jacques de Mailles, jeho panoš.
Bayardova smrt
Dobrý rytíř, poslední vzor rytířského ideálu, zemřel na zranění střelnou zbraní 30. dubna 1524. Kamenná kule, která jej srazila, byla silnější než rytířská zbroj i duch a střelný prach jako kdyby s urozenými jezdci v té chvíli symbolicky skoncoval.
Skutečně tomu tak bylo?

Střelným zbraním navzdory
Řekněme předně, že obojí, rytířské jezdectvo i střelné zbraně, existovaly v 16. století pospolu a hákovnice, těžká zbraň, která se musela držet obouruč, či lehčí arkebuza, měly k dokonalosti daleko. Jejich účinnost byla chabá, rychlost střelby pramalá a rytířská kavalerie se navíc začala rychle nasazovat tak, aby se střelným zbraním včetně děl pokud možno vyhnula. Kavalerie bojovala zpravidla proti kavalerii a pěchotě přenechávala na počátku bitvy bojiště, které pro ni do jisté míry vyčistila.
            Jak takové jezdectvo vlastně vypadalo?
            Nejryzejší příklad najdeme ve francouzských gens darmes, doslova mužích ve zbroji, což je výraz, z něhož se kupodivu vyvinulo slovo gendarmerie, žandarmerie či česky četnictvo. Funkce těchto rytířských jezdců se od raného středověku mnoho nezměnila. Cílem jejich útoku byl úder v liniové formaci zvané plot, vedený založeným kopím. Zásah, kombinace rychlosti a hmotnosti, byl nepředstavitelně hrozný (šlo o náraz jezdce o hmotnosti kolem 120 kg na oři, jehož váha se zbrojí mohla dosahovat 1000 kg, v rychlosti kolem 30 km) a kopí dokázalo projet mužem ve zbroji naskrz. Francouzi soustřeďovali svoje gens darmes do jednotek zvaných ordonanční kompanie, útočili disciplinovaně, semknuti téměř koleno na koleno, s rozjezdem krokem, přechodem přes klus do cvalu a závěrečnými čtyřiceti až padesáti metry v trysku. Na soudržnosti linie, na tom, aby se nerozvlnila a jedni nepředjeli druhé, závisel úspěch, tito muži modré krve ale nepotřebovali výcvik, neboť něco podobného cvičili od jinošských let. Taková kavalerie mohla za určitých okolností měřit síly i s pěchotou, pokud ji přinutila vystřelit na větší vzdálenost; rychlost koní a úderu pak byla větší než rychlost nabíjení prázdné zbraně. Mnohem větší překážku pro jezdectvo ale představovaly chladné zbraně pěchoty, nejprve až 2,4 metru dlouhé halapartny a partyzány švýcarských lancknechtů, které si
Francouzští gens d´armes kol. r. 1524 (A. de Marbot)
v sevřeném tvaru nezadaly s kopím jezdeckým, a poté píky pikenýrů.
Gens darmes byli jedineční a zároveň těžko nahraditelní, podobně jako angličtí lučištníci v dobách stoleté války. Takticky plnili nové úkoly, skladbou ale šlo o přímé dědice a pokračovatele rytířských válečných tradic.

Jezdec a kůň
Gens darmes odívali úplnou plátovou zbroj, sofistikovanou tak, že jim umožnila pohyb v sedle a boj kopím i mečem, avšak příliš těžkou. Vážila 20–30 kg (menší připadala těmto mužům „lehká jak pírko“), spadlému jezdci nedovolovala vstát, vizír armetu omezoval výhled a z hluku boje či hlasu trubek slyšel jezdec jen málo. Zbroj byla jedinou ochranou, neboť štít už zmizel, kopí v délce až 5 metrů tvořilo útočnou zbraň, po jejímž zlomení se tasil meč s čepelí trojhranného či čtvercového profilu a se záštitou, jejíž prvky umožňovaly krýt i bodné rány.
Bitevní či válečný oř byl stejně důležitý jako zbroj. Jeho výška ve hřbetu se odhaduje mezi 1,5 až 1,8 metru a robustnost i síla měly přednost před mrštností či rychlostí, jinak by zvíře jezdce dlouho neuneslo.
Muži ordonančních kompanií tvořili spíše souručenství a bratrstvo než jednotku a spojovaly je stejný způsob života i etika. Byla to elita, šlechta meče, vojenská aristokracie naprosto výjimečná a nenahraditelná.
Lantzierer a jeho výstroj i výzbroj podle von Wallhausenova Kriegskunst zu Pferdt
 Labutí píseň?
Ne střelná zbraň, ale právě tato nenahraditelnost a výjimečnost se stávaly příčinou zániku rytířského jezdectva. K něčemu podobnému musel být jedinec vychován, jeho vybavení bylo navíc nesmírně nákladné a není divu, že se v měnících časech i zvyklostech války stávali podobní rytíři anachronismem. Armády rostly a síla těžkého urozeného jezdectva tomuto růstu nestačila. Bylo snadnější neomezovat se na modrou krev, kavalerii stavět z těch, které šlo jednoduše naverbovat a v kategorii týdnů či měsíců vycvičit. Ordonanční kompanie zmizely s koncem italských válek, tak jako obdobná jezdectva v jiných zemích, přesto se však do zbroje zakutí Lantzierers, kopiníci, objevují až do počátku 17. století a do detailu včetně vyobrazení zbraně, zbroje i vedení útoků je zachycuje např. dílo Johanna Jacoba von Wallhausen Kriegskunst zu Pferdt (Jezdecké válečné umění), vydané poprvé roku 1617.
            Co tedy způsobilo zánik rytířského jezdectva a čelních šturmů obrněných jezdců se založeným kopím? Převaha pěchoty, jakkoliv nepochybná, to nebyla, její střelné zbraně měly ještě v polovině 16. století do účinnosti hodně daleko. Příčiny je nutno hledat jinde, ve změněném charakteru války a v samotné kavalerii, v proměnách, kterými v té době prošla.
Rytíře na koni a se založeným kopím nevybil střelný prach! Zmizel sám velice zvolna, neboť neodpovídal době, a vojenská šlechta změnila orientaci, neboť se z ní stávali důstojníci i velitelé pravidelných jednotek. Pokud jde o palné zbraně, měly na kavalerii podobný dopad jako omezené možnost státní pokladny a rostoucí velikost vojsk. Jezdectvo je totiž začalo používat…

Černí jezdci
Proměna přišla do Francie, země padlého Bayarda, z německých zemí v době panování Jindřicha II. (vládl 1547–1559) v podobě nového typu kavaleristy, kterému se říkalo prostě der Reiter, jezdec, z čehož vzniklo mezinárodně rozšířené označení rejtar. To byly pravé příčiny proměny rytíře s kopím
Boj kopinika s rejtarem ve von Wallhausenově Kriegskunst zu Pferdt
v jezdce, zakutého zčásti v plátové zbroji a známého jako arkebuzír!
            Oněm prvním rejtarům se říkalo černí jezdci, to podle barvy zbroje, která se co do součástí od té rytířské mnoho nelišila, byla však neleštěná a proto se proti korozi opatřovala silným nátěrem černé barvy, pod nímž zmizela i nedokonalost zpracování. Rozdílů mezi rejtary a gens d’armes bylo několik, jeden podstatnější než druhý. Jejich zbroj vyšla podstatně levněji, šetřila státní pokladnu i soukromníka, a mohli se jí opatřovat i ti méně urození či zcela bez modré krve. Krom toho začali rejtaři zvolna používat i jiný druh zbraně, arkebuzu či pistoli. Zpočátku se ještě dělili na cuirassiers či Kührissieriers, kyrysníky, tedy ty do zbroje zakuté a s kopími, a na pistoliers, pak ale ti vybavení palnou zbraní převládli a už Wallhausen v roce 1616 rozlišuje Carabiniers a Dragoons, karabiníky a dragouny, byť ještě ne ve smyslu, které toto pojmenování mělo později.
            Jak jsme řekli, tato proměna souvisela s tím, že jezdci začali užívat palnou zbraň, přesněji zbraně dvou druhů. Předně šlo o čisté arkebuzíry, tedy kavalerii, užívající arkebuzu (viz slovníček pojmů), k čemuž došlo až poté, co se rozšířil doutnákový zámek, tedy mechanismus, v němž byl upevněn lunt, jehož žhavý konec dopadl po stisknutí spouště na pánvičku s prachem. Od té chvíle měl arkebuzír volnou jednu ruku, v níž už nemusel držet doutnák (u jezdce se skrýval v hubce mezi ušima koně, která jej udržovala žhavý) a i samotná zbraň průbojností překonávala do té doby rozšířené pěchotní kuše. Jezdec ale měl jednu jedinou ránu a nabití představovalo složitý úkon. Samo o sobě to nebylo na závadu, i jezdec s kopím disponoval zpravidla jediným úderem, po němž se mu zbraň roztříštila, takže pak kavaleristé v obou případech sáhli po mečích. Výhodou bylo, že výcvik s kopím trval dlouho, měsíce i roky, a výcvik s arkebuzou představoval proces v řádu dní.

Pistole v holstrech
Radikální proměnu přinesl nedlouho nato, ve druhé až třetí dekádě 16. století, kolečkový zámek, mechanismus takřka hodinářský. Tvořilo jej rýhované kolečko, které se natáhlo klíčkem a zajistilo. Při stisknutí spouště se roztočilo a k němu se současně pohnul křesací kámen, zprvu křemen, později pyrit; jím vykřesaná jiskra pak zapálila prach na pánvičce. Princip připomínal v jádru mechanismus zapalovačů Zippo, byl ale složitější, náročný na údržbu a poměrně poruchový zejména proto, že jezdci na zbraň nedbali a údržbu svěřovali svým sluhům… Takováto zbraň se nicméně dala nabít v sedle rychleji i pohodlněji než arkebuza, pažba umožnila držet pistoli pohodlněji a navíc se rychle začal vozit v holstrech, sedlových pouzdrech, pár těchto zbraní (jakož i více). Jezdec měl alespoň dvě rány, než sáhl po meči… Střelec s arkebuzy musel krom toho koně zastavit, aby mohl dosti těžkou zbraň přiložit k rameni, jezdec s pistolí ale mohl klusat a přitom zamířit, není tedy divu, že pistole začaly rychle převládat.

Střílet na méně než tři kroky
Rychle se přestal rozlišovat arkebuzír a pistolier, arkebuzírem se začal rozumět obrněný jezdec, ať už měl jakoukoliv střelnou zbraň. Rejtar se pak stal synonymem jezdce beze zbroje, nanejvýš s prsním plátem či dvoudílným kyrysem a nákrčníkem, častěji však jen v kabátci z kůže vařené i nevařené, který dokázala spolehlivě chránit před sečnou i bodnou zbraní. Pokud jde o střelné zbraně, neumožnily zpočátku palbu na větší vzdálenost, neboť průbojnost i přesnost nebyly velké. Jezdec se musel k protivníkovi přiblížit ještě víc než jeho předchůdce s kopím a Francouz La Noue (1531–1591) ve svých pamětech jasně říká:
„Pistole nemá téměř žádný účinek, není-li vypálena ze tří kroků.“
Giorgio Basta, Wallhausenův současník, ještě v roce 1612 podotýká:
„Mnozí se přibližují na tak blízko, že pistoli přitisknou až na bok či jinou část protivníkova těla.“
A Louis de Montgomery, jehož dílo vyšlo vprostřed třicetileté války, tvrdí, že mnozí na kyrysníky (arkebuzíry) střílejí, až se hlaveň dotkne jejich břicha v místě dolního okraje pancíře.
Wallhausen pak radí:
„Ježto nemůžete uškodit muži, musíte mířit na srdce koně.“
Už La Noue nicméně označuje pistoli za zbraň „děsivou a útočnou“ a jeho současník Tavannes dodává, že „s sebou nese smrt a strach“.

Karakola místo plotu
Zbývá zmínit se o proměně jezdectva z hlediska taktiky, tedy o novém způsobu útoku, který umožnil nově zrozenou palebnou sílu využít bez rozdílu, zda šlo o arkebuzíra či rejtara, a namířeného proti jinému jezdectvu stejně jako proti pěchotě. Tento manévr dostal jméno caracole, karakola, což značí šneka či hlemýždě (Němci manévru říkali Schnecke, Francouzi pak limaçon, což je totéž). Název neodkazoval na rychlost, ale na tvar ulity a de Tavannes jej popsal prostými slovy takto:
            „První řad vypálí, obrátí nalevo, odkryje druhý řad, který rovněž vypálí a stejně tak i třetí, jeden za druhým se pak šnekovitě obrátí a vzdalují se doleva, aby nabily.“
            Nutno dodat, že šlo o útok palbou celé seskupené eskadrony, která dojela k nepříteli na ideálních deset metrů, načež první řad vypálil (čelně či až po obratu o devadesát stupňů, zpravidla doleva, jezdec vyzbrojený arkebuzou ale musel kvůli přiložení zbraně k rameni obracet doprava) a postupně vše opakovaly řady další (a pokud to situace dovolila, pálily dva až tři řady naráz). Vše se provádělo s pistolemi bez zastávky, v klusu, a ti, co vystřelili, se vraceli jakousi volutovou spirálou dozadu. O počátku to byl manévr, který děsil, a Tavannes karakolu charakterizoval takto:
„Ve válce hrozná věc, neb nevidět než oheň a dým.“
            Po karakole navíc mohl přijít povel k útoku meči na narušenou jednotku naproti.
            Karakola se šířila z Francie v době náboženských válek (1562–1598) a teprve ona znamenala konec gens darmes či kopiníků, jejichž plotová linie neměla proti kompaktnímu bloku eskadrony mnoho šancí. Nedokázala palbu projet tak, aby mohla zasadit ránu kopím. Přesto se zbroj jezdců v zjednodušené podobě udržela ještě v prvních fázích třicetileté války, i když už bylo zřejmé, že před kulkou pláty kujného železa neochrání a navíc jsou příliš nákladné. Kyrys a přilba, které zbyly, pak zůstaly jen ochranou a ozdobou vysokých důstojníků.

Typy karakoly podle Walhausena

Jezdec versus mušketýr
S nástupem pěchotní muškety se souboj kule a zbroje přeměnil na duel pěšáka s jezdcem. Zbraň s delší hlavní a s opěrou donesla dál i přesněji než pistole či arkebuza jezdce, navíc rozkývaná jízdou, a vše pak vypadalo jako scéna ze Grimmelshausenova Simplicia, v níž se mušketýr a rejtar pohádají natolik, že je z toho souboj. Jezdec má útočit s karabinou a pistolí na stojícího muže s mušketou opřenou o furketu:
Než jsme proti sobě vyšli, naši druhové ujednali, že se utkáme na volném prostranství; jeden vjede od východu, a druhý od západu na ohrazené pole (…). Když jsem tedy vykročil se zapálenými lunty do řečené ohrady a spatřil svého protivníka, dělal jsem, jako bych při chůzi vysypával starou hubku; ve skutečnosti však jsem odsypal prachu na víčko pánvičky, sfoukl jsem jej a čekal jsem, maje dva prsty, jak je to obyčejem, na pánvičce, a ještě než se můj protivník, který mě také bedlivě pozoroval, přiblížil, namířil jsem na něho a marně jsem se pokoušel zapálit na víčku nepravou hubku. Můj odpůrce myslil, že mi mušketa selhala, vyjel tedy spěšně s pistolí v ruce přímo na mne, domnívaje se, že mi mou drzost splatí. Ale než se nadál, otevřel jsem pánvičku, zamířil jsem a přivítal jsem ho tak, že výstřel a pád se udály zároveň…“
            Teprve to byl definitivní konec obrněných jezdců...
 

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Velice zajímavý článek, ale kapitola "Kule pro rytíře bez bázně a hany" je jakási zmatená. Patrně tam vypadl odstavec nebo kus textu. Jinak se těším na další Římany a především zda nepřijde na řadu nějaká zajímavost z námořní historie jako byla Cušima a Jutsko. Pro nás suchozemské krysy to je romantika jako žádná jiná.
Pája

Jiri Kovarik řekl(a)...

Máte pravdu, omlouvám se, teď by to mělo být OK. Tohle blog občas udělá při vkládání obrázkůůů.

Anonymní řekl(a)...

Vavča: Velice zajímavý článek, možná mám deja vú, nebo mi pamět už neslouží jak by měla, ale nebyl tady někde v odkaze nebo článku přímo samostatné téma o účinnosti útoku středověkého jezdectva? Pořád se nemohu zbavit asociace se slovem plot, že jsem na tom někde viděl samostatný článek s obrázky, jak dvě řady středověkých jezdců útočí na pěchotu...

Jiri Kovarik řekl(a)...

Nebyl, ale určítě je to v mých čtyřdílných Ryttířských bitvách a osudech... :-)