Následující příspěvek vznikl v jádru jako článek pro časopis Živá historie a dal mi trochu zabrat. On napoleonských témat je pár století vzdálený a opírá se především o jednu knihu, které jsem ve Francii neodolal (Chauviré, F.:
Histoire de la Cavalerie. Perrin 2013.). Možná je v závěrech trochu slovem do pranice, to ale není nikdy na škodu...
Francouzští gens d´armes kol. r. 1494 (A. de Marbot) |
DUEL KULE A ZBROJE
Obecně se píše, že
nástup střelných zbraní znamenal konec rytířských časů, pokud tím myslíme války
a bitvy, v nichž hráli rozhodující roli do železné zbroje zakutí jezdci,
tedy obrněné jezdectvo. Tvrzení vypadá logicky, jenže není tak zcela pravdivé a
celý proces trval dosti dlouho, přičemž procházel řadou proměn.
Kule pro rytíře
bez bázně a hany
Začít lze příběhem z doby tzv. italských válek,
konfliktu, táhnoucímu se mezi Francií a španělskými Chevalier sans peur et sans reproche,
Rytíř bez bázně a hany. Tento muž, pravé ztělesnění uvadajících rytířských
ideálů, ustupoval, jak se slušelo, se zadním vojem, vzoroval dotírajícím
Španělům, při přechodu řeky Sesie jej ale štěstí opustilo.
Pierre du Terail řečený Bayard |
„Dobrý rytíř, klidný jako by byl u sebe a ve svém domě, kráčel se
zbrojenci a zvolna ustupoval s tváří neustále obrácenou k nepříteli a
s mečem v pěsti tak, že jim naháněl strach víc než stovka jiných,
z Božího dopuštění ale kdosi vystřelil ránu z hákovnice, z níž
kámen pronikl ledvím a jemu přerazil velkou kost páteřní. Když ránu ucítil,
vykřikl: ,Ježíši!῾ Pak dodal: , Škoda,
Bože, mrtev!῾ Uchopil meč za záštitu jako znamení kříže (…), celý pobledl a jako bez ducha začal
padat, stihl se ale zachytit hrušky sedla, než mu jeden z mladých šlechticů
(…) pomohl dolů a položil jej pod strom,“ popsal Bayardův konec Jacques
de Mailles, jeho panoš.
Bayardova smrt |
Dobrý rytíř, poslední vzor
rytířského ideálu, zemřel na zranění střelnou zbraní 30. dubna 1524. Kamenná
kule, která jej srazila, byla silnější než rytířská zbroj i duch a střelný
prach jako kdyby s urozenými jezdci v té chvíli symbolicky skoncoval.
Skutečně tomu tak bylo?
Střelným zbraním
navzdory
Řekněme předně, že obojí, rytířské jezdectvo i střelné
zbraně, existovaly v 16. století pospolu a hákovnice, těžká zbraň, která se
musela držet obouruč, či lehčí arkebuza, měly k dokonalosti daleko. Jejich
účinnost byla chabá, rychlost střelby pramalá a rytířská kavalerie se navíc
začala rychle nasazovat tak, aby se střelným zbraním včetně děl pokud možno
vyhnula. Kavalerie bojovala zpravidla proti kavalerii a pěchotě přenechávala na
počátku bitvy bojiště, které pro ni do jisté míry vyčistila.
Jak
takové jezdectvo vlastně vypadalo?
Nejryzejší
příklad najdeme ve francouzských gens d’armes,
doslova mužích ve zbroji, což je výraz, z něhož se kupodivu vyvinulo slovo
gendarmerie, žandarmerie či česky
četnictvo. Funkce těchto rytířských jezdců se od raného středověku mnoho
nezměnila. Cílem jejich útoku byl úder v liniové formaci zvané plot,
vedený založeným kopím. Zásah, kombinace rychlosti a hmotnosti, byl nepředstavitelně
hrozný (šlo o náraz jezdce o hmotnosti kolem 120 kg na oři, jehož váha se
zbrojí mohla dosahovat 1000 kg, v rychlosti kolem 30 km) a kopí dokázalo
projet mužem ve zbroji naskrz. Francouzi soustřeďovali svoje gens d’armes
do jednotek zvaných ordonanční kompanie, útočili disciplinovaně, semknuti téměř
koleno na koleno, s rozjezdem krokem, přechodem přes klus do cvalu a
závěrečnými čtyřiceti až padesáti metry v trysku. Na soudržnosti linie, na
tom, aby se nerozvlnila a jedni nepředjeli druhé, závisel úspěch, tito muži
modré krve ale nepotřebovali výcvik, neboť něco podobného cvičili od jinošských
let. Taková kavalerie mohla za určitých okolností měřit síly i s pěchotou,
pokud ji přinutila vystřelit na větší vzdálenost; rychlost koní a úderu pak byla
větší než rychlost nabíjení prázdné zbraně. Mnohem větší překážku pro jezdectvo
ale představovaly chladné zbraně pěchoty, nejprve až 2,4 metru dlouhé
halapartny a partyzány švýcarských lancknechtů, které si
Francouzští gens d´armes kol. r. 1524 (A. de Marbot) |
Gens d’armes byli jedineční a zároveň těžko
nahraditelní, podobně jako angličtí lučištníci v dobách stoleté války.
Takticky plnili nové úkoly, skladbou ale šlo o přímé dědice a pokračovatele
rytířských válečných tradic.
Jezdec a kůň
Gens d’armes
odívali úplnou plátovou zbroj, sofistikovanou tak, že jim umožnila pohyb
v sedle a boj kopím i mečem, avšak příliš těžkou. Vážila 20–30 kg (menší
připadala těmto mužům „lehká jak pírko“), spadlému jezdci nedovolovala vstát,
vizír armetu omezoval výhled a z hluku boje či hlasu trubek slyšel jezdec
jen málo. Zbroj byla jedinou ochranou, neboť štít už zmizel, kopí v délce
až 5 metrů tvořilo útočnou zbraň, po jejímž zlomení se tasil meč s čepelí
trojhranného či čtvercového profilu a se záštitou, jejíž prvky umožňovaly krýt
i bodné rány.
Bitevní či válečný oř byl
stejně důležitý jako zbroj. Jeho výška ve hřbetu se odhaduje mezi 1,5 až 1,8
metru a robustnost i síla měly přednost před mrštností či rychlostí, jinak by
zvíře jezdce dlouho neuneslo.
Muži ordonančních kompanií
tvořili spíše souručenství a bratrstvo než jednotku a spojovaly je stejný
způsob života i etika. Byla to elita, šlechta meče, vojenská aristokracie
naprosto výjimečná a nenahraditelná.
Lantzierer a jeho výstroj i výzbroj podle von Wallhausenova Kriegskunst zu Pferdt |
Labutí píseň?
Ne střelná zbraň, ale právě tato nenahraditelnost a
výjimečnost se stávaly příčinou zániku rytířského jezdectva. K něčemu
podobnému musel být jedinec vychován, jeho vybavení bylo navíc nesmírně
nákladné a není divu, že se v měnících časech i zvyklostech války stávali
podobní rytíři anachronismem. Armády rostly a síla těžkého urozeného jezdectva
tomuto růstu nestačila. Bylo snadnější neomezovat se na modrou krev, kavalerii
stavět z těch, které šlo jednoduše naverbovat a v kategorii týdnů či
měsíců vycvičit. Ordonanční kompanie zmizely s koncem italských válek, tak
jako obdobná jezdectva v jiných zemích, přesto se však do zbroje zakutí Lantzierers, kopiníci, objevují až do
počátku 17. století a do detailu včetně vyobrazení zbraně, zbroje i vedení
útoků je zachycuje např. dílo Johanna Jacoba von Wallhausen Kriegskunst zu Pferdt (Jezdecké válečné
umění), vydané poprvé roku 1617.
Co tedy
způsobilo zánik rytířského jezdectva a čelních šturmů obrněných jezdců se
založeným kopím? Převaha pěchoty, jakkoliv nepochybná, to nebyla, její střelné
zbraně měly ještě v polovině 16. století do účinnosti hodně daleko.
Příčiny je nutno hledat jinde, ve změněném charakteru války a v samotné
kavalerii, v proměnách, kterými v té době prošla.
Rytíře na koni a se založeným kopím nevybil střelný
prach! Zmizel sám velice zvolna, neboť neodpovídal době, a vojenská šlechta
změnila orientaci, neboť se z ní stávali důstojníci i velitelé
pravidelných jednotek. Pokud jde o palné zbraně, měly na kavalerii podobný
dopad jako omezené možnost státní pokladny a rostoucí velikost vojsk. Jezdectvo
je totiž začalo používat…
Černí jezdci
Proměna přišla do Francie, země padlého Bayarda, z německých
zemí v době panování Jindřicha II. (vládl 1547–1559) v podobě
nového typu kavaleristy, kterému se říkalo prostě der Reiter, jezdec, z čehož vzniklo mezinárodně rozšířené označení
rejtar. To byly pravé příčiny proměny rytíře s kopím
Boj kopinika s rejtarem ve von Wallhausenově Kriegskunst zu Pferdt |
Oněm prvním
rejtarům se říkalo černí jezdci, to podle barvy zbroje, která se co do součástí
od té rytířské mnoho nelišila, byla však neleštěná a proto se proti korozi
opatřovala silným nátěrem černé barvy, pod nímž zmizela i nedokonalost
zpracování. Rozdílů mezi rejtary a gens d’armes bylo několik, jeden
podstatnější než druhý. Jejich zbroj vyšla podstatně levněji, šetřila státní
pokladnu i soukromníka, a mohli se jí opatřovat i ti méně urození či zcela bez
modré krve. Krom toho začali rejtaři zvolna používat i jiný druh zbraně,
arkebuzu či pistoli. Zpočátku se ještě dělili na cuirassiers či Kührissieriers,
kyrysníky, tedy ty do zbroje zakuté a s kopími, a na pistoliers, pak ale ti vybavení palnou zbraní převládli a už
Wallhausen v roce 1616 rozlišuje Carabiniers
a Dragoons, karabiníky a dragouny,
byť ještě ne ve smyslu, které toto pojmenování mělo později.
Jak jsme
řekli, tato proměna souvisela s tím, že jezdci začali užívat palnou zbraň,
přesněji zbraně dvou druhů. Předně šlo o čisté arkebuzíry, tedy kavalerii,
užívající arkebuzu (viz slovníček pojmů), k čemuž došlo až poté, co se
rozšířil doutnákový zámek, tedy mechanismus, v němž byl upevněn lunt,
jehož žhavý konec dopadl po stisknutí spouště na pánvičku s prachem. Od té
chvíle měl arkebuzír volnou jednu ruku, v níž už nemusel držet doutnák (u
jezdce se skrýval v hubce mezi ušima koně, která jej udržovala žhavý) a i
samotná zbraň průbojností překonávala do té doby rozšířené pěchotní kuše. Jezdec
ale měl jednu jedinou ránu a nabití představovalo složitý úkon. Samo o sobě to
nebylo na závadu, i jezdec s kopím disponoval zpravidla jediným úderem, po
němž se mu zbraň roztříštila, takže pak kavaleristé v obou případech sáhli
po mečích. Výhodou bylo, že výcvik s kopím trval dlouho, měsíce i roky, a
výcvik s arkebuzou představoval proces v řádu dní.
Pistole v
holstrech
Radikální proměnu přinesl nedlouho nato, ve druhé až
třetí dekádě 16. století, kolečkový zámek, mechanismus takřka hodinářský.
Tvořilo jej rýhované kolečko, které se natáhlo klíčkem a zajistilo. Při
stisknutí spouště se roztočilo a k němu se současně pohnul křesací kámen,
zprvu křemen, později pyrit; jím vykřesaná jiskra pak zapálila prach na
pánvičce. Princip připomínal v jádru mechanismus zapalovačů Zippo, byl ale
složitější, náročný na údržbu a poměrně poruchový zejména proto, že jezdci na
zbraň nedbali a údržbu svěřovali svým sluhům… Takováto zbraň se nicméně dala
nabít v sedle rychleji i pohodlněji než arkebuza, pažba umožnila držet
pistoli pohodlněji a navíc se rychle začal vozit v holstrech, sedlových
pouzdrech, pár těchto zbraní (jakož i více). Jezdec měl alespoň dvě rány, než
sáhl po meči… Střelec s arkebuzy musel krom toho koně zastavit, aby mohl
dosti těžkou zbraň přiložit k rameni, jezdec s pistolí ale mohl
klusat a přitom zamířit, není tedy divu, že pistole začaly rychle převládat.
Střílet na méně
než tři kroky
Rychle se přestal rozlišovat arkebuzír a pistolier, arkebuzírem se začal rozumět
obrněný jezdec, ať už měl jakoukoliv střelnou zbraň. Rejtar se pak stal
synonymem jezdce beze zbroje, nanejvýš s prsním plátem či dvoudílným
kyrysem a nákrčníkem, častěji však jen v kabátci z kůže vařené i
nevařené, který dokázala spolehlivě chránit před sečnou i bodnou zbraní. Pokud
jde o střelné zbraně, neumožnily zpočátku palbu na větší vzdálenost, neboť
průbojnost i přesnost nebyly velké. Jezdec se musel k protivníkovi přiblížit
ještě víc než jeho předchůdce s kopím a Francouz La Noue (1531–1591) ve
svých pamětech jasně říká:
„Pistole nemá téměř žádný účinek, není-li vypálena ze tří kroků.“
Giorgio Basta, Wallhausenův
současník, ještě v roce 1612 podotýká:
„Mnozí se přibližují na tak blízko, že pistoli přitisknou až na bok či
jinou část protivníkova těla.“
A Louis de Montgomery, jehož
dílo vyšlo vprostřed třicetileté války, tvrdí, že mnozí na kyrysníky
(arkebuzíry) střílejí, až se hlaveň dotkne jejich břicha v místě dolního okraje
pancíře.
Wallhausen pak radí:
„Ježto nemůžete uškodit muži, musíte mířit na srdce koně.“
Už La Noue nicméně označuje
pistoli za zbraň „děsivou a útočnou“ a jeho současník Tavannes dodává, že „s
sebou nese smrt a strach“.
Karakola místo
plotu
Zbývá zmínit se o proměně jezdectva z hlediska
taktiky, tedy o novém způsobu útoku, který umožnil nově zrozenou palebnou sílu
využít bez rozdílu, zda šlo o arkebuzíra či rejtara, a namířeného proti jinému
jezdectvu stejně jako proti pěchotě. Tento manévr dostal jméno caracole, karakola, což značí šneka či
hlemýždě (Němci manévru říkali Schnecke,
Francouzi pak limaçon,
což je totéž). Název neodkazoval na rychlost, ale na tvar ulity a de Tavannes
jej popsal prostými slovy takto:
„První řad vypálí, obrátí nalevo, odkryje
druhý řad, který rovněž vypálí a stejně tak i třetí, jeden za druhým se pak
šnekovitě obrátí a vzdalují se doleva, aby nabily.“
Nutno
dodat, že šlo o útok palbou celé seskupené eskadrony, která dojela
k nepříteli na ideálních deset metrů, načež první řad vypálil (čelně či až
po obratu o devadesát stupňů, zpravidla doleva, jezdec vyzbrojený arkebuzou ale
musel kvůli přiložení zbraně k rameni obracet doprava) a postupně vše
opakovaly řady další (a pokud to situace dovolila, pálily dva až tři řady
naráz). Vše se provádělo s pistolemi bez zastávky, v klusu, a ti, co
vystřelili, se vraceli jakousi volutovou spirálou dozadu. O počátku to byl manévr,
který děsil, a Tavannes karakolu charakterizoval takto:
„Ve válce hrozná věc, neb nevidět než oheň a dým.“
Po
karakole navíc mohl přijít povel k útoku meči na narušenou jednotku
naproti.
Karakola
se šířila z Francie v době náboženských válek (1562–1598) a teprve
ona znamenala konec gens d’armes
či kopiníků, jejichž plotová linie neměla proti kompaktnímu bloku eskadrony mnoho
šancí. Nedokázala palbu projet tak, aby mohla zasadit ránu kopím. Přesto se
zbroj jezdců v zjednodušené podobě udržela ještě v prvních fázích
třicetileté války, i když už bylo zřejmé, že před kulkou pláty kujného železa neochrání
a navíc jsou příliš nákladné. Kyrys a přilba, které zbyly, pak zůstaly jen
ochranou a ozdobou vysokých důstojníků.
Typy karakoly podle Walhausena |
Jezdec versus
mušketýr
S nástupem pěchotní muškety se souboj kule a zbroje
přeměnil na duel pěšáka s jezdcem. Zbraň s delší hlavní a s opěrou
donesla dál i přesněji než pistole či arkebuza jezdce, navíc rozkývaná jízdou,
a vše pak vypadalo jako scéna ze Grimmelshausenova Simplicia, v níž se mušketýr a rejtar pohádají natolik, že je
z toho souboj. Jezdec má útočit s karabinou a pistolí na stojícího
muže s mušketou opřenou o furketu:
„Než jsme proti sobě vyšli, naši druhové ujednali, že se
utkáme na volném prostranství; jeden vjede od východu, a druhý od západu na
ohrazené pole (…). Když jsem tedy vykročil se zapálenými lunty do řečené ohrady
a spatřil svého protivníka, dělal jsem, jako bych při chůzi vysypával starou
hubku; ve skutečnosti však jsem odsypal prachu na víčko pánvičky, sfoukl jsem
jej a čekal jsem, maje dva prsty, jak je to obyčejem, na pánvičce, a ještě než
se můj protivník, který mě také bedlivě pozoroval, přiblížil, namířil jsem na
něho a marně jsem se pokoušel zapálit na víčku nepravou hubku. Můj odpůrce
myslil, že mi mušketa selhala, vyjel tedy spěšně s pistolí v ruce
přímo na mne, domnívaje se, že mi mou drzost splatí. Ale než se nadál, otevřel
jsem pánvičku, zamířil jsem a přivítal jsem ho tak, že výstřel a pád se udály
zároveň…“
Teprve
to byl definitivní konec obrněných jezdců...
4 komentáře:
Velice zajímavý článek, ale kapitola "Kule pro rytíře bez bázně a hany" je jakási zmatená. Patrně tam vypadl odstavec nebo kus textu. Jinak se těším na další Římany a především zda nepřijde na řadu nějaká zajímavost z námořní historie jako byla Cušima a Jutsko. Pro nás suchozemské krysy to je romantika jako žádná jiná.
Pája
Máte pravdu, omlouvám se, teď by to mělo být OK. Tohle blog občas udělá při vkládání obrázkůůů.
Vavča: Velice zajímavý článek, možná mám deja vú, nebo mi pamět už neslouží jak by měla, ale nebyl tady někde v odkaze nebo článku přímo samostatné téma o účinnosti útoku středověkého jezdectva? Pořád se nemohu zbavit asociace se slovem plot, že jsem na tom někde viděl samostatný článek s obrázky, jak dvě řady středověkých jezdců útočí na pěchotu...
Nebyl, ale určítě je to v mých čtyřdílných Ryttířských bitvách a osudech... :-)
Okomentovat